Sádrokarton OBI
Sádrokartony a jejich komponenty jsou v hobbymarketech OBI většinou prodávány od značky Knauf a Rigips.
Zdroj: Sádrokarton
Téma
SPRÁVNÁ ROZTEČ ROŠTU NA NA SÁDROKARTON
Příběh
V příběhu LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje se u králíků tehdy, je-li na ně přenesena od nemocných krav nebo vepřů a projevuje se nakažlivým zánětem sliznice ústní neobyčejně rychle se rozšiřujícím. Nemocnému zvířeti neustále vytéká z tlamy lepkavá tekutina, která slepuje srst na krku, prsou a na předních nohách. Králík je při tom smutný, nežere, posedává v tmavých místech a nezakročí-li se včas, pak rychle hyne. Nemoc je celkem zdlouhavá, nepříjemná, léčení samo je dosti namáhavé a spočívá v desinfekci tlamy a srsti. Nejjednodušším prostředkem je narůžovělý roztok hypermanganový, chlorová voda, kterou si připravíme tím způsobem, že jednu lžíci chlorového vápna rozpustíme ve třičtvrtě litru vody. Roztokem tímto nasákneme malou hubku a tou vytíráme 5-6kráte denně až do vyléčení tlamu a slepená místa srsti.
Ušní svrab vyvolávají rychle se rozmnožující drobní roztoči, kteří napadají ušní boltce králíků. Nemocní králíci potřásají neustále hlavou a škrábou se v uších. Bližší prohlídkou boltců zjistíme, že nalézají se v nich četné strupy a sedliny krve, v nichž nachází se tisíce roztočů, jimiž se nemoc roznáší. Zastaralé a dlouho trvající onemocnění může přivoditi smrt králíka, naproti tomu choroba včas zjištěná může se během několika dnů vyléčiti. Vnitřek uší natírá se papírkem nebo štětcem namočeným v 10proc. kreolínové masti anebo v tabulovém oleji a to tak často a tak dlouho, až jsou boltce zdravé. Výborně působí též směs glycerinu a kyseliny karbolové. Strupy je nutno vždy spalovati, neboť jimi se nákaza šíří.
Sněť slezinná je nejnebezpečnější a nejprudší nakažlivou chorbou králičí, která se však na štěstí poměrně zřídka vyskytuje. Nemocní králíci nežerou, dostávají třesavku, vysokou horečku, zrychlený a krátký dech, křeče, po nichž následuje ochrnutí celého těla a smrt. Upozorňuji, že nemoc tato je přenosná také na člověka a proto doporučuji co největší opatrnost, aby se králíkář nenakazil. Nemocní králíci se vůbec neléčí, naopak všichni churaví králíci musí býti utraceni a spálení. Králíkárna má býti vždy spálena a nikdy nemá býti použita pro další chov.
Mimo nakažlivé nemoce, které jsem zhruba dosud popsal, je ještě dlouhá řada chorob více nebo méně nebezpečných, z nichž mnohé mohou způsobiti hojně škod chovatelům. K nejběžnějším nemocem patří zácpa, průjmy, křeče, ochrnutí, tubrkulosa, chřipková rýma, nemoc pohlavní, prašivina a favus.
Zácpa je nejběžnější chorobou či příznakem choroby, která se vyskytuje hlavně u králíků krmených převážně krmivem suchým a u králíků málo se pohybujících. Mívají velká břicha, nepokojně pobíhají a špatně žerou. Proti zácpě králíků se nejlépe osvědčuje krmení zelené a šťavnaté píce v létě, v zimě nevařené mrkve a řípy, kalomel, teplé mléko s přimíšeným sirným květem.
Průjmy vznikají nesprávným krmením a nevhodnou vadnou potravou. Výkaly mohou se státi až vodnatými, často k nim bývá přimíšena také krev, králící rychle vysilují a hynou. Průjem nemusí přirozeně pocházeti z chyb dietetických, nýbrž může býti toliko příznakem řady jiných chorob: jako tuberkulosy, kokcidiosy atd. Léčení spočívá předně na změně potravy, krmí se píce výhradně suchá, dobré seno, chléb, zrní, vařená rýže nebo oves. Výborným prostředkem je svatojánský chléb, černý žitný chleb, sušený celer a vrbová kůra, která se podává buď jako čerstvé vrbové větvičky, anebo jako vařená kůra ve vodě. Stejně dobře působí také tinktura opiová, nebo živočišné uhlí.
Křeče vyskytují se dosti často u králíků jako poruchy nervové, rheumatické, anebo jako příznaky jiných chorob. Králíci nemohou se pohybovati a válí se doslova z místa na místo. Doporučoval bych vtírati do těla nemocného zvířete nějaké lihové mazání a dáti jej bezpodmínečně do tepla. Stává se někdy, že králík za křečovitého svíjení se rychle nám před zraky hyne, třebaže ještě před půl hodinou byl vesel a zdráv. Při takovém křečovitém záchvatu končícím okamžitou smrtí jedná se buď o mrtvici, o otravu jedovatými rostlinami v potravě, aneb o otravu uměl. hnojivy.
Ochrnutí napadá nejčastěji velké odrůdy, na příklad: belgické obry, strakáče, ale i menší stříbřité králíky, kteří jsou chováni v tmavých a dusných kotcích. Příčinou ochrnutí je téměř vždycky choroba ledvin. Nemocný králík nejistě se pohybuje, potácí se a nakonec se po zemi pouze plazí. Doporučuji masírovati měkčím kartáčem vícekráte denně nemocného králíka kafrovým lihem a umístění jeho ve vzdušné a teplé králíkárně.
Chřipková rýma je běžným nakažlivým onemocněním podporovaným nachlazením. Nemocný králík frká, kýchá a při tom vytéká mu hojně hlenu z nosu. Hlen tento je nakažlivý a jím přenáší se choroba na zdravá zvířata. Churavý králík má se ihned odděliti, do teplé místnosti přenésti, vlažnou vodou má se nos vícekráte za den očistiti a zaprašovati balonkem práškovou kyselinou borovou.
Tuberkulosa začíná většinou katarem horních cest dýchacích a projevuje se kašlem suchým a krátkým, který bývá provázen výtokem z nozder a z tlamy králíka; králík ztrácí chuť k žrádlu, dýchá namáhavě a často dostává průjem, což svědčí o zachvácení. Onemocnění toto je absolutně nezhojitelné a králíky je nutno pozabíjeti, při čemž nesmí se zapomenouti na příslušnou desinfekci.
Nemoce pohlavních ústrojů vyskytují se nyní poměrně velice často, ačkoliv před pěti až šesti léty nebylo o nich téměř ničeho slyšeti. Onemocnění projevuje se zánětem, zvředovatěním pohlavního ústrojí a hisavým výtokem a je způsobováno choroboplodným zárodkem t. zv. Spirochaetou cuniculi, který je velmi blízkým pžíbuzným spirochaet, jež vyvolávají syfilis nebo-li příjici lidí. Nemoc napadá jak samce, tak samice, chorá zvířata špatně žerou, zvolna hubnou a slábnou, až konečně za jeden až dva roky hynou. Stává se často, že při této chorobě nelze prostým okem zjistiti žádných změn a nemoc lze prokázati teprve krevní zkouškou, jako u člověka. Doba, která uplyne mezi vniknutím zárodku do zdravého těla a mezi objevením se prvních příznaků choroby obnáší dva až čtyři měsíce. Léčení: v prvním stupni nemoce omezujeme se na desinfekci, která se provádí tím způsobem, že se pohlavní ústrojí důkladně vymyje 3% roztokem kyseliny borové a zvředovatělá místa se potřou jodovou tinkturou; pokročilejší choroba se léčí roztokem resorcínu a dávkami benzolu ostrušíkového dle živé váhy králíka vypočtenými. U velmi cenných kusů s úspěchem se v poslední době používá injekcí neosalvarsanových.
Prašivina počíná obyčejně na hlavě, rozšiřuje se na krk, hruď, přední nohy a může postihnouti celý povrch zvířete. Srst na místech postižených vypadává, tvoří se malé puchýřky hnisem vyplněné, které praskají a zasychají ve strupy anebo mokvají. Nemocné zvíře je vždy nutno odděliti, isolovati, králíkárnu je nutno vřelým louhem sodným vymýti a po uschnutí vybíliti hašeným vápnem. Při počátcích choroby potírají se strupy vaselinou, glycerinem, aby změkly a pak je pomocí mazlavého mýdla a teplé vody opatrně odstraňujeme. Poté potíráme zachvácená místa kartáčkem neb pírkem po 3 dny 2krát denně směsí stejných dílů petroleje a lněného oleje, za týden se králík vykoupe, v teple osuší a v případě potřeby se totéž léčení opakuje. Dobře se také osvědčilo seslabené vídeňské dehtové mazání, jehož hlavní součástí je dehet, líh a sirný květ.
Favus, čili moučnivka je rovněž kožní chorobou králíků, vyvolávanou plísní, zvanou Achorion Schoenleini. Na postiženém místě tvoří se v srsti zaokrouhlené, přesně omezené větší neb menší skvrny, v jejichž středu srst vypadává a později pokrývá se bělavým práškem (jako moukou), který pochází z výtrusů plísně. Nemoc zůstává obyčejně omezena na hlavy, na nohy, někdy ovšem zachvacuje celé tělo. Nákaza tato vyskytuje se nejčastěji u králíků ve stáří do 3 měsíců, jakmile dosáhnou stáří 5 měsíců, pak náhle sama zmizí. Někdy dosahuje však takového stupně, že zvířata hynou seslábnutím. Léčení spočívá v potírání chorých míst vatou, namočenou ve slabém roztoku sublimátu, kyseliny karbolové, kreolinu. Králíci obyčejně uzdraví se do týdne. Upozorňuji zase, že choroba tato je přenosná na člověka a proto je třeba velké opatrnosti. Nakažlivé nemoce králíků jsou velmi nebezpečné už proto, že nákaza se rychle přenáší na všechny kusy v králíkárně. Abychom tomu zabránili, musíme králíky občas prohlížeti a zpozorujeme-li u některého známku nemoci, pak musíme jej ihned bez odkladu léčiti. Správná diagnosa a vhodný způsob léčení je ovšem důležitý. Když zjistíme, že některý králík málo žere a sedí skrčený, máme jej hned z králíkárny odebrati, dáti do nějaké prázdné a od králíkárny více vzdálené bedny. Tam jej máme delší dobu pozorovati a léčiti, jakmile poznáme, jakou nemocí je postižen. Včasným odstraněním churavého králíka zabrání se často nakažení a vyhynutí celého chovu.
Všeobecně o léčení možno říci, že nejlépe je králíky těžce nemocné nebo nápadně již vyhublé neléčiti vůbec, lépe je takové kusy z chovu odstraniti, aby se předešlo ještě větší škodě. Pro králíkáře platí, že lépe je nemocem předejíti, nežli je namáhavě léčiti. Když jsou králíci pak krmeni vydatnou a zdravou potravou, zamezí se mnohým chorobám. Nutno dbáti, aby chovní králíci nepocházeli z chovů zamořených nějakou nemocí, nebo zdegenerovaných pokrevní plemenitbou. Koupení králíci buďtéž vždy dobře prohlédnuti a delší dobu pozorováni, jestli snad nejsou nemocní. Pouze úzkostlivou čistotou a opatrností podaří se nám králíky udržeti zdravé.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: Příběh Léčení prašiviny u králíků
Sádrokarton Rigips
Do skupiny výrobků dodávaných pro takzvané systémy suché vnitřní výstavby patří sádrokartonové desky, sádrovláknité desky Rigidur, konstrukční profily, sádrové tmely a samozřejmě všechno další příslušenství.
Na kompletní sortiment společnosti Rigips se můžete podívat zde.
Výrobky společnosti Rigips jsou cenově dostupné a kvalitní. Společnost poskytuje i dobře propracované pracovní návody.
Zdroj: Sádrokarton
Sádrokarton Knauf
Společnost Knauf patří k předním výrobcům komponentů pro suchou stavbu. Jejich nabídka je opravdu široká.
Základem suché výstavby jsou sádrokartonové desky, které jsou určeny pro montáž příček, stropních podhledů suchých omítek a předsazených stěn na ocelové profily, popřípadě dřevěné latě. Stavební systémy založené na sádrokartonových deskách Knauf najdou široké uplatnění v interiérech, a to jak v novostavbách, tak při rekonstrukcích a opravách všech typů budov.
Výhodou stavebních systémů Knauf je lehká zpracovatelnost, nízká hmotnost (malé statické zatížení objektů), malá dopravní a energetická náročnost, rychlost a komplexnost montáže, minimální technologické prostoje, suchý proces (s praktickým vyloučením vody ze stavby), ověřený stavebnicový systém bez potřeby znalostí a zkušeností z oblastí klasických zednických postupů a v neposlední řadě i souběžná montáž rozvodů a široké možnosti povrchových úprav.
Se sádrokartony od společnosti Knauf se dobře pracuje. Velmi kvalitní jsou také jejich sádrovací hmoty pro konečnou úpravu spojů.
Zdroj: Sádrokarton
Vhodné barvy na malování bytu
Glejové – prodávají se ve formě prášku a jsou rozpustné ve vodě, méně kvalitní, ale vzdušné.
Vápenné – vhodné zejména do vlhkého prostředí s nebezpečím vzniku plísní, například v případě nedokonale izolovaných staveb nebo rekreačních chalup; používají se pouze na nové omítky nebo na předchozí vápenné nátěry.
Hliníkové – s vysokou prodyšností a relativně nízkou cenou; tyto nátěry neodolávají vodě, nejsou odolné při otírání za sucha a lze je snadno odstranit před dalším malováním.
Disperzní – kvalitní barvy s vysokou krycí schopností, prodávají se jako odolné proti otěru za sucha, respektive za mokra, jsou omyvatelné, ale na úkor nižší prodyšnosti.
Latexové – jsou odolné, lesklé, omyvatelné, s nízkou prodyšností.
Bio barvy – vyrábějí se na bázi přírodní pryskyřice, používají se pro nátěry v interiéru, například na omítku, beton, zdivo, sádrokarton nebo i na tapety; jsou propustné pro páry, což umožňuje podkladu dobře dýchat, protože povrch se po namazání neuzavře.
Univerzální – obsahují ještě vyšší obsah pojiva než předchozí nátěrové hmoty a vyrábí se v lesklém nebo matném provedení, používají se na povrchovou úpravu prostor s trvalou vlhkostí.
Speciální – jsou určené zejména na určitý druh podkladu, například na sádrokarton; neznamená to však, že je lze použít jen na daný materiál.
Plnotónové a koncentráty – jsou vysoce koncentrovanými stínovacími barvami s obsahem velkého množství barevných pigmentů, používají se k dosažení odstínu bílých glejových, latexových a disperzních barev.
Zdroj: Malování bytu
Filety z tilápie
Ingredience: 8 filetů z tilápie, 2 citrony, 2 stroužky česneku, olivový olej, mletý pepř, hrubozrnná sůl, bazalka, tymián, máta, rozmarýn, petrželová nať
Technologický postup: Filety z tilápie potřeme utřeným česnekem, okořeníme pepřem (v této fázi přípravy nesolíme), rybí plátky dáme do větší mísy, proložíme nasekanými bylinkami a přelijeme olivovým olejem. Necháme 2–4 hodiny marinovat v lednici. Filety zbavíme bylinek, vložíme je na děrovanou pánev (můžeme použít i alobalové misky) na gril nebo filety upneme do speciálních roštů na ryby, ryby posypeme hrubozrnnou solí a pokapeme šťávou z citronu. Zprudka opékáme na dobře rozpáleném roštu grilu 2–3 minuty z každé strany. Grilované filety přendáme na talíře, ozdobíme snítky bylinek a kolečky citronu a ihned podáváme se salátem, pečivem nebo brambory.
Zdroj: Tilápie - recepty
Sádrokartonové desky
Sádrokartony lze rozdělit na dva základní druhy, a to na sádrokartonovou desku (SDK) a sádrovláknitou desku (SVD).
Sádrokarton je lehký, pevný, dobře opracovatelný, nehořlavý, propouští vodní páru a vyniká dlouhou životností.
Výhody sádrokartonu jsou: tvarovatelnost, pevnost, snadné řezání, dlouhá životnost, dobré izolační vlastnosti, snadná manipulace a instalace.
Nevýhody sádrokartonu jsou: zvýšená prašnost při finálním přebroušení, větší spotřeba barvy při malování, sádrokarton se musí před malováním opatřit nátěrem penetrace, malá nosnost.
Sádrovláknitá deska
Sádrovláknité desky jsou tvořeny sádrou vyztuženou dřevěnými vlákny, což bývají velmi často vlákna rozmělněného novinového papíru.
Výhodou těchto desek je to, že stejně jako sádrokartonové desky neobsahují formaldehyd a jsou zdravotně nezávadné. Vyšší tuhost a vysoká tvrdost povrchu sádrovláknitých desek umožňuje jejich použití jako materiálu, který působí v konstrukci staticky (ztužuje dřevostavbu ve vodorovném směru). Sádrovláknité desky mají také lepší akustické parametry oproti sádrokartonovým deskám a mají vysokou únosnost zavěšených předmětů. Co se týče odolnost proti vlhkosti, sádrovláknité desky mají parametry na úrovni impregnovaného sádrokartonu GKBI.
Nevýhodou pak je obtížnější opracovatelnost těchto desek a vyšší cena. U sádrovláknitých desek se také používá jiná spárovací technika než u sádrokartonu.
Sádrovláknité desky poskytují projektantovi a uživateli domu na bázi dřeva mnoho dalších výhod. Desky jsou díky své homogenní sádrovláknité struktuře stabilní a vysoce zatížitelné a stejně tak odolné proti mechanickému zatížení. Pro statické vyztužení budov jsou dány stejné únosnosti jako u desek na bázi dřeva. K dispozici jsou jednoduché návrhové tabulky a příklady pro smykové namáhání stěnových panelů dle nové ČSN 73 1702. Desky poskytují vynikající zvukovou izolaci a jsou vhodné i pro prostory s měnící se vlhkostí vzduchu (například koupelny). S hodnotou lambda λR=0,32 W/mK se vyznačují dobrou tepelnou vodivostí. Součinitel difúzního odporu je μ=13, desky jsou difúzně otevřené. Sádrovláknité desky jsou vzduchotěsné, takže jsou ekonomicky vhodné i pro konstrukce nízkoenergetických a energeticky pasivních domů.
Sádrovláknitá deska má objemovou hmotnost 1 150 kg/m3. Nejčastější rozměr sádrovláknité desky je 12,5 x 1 250 x 2 000 mm.
Druhy sádrokartonových desek
Sádrokartonové desky jsou snadno opracovatelné a neobsahují formaldehyd, jsou tedy zdravotně nezávadné. V dřevostavbách jsou často využívány, protože zvyšují tepelnou akumulační schopnost domu a jsou schopné přijímat i vydávat vzdušnou vlhkost, čehož využívají jak difúzně otevřené, tak uzavřené konstrukční systémy. Tyto desky však nelze použít jako konstrukční desky, pouze jako obklady.
Rozlišuje se hned několik druhů sádrokartonových desek a každá má svou speciální zkratku.
Sádrokartonové desky (GKB, RB) – Tento základní typ desek má bílo-šedou barvu kartonu s modrým popisem a používá se jako běžný obklad do interiérů. Vlhkost prostředí, ve kterém je tento sádrokarton použit, by neměla přesahovat 65 % při teplotě 20 °C. Bílo-šedý sádrokarton se nejčastěji používá v tloušťce 12,5 mm, šířce 1 250 mm a délce od 2 000 do 3 000 mm, jeho hustota se pohybuje okolo 640 kg/m³. Při rozměrech sádrokartonu 12,5 x 1 250 x 2 500 mm je hmotnost jedné desky 25 kg.
Sádrokartonové desky impregnované (GKBI, RBI) – Barva těchto desek je zelená s modrým popisem a jsou určené do místností se zvýšenou vlhkostí až 75 % při teplotě 20 °C. Je to takzvaný sádrokarton do koupelny. Zelený sádrokarton se nejčastěji používá v tloušťce 12,5 mm, šířce 1 250 mm a délce od 2 000 do 3 000 mm, jeho hustota se pohybuje okolo 650 kg/m³. Při rozměrech sádrokartonu 12,5 x 1 250 x 2 500 mm je hmotnost jedné desky 25,4 kg.
Sádrokarton se zvýšenou požární odolností (GKF, RF) – Tyto šedo-bílé (popřípadě na rubové straně růžové) desky mají červený popis a používají se při požadavku na zvýšení požární odolnosti budovy, například v bytových domech. Desky jsou vhodné do vlhkosti 65 % při 20 °C. Protipožární sádrokarton je upraven tak, aby v případě požáru deska odolala po delší dobu než obyčejný sádrokarton. Toho je docíleno jednak úpravou povrchového kartonu, ale především vyztužením sádry skelnými vlákny. Protipožární sádrokarton se nejčastěji aplikuje v tloušťkách 12,5 a 15 mm, šířce 1 250 mm a délce od 2 000 do 3 000 mm, a to v prostředí s relativní vlhkostí do 65 % při teplotě 20 °C. Hustota protipožární sádrokartonové desky se pohybuje okolo 800 kg/m³. Při rozměrech sádrokartonu 15 x 1 250 x 2 500 mm je hmotnost jedné desky 37,2 kg.
Sádrokarton pro požární odolnost, impregnovaný (GKFI, RFI) – Tyto desky kombinují vlastnosti dvou předchozích typů sádrokartonu, tedy desek pro požární odolnost a impregnovaných. Mají zelenou barvu a červený popis. Zelený sádrokarton s červeným popisem se nejčastěji používá v tloušťce 12,5 mm, šířce 1 250 mm a délce od 2 000 do 3 000 mm, jeho hustota se pohybuje okolo 800 kg/m³. Při rozměrech sádrokartonu 12,5 x 1 250 x 2 500 mm je hmotnost jedné desky 37,2 kg.
Rozměry sádrokartonových desek
Nejběžnější rozměry (tloušťka x šíře x délka v mm) sádrokartonových desek, které se v Evropě prodávají, jsou: 9,5 x 1 250 x 2 000 mm; 12,5 x 1 250 x 2 000 mm; 15,0 x 1 250 x 2 000 mm.
V obchodech jsou k dostání také speciální formáty, které jsou však pouze na objednávku.
Ceník
Ceny sádrokartonových desek jsou různé, částka je nejvíce ovlivněna výrobci a pak marží obchodníků. Pro představu se můžete podívat na tyto ceny.
Zdroj: Sádrokarton
Správná teplota pro pěstování Dendrobium
Tato rostlina požaduje po pěstiteli teplé pokojové podmínky, což znamená, že by rozhodně upřednostnila podmínky v teplém skleníku. Teplota v okolí těchto rostlin by měla být vyšší než 20°C ve všech dobách, ale zkušenosti ukazují, že mohou vydržet několik nocí kolem 16°C. Ale pokud možno, je lepší se tomuto vyhnout. Mírný pokles teplot pro ně často stimuluje dobu rozkvětu.
Zdroj: Orchidej Dendrobium
Jak udělat strop ze sádrokartonu
Před montáží sádrokartonových stropů je potřeba prověřit půdorysné rozmístění instalací a vzduchotechniky v dutině podhledu s ohledem na možnost kotvení podhledu. Dále zkontrolovat umístění vývodů elektroinstalace v ploše podhledu a elektroinstalačních skříněk v dutině podhledu a v obvodových stěnách. Zhotovit výškové vytyčení podhledu pomocí laseru nebo značkovací šňůry. Stanovit úroveň konstrukce, přičemž se musí zohlednit tloušťka opláštění. Musí se prověřit podmínky pro požární odolnost některých podhledů, nebo zda nebude odporovat výška uvažovaných svítidel s výškou dutiny v místě, kde se budou svítidla nacházet. Je nutné zkontrolovat i výšku a polohu zabudovaných konstrukcí v dutině podhledu a členění navazujících obvodových konstrukcí (výška nadpraží oken a dveří, nadsvětlíky, výustky vzduchotechniky a podobně). Vytyčit a označit polohu případných revizních dvířek nebo revizních vstupů. V neposlední řadě rozměřit místa na upevnění nosných závěsů podhledů s ohledem na povahu nosné konstrukce stropu a dovolené rozestupy závěsů a nosných profilů podhledu.
Na UD profily se před osazením aplikují samolepicí napojovací těsnění. Potom se připevní k následným vertikálním konstrukcím pomocí plastových natloukacích hmoždinek nebo jiných vhodných připevňovacích prostředků dle druhu obvodových konstrukcí. V případě, že je obvodovou konstrukcí sádrokartonová příčka, lze na ni připevnit UD profil rychlošrouby TN, ale pouze v místech, kde pod sádrokartonem probíhají uchytávací CW profily příčky. K příčkám opláštěným sádrokartonovými nebo sádrovláknitými deskami se dá připevnit UD profil pomocí šroubů do opláštění příčky, nezávisle na poloze CW profilů příčky. V případě potřeby dilatační či úplné nezávislosti podhledu od okolních svislých konstrukcí se UD profily na obvodové stěny podhledu nemontují. Závěsy do nosného stropu je třeba ukotvit vhodnými upevňovacími prostředky. Do betonových nosných stropů se používají ocelové hmoždinky. Na nosné kotvení podhledů k nosnému stropu nesmějí být použity plastové hmoždinky. Na kotvení podhledů do dřevěných trámů lze použít šrouby do svislých závěsů s plochou hlavou (FN).
Montážní CD profily (tedy profily, ke kterým se montují desky opláštění) jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím přímých závěsů nebo stavebních třmenů. Spoj profil – závěs je upevněn dvojicí šroubů do plechu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonového nosného stropu, nebo dvěma šrouby typu FN do dřevěných nosných prvků stropu.
Zavěšený podhled na křížovém roštu se montuje na nosné CD profily, to znamená, že profily tvořící horní vrstvu křížového dvojúrovňového roštu jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím závěsů a táhla – drátu s okem (4 mm, délka 125 až 1 500 mm). Pro větší svěšení lze dráty nastavit dvojitou pérovou spojkou. Spoj nosný profil – závěs je zhotoven upevněním patřičného závěsu do nosného CD profilu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonu, nebo jedním šroubem typu FN do dřevěných prvků stropu/do boku trámu (šroub namáhán na střih). Montážní CD profily se připevní k nosným CD profilům pomocí úhlových kotev (dvě kotvy na jeden spoj) nebo křížových spojek. Úhlová kotva má nosnost omezenou na 30 kg/m2. Přímo montované opláštění stropu na křížovém roštu z dřevěných latí se provádí tak, že nosné latě jsou připevněny k nosnému stropu v každém místě připojení dvěma šrouby TN (s průměrem 5,5 x 90 mm). Montážní lať s nosnou latí se spojí pomocí jednoho šroubu TN (s průměrem 5,5 x 90 mm).
Zavěšený podhled na křížovém roštu se dá zhotovit i z dřevěných latí. Nosné latě jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím závěsů a táhla – drátu s okem. Pro větší svěšení lze dráty nastavit dvojitou pérovou spojkou (s ohledem na požadavek pevnosti na vzpěr nebo potřeby zajištění proti posunu v rovině podhledu). Spoj nosné latě – závěs je zhotoven přišroubováním závěsu k boku nosné latě dvěma šrouby FN. Sousední závěsy se šroubují do protilehlých boků latě. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou rozpěrkou do betonového nosného stropu, nebo jedním šroubem typu FN do dřevěných nosných prvků stropu/do boku trámu (šroub namáhán na střih). Montážní lať s nosnou latí se spojí pomocí jednoho šroubu TN (s průměrem 5,5 x 90 mm).
Minerální izolace se vkládá do podhledů, aby se dosáhlo požadovaných akustických a protipožárních vlastností. Musí se uložit po celé ploše, bez mezer.
Opláštění se realizuje sádrokartonovými deskami. Desky se přišroubují k montážnímu CD profilu nebo k dřevěným latím. Dotek příčných hran desek se musí umístit na montážní profil (lať). Pokud se nezajistí dilatační nezávislost podhledu od okolních vertikálních konstrukcí (do plochy podhledu zhruba 30 m2), lze opláštění přišroubovat i do obvodových UD profilů. Desky se orientují vždy délkou kolmo na montážní profily. Příčné spáry sousedních desek musejí být vystřídány minimálně o jeden montážní profil. Návaznost opláštění na obvodovou vertikální konstrukci se volí podle konkrétní potřeby v souladu s typovými detaily.
Zdroj: Sádrokarton
Půda a její důležitost
K tomu, aby se zasazeným rostlinkám na vaší zahradě dařilo, dopomůže dobrá půda. Kvalitní zahradní půda by měla zůstávat vlhká a zároveň by měla vodu dobře odvádět, aby nedocházelo k vysoušení, či naopak k uhnívání kořenů. Půdě by neměl chybět dostatek živin, které budou rostliny potřebovat k růstu a hlavně produkci úrody. Správná příprava zahradní půdy vám zajistí, aby mladé rostliny měly vše potřebné k zakořenění a růstu.
Co znamená nízká postel
Výběr výšky lůžka je záležitostí osobních pocitů, tedy pokud jste zdraví a v kondici. Jakmile se ale objeví první potíže, vyšší postel je výhodou. Mladý a zdravý člověk bez problému uléhá a vstává téměř z podlahy, tedy zhruba z dvaceti centimetrů, což je tloušťka matrace a roštu. Starší lidé však preferují výšku minimálně 35, lépe pak 42 až 50 cm.
To ovšem neznamená, že nízké postele nejsou v módě. Člověk by si jen měl před jejich pořízením dobře rozmyslet, jak dlouho asi bude moct takové lůžko používat a jak dlouho ho bude bavit dělat každý den minimálně večer a po ránu dřepy. A nejen jak dlouho ho to bude bavit, ale hlavně, kdy mu může takový pohyb začít dělat problémy a z postele se jen těžko zvedne.
Mít matraci přímo na zemi je chyba, protože matrace nemůže zespodu dýchat, což je pro ni zcela zásadní požadavek. Musí ležet na roštu, který se pak může položit přímo na podlahu. Větrání tak budete mít zajištěno, hygienické požadavky ale méně – je nutné často matraci postavit, rošt také a pod ním vyluxovat a vytřít podlahu.
Za nízké postele se považují lůžka do 30 cm výšky, a to včetně matrace.
Zdroj: Nízká postel
Návod na montáž sádrokartonu
Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.
Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.
Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.
Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.
Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.
Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.
Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.
Zdroj: Sádrokarton
Jak na choroby a škůdce
Prevence je základ, proto musíme začít hned na začátku nákupem zdravých rostlin, udržováním zahrady v čistotě a pravidelnou kontrolou rostlin. Pro udržení zdraví rostlin v zahradě je nutné udržovat správné metody pěstování. Prvním takovým základním hlediskem je dodržení pěstebních podmínek pro určitý druh. Jednoduše řečeno, každý rostlinný druh má své požadavky na pěstování a na prostředí. Pokud choroba vypukne, nebo dojde k invazi živočišných škůdců, je prvotním krokem správná diagnóza. Velice často se musíme chtě nechtě uchýlit k použití chemie. Ochrana rostlin je velmi obsáhlý obor, proto je dobré využít rad odborníků a podle toho zvolit i způsob léčení.
Zdroj: Microbiota decussata
Disperzní lepidlo na obklady
Používá se na lepení keramických obkladů a mozaiky, lepení polystyrenových podhledů a ukončovacích lišt, včetně ozdobných dekorů, lepení na podklady, jako je cihelné zdivo, omítky, beton, dřevo, sádrokarton a především stará umakartová jádra panelových domů a ubytoven. Dosahuje excelentní přídržnosti oproti většině cementových lepidel.
Jeho výhody se nejvíce projeví v moderním suchém stavebnictví, tedy na sádrokartonových a sádrovláknitých deskách, dřevěných podkladech, jako jsou například OSB desky používané při stavbě montovaných domů. V našich krajích, kde se běžně lepí obklady na umakartová jádra panelových domů, je pak použití disperzních lepidel díky jejich vysoké pružnosti téměř nutností. Obkládaný povrch musí být samozřejmě dostatečně pevný a soudržný, ale oproti běžným cementovým lepidlům se podklad nepenetruje ani se nepoužívá kontaktní (adhezní) můstek na zdrsnění povrchu, a to ani na starých obkladech, malbách, nebo již zmiňovaném umakartu.
Vlastní práce s disperzními lepidly je velmi jednoduchá a také výrazně rychlejší než s běžným práškovým lepidlem. Další podstatnou výhodou je malá spotřeba materiálu, která se na běžných omítkách pohybuje kolem 2 kg na metr čtvereční. Na rovných a hladkých površích, jako jsou sádrokartonové desky, pak spotřebujete pouze cca 1,5 kg/m2. To je zhruba polovina spotřeby běžných cementových lepidel. Mezi oblíbené vlastnosti lepidel u profesionálních obkladačů patří pevné a stabilní uchycení obkladu ihned po jeho přiložení, takzvaný protiskluzný efekt. Tím se také odlišují nekvalitní disperzní lepidla od lepidel kvalitních, která dokážou udržet bez pohybu i poměrně těžké obklady. Při práci s takovým lepidlem již nemusíte podepírat čerstvě nalepené obklady latí nebo je vymezovat křížky. Lze tak dosáhnout vyšší produktivity práce a vyšší kvality prováděného díla.
Zdroj: Disperzní lepidlo
Grilovaná vepřová kotleta
Ingredience na 4 porce
- 4 vepřové kotlety (240 g každá);
- 1,8 l ledově studené vody;
- 60 gramů soli;
- 50 gramů cukru;
- olej na vymazání grilovacího roštu.
Postup
Smíchejte ledovou vodu, sůl a cukr ve velké míse. Přidejte kotlety a dejte na 1 hodinu do lednice.
Předehřejte gril. Namažte grilovací rošt.
Vyjměte vepřové kotlety z mísy a osušte je kuchyňskou utěrkou. Dochuťte solí a pepřem.
Kotlety položte na gril a opékejte je na přímém ohni asi 3 až 5 minut z každé strany. Zavřete kryt grilu a pokračujte v opékání kotlet na nepřímém žáru asi 10-15 minut, dokud nedosáhnou teploty jádra 57 °C. Kotlety vyjměte z grilu a nechte je 10 minut odpočívat.
Zdroj: Jak naložit kotletu na gril
Jak vyčistit troubu octem
Samotný ocet na troubu není moc účinný. Je vhodné jej použít v kombinaci s jedlou sodou. Ocet lze použít jen na lehce zamaštěnou troubu, a to okamžitě po pečení. Při větším znečištění se bez chemie bohužel neobejdete. Vždy mějte na paměti, že trouba by se měla čistit ještě teplá. Ideální je přípravek nastříkat, nechat působit cca hodinu a spotřebič při tom klidně vyhřát na 15 °C. Na skutečně odolnou špínu se vyplatí celý postup zopakovat až třikrát.
Ocet je spíše pomocníkem na dočištění trouby.
Postup
Nalijte ocet do rozprašovače a postříkejte s ním vnitřek trouby včetně roštu a dvířek. Případné zbylé usazené nečistoty seškrábněte plastovou špachtlí. Vše nakonec stírejte vlhkým hadříkem tak dlouho, dokud nebude trouba úplně čistá.
Zdroj: Jak vyčistit troubu
Klasické linecké cukroví
Ingredience: 600 g hladké mouky, 300 g změklého másla, 200 g moučkového cukru, 1 lžička prášku do pečiva, 2 uvařené žloutky, 2 vejce, 1 vanilkový lusk
Technologický postup: Do mísy nasypeme mouku, přidáme prášek do pečiva, cukr, vejce, najemno nastrouhané žloutky, nakrájené máslo a semínka z vanilkového lusku. Vypracujeme hladké těsto, které zabalíme do potravinářské fólie a necháme 2 hodiny ztuhnout v lednici. Těsto rozválíme na plát široký 3 mm, vykrajujeme kolečka (či jiné tvary), u poloviny koleček vykrojíme i střed. Klademe na plech vyložený pečicím papírem s nepříliš velkými mezerami. Pečeme 12 až 15 minut v troubě vyhřáté na 165 °C, necháme vychladnout na roštu. Kolečka spojujeme pikantnější marmeládou, necháme odležet alespoň 5 dnů.
Zdroj: Linecké cukroví