Jedná se o keř, který dorůstá do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů je zelená, květy nápadné bílé. Má rád přímé slunce nebo polostín.
Maliník obecný neboli ostružiník maliník je keř se vzpřímenými, později převislými výhony, vyskytující se v celém mírném pásmu. Roste divoce ve volné přírodě, na zahradách se pěstují vyšlechtěné odrůdy jednoplodící či remontující (plodí dvakrát ročně). Jeho plody – maliny – jsou souplodím peckovic na květním lůžku.
Tento listnatý opadavý keř dorůstá obvykle do výšky 2 m, barva listů je zelená, květy nápadné růžové nebo červené. Vyhovuje mu přímé slunce nebo polostín.
Meruzalka krvavá je nízký hustý keř s laločnatými a zubatými lístky, přirozeně roste na západním pobřeží Severní Ameriky. Na jaře rozkvétá hrozny červeno-růžových květů. Je velmi odolná a hodí se i do vyšších poloh. Její plody jsou jedlé, ale mají mdlou chuť.
Jedná se o keř dorůstající až do výšky 6 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé, růžové až fialové. Má rád polostín.
Ostružiník křovitý neboli obecný je samosprašný trnitý keř s chutnými plody velkými až dva centimetry. K druhu ostružiník křovitý se u nás řadí zhruba stovka dalších druhů, které se vzájemně kříží. Jsou pro ně typické nekvetoucí dřevnaté prýty a plodné bylinné prýty. Listy mají různou velikost i tvar a mohou být lysé nebo chlupaté. Vyšlechtěny byly i beztrnné odrůdy.
Tento u nás oblíbený keř dorůstá obvykle do výšky 1,5 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné žluté. Vyhovuje mu polostín.
Rybíz černý je beztrnný keř, jehož listy i plody jsou na rozdíl od rybízu červeného či bílého velmi aromatické. Černé bobule mají vysoký obsah vitamínu C. Na zahradách a v sadech se pěstují různé vyšlechtěné odrůdy, v menší míře roste rybíz černý i divoce.
Jedná se o keř dorůstající do výšky 2 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné bílé nebo červené. Má rád přímé slunce nebo polostín.
Josta je beztrnný keř, kříženec černého rybízu a angreštu (květy černého rybízu byly opyleny pylem z květů angreštu). Vyšlechtěn byl roku 1977, v současnosti existuje několik kultivarů. Plody mívají různou barvu, velikost i chuť – záleží na původním kultivaru. Svým tvarem a velikostí se listy josty podobají spíše rybízu.
Ve svém příspěvku RZIVOST OSTRUŽINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Majda.
Na rez ostružinovou jsem našla toto:
Rez ostružinová (Kuehneola uredinis, syn. Kuehneola albida) napadá ostružiny i maliník. Na jaře se na letorostech objevují fialovočervené zduřeniny. Rez ostružinová přezimuje v infikovaných výhonech, šíří se za deštivého počasí. Mechanicky můžete silné napadení omezit včasným odstraněním všech napadených výhonů, nejlépe již při rašení. Potíže často způsobuje blízkost dalšího ohniska rzi. Ideální v takovém případě je, aby ošetření porostů věnovali zvýšenou pozornost i sousedé.
Preventivní postřiky ohrožených ostružiníků se aplikují krátce po vyrašení rostlin (aspoň 2x v desetidenních intervalech). V seznamu registrovaných přípravků zatím nejsou proti rzi ostružinové uvedené žádné přípravky. Zahraniční odborná literatura doporučuje přípravky na bázi bitertanolu (Baycor 25) a mancozebu (Dithane DG NeoTec).
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hana Voštová.
Děkuji něco podobného jsem už také našla. Na začátku bylo vše v pořádku a i roky předtím. Objevilo se to až letos a ne na začátku ale spíš na konci. I když jsem si mohla nevšimnout. Je tam stále obrovské množství plodů ale nejspíš již nedozrají, podle toho co jsem zjistila. Budu asi muset vše ostříhat a co bude měně napadené ošetřit. Snad nepřijdu o vše. Děkuji za info.
Pěstitelé na malinách oceňují hlavně jejich jemnou chuť, ale jejich pěstování nemusí být vždy úspěšné. Maliníky totiž nelze pěstovat kdekoliv, vyžaduje určité prostředí, v jiném se mu nedaří. Navíc ho ohrožují různá onemocnění, která obvykle na rostlině způsobují trvalá poškození. Maliníky navíc nedávají zas tak velké množství ovoce, a tak řada zahrádkářů má dojem, že se pěstování této rostliny příliš nevyplácí.
Naopak mezi výhody maliníků patří nízká pořizovací cena, a vysoká poptávka po plodech.
Maliník má životnost až 15 let, jestliže mu ji nesníží nějaké onemocnění. Úroda může být u maliníku už druhý rok po zasazení rostliny. Nejvyšší produkci má maliník obvykle pátý rok.
Maliníkům se nejvíce daří na vlhké, humózní a propustné půdě, která je dobře odvodněná. Pro maliník je důležité, aby půda nebyla příliš suchá, ale ani příliš vlhká. Vhodné je ho pěstovat na chladných, stinných místech, třeba u zdi, nebo pod stromy.
Rostlinám je potřeba zajistit oporu, třeba i formou drátu, k němuž se plodné výhony uváží.
Maliník se sází nejlépe na podzim, při jarní, zvláště pozdější výsadbě totiž sazenice špatně zakořeňují a vytvářejí slabší rostliny. Rostliny maliníku se vysazují ve sponu 2,5 až 3,0 nebo 0,3 až 0,6 m. Sázíme o dva až tři centimetry hlouběji, než původně rostly. Obecně je méně škodlivé o něco hlubší zasazení než sázení povrchové, při kterém kořeny velmi rychle vysychají. Při sázení dbáme zvýšené opatrnosti, abychom nevylámali adventivní pupeny na bázi výhonu a na kořenech. Kořenové sazenice (část kořínků) maliníku se sázejí vodorovně do hloubky osm až deset centimetrů. Sazenice maliníku získáme z kořenových řízků nebo hřížením.
Vzpřímené odrůdy se mohou pěstovat bez drátěnky, ostatní na drátěnce. U všech odrůd dáváme spíše přednost pěstování na drátěnce, která zamezuje poléhání a vylamování plodících výhonů a usnadňuje sklizeň.
Většina odrůd maliníku se vyznačuje dvouletým životním cyklem. V prvním roce vyrůstají z adventivních pupenů kořenového krčku silné letorosty, v dalším roce se rozvětvují a přinášejí plody. Některé odrůdy maliníku plodí již začátkem podzimu na letošních výhonech (výhony vyrostlé od jara) a podruhé v červenci následujícího roku.
Jelikož dosahují výhony maliníku vzrůstu 130 až 170 cm a jsou celkem křehké, je třeba každý maliník přichytit k opěrnému systému, aby bylo pěstování maliníku efektivní. Pouze některé stáleplodící odrůdy jsou životaschopné bez opory pro maliny. Pokud máte na zahrádce jen jednu rostlinu, postačí ukotvit stabilní kůl o výšce cca 150 centimetrů a větve k opoře přivázat.
Maliny kvetou až kolem druhé poloviny května a neohrožují je tak jarní mrazíky. Po 35 až 40 dnech se z květu stává lahodný plod připravený ke sklizni a vy si tak můžete vychutnat zaslouženou odměnu, kterou přináší pěstování maliníku. Období sklizně trvá přibližně 3 až 4 týdny. Maliny kvetou i dozrávají postupně. V případě sucha se malinovník vyplatí zalévat před dozráním malin, aby plody dosáhly maximální velikosti.
Pojmem malina je myšlen plod ostružiníku maliníku. Maliny patří k lesnímu ovoci.
O maliníku víme, že je původní evropskou a asijskou rostlinou. Zajímavé je, že podle všeho neměl maliník pro lidi velký význam až do 19. století. Proto se o něm neobjevují výrazné zmínky v historických písemnostech. V sedmnáctém století se zdokumentovaly některé existující odrůdy, a v dalších dřívějších dokumentech se vyskytují ještě některé zmínky o maliníku, jeho plody jsou ale popsány jako kyselé, a tím pádem pro lidi nezajímavé.
Je velmi pravděpodobné, že maliník se ale do zahrad dostal již před devatenáctým stoletím. Stačilo, aby si lidé přinesli proutky této rostliny z lesů do svých zahrad (stejně tak se do domácností dostaly i plané lesní jahody).
Vřesy kvetou od srpna po dobu celého podzimu. Kdežto vřesovce kvetou na jaře a na podzim, podle konkrétního druhu. Vřesovce vykvétají postupně jednotlivými kvítky po celé délce jednoletých výhonů, tedy těch, které narostly tento rok. Starší výhony nekvetou. Proto nastává situace, že z krásného hustého kompaktního keříku zakoupeného v zahradnictví po několika letech vznikne z našeho pohledu opelichaný, nevzhledný keřík se spoustou holých větviček.
Vřesy stříháme každoročně zásadně na jaře, a to nejlépe v průběhu dubna (za specifických podmínek lze vřesy stříhat ještě v červnu). Stejně tak stříháme i vřesovce kvetoucí v létě. Vřesovce kvetoucí v zimě a na jaře stříháme po odkvětu. Čím bujnější je rostlina, tím více řežeme.
Jestli je váš oleandr košatý a v létě bohatě nasazuje do květu, není nutné ho zastřihovat. Stačí ho jen před zimou zbavit uschlých květenství a podle potřeby ho občas přesadit do větší nádoby.
Oleandr stříháme jen tehdy, když potřebujeme rozkošatět jeho korunu. V takovém případě stříháme rostlinu na podzim po odkvětu, a to loňské i starší výhony. Oleandr totiž vykvétá jen na starém dřevě, pokud bychom řezali na jaře, oleandr by nekvetl.
Výhony zkracujeme maximálně o jednu třetinu a řez provedeme těsně nad přeslenem, což je místo, odkud vyrůstají u oleandru vždy tři nebo čtyři listy najednou. Na zkrácené větvi by měly zůstat 1–3 takové přesleny. Z přeslenu pod seříznutím vyraší nové výhony, které už v následujícím roce nasadí květy. Staré přerostlé větve můžeme zkrátit až o polovinu, v každém případě bychom ale neměli seřezávat všechny větve naráz. Je dobré část větví zachovat a seříznout až v následujícím roce. Je také možné výhonům jen zaštípnout špičky, hlavně u mladých větviček. I takovým způsobem oleandr přimějeme, aby obrazil výhony novými a rozkošatěl.
Tvrdí se, že oleandr je plevel, který snese všechno, takže jej lze ostříhat skoro až na kmínek. To se však nemusí vyplatit. Rostlina bude další léto nebo dvě vegetovat, obrůstat, ale nevykvete. Chcete-li, aby oleandr bohatě kvetl, nestříhejte jej razantně, ale s citem.
A pozor – celá rostlina je opravdu silně jedovatá, obsahuje srdeční glykosidy. Šťáva oleandru je příčinou kožních zánětů a pozření rostliny může končit smrtí. Máte-li malé děti, raději oleandr rozdejte! Větší děti je potřeba poučit a hlídat. Pokud by žvýkaly květ nebo listy, je nutno vyvolat zvracení a ihned volat lékaře.
Když se vám podaří vypěstovat trpělivým tvarováním po pár letech oleandr na kmínku, můžete si gratulovat. Jeho efekt na zahradě umocněte kombinací kmínkových oleandrů a stromkových růží.
Vřesovce kvetoucí v zimě a na jaře stříháme po odkvětu. Čím bujnější je rostlina, tím více ji zkracujeme. Vřesovce jsou však obvykle ještě výrazněji barevné, některé mají i zajímavě zbarvené listy.
Stříháme pouze odkvetlé keříky, u ostatních počkáme, až skončí doba jejich květu. Vřesovce kvetou podle druhu v létě, na podzim, ale i v zimě až do časného jara. Stříháním dáme vřesovcům tvar úhledné koule, ony následně hustě obrazí a pokvetou.
Maliny patří mezi nejstarší známé druhy ovoce. Archeologické nálezy potvrzují, že je znali lidé už v dávné době neolitu. Pěstovat se ale začaly až v 16. století. V té době je pěstovali a šlechtili především mniši v klášterních zahradách, a již v 17. století byly známy červené i žluté odrůdy. Maliny pocházejí z jižní Evropy, odkud se pak rozšířily do dalších oblastí. Dnes se vyskytují v podstatě v celém mírném klimatickém pásmu severní polokoule.
Stáleplodící maliník plodí na jednoletých výhonech. Rozkvétá na vrcholových částech dřevnatícího letošního výhonu v srpnu a plody dozrávají od poloviny srpna až do prvních mrazíků. Tyto odrůdy jsou vhodné do každé zahradní půdy. Tento druh hnojíme kompostem či odleželým hnojem. Tato odrůda je plně mrazuvzdorná. Plody jsou velké, červené, s navinulou chutí a velice příjemnou vůní. Sklizňové období končí v polovině října. Ideální je rostlinu sázet na slunečné stanoviště, je vhodná doplňková závlaha v letních měsících. Pro kvalitní sklizeň se doporučuje pěstování pouze jednoletých výhonů, které je nutné po odplození odstranit. Seřezáním maliníku předejdete napadení houbovými chorobami.
Vzpřímeně rostoucí odrůdy se pěstují v řadách, podobně jako maliník. Dvouleté odplozené výhony se po sklizni nebo až na jaře u země odstřihnou, silné jednoleté rostliny se zkracují na jaře o třetinu délky, jejich obrost na 1–3 pupeny. Slabé jednoleté výhony se v létě odstraňují. Plazivé odrůdy se zkracují na jaře asi na 2 m a vyvazují se k drátěnce. Jejich postranní obrost se v létě zkracuje asi na 40 cm. Protože jsou méně mrazuvzdorné, musí se v polohách s většími zimními mrazy výhony na zimu sundat z drátěnky a položit na zem, aby byly přikryty sněhem nebo chvojím.
Maliník se množí odnožováním ze spících pupenů na kořenovém krčku a na kořenech. K rozmnožováním malin se obvykle využívají výmladky a kořené řízky. Výmladky jsou myšleny výhony, které přirozeně vyrůstají z kořenů blízko povrchu země (těchto výhonů vyrůstá často větší množství, a proto bývají kořeny maliníku poškozeny). Výmladky je potřeba oddělit a vykopat lopatou nebo rýčem od kořene.
Evropské odrůdy maliníku tvoří ve velkém množství porost kořenových výmladků, které se dají lehce použít k sadbě dalších keřů této rostliny. Nejvíce výmladků mají keře ve věku 4 – 5 let. Kromě věku má na množství těchto výhonů vliv i vlhkost půdy, živiny, ošetřování keřů. Méně odnoží je i přes léto, kdy je sucho. Zároveň je horší i jejich kvalita. Kvalitu a množství výhonů ovlivňuje i nedostatečné (špatné) hnojení a ošetření rostliny. Ideální je, když dopředu víme, že z určitého keře budeme chtít jednou brát výmladky, usadit tento keř na místě, které je dopředu hnojené chlévskou mrvou, ve vlhké půdě. Takovou to rostlinu, kterou pěstujeme hlavně pro budoucí kvalitní výmladky, nazýváme matečnicí. Výmladky během roku ukončí svůj vzrůst, pak se vyjmou na podzim z půdy. K tomu je dobré použít ideálně rýč. Jestliže vykopané odnože chceme sázet až na jaře, musíme je na zimu uložit na chráněném místě.
K odebírání řízků a výmladků je lepší vybírat mladší keře, ti mají totiž větší sílu, navíc je větší pravděpodobnost, že maliník netrpí žádným onemocněním.
Ostružiníkový maliník se dá rozmnožovat i hříženci. Vymezujme matečný oddíl rostlin, kolem ní pak vyhloubíme na jaře rýhy hluboké asi 5 cm. do rýh pak zahrneme mladé výhony, ty ještě k zemi upevníme dřevěnými háčky. V okamžiku, kdy se u ohnutého výhonu objeví kořínky, musíme nahrnout zeminu tak, abychom ale nezasypali listy. Další rok pak zakořeněné letorosty už mají na podzim pěkné výhony, které je možné dobývat a vysadit na jiné trvalé místo.
Ostružiník maliník je snadno poznatelný, jeho listy jsou vícečetné (3-7) a lehce chlupaté. Květy mají bílou barvu, jsou oboupohlavné, pětičetné, pravidelné. Plod je tvořený drobounkými kuličkami červené barvy. Rostlina kvete od května do července. Odrůdy maliníku se mohou dělit na jednou plodící, dvakrát plodící.
Hortenzie stříháme zásadně až na jaře, koncem léta po odkvětu odstřihneme jen suchá květenství nebo uschlé části výhonů. Buďte však opatrní, a dříve než sáhnete po nůžkách, přesvědčte se, jaký druh hortenzie přesně máte. Ne každý kultivar totiž snese řez v kteroukoliv roční dobu. Nesprávně zvolený řez může mít za následek to, že vám hortenzie nepokvete.
Například hortenzie stromečkovitá a hortenzie latnatá tvoří květní pupeny teprve během jara, a proto je seřízněte až u země nad prvním párem pupenů někdy v únoru nebo březnu, rozhodně však předtím, než rostlina vyraší, tedy před počátkem vegetační sezony. Tento řez by měl být radikální, protože nové květy se zakládají na mladých letorostech, prořezávejte každoročně jednoleté výhony hluboko, přibližně na jedno až dvě očka.
Jinak je tomu u hortenzie velkolisté, která sice také kvete v létě jako předchozí dva druhy, ale na květ nasazuje už na sklonku předchozí vegetační sezony. Proto na jaře odstraňujte jen zaschlá květenství a případně zmrzlé výhony nad prvním zeleným párem pupenů. Platí to i pro následující druhy: hortenzii pilovitou, hortenzii dubolistou, hortenzii Sargentovu a hortenzii drsnou. Pro vytvoření silných květních pupenů prořežte keře od května do poloviny června nad 3. až 4. očkem (pupenem). Výhony ukončené květním pupenem nesmíte na jaře odstraňovat, protože květní pupeny se zakládají již v předcházejícím roce.
Na konci zimy je nejlepší čas k provedení řezu, pokud je potřebný. V živých plotech rostlinu stříháme v srpnu. Řez provádíme klasickými nůžkami, nikoliv křovinořezem.