Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Lasice hranostaj
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hr
Gepard štíhlý (latinský název Acinonyx jubatus) je jediným druhem svého rodu. Tento druh čítá šest poddruhů (z toho 2 asijské). Gepard neumí řvát, pouze přede jako kočka. Jak již bylo řečeno, má polozatažitelné drápy, proto neleze po stromech. Jeho tělo je stavěné především na mimořádně rychlý běh. Mnozí lidé si pletou kresbu na srsti geparda s kresbou levharta nebo jaguára, ve skutečnosti je však značně rozdílná: gepard má na těle menší skvrny, které jsou vždy plné. Tělo má dlouhé 110 až 150 cm, jeho ocas měří 70 až 90 cm a jeho výška je 70 až 90 cm. Gepardi váží cca 40 kg.
Gepard žije spíše samotářsky, což znamená, že vytváří skupiny zahrnující 2–5 jedinců. Samice se vyhýbají sobě navzájem, ve skupině žijí jen tehdy, když mají mláďata. Obývají rozsáhlá teritoria, která se překrývají s teritorii dalších samic (většinou matek, dcer, sester). Teritorium samců je velké od 37 do 160 km2 a překrývá se s teritorii několika samic. Značkují si ho močí, na čemž se podílí celá skupina. Ze svého území se snaží vyhnat všechny vetřelce, při soubojích často dochází ke zranění nebo zabití. V místech, kde nežijí jiné velké šelmy, se gepardi občas sdružují i do větších smíšených skupin (až o 20 jedincích).
Pohlavní dospělost nastává u samců okolo 1. roku života, u samic o rok později. Pářit se začínají většinou až ve třech letech. Samice je březí 90 až 98 dní. Obvykle se rodí 1 až 3 mláďata, v některých případech jich může být až 5. Mláďata se nezřídka stávají kořistí jiných predátorů, proto je kočka často přenáší z místa na místo. Mláďata sají asi 4 měsíce a do 1,5 roku věku zůstávají s matkou. Pokud samice přijde o 2 ze 3 koťat, obvykle se přestane starat i o to poslední (kvůli velkému výdeji energie). Mláďata mají delší světlou hřívu.
Velkým problémem gepardů je příbuzenská plemenitba (rozmnožování). Gepardi v minulosti podlehli efektu hrdla láhve: náhle rapidně poklesl jejich stav a přeživším jedincům nezbylo než se množit s příbuznými. Tím došlo k výraznému poklesu oplozovací schopnosti spermií. Gepardí samci jich mají jen velmi malé množství (asi 10 % z počtu spermií u lva) a i z toho mála je až 75 % spermií defektních (jsou deformované, mají dva i více bičíků, nebo naopak žádný). Dnes jsou údajně všichni gepardi do značné míry vzájemně geneticky příbuzní.
Potravu geparda tvoří hlavně menší kopytníci (gazely, menší druhy antilop, mláďata zeber a pakoní), občas i perličky a zajíci. Gepard loví kořist štvaním. Když ji uloví, musí nejdříve dlouho odpočívat (výdej energie na tak rychlý běh je obrovský), teprve pak se na ni vrhne a sna
Liška obecná je v podstatě nenáročný tvor. Je to prostě všežravec. Sežere od mnoha druhů rostlin až po maso opravdu vše. Složení potravy záleží na podmínkách, kde se momentálně nachází. Třeba myší sežere až 20 denně. Co nesežere, zahrabává si na svá místa, zhruba 10 cm hluboko, a když potřebuje, tak se pro to vrátí. Složení potravy můžeme rozdělit asi takto:
Myši, hraboši, veverky, pískomilové a jiní hlodavci tvoří většinu jídelníčku. K dispozici je mají ve dne i v noci.
Ptáci i vodní ptactvo.
Králíci patří také mezi její hlavní kořist.
Žížaly, housenky, brouci jsou bohaté na proteiny, a proto jsou také velice důležité v jídelníčku lišky.
Žáby, ještěrky a ryby.
Zajíci, kachny divoké, koroptve polní – loví převážně jejich mláďata nebo oslabené dospělé kusy.
Srnčí zvěř – ve vysokém sněhu uloví i dospělého jedince, ale převážně se soustředí na srnčata.
Slepice, kachny domácí, husy domácí – loví je hlavně v období liščat, kdy mají zvýšenou spotřebu potravy.
Třešně, švestky, maliny, borůvky – nesmí být kyselé.
Mršiny – hledá podél silnic, i když obětí se může stát ona sama.
Odpad – zbytky v okolí domů, ale i žrádlo pro kočky.
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Chování
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nory
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Rozmnožování
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Nástrojem komunikace jsou pachové žlázy při kořeni ocasu.
Nemoci lišky jsou hlavně prašivina, vzteklina a tasemnice liščí. Vzteklina se v civilizovaných zemích očkuje. Prašivinu a vzteklinu mohou chytit i domácí mazlíčci nebo hospodářská zvířata.
V mnoha literárních dílech vystupuje jako vychytralé zvíře.
Pokud se vám zdá o lišce, v mnoha snářích to souvisí s úspěchem nebo sexualitou.