Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.
Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemick
V naší poradně s názvem ČERNÁNÍ JEŠTĚ ZELENÉ SLUPKY OŘEŠÁKU ČERNÁNÍ SLUPKY NA JEŠTĚ NEDOZRÁLÝCH OŘEŠÍCH VLAŠSKÝCH OŘECHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Malinová.
pod černající slupkou jsou malí červíci,co je toho příčinou?Jaká je ochrana?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Tyto problémy způsobuje malá pestrobarevná muška Rhagoletis completa. Tady je vidět jak vypadá: https://www.google.cz/image…
Typickým znakem je žlutá skvrna těsně pod oblastí, kde vyrůstají křídla a tmavý trojúhelníkový pás na špičce křídel. Tím se dají rozpoznat od jiných mušek, které se běžně vyskytují v sadech.
Tyto mouchy mají jednu generaci ročně a přezimují jako kukly v půdě. Na povrch vystupují jako dospělé mouchy od konce června do začátku září. Nejvyšší vrchol je obvykle v polovině srpna. Samice klade vajíčka ve skupinách asi po 15 kusech pod povrch ořechového lusku poblíž stonku. Do pěti dnů se z vajec vylíhnou bílé červy. Starší červy jsou žluté s černými ústními částmi. Než dospějí krmí se 3 až 5 týdnů a potom vypadnou na zem a zahrabou se několik centimetrů do půdy, kde se z nich stanou kukly. Většina z nich se pak objeví jako dospělé mouchy v létě, ale některé zůstávají v půdě po dobu 2 let nebo déle.
Napadení v sezóně (pozdní červenec až polovina srpna) vede k děravění a černání plodů nebo může vyvolat růst plísní. Pozdní zamoření způsobuje jen malé škody na jádrech, ale někdy mohou poškodit i skořápky.
Ochrana je složitá. Existují různé jedy, které zabíjejí mušky i červy. Musí být několikrát nastříkány na celý strom. Jsou ale velmi jedovaté pro životní prostředí (pro ptáky, včely a podzemní vody). Aplikace na vzrostlé stromy je opravdu složitá a hrozí poškození zdraví člověka při aplikaci. Proto se v zahrádkách tento postup likvidace vůbec nedoporučuje. Co se dá dělat, je rozvěsit po stromě žluté lepové destičky, na které se tyto mouchy nalepí. Sice nezajistí úplnou ochranu, ale sníží počet samic, které by jinak nanesly nová vajíčka do plodů. Tady je vidět cena za žluté lepové desky: https://www.zbozi.cz/hledan…
Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.
Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).
Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.
Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.
V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětíkřídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.
popis: žlutobíle až béžově zbarvený roztoč o velikosti 0,15 mm, samičky přezimují ukryté v prasklinách kůry, rozvíjející se populace poškozují rašící očka a mladé letorosty, nejčastěji se vyskytují 3–4 generace, šíří se více za střídavého počasí a za průměrných teplot
příznaky: čepele mladých listů jsou skvrnité, kadeřavé, zasychají postižené listy i květenství, růst letorostů se zpomaluje, silně postižené keře postupně metlovatí, slábnou a hynou
ochrana: prostředky biologické a biotechnické ochrany: introdukce dravého roztoče Typhlodromus pyri, zásah selektivním akaricidem, postřik sirnými přípravky
popis: žlutobíle až světle růžově zbarvený roztoč, samičky přezimují za šupinami pupenů, na jaře opouštějí úkryt a sají na mladých letorostech, po rozvinutí listů sají téměř výhradně na spodní straně listů
příznaky: napadeny bývají jen ojedinělé listy, silné napadení vyvolá zmenšení a svinování čepelí listů, na spodní straně puchýřů je typický plsťovitý porost bělavé, později béžové až hnědé barvy
ochrana: použít akaricidní postřik v kombinaci s organosilikonovým smáčedlem, například postřikový přípravek k ochraně rostlin proti fytofágním roztočům OMITE 570E W. Lze ho zakoupit v balení od 100 ml do 5 l, postřik se opakuje po 14 a 28 dnech
popis: nejčastěji škodí sviluška ovocná a chmelová, k přemnožení dochází za teplého a suchého počasí; škodlivé výskyty souvisí s intenzivní chemickou ochranou (zničení přirozených predátorů) a intenzivním hnojením
ochrana: použít akaricidní postřik v kombinaci s organosilikonovým smáčedlem, například postřikový přípravek k ochraně rostlin proti fytofágním roztočům OMITE 570E W. Lze ho zakoupit v balení od 100 ml do 5 l, postřik se opakuje po 14 a 28 dnech
fotografie tohoto škůdce najdete mimo jiné tady: sviluška foto.
Obaleč mramorový (Lobesia botrana)
popis: housenky obaleče jednopásého jsou až 10 mm dlouhé, hnědočervené s hnědočernou hlavou. Housenky obaleče mramorovaného jsou zelenohnědé se světlejší, žlutozelenou hlavou. Motýli mají délku těla asi 5–6 mm, rozpětíkřídel 10–12 mm, zbarvení pestře mramorované (obaleč mramorovaný), respektiva žluté s širokým černým pruhem napříč křídel (obaleč jednopásý). Housenka je velmi pohyblivá; 1. generace vyžírají kvítky, starší sežírají květenství, housenky 2. a 3. generace vyžírají bobule. Dospívají po 3 týdnech, přezi
Detektory kovů lze v zásadě rozdělit podle technologie, se kterou pracují, a to na pulsní a VLF (Very Low Frequency). Tyto kategorie se vzájemně liší dosahovanými výkony, komfortem práce a u některých pulsních detektorů i cenou. V něčem má navrch pulsní detektor a v dalším zase VLF. Rozhodně nelze paušálně říci, že je jedna z technologií lepší, každá se prostě hodí na něco jiného. Obecně platí, že VLF detektory jsou mezi hobby hledači oblíbenější nebo aspoň rozšířenější než detektory pulsní.
VLF detektory
VLF detektory můžeme rozdělit na pohybové a bezpohybové. Pro správnou funkci pohybového detektoru je potřebný – jak jeho označení napovídá – pohyb cívky nad cílem, zatímco u bezpohybového tomu tak není. Obecně platí, že bezpohybový detektor má o něco nižší hloubkový dosah oproti pohybovému, ale zase má přesnější separaci. Většinu pohybových detektorů je možné přepnout do bezpohybového režimu (pinpoint), ten však obvykle není schopen diskriminace. Proto je důležité nezaměňovat bezpohybový detektor s bezpohybovým režimem pohybového detektoru. Hodně VLF detektorů má problémy při hledání v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Bohužel tuto vlastnost nelze v rámci této kategorie detektorů paušalizovat, takže pokud se chystáte hledat v takových podmínkách, určitě se před koupí přístroje poraďte s prodejcem, zda je vámi zvolený typ detektoru pro tato místa vhodný.
Hned na úvod začneme tím, co každého hledače zajímá asi nejvíc, tedy hloubkový dosah detektoru. Tuto vlastnost ovlivňuje mnoho faktorů: typ půdy, tvar či velikost předmětu, jeho poloha v zemi, nastavení detektoru a podobně. Středně velkou minci je pohybový detektor schopen rozeznat zhruba do 30 cm. U větších předmětů dosahuje i větších hloubek, ale rozhodně tu neplatí přímá úměra. Například taková přilba je detekovatelná řekněme do 60 cm, ale ve 150 cm už neobjevíte ani zakopaný vlak, protože použitá technologie zde naráží na své limity. Je to samozřejmé. Tyto údaje platí pro klasické detektory, tedy ty s cívkou na konci tyče, u nichž hledání probíhá plynulým, kontinuálním pohybem z jedné strany na druhou.
Aby zde uvedené informace byly kompletní, je třeba se zmínit i o existenci speciálních VLF detektorů určených pro skutečně hloubkové hledání. Takové přístroje, vybavené cívkou se dvěma boxy, sice nedisponují diskriminací, zato jsou schopny detekovat velké předměty až do hloubky 3–5 m. Na malé cíle blízko povrchu naopak nereagují. Zajímavou alternativou tak mohou být dva klasické VLF detektory firmy Garrett (GTI 2500 a Master Hunter CX Plus), u nichž je možné takovou cívku použít a vlastně tak získat dva přístroje v jednom.
Sova pálená je středně velká sova s dlouhýma nohama. Délka těla je 33–39 cm, rozpětíkřídel má 80–95 cm, váží 200–400 g. Má šedou a jemně černou barvu. Břicho je většinou žlutohnědé s tmavými tečkami. Obličej má lemován srdcovým závojem. Oči jsou tmavohnědé. Sova pálená má velice měkké, jemné, lesklé a nadýchané peří, které jí umožňuje zcela neslyšný let. Ten je naprosto tichý, houpavý, ale velice elegantní. Často mívá při letu svěšené nohy s černohnědými drápy.
Výskyt
Původně si sova pálená budovala hnízda ve skalách a dutinách stromů. Dnes už si staví své příbytky na půdách, stodolách, hradech, věžích, ale také blízko sídlišť lidí. Je věrná svému hnízdu, kam se pravidelně vrací. V ČR se stav populace odhaduje na 400–700 párů. Dožívá se věku 15–22 let. Nejstarší známý jedinec se dožil 17 let.
Rozmnožování
Žije v trvalých párech, ale byla zjištěna i polygamie. Během měsíce března až srpna snese 4–7 vajec. Snáší dvakrát do roka. Na vejcích sedí samice sama a samec ji krmí. Mláďata se začínají líhnout po 30–34 dnech postupně v intervalech, jak byla vejce snášena. Samice mláďata zahřívá 11 dní a poté je krmí společně se samcem. Přijímat přinesenou potravu jsou schopna ve 3 týdnech. Počet přeživších mláďat záleží na četnosti potravy. V 60 dnech začínají létat. Pohlavně dospělí jsou při dovršení 1 roku.
Potrava
Sova pálená je noční lovec, který přes den odpočívá a v noci se vydává za potravou. Tou jsou především hraboši, myši a rejsci. Ve výjimečných případech uloví hmyz nebo nějakého ptáka. Sova loví v noci díky dobrému nočnímu vidění a hlavně díky dokonale vyvinutému sluchu. Zbytky potravy vyvrhuje dvakrát denně, jednou v noci a podruhé ráno nebo přes den.
Výr velký (Bubo bubo) je velký noční a samotářský pták. Délka těla se pohybuje mezi 60–70 cm. Váží 1 800–3 000 g, v dospělosti ojediněle až 4 kg. Rozpětí jeho křídel dosahuje 180 cm. Má ohnivě oranžové oči. Zbarvení obou pohlaví je velmi rozmanité. Pohybuje se od rezavožluté až po rezavohnědou. Výrazná jsou též pera na hlavě, která tvoří ouška. Zde si můžete prohlédnout výra velkého.
Výskyt
V přírodě můžeme výra velkého vidět po celé České republice posedávat na skalách, ale do lesa zalétá málokdy. Výr velký je v Česku chráněn zákonem č. 114/1992 Sb., vyhláškou č. 395/1992 a dalšími. Patří do červeného seznamu ohrožených ptáků.
Rozmnožování
Výři jsou věrni léta jednomu místu, kde si vybudovali hnízdo. Tímto místem je většinou kotlinka vyhloubená v zemi nebo ve skále. Ve výjimečných případech je to dutina stromu. Hnízdo si vystýlají listím a rostlinami, které mají poblíž. Hnízdí jednou do roka. Samice snáší 2–3 vejce, ojediněle více. Samička sedí na vejcích zhruba 5 týdnů a samec ji krmí. Vylíhlá mláďata jsou krmena na hnízdě zhruba 5–6 týdnů, poté začínají pomalu létat.
Potrava
Je to dravec, takže není žádným překvapením, že se živí zejména malými obratlovci, jako jsou hraboši a jim podobní. Nepohrdne ani ptáky nebo rybou. Při lovu používá především sluch, loví ráno při východu slunce a večer při západu.
Sýček obecný (Athene noctua) je malá čilá sova i za dne. Váží zhruba 150–250 g, délka těla je 23–25 cm, rozpětíkřídel má 50–56 cm. Je veliký skoro jako holub, tělo má robustní s krátkým ocasem a silnýma nohama s ostrými drápy. Zbarvení sýčka obecného je tmavě hnědé se světlými skvrnami. Nohy a spodní část ocasu jsou bílé. Má veliké, výrazně žluté oči a zobák. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně. Zde můžete zhlédnout fotografie sýčka obecného.
Výskyt
Celý život žije v jednom revíru, kde si staví svá hnízda. Nalezneme ho především v otevřených krajinách, hlavně na polích a loukách, na okraji listnatých lesů a v současnosti už i docela hodně na vesnicích či v městech s hojným stromovým porostem.
Rozmnožování
Sýček obecný žije po celý život v páru. Hnízdí ve zříceninách, studnách, v polních kůlnách, málo používaných budovách nebo v dutinách v zemi. V období rozmnožování je značně hlučný. Vejce klade koncem dubna až začátkem května, bývá jich 4–5 kusů. Oproti jiným sovám samička usedá na vejce až po snesení posledního vajíčka a sedí na vejcích 28 dní. Sameček jí při tom dodává potravu, kterou nosí hlavně v noci. Mláďata pobývají v hnízdě zhruba 30 dní a poté jej opouštějí. Rodičovský revír opouštějí zhruba po 60 dnech.
Potrava
Potravou sýčka obecného je převážně hmyz, žáby, hadi, ještěrky, myši a drobní ptáci. Mláďata krmí hlavně žížalami. Ve dne loví hlavně hmyz a v noci většinou myši a skřivany. Potravu polyká bez roztrhání. Ničeho se nebojí, tak si dovolí i na krysu nebo lasičku.
Zavíječ zimostrázový (Cydalima perspectalis) je drobný motýl z čeledi travaříkovití, který patří mezi dobré letce. Dospělec má obvykle bílá křídla s hnědým lemem, ale existují i jedinci zcela hnědí. Rozpětíkřídel motýla je 40–45 mm. Samičky žijí přibližně 8 dní a svá vajíčka kladnou na listy zimostrázu (Buxus), známého u nás také jako krušpánek.
Housenky
Spíš než drobného motýlka máte šanci najít jeho larvy. Jsou zelenožluté barvy s černými pruhy a bílými puntíky, s nápadně lesklou černou hlavou. Housenky zavíječe zimostrázového dorůstají délky až 5 cm. Okusují nejen listy buxusu, ale i zelenou kůru. Při přemnožení může dojít k holožíru. V našich podmínkách může mít motýl 2–3 generace. Housenky z poslední snůšky přezimují mezi listy v kokonech.
Původ
Domovinou zavíječe zimostrázového je východní Asie. Jak přesně se dostal do Evropy, se zatím neví. Předpokládá se, že pronikl v rámci mezinárodního obchodu s rostlinami. V Evropě byl poprvé zaznamenán v Porýní v roce 2006, kde již v následujícím roce způsobil místy holožíry na buxusech. Na našem území byl poprvé výskyt tohoto škůdce zaznamenán v roce 2011 v NP Podyjí. Na jaře 2013 byly zaznamenány lokálně silné žíry až holožíry také v okrajových částech Brna. Dospělci zavíječe nebo jeho housenky byli pozorováni rovněž v Olomouci, Uherském Hradišti, Praze či Neratovicích.
Jak ho poznám?
Housenky začínají svůj žír uvnitř keře, navíc jsou skvěle maskované. Tudíž můžete stát metr od buxusu plného desítek housenek a nemusíte nic vidět. Ve chvíli, kdy se housenky objeví na okraji keře, je jeho vnitřek důkladně zkonzumován. Z tohoto důvodu je vhodné buxus pravidelně kontrolovat, a to nejlépe tak, že větvičky rozhrnete a podíváte se dovnitř. Přítomnost zavíječe zimostrázového prozradí nejen poškozené listy, nález housenek, ale i množství trusu připomínajícího drobné zelené granule. Pokud tedy nechcete přijít o svůj buxus, začněte pravidelnou prohlídkou keřů. Tu byste měli provádět v době, kdy jsou tito škůdci aktivní, v našich podmínkách je to od března do října. Čím dříve přítomnost škůdce objevíte, tím lépe jej můžete proti housenkám chránit. Zde se podívejte na to, jak vypadá buxus napadený housenkami.
Moucha je protivný dotěrný hmyz, který leze po veškerých potravinách, ale často otravuje i nás. K pohybu mouchy používají jeden pár křídel, místo druhého páru křídel mají jeden pár štíhlých, takzvané haltery. Moucha se vyvíjí od vajíčka přes kuklu, larvu až je z ní nakonec dospělý jedinec. Občas se jejím larvám říká červi. Některé mouchy jsou býložravé a živí se kořennými listy a šťávami z rostlin. Jiné se živí krví živočichů a někdy i tou naší. Mnohé druhy much jsou škůdci zeleniny a ovoce, jiné druhy přenášejí choroby, jako například malárii, žlutou zimnici nebo spavou nemoc.
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Avicularia versicolor neboli sklípkan barvoměnný patří asi k těm nejběžnějším sklípkanům chovaným v českých chovech, a to díky své poměrné nenáročnosti, klidné povaze a nádhernému zbarvení samic v dospělosti. Dokonce i samec, který má u většiny sklípkanů po dosažení dospělosti nezajímavou a tmavou barvum je u tohoto druhu mírně metalický.
Domovem tohoto sklípkana je Jižní Amerika, zvláště pak Ekvádor a Martinik. Jedná se o stromového sklípkana. Žije v pralesech, dorůstá velikosti (v těle) asi 6 cm a v rozpětí nohou až 12 cm. Zbarvení končetin a zadečku je zelenočerné s delšími červenofialovými chloupky. Hlavohruď je zbarvena zelenomodře. Na zadečku mají odrostlí jedinci typické zrcátko. Mláďata 1.–6. svleku mají zelenomodré zbarvení se vzorkem na zadečku. Zbarvení tohoto druhu je u obou pohlaví stejné, i v dospělosti. Dospělí samci se od samic liší pouze drobnějším vzrůstem, tibiálními háky na končetinách a bulby na koncích makadel. Někdy se rod Avicularia brání útokům rozstřikováním vlastních výkalů. Sklípkani netkají sítě, pavučinu používají například při rozmnožování, k vytvoření kokonu nebo při svlékání.
Avicularia versicolor foto
Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout všechny možné podoby tohoto sklípkana: avicularia versicolor foto.
Jak jsme již zmínili, orchideje dávají přednost světlému stanovišti, které by se však nemělo nacházet na okně orientovaném k jihu, bez stínu a možnosti větrání. Nejvhodnější je západní nebo východní okno, kde je ale možné zajistit jejich případné zastínění. Mírné ranní či večerní slunce orchidejím neublíží, ale ostré polední jim doslova spaluje listy. Místo, kde budou mít co nejvíce rozptýleného světla, je tedy ideální. Také platí, že druhy s masitými listy snesou více světla a tepla než takové, které mají listy tenké.
Zajistíte-li rostlinám potřebné rozpětí teplot a dostatečnou vzdušnou vlhkost, mohou vám kvést i v bytě vytápěném ústředním topením. Pokud orchideje uchráníte před proudem horkého a suchého vzduchu, který stoupá z radiátoru, například umístěním květináče na širokou polici, a k tomu dostatečně zvýšíte vzdušnou vlhkost, třeba vhodně umístěnými nádobkami s vodou, mělo by se jim dařit dobře.
Jestliže pěstujete různé druhy kultivarů, které rozkvétají v různých obdobích roku, můžete se z krásných květů těšit celoročně. Kvetení podporuje snížení běžné pokojové teploty o 5 °C během jednoho ze zimních měsíců, alespoň na noc, a to i u teplomilných orchidejí. Dobrým stimulem jsou také mírné noční poklesy teplot v létě, letnění například velmi prospívá rodům Cattleya a Cymbidium (ale pozor přes den na sluneční paprsky!). Aby vám orchideje krásně kvetly, je rovněž důležité jejich pravidelné přihnojování. V hnojivu pak nesmí chybět dostatek fosforu a draslíku. V době kvetení zalévejte orchidej pravidelně, aby poupata nezasychala. Jakmile se na rostlině objeví poupata, už ji nepřemisťujte, květy by mohly opadat.
Jestliže pěstujete druhy, jako je Oncidium, Cambrii, Cattleya, Cymbidium nebo Dendrobium, tak jim pro vykvetení musíte dopřát zimní odpočinek. V zimě tyto orchideje vyžadují teplotu okolo 16–18 °C, výjimkou je pouze Dendrobium, kterému vyhovuje 15 °C, a Cymbidium, které má rádo pouhých 12 °C.
Kromě velikosti a designu se sušičky liší řadou parametrů. Velmi důležitá je možnost nastavení teploty a přítomnost zadního ventilátoru, který napomáhá rovnoměrnému vysoušení, aniž by bylo nutné posouvat jednotlivá síta a střídat tak jejich umístění. Kvalitní sušičky proto využívají sušicí systémy s horizontálním prouděním vzduchu a nastavitelný termostat. Většina sušiček však bývá konstruována tak, že teplý vzduch stoupá pouze směrem nahoru, tácy (síta) je tak nutné stále prohazovat.
Pokud jde o nastavení teploty, měli byste mít možnost vybrat si aspoň ze tří stupňů intenzity sušení, případně mít provedení s termostatem. Ten se nastavuje zpravidla v rozpětí přibližně od 30 do 70 °C. Sušička vám pak uchová to nejlepší z potravin téměř v nezměněném stavu (obsah a stav vitamínu včetně chuti je velice podobný jako u čerstvých potravin).
Při výběru sušičky potravin (ovoce a hub) je potřeba se zaměřit na čtyři základní věci – výkon, velikost, funkce a cena. Vše ostatní je u sušičky potravin (ovoce) téměř zbytečné a nedůležité.
Výkon – obvykle se u sušiček potravin (ovoce a hub) pohybuje v rozmezí 200–700 W. Ve výjimečných případech (u profesionálních sušiček) kolem 1 000 W. I když je výkon důležitý, je nutné u sušičky potravin (ovoce) využívat možnosti regulace teploty, která se obvykle pohybuje od 30°C do 70 °C. U všech potravin je nutné, aby prošly pozvolným sušením při správné teplotě (při rychlém a intenzivním sušení nebude výsledek co do chuti a obsahu vitamínů přijatelný).
Velikost – pro menší rodinu je ideální sušička potravin (ovoce a hub) se sedmi platy (tácy). Na trhu jsou však k dostání sušičky potravin se třemi až patnácti platy (ta je ideální, pokud máte v sušení potravin zálibu a využíváte sušené potraviny častěji).
Funkce – u sušiček potravin (ovoce) nenajdete mnoho rozmanitých funkci, a to z jednoho prostého důvodu: nejsou zde téměř zapotřebí. Nejdůležitější je termostat s dostatečným rozsahem regulace teploty (ideálně 30 °C až 70 °C) a časovač, který umožní uživateli sušičky potravin jednoduché nastavení času, po který má proces sušení potravin (ovoce) vykonávat.
Cena – u úplně nejjednodušších přístrojů se pohybuje cca okolo 1 000 Kč. U výkonnějších, praktičtějších a spolehlivějších sušiček ovoce může cena přesáhnout i 10 000 Kč. Záleží jen na vás, pro jakou variantu se rozhodnete, ale můžete si být jisti, že sušička ovoce za 10 000 Kč se při pravidelnějším užívání určitě vyplatí.
Nejlépe hodnocenou sušičkou potravin je Sedona SD-P9000. Jedná se o sušičku ovoce, která je vybavena digitálním měřičem teploty, zachovává stálou teplotu, umožňuje zachování živin a vitamínů, poskytuje horizontální proudění vzduchu, má průhledné skleněné dveře. Rozdíl mezi běžnými sušičkami potravin a sušičkou Sedona spočívá především v horizontálním proudění vzduchu místo svislého. Směr proudění vzduchu zezadu dopředu zajišťuje rovnoměrné sušení ovoce, zeleniny i bylin. Navíc nabízí možnost výroby ovocných koláčků, zeleninových tyčinek a dalších sušených produktů.
Díky jemnému bílému nebo lehce narůžovělému masu bez typického rybího pachu a drobných kostí se tato ryba prosadila v jídelníčcích mnoha zemí. A chutná i těm, kteří ryby jinak odmítají. Pochází výhradně z intenzivních chovů v jihovýchodní Asii.
Pangasius dolnooký obývá velké řeky, jeho domovem jsou povodí řek Mekong a Chao Phraya v jihovýchodní Asii. Introdukován byl i do dalších oblastí. Tento druh může dosáhnout velikosti až 130 cm s hmotností převyšující čtyřicet kilogramů. Tělo má podlouhlé, ze stran zploštělé a bez šupin. Zbarvení na hřbetní straně těla je tmavomodré, na bocích přechází v tmavě šedou. U mladých ryb jsou na bocích patrné dva černé pruhy. Břišní strana je stříbrnošedá. Starší a větší jedinci bývají zbarveni šedě. Ploutve jsou tmavě šedé až černé. Hřbetní ploutev se nachází blízko za hlavou, ryba tak vzdáleně připomíná žraloka a můžeme se někdy setkat i s názvem sumeček žraločí (zejména v akvaristické literatuře). Ocasní ploutev je dobře vyvinutá, silně vykrojená, řitní ploutev je dlouhá, pangasius má i tukovou ploutvičku (malá ploutvička v zadní části hřbetu). Kolem ústního otvoru jsou dva páry vousů. Je to všežravý druh, v přírodě se živí různou potravou od ryb přes bezobratlé živočichy až po rostliny, které tvoří velkou část potravy hlavně u velkých jedinců.
Tato ryba v průběhu posledních přibližně deseti letech doplnila spektrum druhů, které jsou produkovány ročně v objemu vyšším než 1 milion tun.
Tržní hmotnost pangasia se pohybuje v rozpětí od 900 do 1 500 g. Takto velké ryby jsou z farem dopraveny živé ke zpracování do velkých hal, kde jsou usmrceny a ručně zpracovány do podoby filet bez kůže. Filetováním ryb je získávána rybí svalovina (maso) zpravidla bez kůže a kostí, hlavy a ploutví. Zpracovávají se podélným řezem, který oddělí boční partie těla od páteře. Další variantou je zbavení ryb vnitřností, oddělení hlavy a ploutví a dodávání takzvaného opracovaného trupu.
Významnější problém s pangasiem spočívá v jeho kvalitě z hlediska lidského zdraví. Tato ryba má více méně smysl jen pro ty, kteří se jinak rybího masa ani nedotknou a díky ní se postupně seznámí i s dalšími zdravějšími druhy (maso má jen naprosté minimum chuti, takže ani nepáchne tolik neoblíbenou rybinou a nejsou v něm kosti). Jinak je tato ryba hodně tučná, přičemž obsah toho nejdůležitějšího, co nás u rybího masa zajímá, tedy omega-3 kyselin, je v porovnání s naprostou většinou jiných druhů minimální.
Obliba tohoto masa vychází z jeho chuti a cenové nabídky. Jedná se o levnou surovinu (filety) s jednoduchou úpravou bez kůže a kostí. Maso je světle růžové, bez rybí vůně