Juky se botanicky řadí do čeledi agávovitých (Agavaceae). Jejich prapůvodní vlastí jsou horké oblasti Severní a Střední Ameriky a také Indie. Rod čítá okolo čtyřiceti druhů keřů a stromů. Odborníci znají juky i pod označením Hesperoyucca.
Juku seženete téměř v každém květinářství. Jedná se o menší stromek, z jehož kmínku vyrůstá jedna či více růžic s asi šedesát centimetrů dlouhými, tmavě zelenými listy. Jako mladá roste ve formě růžic, později u ní dochází k zasychání spodních listů, což má za následek postupně se vytvářející, poměrně silný kmen. Pro kultivar Variegata jsou typické bílé okraje listů.
Teplomilné juky mají rády rozptýlené i přímé sluneční světlo a pravidelnou, avšak mírnou zálivku. Substrát by měl zůstávat stále mírně vlhký. Jednou za tři týdny rostliny přihnojujte tekutým hnojivem pro palmy a v suchých panelákových bytech roste listy.
V letních měsících jukám dopřejte pobyt na balkoně, případně na terase. Zvolte pro ně chráněné umístění, kde neohrozí přímé sluneční záření, průvan ani bičování deštěm.
V zimním období juku přeneste na místo s nižšími teplotami. Jako nejvhodnější se jeví zimní zahrada, případně prosklená lodžie. Nezapomeňte na omezení zálivky, hnojit v tuto dobu přestaňte úplně.
V případě přelití začnou rostliny velmi rychle chřadnout – kromě žloutnutí listů tento stav bezpečně poznáte podle změknutí kmínku. Záchrana musí být okamžitá, spočívá v přesazení do nového substrátu, jinak exempláře uhynou.
Juky přesaďte každé jaro do květináčů, jejichž průměr je oproti těm původním větší minimálně o pět centimetrů. Kupte substrát pro palmy, přidejte k němu kvalitní zahradní zeminu a trochu písku. Do spodní části nádoby nasypte keramzit, který poslouží jako drenáž.
Ve svém příspěvku JUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela.
Dobrý den, již několik let marně zápasím s odstraněním mnohaleté venkovní juky, která se stále novými výhony rozrůstá po celém záhonu. Nepodařilo se mi to ani systematickým ničením nových výhonů .Děkuji předem za radu, která by mi pomohla tento marný boj ukončit.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Většina druhů pochází z teplých oblastí, takže je v našich podmínkách možné pěstovat je pouze jako pokojové rostliny. Jsou velice dekorativní, nenáročné a hlavně vhodné do všech typů bytů. Vzrostlé rostliny se silnými, efektními kmeny vyniknou především jako solitéry ve větších místnostech, zimních zahradách či halách.
Juky lze pěstovat ve dvou základních typech. Jednak tak, jak rostou ve svém přirozeném prostředí, to znamená, že je růžice v tomto případě zasazená přímo do substrátu, roste vzhůru a postupem času vytváří zdřevnatělý kmen. Mnohem častěji se však můžete setkat s jukou palmovitého tvaru, kdy ze silného zdřevnatělého kmínku vyrůstá několik postranních růžic ostrých listů. Mladé listy bývají tuhé a vzpřímené, postupem času se ale ohýbají dolů. Po uschnutí opadají a zanechávají po sobě charakteristickou jizvu. Listy juky jsou čepelovité, na okrajích zubaté. Juka rozkvétá od druhé poloviny června a kvete do konce července, ale teprve když dostatečně dospěje a zesílí, což může trvat i několik let. Květy mívají bílou, krémovou nebo voskově bílou barvu. Některé druhy mohou mít květy světle zelené nebo nachové. Květy vyrůstají buď v hroznech, nebo v latách. Skládají se ze šesti okvětních lístků. V době kvetení je juka mimořádně působivá. Plodem juky je tobolka nebo bobulka.
Vedle základního druhu s tmavě zelenými listy s namodralým nádechem existuje také několik zajímavých pestrolistých kultivarů. K těm nejoblíbenějším patří například Bright Edge se žlutě lemovanými listy nebo Golden Sword (v překladu „zlatý meč“), jehož listy jsou téměř celé žluté a zdobí je zelené okraje.
V našich domácnostech je asi nejrozšířenějším druhem Yucca elephantipes, která pochází z Mexika a Guatemaly. Přestože ve svém přirozeném prostředí dosahuje běžně výšky nad 10 m, v bytě roste velmi pomalu. Má rozšířený spodek kmene a matně zelené listy. Dalším druhem juky, se kterým se můžeme setkat spíše ve specializovaných obchodech, je Yucca aloifolia. Ta je specifická tím, že u země vytváří rozvětvené kmínky (takzvaná dvojčata) a u báze tvoří často odnože. Její listy jsou tmavozelené, špičaté a tuhé. U starších exemplářů se pak můžete dočkat i vysokých květenství se žlutavými květy. Tento druh pochází z jihu USA a Mexika, ale můžete se s ním setkat i na západoindických ostrovech. Dalším zajímavou odrůdou je Yucca texanum, která patří k vzácným druhům na jihu USA. Její úzké listy jsou pokryté bílým chmýřím.
V naší poradně s názvem ROZMNOŽOVÁNÍ KANADSKÝCH NEBO ZAHRADNÍCH BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dužíkova eliška.
Jak se rozmnožují kanadské borůvky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pro rozmnožování kanadských borůvek budete potřebovat řízky, které získáte z jednoletých větví, které mají průměr nejméně 0,6 cm. Větve musí být zdravé a odříznutí je potřeba provést brzy na jaře pomocí ostrého nože nebo nůžek na stříhání. Řízky by měly obsahovat zdravé listové pupeny.
Odstraňte všechny květní pupeny, ale listové pupeny nechte neporušené. Odříznutou větev rozdělte na řízky o délce kolem 12 cm. Nejlepší je použít řízky, které obsahují pouze listové pupeny, nikoliv ty, které obsahují stopy po odstranění květových pupenů, takže nařežte řízky odpovídajícím způsobem.
Odřízněte kůru 2,5 cm od spodu každého řízku. Seříznuté řízky můžete skladovat až tři měsíce, pokud je to nutné, v plastových sáčcích obsahujících sphagnový mech. Uzavřete sáčky a uchovávejte na chladném místě při teplotě mezi 1 až 5 stupni Celsia s vlhkostí mezi 80 až 90 procenty. Je-li to ale možné, zpracujte řízky hned, aniž byste je ukládali. Čím déle je ukládáte, tím méně šancí, že budou kořenit.
Vytvořte si obdélníkové rozmnožovací lože dostatečně velké, aby se do něho vešly všechny řízky 5 cm od sebe. Umístěte rozmnožovací lože do skleníku na plné slunce.
Smíchejte jeden díl rašeliny a jeden díl hrubého betonového písku a vytvořte kořenové médium. Alternativně můžete smíchat polovinu rašeliny a polovinu vermikulitu nebo perlitu nebo jednu třetinu perlitu, písku a vermikulitu. Naplňte rozmnožovací lože kořenovým médiem.
Přidejte řízky, které svisle zapíchněte do kořenového média s oloupanými částmi dolů. Šedesát procent řízku by mělo být pod povrchem a jedním nebo dvěma listovými pupeny nad ním. Zatlačte médium kolem každého řízku.
Ve skleníku udržujte teplotu kolem 20 stupňů Celsia. Zalévejte jednou týdně a udržujte vlhké kořenové médium. Zvyšte zalévání, když se začnou vyvíjet nové listy.
V polovině června zvyšte skleníkové větrání, kdy už by se měly vyvinout kořeny. Aplikujte týdenně rozpustné nebo pomalu uvolňující se hnojivo, například NPK 15-30-4 nebo NPK 13-36-13. Aplikujte také síran amonný, fosforečnan amonný, močovinu nebo jinou formu dusíku. Dodržujte pokyny uvedené na etiketě hnojiva a dusíkatých přípravků.
V zimě nechte řízky ještě v rozmnožovacích lůžkách. Borůvky budou připraveny k přesazení do vaší zahrady příští rok na jaře.
Juka má mírně jedovaté kořeny, protože obsahuje saponiny, to je krevní jedy rozrušující červené krvinky. Okvětní lístky jsou však jedlé (v Itálii se staly marinované nakládané květy dokonce oblíbenou pochoutkou). Indiáni považují juku za nejkrásnější rostlinu pouště a věří v její zázračnou moc, nazývají ji stromem života. Juka totiž dokáže přežít i ty nejextrémnější povětrností podmínky – vypořádá se s chladnou nocí, horkem i měsíce trvajícím suchem. I přes takovéto náročné podmínky si stále uchovává řadu výjimečných látek, jako jsou enzymy, vitamíny, minerální látky antioxidanty nebo chlorofyl.
Je známo, že je juka organismem poměrně dobře snášena, pouze u citlivějších osob může někdy dojít k podráždění trávicího systému. Jen ve vzácných případech se může vyskytnout i alergie na tuto rostlinu. Účinná látka se získává z oddenku a uplatňuje se při léčbě revmatických onemocnění anebo při zánětech kloubů. Doporučuje se i pro detoxikaci organismu, aby však byla kúra dostatečně účinná, je zapotřebí její dlouhodobé užívání, někdy i 10 týdnů. Při užívání přípravků z juky vždy dbejte na dostatečný pitný režim, abyste usnadnily organismu vylučování toxických látek. Důsledkem zrychleného metabolismu a detoxikace může na začátku pravidelného užívání juky dojít ke zvětšenému množství vylučování moči, k průjmu, ke snížení hladiny cukru a vápníku v krvi. Proto je důležité zaměřit se během léčby na kvalitní stravu a dodávat organismu navíc důležité vitamíny, minerální a stopové látky.
Příznivé účinky juky na lidský organismus:
zlepšuje trávení;
napomáhá dokonalému vstřebávání výživných látek;
svým příznivým vlivem na procesy vylučování posiluje a příznivě ovlivňuje přirozenou očistu organismu;
její užívání je vhodné při chronickém onemocnění tlustého střeva;
pomáhá snižovat cholesterol;
zvyšuje odolnost organismu;
je velmi účinná při léčbě zánětu kloubů (a to zejména díky tomu, že obsahuje takzvané saponiny).
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Druhy pěstované celoročně venku vyžadují plně osluněná stanoviště, dostatek slunce, vzduchu a tepla. Juky patří mezi suchomilné rostliny, proto mají zvýšené nároky na dobře propustnou písčitou nebo štěrkovitou půdu. Vhodné je okolí kořenů posypat oblázky.
Hnojivo juka nepotřebuje, i s dlouhým obdobím sucha se rostliny vyrovnávají výborně, vystačí si s vodou z dešťových srážek. Nově vysazené juky však do ujmutí zaléváme. Aby rostoucí juka stále dobře vypadala, odtrhávejte staré, suché spodní listy. Vyškubnout můžete i ty, které netrčí vzhůru a obloukovitě visí dolů. Po odkvětu pak odstraňte celé stvoly.
Dlouhověkost si juka zajišťuje tvorbou postranních růžic. Tyto odnože můžete používat k množení, a to tak, že celou rostlinu opatrně na jaře vyzvednete a rýčem rozdělíte. Odnož, kterou chcete použít, by měla mít dostatek vlastních kořenů. Pro lepší manipulaci při sázení svažte dlouhé listy, klidně i jedním z listů juky, který obsahuje velmi pevná rostlinná vlákna. Po výsadbě půdu okolo rostliny patou přitlačte, abyste odstranili vzduchové kapsy a zabránili vyvrácení. Juku, kterou jste zakoupili v květináči, můžete vysazovat během celé vegetační sezony.
Venkovní druhy jsou plně mrazuvzdorné, obejdou se tedy bez nadestýlky i bez překrytí. Nemějte obavy, když rostliny v zimě stočí své listy do ruličky, zmenšením listové plochy se totiž chrání proti ztrátě vody. Pokud juka zimu nepřežije, nebývá to vinou nízkých teplot, ale nadměrné půdní vlhkosti.
U juky se můžete setkat s těmito chorobami a škůdci:
šedá plíseň
příznaky: zelený plísňový povlak na listech
ochrana: napadené listy odstraňte a rostlinu ošetřete fungicidním přípravkem
virová skvrnitost
příznaky: špičky listů jsou žlutě skvrnité
ochrana: napadené rostliny odstraňte, zbylé ošetřete proti mšicím, které virus přenášejí
skvrnitost listů
příznaky: na listech se zpočátku objevují drobné hnědé skvrnky s vyvýšeným okrajem a žlutým lemem; skvrny jsou nejprve nepravidelně rozmístěny, později se slévají
ochrana: odstraňte silně napadené části rostlin, k chemické ochraně můžete použít i speciální postřik; přestaňte rostlinu vlhčit
vlnatky a štítenky
příznaky: pletivo listů je prosvětlené, pod lupou jsou viditelné bělavé válcovité vlnatky, u silně napadených listů hnědnou okraje
ochrana: silně napadené části juky odstraňte, rostlinu čas od času mírně roste nebo osprchujte; pokud juka není vystavena přímému slunečnímu záření, lze ji ošetřit přípravky na bázi minerálního oleje, u větších ploch můžeme oba druhy škůdců stříkat lihem
puklicovití
příznaky: na listech se objevují světlá místa po sání, pod hnědými štítky se vyvíjí mnoho mladých jedinců, kteří se pevně usazují podél listových žilek a později hnědnou; při silném napadení jsou listy znečištěné lepivou medovicí, na níž se usazuje saprofytická čerň – listy jsou špinavé
ochrana: silně napadené listy odstraňte, listy opatrně ošetřete vatovým tamponem namočeným v jedlém oleji a opakovaně ošetřete postřikem na bázi minerálních olejů, puklice se totiž pod olejovým filmem udusí
třásněnky
příznaky: části listů se nerovnoměrně zbarvují do bílo-žluta, především na rubu listů jsou viditelné tmavé kupky exkrementů, což je pro napadení třásněnkami charakteristické
ochrana: drobní žlutí až hnědí dospělci se zdržují převážně na rubu listů a nízká vlhkost společně s vysokou teplotou podporují jejich rozmnožování. Takže prevencí je rosení a snížení pokojové teploty. Přítomnost třásněnek včas zjistíte za pomoci modrých lepových desek.
Juku zná většina z nás spíše jako nenáročnou exotickou pokojovou rostlinu. Některé druhy však snesou i mráz a lze je pěstovat celoročně venku na zahradě. Vytvářejí husté růžice přízemních listů, které jsou zajímavé svou namodralou barvou či veselým panašováním. Kromě juk se zelenými listy si můžete do zahrady vysadit i kultivary s listy různě zbarvenými, například žlutě pruhovanými.
Zde jsou uvedeny některé druhy, které lze u nás celoročně pěstovat mimo interiéry:
Yucca gloriosa – patří mezi oblíbené stromové juky. Je mrazuvzdorná asi do -20 °C, dorůstá do pětimetrové výšky a po odkvětu se rozvětvuje. Kvete velkým bílým květenstvím, ostatně jako všechny juky. Foto Yucca gloriosa.
Yucca glauca – nejmrazuvzdornější stromová juka, odolává totiž teplotám až -37 °C (ovšem jen za velmi suchých podmínek). Roste obvykle do výšky 2 metrů. Foto Yucca glauca.
Yucca filamentosa – nejznámější a nejodolnější mrazuvzdorná juka, která nevytváří kmen a po odkvětu odumírá. Vytváří hodně odnoží a pěstuje se na našich zahradách jako trvalka. Latnaté květenství měří 100–200 cm. Foto Yucca filamentosa.
Yucca baccata – známá též jako Banánová juka, vytváří kmen až 1,5 metru vysoký. Snáší mráz až do -29 °C. Má jedlé plody. Foto Yucca baccata.
Yucca brevifolia – je nejznámější stromová juka, nazývaná též Joshua tree. Vyrůstá až do výšky 15 metrů. Odolná je do -15 °C, takže je v našich klimatických podmínkách nutná velmi dobrá zimní ochrana. Foto Yucca brevifolia.
Yucca flaccida – velmi dekorativní druh, má měkké, převislé listy, u nás hojně pěstovaný v zahradách a parcích, je spolehlivě mrazuodolný, neinvazivní, množí se dceřinými růžicemi po odkvětu. Foto Yucca flaccida.
Juky nejsou příliš náročné na péči. Vyžadují však dostatek světla, jinak jim postupně žloutnou spodní listy. V létě můžete i doma pěstovanou juku přestěhovat na prosluněnou terasu nebo balkon. Zvolte pro ně ale chráněné místo, kde je neohrozí přímé sluneční záření, průvan ani prudký déšť.
Juku zalévejte vydatně od dubna do října, v této době také jednou za tři týdny rostliny přihnojujte tekutým hnojivem pro palmy a v suchých panelákových bytech nezapomeňte rosit listy. Při zálivce dávejte pozor, protože juka je citlivá na přemokření. Nechte tedy substrát před dalším přísunem vody proschnout. Dlouhodobé nadměrné zalévání má totiž za následek zahnívání kořenů a uvadání listů. V létě juce pěstované doma vyhovuje normální pokojová teplota nebo pobyt venku. V zimě má ráda nižší teploty, které by však neměly klesnout pod 10 °C. Jako nejvhodnější umístění se jeví zimní zahrada, případně prosklená lodžie. Ve svých přirozených podmínkách přežívají juky dlouhé období sucha, proto jim v době od listopadu do března omezte zálivku na minimum. Stačí zalévat pouze tolik, aby kořenový bal zcela nevyschl. V době vegetačního klidu také nehnojte.
Juku přesazujte na jaře přibližně jednou za dva roky, a to do květináčů, jejichž průměr je oproti těm původním větší minimálně o pět centimetrů. Starším rostlinám stačí vyměnit pouze svrchní vrstvu hlíny v květináči. Na přesazování používejte běžný hlinitý substrát nebo si kupte speciální substrát pro palmy, přidejte k němu kvalitní zahradní zeminu a trochu písku. Do spodní části nádoby nasypte nejlépe keramzit, který poslouží jako drenáž.
Když už je juka hodně velká nebo se vám nelíbí její tvar, můžete z ní na jaře odejmout kmínkové řízky. Rostlinu vyjměte z květináče a na pevném podkladu rozřežte kmen pilkou na části dlouhé cca 10 cm. Každá z nich musí mít alespoň jedno očko. Místa řezu je vhodné posypat stimulátorem, poté řízky vsaďte kolmo do substrátu z jednoho dílu rašeliny a jednoho dílu písku. Řízky nejlépe zakoření na stinném, vlhkém místě, při teplotě 24–27 °C. V domácích podmínkách si můžete vypomoct fólií, jíž zakryjete květináč. Jakmile řízky zakoření a objeví se nové výhonky, můžete mladé rostlinky přesadit do samostatných nádob nebo k sobě zasadit do skupiny několik exemplářů různé výšky.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
V naší poradně s názvem PIVOŇKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel JAROSLAV ZÁLEŠÁK.
Máme v zahrádce krásnou Pivoňku velkokvětou, po odkvětu zústaly semena anevíme jak se dají využit na rozmnožování, kdy tyto semena vysadit do země, děkuji za radu Jaroslav
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pivoňka se nejlépe množí odkopkem kořenového balu. Tak se může docílit, že pokvete ještě v tom roce, kdy došlo k přesazení. Důležité je označit na rostlině jih v jejím původním stanovišti a při umístění na nové místo ji orientovat zase k jihu. Při množení ze semene se dočkáte prvních květů až za tři roky. Teď co s těmi semeny. Semena nechte dozrát co nejdéle na rostlině. Pak je sesbírejte a dejte je do sucha doschnout. Začátkem října je vysaďte na slunný záhon stejným způsobem jako fazole. Tento způsob venkovní výsadby v časném podzimu dává semenům jejich povinnou průpravu pro vzejití, což je říjnové relativně teplé a vlhké ošetření vystřídané chladem zimy a následované oteplením na jaře. Je to sekvence podmínek, která umožní vyklíčení většiny semen na jaře a v létě příštího roku. Hodně zdaru.
Zamioculcas lze množit buď dělením trsů, nebo dělením lístků. Nejčastějším způsobem rozmnožování je asi dělení trsů přímo při přesazování této rostliny, kdy lze získat najednou hned několik exemplářů, protože v květináči obvykle rostou společně čtyři rostliny a více. Úspěšnost takového množení je prakticky stoprocentní.
Druhou a méně známou technikou je rozmnožování pomocí lístků, které se umístí do předem vyhřátého substrátu. Takto se zamioculcasy množí právě v domovském prostředí při déletrvajícím suchu: postupně shazují listy, které následně zakoření. My doma list před zasazením osušíme a pro lepší zakořenění použijeme stimulátor růstu. Poté umístíme na světlé a teplé stanoviště, kde zakoření během dvou měsíců.
Juka je vzrostlá rostlina, která vypadá jako nepravá palma. Zelené, slizké, výjimečné lineární listy se sbíhají do vločky na vrcholku stonku. Juka vyžaduje sluneční světlo a přiměřenou zálivku. Po proschnutí zaniká. V létě se doporučuje vynést ji na otevřený vzduch, v zimě je nezbytné uchovávat ji raději na chladnějších místech. Juka dobře roste při teplotě 13 až 21 °C. Od jara do podzimu udržujeme půdu permanentně vlhkou. Je však lepší, když půda přeschne, než když ji přelijeme. V zimě zeminu zavlažujeme pouze čas od času a v závislosti na teplotě. Rostliny milují zvýšenou vlhkost, ale snášejí i suchý vzduch. Na jaře a v létě jednou za 2 až 4 týdny rostlinu přihnojujeme minerálními hnojivy. Rostlina musí být v blízkosti svěžího vzduchu, proto je v létě vhodnější ji vynést na balkón nebo do zahrady. Pro kvalitní půdní podklad se používá směs zeminy z listové hlíny, dřevité hlíny, humusu, rašeliny, písku (v poměru 1 : 1 : 1 : 1: 1). Rozmnožování probíhá stonkovými odnožemi, výhonky.
Teplota: Přiměřená, v zimě chladnější 16 až 18 °C. Nejnižší 8 °C. V zimě je potřeba místnost dobře provětrávat, ale chráníme rostlinu před průvanem.
Osvětlení: Světlé, slunečné místo. V létě umístění v zahradě a na balkóně. V zimě najít stanoviště světlé, blízko okna. Tyto rostliny postrádají v zimě světlo.
Zalévání: Bohatě zalévat od jara do podzimu, voda ale nesmí být v misce pod květináčem. Jestli držíme rostlinu v zimě v chladnější místnosti, zaléváme omezeně. Juka nesnáší přelití, zahnívaly by kořeny a objevila by se hniloba i na stonku.
Rozmnožování: Na jaře zakořeňují vrcholová stébla a také kousky stvolů dlouhých asi 10 cm. Seříznutím dceřiných růžic ze stvolu také získáme novou rostlinu. Odříznuté růžice na místě řezu ošetříme sírou a dáme do vlhkého písku, po zakořenění zasázíme do květináče se zeminou, do které přidáme kousky dřevěného uhlí. Seříznutí růžic provádíme vždy na jaře.
Juka – foto
Zde je několik fotografií, na nichž je možné vidět juku.
Nejjednodušším možným způsobem rozmnožování buxusu je pomocí jeho větviček, tedy řízkováním. Pro řízkování je nejvhodnější podzim. Spodní část odstřihnuté větvičky ze starší rostlinky zbavte lístků a ošetřete stimulátorem pro snadnější zakořenění. Jednotlivé řízky vkládejte do substrátu určeného k řízkování rostlin, tedy nejlépe do směsi z rašeliny, písku a perlitu, a to asi 3 cm od sebe. Substrát je vhodné ještě na povrchu posypat pískem. Řízky vyžadují teplotu kolem 15 stupňů a dostatek světla, truhlík či květináč proto umístěte na nevytápěnou verandu nebo na zem skleníku. Pak už stačí jen zalévat a čekat, až rostlinky samy zapustí kořeny.
Sýček obecný (Athene noctua) je malá čilá sova i za dne. Váží zhruba 150–250 g, délka těla je 23–25 cm, rozpětí křídel má 50–56 cm. Je veliký skoro jako holub, tělo má robustní s krátkým ocasem a silnýma nohama s ostrými drápy. Zbarvení sýčka obecného je tmavě hnědé se světlými skvrnami. Nohy a spodní část ocasu jsou bílé. Má veliké, výrazně žluté oči a zobák. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně. Zde můžete zhlédnout fotografie sýčka obecného.
Výskyt
Celý život žije v jednom revíru, kde si staví svá hnízda. Nalezneme ho především v otevřených krajinách, hlavně na polích a loukách, na okraji listnatých lesů a v současnosti už i docela hodně na vesnicích či v městech s hojným stromovým porostem.
Rozmnožování
Sýček obecný žije po celý život v páru. Hnízdí ve zříceninách, studnách, v polních kůlnách, málo používaných budovách nebo v dutinách v zemi. V období rozmnožování je značně hlučný. Vejce klade koncem dubna až začátkem května, bývá jich 4–5 kusů. Oproti jiným sovám samička usedá na vejce až po snesení posledního vajíčka a sedí na vejcích 28 dní. Sameček jí při tom dodává potravu, kterou nosí hlavně v noci. Mláďata pobývají v hnízdě zhruba 30 dní a poté jej opouštějí. Rodičovský revír opouštějí zhruba po 60 dnech.
Potrava
Potravou sýčka obecného je převážně hmyz, žáby, hadi, ještěrky, myši a drobní ptáci. Mláďata krmí hlavně žížalami. Ve dne loví hlavně hmyz a v noci většinou myši a skřivany. Potravu polyká bez roztrhání. Ničeho se nebojí, tak si dovolí i na krysu nebo lasičku.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Rozmnožování orchidejí se dělí na generativní (výsev semen) a vegetativní (dělení rostlinných částí). Množení výsevem je však problematické a pro běžného pěstitele prakticky nemožné. Semena jsou totiž velmi malá a prakticky nemají žádné zásobní látky. V přírodě klíčí za pomoci příslušných symbiotických hub z rodu Rhizoctonia, které jim zajišťují potřebnou výživu. Vyklíčí tak ovšem jen velmi malé množství semen, a proto jich orchideje musí tolik vytvářet. Běžný výsev do substrátu je v podstatě neúspěšný. V praxi jsou dnes orchideje vysévány na speciální živné médium, které obsahuje veškeré potřebné živiny vedoucí k úspěšnému vyklíčení, a to ve sterilních laboratorních podmínkách. Metoda výsevu je tedy náročná na zařízení, pomůcky a materiál.
Oproti tomu je rozmnožování dělením poměrně jednoduché. Jakmile rostlina naroste do větších rozměrů, můžete ji zkusit rozdělit, ale tak, aby každá z dceřiných rostlin měla alespoň 3 zdravé pahlízy (výhony). Řezné rány očistěte a před opětovným nasazením je nechte mírně zaschnout. Polámané a odumřelé kořeny odstraňte. Dceřiné rostliny dobře ukotvěte v substrátu, nejlépe pomocí vyvázání k opoře. Na tři týdny omezte zálivku, doporučuje se nejlépe jen rosit. U rodu Cymbidium a jiných terestrických rodů je možno používat k množení jednotlivé zadní pahlízy vsazené do poréznějšího substrátu. Mladé rostliny by měly vykvést za 4 až 5 let. U rodu Dendrobium lze využít k množení části starší pahlízy, které se položí na vlhký rašeliník a poté uzavřou plastovým obalem. Mladé rostlinky vykvetou cca za 4 roky. U rodu Phalaenopsis můžete použít malé rostlinky, takzvané keiki, které se občas vytvoří na květním stvolu mateřské rostliny. Jakmile dceřiným rostlinkám dostatečně narostou vzdušné kořeny (doporučuje se několik vzdušných kořenů o délce minimálně 5 cm), můžete keiki opatrně odkroutit a zasadit do vhodného substrátu. Rostlinka by měla kvést tak za 3 roky. Jinou vegetativní metodou je řízkování, k němuž použijete u tohoto rodu staré dlouhé stonky, vedlejší výhony nebo odkvetlé stvoly. Řízky řežte dlouhé 10–15 cm. Odříznutá část se nevkládá do zeminy jako u jiných pokojových rostlin, ale pokládá se na plocho na povrch zeminy (písku nebo mechu) a umístí se do vytápěného pokojového skleníku. Orchideje rovněž můžete množit stonkovým výhonem přesahujícím do vedlejšího květináče, který po zakořenění od mateřské rostliny odřízněte.
Rozmnožování je velmi nákladné a pracné, proto se nedoporučuje. Ve velkovýrobně se tyto rostliny rozmnožují semenem a trvá to 4 až 7 měsíců. Přesto pokud se rozhodnete pro rozmnožování, tak je to možné semeny, listovými řízky nebo dělením hlízy. Je nutné pravidelné mírné zavlažování a teplota kolem 20 °C. První výhonky gloxinie se objevují již po dvou týdnech, a to u dělení hlízy.
Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.
Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.
Kuna lesní
Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.
Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.
Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic