Tato krásná dekorativní liána pochází z tropických lesů jihovýchodní Asie. Je jednou z nejvíce rozvětvených a vytrvalých pokojových rostlin. Rozměry šplhavice mohou dosahovat až 10 metrů. Je to nenáročná stínomilná rostlina, kterou musíme před přímým sluncem spolehlivě ochránit. V zimě je nutné chránit ji před příliš studeným vzduchem. Teplota v zimě nesmí klesnout pod 15 °C. Prochladnutí listů zabráníme tím, že je zakrýváme, jinak „malátní“ a může nastat také zahnívání stonků. Rostlina nemá ráda intenzivní zálivku, substrát mezi zálivkami musí zlehka proschnout. Má ráda postřik, jindy také omývání listů vlažnou vodou. Při přebytečné zálivce listy žloutnou a opadávají, stonky hynou. Rozmnožuje se stonkovými rouby ve vodě. Rostlina špatně snáší přesazování.
Botanický název: Epipremnum pinnatum 'Aureum'
Umístění: světlo, stín i polostín
Zálivka: lehce zalévat, od března do srpna týdně přihnojovat
Množení: vrcholovými nebo stonkovými řízky
Půdní podklad: směs zeminy z listové hlíny, rašeliny, písku (v poměru 1 : 1 : 1)
Přihnojování: na jaře a v létě, a to jednou až dvakrát měsíčně
Scindapsus – foto
Zde několik fotografií, které zachycují scindapsus.
V naší poradně s názvem CO JE TO ZA ŠKŮDCE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Blanka Kokešová.
Poraďte mi, prosím, co je to za škůdce, který mi letos žere narcisky. Lítá, pomalu, částečně je chlupatý s bílými skvrnkami. Dovede kompletně zničit květ narcisky. Škodí i jiných plodinách a jak se likviduje?
Přikládám foto Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Milá zlatá, to co jste vyfotila je zlatohlávek huňatý (Tropinota hirta), který je od roku 1992 chráněný zákonem. Jeho výskyt je sledován těmito vědci:
J. Horák pracuje ve VÚKOZ v.v.i., Průhonice,
K. Chobot v AOPK ČR Praha karel.chobot@nature.cz,
T. Jirmus působí na Fakultě životního prostředí ČZU.
Kontaktujte některého z těchto pánů a laskavě jim sdělte přesnou lokalitu výskytu. Napomůžete tak třeba ke zrušení jeho diskutabilní ochrany.
Brouk je užitečný, ale samozřejmě někdy může škodit. Nejen že se živí pylem rostlin a tím je efektivně opyluje, ale i nezřídka se rád zakousne do okvětních lístků. Hlavní období výskytu brouka je od druhé poloviny května do poloviny září. Vzhledem ke klimaticky příznivým zimám se zlatohlávek může objevovat již v březnu a poslední jedinci přežívají až do listopadu.
Užitečné jsou i larvy zlatohlávka.
Larvy mají rohlíčkovitě prohnuté tělo dlouhé 3 až 4 cm s více záhyby a živí se odumřelými rostlinnými zbytky (opadané listí, kompost, uhnilý hnůj, půdní substráty). Na rozdíl od ponrav chroustů však nepoškozují podzemní části rostlin. Vývoj larev trvá přibližně tři měsíce, koncem léta se zakuklí a ještě na podzim se z nich vylíhnou brouci, kteří však do příštího jara zůstávají v půdě. Mají jednu generaci za rok.
Jak ochránit květy, když je zlatohlávků příliš?
Brouci jsou aktivní především za teplého a slunečného počasí, kdy nalétávají na kvetoucí porosty. Pokud vám neúměrně poškozují pěstované rostliny, jejich likvidace by se měla omezit na sběr brouků v době jejich intenzivního náletu, a to především v dopoledních hodinách. Na porostech se zlatohlávci vyskytují často zároveň se včelami a jinými opylovači, proto je použití insekticidu velmi špatnou volbou. Navíc se stále jedná o chráněný, i když již početnější, druh brouka. Posbírané brouky byste proto neměla likvidovat, ale přenést na vzdálenější kvetoucí louku.
Tady se můžete podívat, jak tohoto černého brouka s býlými skvrnami na zádech vyfotili ostatní: https://www.google.cz/image…
Kovolitectví je asi nejnáročnější řemeslo využívané v sochařství. Základem výroby sošky je forma, ať už dlabaná, hliněná, nebo z formovací hmoty. Tyto sochy je možné vyrobit ze stříbra, bronzu, zlata, mědi nebo hliníku. Odlité formy je většinou třeba ještě dále opracovat broušením a rytím. Některé materiály je třeba ještě před umístěním na zahradu opatřit povrchovým nátěrem a ten udržovat. Podoba sošek bývá různorodá (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Ve svém příspěvku DRACÉNA JAK SE O NI STARAT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.
Prosím o radu,mám několik let 2 dračeny na tenkém kmínku, vysoké asi 160 cm,musím je stabilně vázat k pomoc.hůlce,jelikož stonek je slabý,můžu zkrátit délku stonku a vršek s listy dát do vody,nebo vůbec neřazat?Děkuji za odpověd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zlata Bartošová.
Dobrý den,koupila jsem si v Obi Dracenu a Juku.Mám je asi jeden rok.Draceně začaly hnědnout konce listů.Pomalu uschly a upadly.Dracena měla celkem 3 kmínky.Jeden 1,5m a dva kratší.Na kratších nezbyl žádný list a kmínky jsou duté.
Juka má také opadané listy z větší části.Ostatní jsou ztvrdlé, trochu zkroucené a pomalu hnědnou.Obě mám v jedné místnosti,ale dál od sebe.Jak jim mohu pomoci?Děkuji za odpověď.E-mail zlatenabartosova@seznam.cz Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyseliny chlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Poleva: 220 g čokolády na vaření, 70 g ztuženého tuku (Iva), 5 lžic mléka nebo smetany
Postup: Troubu předehřejeme na 160 stupňů. Oddělíme žloutky a bílky a bílky vyšleháme se špetkou soli do tuhého sněhu. Pak vyšleháme žloutky s cukrem do pěny a pomalu přidáváme mouku, kakao a olej. Pokud máte strach, že korpus nevyběhne, přidejte ½ lžičky prášku do pečiva. Těsto se může zdát velmi tuhé, v tom případě přidejte 1–2 lžíce mléka. Nakonec opatrně ručně vmícháme bílky a těsto vylejeme na vymazaný a vysypaný plech. Pečeme, dokud se těsto nelepí na špejli a jakoby se odhrne od okraje plechu. Pečení bude trvat asi 25 minut, mezitím si nachystáme náplň. Cukr ušleháme s povoleným máslem, přidáme tvarohy a došleháme. Klidně můžete všechny ingredience smíchat a pak až vyšlehat, ani tak se hrudky neudělají. Velmi důležité ale je mít všechny ingredience o stejné, tedy pokojové teplotě. Náplň rovnoměrně navršíme na vychladlý korpus a nachystáme si čokoládovou polevu. Na vodní lázni nebo teflonové pánvičce rozehřejeme čokoládu s tukem. S úspěchem lze použít také tyčinku Kaštany (na celý plech budete potřebovat 4 ks) a místo ztuženého tuku třeba 30 dkg másla a 40 dkg Hery (případně 70 dkg směsného tuku, jako je například Zlatá Haná). Až se vše rozpustí, polijeme dezert čokoládou a opatrně ji rozetřeme do všech stran. Dezert vychladíme, nakrájíme a podáváme.
Zlatá tečka na závěr, zdobení, na které se určitě těšíte od samotného začátku, máte-li odvahu, můžete přizvat na pomoc děti. Teď už záleží jen na vaší fantazii. Můžete na střeše nakreslit tašky, kolem střechy, oken a dveří udělat rampouchy. Stromy a sněhuláka pokrýt jakoby vrstvou sněhu a poté vše zaprášit moučkovým cukrem, by chaloupka i její okolí působily jako čerstvě zapadané sněhem. Nebo můžete využít zmiňovaných plátků mandlí, se kterými si dáte práci a vyskládáte je na střechu, stejně tak můžete použít lentilky nebo cokoliv. Nezdobte jen chaloupku, ale i jen okolí. Chcete-li, aby to vypadalo, jako že se z chaloupky kouří, vložte do komínu kousek vaty.
Pokud se vám celé dílo dařilo tvořit podle postupu, je pořád celá chaloupka – až na pomocné pásky – jedlá, takže až se budete chtít s vánoční atmosférou rozloučit, může se celá rodina do chaloupky s chutí pustit, určitě i to bude pro děti zajímavý zážitek.
Možná uvažujete o tom, že zůstane chaloupka jen okrasným prvkem, pak můžete zvážit, zda chaloupku nechcete osvětlit svíčkou, tu můžete vložit buď přímo do chaloupky, nebo vedle chaloupky, ale to opravdu jen tehdy, nechcete-li chaloupku ochutnávat. Ještě jedna věc, na kterou v tomto případě musíte zapomenout: chcete-li umísťovat svíčku do chaloupky, nedávejte vatu do komína, nemuselo by to dobře dopadnout, v lepším případě by zůstalo jen u nepříjemného zápachu.
Tak a je hotovo, doufám, že vás článek na výrobu chaloupky z perníku dostatečně navnadil a naladil, že se už na celý výrobní proces těšíte, že se svým dílem budete maximálně spokojená a že vám bude dělat radost nejen po celý adventní čas.
Suroviny: 3,5 kg vepřové hlavy, 0,5 kg vepřového výřezu, 0,5 kg vepřového boku, 1 l vepřové krve, 1,5 kg žemle, 0,3 litru vývaru z vařeného masa, sádlo. Na 1 kilogram prejtu potřebujeme cca 25 g soli, špetku majoránky a pepře, špetku nového koření a drceného kmínu, vodu, máslo, 3 ks cibule, 300 g kyselého zelí, 1,5 dl mléka, 10 ks brambor.
Technologický postup: Opláchnutou a očištěnou vepřovou hlavu, bok a vepřový výřez uvaříme v mírně osolené vodě doměkka, výřez dáme vařit o něco později. Vařené maso necháme částečně vychladnout a pak hlavu a bůček vykostíme. Maso pokrájíme na malé kousky, žemle na kostičky, přelijeme krví a promícháme, krev necháme do žemle dostatečně vsáknout. K rozsekanému masu přidáme kostičky žemle, drobně nasekanou a osmaženou cibulku, přilijeme tučný vývar, osolíme, okořeníme a dobře promícháme. Směs dáme do pekáče vymaštěného sádlem a zvolna pečeme v předehřáté troubě při 120 °C asi 1,5 hodiny, ke konci teplotu zvýšíme, aby se nám vytvořila křupavá zlatá kůrčička. Připravíme si brambory, které uvaříme doměkka. Svaříme si mléko a vyšleháme bramborovou kaši. Na másle osmahneme dozlatova cibulku. Podáváme bramborovou kaši doplněnou smaženou cibulkou, jitrnicový prejt a studené kyselé zelí.
Suroviny: 1 ks vepřového kolene, 0,5 kg vepřového bůčku, 250 g vepřových jater, 0,5 kg žemle, 250 ml masového vývaru, 10 g třeného česneku, majoránka, mletý pepř, mleté nové koření, sůl
Technologický postup: Vařené maso z kolene nakrájíme nahrubo společně s bůčkem a vepřovými játry a umeleme na masovém strojku. Žemle nakrájíme na kostky, zalijeme ochuceným vývarem z masa a necháme prosáknout. K masu přidáme vymačkané žemle, ochutíme utřeným česnekem, majoránkou, mletým pepřem, mletým novým kořením a solí. Dobře promícháme, vložíme do pekáče vymazaného sádlem a pečeme při 120 °C asi 1,5 hodiny, ke konci teplotu zvýšíme, aby se nám vytvořila křupavá zlatá kůrčička. Podáváme s kysaným zelím a chlebem nebo brambory.
Suroviny: 3,5 kg vepřové hlavy, 0,5 kg vepřového výřezu, 0,5 kg vepřového boku, 1 l vepřové krve, 1,5 kg žemle, 0,3 litru vývaru z vařeného masa, sádlo. Na 1 kilogram prejtu potřebujeme cca 25 g soli, špetku majoránky a pepře, špetku nového koření a drceného kmínu.
Technologický postup: Opláchnutou a očištěnou vepřovou hlavu, bok a vepřový výřez uvaříme v mírně osolené vodě doměkka, výřez dáme vařit o něco později. Vařené maso necháme částečně vychladnout a pak hlavu a bůček vykostíme. Maso pokrájíme na malé kousky, žemle pokrájíme na kostičky, přelijeme krví a promícháme, krev necháme do žemle dostatečně vsáknout. K rozsekanému masu přidáme kostičky žemle, drobně nasekanou a osmaženou cibulku, přilijeme tučný vývar, osolíme, okořeníme a dobře promícháme. Směs dáme do sádlem vymaštěného pekáče a zvolna pečeme v předehřáté troubě při 120 °C asi 1,5 hodiny, ke konci teplotu zvýšíme, aby se nám vytvořila křupavá zlatá kůrčička. Jako přílohu podáváme chléb, vařené brambory a zelí.
Jelitový prejt můžeme narážet (plnit) do střev a tím nám vzniknou jelita. V tomto případě ale musíme náplň výrazněji okořenit, jelikož se koření ještě vyvaří.
Suroviny: 3 kg vepřové hlavy, 0,5 kg vepřového boku, 0,5 kg vepřových plic, 0,5 kg vepřových jater, 1 kg žemle do jitrnic, 0,5 litru vývaru z tučného masa. Na kilo prejtu použijeme 25 g soli, 15 g třeného česneku, majoránku, mleté nové koření, pepř a citronovou kůru.
Technologický postup: Očištěnou a opláchnutou vepřovou hlavu a bůček uvaříme v mírně osolené vodě tak, aby maso bylo trochu tužší. Plíce uvaříme zvlášť, hlavu a bůček vykostíme a rozsekáme společně s plícemi nadrobno (pomocí kolébky nebo mlýnku). Opláchnutá játra umeleme najemno a promícháme s namočenou vymačkanou žemlí. Do mísy k žemli a játrům přidáme umleté maso a plíce, ochutíme solí a kořením, přilijeme vývar a vše dobře promícháme. Podle potřeby ještě dochutíme, dáme do pekáče vymaštěného sádlem a zvolna pečeme v předem vyhřáté troubě při 120 °C asi 1,5 hodiny, ke konci teplotu zvýšíme, aby se nám vytvořila křupavá zlatá kůrčička.
Jitrnicový prejt můžeme narážet (plnit) do střev, čímž nám vzniknou jaternice. V tomto případě však musíme náplň výrazněji okořenit, jelikož se koření ještě vyvaří.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Ingredience: husa o velikosti 4 kg, sůl, kmín, vývar, 2 jablka, 2 hrušky, 2 švestky, snítka levandule
Technologický postup: Troubu předehřejte na 200 °C, horkovzdušnou na 180 °C. Husu ze všech stran i uvnitř osolte, okmínujte a dovnitř vložte rozkrojené jablko a hrušku na čtvrtky (zbavené jádřinců). Připravenou husu vložte do pekáče prsíčky dolů. Podlijte ji horkým vývarem (měla by sahat asi do čtvrtiny pekáče), větší a starší drůbež přiklopte druhým pekáčem a vložte do předehřáté trouby. Obložte ji jablkem rozkrájeným na plátky. Šťáva díky tomu získá jemnější a svěžejší chuť a bude hustší. Během pečení vidličkou propichujte u tučnější husy kůži jednak mezi stehny a trupem, jednak mezi křídly a trupem, ale ne až do masa. Mělo by vytékat jenom sádlo, nikoli šťáva. Aby se sádlo nepřepalovalo, postupně ho odebírejte naběračkou do čisté, nejlépe porcelánové nádoby. Začněte, až když je sádlo dobře vyškvařené a čiré, do té doby husu znovu nepodlévejte. Během pečení ji občas přelévejte vyškvařeným sádlem. Když je husa na hřbetě zlatá, otočte ji a pokračujte v pečení a sbírání sádla, dokud nebude upečená dozlatova; trvá to asi 1–1,5 hodiny, ke konci pečení, tedy přibližně 30 minut před koncem, přidejte hrušky a švestky. Měkkou husu pak vyndejte na mísu a překryjte alobalem. Z pekáče seberte zbylé sádlo a přilijte horký vývar, aby bylo dost šťávy. Usazeniny ze dna a stěn odškrabejte do šťávy a nechte chvíli povařit. Husu naporcujte, vložte do pekáče a nechte ji v otevřené troubě ještě chvíli odpočinout. Při podávání přelijte každou porci malým množstvím šťávy; zbylou můžete podávat v omáčníku.
Kadidlo je i jednou z nejstarších vůní. Je známo již více než 5000 let, kdy se objevilo na Arabském poloostrově a v severní Africe, kde mělo hodnotu zlata.
Kadidlo je vonná pryskyřice, která se získává ze stromu kadidlovníku (Boswellia). V kombinaci s myrhou a balzámem vydává při pálení kořeněnou vůni. Existují čtyři hlavní druhy pryskyřice a každý druh se liší dobou sklizně.
Kadidlo se získává odsekáváním kůry stromů, při němž vytéká ze stromu pryskyřice, která pak tvrdne. Tato ztvrdlá pryskyřice nápadně připomíná slzu – a podle ní také nese své jméno. Existuje několik druhů a odrůd kadidlovníků, které se od sebe vždy mírně liší. Vliv na rozdílnost pryskyřice má jak půda, tak i klima.
Kadidlovník je divoký strom, který se dokáže uchytit i na tak neobvyklých místech, jako jsou například skály. Stromy začnou produkovat pryskyřici až za osm deset let. Sklizeň pryskyřice se provádí dvakrát až třikrát ročně. Nejkvalitnější je ta, která má v sobě vysoký obsah terpenů, seskviterpenů a diterpenů, které způsobují silné aroma.
Nejkvalitnější pryskyřice se získává v Somálsku, odkud také pochází většina kadidel používaných katolickou církví.
Kvalita kadidla se určuje podle několika faktorů. Důležitou roli hraje barva, čistota, aroma, věk a tvar.