ŠUNKAFLEKY OD BABIČKY je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Bramborový guláš je evergreen, který úspěšně prochází všemi stravovacími módami a styly. Uvařit bramborový guláš je snadné a rychlé – s přípravou si poradí i nezkušený kuchař. Další výhodou tohoto guláše je dostupnost surovin. Velkým plusem je rovněž jeho chuť.
Technologický postup: Cibuli očistíme a nakrájíme najemno. Brambory očistíme a nakrájíme na kostičky. Špekáčky nakrájíme také. V hrnci rozehřejeme olej, vsypeme cibuli a spolu s kořením ji osmahneme dozlatova. Potom ji zalijeme trochou vody a přidáme papriku (papriku dáváme teprve v tuto dobu, jinak by byl guláš hořký). Poté přidáme brambory, trochu je osmahneme, zalijeme vodou a vaříme. Když jsou brambory téměř měkké, přidáme nakrájené špekáčky. Po chvilce nalijeme neslazené kondenzované mléko, krátce povaříme a zahustíme jíškou, kterou jsme si připravili z mouky a másla. Podle potřeby dochutíme solí, pepřem a lisovaným česnekem.
Můžeme konstatovat, že u nás je bazalka znovuobjeveným kořením. Naše babičky měly často za oknem květináč s bazalkou a rostlinka jim sloužila nejen jako aromatické koření do jídla, ale současně odpuzovala nepříjemný hmyz.
Už naše babičky věděly, že bazalka zlepšuje chuť k jídlu, omezuje nadýmání. Jako koření nelze bazalku jen tak něčím nahradit. Není totiž jen vynikajícím kořením, ale i lékem. Jako koření se používají čerstvé nebo sušené lístky. Sušenou bazalku je třeba pečlivě uchovávat v uzavřených nádobách, aby zcela neztratila svou vůni.
Ve svém příspěvku RECEPT NA BUŘTGULÁŠ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vilém Černík.
Teda zcela mne usadil recept dle Pohlreicha. Jak jsem byl blbej a nevzdělanej než mne poučil tenhle kuchtík. Tak on před vařením brambory umyje, hleďme, a dokonce cibuli oloupe. No, řekl by to někdo ? A jen tak mimochodem, smetana nemá v buřguláši co dělat, to ať si vaří Pohlreich v těch svejch rádoby honosných putykách.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Iva.
Dobrý den, já vařím buřtguláš podle své maminky i babičky a smetanu tam nikdy nedávaly. Ale každý má přece své zvyky, své chutě, nikde není dáno, že dané jídlo musí být přesně takhle. Tak proč se kvůli tomu hádat?
V hrnci rozehřejeme sádlo, na něm zpěníme nakrájenou cibuli, přidáme mouku a uděláme světlou jíšku. Poté za stálého míchání rozředíme studenou vodou a necháme vařit. Brambory nakrájíme na kostičky a dáme vařit do hrnce. Potom si nakrájíme květák na menší kousky, případně i s pěknými listy, pokud tam jsou, a přidáme do hrnce společně s kostkou bujonu, drceným pepřem a špetkou soli. Vaříme asi 15 minut. Vše musí být měkké na skus – pozor nerozvařit! Na dochucení, jak radí naše babičky, použijeme maggi a muškátový květ, případně můžeme dosolit.
Podle našich babiček je správný čas, kdy dát dovnitř muškáty, závislý na okolní teplotě a její předpovědi.
Babičky dobře vědí, že muškáty, pokud jsou chráněné před větrem, snášejí i slabý mráz do - 5°C. Rostliny by se však měly přesunout na zimoviště před prvním silným mrazem. To je obvykle konec října. Pokud chcete mít jistotu, přineste své sazenice na chráněné místo v září nebo začátkem října.
Babičky také připomínají, že pokud vás nečekaně zastihne první mráz, tak si pamatujte, že příští rok bez problémů znovu vyraší pouze rostliny, kterým namrzly pouze listy a nikoli stonky.
Ochranná pásma týkající se ochrany dopravy jsou stanovena v jednotlivých zákonech vydávaných většinou Ministerstvem dopravy.
Ochranné pásmo drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových je vymezeno svislou plochou vedenou takto:
u celostátní a regionální dráhy – 60 m od osy krajní koleje, nejméně však 30 m od hranice obvodu dráhy;
u celostátních drah vybudovaných pro rychlost vyšší než 160 km/h – 100 m od osy krajní koleje, nejméně však 30 m od hranice obvodu dráhy;
u vlečky – 30 m od osy krajní koleje;
u speciální dráhy – 30 m od hranic obvodu dráhy;
u tunelů speciální dráhy – 35 m od osy krajní koleje;
u lanové dráhy – 10 m od nosného lana, dopravního lana nebo osy krajní koleje;
u dráhy tramvajové a trolejbusové 30 m od osy krajní koleje nebo krajního trolejového drátu.
Pro dráhy vedené na pozemních komunikacích a vlečku v zavřeném prostoru provozovny nebo v obvodu přístavu se ochranné pásmo nezřizuje. V ochranném pásmu dráhy lze veškeré stavby zřizovat pouze se souhlasem drážního správního úřadu a za podmínek jím stanovených.
Vymezení ochranných pásem u silnic, dálnic a místních komunikací stanovuje prováděcí vyhláška k zákonu o pozemních komunikacích (silniční zákon) jako území ohraničené svislými plochami vedenými po obou stranách komunikace ve vzdálenosti:
100 m od osy vozovky přilehlého jízdního pásu dálnice a silnice budované jako rychlostní komunikace;
50 m od osy vozovky silnice I. třídy;
25 m od osy vozovky silnice II. třídy a místní komunikace, pokud je budována jako rychlostní komunikace;
20 m od vozovky silnice III. třídy;
15 m od osy vozovky místní komunikace I. a II. třídy.
V silničních ochranných pásmech je zakázáno provádět jakoukoliv stavební činnost, která vyžaduje ohlášení stavebnímu úřadu nebo povolení stavby s výjimkou některých staveb (například úpravy odtokových poměrů, stavby sloužící obraně státu a podobně). O případné výjimky se žádá při územním řízení.
Ochranná pásma zajišťující bezpečnost leteckého provozu jsou stanovována rozhodnutím Státní letecké inspekce v rámci územního řízení pro stavbu pozemního leteckého zařízení. Jinak je třeba žádat o souhlas Státní letecké inspekce i v případě staveb mimo ochranná pásma, pokud jde o:
stavby či zařízení vysoké 100 m a více nad terénem;
stavby a zařízení vysoké 30 m a více umístěné na přirozených nebo umělých vyvýšeninách, které vyčnívají 100 m a výše nad okolní krajinu zařízení, které mohou rušit funkci leteckých palubních přístrojů a pozemních leteckých zabezpečovacích zařízení.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
První poznatky o pečení pocházejí z doby 10 000 let př. n. l. Kváskový chléb byl vynalezen až 6 000 let př. n. l. v Egyptě. Na proces kvašení přišli zřejmě náhodou, když zapomněli těsto delší dobu na slunci a ono jim vykynulo. Chlebu se pak po celá staletí dostávalo náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa. Bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně. Ve starém Římě měl dokonce politický význam – Caesar rozdával chléb lidu, aby si zajistil jeho přízeň. V českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů a jeho význam se stavěl nad zlato.
Na našem území se našla nejstarší pec na pečení chleba v Bylanech u Olomouce a její stáří se odhaduje na 6600 až 6800 let. Pro naše předky byla starost o obilná pole a zajištění zásob mouky od nepaměti prioritní záležitostí, jelikož pouze jejich dostatek byl základní podmínkou přežití. Z obilí se pekly placky na rozžhavených kamenech, později po vynálezu pece, a tím pádem využití vysoké teploty a rovnoměrného propečení, vznikaly první bochníky chleba. Obilí z původních, zřejmě planých trav se postupně šlechtilo a pečení procházelo neustálým vývojem.
Slovo pečení, pec, pekárna v nás asociuje chleba. Chléb má pro nás Slovany historicky vžitou hodnotu, společně se solí je od dob starých Slovanů tradicí a symbolem vítání hostů. Obiloviny jsou základem a nezbytnou součástí našeho jídelníčku, těžko si naši kuchyni dokážeme bez chleba a dalšího pečiva představit. Vůni čerstvě upečeného chleba a pečiva miluje snad každý z nás, ovšem nad některými dnešními výtvory by se naše babičky zřejmě hodně podivovaly.
Až do středověku si lidé v Čechách pekli chléb doma a teprve potom přešel tento úkol zcela do rukou pekařů, kteří se stávali váženými měšťany. Ještě v 18. století podléhalo řemeslo přísným předpisům a v případě jejich nedodržení byl například v Praze pekař potápěn v pytli nebo ve velkém koši do Vltavy. V 19. století se pravidla uvolnila a pečení chleba a pečiva se díky postupujícímu technickému rozvoji začalo měnit ve výrobu průmyslového charakteru. Na začátku 20. století vznikaly ve velkoměstech velké moderní pekárny, zatímco na venkově přetrvávala tradiční výroba. Postupem času se otvíraly hlavně rodinné pekárny, které však byly v 50. letech bohužel postupně znárodňovány. V 70. letech bylo postaveno několik krajských a okresních kombinátů, po roce 1989 přichází privatizace, obnovuje se řemeslná výroba, aplikují se nové technologické postupy a sortiment se rychle rozšiřuje.
V současné době každodenní a dlouhodobá konzumace kupovaného
500 g libového hovězího (hovězí zadní, falešná svíčková)
sůl
pepř
kořenová zelenina
Omáčka
600 ml vývaru (z výše zmíněného hovězího masa)
3 lžíce čerstvě strouhaného křenu
100 g másla
1 velká cibule
4–5 lžic hladké mouky
150 ml smetany ke šlehání
1 lžíce cukru
sůl
čerstvě mletý pepř
Karlovarské knedlíkové koule
6 starších rohlíků
3 vejce
2–3 lžíce nasekané petrželky
100 g hrubé mouky
čajová lžička soli
250 ml mléka
1 lžíce másla
Postup
Maso si den dopředu nasolíme, opepříme a necháme zakryté v lednici. Druhý den je dáme do hrnce, přidáme očištěnou kořenovou zeleninu, 1 litr vody a vaříme zvolna 2 hodiny.
Na karlovarské koule rozkrájíme rohlíky na malé kostičky, které na kousku másla opražíme na pánvi a nasypeme do mísy. Přidáme petrželku, sůl a mouku. Oddělíme bílky od žloutků. Žloutky smícháme s mlékem, rozmícháme, nalijeme na rohlíky, zamícháme a necháme chvíli stát (5–10 minut). Mezitím vyšleháme z bílků sníh a zamícháme ho do směsi. Směs na karlovarské koule rozdělíme na deset dílků, z každého vytvoříme kouli a vaříme v mírně osolené vodě asi 18 minut. Jednotlivé koule můžeme zabalit do potravinové fólie.
Jablka pokrájíme na kousky, rozmixujeme ponorným mixérem, dáme do vyššího pekáčku, podlijeme troškou vody (0,2 dcl), pokapeme citronovou šťávou a necháme rozpéct se špetkou nastrouhané citronové kůry. Během pečení mícháme, aby se nám nepřipálila. Pečeme na 180 °C, zamícháme po půlhodince, pak zase po půlhodince a opět po půlhodince. Když jsou jablka rozpečená, přidáme cukry, skořici a vše dohromady pečeme. Ochutnáme a popřípadě dochutíme. Protože používáme různé odrůdy jablek, budeme potřebovat povidla například přisladit nebo přikyselit. Povidla používáme na koláče, vdolky, palačinky, do buchet. Dají se i lehce zavařit do sklenic a použít, kdy se nám zlíbí. Pečená jablečná povidla plníme do skleniček od majonézy či přesnídávky, a to asi 1 cm pod okraj. Pevně uzavřeme a v hrnci s vodou (na dno dáme utěrku!) při 90 °C zavaříme cca 15 minut. Po vytažení ani neobracíme dnem vzhůru, jen necháme pomalu zchladnout.
V kastrolu si rozehřejeme přepuštěné máslo s trochou oleje. Vmícháme do něj hladkou mouku a připravíme světlou jíšku. Do hotové jíšky prudce a najednou vlijeme vývar. Důležité je jíšku rychle a důkladně míchat. Pak vše vaříme, dokud se nerozvaří případné hrudky. Základ koprové omáčky ztlumíme a pak do něj pomalu vléváme mléko. Pokud je omáčka příliš řídká, rozmícháme ve smetaně trochu hladké mouky a vlijeme ji do omáčky. Pokud je hustota dostatečná, vlijeme smetanu samotnou. Omáčku převaříme a přidáme kopr. Nakonec omáčku podle chuti osolíme, lehce opepříme a ochutíme cukrem a octem. Omáčku podáváme s knedlíky a vařeným vejcem.
Azalka vyžaduje dostatek světla, chladné prostředí a dostatečnou zálivku. Čím nižší teplota (samozřejmě nad nulou), tím déle rostlina kvete. Naše babičky umisťovaly azalky rády mezi okna, v dnešních domech a bytech budete muset najít místo někde na chodbě, v nevytápěné ložnici, v zimní zahradě nebo třeba na okně v koupelně. Kořenový bal by nikdy neměl vyschnout, rostlina ihned prudce reaguje shozením listů a uvadnutím květů. Jednou týdně ji ponořte do nádoby s vodou a nechte substrát nasáknout vodu, nejlépe dešťovou nebo odstátou, která neobsahuje vápník. Azalka potřebuje lehkou, propustnou a výživnou půdu. Přihnojujte ji speciálním hnojivem na azalky zejména v době růstu, to je od května do konce července. Přesazovat pokojové azalky můžete každý rok, budou vám vděčné za větší květináč a hlavně za čerstvý kyselý substrát. Odkvetlé květy azalce průběžně vyštipujte. Po odkvětu ji prostříhejte, umožníte tím růst nových výhonků a tvorbu dalších květů.
Ingredience: čerstvý křen (čím více, tím lépe), smetana, máslo, mouka, hovězí vývar nebo voda, sůl, cukr, citronová šťáva
Postup: Na dvou lžících másla nebo rostlinného tuku opražíme tři lžíce hladké mouky. Jestliže nemáme hladkou mouku, je možné použít i mouku polohrubou. Někdo má dokonce radši, když má omáčka mírně hrubší konzistenci, kterou jí právě polohrubá mouka dodá. Z másla a mouky tedy připravíme zlatou voňavou jíšku. Jíšku zalijeme hovězím vývarem (půl až tři čtvrtě litru). Jestliže nevaříme hovězí a vývar nemáme, zalijeme jíšku vodou. Vzniklou bešamelovou omáčku důkladně provaříme (asi deset minut). Neměly by v ní být hrudky jíšky. Pak přilijeme kelímek poctivé sladké smetany (ke šlehání), přivedeme k varu a zkorigujeme hustotu. Když je omáčka řídká, zahustíme ji ještě lžící mouky rozkvedlané v troše studené vody nebo mléka. Příliš hustou omáčku trochu zředíme (vývarem, vodou, mlékem). Přidáme tři vrchovaté lžíce strouhaného čerstvého křenu a necháme přejít varem. Odstavíme z plotýnky a dochutíme solí, cukrem, citronovou šťávou nebo octem (přidáváme po lžičkách, abychom to nepřehnali). Doladíme do příjemné, mírně sladkokyselé chuti. Dochucování provádíme mimo plotýnku proto, že když přidáme do omáčky cukr, hrozí nevratné připálení. Křenovou omáčku podáváme k vařenému hovězímu masu, k vařenému uzenému nebo s kouskem tepelně upravené dobré šunky. Kdo nemá rád maso, pochutná si na křenové máčce s vařeným vejcem. Jako tradiční přílohu podáváme houskový nebo karlovarský knedlík, varianta s vařeným vejcem chutná i s bramborem.
Ptáte se jak zahustit čočku na kyselo, aby chutnala jako od babičky? Udělejte si omáčku z jíšky. Oloupejte jednu cibuli, nakrájejte ji na drobné kostičky a opečte na másle. Poté zaprašte moukou a na mírném ohni za stálého míchání smažte jížku do hněda. Přidejte vodu z uvařené čočky, rozpusťte v ní všechnu jíšku a pomalu vařte 20 minut. Nakonec hustou omáčku štědře osolte, opepřete a okyselte několika stříkanci octa balsamico. Omáčku pak smíchejte s uvařenou čočkou.
Postup: Odlijeme část odměřené tekutiny (100–150 ml) a ohřejeme ji, musí být příjemně teplá, ne horká – kvasinky bychom mohli spařit, zabít. Vmícháme cukr, droždí a tolik mouky, aby vzniklo řidší těstíčko, asi jako na kapání do polévky nebo na lívance. Necháme ho v teple vzejít, zvětšit objem. Takto máme kvásek, který pak přimícháme k ostatním surovinám a vypracujeme kynuté těsto. Každý dělá kvásek malinko jinak, většinou podle zvyku, který si přinese z rodiny od maminky či babičky. Výše uvedený způsob je vyzkoušený, vyjde vždycky a kuchařka hned vidí, jak kvásek v misce narůstá.
Na droždí záleží: Droždí používejte raději čerstvé, tradiční nebo francouzské značky, vždy zkontrolujte jeho trvanlivost, droždí musí být hezky světlé, bez známek oschnutí nebo zašedlosti. Prošlé nebo staré raději ani nepoužívejte, droždí tvoří živé organismy, které se množí za určitých podmínek, to znamená v teple a nakrmené cukrem, přeměňují ho na oxid uhličitý a tím těsto kypří. Pokud použijete droždí sušené, smíchejte jej s moukou, sušené droždí má výhodu dlouhodobého skladování, máte ho vždy po ruce a nezanechává pachuť kvasnic. Jestliže necháte těsto vypracovat v pekárně, kvásek není třeba dělat.
Tento recept mám od své babičky a je opravdu výborný! Těsto je vhodné na vánočky a mazance.
Ingredience: 1 kg polohrubé mouky, 20 dkg cukru, 1 sklenička oleje, ½ skleničky Hery, citrónová kůra, ½ l mléka, 2 kostky kvasnic, 2 žloutky a 1 celé vejce
Postup: Droždí rozdrobte do malé misky, zasypte lžící cukru a rozmíchejte na kaši. Netvrďte, že to nejde, a zkuste to. Poté zasypte lžící mouky, zalijte 100 ml vlažného (pozor, ne horkého) mléka, promíchejte vidličkou a nechte chvíli při pokojové teplotě probouzet. Pokud bylo droždí v pořádku, během deseti minut vytvoří z té trochy surovin obrovskou, hustou, napěněnou čepici. Pokud ne, dejte mu ještě dalších deset minut šanci, a když ani to nepomůže, začněte znovu s novým droždím.
Mezitím ve větší míse smíchejte prosátou mouku, cukr a špetku soli. Ve vlažném mléce rozkvedlejte vajíčka a rozpuštěný tuk. Jakmile budete mít připravený kvásek z předchozího bodu, přestěhujte ho do mísy k mouce. Zalijte mléčnou směsí a metličkou všechno promíchejte, aby vzniklo řídké kynuté těsto téměř bez hrudek. Zakryjte utěrkou a postavte na teplé místo, třeba poblíž vypnutého, ještě nedávno použitého vařiče. Pokud nemáte v kuchyni vyloženě zimu pod dvacet stupňů, těsto vám bez problémů vykyne i při pokojové teplotě. Trpělivě vyčkejte, dokud nezdvojnásobí svůj objem, mělo by to trvat zhruba hodinu. Pro tyto účely se skvěle hodí mísy, které svým tvarem připomínají spíš válec, než kulovou sféru, protože v nich snadněji odhadnete, kdy těsto narostlo do dvojnásobného množství.
Velký plech na pečení vyložte pečicím papírem. Těsto po vykynutí důrazně promíchejte a vyžeňte z něj vzniklé vzduchové bubliny, pak ho nalijte na plech a nechte ho svému osudu ještě polovinu doby, kterou potřebovalo na předchozí kynutí. Pokud prve kynulo hodinu, nyní bude potřebovat půl hodiny. Poté z těsta vytvořte, co budete chtít. Na mazance vytvořte řidší těsto – do základního receptu přidejte více mléka.
Na buchty: 1 kg hladké mouky, 3 hrsti cukru, špetka soli, ¾ skleničky oleje, 1 sklenička rozehřáté Hery, ½ l vlažného mléka, do něj 2 kostky kvasnic, 2 hrsti cukru, 2 celá vejce
Postup: Do vlažného mléka dejte kvasnice a cukr, nechte vzejít a vylijte do mouky s tukem. Vypracujte těsto a nechte kynout při pokojové teplotě asi hodinu. Poté z těsta vytvořte buchty.