Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou neboli kyselinu solnou (HCl). Za jeden litr v obchodech zaplatíte kolem 30 Kč.
Ke snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 20 m3 je dle zkušeností potřeba 1 litr kyseliny solné. Kyselinu se doporučuje nejprve naředit vodou v 10litrovém kbelíku. Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH je 6,8–7,2.
S kyselinou solnou pracujte raději v ochranném oděvu, rukavicích a brýlích.
Využití kyselinychlorovodíkové (solné) je především v průmyslu, ale v současnosti se doporučuje i ke snižování pH v bazénech. Koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, a je tedy nejúčinnější (a nejnebezpečnější).
Ve svém příspěvku KYSELINA MRAVENČÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kuchařinka.
Dobrý den,
mám dotaz - asi 80 - 100 mravenců si vlezlo do načnuté sklenice s medem (množství medu asi 400 g) a utopili se v něm. Nebylo datažené víčko. Mravence jsem vylovila, jen jestli med se dá dále používat - není poškozen a nebude mít negativní vliv na zdraví. Mravenci byli mallí černí, bydlíme na venkově a začalo se jich objevovat velice mnoho. Likviduji, ale pouze přírodní cestou.
Mnohokrát děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dr. Ivan Babůrek.
V medu se ve velmi malém množství přirozeně vyskytují organické kyseliny včetně kyseliny mravenčí. Med bez jejich obsahu by nám možná nechutnal pro fádní chuť. Utopení mmravenci obsah kyseliny nepatrně zvýší. Na chuti, ani na zdravotních parametrech medu se to ale nijak neprojeví.
Dezinfekcí vody v bazénech se rozumí umrtvení mikroorganismů. V soukromých bazénech se používají především produkty odštěpující chlor, protože nejen usmrcují řasy a bakterie, ale současně odstraňují znečišťující látky.
Dávkované množství dezinfekčních prostředků závisí na teplotě vody, slunečním záření, hodnotě pH, mechanickém znečištění a zatížení bazénu. Se zvyšující se teplotou vody se zvyšuje i rychlost umrtvování zárodků chlorem. Tato skutečnost je pro dezinfekci příznivá, protože se zvyšující se teplotou (15–45 °C) se zvyšuje i rozmnožování bakterií. Kromě toho se zvyšuje i rozpustnost organických nosičů chloru a současně se rychleji odštěpuje chlor.
Při extrémně vysokých teplotách vody a slunečního záření (30 °C) je třeba vzít na zřetel, že uniká část uvolněného nevyužitého chloru. Proto se u venkovních bazénů doporučuje provádět chlorování nejlépe večer. Přebytek chloru je třeba zvláště pečlivě kontrolovat pomocí „testovače“ bazénové vody.
Při použití všech chlorových přípravků se vytvoří dva typy volného chloru, z nichž jeden účinkuje rychle a je účinný (kyselina chlorná – HOCl) a druhý účinkuje pomalu a je neúčinný (chlornanové ionty – OCl-). Kyselina chlorná HOCl dezinfikuje vodu tak, že oxiduje anorganické i organické kontaminující látky v ní obsažené. Její nevýhodou je chemická nestabilita, hlavně v závislosti na pH vody ⇒ při nízkém pH (<7,2) se uvolňuje plynný chlor a při vysokém pH (>7,6) dochází k disociaci na kationy vodíku a aniony chlornanu, které mají slabé dezinfekční účinky.
V mnoha zemích se doporučuje obsah volného chloru okolo 1 g/m3, a to přesto, že je známo negativní působení na lidský organismus. Za daleko nebezpečnější než vyšší obsah volného chloru se pak považuje vysoký obsah chloru vázaného – chloraminů, které mají mutagenní účinky.
V případě, že není možné čekat, až hodnota volného chloru klesne, použijte na neutralizaci chloru přípravek Attack Chlor Chock.
Důvodem, proč se sloučeniny na bázi aktivního chloru používají k úpravě bazénové nebo pitné vody, jsou oxidační schopnosti chloru, který dokáže spolehlivě eliminovat nežádoucí organické látky přítomné ve vodě. Dalším plusem je relativně nízká cena, dostupnost a jednoduchost dávkování. Aplikace sloučenin aktivního chloru pro zabezpečení vody má ale bohužel také nevýhody, z nichž některé mohou být při praktické aplikaci zásadní.
Jednou z nejznámějších rizikových sloučenin chloru v bazénové vodě upravované pomocí aktivního chloru je trichloramin, jeden z anorganických chloraminů (dále existují monochloraminy a dichloraminy). Vznik chloraminů obecně je podmíněn vyšší koncentrací amoniakálního dusíku v bazénové vodě. V bazénových vodách vzniká trichloramin primárně chlorací močoviny, jejímž zdrojem jsou sami plavci – jejich moč a pot. Trichloramin přechází z bazénové vody do ovzduší a je příčinou typického „chlorového“ pachu, dobře známého hlavně z krytých hal umělých koupališť. Výhoda i nevýhoda trichloraminu spočívá ve skutečnosti, že je člověkem poměrně lehce smyslově postižitelný (již od koncentrace 0,02 mg/m3 vzduchu).
Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje jako limitní koncentraci trichloraminu 0,5 mg/m3 vzduchu. Hlavním důvodem stanovení limitní koncentrace trichloraminu v ovzduší krytých bazénů umělých koupališť je podezření, že může při dlouhodobé expozici (zaměstnanci koupališť, sportovní plavci) způsobovat chronickou bronchitidu nebo poškozením plicního epitelu iniciovat vznik astmatu. Výzkum problematiky výskytu a působení chloraminů ve vodách a ovzduší krytých bazénů umělých koupališť stále probíhá, nicméně jednou z cest minimalizace vzniku trichloraminu v bazénové vodě je zcela nepochybně důsledné dodržování hygieny a používání toalety a sprchy vždy před vstupem do bazénu.
Základní pravidlo pro udržování optimální kvality vody v domácích bazénech je zcela totožné – důsledné dodržování hygieny před vstupem do bazénu (návštěva toalety, sprcha), v případě zastřešených domácích bazénů je velmi důležité důkladné a pravidelné větrání. Vzhledem k tomu, že jsou domácí bazény obvykle plněny buď pitnou vodou, nebo vodou z podzemního zdroje, lze předpokládat spíše nižší obsah organických látek i amoniakálního dusíku. Nicméně vnos těchto látek do bazénové vody z pokožky (pot, kosmetické a opalovací přípravky) a produktů metabolismu (moč) plavců už zanedbatelný být nemusí, a právě proto je dodržování hygieny při využívání domácího bazénu tak důležité.
Chlornan sodný – nejpoužívanější sloučenina aktivního chloru v technologiích úpravy pitných vod a bazénových vod umělých koupališť – má za sebou desítky let úspěšné a účinné aplika
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyselinychlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Když používáme chemii na bázi chloru za účelem dezinfekce vody v bazénu, tak musíme hlídat zejména pH ve vodě. 100% účinek je ve vodě mezi pH 4–5,5, s jinými hodnotami pH účinek klesá.
HClO a ClO se označují jako volný chlor. Při teplotě 25 °C a pH 7,5 je polovina chloru přítomna jako HClO a druhá polovina jako ClO. Při hodnotách pH pod 7,5, je HClO dominantní. Při hodnotách pH nad 7,5 převažuje OCl. Hodnota pH bazénové vody ovlivňuje účinnost chloru ještě jedním způsobem. Při pH blížícímu se osmi a více se začíná daleko rychleji tvořit vázaný chlor. To je také důvod, proč je při vyšším pH voda daleko dráždivější a více zapáchá po chloru.
Doporučuje se proto udržovat pH spíše v dolní polovině rozmezí daného vyhláškou č. 135/2004 Sb., a to konkrétně mezi 6,5–7,0. Mnoho lidí však tento údaj podceňuje a tablety pořád přidává, čímž vyrábí doslova jedovatý koktejl. Vysoká koncentrace chloru může poškodit nejen zdraví, ale i vlastní technologii. V případě dlouhodobějšího „přechlorování“ může dojít k neočekáváním změnám barevnosti bazénu, případně folie. Přechlorováním se podporuje i případný vznik koroze na kovových součástech technologie bazénu, popřípadě zastřešení. A to hlavní: opakovaná expozice chloru v ovzduší může vést k nevratnému poškození imunitního systému, krve, srdce a dýchacího ústrojí živočichů.
Pokud používáte chlorové tablety, pamatujte, že tablety nesmějí být umístěny delší dobu ve skimmeru, hlavně při vypnutém čerpadle. A měřte celkový i volný chlor.
Co je volný a vázaný chlor
Volný chlor – je dán koncentrací kyseliny chlorné a chlornanu, tedy jejího aniontu. Poměrné zastoupení těchto dvou látek hodně závisí na pH. Vodu dezinfikuje a oxiduje nečistoty, nezapáchá ani nedráždí a nemá na nás škodlivý účinek (v přírodě se volný chlor nevyskytuje). To je to, co potřebujeme mít ve vodě.
Vázaný chlor – je dán koncentrací chloraminů, z nichž při hodnotách pH bazénové vody převažuje monochloramin. Chloraminy mají mezi vedlejšími produkty chlorace největší podíl. Mají sice také dezinfekční účinky, ale ty jsou 80–100krát méně účinné než volný chlor. Protože se jedná o toxické a dráždivé látky, je jejich přítomnost v bazénové vodě nežádoucí (monochloramin, dichloramin, trichloramin). Chloraminy jsou také hlavní příčinou takzvaného chlorového zápachu bazénové vody. Vznikají po reakci s organickými nečistotami obsahujícími dusík – močovina, pot, zbytky stolice, mazové a slizové sekrety a dále zbytky kosmetických prostředků, opalovacích krémů, mýdla, z kůže a sliznic, které se smývají do vody s nejrůznější mikroorganismy, jako jsou bakterie,
Kyselina mravenčí se ve včelařství využívá k tlumení varroázy. Zjednodušeně lze říci, že účinná koncentrace par kyseliny hubí roztoče, ale nepůsobí zhoubně na včely. Někteří kleštíci hynou okamžitě po aplikaci, jiní ve včelstvu ještě několik dnů až týdnů přežívají poškození a umírají později. Kyselina mravenčí je účinná i proti roztočům na zavíčkovaném plodu.
Příliš vysoká koncentrace par kyseliny mravenčí v úle (předávkování) ale může způsobit ztráty matek, poškození plodu, přestávku v plodování.
Účinnost ošetření kyselinou mravenčí podle různých zdrojů kolísá. Zevrubně lze říct, že jedna aplikace dlouhodobého odpařovače zahubí 60–80 % roztočů, dvě aplikace 90–98 % roztočů. Je-li v celoročním ošetřování včelstev počítáno ještě s dalším (jiným) léčením v bezplodém období (například amitrazem nebo kyselinou šťavelovou), není potřeba klást na účinnost odpařovačů takové nároky (snížení rizik z předávkování).
Kritický přirozený spad, určující počátek léčby, se v různých zdrojích značně liší od 2 do 10 roztočů, záleží také na části roku. Předpokladem je zabezpečení podložek proti ztrátám spadlých roztočů. Vložení aplikátoru s kyselinou mravenčí do úlu se doporučuje v podvečer nebo po ránu, obecně ve chvíli, kdy teploty nepřesahují 20 °C. Při tropických dnech s teplotami nad 30 °C (u některých aplikátorů 25 °C) se ošetření doporučuje neprovádět či odložit (vlastní omezená zkušenost toto ale nepotvrzuje).
Výpary kyseliny mravenčí jsou těžší než vzduch, mají tedy tendenci klesat. S vyšší teplotou se odpařování zrychluje (při 30 °C je cca 15x rychlejší než při 10 °C).
Odpařovače by se měly umisťovat buď vedle plodu (alespoň ob rámek nebo zcela ke stěně úlu), nebo nad plod, umístění do podmetu se doporučuje jen zřídka (u jednonástavkových oddělků). Výrobci aplikátorů kyseliny mravenčí si většinou vymiňují nepoužívat je v době nasazených medníků pro konzumní med.
V případě vysokého přirozeného denního spadu v průběhu sezóny (více než 2 roztoči za den) může být v mezidobí použita ještě odlehčovací aplikace formou krátkodobého odpařovače 85% kyseliny mravenčí, která má za cíl zejména snížení populace foretických roztočů. Množství kyseliny pro jednu aplikaci se liší podle druhu použitého odpařovače a síly včelstva. Pohybuje se zhruba v rozmezí 100 až 360 gramů (u běžného včelstva).
Aplikaci kyseliny mravenčí odparem není dobré provádět souběžně se zakrmováním. Často ale bývá doporučována mezi krmeními. Pro pozdní podzimní ošetření není kyselina mravenčí příliš často doporučována kvůli nízkým teplotám, když už, tak 85%.