Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.
Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.
Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.
Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.
Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.
Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).
V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.
Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).
Ve svém příspěvku NEMOCE KANADSKÉHO SMRKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Endal.
máme na zahradě v obci Tehovec-Říčansko skupinu kanadských smrků stříbrných,mno let starých. Jeden krajní nám začal usychat a vypadá to,že letos uschne úplně. Letos bylo extrémní sucho. Strom dostával malé zálivky a nechal jsem k němu vytékat přepad ze sudu z okapu. Taky moc vody to nebylo. Zřžejmě ale jde o nějakou chorobu, a co s tím? Škoda ho. díky za reakci. Endal
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Konifery se vysazují jako různorodé skupiny jehličnanů i jednotlivé solitéry nápadné nejen pestrými jehlicemi či zajímavým tvarem, ale i nízkým nebo přímo zakrslým růstem.
Většinu těchto zákrsků tvoří kultivary našich dobrých známých jehličnanů – borovice, smrku, tisu nebo jalovce. Ve skalkách objevíme často ještě menší zakrslíky smrčků, cypřišků nebo půdopokryvných jalovců.
Výhodou těchto konifer je velmi pomalý růst do výšky, navíc většina z nich dobře snáší zaštipování a tvarování mírným řezem nebo zastřihnutím.
Velmi oblíbeným jehličnanem je zakrslý kónický smrček (Picea glauca Conica) dorůstající po letech do výšky dvou a půl metru nebo pomalu rostoucí, ploše kulovitý smrk (Picea pungens Glauca globosa) vysoký do jednoho metru.
V posledních letech se objevují formy zakrslých smrků s jehlicemi namodralými, zlatavými a stříbrnými.
Stejně tak najde uplatnění borovice kleč (Pinus mugo), která je k dostání v četných variantách a barevných odstínech. Je nenáročná na půdu a odolává znečištěnému prostředí, větší nároky má jen na světlo. Dobře snáší tvarování zaštipováním jarních výhonů v červnu. Zpomalí se tak růst, a navíc borovice získá kompaktnější vzhled.
Krásnou solitérou malé zahrady se může stát jedlovec (Tsuga canadensis Minuta) dorůstající výšky šedesáti centimetrů, hustý a ploše převislý. Snese i vlhké půdy a je velmi odolný proti mrazu.
Dobře vypadají i nízké a poléhavé kultivary jalovce s jehlicemi od stříbřitě bílé přes modravou až po žlutou. Rostou poměrně pomalu a některé kultivary mají při plazivém růstu schopnost kopírovat terén.
Za zmínku stojí i tis červený (Taxus baccata) nebo tis japonský (Taxus cuspida) v zakrslém tvaru, případně jejich kříženci. Rostou hodně pomalu, velmi dobře snášejí tvarování řezem a v nabídce najdete i barevné variety.
Všechny výše jmenované jehličiny se hodí nejen pro výsadbu do skalek, ale i do pěstebních nádob. Před nákupem v zahradnictví je dobré poradit se s odborníky, jak zkombinovat různé tvary a jejich barevnost.
Nejvhodnější dobou pro jejich výsadbu je jaro nebo podzim, konifery pěstované v kontejnerech lze vysazovat celoročně.
Zakrslé jehličnany žijí několik desetiletí, potřebují proto při výsadbě do nádob dobrou drenáž a nevysychavou propustnou zeminu.
Hluboký stín nesvědčí zvlášť mladým rostlinám, které se pak vytahují a ztrácejí tvar. Pravidelná zálivka je samozřejmostí i v bezmrazém období během vegetačního klidu – konifery většinou nezmrznou, ale uschnou.
Během vegetace jsou vhodná hnojiva podporující růst, ke konci vegetačního období hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu – k podpoře vyzrávání pletiv. Při dobré péči vám konifery spokojeně poros
Ve svém příspěvku MILÁNSKÉ ŠPAGETY ORIGINÁLNÍ RECEPT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivka.
Za našich dětských let (tj. v 80. letech minulého století) nám dělali ve školní jídelně milánské špagety, jaké jsem nikde jinde nejedla. Bohužel mě jako dítě nikdy nenapadlo zeptat se na recept... Do dnes cítím v puse tu báječnou chuť. Pokud si ale vzpomínám, tak kečup, sojová omáčka či parmazán u nás snad nebylo možné ani koupit a na ovoce a zeleninu se stály fronty, takže předpokládám, že naše kuchařky ve škole používaly rajčatový protlak. Špagety ale nebyly zalévané omáčkou až na talíři - byly promíchány s omáčkou již v hrnci, takže byly hezky růžové a byly na nich kousky mletého masa, nedorozvařené cibule a mám dojem, že i nějakého rozpuštěného sýra (byly to takové bílé měkké krupičky). Takto byly nandavány na talíř a posypány strouhaným "červeným" (tj. dnešním 30%) eidamem. O boloňských špagetách jsme tenkrát nic neslyšely, ale předpokládám, že rozdíl mezi nimi je hlavně v tom, že do boloňských se dává různá zelenina. Nepamatuji si ani to, že by se špagety dělaly doma. U nás tedy určitě nikdy nebyly a nevybavuji si ani to, jestli se daly v obchodě běžně koupit - těstoviny se dělaly většinou doma a kupovala se jen kolínka (jiný druh tenkrát také snad ani nebyl). A kdo neuměl (nebo nechtěl) dělat domácí nudle, strouhání do polévky a fleky, tak se daly také koupit.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Smrk sivý (Picea glauca) je kuželovitě rostoucí smrk zelené barvy, který dorůstá do výšky 3 m. Dnes je známo mnoho kultivarů, jež se liší barvou jehlic, tvarem a výškou. Smrk sivý vyžaduje slunné stanoviště s dobře propustnou půdou. Pro svůj pomalý růst (ročně povyroste o 3–5 cm) se stal velmi oblíbeným. Hodí se jak do nádob a na skalky, tak i do záhonových výsadeb.
Jedná se o krásný a elegantní kultivar, který má uhlazený kuželovitý tvar, a to bez nutnosti střihu. Objeven byl v roce 1905 v kanadských horách. Jehlice smrku jsou jasně zelené, středně dlouhé a měkké. Dospělá rostlina může při šířce 1,5 m dosahovat výšky až 3 m. Strom je plně mrazuvzdorný do minus 30 °C.
Smrku sivému se daří nejlépe v hlubokých živných půdách s optimálním množstvím vláhy. Nemá rád přílišné mokro ani sucho. Potřebuje tedy pravidelnou zálivku a dobrý odtok vody. Půdní reakce by měla být neutrální, až mírně kyselá. Volíme slunné či polostinné stanoviště (pokud možno mimo úpal). Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. V tomto případě řez není zapotřebí. Vzhledem k pomalému a pravidelnému růstu se doporučuje vysadit ho jako solitéru.
Strom je mrazuvzdorný, během zimy potřebuje občas zalít (pokud nemrzne).
Ve svém příspěvku RECEPT UTOPENCI SE ZELÍM A KŘENEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Inka.
V severních Čechách v hospůdce U vodopádu v zimě podávávali utopence s cibulí, zelím a křenem. Bylo to ohromné s chlebem a 2 dcl svařáku. Má někdo na podobné utopence recept?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ivana.
Dobrý den, naložila jsem špekáčky, asi po týdnu jsme ochutnali a přidali cibuli.
Teď jsou naložené asi čtyři týdny a obsah se trochu zakalil a objevily se bublinky.
Máte s tím někdo zkušenost? Děkuji za odpověď.
V naší poradně s názvem CIBULOVÁ ŠŤÁVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Doleželová.
Prosím Vás kde najdu recept na cibulovou šťávu. Měli jste ji na vašem webu. Děkuji D.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Recept na cibulovou šťávu je tady: https://www.ceskenapady.cz/…
V článku je napsáno, jak se používá šťáva z cibule na kašel. Jestli je dobrá cibule s cukrem proti kašli. A také recept na to, jak vymačkat šťávu z cibule.
Kaštanovou mast ocení především starší generace. Je vhodná na křečové žíly, pružnost a pevnost cév, prokrvení, brnění nohou, záněty žil, studené končetiny, bolesti nohou, křeče, trombózy, kornatění cév a podobně.
Receptna mast z kaštanu
Ingredience: 150 ml kaštanové tinktury, 3 sáčky neochucené želatiny, 2 lžičky levandulového oleje, 2 lžičky rozmarýnového oleje, 1 lžička kafrového oleje; ruční elektrický šlehač nebo metla na šlehání, uzavíratelná dóza, která dobře těsní
Postup: Želatinu uvaříme dle postupu uvedeného na obalu. Když želatina zhoustne, necháme ji mírně zchladnout. Přidáme kaštanovou tinkturu a esenciální oleje. Vše důkladně promícháme ručním elektrickým šlehačem nebo metlou, až vznikne homogenní krém. Mast nabereme do sterilní, uzavíratelné a dobře těsnící nádoby. Takto vyrobená kaštanová domácí mast vám vydrží při uskladnění v chladničce cca tři měsíce.
Dávkování a použití
Bolavá místa ošetřujte kaštanovou mastí zpočátku 3–4krát denně. Po zlepšení stačí omezit na 2x denně. Místo masti lze použít i samotnou tinkturu z kaštanů, kterou můžeme nalít do rozprašovače a snadno aplikovat na bolavá místa.
Použití: Mast z kaštanů nanášejte na postižené místo několikrát denně. V žádném případě nemasírujte. Neaplikujte na sliznice a otevřené rány. Nepoužívejte vnitřně.
V naší poradně s názvem DOMÁCÍ RECEPT NA NALOŽENÉ PLODY SCHIZANDRY V MEDU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ludmila.
Máte,prosím někdo recept s dávkou medu a plodů schizandry,jak dlouho nechat naložené a jak užívat ?Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Domácí pastilky ze schisandry
Ingredience:
- 29 gramů prášku ze schisandry
- 1 lžíce medu
- okvětní lístky z růže nebo jiný rostlinný prášek na stužení pastilky - volitelně
Postup:
V případě že med je příliš tuhý, jemně ho nahřejeme ve vodní lázni, aby se roztekl. Do malé misky dáme prášek ze schisandry a zvolna přidáváme med dokud se nevytvoří těstovitá konzistence. Z těsta vytvarujte kuličky velikosti hrášku a obalíme je v prášku z okvětních lístků, aby se kuličky neslepovaly. Kuličky se uloží do těsného obalu na tmavé místo nebo v chladničce.
Doporučené použití: 3 až 6 g denně.