Používá se často při různých náboženských obřadech i při meditacích. Užívání kadidel jako součást náboženského rituálu převzalo ve starověku východní, později i západní křesťanství.
Kadidlo
Kadidlo je i jednou z nejstarších vůní. Je známo již více než 5000 let, kdy se objevilo na Arabském poloostrově a v severní Africe, kde mělo hodnotu zlata.
Kadidlo je vonná pryskyřice, která se získává ze stromu kadidlovníku (Boswellia). V kombinaci s myrhou a balzámem vydává při pálení kořeněnou vůni. Existují čtyři hlavní druhy pryskyřice a každý druh se liší dobou sklizně.
Kadidlo se získává odsekáváním kůry stromů, při němž vytéká ze stromu pryskyřice, která pak tvrdne. Tato ztvrdlá pryskyřice nápadně připomíná slzu – a podle ní také nese své jméno. Existuje několik druhů a odrůd kadidlovníků, které se od sebe vždy mírně liší. Vliv na rozdílnost pryskyřice má jak půda, tak i klima.
Kadidlovník je divoký strom, který se dokáže uchytit i na tak neobvyklých místech, jako jsou například skály. Stromy začnou produkovat pryskyřici až za osm deset let. Sklizeň pryskyřice se provádí dvakrát až třikrát ročně. Nejkvalitnější je ta, která má v sobě vysoký obsah terpenů, seskviterpenů a diterpenů, které způsobují silné aroma.
Nejkvalitnější pryskyřice se získává v Somálsku, odkud také pochází většina kadidel používaných katolickou církví.
Kvalita kadidla se určuje podle několika faktorů. Důležitou roli hraje barva, čistota, aroma, věk a tvar.
Nejznámější jsou lité podlahy na bázi epoxidových pryskyřic, které se nanášejí na hotovou betonovou podlahu. Protože jsou velmi tenké (do 5 mm), musí být podklad hladký a rovný, nelze je tedy použít jako vyrovnávací vrstvu. Jsou příjemné na dotek a výborně izolují. Podle použitých druhů pryskyřic se vyznačují různými vlastnostmi. K nejdůležitějším patří odolnost vůči chemikáliím, tvrdost, dobrá otěruvzdornost, dlouhá životnost. Mohou mít protiskluzovou úpravu, kterou vytvoří malé křemičité částice přimíchávané do pryskyřice. Přidá-li se do směsi antistatické vlákno, vzniká podlaha s antistatickými vlastnostmi. Podlahy na bázi epoxidových pryskyřic vytvoří dokonalou rovinu a není nutné je dál povrchově upravovat. Dají se tónovat, čímž je možné dosáhnout atraktivního barevného sladění se zbytkem interiéru. Odolávají i velkému zatížení, nevyžadují takřka žádnou údržbu, snadno se čistí omýváním a jejich předností je i to, že se na nich netvoří plísně a nedrží bakterie.
Na bázi epoxidů se vyrábějí také dvousložkové a třísložkové materiály metalakrylát a metalmetakrylát, které rovněž patří do skupiny umělých pryskyřic.
Pryskyřice se dá různě tónovat, vytvořit můžeme zajímavé barevné obrazce a fantasticky vypadají i průhledné efekty. Podlaha může být samozřejmě i jednobarevná, a pokud jde o výběr odstínu, nejsou zde žádné limity. Podlahy mohou být lesklé, nebo matné.
Kam se hodí
Pryskyřicová podlaha působí velmi vzdušně. Je vysoká pouhých 5 mm, zároveň ale dobře vede teplo. Proto se dává i tam, kde je podlahové vytápění.
Pryskyřicové podlahy se hodí do obytných i komerčních prostor, ale pouze do míst, kde nedochází k nadměrnému zatížení, jako je například pojezd aut.
Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.
Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.
Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.
Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.
Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.
Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).
V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.
Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).
Dusíkatá hnojiva jsou látky, které se rostlinám dodávají, aby rostly rychleji. Rostliny dusík nevylučují, ale plně ho využívají k růstu. Rostliny, které byly hnojeny dusíkatými hnojivy, poznáme podle velkého vzrůstu, velkých listů, ale takovéto rostliny se lehce ve větru lámou a jsou málo celkově odolné.
Amoniak NH3 a jeho sloučeniny jsou jedním z nejvyužívanějších hnojiv v zemědělství. Vyrábí se přímou syntézou z plynů, takzvaným Haberovým procesem. Plynný amoniak v poslední době nahrazuje freony v chladírenství.
Dusičnan amonný NH4NO3 je další často používané hnojivo bohaté na obsah dusíku. Dnes se však stejně jako síran amonný (NH4)2SO4 a dusíkaté vápno neboli kyanamid vápenatý CaCN2 využívá méně. Dusičnan amonný se také používá k výrobě výbušnin, bengálských ohňů a samozápalných směsí.
Močovina (NH2)2CO neboli diamid kyseliny uhličité se jako hnojivo v poslední době využívá stále více. Její výroba je nenáročná a velmi levná. Močovina se také používá k výrobě kopolymerů, jako jsou například močovinoformaldehydové pryskyřice.
Ostatní dusičnany využívané jako hnojiva nejsou samy o sobě významné. Používají se hlavně ve směsi s dalšími látkami a vytvářejí tak komplexní hnojiva. Například dusičnan sodný NaNO3 a dusičnan draselný KNO3.
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a
Rostliny vytvářejí silice, aby se ochránily před býložravci. Lidé tyto látky už spoustu let využívají při výrobě léčiv. Silice jsou většinou kapalné a bezbarvé, na vzduchu mohou tuhnout a tmavnout. Mívají menší hustotu než voda. Jsou rozpustné v tucích, éteru, alkoholu, chloroformu nebo v benzínu, nemísí se s vodou. Získávají se z rostlinného materiálu extrakcí následovanou obvykle potom destilací s vodní párou, kde se po kondenzaci rozdělí na tuhou fázi – voskovitý stearopren a kapalnou fázi – olejovitý elaopren (například destilací borové pryskyřice vzniklý stearopren se nazývá kalafuna a elaoprenem je podíl známý jako terpentýn).
V současnosti je známo asi 3 000 různých éterických olejů a více než 1 000 látek v nich obsažených. Již určité rostlinné čeledi jsou typické tvorbou silic, patří mezi ně čeledi borovicovité, hluchavkovité, kakostovité, miříkovité, myrtovité, růžovité, vavřinovité a další. Některé složky silic jsou jedovaté: thujon, pulegon, safron, myristicin a další.