Každoroční invaze slimáků je pro mnoho zahrádkářů pohromou, ve velkém likvidují zeleninu i okrasné květiny. Plzáci vše pilně strouhají radulou, jazykem posetým drobnými „zoubky“. Kdyby plzáků bylo jen několik, ztráty ani nepocítíme. Jsou však přemnoženi a schopni zlikvidovat celou zahradu. Bránit ji proto musíme od jara do podzimu. Slimáky sbírejte, nastražte pasti, aplikujte biologickou ochranu a zahrada se navrátí k původní rovnováze.
Na malých plochách se doporučuje sběr. Nejlépe se slimáci sbírají po dešti, kdy všichni vylézají, či ráno a za soumraku. Milují vlhko a stín. Po nasbírání do nádoby je co nejrychleji usmrtíte zalitím vařící vodou. Ve vodě se poté brzy rozloží a můžete je ve skupenství kapalném vylít na kompost. Občas praktikované posolení je špatnou metodou, která jim zbytečně připraví pomalou a bolestivou smrt.
Sběr si usnadníte nalákáním slimáků na zkažené ovoce či různou, nejlépe však listovou zeleninu, opadané květy či granule pro kočky a psy. Účinek zvýšíte, pokud potravu přiklopíte vlhkým, nejlépe nahnilým prkénkem – slimáci se rádi schovávají.
Dobře fungují i zapuštěné nádoby, přičemž nejlepším lákadlem pro většinu slimáků je pivo. Vhodné jsou i zbytky ze sudů, které lze získat zdarma. Okraj necháte 1 cm přečnívat, abyste omezili lapání jiných živočichů. Pasti denně kontrolujte, v pivu utopené slimáky již není třeba ani usmrcovat, měli příjemný konec. Nevýhodou pivních pastí je, že mohou přilákat i slimáky z okolí.
Další možností je mechanicky chránit jednotlivé záhony, a to bariérami, které jsou pro slimáky obtížně překonatelné či zcela nepřekonatelné. Lze například použít zapuštěné plechy s okrajem zahnutým směrem ven, vysoké alespoň 15 cm. Pásek měděného plechu nebo měděný drát, který slimáky odpuzuje. Pásy suchého materiálu, jako je sláma, piliny, vaječné skořápky, které je však třeba obnovovat Může pomoci i lemování aromatickými rostlinami, které plzáci většinou nežerou, a proto je nenalákají k další cestě do nitra záhonu, takovými rostlinami jsou například šalvěj, tymián, levandule. Jako nervový jed působí na mladé slimáky i obyčejná káva, zkuste tedy i využít kávovou sedlinu.
Hubení plzáků chemickými látkami je však dvojsečná zbraň – můžete ohrozit zdravotní nezávadnost vlastní zahrady a vyhubení škůdci se k vám stejně opět nastěhují z okolí. A přípravky, které kromě plzáků hubí i jejich přirozené nepřítele, jsou pro budoucnost zahrady stejnou pohromou, jako plzáci samotní. Preparáty, jejichž účinnou látkou je nervový jed, například methiocarb a další, hubí i všechny další živočichy. Ohrožují domácí zvířata, včely, žížaly i přirozené nepřátelé plzáků! A po náhodném požití granulí typu Vanis dochází dokonce k otravám
Ve svém příspěvku VYVOJ SLIMÁKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva nováková.
marně se snažim najit jak vypadá a kde je nejvic kladeno vajičko slimáka a jak vypadá když se z vajička vylihne.Je to štihli hbity červík?Ty totiž mivám pod špaliky dřeva kde slimáky sbirám.Vajička také nevím jak vypadaji,nikdy jsem žádne nenašla.Jsem z nich na mrtvici.Děkuji za odpověd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jan Císař.
Našel jsem při rytí záhonu bílí vajíčka o velikosti cca 1,5 cm. Jsou to vajíčka slimáků?
Slimák největší je často se vyskytující suchozemský plž žijící převážně v Evropě (včetně České republiky). Z Evropy se tento druh rozšířil i do Severní Ameriky a do Asie. Poznat ho můžeme jednoznačně podle nápadné velikosti (až 20 cm). Nápadný je dále svým zbarvením (šedá až béžová s černými skvrnami na zádech a bocích). Jeho tělo je velké a protáhlé. Na zádech slimáka najdeme štítek (to je pozůstatek po ulitě). Svým vzhledem je slimák největší velice specifický a téměř nezaměnitelný.
Slimák největší se živí výhradně rostlinnou potravou a houbami. Mezi jeho oblíbenou potravu patří zejména mladé rostliny, jejich listy, plody i kořeny. Často se živí lidskými potravinami, tedy vypěstovanými nebo uskladněnými plodinami. Z tohoto důvodu je slimák největší považován za škůdce a je lidmi huben. Nejaktivnější je v době po dešti a ráno a v noci. V okolí lidských obydlí, kde se slimáci největší nachází nejčastěji, najdeme tyto plže většinou na vlhkých stinných místech, jako jsou prostory pod kameny. Tento plž je ovšem pro přírodu i užitečný. Zemědělství prospívají slimáci zejména příležitostným požíráním menších plžů (plzáka španělského, který je velmi škodlivý).
Jedinců tohoto druhu se vyskytuje velké množství, z nažloutlých kulovitých vajíček snášených do půdy se mláďata líhnou cca po 40 dnech a jedinec může snést za jeden rok stovky vajíček. Slimák největší je hermafrodit.
Většina nahých plžů je nenáročných, to znamená, že jsou schopní úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože jsou díky absenci schránky více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu, zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výskyt a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.
Ve svém příspěvku PĚSTOVÁNÍ KVĚTINY VOSKOVKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Krejčová.
Měla jsem již několik voskovek a zjistila jsem, že zřejmě nesnáší přesazování. Vždy jsem o ni po přesazeni přišla. A stejnou zkušenost mají i moji známý. Čím to je? Tedˇjí jen odeberu část zeminy a přidám novou.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jarmila Šromová.
Ta voskovka je už tak mohutná, je namotaná na drát, těžko se k ni budu dostávat, al jen k vůli těm krásné zelenám listům je mně líto s ní něco dělat, no nechám ji zatím tak, a uvidím, co s ní bude.Jinak díky, Jarmila.
Druhy opory musíte volit podle toho, kde chcete vinnou révu pěstovat, zda ji chcete nechat pnout po pergole, domu, nebo růst u kamenné zdi, či ve volném prostoru. Jestliže se chystáte vysazovat skleníkovou odrůdu, vybírejte ve skleníku místo v rohu, aby rostlina nebránila dalšímu pěstování jiných plodin. Dále je vhodné připravit jednoduchou konstrukci na podporu bujně rostoucích šlahounů tak, aby réva rostla u stropu a nebránila volnému pohybu po skleníku. Pokud se rozhodnete vysazovat sazenici ven, vybírejte nejlépe kryté místo, kde vytvoříte opěrnou konstrukci, nebo můžete nechat vinnou révu růst a plazit se po pergole. Při pěstování u zdi formou takzvané palmety, kdy se réva rozrůstá podél zdi do šířky, dodržte vzdálenost mezi jednotlivými sazenicemi čtyři až pět metrů. Rostlinu zasaďte ke zděné stěně a oporu zakotvěte do ní. Pokud chcete mít úrodu hroznů, nenechávejte révu příliš rozrůst; a pozor, nesázejte révu poblíž studny, táhne se za vodou a její kořeny by vám mohly prorůst i pod nejnižší skruží do studny.
Pro pergoly a loubí, po nichž se sazenice mají pnout do výšky i šířky, bude vzdálenost záviset na tom, zda je povedete více do výšky nebo do šířky. V případě, že chcete révu pěstovat na volném prostranství, například na jižním svahu pozemku, musíte pro ni vytvořit opory. Vzdálenost mezi sazenicemi pak bývá jeden metr. Protože musíte v prvních letech vypěstovat rovný kmínek, použijte opěrný kůl, který může být z nejrůznějších materiálů: dřeva, kovu nebo plastu. Podle způsobu vedení révy (nízké, střední, vysoké) se pak pro rostliny vytvářejí podpůrné konstrukce, po kterých se od třetího roku začnou pnout. Jsou to různé typy pergol či drátěnek. Mezi nosné sloupky a případně trámky se pak napíná nosný a vodicí drát. Různé způsoby vedení a opor najdete podrobně popsané například na těchto stránkách: způsoby vedení a opor.
Zkušení pěstitelé například postupují takto: Na dvě až tři rostlinky vinné révy postačí dvě staré železné trubky (3/4" nebo 1") z vyřazeného ústředního topení, nebo železné pozinkované trubky ze starého vodovodu, a to v délce 1,8 až 2 metry. Tyto trubky se zatlučou 3 až 4 metry od sebe cca půl metru do země, aby je nevyvrátil ani vítr. Mezi tyto trubky se pak vodorovně natáhnou vodicí dráty – několik řad vzdálených od sebe asi 40 cm. Někteří používají drát z PVC a letorosty vážou provázkem, jiní betonářské pletivo koupené ve stavebninách a mezi trubky natáhnou velmi pevný drát, který přichytí objímkami, aby po trubce nesklouzl. Nedoporučují dřevěnou konstrukci, protože mnoho let nevydrží.
Ve vinařských prodejnách lze zakoupit na vyvazování letorostů speciální drátky, sloupky například nakoupíte zde: potřeby na vyvazování.
Nejlepší čas pro výsadbu je jaro nebo podzim, rostlinu ale můžeme vysadit kdykoli během roku, kromě mrazivých a velmi horkých dní. Vysazujeme asi půl metru od budoucí opory, pokud vysazujeme více rostlin vedle sebe, počítáme s rozestupem nejméně 40 cm. Pro plamének je nutné si připravit jámu minimálně 50 x 50 cm, do ní dáme nejdříve vrstvu štěrku (8–10 cm), teprve potom sypeme zeminu smíchanou s kompostem. Clematis má rád půdu bohatou na vápník, ten mu můžeme dodat smícháním zeminy s hrstí mletého vápence. Sazenici zahrneme o 10 cm výš, než byla zasazena v kontejneru. Půdu pevně přimáčkneme a pečlivě zalijeme, rostlinu přivážeme k opoře. Pro plamének vybíráme teplé a slunné místo, může být i polostín, kde zároveň musíme zajistit zastínění, vlhko a chlad pro kořeny. Nejlépe ho ochráníme polštáři jiných trvalek nebo zahrneme vyšší, nejméně pěticentimetrovou vrstvou kompostu, případně posekané trávy. Clematis nikdy nevysazujeme na severní stranu.
Plamének se dá pěstovat u plotu, a to na drátěnce podobné té pro révu. Ke každému plaménku lehce zapíchneme drát chráněný bužírkou, který v horní části ohneme a zahákneme za horní vodorovný drát. Rostlina se hned odspodu drátu přidržuje a tím jej i sebe fixuje. Pak už stačí jen malý kolíček na prádlo, kdyby se některý výhon oddálil. Na podzim místo složitého vymotávání a vystříhávání stačí plamének u země odstřihnout, ohnutý drát vyháknout, a je hotovo. Samozřejmě u plaménků jarních se toto nedělá, ty vedeme po stabilnějších oporách, nejlépe se k tomu hodí dřevěné nebo hotové mřížky pevně ukotvené, aby odolaly většímu větru.
Na kompostu plní důležitou úlohu při rozmělňování měkkých částí rostlin. Pokud zde najde dostatek potravy, nemá důvod vydávat se na zdravé rostliny. Když na kompost dáte čerstvě nasekanou trávu, zničíte v něm vajíčka slimáků. Tráva totiž začne brzy kvasit a zahřívat v kompostu nakladená vajíčka.
Mnozí zahrádkáři se dnes již zajímají o možnost biologické ochrany. Účinnou metodu nabízí již výše zmiňované parazitické hlístice – jedná se o larvy háďátka Phasmarhabditis hermaphrodita. Tyto larvy žijí v půdě a aktivně napadají zejména mladé plže, přičemž pronikají do jejich těla. Nejsnáze se tam dostanou dýchacími otvory. Uvnitř těla napadeného jedince vyvrhnou larvy háďátka ze svého trávicího traktu bakterii, která plže zabije. Během 3 až 5 dnů přestává plž žrát a zhruba do 14 dnů pod zemí hyne. Uvnitř mrtvého těla slimáka se hlístice dále množí a po dokončení vývoje ho opouští a v okolí vyhledává další plzáky a slimáky. Slimáci jsou kanibalové, sežerou tak nakažené jedince a s nimi i dravé hlístice. Háďátka jsou tak drobná, že je okem nevidíme. Napadají výhradně plže, nejsou tedy nebezpečná pro žádné jiné organismy, ani pro člověka. Pokud najdete uhynulé slimáky, pak je vhodné je volně poházet po zahradě, protože poslouží jako potrava dalším slimákům a plzákům a rozšíříte tak napadení hlísticemi.
Parazitické hlístice získáte ve formě vlhkého práškového substrátu, který se při aplikaci dokonale promíchá asi v 10 litrech vody. Vznikne suspenze, která se zředí na potřebné množství kapaliny, které se okamžitě musí aplikovat (do 30 minut). Postříkejte nebo pokropte konví záhony, na nichž jste zaznamenali hojný výskyt, dobrým místem je také kompost, kde vždy nějací plži jsou. Osvědčila se dávka nejméně 2 litry na m2. Je důležité přípravek aplikovat na vlhký povrch půdy, nejlépe navečer. Po aplikaci se ošetřená místa ještě znova zakropí vodou. Půda se udržuje vlhká ještě po dobu minimálně dvou týdnů, protože hlístice jsou velmi drobné a snadno vysychají. Vhodná teplota je 5–20 °C, optimální pak 15 °C. Aplikujete na jaře, koncem léta a na podzim, abyste snížili přezimující populaci.
Pro zefektivnění zásahu se doporučuje instalace takzvaných „návnadových pastí“. Jedná se o prkýnka, která se rozmístí cca týden před aplikací po ploše zamořené slimáky. Je nutné udržovat půdu pod prkýnky vlhkou. Vyplatí se přidat rostlinné zbytky, například nakrájené jablko, slupky z brambor, zbytky salátu. Na tato místa se plži stahují a pak je můžete přímo zasáhnout postřikem a urychlit proces napadení. Tento proces funguje spolehlivě po dobu šesti týdnů, v té době už by měla být většina slimáků vyhubena. Samozřejmě nelze zabránit postupu slimáků z okolních prostor, zejména, jsou-li zanedbané. Při větším výskytu je nutné ošetření opakovat. Ideální je dohodnout se ve shodnou dobu na aplikaci se sousedy, velmi brzy pak zaznamenáte pokles plžů a máte jistotu, že se redukuje i násada vajíček a další generace. Parazitické hlístice patří opravdu mezi účinnou metodu hubení.
Mezi hlavní škůdce, kteří napadají okurky, patří molice skleníková, třásněnka západní, slimáci a mšice. Na molice fungují dobře žluté lepové destičky. Třásněnku zničíte přípravky na bázi parafínového oleje. Slimáky zlikvidujete pomocí návnad, jako je sklenice s pivem zapuštěná do země, různé desky, pod kterými se schovají a vy je pak můžete sebrat. Proti slimákům funguje i biologická ochrana pomocí hlístic Phasmarhabditis, které vlezou do slimáka, usmrtí ho, ostatní slimáci ho sežerou a nakazí se hlísticí taky, což způsobí jejich kompletní vyhubení. Mšice můžete odstranit vhodným postřikem proti mšicím. Na okurkách se nejčastěji vyskytuje mšice broskvoňová (Myzus persicae) a mšice řešetláková (Aphis nasturtii). Účinné jsou přípravky Pirimor a Rock Effect.
Mezi choroby okurek patří plíseň okurková a padlí. S ošetřením proti plísni okurkové je třeba začít zpravidla na konci června (nebo později, ale vždy před výskytem choroby) a opakovat ho třikrát s intervalem opakování po 10 dnech. Pro tato ošetření se doporučují systémové přípravky Acrobat MZ WG, Ortiva, Ridomil Gold MZ Pepite nebo PROTI PLÍSNÍM (Acrobat). Další ošetření proti plísni závisí na průběhu počasí. Od začátku srpna do konce sezóny v případě vlhkého počasí je možné použít kontaktní přípravek DITHANE DG Neotec. Ochranu proti padlí poskytne chemický přípravek Ortiva nebo Proti padlí (Kumulus). Účinky přípravků jsou především preventivní, a proto musí být použité ideálně ještě před nebo na počátku infekce.
Nejprve vytéká pouze voda. Až se zásobní látky, do té doby uložené v kořenech ve formě ve vodě nerozpustného škrobu, přemění na jednoduché cukry, které již ve vodě rozpustné jsou, už nevytéká jen voda, ale nasládlá kapalina. Lze se o tom přesvědčit ochutnáním kapičky vytékající z řezné rány. Když je vytékající míza dostatečně sladká, stává se potravou pro bakterie, přirozeně se vyskytující ve vinici. Ty se na tomto svém „potravinovém zdroji“ začínají intenzivně množit. Jak buněk bakterií na řezné ráně přibývá, produkují sliz, který řezné rány ucpe a slzení se zastavuje.
Do doby, než nastane slzení, by měl být ukončen řez, aby pletiva na řezných ranách alespoň trochu zaschla a slzení tak nebylo příliš intenzivní. Zde je fotografie, na které je vidět míza vytékající z řezných ran:
A co tedy už můžeme ve vinici dělat?
Slzení je nejvhodnější doba pro tzv. „suchou“ vazbu. To znamená, že můžeme začít vyvazovat části keře k oporám. Především musí být dobře vyvázaný kmen, aby byl rovný. Není nutné ho uvazovat každým rokem, ale nesmí se stát, že by se vázací materiál zařezával do dřeva. Pokud bychom takto zaříznutý úvazek nechali na místě po delší dobu, průchodnost cévních svazků by se tím omezila a docházelo by ke špatnému vyživování rostoucích výhonů. Velmi pevné nebo zařezávající se úvazky je vhodné při řezu odstranit a při vyvazování je pak samozřejmě nahradit volnějšími. Podobně je nutno kontrolovat úvazky kordónových ramen. U jednoletého dřeva vyvazujeme letorosty. Při tvarování oblouků je vážeme zásadně přes výše postavený drát k drátu spodnímu, jinak by se tažeň během vegetace i s vyrůstajícími výhony v důsledku jejich zvyšující se hmotnosti mohl vylomit. Zde je obrázek, kde je vidět vázání tažňů přes drát:
Slzení umožní lepší práci s tažni, protože letorosty jsou při proudění mízy pružnější a při ohýbání oblouků se nezlomí. Pokud se nám tažeň přesto zlomí, měli bychom ulomenou část hned odstřihnout, protože výhony z ní vyrůstající s největší pravděpodobností časem uvadnou. Pro ilustraci uvádíme fotografii, na které je vidět tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě:
Jak moc máme s vyvazováním pospíchat?
Suchá vazba by určitě měla být hotova do doby, kdy réva začne rašit. Tehdy jsou rašící výhony nejkřehčí a i při největší opatrnosti se snadno vylomí. A doba, kdy nastane rašení, závisí na několika faktorech, jako je pěstovaná odrůda či výška kmene. Především však na pěstebních podmínkách v dané lokalitě.
Tento plašič se vyrábí z plastových lahví tak, že ze čtyř PET lahví odříznete dna, ta nalepíte jako křidélka na další láhev a plašič je hotový. V místě napadeném krtkem zapíchněte drát asi 20 centimetrů hluboko a na vrcholek nasaďte PET láhev, do které vyřízněte ve dně otvor jen nepatrně širší, než je průměr drátu. Pak stačí jen nepatrný vánek, který se opře do křidélek a láhev roztočí. Třením o drát vydává plašič nepříjemné zvuky, které se přenáší do země.
Akustickým měřením v krtčích chodbičkách bylo zjištěno, že intenzita hluku v zemi se dá srovnat se zvuky, které vydává závodní motorka.
Krtka takový rachot okamžitě vypudí. Dosah jedné plašící jednotky je v kruhu o průměru 15 metrů. Rozhodně tady platí pravidlo, čím víc plašičů na zahradě, tím je úprk krtků z pozemku rychlejší.
Navíc se již nevrátí, i když tato zařízení po čase odstraníte. Je to pro otřesný trvalý zážitek, který si odnesli z vaší zahrady.
Smoothie v melounu připravíme tak, že si vezmeme meloun, do kterého vyřízneme nožem otvor o velikosti maximálně 2 x 2 cm. Vezmeme si silnější drát, který přehneme na půl a upneme ho do akuvrtačky. Drát nám vytvoří metlu, kterou strčíme otvorem do melounu, a začneme mixovat. Otáčíme uvnitř melounu na všechny strany tak, abychom rozmixovali veškerou dužinu. Když je dužina rozmixovaná, tak si vezmeme plastový kelímek, ze kterého podélně ustřihneme 1/3. Takto připravený kelímek pomocí nože zakrojíme pod vzniklý otvor, kterým jsme mixovali, kelímek nám bude sloužit jako hrdlo k nalévání do skleniček. Aby nám meloun stál, tak jej ve spodní části jemně zařízneme –vytvoří se nám rovná plocha.
Na zkracování se používá takzvaný Guyotův řez. U révy vždy řežte nad pupenem. Pokud byste dřevo odstranili těsně u něj, může dojít k poškození pletiv a tím pádem k zaschnutí. U svislých výhonů řežte vždy šikmo, aby z rány snadno odtékala voda a rána se rychle hojila. U vodorovně vedených výhonů, které jsou typické například pro Guyotův řez, se vede řez kolmo. Letní odstraňování zálistků a výhonů druhého řádu se provádí ručně. Pokud chcete při pěstování révy vinné použít Guyotův řez, je nutné ho aplikovat již na mladou rostlinu po výsadbě.
Jak tedy na to? Při pěstování na drátěné konstrukci se během první zimní sezony zkrátí hlavní výhon pod spodní drát na dva pupeny. Během léta začne rostlina vytvářet postranní výhony, které ručně zaštípněte hned u hlavního výhonu. Během druhé zimy hlavní výhon opět zkraťte, tentokrát ovšem na tři pupeny. Výška rostliny bude znovu sahat pod spodní drát. Z ponechaných výhonů během léta vyroste trojice bujných výhonů, které připevněte k drátům ve svislé pozici. V průběhu třetí zimy po vysazení zkraťte hlavní výhon zase na tři pupeny. Postranní výhony, tedy tažně, stáhněte do vodorovné polohy, zkraťte stejně jako hlavní výhon na trojici pupenů a upevněte je ke spodnímu drátu. Stejně jako u základního řezu na hlavu a čípek vždy dohlížejte na obnovu dřeva.
Každý rok odstraňujte odplozené dřevo a nahrazujte ho novými výhony, které se postupně tvoří z ponechaných pupenů. Během léta každý rok réva vytvoří na svislých výhonech velké množství dalších svislých výhonů, u nichž vyštipujte všechny fazochy, tedy postranní výhony.
Zkracování a vylamování zálistků (mladých letorostů vyrůstajících v průběhu vegetace z úžlabí listů) provádějte zejména kolem hroznů asi do poloviny plodných letorostů. Zálistky (fazochy) ve spodní části v oblasti hroznů brání provzdušnění a přístupu sluníčka k hroznům, tedy jejich vyzrávání. Naopak zálistky narostlé v horní části letorostů asimilují a vytvářejí cukr v hroznech.
Kvůli přístupu vzduchu i sluníčka k hroznům se někdy odstraňují i některé starší listy v okolí hroznů, které již tolik neasimilují. Avšak pozor, úplné odlistění se nedoporučuje, mohlo by dojít k úpalu na bobulích, které jsou pak nevzhledné, vytvářejí se na nich nahnědlá „líčka“ a hrozny mají následně méně sladkosti.
Jedná se o nenáročnou rostlinu, která svůj plný a charakteristický růst ukazuje většinou až třetím rokem. Rostlinu je i při změně podmínek velmi těžké umořit. Trpí-li suchem, zmenší se jí listy, je-li povytažena a mráz přes zimu poničí puky, vyrazí vám spodem. Na slunečním úpalu se jí listy zúží a zkroutí, začnete-li ji kosit, změní svůj růst na výběžkatý, zakopete-li ji pod zem, zvládne i 50cm vrstvu. Herbicidy ji zničí až po opakované aplikaci.
Bohyška je efektní zejména v zahradách hajního typu nebo v partiích s vodní plochou. Listy vytvářejí souvislý pokryv a stahují vodu do své růžice, čímž konkurují plevelům. Přirozenými společníky jim jsou hajničky, trávy, kapradiny a stínomilné dřeviny. Spolehlivou kombinací je podsadba barvínkem, mochničkou nebo rhizomatickými kakosty. Pozdní rašení bohyšek lze využít k přisazení stínomilných cibulovin z lužních podmínek.
Nejideálnější místo pro tuto rostlinu je rozptýlený „bloudivý“ stín stromů, trvale čerstvá, vlahá půda, vysoce humózní, ale kyprá, vzdušná – na takovémto stanovišti dosahuje mimořádných přírůstků a snese neobyčejně vysoké dávky živin. Vylehčíte-li těžší půdy pískem, ocení to, příliš vysoký podíl rašeliny však vede k vysychání a vysoké potřebě živin. Bohyška může být pěstována na mnoho různých způsobů. V trvalkovém záhoně, ve volném podrostu vzrostlých dřevin anebo v nádobách. Nejde sice jen o stínomilnou trvalku do čerstvých zahradních půd, ale valné většině druhů se daří právě v takových podmínkách nejlépe. Na slunce bohyšky nepatří, zvláště je-li ho příliš mnoho. Pro kvalitní vybarvení a plné kvetení mnohé vyžadují ranní slunce či „bloudivý“ stín, jiné pak rostou v plném stínu i na sušších místech. Poněkud více světla snesou bohyšky při pravidelné zálivce a ve vyšších polohách. Polední úpal nebo více než půlden slunce vedou u rostlin ke stresu, kroucení listů, chřadnutí a rozvoji houbových chorob na listech.
Tří- a víceletý trs můžete bez rizika ztráty rostliny dělit kdykoliv, starý japonský způsob dokonce představuje dělení v plném květu a úplné seříznutí. Pokud jste nuceni k množení v listu, odstraňte starší polovinu listů, menší oddělky seřízněte zcela. Charakteristickým termínem množení je ale období od poloviny března do půlky dubna. Dospělé trsy lze půlit nebo čtvrtit rýčem, mají-li oddělky alespoň tři rostlé puky a dost kořenů, určitě se ujmou. Dělení na každý jednotlivý puk už vyžaduje zkušenost a nějaké to vybavení. Pokud se rozhodnete množit hostu, tak stačí ostrým rýčem rozdělit trs, očistit jej od poškozených kořenů a polámaných řapíků a zasadit na připravené místo. Dělit trsy můžete jak zjara těsně před rašením, tak i v pozdním létě,
Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).
Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silné, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.
Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.
Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.
Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.
Rozdíl mezi slimákem a plzákem je následující – slimák má dýchací otvor v zadní části, kdežto plzák ho má v přední části. Dalším znakem je, že plzák na rozdíl od slimáka nemá kýl.
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a&n
Aksamitníky nejsou napadány žádnými chorobami, ze škůdců si na mladých rostlinách pochutnají slimáci. Afrikáni fungují jako odpuzovače škodlivého hmyzu a dokážou blokovat vývoj parazitických půdních háďátek. Mají typické, ne vždy příjemné aroma.