Klívie
Je to nevelký rod, který obsahuje všehovšudy tři druhy. Nejrozšířenější je klívie oranžová. Květenství klívie je vysoké 30 až 40 cm, s 20 kvítky. Listy jsou rovné, sytě zelené, dlouhé 40 až 50 cm. Jsou sestaveny do růžice a rozkládají se do zvláštního vějíře. Váš interiér tak může zdobit i v období, kdy nekvete. Klívie je poměrně nenáročná rostlina. Její listy se nemusí rosit. V létě jí poskytněte jasné a rozptýlené světlo. Zimní nedostatek světla snáší dobře, můžete ji tedy umístit v nevelké vzdálenosti od jižního okna, na jihovýchod nebo na západ. Při velkém nedostatku světla klívie sice přežívají, ale nekvetou a rostou pomaleji. Zálivka je vždy mírná. Aby klívie pravidelně kvetly, je pro ně důležité období klidu. U mladých rostlin je to období od září. Klívie se přesazují jen tehdy, pokud je to nutné, a květináč zvolíme raději s velkým průměrem. Musíme dávat pozor, aby nedošlo k poškození kořenů. Pokud postupujeme opatrně, mohou se oddělit dceřiné výhonky. Je důležité, aby mladé rostliny neměly méně než 4 listy. Kvůli dalšímu zakořenění se zasadí do písku nebo do směsi písku a rašeliny (v poměru 1 : 1). Klívie by se dala zařadit mezi kvetoucí pokojovky vhodné do chladu, protože celé léto může být venku někde ve stínu a v zimě ji vyhovuje 12-16 °C, ale snese i méně. Platí, že čím nižší teplota, tím menší zálivka.
- Botanický název: Clivia
- Osvětlení: Světlé místo s přistíněním od přímých slunečních paprsků v létě. Klívii vyhovuje čerstvý vzduch na přistíněném místě.
- Zálivka: Od jara do podzimu hojná. V pozdním podzimu opatrná a mírná. V zimě místo konvice můžeme použít rozprašovač. Tak se zvlhčí zemina i listy, ale jen tehdy, když je v místnosti s chladnější teplotou. Jestliže je klívie v místnosti s teplotou okolo 20 °C, zaléváme ji více.
- Přesadba: Doporučená směs zeminy: 2 díly drnovky, 1 díl listovky, 1 díl prohnojené zeminy, 1 díl rašeliny a 1 díl písku. Přesazuje se až po období kvetení a jenom tehdy, kdy již kořeny vylézají z květináče.
- Rozmnožování: Dělením při přesazování a semeny. Semena se sbírají z plodu 2 až 3 měsíce po odkvětu a v příhodné době se vysévají do zeminy. Semena vzchází během měsíce, ale rostlina kvete při semenném množení až za 4 nebo 5 let.
Klívie – foto
Zde je několik fotografií zobrazujících klívie.
Zdroj: Nenáročné pokojové rostliny
Pěstování a množení hosty
Jedná se o nenáročnou rostlinu, která svůj plný a charakteristický růst ukazuje většinou až třetím rokem. Rostlinu je i při změně podmínek velmi těžké umořit. Trpí-li suchem, zmenší se jí listy, je-li povytažena a mráz přes zimu poničí puky, vyrazí vám spodem. Na slunečním úpalu se jí listy zúží a zkroutí, začnete-li ji kosit, změní svůj růst na výběžkatý, zakopete-li ji pod zem, zvládne i 50cm vrstvu. Herbicidy ji zničí až po opakované aplikaci.
Bohyška je efektní zejména v zahradách hajního typu nebo v partiích s vodní plochou. Listy vytvářejí souvislý pokryv a stahují vodu do své růžice, čímž konkurují plevelům. Přirozenými společníky jim jsou hajničky, trávy, kapradiny a stínomilné dřeviny. Spolehlivou kombinací je podsadba barvínkem, mochničkou nebo rhizomatickými kakosty. Pozdní rašení bohyšek lze využít k přisazení stínomilných cibulovin z lužních podmínek.
Nejideálnější místo pro tuto rostlinu je rozptýlený „bloudivý“ stín stromů, trvale čerstvá, vlahá půda, vysoce humózní, ale kyprá, vzdušná – na takovémto stanovišti dosahuje mimořádných přírůstků a snese neobyčejně vysoké dávky živin. Vylehčíte-li těžší půdy pískem, ocení to, příliš vysoký podíl rašeliny však vede k vysychání a vysoké potřebě živin. Bohyška může být pěstována na mnoho různých způsobů. V trvalkovém záhoně, ve volném podrostu vzrostlých dřevin anebo v nádobách. Nejde sice jen o stínomilnou trvalku do čerstvých zahradních půd, ale valné většině druhů se daří právě v takových podmínkách nejlépe. Na slunce bohyšky nepatří, zvláště je-li ho příliš mnoho. Pro kvalitní vybarvení a plné kvetení mnohé vyžadují ranní slunce či „bloudivý“ stín, jiné pak rostou v plném stínu i na sušších místech. Poněkud více světla snesou bohyšky při pravidelné zálivce a ve vyšších polohách. Polední úpal nebo více než půlden slunce vedou u rostlin ke stresu, kroucení listů, chřadnutí a rozvoji houbových chorob na listech.
Tří- a víceletý trs můžete bez rizika ztráty rostliny dělit kdykoliv, starý japonský způsob dokonce představuje dělení v plném květu a úplné seříznutí. Pokud jste nuceni k množení v listu, odstraňte starší polovinu listů, menší oddělky seřízněte zcela. Charakteristickým termínem množení je ale období od poloviny března do půlky dubna. Dospělé trsy lze půlit nebo čtvrtit rýčem, mají-li oddělky alespoň tři rostlé puky a dost kořenů, určitě se ujmou. Dělení na každý jednotlivý puk už vyžaduje zkušenost a nějaké to vybavení. Pokud se rozhodnete množit hostu, tak stačí ostrým rýčem rozdělit trs, očistit jej od poškozených kořenů a polámaných řapíků a zasadit na připravené místo. Dělit trsy můžete jak zjara těsně před rašením, tak i v pozdním létě, hosty přežijí opravdu všechno. Nemáte-li volné místo v zahradě, vysaďte bohyšku do prostorné mísy nebo jiné vhodné nádoby a postavte ji na terasu, na zápraží nebo kamkoliv uznáte za vhodné. Pokud ji po rozdělení trsů a výsadbě pořádně zalijete a pro případ větších mrazů nově vysázené rostliny zakryjete listím, dočkáte se na jaře příjemného překvapení.
Tvary listové čepele mohou být úzké a protáhlé, nejběžnější jsou listy srdčité, jiné odrůdy mají listovou čepel téměř kulatou. Některé odrůdy bohyšek mění barvu listů během vegetace, mladé listy později zezelenají (není to vliv světla či stínu, ale vlastnost odrůdy) nebo zezelenají barevné okraje listů.
Největším nebezpečím jsou pro hostu slimáci a šneci všech druhů. Nejvhodnější ochranou je prevence spočívající v neposkytování úkrytů na zimu pro vajíčka i dospělce, v aplikaci čerstvého mulče kůrou, lákání na tlející plevel, na pivo, chov ropuch, aplikace hlístic jako přirozeného nepřítele a samozřejmě používání moluskocidů, granulí či prášku, které škůdce nalákají a vysuší.
Čerstvě namnožené rostliny jsou pak náchylné na houbové choroby, a to jak na listech, tak i na kořenech.
Zdroj: Hosta
Ostatní stínomilné rostliny
Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.
Žumen (Cissus)
Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.
Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.
Na těchto fotografiích si můžete dobře prohlédnout popínavou rostlinu žumen.
Klívie (Clivia)
Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).
Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.
Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.
Fíkus (Ficus)
Z fíkusů si pro pěstování v polostínu vyberte druh Ficus pumila, jiné druhy vyžadují více světla. Ficus pumila má drobné zvlněné srdcovité listy a bývá popínavý nebo plazivý. Jeho stonky mohou dosáhnout délky několika metrů, častým zaštipováním terminálních výhonů však můžete udržet kompaktní, keřovitý vzhled.
Ficus pumila dobře roste při běžné pokojové teplotě, nesnáší však vysoké teploty a v zimě má raději trochu nižší teplotu (minimálně však 10 stupňů Celsia). Vyžaduje pravidelnou zálivku, neměl by tedy vyschnout ani být přemokřený. Má rád vysokou vzdušnou vlhkost – čím vyšší vlhkost, tím rychleji roste. Od jara do podzimu jej jedenkrát za 14 dní přihnojujte. Ficus pumila se množí na jaře vrcholovými řízky.
Zde si můžete prohlédnout fotografie druhu, který je do tmavších koutů z fíkusů ten nejvhodnější: fíkus foto.
Araukárie/Blahočet (Araucaria)
Araukárie roste pomalu, může však během deseti let dosáhnout výšky 120 cm. Ze všech známých druhů araukárií je pro pěstování v interiéru vhodná pouze Araucaria heterophyla, která má vodorovně postavené větve, jež v pravidelných patrech vytvářejí nezaměnitelný vzhled čeledi araukáriovitých, řadící se mezi jehličnany. Už po staletí se pěstuje jako pokojová rostlina. Pěstuje se také jako okrasná rostlina v parcích a zahradách jižní Evropy, kde dorůstá až do výšky 60 metrů. Listy mají krásně sytě zelenou barvu a strom své hustě listnaté větve rozkládá téměř vodorovně kolem kmene.
Araukárie vyžaduje polostín, dobře se jí daří při teplotě 15 až 21 stupňů Celsia. Zalévejte přiměřeně, s přidáním hnojiva na azalky jednou za tři týdny v době vegetace. Jestliže araukárii budete přelévat, opadá vám. Tato rostlina má ráda vyšší vlhkost vzduchu. Na příliš teplém a suchém stanovišti větve „zplihnou“ a jehlice zasychají. Araukárie přezimuje v chladu a v této době se minimálně zalévá. Přesazujte ji jen zřídka. Množit můžete vrcholovými řízky, které se odebírají pod druhým patrem od vrcholu.
Zde si můžete prohlédnout tento zajímavý jehličnan a přesvědčit se o tom, že opravdu dokáže dorůst až do výšky několika desítek metrů, má-li prostor a čas: araukárie foto.
Kořenokvětka (Aspidistra)
Aspidistra snáší i určité zanedbávání, avšak pokud se o ni budete dobře starat, odmění se vám každý rok několika novými listy. Dorůstá do výšky 75 až 100 cm. Tato odolná, nenáročná a dlouhověká pokojová rostlina získala své české jméno podle červeno-hnědých hvězdičkovitých květů, které vykvétají z oddenků těsně nad zemí. Aspidistra vytváří podlouhlé, tmavě zelené kožovité listy. Někdy můžeme spatřit staré rostliny, které téměř svými kořeny trhají květináč, a to právě kořenokvětce prospívá. Nemá ráda častě přesazování, rostliny musí vždy řádně prokořenit květináč, teprve pak je lze přesadit (obvykle je to jednou za 2 až 3 roky).
Nejideálnějším stanovištěm pro pěstování kořenokvětky je stinné a klidné místo. Lze ji pěstovat i na venkovním stanovišti. Rostlina není náchylná na průvan, ale potřebuje vysokou vlhkost vzduchu (až 85 %), proto ji často roste. Vydatně zalévejte měkkou, odstátou vodou. Pokud nemá rostlina dostatečnou zálivku, listy odspodu žloutnou nebo se na nich objevují skvrny. Kořenokvětce nejvíce vyhovuje normální pokojová teplota okolo 23 °C, ale snese i teplotu až kolem 29 °C. Starší rostliny mají raději chladnější místa, tedy o teplotě okolo 18 °C. V průběhu roku zalévejte mírně. V období vegetace přihnojujte každé dva týdny standardním tekutým hnojivem.
Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout zajímavé zbarvení listů kořenokvětky.
Zamiokulkas (Zamioculcas)
Tato rostlina je velice dekorativní pro své lesklé listy, které jsou více než zajímavé. Tyto zpeřené, tmavě zelené listy vyrůstají na silných stvolech, které mohou být až 1 metr dlouhé. V podzemní části je hlíza, která slouží jako zásobárna vody na období sucha. Proto je také zamiokulkas občas řazen k sukulentům. Starší exempláře občas kvetou. Květ však není tak působivý jako lesklé listy.
Zamiokulkas se hodí pro pěstitele začátečníky. Prospívá i na tmavších místech a potřebuje málo vody. Pěstujte jej při běžné pokojové teplotě pohybující se okolo 20 až 25 °C. Teplota přezimování by se měla pohybovat od 16 do 18 °C, nikdy by však neměla klesnout pod 12 °C. Rostlinu zalévejte pravidelně a k zalévání používejte pouze měkkou, odstátou vodu pokojové teploty. Při péči o zamiokulkas se můžete v zásadě dopustit jen jedné chyby: když budete rostlinu zalévat příliš, začnou její dužnaté kořeny zahnívat. Jestliže substrát mezi následnými zálivkami oschne nebo občas úplně vyschne, nic se neděje. Ve své domovině dokáže totiž zamiokulkas přečkat i dlouhá období sucha, byť v bezlistém stavu. Rostlinu přihnojujte jednou za dva týdny, a to v období od března do září speciálními tekutými hnojivy pro kaktusy a sukulenty, případně standardním tekutým hnojivem. Spotřeba živin je u zamiokulkasu velice rychlá. Pokud se na lesklých stálezelených listech časem usadí prach, osprchujte rostlinu vlažnou vodou. Každým rokem vyrůstají z podzemní hlízy jeden až tři nové výhony a zamiokulkas je tak stále hustší a kompaktnější.
Tyto fotografie vás určitě přesvědčí, pokud ještě váháte, zda si máte tuto krásnou a přitom nenáročnou pokojovou rostlinu pořídit: zamiokulkas foto.
Zdroj: Pokojové květiny do stínu