Ingredience: 10 řapíků rebarbory, 1 l vody, 200 g cukru, 5 ks hřebíčků, 1 celá skořice, citronová kůra
Postup: Vodu s cukrem, hřebíčkem, skořicí a kousky citronové kůry převaříme. Rebarboru oloupeme, nakrájíme na kostičky, vložíme do čistých sklenic a zalijeme teplým cukrovým lákem. Sterilizujeme cca 20 minut.
Syrová rebarbora
Syrové rebarboře se spíše vyhýbejte anebo ji řádně připravte. Zvažte možná rizika, která syrovou konzumaci řapíků rebarbory doprovázejí.
Postup: Rebarboru oloupeme, pokrájíme na malé kostičky a dáme vařit do vody. Za stálého míchání vaříme asi 5 minut, pak přidáme oloupaný a nakrájený banán a rozinky. Vaříme přibližně dalších 10 minut. Do cukru vmícháme Gelfix a vsypeme do džemu. Mícháme a vaříme ještě 3 minuty. Horký rebarborový džem plníme do sklenic. Místo banánu a rozinek můžeme přidat nakrájený pomeranč i s kůrou. Ten vaříme společně s rebarborou. V džemu pak chutná jako kandované ovoce.
Marmeláda
Ingredience: 1 kg rebarbory, 1–2 lžíce citronové šťávy, 500 g cukru krupice
Postup: Nakrájenou rebarboru uvaříme v trošce vody. Když je rozvařená, přidáme cukr, citronovou šťávu a vaříme do zhoustnutí. Lijeme do skleniček, které otočíme dnem vzhůru.
Rebarbora na slano
Ingredience: 1 kg řapíků rebarbory, 2 ks hřebíčku, 6 kuliček mletého pepře, 4 kuličky nového koření, 200 ml vinného octa, 2 cibule, 1 stroužek česneku, 150 g sušených fíků, 200 g cukru, 1 lžička strouhaného zázvoru, 1 lžička hořčičného prášku
Postup: Rebarboru očistíme, opláchneme, oloupeme a nakrájíme na kousky. Vinný ocet přivedeme k varu a dáme do něj najemno nakrájenou cibuli, česnek a fíky, cukr, zázvor, hořčičný prášek, pytlíček s kořením a rebarboru a vaříme asi 1 hodinu. Poté vyndáme pytlíček s kořením, naplníme směs do sklenic, uzavřeme a necháme vychladnout. Pak necháme ještě 2 týdny dojít. Nezavařujeme. Takto připravené čatní se podává k minutkovým masům. Trvanlivost je minimálně 6 měsíců.
Rebarbora s tvarohem
Ingredience na těsto: 250 g hladké mouky, 150 g másla nebo Hery, 150 g moučkového cukru, 4 vejce, 4 lžíce smetany nebo jogurtu, 1 vanilkový cukr, 1/2 prášku do pečiva
Ingredience na drobenku: 150 g hrubé mouky, 100 g másla, 100 g cukru krupice, trochu skořice (na ovonění drobenky)
Ingredience na náplň: rebarbora, trochu vanilkového pudinku, cukr, 2 tvarohy, 1 krémová kysaná smetan
V naší poradně s názvem ROZMNOŽOVÁNÍ KANADSKÝCH NEBO ZAHRADNÍCH BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dužíkova eliška.
Jak se rozmnožují kanadské borůvky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pro rozmnožování kanadských borůvek budete potřebovat řízky, které získáte z jednoletých větví, které mají průměr nejméně 0,6 cm. Větve musí být zdravé a odříznutí je potřeba provést brzy na jaře pomocí ostrého nože nebo nůžek na stříhání. Řízky by měly obsahovat zdravé listové pupeny.
Odstraňte všechny květní pupeny, ale listové pupeny nechte neporušené. Odříznutou větev rozdělte na řízky o délce kolem 12 cm. Nejlepší je použít řízky, které obsahují pouze listové pupeny, nikoliv ty, které obsahují stopy po odstranění květových pupenů, takže nařežte řízky odpovídajícím způsobem.
Odřízněte kůru 2,5 cm od spodu každého řízku. Seříznuté řízky můžete skladovat až tři měsíce, pokud je to nutné, v plastových sáčcích obsahujících sphagnový mech. Uzavřete sáčky a uchovávejte na chladném místě při teplotě mezi 1 až 5 stupni Celsia s vlhkostí mezi 80 až 90 procenty. Je-li to ale možné, zpracujte řízky hned, aniž byste je ukládali. Čím déle je ukládáte, tím méně šancí, že budou kořenit.
Vytvořte si obdélníkové rozmnožovací lože dostatečně velké, aby se do něho vešly všechny řízky 5 cm od sebe. Umístěte rozmnožovací lože do skleníku na plné slunce.
Smíchejte jeden díl rašeliny a jeden díl hrubého betonového písku a vytvořte kořenové médium. Alternativně můžete smíchat polovinu rašeliny a polovinu vermikulitu nebo perlitu nebo jednu třetinu perlitu, písku a vermikulitu. Naplňte rozmnožovací lože kořenovým médiem.
Přidejte řízky, které svisle zapíchněte do kořenového média s oloupanými částmi dolů. Šedesát procent řízku by mělo být pod povrchem a jedním nebo dvěma listovými pupeny nad ním. Zatlačte médium kolem každého řízku.
Ve skleníku udržujte teplotu kolem 20 stupňů Celsia. Zalévejte jednou týdně a udržujte vlhké kořenové médium. Zvyšte zalévání, když se začnou vyvíjet nové listy.
V polovině června zvyšte skleníkové větrání, kdy už by se měly vyvinout kořeny. Aplikujte týdenně rozpustné nebo pomalu uvolňující se hnojivo, například NPK 15-30-4 nebo NPK 13-36-13. Aplikujte také síran amonný, fosforečnan amonný, močovinu nebo jinou formu dusíku. Dodržujte pokyny uvedené na etiketě hnojiva a dusíkatých přípravků.
V zimě nechte řízky ještě v rozmnožovacích lůžkách. Borůvky budou připraveny k přesazení do vaší zahrady příští rok na jaře.
Rebarbora se dá koupit na farmářských trzích a v hypermarketech. V Anglii se však zářivě červené stonky rebarbory objevují běžně v obchodech již od ledna a čeká na ně mnoho příznivců dobrých chutí. Jedná se o rychlenou rebarboru, unikátní svým pěstováním v takzvaném Yorkshirském trojúhelníku, území mezi městy Leeds, Wakefield a Morley v hrabství Yorkshire. Rebarbora se zde pěstuje ve vyhřívaných halách v naprosté tmě, a to poté, co byla dva roky vystavena slunci, nepřízni počasí, ale i mrazu na polích, což je typické pro oblast blízko Skotska. Rebarbory se v listopadu přemístí do tmavých a teplých podmínek, kde jsou klamně nastaveny podmínky k růstu, jako kdyby bylo jaro. Právě v tomto umělém prostředí tepla a temna se z kořenů plných sacharidů, kde se koncentrovala a díky pozdějším mrazům uchovala energie ze slunce, uvolňuje do stonků fruktóza, jak se rostlina urputně snaží ke svému růstu vyčerpat ze sebe co nejvíce energie. Sklizeň probíhá při svíčkách, aby se nenarušil další růst, trvá od ledna do konce března a výsledkem jsou mimořádně křehké stonky rebarbory s jemnou, mnohem sladší chutí, než jsme zvyklí u běžné rebarbory.
Rychlená rebarbora je sladší než letní rebarbora, přesto vyžaduje dosladit cukrem a projít tepelnou úpravou, aby se z ní získala ta nejlepší jemně hořkosladká chuť. Pro svůj někdy až zemitý nádech a lehce hořkou chuť se může podávat i jako příloha k vepřovému masu, zvláště luxusním doplňkem je ke smažené makrele. Nejlepší uplatnění rebarbory je však u sladkých dezertů, a to nejen pro její efektní barvu, nádherně vyzní například v želé, džemech, kompotech a drincích.
Chutí se nejlépe hodí doplněná pomerančovou kůrou, badyánem a kardamomem. Úplně nejjednodušší je nechat vyznít její chuť zapečením s hnědým cukrem a orientálním kořením a koupat ji ve vlastní sladké šťávě. Nebo můžete udělat obrácený koláč plný rebarbory jako rychlý a neotřelý dezert, doplněný nejlépe vanilkovou zmrzlinou nebo jen kopečkem zakysané smetany, případně plnotučného jogurtu.
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Rebarbora je zelenina, ze které se používají řapíky zelené nebo růžové až červené barvy, se kterými se nakládá jako s ovocem. Připravují se z nich moučníky s tvarohem, náplně do knedlíků, ovocné polévky, kompoty, zavařeniny, koláče. Pozor ale, při vaření nepoužívejte hliníkové nádobí, protože kov z něj reaguje s kyselinou šťavelovou a ostatními složkami šťávy z rebarbory.
Rebarbora raší celkem brzy, takže můžeme odlamovat řapíky postupně. Koncem června a začátkem července se zvyšuje obsah kyseliny šťavelové. Právě kvůli této kyselině se doporučuje konzumace rebarbory s dostatečným přísunem mléčných výrobků.
Zjara převažuje ve složení kyselin především kyselina jablečná, později narůstá obsah šťavelanů – solí kyseliny šťavelové s vápníkem a hořčíkem. Nejširší zastoupení má draslík a vápník – látky nezbytné pro stavbu kostí, o něco méně hořčík a fosfor. Sodíku má rebarbora jen velmi málo, zastoupen je i jód, železo a další. Rebarbora není příliš bohatá na vitamín C, neobsahuje ani polovinu jeho hodnoty v citronu. Zato v ní najdeme provitamín A, vitamíny B, niacin, protisklerotické flavonoidy. Účinně ničí škodlivé mikroorganismy, prospívá krevnímu oběhu, je močopudná. Není ovšem vhodná pro nemocné žlučníkovými a močovými kameny. Díky zmíněným látkám účinně pomáhá při ochablosti a zácpě, zbavuje tělo škodlivin, posiluje svaly, kosti, nervy, pokožku a vlasy, aktivuje energii buněk a je dobrým pomocníkem při boji s nadváhou, neboť na sebe váže tukové látky.
Obsah látek v rebarboře:
Má velký obsah jablečné a citronové kyseliny, zato malý obsah vitamínu C. Na druhou stranu je to výborný zdroj vitamínů skupiny B.
Má mnoho niacinu prospěšného pro krevní oběh a energii buněk.
Vysoký obsah kyseliny pantotenové prospívá pokožce a vlasům.
Kyselina listová podporuje krvetvorbu a posiluje nervovou soustavu, je důležitá pro správný vývoj plodu.
Reveň je také bohatá na vápník, nezbytný pro stavbu kostí a důležitý pro ženy v menopauze.
Dále obsahuje mangan a draslík, který podporuje vylučování vody z těla a plní i řadu dalších důležitých funkcí.
V neposlední řadě je v rebarboře množství vlákniny, která zbavuje organismus jedů a odstraňuje zácpu.
Kdo má problémy se žaludečními kyselinami a podrážděnou sliznicí žaludku, měl by reveň konzumovat opatrně!
Rebarbora je bohužel pravděpodobně víc zodpovědná za ledvinové potíže u dětí než kterýkoli jiný faktor. Jen velice málo rostlin má tak velkou koncentraci kyseliny šťavelové jako rebarbora. Vařením se přemění tato kyselina v anorganickou chemikálii, která po konzumaci zanechá v našem těle značné množství krystalků kyseliny šťavelové. Bezpočetné případy revmatismu a revmatické horečky tak mohou být zaviněny právě konzumací vařené rebarbory. Jedí ji děti i dospělí, údajně pro její projímavý účinek, který se dostaví poměrně rychle, takže se nemyslí na tvorbu krystalků kyseliny šťavelové. Její usazeniny v těle nedráždí okamžitě, ale jejich účinek se dostavuje záludně a pomalu. Z tohoto důvodu jsou následky jen zřídka, jestliže vůbec, připisovány té správné příčině, totiž konzumaci rebarbory. Rebarborová šťáva nám může být užitečná za předpokladu, že ji použijeme úsporně a jen společně s ostatními šťávami jako karotkovou, celerovou nebo ovocnou. Neslaďte ji nikdy cukrem, použijte med.
Nejprve připravíme rebarboru do buchty. Stonky rebarbory oloupeme a nakrájíme na malé kousky. Dáme na hlubokou pánev nebo do kastrůlku, přidáme cukr a vodu. Vaříme na mírném ohni zhruba 15 minut a mezitím si připravíme těsto. Ušleháme máslo s cukrem, postupně přidáme vejce, poté mouku a prášek do pečiva. Nakonec přidáme do těsta povařenou scezenou rebarboru a zamícháme. Těsto nalijeme na vysypaný plech a pečeme ve vyhřáté troubě na 180 stupňů přibližně 30 minut. Šťávu z povařené rebarbory si ponecháme na polevu. Tu připravíme tak, že šťávu na pánvi znova ohřejeme, přidáme bílé víno a lžíci cukru. Za stálého míchání vznikne sirup, kterým upečený koláč pocákáme. Nakonec posypeme moučkovým cukrem a můžeme podávat.
Sklizeň se provádí postupně, jak řapíky narůstají, a to od dubna do poloviny až konce června. Z rostliny lze sklidit asi třetinu listů, aby se příliš nevysílila. Při sklizni zbavujeme rostlinu listů a pro tvorbu nových potřebuje solidní přísun živin. Na zimu proto k rebarboře přihrneme rozležený hnůj nebo kvalitní kompost, na jaře pak přidáváme ve vodě rozpustné hnojivo. Po posledním jarním přihnojení by měla mít rebarbora zhruba od července klid, aby zesílila a příští jaro dala opět solidní výnos.
Jak reveň zpracovávat: Nejprve musíme z řapíku stáhnout tvrdou slupku, řapíky nakrájet na dílky a krátce je povařit s cukrem a skořicí (přidat můžeme i vanilku). Rebarbora má specifickou kyselou chuť, kterou povaření s cukrem poněkud otupí, ale ne zcela potlačí. Na koláče můžeme použít rebarboru i bez předvaření, jen pokrájenou. Na přípravu koláčů v zimním období je možné povařenou hmotu sterilizovat jako marmeládu, popřípadě nakrájené řapíky zamrazit. Tuto zeleninu používáme podobně jako ovoce, připravujeme z ní moučníky, náplně do knedlíků, ovocné polévky, kompoty, zavařeniny či koláče. Při vaření nikdy nepoužíváme hliníkové nádobí, protože reaguje se šťávou z rebarbory.
V naší poradně s názvem PIVOŇKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel JAROSLAV ZÁLEŠÁK.
Máme v zahrádce krásnou Pivoňku velkokvětou, po odkvětu zústaly semena anevíme jak se dají využit na rozmnožování, kdy tyto semena vysadit do země, děkuji za radu Jaroslav
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pivoňka se nejlépe množí odkopkem kořenového balu. Tak se může docílit, že pokvete ještě v tom roce, kdy došlo k přesazení. Důležité je označit na rostlině jih v jejím původním stanovišti a při umístění na nové místo ji orientovat zase k jihu. Při množení ze semene se dočkáte prvních květů až za tři roky. Teď co s těmi semeny. Semena nechte dozrát co nejdéle na rostlině. Pak je sesbírejte a dejte je do sucha doschnout. Začátkem října je vysaďte na slunný záhon stejným způsobem jako fazole. Tento způsob venkovní výsadby v časném podzimu dává semenům jejich povinnou průpravu pro vzejití, což je říjnové relativně teplé a vlhké ošetření vystřídané chladem zimy a následované oteplením na jaře. Je to sekvence podmínek, která umožní vyklíčení většiny semen na jaře a v létě příštího roku. Hodně zdaru.
Rebarbora patří k nejranějším zeleninám. Jakmile rozmrzne půda, okamžitě vyžene – z tohoto důvodu je třeba zajistit, aby nezamrzla moc hluboko. Postup je jednoduchý: vytvoříte jí ochranu ze silné vrstvy rašeliny nebo listí, přidáte smrkové chvojí, a tak mráz pak nepronikne až do země. Důležité je, abyste reveň takto „zastlali“ dříve, než svrchní vrstva půdy příliš promrzne (počátek ledna představuje poslední možnost). Péče o tyto plně mrazuvzdorné rostliny není náročná. Co se půdy týče, upřednostňuje rebarbora hlubokou humózní zeminu neutrální či zásadité reakce, ale v podstatě jí stačí, když má dostatek živin. Lehká půda, která se na jaře rychle zahřívá, zajistí dřívější úrodu než půda těžká a mokrá. Dobu sklizně ovlivní i umístění rostliny, na výsluní řapíky dozrají rychleji než v polostínu. Rebarboru lze bez problémů sázet pod ovocné stromy, jejichž koruny se vzájemně ještě nedotýkají. Rostliny mohou zůstat na jednom místě i 10 let, přičemž nejvyšší výnos bývá v pátém až sedmém roce po výsadbě (1–2 kg z každé rostliny).
Rebarbora je statná, až 2 m vysoká vytrvalá rostlina s přízemními, 50–60 cm dlouhými listy. Čepele listů jsou podlouhlé, vejčité a výrazně zkrabacené. Dlouhý řapík je na líci vrubovitý, na rubu hladký a vydutý, nahoře někdy bělavý, jinak karmínově červený. Lodyha má až 5 cm v průměru a nese bohaté květenství. Okvětí o průměru až 2 mm je žluté, šestičetné a opadávající, tyčinek je 9 ve dvou kruzích, čnělky zpravidla 3. Kvete v červnu a červenci, plod je vejčitý, se 2 až 4 křídly.
Rebarbora má poměrně velkou listovou plochu, ale důležitější než velké listy jsou stopky (zdužnatělé řapíky zelené, růžové až červené barvy) pod těmito listy. Aby byla rebarbora šťavnatá a neměla příliš mnoho tuhých vláken v řapíku listu, musíme ji hnojit, zalévat a držet spíše v přistíněné teplé poloze než přímo na slunečním úpalu. Listy s celými řapíky sklízíme vylomením nebo opatrným odříznutím až na bázi řapíku v době, kdy jsou dlouhé asi 30–50 centimetrů. Jarní sklizně jsou kulinářsky hodnotnější, pozdější již mají konkurenci v angreštu, rybízu, jahodách. Řapíky odlamujeme postupně až do svátku sv. Jana, později už příliš narůstá množství kyseliny šťavelové. Chuť poté není tak jemná, dobrá. Kyselina šťavelová navíc odvádí z těla vápník a může napomáhat tvorbě ledvinových či močových kamenů. Negativní účinek kyseliny šťavelové lze zmírnit sklenicí mléka.
Pěstují se rozličné vyšlechtěné odrůdy. Pro dostatečnou sklizeň, která by rostliny příliš neoslabila (část listů jim ponechat musíme) je dobré mít k dispozici 2–3 rostliny. Rebarbora se množí nejjednodušeji dělením trsů. Semenáčky nemívají tak dobré, silné a&n
Zelené listové čepele rebarbory obsahují jedovaté látky včetně kyseliny šťavelové, která je nefrotoxická a korozivní. Jsou popsány otravy lidí po požití listů. Smrtelné následky konzumace byly problémem zejména v první světové válce, kdy byly listy doporučovány ke konzumaci.
Rebarboru musíme používat v rozumné míře. Velkou zajímavostí je, že rebarbora je zároveň bylina, z níž se využívá kořen, který je dokonce označován jako droga. Droga se používá při snížené chuti k jídlu, ke zlepšení vylučování žluči do střeva, při poruchách zažívání a nechutenství spojených s nadměrnou tvorbou žaludeční kyseliny. Podání nižších dávek kořene je vhodné proti průjmovému působení tříslovin, vyšší dávky naopak působí díky antrachinonům projímavě. Droga není vhodná pro těhotné ženy a kojící matky.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Zamioculcas lze množit buď dělením trsů, nebo dělením lístků. Nejčastějším způsobem rozmnožování je asi dělení trsů přímo při přesazování této rostliny, kdy lze získat najednou hned několik exemplářů, protože v květináči obvykle rostou společně čtyři rostliny a více. Úspěšnost takového množení je prakticky stoprocentní.
Druhou a méně známou technikou je rozmnožování pomocí lístků, které se umístí do předem vyhřátého substrátu. Takto se zamioculcasy množí právě v domovském prostředí při déletrvajícím suchu: postupně shazují listy, které následně zakoření. My doma list před zasazením osušíme a pro lepší zakořenění použijeme stimulátor růstu. Poté umístíme na světlé a teplé stanoviště, kde zakoření během dvou měsíců.
Juka je vzrostlá rostlina, která vypadá jako nepravá palma. Zelené, slizké, výjimečné lineární listy se sbíhají do vločky na vrcholku stonku. Juka vyžaduje sluneční světlo a přiměřenou zálivku. Po proschnutí zaniká. V létě se doporučuje vynést ji na otevřený vzduch, v zimě je nezbytné uchovávat ji raději na chladnějších místech. Juka dobře roste při teplotě 13 až 21 °C. Od jara do podzimu udržujeme půdu permanentně vlhkou. Je však lepší, když půda přeschne, než když ji přelijeme. V zimě zeminu zavlažujeme pouze čas od času a v závislosti na teplotě. Rostliny milují zvýšenou vlhkost, ale snášejí i suchý vzduch. Na jaře a v létě jednou za 2 až 4 týdny rostlinu přihnojujeme minerálními hnojivy. Rostlina musí být v blízkosti svěžího vzduchu, proto je v létě vhodnější ji vynést na balkón nebo do zahrady. Pro kvalitní půdní podklad se používá směs zeminy z listové hlíny, dřevité hlíny, humusu, rašeliny, písku (v poměru 1 : 1 : 1 : 1: 1). Rozmnožování probíhá stonkovými odnožemi, výhonky.
Teplota: Přiměřená, v zimě chladnější 16 až 18 °C. Nejnižší 8 °C. V zimě je potřeba místnost dobře provětrávat, ale chráníme rostlinu před průvanem.
Osvětlení: Světlé, slunečné místo. V létě umístění v zahradě a na balkóně. V zimě najít stanoviště světlé, blízko okna. Tyto rostliny postrádají v zimě světlo.
Zalévání: Bohatě zalévat od jara do podzimu, voda ale nesmí být v misce pod květináčem. Jestli držíme rostlinu v zimě v chladnější místnosti, zaléváme omezeně. Juka nesnáší přelití, zahnívaly by kořeny a objevila by se hniloba i na stonku.
Rozmnožování: Na jaře zakořeňují vrcholová stébla a také kousky stvolů dlouhých asi 10 cm. Seříznutím dceřiných růžic ze stvolu také získáme novou rostlinu. Odříznuté růžice na místě řezu ošetříme sírou a dáme do vlhkého písku, po zakořenění zasázíme do květináče se zeminou, do které přidáme kousky dřevěného uhlí. Seříznutí růžic provádíme vždy na jaře.
Juka – foto
Zde je několik fotografií, na nichž je možné vidět juku.
Nejjednodušším možným způsobem rozmnožování buxusu je pomocí jeho větviček, tedy řízkováním. Pro řízkování je nejvhodnější podzim. Spodní část odstřihnuté větvičky ze starší rostlinky zbavte lístků a ošetřete stimulátorem pro snadnější zakořenění. Jednotlivé řízky vkládejte do substrátu určeného k řízkování rostlin, tedy nejlépe do směsi z rašeliny, písku a perlitu, a to asi 3 cm od sebe. Substrát je vhodné ještě na povrchu posypat pískem. Řízky vyžadují teplotu kolem 15 stupňů a dostatek světla, truhlík či květináč proto umístěte na nevytápěnou verandu nebo na zem skleníku. Pak už stačí jen zalévat a čekat, až rostlinky samy zapustí kořeny.
Sýček obecný (Athene noctua) je malá čilá sova i za dne. Váží zhruba 150–250 g, délka těla je 23–25 cm, rozpětí křídel má 50–56 cm. Je veliký skoro jako holub, tělo má robustní s krátkým ocasem a silnýma nohama s ostrými drápy. Zbarvení sýčka obecného je tmavě hnědé se světlými skvrnami. Nohy a spodní část ocasu jsou bílé. Má veliké, výrazně žluté oči a zobák. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně. Zde můžete zhlédnout fotografie sýčka obecného.
Výskyt
Celý život žije v jednom revíru, kde si staví svá hnízda. Nalezneme ho především v otevřených krajinách, hlavně na polích a loukách, na okraji listnatých lesů a v současnosti už i docela hodně na vesnicích či v městech s hojným stromovým porostem.
Rozmnožování
Sýček obecný žije po celý život v páru. Hnízdí ve zříceninách, studnách, v polních kůlnách, málo používaných budovách nebo v dutinách v zemi. V období rozmnožování je značně hlučný. Vejce klade koncem dubna až začátkem května, bývá jich 4–5 kusů. Oproti jiným sovám samička usedá na vejce až po snesení posledního vajíčka a sedí na vejcích 28 dní. Sameček jí při tom dodává potravu, kterou nosí hlavně v noci. Mláďata pobývají v hnízdě zhruba 30 dní a poté jej opouštějí. Rodičovský revír opouštějí zhruba po 60 dnech.
Potrava
Potravou sýčka obecného je převážně hmyz, žáby, hadi, ještěrky, myši a drobní ptáci. Mláďata krmí hlavně žížalami. Ve dne loví hlavně hmyz a v noci většinou myši a skřivany. Potravu polyká bez roztrhání. Ničeho se nebojí, tak si dovolí i na krysu nebo lasičku.
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
Rozmnožování orchidejí se dělí na generativní (výsev semen) a vegetativní (dělení rostlinných částí). Množení výsevem je však problematické a pro běžného pěstitele prakticky nemožné. Semena jsou totiž velmi malá a prakticky nemají žádné zásobní látky. V přírodě klíčí za pomoci příslušných symbiotických hub z rodu Rhizoctonia, které jim zajišťují potřebnou výživu. Vyklíčí tak ovšem jen velmi malé množství semen, a proto jich orchideje musí tolik vytvářet. Běžný výsev do substrátu je v podstatě neúspěšný. V praxi jsou dnes orchideje vysévány na speciální živné médium, které obsahuje veškeré potřebné živiny vedoucí k úspěšnému vyklíčení, a to ve sterilních laboratorních podmínkách. Metoda výsevu je tedy náročná na zařízení, pomůcky a materiál.
Oproti tomu je rozmnožování dělením poměrně jednoduché. Jakmile rostlina naroste do větších rozměrů, můžete ji zkusit rozdělit, ale tak, aby každá z dceřiných rostlin měla alespoň 3 zdravé pahlízy (výhony). Řezné rány očistěte a před opětovným nasazením je nechte mírně zaschnout. Polámané a odumřelé kořeny odstraňte. Dceřiné rostliny dobře ukotvěte v substrátu, nejlépe pomocí vyvázání k opoře. Na tři týdny omezte zálivku, doporučuje se nejlépe jen rosit. U rodu Cymbidium a jiných terestrických rodů je možno používat k množení jednotlivé zadní pahlízy vsazené do poréznějšího substrátu. Mladé rostliny by měly vykvést za 4 až 5 let. U rodu Dendrobium lze využít k množení části starší pahlízy, které se položí na vlhký rašeliník a poté uzavřou plastovým obalem. Mladé rostlinky vykvetou cca za 4 roky. U rodu Phalaenopsis můžete použít malé rostlinky, takzvané keiki, které se občas vytvoří na květním stvolu mateřské rostliny. Jakmile dceřiným rostlinkám dostatečně narostou vzdušné kořeny (doporučuje se několik vzdušných kořenů o délce minimálně 5 cm), můžete keiki opatrně odkroutit a zasadit do vhodného substrátu. Rostlinka by měla kvést tak za 3 roky. Jinou vegetativní metodou je řízkování, k němuž použijete u tohoto rodu staré dlouhé stonky, vedlejší výhony nebo odkvetlé stvoly. Řízky řežte dlouhé 10–15 cm. Odříznutá část se nevkládá do zeminy jako u jiných pokojových rostlin, ale pokládá se na plocho na povrch zeminy (písku nebo mechu) a umístí se do vytápěného pokojového skleníku. Orchideje rovněž můžete množit stonkovým výhonem přesahujícím do vedlejšího květináče, který po zakořenění od mateřské rostliny odřízněte.
Rozmnožování je velmi nákladné a pracné, proto se nedoporučuje. Ve velkovýrobně se tyto rostliny rozmnožují semenem a trvá to 4 až 7 měsíců. Přesto pokud se rozhodnete pro rozmnožování, tak je to možné semeny, listovými řízky nebo dělením hlízy. Je nutné pravidelné mírné zavlažování a teplota kolem 20 °C. První výhonky gloxinie se objevují již po dvou týdnech, a to u dělení hlízy.