V žádné knize nenaleznete přesný postup. Záleží pouze na fantazii a chuti. Je však dobré dodržet určité zásady...
Pestrost: Střídejte na talíři různé druhy chlebů a chlebíčků, protože pestrost je u studené mísy velmi důležitá. Například můžete okolo narovnat plátky z pečeného masa, rolády, vařeného uzeného nebo šunky.
Saláty i pomazánky: Obložený chlebíček nemusí být namazaný jen bramborovým, vlašským nebo hermelínovým salátem. Nebojte se běžných pomazánek, včetně tvarohové, budapešťské, z nivy, česnekové, sýrové, nebo dokonce i másla nebo neochuceného krémového sýra. Použijte cokoli, stačí, když pečivo nezůstane suché. V podstatě se nemusíte trápit tím, jak pečivo natřete, protože tato vrstva obvykle zůstane zcela zakrytá dalšími surovinami.
Kombinace: U chlebíčků platí jednoduché pravidlo – jakákoli pomazánka nebo salát snese jakékoli ozdobení. Chuťově to nijak nebude vadit. Pomazánka z nivy snese šunku, uherák, rajče, sýr nebo vajíčko, je to jedno, co si vyberete. Chlebíček bude vždycky dobrý. Rozhodnete-li se vsadit na osvědčené kombinace, použijte například nivovou pomazánku ve spojení s plátkem sýra, kouskem jablka a ořechem.
Tenké plátky: Podstatou krásného chlebíčku je, že suroviny stavíte do výšky. Zapomeňte na to, že byste na chlebíček položili kousek plátku sýra a kousek plátku šunky, neděláte přece svačinu do školy, ale efektní ozdobu slavnostního stolu. Zkuste si sehnat šunku a další salámy krájené na co nejtenčí plátky. Lépe se prohýbají, protože hned nepopraskají. A lépe také drží tvar, takže vaše dílo pak vzorně ční do výšky. Plátek salámu stačí prohnout kolem prstu a pak libovolně stočit, tím se vytvoří výškový rozměr. Čechrejte, prohýbejte, vlňte, ale nepokládejte.
Kornoutky: Velmi efektní a jednoduchou součástí chlebíčků jsou kornoutky či náznaky růží. Pokud je budete chtít vyrobit ze dvou nebo tří plátků trvanlivého salámu, překryjte je přes sebe, pak celé přehněte podélně na půl a smotejte. V pomazánce nebo salátu tvar obvykle vydrží.
Zdobička: Doma se obvykle natírá nožem nebo vidličkou, plní lžící a závěrečného prezentačního efektu se dosahuje úplně jiným způsobem. Přesto se nebojte ze skříně vylovit řezanou trubičku a nastříkat s ní na chlebíčky třeba trochu tvarohové pomazánky nebo ochucené majonézy na ozdobu. Jde to rychle a budete za hvězdu.
Zelenina: Stačí kousek zeleniny, dokonce se počítá i naložená kapie. V ústech udělá toto šťavnaté křupnutí divy. Platí, že kombinovat se dá skoro všechno se vším, spíš než chutí se řiďte barevným kontrastem.
Zelená barva: Zelená barva je symbol čerstvého. Půvabné jsou drobné lístečky ze salátových srdíček (zatímco velké salátové listy můžete použít jako podklad pod chlebíčky). Samozřejmě můžete použít zelenou petrželku (kadeřavou nechte v růžičkách, plocholistou nasekejte). Moderní jsou překřížené snítky pažitky a splést se nemůžete ani s šikmo nakrájenou natí jarní cibulky.
Obložený chlebíček zhruba v dnešní podobě uvedl na scénu na počátku 20. století pražský lahůdkář Jan Paukert (lahůdkářství Jan Paukert fungovalo až do února 2015), a to na popud rodinného přítele malíře Jana rytíře Skramlíka, kterému nevyhovovaly v té době k malému pohoštění podávané jednohubky. S chlebíčkem o velikosti mezi jednohubkou a obloženým chlebem byl spokojen, stejně jako zákazníci lahůdkářství, ve kterém se tyto výrobky vzápětí začaly prodávat. Původní velikost byla o něco menší než dnes, tak na dvě tři kousnutí, během dvou následujících let se osvědčil rozměr větší – v této podobě si získaly oblibu a dělají se tak dodnes. Do nabídky patřily chlebíčky s humry, s paštikou a lanýži, s kaviárem, se salátem z raků nebo s králičí paštikou. Praha si je zamilovala. Paukertovo lahůdkářství si postupně oblíbilo mnoho známých osobností, jako například Hugo Haas, Ema Destinnová, Oldřich Nový nebo Vlasta Burian, vlastně nakonec nejen kvůli chlebíčkům, ale i salátům, paštikám, kremrolím a jiným lahůdkám.
Jen pro zajímavost, Československé státní normy (ČSN) pro výrobky studené kuchyně popisují skoro sto druhů obložených chlebíčků. Většina chlebíčků v ČR se konzumuje studená, výrobci proto musí plnit hygienické předpisy, aby prostřednictvím těchto tepelně neupravených potravin nedocházelo k šíření nemocí.
Jak již bylo uvedeno, obložený chlebíček je naše národní specialita. Zatímco ve světě svádí mezi sebou bitvy obložené bagety a sendviče, u nás se dobré lahůdkářství pozná podle obloženého pečiva, které nemůžete jen tak přikusovat po cestě do práce, ale ke kterému si musíte chvíli sednout, zapomenout na počasí za okny a nechat se unést mistrovskou kombinací přítomných chutí, případně také okomentovat kvalitu a čerstvost majonézy.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Původ aloe vera je nejasný, ale předpokládá se, že rostlina pochází z Afriky, z horkého a suchého podnebí. Aloe vera je pouštní lilií, i když ve skutečnosti vypadá spíše jako kaktus. Na světě existuje asi dva tisíce druhů aloe, a to v různých velikostech, od malých, jen několik centimetrů vysokých, až po více jak půl metrové rostliny.
Aloe vera je rostlina s neuvěřitelným složením. Dřeň získaná z listů je bohatá na látky, jako jsou vitamíny, minerály, aminokyseliny, enzymy a trávící enzymy. Aloe vera se používá k hojení ran, na různé kožní problémy (vyrážky, lupenka apod.), k léčbě popálenin a spálenin od slunce, ale také jako lék při diabetes, astmatu, epilepsii a osteoartróze. Gel z aloe vera naleznete v mnoha kosmetických výrobcích. V dnešní době je tato rostlina používána i v potravinářském průmyslu, například při výrobě nápojů. Pravidelné a dlouhodobé užívání nemá žádné negativní účinky na organismus, ba naopak, je všelékem na množství našich neduhů.
Silné, zdravé včelstvo s kvalitní matkou je základem dobrých výnosů. K podmínce dobrých výnosů také patří dobré snůškové podmínky pro včely. Medy rozdělujeme do dvou základních skupin. Zaprvé to jsou medy květové, jejichž původ je v nektaru různých květin. Tyto medy můžeme dále rozdělovat na druhové medy, tedy medy řepkové, akátové a tak dále. Do druhé skupiny patří medy medovicové, nesprávně označované jako medy lesní. Medovici tvoří hmyz, nejvíce mšice a červci. Mšice a červci odsávají medovici za určitých příznivých podmínek zejména ze smrků, jedlí a listnatých stromů. Medovici tvoří převážně cukry sacharózy, glukózy, fruktózy a dalších složitých cukrů a látek. Tyto látky procházejí přes střeva producentů medovice a řitním otvorem jdou z těla ven. Včely tyto vyloučené látky odebírají a dále zpracovávají. Další, můžeme je nazvat meziskupinou, jsou takzvané medy smíšené. Tento název rovněž nemají v oblibě naši odběratelé medu v domnění, že včelař nějakým způsobem provádí míchání medu. Medy smíšené jsou však velice chutné. Jejich původ je v přesně nezjištěném množství medů květových a medovicových.
Včelstvu odebíráme plásty pouze se zralým medem, který obsahuje maximálně 19 % vody. K měření vody lze v obchodní síti zakoupit refraktometr. Neodebíráme medné plásty včelstvu v době silné, zejména květové snůšky. Teorie o zavíčkování jedné anebo dvou třetin plástu není vždy tou správnou. Když silně trhneme rámkem a vystříkne nám med, je to důkaz toho, že med je nevyzrálý, s velkým obsahem vody. Nevýhodou maloprostorových úlů je, že mnohdy včely víčkují při silné snůšce ještě nevyzrálý med, a navíc pokud úl není ještě dostatečně odvětrán, je to jako sušení mokrého prádla v uzavřené místností. Při zjištění, že je nástavek plný a med nevyzrálý, vložíme další prázdný nástavek na včelstvo pod stávající plný nástavek.
Tempura je celosvětově proslavené japonské jídlo – v těstíčku obalené a osmažené křupavé kousky ryb, masa, zeleniny, žampionů a mnoha dalších potravin, které se servírují přelité omáčkou. Původ tempury přitom ale japonský není.
Tempura je v současnosti známá jako japonské jídlo, ale má svůj původ v Evropě – do Japonska se dostala v polovině 16. století s mořeplavci z Portugalska. Japonská gastronomie zná tedy tempuru déle než sushi a existují dokonce i specializované restaurace tenpura-ya. Výraz tempura vychází z japonského tempurako, což je název rýžové mouky, ze které se připravuje těsto na tento pokrm.
V Japonsku se jako tempura označují všechna jídla připravovaná obalením v těstě z mouky tempurako a pak smažená v rozpáleném oleji. Při tomto způsobu přípravy si potraviny udrží šťávu i přirozenou chuť. Nejčastěji se obalují a smaží kousky ryb, mořské plody, měkká masa, zelenina a žampiony, ale použít se může v podstatě téměř každá potravina, kterou je možné obalit a smažit.
V jižní Evropě takto připravovaná jídla nazývají tapas a na přípravu těsta používají kukuřičnou a pšeničnou mouku.
Na originální japonské těsto se používá rýžová mouka, v Evropě se nahrazuje moukou kukuřičnou nebo pšeničnou. V některých případech se do mouky přidává celé vejce, jsou ale i recepty, kdy se samostatně vmíchá žloutek a pak sníh z bílků. Bez vejce je těstíčko křupavější. V každém případě se ale mouka rozmíchává s ledovou vodou. To je podstata tempury, protože pouze ledové těsto se v rozpáleném oleji stane opravdu maximálně křupavým.
Těsto má konzistencí vypadat přibližně jako krupicová kaše.
Obalovací směs tempura se skládá z pšeničné mouky, kukuřičného škrobu, rýžové mouky, cukru, soli a nějakých dochucovadel. Takto namíchaná je k dostání v asijských prodejnách.
Jedná se o koření ze semen rostliny Cuminum cyminum, česky šabrej kmínovitý. Patří do čeledi miříkovitých. Rostlina má prastarý původ – byla používána už ve starém Egyptě či Řecku. Jako perličku lze uvést informaci, že ve starém Římě koření užívali studenti, aby měli bledé tváře, a pak kvůli tomu, že vypadali vyčerpaně a nemocně se mohli „ulít“ z výuky. Římský kmín má svůj původ ve východním Středomoří, v severní Africe a Pákistánu.
Římský kmín pochází tedy z šabreje kmínovitého, který vyrůstá do výšky 25 cm. Malá semínka připomínají běžný kmín, ale mají světlejší barvu a jsou více hořká. Semínka bývají rovná a spíše šestihranná než hladká. Rostlina má bílé či růžové květy, které vyrůstají na začátku léta. Listy jsou tmavě zelené.
V současnosti se vyskytuje v celé oblasti Středozemního moře, kde je hodně rozšířen (dává se do uzenin italského typu). Můžeme na něj narazit i v bývalých zemích Sovětského svazu pod názvem zira. Je součástí jídla známého u nás jako pilaf. Je běžnou součástí i indické kuchyně (zde se kombinuje s koriandrem). Je v podstatě rozšířen po celém světě – v Indonésii se mu například říká djintan.
Tento druh bývá označován za velmi dobrý přírodní prostředek proti zažívacím problémům, jako je nadýmání či plynatost a jiné. Proto se stejně jako náš kmín přidává k masům, aby napomáhal lepšímu trávení. Také povzbuzuje chuť k jídlu a zlepšuje prokrvení. Pomáhá mírnit úporný kašel.
Má ostrou, hořkou a pronikavou chuť, která podtrhne chuť ostatních koření. Pokud to s ním ovšem přeženeme, tak přehluší chuť celého pokrmu. Ne nadarmo je součástí kari koření. Zde platí dvojnásob: dobrého pomálu. A konečně za třetí, má výrazně světlejší zabarvení než kmín klasický.
Římský kmín má v kuchyni mnoho využití. Často je součástí zeleninových, rýžových a luštěninových pokrmů. Dále se s ním mohou, ale opravdu přiměřeně, ochucovat polévky a dušená jídla. Římský kmín se používá při nakládání zeleniny, uzenin a sýrů. Užitečný je i jako součást kysaného zelí. Vůně římského kmínu se zvýrazní, pokud se koření nejdříve opraží a následně rozdrtí.
Pokud si vajíčko uvaříme předem, pak k přípravě večeře potřebujeme minimum času. Stačí namazat chléb (ideálně žitný nebo žitnopšeničný kváskový) máslem nebo Gervais či Ricottou a vajíčko nakrájet (kráječem to zvládne i malé dítě, které se tak může na přípravě své večeře samo aktivně podílet). Ušetřený čas tak můžete věnovat přípravě salátu nebo obloženého zeleninového talíře. Dítěti nikdy vejce nesolte.
Ze všech surovin na těsto vypracujeme těsto a necháme ho odpočinout v lednici alespoň půl hodiny. Poté vyválíme na placku o síle zhruba 3 mm, vykrájíme libovolné tvary a upečeme na plechu s pečicím papírem při asi 150 stupních. Je důležité dávat si pozor, lehce se připaluje. Po vychladnutí slepujeme ořechovou náplní, kterou jsme si nachystali z připravených surovin tak, že jsme je smíchali všechny dohromady. Sušenky můžeme slepovat už za tepla.
Jednohubky připravujeme stejně jako chlebíčky, ale nepoužíváme na ně veku. Na jednohubky se používají rohlíky, aby byly jednohubky malé. Nejprve nakrájejte rohlíky na plátky. Plátky něčím namažte (máslem nebo pomazánkou) a poté ozdobte (sýrem, šunkou, zeleninou). Kombinace jsou stejné jako u chlebíčků, jenom nemáte místo na tolik ozdob. Ozdoby musíte krájet na malé kousky, například kyselou okurku na kolečka. Je lepší si vybrat menší okurku nebo rajče (ideální jsou malá, třešňová rajčátka). Někdy stačí jenom ozdobu na jednohubku položit, ale když si nejste jistí, že tam zůstane, že tam dobře drží, je lepší to pojistit párátkem. Když je na jednohubkách párátko, lépe se berou do ruky.
Ingredience: 300 g celeru, 2 střední mrkve, 3 kyselé okurky, 150 g měkkého salámu, 150 g tvrdého sýra, 1 majonéza, sůl, pepř, lžíce hořčice a kečupu
Postup: Celer s mrkví dáme zhruba na 15 minut vařit, zchladlé oloupeme. Všechny suroviny najemno nastrouháme nebo rozsekáme v robotu, spojíme majonézou, ochutíme a máme hotovo. Je vhodné nechat pomazánku do druhého dne v lednici rozležet. Pomazánky je opravdu velké množství a postačí na větší množství chlebíčků.
Vejce uvařená natvrdo mohou být používána jako příloha hlavních jídel. Mnoho kuchařů je například servíruje s koprovou omáčkou, vejce rozkrojené na půlky podáváme k čočce na kyselo. Také se vkládají do masových a sýrových rolád.
Samozřejmostí jsou takto upravená vejce jako ozdoba chlebíčků a studených obložených mís.
Připravíme hrnec odpovídající velikosti, aby nebyl zbytečně velký. Nalijeme přiměřené množství vody, aby pak vejce byla jen lehce potopená. Vejce na širším konci propíchneme tenkou jehlou, aby nepopraskala. Vodu v hrnci osolíme a přivedeme k varu. Do vroucí vody opatrně vložíme vejce a vaříme podle velikosti od 8 do 10 minut. Poté vejce vyjmeme a ochladíme. Pouze v případě, že je podáváme ke snídani, je neochlazujeme a servírujeme teplé. Vychladlá vejce důkladně oloupeme a můžeme podávat, případně využít do dalších receptů.
Nejlépe se v kuchyni pracuje s vejci staršími 5 dní. Pokud máte doma slepice a stane se vám, že tu a tam je skořápka jaksi znečištěná, otřete ji suchým hadříkem, nikdy ji nemyjte. Vejce by se do dvou dnů zkazila!
Aby vajíčko při vaření neprasklo, udělejte do něj nožem miniaturní dírku. Pomůže i ocet, který nalijete do vody. Ten totiž lehce skořápku zvláční. Vejce vkládejte do vroucí vody (pokud je dáte do studené, musíte sledovat vodu a vysledovat přesný okamžik, kdy se začíná vařit).
Vajíčko natvrdo jako jediné můžete začít vařit ve studené vodě. Jakmile voda začne vřít, stáhněte hrnec z plotýnky a nechte vejce 10 minut dojít v horké vodě. Vajíčko se uvaří natvrdo i tak, jen se nestihne vysušit zevnitř. Až zazvoní minutka, opět vajíčko zchlaďte jednu nebo dvě minuty ve studené lázni.
Dejte si také pozor, aby vejce nebyla studená z lednice – pak by stejně praskla. Po uvaření vejce namáčejte do ledové vody, aby šla pak dobře loupat.
Zdobení chlebíčků je kumšt a krásně stočený salám nebo šunka dodá vašim obloženým chlebíčkům profesionální vzhled. Způsobů stočení je mnoho a každá zkušená ruka zná alespoň deset z nich. Psaná rada, jak na to, je ale zbytečně složitá a je lepší se podívat na videa několika zdobitelek, abyste správně pochopili jejich grif. Videa jak stočit salám na chlebíčky.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře