Krkavce velkého (latinský název Corvus corax) můžete zahlédnout na většině území České republiky bez ohledu na nadmořskou výšku. Vyskytuje se v lesích i v otevřené krajině. Krkavec byl dříve vázán na vyšší polohy, ale v posledních letech osidluje stále častěji i nížiny. Z ekologického hlediska se jedná o velmi přizpůsobivý druh, který ovšem vyžaduje přítomnost pastvin, luk, polí a jiných otevřených ploch, kde hledá potravu. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských sídel a oblastem s intenzivní zemědělskou výrobou. Často a ve velkých hejnech vyhledává též skládky komunálního odpadu. Krkavec velký je převážně stálý pták, jenž se v mimohnízdním období potuluje v menších hejnech po okolí hnízdiště. Tyto potulky nemají vyhraněný směr, jsou ovlivňovány potravní nabídkou a podnikají je převážně mladí ptáci. Staří ptáci se pohybují i v zimním období v blízkém okolí hnízdiště.
Krkavec velký odpovídá svému označení: je skutečně největším krkavcovitým ptákem u nás. Dosahuje velikosti od 56 do 78 cm (s rozpětím křídel až 130 cm) a váží do 2 kg.
Obě pohlaví mají opeření celé černé a kovově lesklé (modrofialově na zádech a zeleně na hlavě a spodině ocasu). Nápadný je silný a poměrně dlouhý černý zobák s výrazně zahnutou horní čelistí. Téměř polovinu zobáku svrchu kryjí dlouhé a husté nosní štětiny. Peří na hrdle bývá prodloužené a často odstává. Krkavec má velmi dlouhý stupňovitý (klínový) ocas. Mladí ptáci jsou do druhého roku života černohnědí bez lesku. Krkavci jsou výborní letci, často se vyskytují v páru a krouží ve značné výšce. V letu se také nejčastěji ozývají hlubokým a opakujícím se korrk koork nebo kruk kruk. V toku pak vydávají různé škytavé zvuky a zvučné klong klong.
Krkavec velký je monogamní osamoceně hnízdící druh, jenž vytváří celoživotní svazky. Jeho tok (na začátku jara) doprovází vzdušná akrobacie a zmíněné hrdelní zvuky. Páry spolu zůstávají celý rok a každoročně obsazují stejné teritorium, na jehož ploše mohou mít několik hnízd. Některá používají mnoho let po sobě, jiná střídají. Až polovinu populace mohou v průběhu sezóny tvořit nehnízdící ptáci. Krkavci nocují na skalách, stromech nebo stožárech elektrického vedení, hnízdící páry nocují v okolí hnízd. Hnízdo bývá mohutné a nachází se zejména na skalách, vysokých stromech v lesích a na jejich okrajích, na solitérních (osamocených) stromech, rovněž na stožárech vysokého napětí a na komunikačních věžích. U nás najdeme hnízda krkavce velkého nejčastěji na buku, jedli, dubu a na skalních útesech ve výšce 11–30 m. Na stavbě hnízda se podílejí oba ptáci, tedy samec i samice. Samice do něj poté (někdy
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.
Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).
Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.
Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.
V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětí křídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.
V naší poradně s názvem JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Mohla by to být nákaza houbou Dothistroma septosporum. Zkuste hned aplikovat Kuprikol 0,5% ve dvou postřikových dávkách po deseti dnech. Příští rok proveďte preventivní postřik v polovině července. Tyto problémy se často objevují v místech s omezeným prouděním vzduchu a nebo při častém stříkání vody na rostlinu. Jsou-li tyto nedostatky i u vás, zkuste je napravit.
Často se stává, že s nákupem nové nemovitosti si nový majitel zakoupí i studnu, která se nachází na jeho pozemku. Pak řeší otázku, jestli se taková kamenná studna musí někam hlásit, jestli jsou na ni potřeba nějaká povolení a zaplatit nějaký poplatek. U již existujících studní platí, že pokud byly vyhloubeny před rokem 1955 a novým majitelem je fyzická osoba (ne právnická), není potřeba žádné povolení a povolení k odběru vody ze studny získává majitel automaticky. Stáří studny je potřeba doložit pro přípravnou kontrolu, nebo třeba pro budoucí prodej pozemku (jinak se stáří dokládat nemusí). Jako doklad stáří stačí letecký snímek, stará mapa, kupní smlouva, nebo i svědectví s čestným prohlášením notářsky ověřeným. Pokud ale byla studna vybudována po roce 1955 a v povolení, které má majitel k dispozici není uvedeno, k jakému účelu je studna využívána, je nutné požádat o prodloužení povolení. K žádosti o prodloužení povolení k odběru vody je potřeba zajistit kopii stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí a platné povolení k nakládání s vodami. V dalším případě je nutné zažádat o nové stavební povolení (i v případě pokud povolení předcházející majitel ztratil a originál se nenachází v archivu vodoprávního úřadu), tato varianta je ale dražší a také administrativně a časově náročnější. Je potřeba mít také na paměti, že odebírat vodu bez vydání příslušného povolení se majitel vystavuje pokutě ve výši 50 000 Kč. Od roku 2007 je k této žádosti potřeba přiložit i stavební povolení, hydrogeologický posudek a projekt. Vše ještě musí být završeno kolaudací této stavby. Pokuta uživateli studny nehrozí, pokud vodoprávní úřad sám (a na své náklady) nedokáže, že studna (vybudovaná po roce 1955) byla vyhloubená načerno a s úmyslem obejít úřady (pokud takovou studnu odhalí při kontrole , může kromě pokuty uložit i nezbytné odstranění stavby). I tak se ale majitel stejně nevyhne tomu, že musí žádat o příslušné povolení.
Pokud koupíme pozemek se studnou, kterou nehodláme využívat, je potřeba, aby bylo hned na první dojem jasné, že je studna nefunkční (ve studni nesmí být rozhodně instalované čerpadlo, nebo pumpa, je ale možné čerpat ze studny vodu ručně třeba vědrem), k tomu je dobré mít notářsky ověřené čestné prohlášení nebo notářsky ověřené svědectví třeba souseda.
Ve svém příspěvku BUKSUS NA BONSAI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr C.
Zdravím,
mohli by jste přidat současného škůdce č.1 - ty čínské housenky. Jméno ale neznám.
A můžu přidat jeden svůj nezapomenutelný zážitek. Jako malý kluk jsem navštívil, tehdy sovětské, Soči. Zde jsem v rámci jednoho výletu navštívil i zimostrázový prales.
Z místních roklí rostly stromy silné asi 15cm a byly vysoké 70 metrů. Zřejmě jak se táhly za světlem a zároveň měly oporu stěn roklí. Hlavní atrakcí ale byl na jedné mýtině strom, který byl cca 0,5m silný a vysoký jako nějaký hodně vzrostlý a starý buk. A přes svou nijak zvláštní tlouštku (ve srovnání s běžným stromem) byl prý starý asi 2500 let. Takže zřejmě za vhodných podmínek roste buxus ve formě stromů a to o pořádné výšce a hlavně o obrovském stáří.
Petr C
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
V České republice roste jedle bělokorá ve všech okrajových i vnitrozemských pohořích. Jedle bělokorá je strom dorůstající výšky 55–60 m s průběžným přímým kmenem, který může mít až 2 m v průměru, a s pravidelným přeslenitým větvením. Koruna je zpočátku kuželovitá, později válcovitá, ve stáří s vrcholem nezřetelným, jakoby uťatým. Větve odstávají rovnovážně téměř v pravém úhlu. Větvení druhého řádu bývá úplně ploché. Borka je hladká, bělošedá, ve stáří podélně rozpukaná. Jedle má výrazný kůlový kořen a také z postranních kořenů vysílá hluboko sahající upevňovací kořeny, proto je dobře zakotvena v půdě. Letorosty světle šedé, tmavošedě chlupaté, pupeny vejcovité, světle hnědé, nepryskyřičnaté. Jehlice jsou ploché, 2–3 cm dlouhé, na líci tmavě zelené, lesklé, na rubu se 2 bílými proužky. Samčí šištice jsou žlutavé, samičí zelené, později nafialovělé, při dozrávání dřevnatí. Šišky jsou vzpřímené, válcovité, až 25 cm dlouhé, rozpadavé.
Ve svém příspěvku ČERNÁNÍ OŘECHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk.
Dobrý den.Mám velký problém s ořešákem,listy v pořádku plody na stromě černé.Děkuji za radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jaroslav.
Ořechy po dozrání zůstanou na stromě a spadnou až v průběhu zimy. Dužinatý obal zčerná a změkne a z ořechu je obtížné obal odstranit. Jádro ořechu pod obalem shnije.Listy jsou zdravé. Tento stav se opakuje poslední dva roky. 50 m od tohoto ořešáku je druhý ořešák, stáří 75 let,je zdravý a dobře rodí.
Díky za radu
Pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř. Borka tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Tis kvete v březnu až dubnu a dožívá se stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Tis červený roste jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých), stanoviště stinné (špatně snáší náhlé změny intenzity světla).
Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trocha efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharóza, rafinóza, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.
Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).
Dříve byl tis používán proti vzteklině, střevním parazitům, proti hadímu uštknutí a zejména jako prostředek vyvolávající potrat. V současnosti jsou však tisové drogy považovány za zastaralé a značně nebezpečné. Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.
Tisové dřevo je tvrdé, pružné a trvanlivé, takže bylo v minulosti užíváno k výrobě luků, kuší, nožů a hřebenů. Napuštěné černou barvou bylo pod názvem německý eben užíváno při výrobě nábytku, kořenovými dýhami se vykládaly truhlářské výrobky, používalo se na výrobu příborů, některých dechových hudebních nástrojů, píp a podobně. Protože v současnosti již není tis ani zdaleka tak běžný, jako býval v&nb
V naší poradně s názvem MNOŽENÍ HABRU ŘÍZKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Šmíd.
Vážení,
jaká by měly být velké řízky, délka průměr, stáří a pod.
Šmíd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Habr obecný se množí vrcholovými řízky dlouhými přibližně 20 cm. Toto vegetativní množení je jednoduché a lze s ním získat mnoho mladých rostlinek například pro založení živého plotu. Jak přesně tuto techniku zvládnout, se můžete dozvědět v následujícím videu. https://youtu.be/sqfzX9SZfKc
V ČR roste roztroušeně až vzácně, nejvíce v pahorkatinách až podhorských oblastech. Celkově roste v Evropě od Britských ostrovů až po Karpaty a pobaltské země, na severu po jih Skandinávie, na jihu převážně jen v horách (v Alpách do nadmořských výšek až 1 400 m), vyskytuje se hlavně v oblastech teplého oceánského proudění s mírnými zimami. Dále roste na severu Afriky, na Kavkaze a v Malé Asii.
Jde o pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř nebo strom. Borka je tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Kvete v březnu až dubnu. Tis se dožívá stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Rostlina je dvoudomá, má samčí a samičí jedince, přičemž samičí rostlina plodí červené bobule.
Z našich jehličnanů má nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–3 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší a matná. Jsou dvouřadé, na stromě vytrvávají 5–8 let, postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech.
Jde o pryskyřici z myrhovníku (Commiphora myrrha). Je to vlastně ztuhlá vonná klovatina z keře myrhovníku rostoucího v Asii, Arábii a Přední Indii.
Myrhy je spousta druhů a používá se i dnes ve farmacii a parfumerii. Tinktura z některých druhů se využívá kvůli protibolestivým účinkům. Na jednom obraze je Máří Magdalena namalována s nádobou myrhy. V Evangeliu podle Marka se píše, že víno s myrhou dostal Ježíš před ukřižováním. Ale už staří Egypťané používali myrhu k balzamování a pro staré Židy byla rituálním olejem. Hippokrates ji doporučuje na opary a staří Řekové zase na infekce oka a úst. Ježíš Kristus vlastně přišel do styku s myrhou přinejmenším dvakrát. Hned po narození a také před smrtí.
Ramaria aurea mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými větvičkami ve stáří, dorůstají do výšky i šířky 60-120 mm. Solidní báze bývá bělavá, částečně ponořená v zemi, odspodu se rozvětvuje na více hrubých nebo tenčích odnoží, které se nakonec rozdělují na tenké nepravidelné větvičky, v mládí medově žluté nebo chromově žluté a ve stáří bledě žlutookrové. Větvičky jsou na koncích tenké, zahrocené, často s 2 až 3 zoubky, někdy bývají i zaoblené. Dužina je měkká, špinavě krémová, chuť a vůni má příjemnou. Výtrusný prach je žlutookrový.
Základními surovinami pro přípravu bramborové kaše jsou zpravidla brambory, mléko, máslo a sůl. Někteří lidé přidávají také smetanu, různé bylinky, muškátový oříšek, smaženou cibulku, výraznější sýr typu parmezán a podobně. Brambory obecně představují zdroj vitamínů a minerálů. Mléko obsahuje zejména vápník, který je důležitý pro kosti, zuby a nehty. Pokud to „nepřeženete‟ s máslem (nebo jej nahradíte kapkou olivového oleje), může být tato příloha součástí redukční diety, protože je nízkokalorická. Z hlediska geriatrie (= obor zabývající se diagnostikou a léčením chorob ve stáří) je bramborová kaše asi nejčastěji podávanou teplou přílohou, neboť staří lidé mají často potíže se zuby, kousáním a polykáním. Navíc se jedná o lehce stravitelný pokrm, který mívají tito lidé v oblibě.
Bramborovou kaši je nejlepší připravovat z čerstvých brambor (na odrůdě příliš nezáleží). Existují sice i instantní dehydrované výrobky, které nám mají usnadnit práci a ušetřit čas, ale kaše z takových polotovarů obsahuje chemii a určitě není tak chutná jako ta námi doma připravená.
Kdo má bramborovou kaši rád a konzumuje ji opravdu často, může si její chuť zpestřit pokaždé jinou přísadou. Kromě bylinek lze použít téměř kterýkoli druh zeleniny, a to v množství, jež vyhovuje právě vám. Vhodnou volbou je například brokolice, květák, mrkev, celer, petržel či různé druhy mražených zeleninových směsí. Při přípravě postupujeme stejně jako u jednodruhové kaše, pouze na závěr v hotové bramborové kaši rozšťoucháme nebo rozmixujeme další (povařené) přísady.
Začnou-li vám túje z ničeho nic hnědnout, pak vězte, že jejich stav může být zapříčiněn mnoha důvody, přičemž nezáleží na stáří stromu, neboť hnědnutím trpí všechny věkové kategorie.
Nejčastější příčiny:
Špatný závlahový režim – po výsadbě je třeba sazenice zalít, ale ne utopit! V těžších půdách zalévejte opatrně, v písčitých častěji a vydatněji. Do doby, než túje zakoření, sledujte vlhkost půdy. U tújí máte pouze jeden pokus, pokud jim zaschnou kořeny, tak se již nevzpamatují.
Zimní prosychání – je způsobeno nedostatkem vláhy v půdě. Ohroženy jsou hlavně rostliny v nádobách. Ve volné půdě zalejte túje před jejím zamrznutím a při oblevě doplňujte vláhu.
Přehnojení – nedávejte hnojivo ke kořenům hned při výsadbě, posečkejte s první dávkou přihnojení raději měsíc po výsadbě. Než přehnojit, raději přihnojujte až příští sezonu, kdy bude kořenový systém vyvinutý.
Nedostatek živin – starší stromy rezaví, chybí-li jim hořčík v půdě. Rozpusťte ve vodě hořkou sůl, postříkejte na list (rychlejší účinek) nebo aplikujte zálivkou.
V dubnu se odkrývají roubovací plochy vinné révy, které byly koncem podzimu přihrnuty zeminou. Následuje výsev trvalého zeleného pokryvu nebo zeleného hnojiva a pohnojení organickým nebo minerálním hnojivem. Začátkem dubna, kdy poupata nabobtnají, se provádí první postřiky.
Postřik vinné révy v dubnu
Proti kadeřavosti
Ochrana se v závislosti na druhu přípravku provádí v době těsně před rašením až i v průběhu vegetace. Lze použít dva chemické přípravky. Speciální kapalné hnojivo Sulka Extra nebo fungicidní přípravek Kumulus WG. Ošetření je možné provést pouze v době od začátku nalévání pupenů (očka uvnitř pupenů se začínají zvětšovat) maximálně do doby začátku otevírání pupenů, než se objeví zelené špičky letorostů. Později postřik proti kadeřavosti listů již není možný. Mohlo by dojít k popálení listů révy vinné. Réva se ošetřuje jen v místech, kde byly v předcházejícím vegetačním období zaznamenány příznaky kadeřavosti nebo plstnatosti.
Proti plstnatosti
Sirnatý přípravek Kumulus WG a u vinic do stáří 4 let Ortus 5 SC se aplikuje při rašení nebo těsně po vyrašení révy. Proti vlnovníkům je také účinný i znovu nabízený přípravek (hnojivo) Sulka, Sulka-K, Sulka Extra aplikovaný před vyrašením. Jako biologická ochrana proti fytofágním roztočům (sviluškám a vlnovníkům) se s úspěchem používá uměle vysazovaný dravý roztoč Typhlodromus pyri. Dravý roztoč nikdy populaci škůdce nevyhubí úplně, ale udržuje přirozenou rovnováhu, která vyhovuje i rostlinám.
Proti svilušce
V případě většího výskytu vajíček svilušek (nad 1 000 kusů) použijte vhodný akaricid: Masai, Milbeknock, Nissorun 10 WP, Ortus 5 SC nebo Inporo proti mšicím a sviluškám. Použít je možno i samotné přípravky na bázi řepkového oleje: Ekol, Biool, dále Inporo Jarní ošetření, Rock Efect. Teplota při ošetření má být vyšší než 5 až 7 °C (optimálně nad 10 °C). Čím později (do počátku květu) přípravek použijeme, tím lepší bude i jeho dusivý efekt a celková účinnost. Nepoužívat za mrazu ani v době očekávaných mrazů, zvláště u přípravků obsahujících olej, které nebezpečí poškození mrazem zvyšují.
Nejlevnější dřevo na topení, jednoduchá pro pěstování a její překrásně vonící a efektní květy přitahují pozornost. Již ve staré Číně byla Paulownia Tomentosa považována za rostlinu přinášející štěstí, proto byla hojně vysazována na zahradách.Tento rychle rostoucí strom v dobrých podmínkách již v 1.roce dosahuje přírůstku mezi 2 a 3metry! Paulovnie plstnaté jsou nápadné už svými velkými opadavými listy. Pro své koruny potřebují ve stáří dostatek místa, protože mohou dosáhnout průměru i přes 10m. Paulovnie plstnaté nejen že rychle rostou, ale i krásně kvetou, v květnu v osluněných teplých polohách nadchnou až 30 cm dlouhými, vzpřímenými bledě-fialově-modrými květenstvími. Modrá je mezi stromy velmi vzácná barva květů! Mezi zajímavosti patří fakt, že tato rostlina se dokáže rozmnožit z kořenů, které po setnutí kmene zůstanou v zemi. Setnutí, promrznutí nebo i spálení většinou rostlinu nezničí. Strom je tedy plně mrazuvzdorný, pouze mladé sazenice je nutno v prvním roce chránitpřed mrazem.
Kamélie pochází z jihovýchodní Asie, především Číny a Japonska. Dodnes je v těchto zemích květinou, která často zdobí chrámy a kláštery. Nejstarší rostliny v těchto prostorách dosahují stáří až šesti set let. Do Evropy se dostala v osmnáctém století, a to díky úsilí dovážet do evropských zemí kvalitní, vzácné čajovníky. Od té doby se kamélie stala v celé Evropě velmi populární zahradní rostlinou, ale také dlouhověkou ozdobou chladných prostor.