RUSKA CHALVA bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Chalva patří k jedněm z nejstarších orientálních cukrovinek. Název pochází z arabského slova hilwa – sladký. Před druhou světovou válkou se chalva vyráběla i u nás a byla běžně k dostání na poutích a jarmarcích. Za války byla tato výroba zastavena a doposud se ji nepodařilo plně obnovit. Dnes je v Česku tato cukrovinka k sehnání v supermarketech, v čajovnách a ruských prodejnách s potravinami.
Sezamová chalva
Sezamová chalva je hodně sladká přírodní pochoutka. Základní surovinou jsou rozemletá sezamová semínka (takzvaná sezamová pasta tahini) smíchaná s medem. Další variantou výroby chalvy je směs ze slunečnicových semínek oslazená cukrovým sirupem. Díky kvalitním přírodním látkám se dá říci, že je tato cukrovinka vydatným zdrojem vitamínů, stopových prvků i proteinů a sacharidů. Chalva se pyšní vysokým obsahem železa, hořčíku a draslíku. Protože je připravována bez konzervačních látek a chemických procesů, doporučuje se chalva i dětem a sportovním nadšencům.
Původní receptura chalvy je velmi jednoduchá, podstatou výrobku je výluh z rostlin obsahujících saponiny smíchaný s obyčejným cukerným roztokem a ochucený pastou ze sezamových semínek. Místo sezamu se praží i jiná olejnatá semena, například slunečnice nebo různé druhy ořechů. Slunečnicová chalva je populární v zemích bývalého Sovětského svazu. K dochucení se přidává kakao, vanilka, čokoláda, sušené mléko, případně různé orientální esence, například růžová nebo pomerančová. Dnes se chalva vyrábí z pražených olejnatých jader a kanditové hmoty (cukerná hmota o nízkém obsahu vody používaná k výrobě tvrdých bonbónů), do které se přidává škrobový sirup.
Slunečnicová chalva je šedivá hmota vyrobená ze slunečnicových semínek a cukru. Nenechte se odradit nicneříkajícím šedivým zjevem, po ochutnání zjistíte, že je slunečnicová chalva opravdu vynikající.
Tato pochoutka je vyrobená většinou ze sezamového másla (tahini) a přidává se do ní cukr nebo med. Je velmi výživná a energeticky vysoce vydatná. Obsahuje sacharidy, bílkoviny a zdravé tuky. Do základní hmoty se často přidávají různá semínka, pistácie, rozinky nebo i čokoláda. Většina typů chalvy je tuhé konzistence, ale zakoupíte také chalvu drobivou nebo sušší (záleží na výběru).
Postup: Vezměte 4–5 lžic sezamových semínek a smažte na suché pánvi. Opečená semínka nenechte v rozpálené pánvi, ale přesypte je do hmoždíře a rozmačkejte je. Při drcení přidejte jednu polévkovou lžíci slunečnicového oleje a pak další. Tímto způsobem vytvoříte tahan pastu, můžete přidat i lžičku citronové šťávy. Na pánev si dejte 150 g cukru a 1 dl vody. Vařte, až se voda odpaří, přidejte lžičku vanilky. Poté osmažte jednu polévkovou lžíci pšeničné mouky, až mouka dostane nažloutlou barvu (dávejte pozor, aby se nespálila), a přidejte pohár vody a cukru. Vše svařte, po objevení bublin přidejte připravenou tahan pastu a vmíchejte do hladké pasty. Do horké směsi můžete přidat ořechy, rozinky, nesolené pistácie. Vzniklou hmotu nechte vychladnout a podávejte ji nakrájenou na menší kousky.
Ingredience: 125 g másla, 150 g dětské krupičky, 4 ks vanilkového cukru, 500 ml mléka, špetka kardamomu, špetka zázvoru, špetka skořice, 60 g ořechů, 1 karamelová poleva
Postup: Máslo pomalu rozpustíme v hrnci, přisypeme krupičku a opražíme ji dozlatova. Mléko svaříme v jiném hrnci s vanilkovými cukry, přidáme po špetce kardamomu, zázvoru a skořice. Pak svařené mléko vmícháme ke krupici a za stálého míchání povaříme asi 3–4 minuty. Nakonec do směsi přidáme 2/3 jemně namletých ořechů. Ještě teplou chalvu rozdělíme do mističek a necháme ji vychladnout. Poté ji z misek vyklopíme. Bábovičky ozdobíme karamelovou polevou a posypeme zbylými mletými ořechy.
Je to jehličnan z čeledi cypřišovité a rodu Mikrobiota, dorůstá do půlmetrové výšky a šířky dvou metrů. Původní rozšíření této nízké jehličnaté dřeviny je v Rusku – v Primorske oblasti, na východ až severovýchod od Vladivostoku, v pohoří Sichote Alin. V domovině této rostliny je drsné klima, které tvoří vlhčí léto a suchá mrazivá zima. Dřevina se zde vyskytuje v nadmořské výšce 500 až 1 500 metrů nad mořem, kde roste na jižních svazích a v údolí řek na propustných kamenitých půdách, na slunci i v polostínu ve smíšených porostech.
V České republice je tento jehličnan k dostání pod názvem mikrobiota křížolistá nebo křižmovstřícná a na to, jak vypadá, se můžete podívat zde, její cena je velmi příznivá.
Je to jednodomá, nízká, hustá dřevina s načervenale hnědou borkou (kůrou). Na kmíncích má šupinovité, zelené, křižmostojné jehlice. Během zimy se jehlice zbarvují do bronzova. Samčí šištice jsou žluté a rostou na špičkách letorostů. Samičí šištice jsou kulovité až vejčité a rostou na zkrácených větvičkách. Kvete v dubnu až květnu. Šišky obsahují jen jedno semeno, jsou 6 mm dlouhé a 3 mm široké, vodorovně odstávají a dozrávají od srpna do října. Průměrná délka života této dřeviny se odhaduje na 80 až 100 let. Tato rostlina je zapsaná v červené knize ohrožených druhů Ruska.
Jehličnan je nenáročný na půdu, stačí mu, pokud je půda propustná a mírně vlhká. Je mrazuvzdorný. Používá se jako půdopokryvná dřevina do parků i zahrad. Na stanoviště není náročná, může růst na slunci i v polostínu.
Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.
Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.
Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.
Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.
Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.
Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).
V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.
Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).
Škumpa vlasatá (Cotinus coggygria) je okrasný polokeř spadající do stejné skupiny jako škumpa orobincová. Její hlavní předností je však fakt, že se nejedná o invazivní druh a nezaplevelí nám celou zahradu. Pochází z jižní Evropy, Ruska a Číny a dorůstá maximálně 5 metrů. Svým vzhledem je však od škumpy orobincové odlišná, listy mají podobný tvar jako listy lísky, ale jsou tmavší a hladké. Květy mají až třicet centimetrů, podle odrůdy jsou bíložluté nebo načervenalé barvy. Rostlina je velmi nenáročná a roste téměř všude. Na podzim se také nádherně zbarvuje.
Škumpa vlasatá je poměrně odolná dřevina, která nemá zvláštní nároky na pěstování. Vysazujeme ji nejlépe na podzim do hlinitopísčité, dobře propustné a mírně vápnité zeminy. Je-li bohatá na živiny, nepotřebuje škumpa žádné přihnojování. Zálivkou šetříme, vhodnější je menší přísušek než zamokřená půda. Zimy u nás tato škumpa dobře přežívá, a pokud namrzne, poškozené výhony na jaře odřežeme a keř znovu obrazí. Prutovité větve mohou za sezonu dosáhnout až metrové délky. Protože však kvetou na dvouletém dřevě, není vhodné je každým rokem seřezávat. Chceme-li keř tvarovat, pak jen opatrně a po částech, abychom se nepřipravili právě o dekorativní vlasy, pro které škumpu pěstujeme. Jinak řez snáší dobře a obráží spolehlivě, díky čemuž si můžeme vytvarovat i pro menší zahrady přiměřeně velký keřík s kompaktní korunou.
Škumpa vlasatá je nejen vhodná jako dekorativní dřevina do zahrad, kde ji pěstujeme nejlépe jako solitéru, ale hodí se i k řezu – svými pestrobarevnými listy a „vlasy“ obohatí nejrůznější květinová aranžmá. Průmyslově se pěstuje k výrobě třísloviny, na kterou jsou její listy bohaté. Dřevo, které má žloutkově žlutou barvu, využívají řezbáři k tvorbě šperků, dekorací a k výrobě dýh pro intarzie.