SKOPOVY HRBET a nejen to se dozvíte v tomto článku. Skopové maso se v našich zeměpisných šířkách netěší zrovna extrémní oblibě. Možná je to dáno jeho specifickou chutí a vůní.
Technologický postup: Nejdříve si připravíme krustu – petržel, mátu a rozmarýn nasekáme, přikrájíme k nim změklé máslo a smícháme dohromady. Přisypeme strouhanku, osolíme a prohněteme. Hotovou směs na krustu zabalíme do potravinové fólie, vypracujeme váleček, který dáme vychladit do ledničky. Skopový hřbet očistíme od šlach, osolíme a opepříme. Na pánvi rozehřejeme olej a opečeme na něm hřbet. Nejdříve z té strany, kde je tuk, pak i z druhé strany. Ke hřbetu přidáme ještě okrájené šlachy, aby pustily šťávu. Nakonec přisypeme čerstvý tymián. Jakmile hřbet začne pouštět šťávu, přesuneme pánev do trouby a necháme při 175 °C dopéct. Po 40 minutách vyndáme maso z trouby, potřeme ho hořčicí a navrch dáme vychlazenou krustu. Necháme zapéct v grilu na 200 °C. Přidáme kousek másla a jeden rozmáčknutý stroužek česneku. Jehněčí vyndáme z trouby, přendáme na talíř, přikryjeme alobalem a necháme chvíli odpočívat. Tuk z pánve odlijeme stranou, na pánvi necháme výpek, zalijeme ho asi 1 dl červeného vína a necháme odpařit. Pak přilijeme vývar, osolíme, opepříme a přecedíme.
Technologický postup: Nejdříve si připravíme krustu – petržel, mátu a rozmarýn nasekáme, přikrájíme k nim změklé máslo a smícháme dohromady. Přisypeme strouhanku, osolíme a prohněteme. Hotovou směs na krustu zabalíme do potravinové fólie a vypracujeme váleček, který dáme vychladit do ledničky. Jehněčí hřbet očistíme od šlach, osolíme a opepříme. Na pánvi rozehřejeme olej a opečeme na něm hřbet. Nejdříve z té strany, kde je tuk, pak i z druhé strany. Ke hřbetu přidáme ještě okrájené šlachy, aby pustily šťávu. Nakonec přisypeme čerstvý tymián. Jakmile hřbet začne pouštět šťávu, přesuneme pánev do trouby a necháme při 175 °C dopéct. Po 10 minutách vyndáme maso z trouby, potřeme ho hořčicí a navrch dáme vychlazenou krustu. Necháme zapéct v grilu na 200 °C. Přidáme kousek másla a jeden rozmáčknutý stroužek česneku. Jehněčí vyndáme z trouby, přendáme na talíř, přikryjeme alobalem a necháme chvíli odpočívat. Tuk z pánve odlijeme stranou, na pánvi necháme výpek, zalijeme ho asi 1 dl červeného vína a necháme odpařit. Pak přilijeme vývar, osolíme, opepříme a přecedíme.
Rozdíl mezi slimákem a plzákem je následující – spočívá v tvaru těla a umístění dýchacího otvoru. Slimáci mají na zádech kýl a dýchací otvor v zadní polovině těla, zatímco plzáci mají zaoblený hřbet a dýchací pór v přední polovině těla.
Slimák
Kýl
Slimáci mají na ocasní části nohy výrazný kýl (hřeben nebo vyvýšenou oblast).
Dýchací pór
Jejich dýchací pór (pneumostom) se nachází v zadní polovině pláště, což je masitá oblast za hlavou.
Vzhled
Mají tendenci být štíhlejší a mají kýl, který se táhne pouze částečně podél těla, nikoli po celé délce.
Plzák
Kýl: Plzáci nemají na noze kýl; jejich hřbet je zaoblený.
Dýchací pór: Dýchací pór se nachází v přední polovině jejich pláště.
Vzhled: Plzáci jsou často označováni jako „slimáci s kulatým hřbetem“ kvůli absenci kýlu.
Srnčí hřbet s kostí či bez kosti: Jde o nejušlechtilejší část srnčího masa, která se hodí k pečení v celku i k přípravě grilovaných kotlet s kostí.
Srnčí kýta: Může se péct nebo dusit a je vhodná i na minutkovou úpravu.
Srnčí na pečení: Nejčastěji se peče v celku hřbet s kostí, a to v úpravě na smetaně. Výborně chutná také pečeně z kýty, kterou můžete den předem naložit do směsi vína, koření a kořenové zeleniny.
Srnčí na dušení: Při přípravě zvěřinových gulášů a jemných ragú se nejlépe uplatní srnčí plec, hrudí nebo pupek. K pomalému dušení vcelku je vhodná kýta bez zadního kolena a pánevní kosti.
Srnčí na minutky: Křehké medailonky připravíte z vykostěného srnčího hřbetu, na steaky se hodí také vrchní a spodní šál z kýty. Podávat je můžete s omáčkou z červeného vína, pepře nebo brusinek.
Před vlastní úpravou si uvědomte, že zvěřina vyžaduje především kvůli nízkému obsahu tuku nejen odlišnou úpravu proti ostatnímu masu (špikování), ale i odlišný způsob podávání a kombinace s přílohami. Nesnažte se tedy vnutit strávníkům například bažanta upraveného s knedlíkem a zelím jako oblíbené vepřové. Jako přílohu podáváme ke zvěřině obvykle rýži, brambory v různé úpravě (například krokety, hranolky, brambory americké, opečené, vařené, jemný bramborový knedlík), jemné knedlíky houskové, jemné pečivo (slané rohlíčky, houstičky a podobně).
Pokrmy ze zvěřiny vždy doplňujeme kompoty, z nichž upozorňujeme na brusinkový, broskvový, dušená jablíčka, hruškový, meruňkový. Výborné jsou i džemy a zavařeniny, například brusinková, šípková, malinová i z černého rybízu. Doplňkem mohou být různé druhy zeleninových salátů.
Z nápojů se ke zvěřině hodí nejlépe vína, ovocné a vinné mošty.
Ingredience: 1 kg jehněčího hřbetu, 4 lžíce olivového oleje, 1 lžíce francouzské hořčice, 1 lžíce másla, 4 stroužky česneku, svazek rozmarýnu, šťáva z ½ citronu, mletý pepř, voda, sůl
Technologický postup: V misce promícháme většinu olivového oleje, citronovou šťávu, oloupané prolisované stroužky česneku a francouzskou hořčici. Jehněčí hřbet odblaníme, odřízneme lůj a očistíme vršky žeberních kostí. Osolíme, opepříme, potřeme připravenou směsí a povrch obalíme v nahrubo posekaném rozmarýnu, poté necháme 30 minut odležet. Maso vložíme do pekáčku se zbylým olejem a zprudka v troubě zapečeme v předehřáté troubě na 220 °C, pak snížíme teplotu na 180 °C, podlijeme trochou vody a přiklopené pečeme do měkka (asi 60 minut), podle potřeby za občasného podlévání vodou a přelévání vypečenou šťávou. Když je maso měkké, odklopíme a dopečeme na barvu. Pak měkké maso vyjmeme, necháme chvíli odpočinout a šťávu zjemníme máslem a dochutíme solí a pepřem. Při podávání maso porcujeme po 2 žebírkách, podáváme se šťávou a různě upravenými bramborami.
Srnčí maso je jemné nejen svou chutí ale i vůní, která není tak aromatická jako u jiné zvěřiny. Zvěřinové maso (tedy i to srnčí) je vhodné ke konzumaci i v rámci různých diet. Navíc obsahuje dostatek železa, zinku, aminokyselin a vitamíny ze skupiny B.
Někteří lidé se srnčího masa obávají ze zdravotních důvodů, ale srnčí maso prodávané v českých obchodech prochází veterinární kontrolou, která stanoví, zda je maso nezávadné. Není teda potřeba mít z něj obavy. I maso získané přímo od mysliveckých spolků, by mělo být testováno. U takovýchto zdrojů není třeba mít strach o své zdraví (ke kontrole zdravotní nezávadnosti konkrétního kusu zvěře se vystavuje i písemné potvrzení).
Pro srnčí maso je typická jeho červenohnědá barva, jemná struktura svalového vlákna (čím starší je zvíře, z něhož maso pochází, tím je pevnější struktura masa i jeho chuť je výraznější). „Dietáři“ jistě ocení i nízký obsah tuku u tohoto masa. Jako u jiných typů masa, i u srnčího platí, že velmi žádané je maso z mladých srnců (zhruba okolo jednoho roku věku).
Srnčí maso není vhodné k dlouhým tepleným úpravám, protože má tendenci se snadno vysušit (vliv na to má nepochybně nízký podíl tuku v mase). Proti vysušení mu může pomoci třeba prošpikování slaninou, nebo obalením do ní (navíc slanina dodá srnčímu masu zajímavou chuť).
Za nejušlechtilejší srnčí maso se považuje hřbet, který se podává i jako carpaccio (maso se nakrájí na velmi tenké plátky a krátce se opeče). Stejně tak se ale může hřbet péct vcelku, nebo třeba jako srnčí medailonky.
Na steaky se ze srnčího masa nejvíce hodí vrchní a spodní šál. K pečení se zas doporučuje třeba kýta a plec (tu kuchaři využívají i na různé masové rolády). Pro přípravu omáček, srnčího guláše nebo masové směsi se využívá srnčí bok, pupek i hrudí.
Cena srnčího masa je různá. Například srnčí kýta bez kosti se prodává zhruba za 500 Kč za kilogram, srnčí plec bez kosti pak asi za 350, srnčí svíčková zhruba za 800 Kč a cena za maso na srnčí guláš se pohybuje kolem 250 korun.
Ingredience: 4 steaky z jehněčího hřbetu po 200 g, 4 snítky rozmarýnu, 60 g špeku, mletý pepř, sůl, olej na opečení, trocha piva
Technologický postup: Jehněčí hřbet rozdělíme na 4 kusy, prošpikujeme slaninou a snítkou rozmarýnu, do masa vpracujeme sůl a pepř. Steaky opékáme na rozpáleném oleji z obou stran, při pečení zastříkneme pivem.
Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Lasice hranostaj
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hr
Sýry je možné připravovat jednak z tvarohu, jednak ze sýřeniny získané enzymatickým působením syřidla.
Varianta I
Ingredience: Na počátku cesty k sýru stojí mléko, musí jít o mléko čerstvé, ne nějaké vysoce trvanlivé, odtučněné a všeho zbavené. Dále potřebujete startovací kulturu, syřidlo, camembertskou kulturu, případně chlorid vápenatý (pro kupovaná homogenizovaná mléka). Dále budete potřebovat hrnec, ve kterém budete dělat sýr, několik lžic a lžiček, metličku, dlouhý nůž, naběračku, teploměr, kus plátna na odkapání sýřeniny.
Postup: Mléko zahřejte ve vodní lázni na 37 °C. Do zahřátého mléka vmíchejte startovací kulturu, třeba jogurt Hollandia, a to 3 lžíce. Nechte ho hodinu až dvě přiklopené bez míchání při 37 °C. Domácí mléko vytvoří vždy krásnou sýřeninu, u kupovaného mléka je lepší vmíchat před syřidlem pár kapek chloridu vápenatého, sýřenina bude pevnější. Syřidlo rozmíchejte v převařené vychladlé vodě. Na 2 litry mléka lžičku syřidla do panáka vody. Panáka nalijte do mléka za stálého míchání metličkou, po minutě začněte míchat v opačném směru, aby se mléko ustálilo, a přiklopte. Sýřenina by měla vzniknout do hodiny, lze počkat i dvě hodiny, déle už to nemá cenu, v případě stálé tekutosti musíte svůj pokus vzdát. Sýřenina se dlouhým nožem nakrájí na čtverečky kolmo a pak i v ostrém úhlu vůči dnu hrnce, aby vznikly zhruba stejné centimetrové kusy, nechá se chvíli ustát, aby vystoupila syrovátka. Sýrové zrno slijte přes lněné plátno, zavažte a nechte odkapat půl hodiny. Výsledkem je základní sýrová hmota, výchozí surovina k výrobě nejrůznějších sýrů.
Varianta II – bez syřidla
Ingredience: 1 kg tvarohu, 1 l mléka, 1 lžička jedlé sody, 1 lžíce másla, kmín, sterilovaná zelenina, čerstvá zelenina, hrášek, paprika, vejce natvrdo – vše dle chuti
Postup: Tvaroh vložíme do hrnce a zalijeme mlékem. Přivedeme téměř k varu, aby se tvaroh v mléce jemně natavil. Netrvá to příliš dlouho. Pak mléko i s tvarohem slijeme, tedy lépe řečeno syrovátku, protože mléko se srazí. V cedníku nám zbyde natavený tvaroh, který vložíme do hrnce, ve kterém již máme lžíci másla. Osolíme, můžeme přidat kmín nebo vlastní koření dle chuti a jedlou sodu. Hmotu v hrnci postupně zahříváme. Tvaroh se začne pomalu tavit. V tuto chvíli už je třeba mít připravenou formičku, nejlépe teflonovou na biskupský chlebíček, či srnčí hřbet, plastovou krabičku, hrníček, cokoli. Pokud chcete zkusit barevný sýr typu rolády, je třeba mít připravený hrášek, kukuřici, kapie na kousky, vejce natvrdo, vše hezky promíchat a přidat k sýru těsně před naléváním do formy. Vše je pak nutné nechat uležet do
Jelení maso se řadí mezi zvěřinu, která jistě nepatří v našich domácnostech k denně připravovaným pokrmům, avšak jednou za čas ji ocení asi každý. Nejlepší maso mají zvířata do stáří jednoho roku a potom zvěř samičí. Zvěřina je maso volně lovených zvířat žijících v přírodě nebo chovaných pro lov. Jde o maso poměrně aromatické, jeho chuť při tepelné úpravě podtrhujeme přidáním slaniny a koření, například jalovce. Chuť masa však výrazně ovlivňují takové faktory, jako jsou roční období, část masa, věk zvířete a množství krmiva. Zvěřinu je nutno nechat před úpravou odležet, případně se nakládá do mořidel.
Jelení maso rozdělujeme na přední a zadní. K přednímu masu řadíme krk, plece, hrudí. Do zadního masa patří hřbet a kýta. Na přípravu guláše se nejlépe hodí krk, plec či kýta.
Ingredience: 500 g hovězího masa (hřbet, nožičky, hrudí, maso z krku nebo plec, oháňka, případně morkové kosti), 1 cibule (překrojená), 100 g celeru (1/4 celeru) na větší kusy, 100 g mrkve na větší kusy, 100 g petržele na větší kusy, několik kuliček černého pepře a nového koření, bobkový list, bouquet garni (snítka zelené petrželky, tymiánu, bobkový list, stroužek česneku, několik černých pepřů zabalených do zelené části pórku; vše svázané motouzkem), špetka soli na dochucení.
Technologický postup: Hovězí maso opláchneme, rozkrájíme na větší kusy a naklepeme. Vložíme do hrnce s asi 2 litry studené vody a přivedeme k varu. Přidáme koření i zeleninu (můžeme ji předem osmahnout) a přiklopíme pokličkou. Poklička by ale neměla uzavírat hrnec neprodyšně, protože polévka potřebuje škvírku k dýchání. Vše necháme nejméně dvě a půl hodiny pomalu vařit na mírném ohni (táhnout), vývar pak bude méně kalný. Tomu zabráníme také tím, že pokud musíme dolévat vodu, použijeme vždy jen vodu vařící. Během vaření vývar hlídáme a průběžně sbíráme vznikající pěnu, aby vývar zůstal čistý. Vývar scedíme za pomoci co nejhustšího sítka (případně cedník vyložíme utěrkou vymáchanou v horké vodě a pořádně vyždímanou). Takto připravený hovězí vývar můžeme podávat buď samotný, nebo s nakrájeným uvařeným masem a zeleninou, nebo s játrovými knedlíčky. Zbylý vývar můžeme uchovat po jeho částečném odvaření a následném zmrazení v kostkovém tvořítku na led. Získáme tak výborný domácí bujón. Tip: Morkové kosti se mohou před vařením zbavit morku – polévka pak bude méně mastná.
Protože v pásové brusce běží smirkový pás jen jedním směrem, nebrousí ve srovnání s kotoučovými a vibračními bruskami tak hladce. Má však nejvyšší úběr materiálu a nahradí dobře hoblík, rašpli i pilník.
Nejrozšířenější pásové hobby brusky brousí dřevo a jiné materiály 60 až 105 mm širokým brusným pásem vedeným mezi párem válců, z nichž jeden je poháněcí, druhý napínací. Používají se převážně k hrubšímu rovinnému broušení desek, trámů, latí a různých rovinných ploch nebo k odstraňování rzi na kovových plochách.
Variantou jsou takzvané čelní pásové brusky, jejichž užší pás (20–50 mm) běží po dráze ve tvaru klínu a zejména jeho hřbet pak umožňuje vybrušování křivkových tvarů nebo okenních rámů.
Do obliby přicházejí i brusky s ještě užším pásem (6–20 mm), běžícím po vysunutém rameni přes kladku malého průměru; ty umožňují broušení v místech, kam se jiná bruska nedostane. Dokážou nahradit rašpli nebo pilník, a proto se označují jako pásový pilník nebo prstová bruska. Základním nástrojem, který rozhoduje o výkonu a kvalitě práce, jsou výměnné brusné pásy.
Nekonečné brusné pásy mají několik vrstev. Brusná zrna se zrnitostí odpovídající druhu práce (hrubování, hlazení) jsou s nosným textilním pásem spojena speciálním pojivem. Obvykle bývají ještě opatřeny krycím lakem, bránícím předčasnému zalepení zrn opracovávaným materiálem, zejména když jde o broušení nátěrů. Stejně jako brusné papíry a plátna se označují číslem zrnitosti (P), od nejhrubších (P 20) po nejjemnější (P 400). Číslo odpovídá měrné velikosti zrna v mikrometrech. Pásy s nejhrubším zrnem jsou určeny na odstraňování starých nátěrů a rzi, nejjemnější na dokončovací broušení a přebrušování laků. Použité brusivo a pojivo pak rozhodují o tom, zda je pás vhodný k broušení dřeva, kovů nebo plastů, k broušení za sucha nebo za mokra. Na dřevo vystačí pásy s umělým korundem, na kovy a jiné tvrdé materiály je nutné použít zrna karbidu křemíku nebo diamantové brusivo. Výrobci se starají o prodloužení jejich výdrže novými technologiemi. Například zrna takzvaných strukturovaných brusiv se lámou pod určitými úhly tak, aby docházelo k samoostření – ulámané hroty zrn automaticky nahradí nově vzniklé brusné hrany a hroty. Aby se uživatel snadněji orientoval, používají někteří výrobci barevné rozlišení pásů. Na dřevo jsou určeny červené korundové pásy (RedWood), na ocel modře zbarvené zirkokorundové (BlueMetal) a podobně.
Na rozdíl od profesionálních pásových brusek s příkonem kolem 1 200 W a hmotností nad 5 kg uspokojí kutily menší kompaktní brusky s pásem širokým 65 nebo 75 mm, které vystačí s přík
Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).
Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silný, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.
Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.
Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.
Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.
Aktuální ceny telecího masa můžete vidět tady: telecí maso cena.
Telecí svíčková – ceny telecí svíčkové začínají od 720 Kč /kg. Jedná se o opravdovou delikatesu. Často se také nazývá telecí panenka.
Telecí hřbet – cena se pohybuje okolo 400–450 Kč/kg. Jeho zpracování je velmi jednoduché, jen je důležité maso pořádně očistit od tuhé svrchní blány, její vinou by se i maso při pečení v celku kroutilo (blána je i po upečení tuhá).
Telecí líčka – cena této lahůdky se pohybuje kolem 390 Kč/kg. Úprava je velmi jednoduchá, ale zdlouhavá, líčka je nejlepší vařit pomalu ve vývaru anebo je upravit na červeném víně. Líčka se dají svázat anebo nakrájet na plátky. Svázaná líčka se pomalu táhnou nejlépe na cca 70–80 °C minimálně 10 hodin. Jde o to, že čím menší teplota, tím delší doba úpravy a výsledné maso křehčí a šťavnatější. Ale pokud si líčka děláte doma, je lepší je nakrájet na kousky. Maso bude hotové mnohem dřív.
Telecí hrudí – cena se pohybuje pouze okolo 190 Kč/kg, u nás se bohužel setkáme většinou s hrudím s kostí, ale není takový problém je vykostit, stačí jen ostrý tenký nůž a troška zručnosti. Po případném vykostění hrudí rozkrájejte nebo roztlučte paličkou na tenké pláty na roládu. Ořez, který vznikne při rozřezání a očištění, můžete použít k dalšímu zpracování. Rolády vyskládejte do plechu s trochou vody a dejte péct do trouby na 120–125 °C (potravinářská fólie vydrží teplotu cca do 135 °C). Maso se peče cca 3 hodiny, ale je dobré po každých 30 minutách zkoušet. Až bude maso měkké, vyndejte jej z trouby, nechte odležet, a až se bude s masem dát pracovat (kvůli teplotě), rozbalte je z alobalu a fólie. Roládu pak zabalte do nové potravinářské fólie a utáhněte. Maso se schladí a poté se dá krájet na hezké plátky a drží pevně v celku. Z výpeku lze připravit výbornou telecí šťávu, do které můžete přidat vývar z kostí (pokud jste měli hrudí s kostí) a tymián. Nebo můžete telecí hrudí péct v celku (velmi dlouho) a upéct ho stejně, jako když pečete vepřový bůček. Anebo jej konfitovat v sádle, a to 10 hodin cca na 80 °C (teplotu sádla je lepší nezvyšovat, jinak se maso vysuší).
Telecí kýta – cena telecí kýty je cca 335 Kč/kg a baby beef stojí cca 350 Kč/kg. Každopádně jak baby beef, tak telecí kýta se kromě masa krájeného na kostky a dušeného nebo na pečeného v celku jako rostbeef, případně jako roláda, používá i na telecí řízky. Baby beef je věkově něco mezi hovězím a telecím masem.
Telecí koleno – cena telecího kolena je cca 299 Kč/kg. Koleno na horní straně ořežeme okolo k
Silikonové formičky a formy mají nepřilnavý povrch, nemusíte je tedy vymazávat tukem ani vysypávat strouhankou. Jejich používání s sebou nese i úsporu energie, protože vysoká tepelná vodivost silikonové formy zkracuje pečení až o 30 %. Formy jsou praktické na skladování – můžete je složit nebo srolovat a po rozložení získají opět svůj tvar. Jsou odolné vůči teplotě od -40 °C do 280 °C. Můžete je používat v mikrovlnné, elektrické i plynové troubě, a dokonce i v mrazničce. Formy můžete mýt jak ručně, tak v myčce na nádobí. Silikonová forma nepohlcuje žádné pachy a vydrží vám celý život (několik tisíc použití), pokud ji nepoškodíte nesprávnou manipulací. Silikonové formy mají všechny potřebné atesty, zaručují zdravotní nezávadnost a jsou v souladu se všemi mezinárodními normami. Jsou určené na pečení chleba, na pečení dortů, masa, vánočního pečiva, muffin. Na našem trhu existuje několik firem, které tyto formy dodávají. Můžete si vybrat z velkého množství tvarů – na bábovku, muffinky, kulatou dortovou formu, pečicí podložku (místo pečicího papíru), formu na srnčí hřbet, kulaté i hranaté koláčové formy a různé jiné tvary (medvídek, stromeček, srdce). Na trhu je také celá škála barev. Nezbývá tedy nic jiného, než si silikonové formy vyzkoušet. Jejich jedinou nevýhodou je snad jen vyšší pořizovací cena, ale užitné vlastnosti vám tuto investici určitě vrátí.
Praktické rady pro používání silikonových forem
Nedávejte formu na přímý oheň.
Formu pokládejte na rošt či mřížku. Zajistíte tak rovnoměrné rozvrstvení tepla a pokrm si udrží svůj tvar.
Při prvním použití je vhodné formu navlhčit teplou vodou, osušit a vymastit tukem (pouze poprvé).
Pokrmy uvnitř formy nekrájejte.
Po použití formu omyjte, ale nepoužívejte žádné drsné předměty (drátěnky).
Nejlepší silikonové formy na pečení
Nelze říct, které formy a od jakého výrobce jsou na trhu nejlepší. Dle recenzí uživatelů jsou nejvíce používány silikonové formy od Tescomy nebo formy německé firmy Kaiser, které jsou u našich západních sousedů považovány za špičku ve svém oboru. Výrobci uvádějí jako jejich hlavní výhodu oproti klasickým formám fakt, že není nutné je vymašťovat tukem nebo vykládat pečicím papírem. Tuto vlastnost oceníte obzvláště u složitějších tvarů forem, které se těžko vymašťují a vysypávají moukou celé, včetně všech záhybů. Po dopečení hotový dort z formy snadno vyloupnete a opláchnete ji pod vodou. Pak ji můžete v klidu „zmuchlat“ a uklidit.
V srpnu a září je srnčí maso nejkvalitnější, zvěř je totiž nejlépe živena. Srnčí maso má svou specifickou chuť a vůni.
Srnec bývá větší, mívá mezi 14–25 kg a jeho maso je tužší a pokládáno za méně kvalitní. Chutnější je srna, ta je menší, mívá 10–15 kg a její maso je křehčí. Ovšem nejlepší je maso z malých srnčat, to je však velmi těžko dostupné. Samozřejmě platí, že čím mladší jedinec, tím kvalitnější maso. Stáří zvířete určíme podle zbarvení masa, tmavší je ze staršího kusu a světlejší z mladšího.
Typickou chuť a vůni můžeme zvýraznit tím, že maso upravíme více přírodně, tedy bez zbytečného koření. Někomu tato vůně vadí, a tak ji může překrýt právě kořením a hlavně cibulí. Maso ze srnčího je třeba odblanit, to znamená špičatým nožem propíchnout tuhou blánu a odříznout ji. Zpracované maso v obchodech je většinou již odblaněné.
Srnčí můžeme špikovat, nakládat do koření, do olejových směsí nebo jen tak obalit v koření a nechat odležet. Moření v octovém kořeněném nálevu je možné, ale není nutné. Delikatesou je srnčí maso potřené máslem, které se poté nechá asi dva dny odležet.
Srnčí chutná s houbami, s kořením na zvěřinu (divoké koření), v kombinaci s ovocem, rybízy a brusinkami, se švestkovými povidly, šípky či ořechy, typická je úprava s jedlými kaštany. Omáčky se hodí nejlépe vinné či smetanové.
Srnčí maso dělíme na krk, hřbet, plecko, žebra, kýta, panenská svíčková. Toto maso obsahuje 103 kcal, 2 g tuků, 22 g bílkovin a 55 mg sodíku.