Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Cotoneaste
Kovolitectví je asi nejnáročnější řemeslo využívané v sochařství. Základem výroby sošky je forma, ať už dlabaná, hliněná, nebo z formovací hmoty. Tyto sochy je možné vyrobit ze stříbra, bronzu, zlata, mědi nebo hliníku. Odlité formy je většinou třeba ještě dále opracovat broušením a rytím. Některé materiály je třeba ještě před umístěním na zahradu opatřit povrchovým nátěrem a ten udržovat. Podoba sošek bývá různorodá (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Jedná se o sochy opracovávané z tvrdého kamene. Zde je nejdůležitější precizní opracování, které může být ruční nebo strojní. Tyto sošky potřebují částečnou údržbu. Provedení bývá různorodé (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Sošky na zahradu v podobě surikaty se mohou vyrábět i z plastu. Jedná se o sériovou výrobu, některé produkty mohou být opatřeny i senzorem k pískání. Socha snímá pohyb, a jakmile jej zjistí, vydá zvuk. Může sloužit také jako osvětlení zahrady, pokud je vybavena světlem. Záleží jen na vás, jaké funkce navíc požadujete. Tyto sošky nepotřebují žádnou údržbu. Provedení sochy je různorodé (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Sochy ze skla je možné si opatřit spíše individuálně, a to v některých sklářských hutích, kde vám je vyrobí na zakázku. Tyto sochy jsou velmi vkusné, krásné a jejich propracovanost záleží na propracovanosti formy, ve které se soška vyrábí, a pak samozřejmě také na tom, jak zručný je sklář, který ji vyrábí. Soška může být vyrobena v různém barevném provedení, záleží pouze na vašem výběru. Provedení může být rovněž libovolné (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Nejčastěji se sochy na zahradu vyrábějí z umělého pískovce. Tyto sošky jsou skvělou zahradní dekorací. Jejich propracování závisí na autorovi sochy. Imitace surikaty z pískovce může být vyrobena sériově nebo individuálně (zakázkově), a to kameníkem. Od toho se pohybuje i cena, která je u sériové výroby ve většině případů nižší než u individuální výroby. Pískovcovou sochu je třeba pravidelně ošetřovat, aby si udržela svůj krásný vzhled. Provedení sochy může být libovolné (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Sochy ze dřeva vyrábějí řezbáři z dobře opracovatelných stromů (lípa, buk). Zde je nejdůležitějším faktorem zručnost, protože se jedná převážně o ruční práci. Pomocí frézek a dlát může řezbář zachytit sebemenší detaily na zobrazovaném zvířátku. Tyto sošky je třeba opatřit ochranným nátěrem a také je pravidelně udržovat. Provedení může být libovolné (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Jedná se o jednu z nejstarších metod. Sochaři figuru zvířete vyrábějí z hlíny, a to vytáčením či litím do forem. Následně takto připravené hrubé sošky dále opracovávají. V konečné fázi se sošky retušují, vysoušejí, vypalují, glazurují a zdobí pomocí barev. Jedná se o ruční zpracování, které se promítne v konečném provedení sochy. Podoba sošky bývá různorodá (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Dýně můžeme rozdělit do dvou skupin, a to na jedlé druhy a okrasné druhy.
Jedlé druhy dýní
Baby Boo:Tato dýně má krásnou bílou barvu se žebrováním, velmi se hodí na vaření, je však chutná i v syrovém stavu.
Dýně obecná: V našich podmínkách je nejčastěji pěstovaným druhem dýně. Její vyzrálé plody dosahují hmotnosti až několika desítek kilogramů. Vhodná je k vaření i kompotování.
Dýně Hokaido: Pochází z japonského ostrova Hokaido. Má sladkou chuť, jež se podobá bramborám nebo pečeným kaštanům, a řadí se k nejmenším pěstovaným dýním vůbec, dosahuje totiž hmotnosti přibližně jen 0,7 až 2,5 kilogramu. Barvu mívá od žluté až po sytě oranžovou. Dužinu má oranžovou. Dýně Hokaido je známá především díky svým pozitivním účinkům na lidské zdraví.
Dýně máslová: Je nejsladší ze všech. Navíc je po uvaření krásně krémová. Má tvar hrušky, světle béžovou oranžovou slupku a uvnitř je sytě oranžová. Je vhodnější ji oloupat, hodí se na polévky, na pečení nebo jako příloha například k rýži nebo kuřecímu masu.
Festival dýně: Patří mezi žaludové dýně. Vzhledem ke svému tvaru a žluto-bílo-zelenému zabarvení na povrchu je velmi vhodná k dekorativním účelům, je ji však možné využít také v kuchyni. Je totiž velice lahodná i v syrovém stavu.
Chameleon: Je dýně žaludového tvaru, kterou je díky jejím krásným barvám možné použít jako dekoraci. Velmi vhodná je však také na vaření, má totiž jemnou oříškovou chuť, je možné ji i déle skladovat. Díky tomu, že roste jako keř, není ani její pěstování náročné na prostor.
Iron Cup: Tato dýně je na povrchu zelená a uprostřed světle oranžová. Je vhodná pro jakoukoli kuchyňskou úpravu, především pak na polévky. Díky její konzistenci je možné ji skladovat nezvykle dlouho, zhruba až jeden rok.
Kamo Kamo: Dýně výborně se hodící pro svou sladkou chuť k přípravě sladkých dipů. Má oranžovo-zelený žebrovaný povrch, a tak může sloužit i jako decentní dekorace.
Korunní princ: Dýně své jméno získala podle korunky, která na plodu vyrůstá. Tento druh je na povrchu bílý, ale dužinu má sytě oranžovou.
Marina di Chioggia: Tento druh dýně má kvalitní dužinu, která má tmavou nebo šedozelenou barvu. Výborná je pečená anebo dušená ve vlastní slupce.
Muškátová dýně: Dýně je na povrchu žebrovaná a zelená, uvnitř je sytě oranžová. Má poměrně hutnou dužinu. Tento druh dýně je výborný i v syrovém stavu.
Německá centýřová dýně: Tato dýně je vhodná na kompotování. V našem mírném klimatu se jí velice daří a její pěstování vůbec není složité ani náročné.
Olejová dýně: Je vyhledávaná pro svá vynikající semínka, která je však nejdříve potřeba řádně usušit. Nachází se v nich celá řada vitaminů a minerálů.
Calocephalus brownii 'silver bush' je zajímavá rostlina původem z daleké Austrálie, která se s oblibou používá jako živá podzimní dekorace. Rostlina se poslední dobou hojně pěstuje také u nás, především na balkónech a terasách. Je nenáročná na zálivku a oblíbená pro své zajímavé listy připomínající stříbrné drátky. Pro pěstování je vhodná písčitá půda a slunečné stanoviště. Pokud chceme použít Calocephalus brownii 'silver bush' jako součást podzimní dekorace, můžeme dát vyniknout přirozené kráse jeho stříbrných listů (třeba ve spojení s lampionky mochyně židovské třešně, fialovým či bílým vřesem a mahonií cestmínolistou), anebo dát přednost nabarvené variantě. Nabarvený Calocephalus brownii 'silver bush' se těší velké oblibě především v německy mluvících zemích.
Před samotným zahájením výroby papírových ruliček si ujasněte, co vlastně chcete vytvořit. Tomu přizpůsobte i výběr papíru, který na výrobu použijete. Nepoužívejte lakované tiskoviny, špatně na nich drží barva. Ruličky na osnovu vyrábějte z pevnějších papírů, stejně jako ruličky na výrobu předmětů, od nichž očekáváte, že budou mít určitou nosnost (například papírové krabice na skladování nejrůznějších pokladů). Naopak na dekorace a menší předměty je vhodné použít jemný papír, například telefonní seznamy.
Na výrobu papírové ruličky si připravte papír a špejli. Papír rozdělte na proužky o šířce zhruba 7 centimetrů. Špejli položte na roh papíru pod úhlem 45°. Roh papíru přehněte přes špejli, opatrně prstem dotáhněte tak, aby papír špejli těsně ovinul, a špejli začněte koulet po papíře. Až celý pruh papíru namotáte na špejli, přetřete poslední rožek papíru lepidlem a přilepte k ruličce. Rulička se bude mírně rozšiřovat, nelekejte se toho. Je to žádoucí, protože do širší části se vám bude lépe zasouvat navazující rulička.
Máte-li připraveno dostatečné množství ruliček, můžete začít papírové pletení. Nejprve si vytvořte osnovu budoucího výrobku. Ta se vytvoří splétáním osnovních ruliček, nebo můžete použít pevné dno z kartonu. Pro přípravu osnovy z pevného dna potřebujete dva kusy kartonu totožných rozměrů. První díl potřete lepidlem a rozmístěte na něj osnovní ruličky zhruba ve vzdálenosti 2 centimetrů. Poté přilepte druhý díl kartonu, položte na něj něco těžkého a nechte základnu dobře zaschnout. Vyplétání dna je inspirováno pletením z proutí - osnovní ruličky zploštíte a vzájemně je propletete střídavě zespodu a seshora tak, aby vznikla pevná vazba. Možností, jak zakončit hotový výrobek pletený z papíru, je několik. Začátečník jistě nejvíce ocení jednoduchý způsob uzavírky, při kterém ruličku, kterou plete, zasune pod jakoukoliv osnovní ruličku. Jednotlivé osnovní ruličky pak zastřihne a založí podle návodů na videu.
Takto hotové výrobky přetřete barvou, sjednotíte tím barevný odstín a zároveň jim dodáte na pevnosti a trvanlivosti. Po zaschnutí znovu můžete výrobky přetřít libovolnými barvami a vzory dle své fantazie nebo je ozdobit například ubrouskovou technikou.
Výsledek vašeho pletení z papíru pak najde své využití v domácnosti a ozdobí ji jako zajímavá a estetická dekorace. A pokud se vám tato činnost zalíbí, můžete si zřídit i prodej těchto výrobků.
Na Vánoce si můžete vyrobit i vánoční hvězdu z proužků papíru. Vánoční dekorace z papíru je vytvořena z papírových ruliček a není složitá na přípravu. Za pár minut tak je doma skvělá dekorace, která oživí váš interiér.
Budete potřebovat: papírové ruličky, lepidlo Herkules, barva ve spreji
Postup: Nejdříve si musíte udělat papírové ruličky. Pokud vám zbydou, můžete je použít jako zápich do květináče nebo jimi ozdobit dárky. Dvě ruličky si slepte a vytvořte z nich trojúhelník. Na jednu ruličku budete potřebovat dva trojúhelníky, které potom slepíte k sobě. Slepujte je lepidlem Herkules. Oba trojúhelníky by měly být stejné. Trojúhelníky k sobě přiložte vzhůru nohama a ve spojích je slepte Herkulesem. Musí vám vytvořit plochý obrys hvězdy. Poté vytvořený obrys hvězdy začněte obmotávat dalšími ruličkami. První ruličku přilepte k sobě a nechte lepidlo pořádně zaschnout. Místo slepení zajistěte kolíčkem na prádlo. Nyní budete ruličky přehýbat přes spojovací body, kde se vám trojúhelníky protínají. Když bude rulička krátká, napojte ji další ruličkou. Pořád se pohybujte přes spojovací body trojúhelníku. V každém spoji by se ruličky měly přehnout třikrát. Takto vytvořenou hvězdu nastříkejte barvou a posypte třpytkami ještě do nezaschlé barvy. Tento postup opakujte postupně po zaschnutí i z druhé strany.
Sbírka zdravých orchidejí je určitě dobrý nápad. Může jít také o rostlinu určenou jako dárek nebo jen jako dekorace na stůl, kromě krásného květu musíte při výběru orchideje klást důraz na důležitější faktory:
Zatřeste s rostlinou. Jemně uchopte rostlinu v místě, kde se začíná dotýkat substrátu a jemně s ní zatřeste. Epifytické orchideje (Dendrobium, Cattleya, včetně Phalaenopsis, Oncidium a Brasavola) jsou obvykle zasazené v hrubé směsi kůry, uhlí, polystyrenových a dalších organických a anorganických materiálech. Pokud kořeny nejsou pevně přichyceny k nádobě, můžete jemně zvednout orchidej z nádoby a opatrně nahlédnout. Pokud jsou kořeny k nádobě pevně přichyceny, nikdy je netrhejte, nechcete přeci kořeny poškodit. Pokud několik kořenů v horní části z nádoby vylézají, je vše v pořádku. Pokud je orchidej nevhodně zalitá, ale zdravá, nic vám nebrání v jejím nákupu, jen s další zálivkou vyčkejte do okamžiku, kdy bude skutečně potřeba.
Zkontrolujte zdravé kořeny. Kořeny jsou nejdůležitější částí rostliny orchideje. Kořeny orchideje jsou vysoce specializované orgány, které umí rychle přijímat vodu a dokonce i provádět fotosyntézu. V případě epifytických orchidejí jsou navrženy tak, aby byly schopny lpět na nerovném povrchu a ukotvit rostlinu vysoko na stromě. Zdravý kořen orchideje má v suchém stavu světle zelenou barvu a v době, když je zalitý, má tmavě zelenou barvu. Kořeny orchidejí by měly mít dlouhé výhonky, na konci lesklé a špičaté. Čím delší výhonek, tím zdravější rostlina. Odumřelé kořeny orchideje jsou svraštělé, a když jsou suché, tak bílé. Rostlina s odumřelými kořeny zajde.
Zkontrolujte listy. Toto je obtížné téma k řešení, protože je mezi orchidejemi spousta druhů a variant. Některé mají listy tenké, zatímco jiné je mají masité a ploché. Některé druhy orchidejí nemají listy vůbec a vypadají jako malé spleti kořenů. Obecně je však potřeba podívat se na listy, které jsou husté a lehce zbarvené do žluto - zelena, skoro jako zelené jablko. Listy, které jsou příliš zelené a lesklé znázorňují, že je rostlina přehnojena a stejně nebude kvést. Listy by měly být bez vad, zjevných nečistot a skvrn. Na závěr se ujistěte, že místo, ze kterého listy vyrůstají, není poničeno.
Zkontrolujte pahlíz. V zásadě existují dva druhy epifytických orchidejí. Ty, které rostou z jednoho rostoucího bodu (například Phalaenopsis), a ty, které rostou z plazivého oddenku (například Cattleya). Orchidejím s plazivým oddenkem může každý rok narůst čerstvý pahlíz s novými listy a květy. Pokud si kupujete tento druh, ujistěte se, že pahlíz je baculatý a tučný.
Spočítejte květy. Pokud kupujete orchidej v květu, odolejte nutkání ko
Levandule je krásná dekorativní rostlina. Na zahradě nám její keříčky svojí nádhernou barvou a úžasnou nezaměnitelnou vůní navodí příjemnou letní atmosféru. Představuje i perfektní materiál pro domácí kreativní tvoření, letní výzdobu, domácí výrobu mýdel, výrobu dekorací a bytových doplňků. Květy levandule můžete použít při výrobě ručního papíru. Motivy levandule lze využít také při výrobě doplňků a dekorací ve velmi oblíbeném Provance a Vintage stylu. Svazky sušených květů jsou krásnou dekorací a zároveň provoní a osvěží vzduch. Čerstvé květy lze také kandovat a zdobit jimi dezerty, přidávat je do marmelád. Sušené květy levandule přidávejte i do každé správné směsi provensálských bylin.
Japonské brsleny jsou stálezelené keře, výjimečně stromky s roubovanou korunou v nižší výšce, které se v jižních zemích a ve státech s mírnými zimami těší velké oblibě. Základní druh má sytě zelené, vejčitě oválné listy, které vyrůstají hustě podél větviček, kultivary jsou pestrobarevné.
Japonský brslen je velmi hustý keř, který u nás dorůstá do výšky kolem 2 m a pro zachování kompaktnosti keře je dobré jej stříhat nebo tvarovat. Řez provádějte nejdříve zjara po odeznění mrazů (na podporu růstu a větvení) nebo do konce července pro tvarování.
Brslen japonský je vcelku nenáročný na půdu. Jakmile zakoření, dobře snáší sucho. Zem mu vyhovuje téměř jakákoliv propustná, přednostně vlhčí. Pěstuje se od slunečných pozic až do hlubokého stínu. V chladnějších oblastech, ale nejenom tam, se využívá jako nádherná dekorace do ozdobných nádob, které přes sezónu umístíte na terase, před vchodem nebo na balkóně a na zimu přenesete do bezmrazé světlé místnosti.
Mezi jednotlivými odrůdami kolísá jejich mrazuvzdornost. Pestrolisté odrůdy vysazujte do míst, kde na ně v zimě a na jaře nebude celý den svítit přímé slunce. Letní slunce pak snesou výborně po celý den. Zelenolistý druh není na zimní slunce tak choulostivý, i když se stane, že vám slunce nebo mráz popálí listy, na jaře znovu spolehlivě obrazí. Pokud máte většinu zahrady umístěnou na silném větru, dopřejte barevným japonským brslenům závětrnou pozici, aby jim vítr nevysušoval listy, které mají po celý rok. Vyzkoušená mrazuvzdornost je -21 °C.
Brslen japonský se hodí také k osázení koryt a nádob na terase. Kombinovat ho lze dobře se zakrslými koniferami s tmavým jehličím. Mladší keře můžete na zimu opatřit mírnou přikrývkou z chvojí.
Dříve se brsleny využívaly v lidovém léčitelství, ovšem dělat domácí pokusy bez znalosti složení látek obsažených v keři není nejvhodnější. Dřevo brslenů je žluté a lesklé, bývalo žádáno řezbáři a výrobci hudebních nástrojů. Odvar z plodů používali barvíři látek na okrové variace, olej ze semen sloužil ke svícení a jako přísada do mýdla. Z rozdrcených plodů se připravovala mast na léčení vší.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.
Přesazování snáší i starší brsleny dobře, pokud nemají příliš narušený kořenový bal. Dostatečně prostorná jáma, kvalitní kompost a řádná zálivka po výsadbě, to vše
Ruličky můžeme plést z různých druhů novin, papírů či letáků, každý si musí nejprve vyzkoušet, co mu bude nejvíce vyhovovat. Pozor jen na některé lesklé letáky, použitá barva na nich nemusí dobře držet. Důležité je, že rulička musí být co nejpevnější, aby se z ní dobře pletlo. Pokud ji sevřeme v prstech, neměla by se příliš zmáčknout. Proto zasunujeme při pletení špejli opravdu jen malý kousek, kdyby byla špejle uvnitř celé ruličky, byla by pak rulička zbytečně tlustá, a navíc i měkká. Rulička bude mít takovou barvu, jakou má cca 1–1,5 cm široký okraj. Máme-li papír položený na stole vodorovně, jedná se o horní podélný okraj vespodu papíru. Na tom, jak je popsaný zbytek papíru, nezáleží. I ze zcela popsaného papíru, který má alespoň jeden okraj nepotištěný, lze tedy udělat nepotištěnou ruličku. Samozřejmě pokud se vám potištěná rulička líbí, nemusíte se tím zabývat a pleťte si, jak chcete. Pletení z papíru na Vánoce zaměstná vaše děti při dlouhých večerech.
Ploché ruličky: Někdy se však přece jen hodí, když je rulička měkká a nechá se zploštit. Takovou ruličku pleteme z měkkých novin či letáků, a navíc ji ještě můžeme plést tak, že v ní máme špejli zasunutou celou. Tyto ruličky se používají například pro pletení rámečku.
Tolik informace k ruličkám a nyní je tu postup a potřebné suroviny na vánoční dekoraci do vašeho interiéru. Hvězda z proužků papíru:
Potřebujeme: noviny či papíry, nůžky, špejle nebo kousek drátu, lepidlo
Postup na papírové ruličky: Na pletení z papíru je nejprve nutné naplést si větší množství papírových ruliček. Můžeme použít i staré noviny či počmárané papíry – zkrátka zcela nepotřebný materiál určený k vyhození. Ruličky musí být na jednom konci užší a na druhém širší, aby se pak při pletení mohly do sebe vzájemně zasouvat a napojovat. Noviny či papír o formátu A4 si rozstřihneme podélně přibližně napůl. Vznikne nám tak obdélník o rozměrech cca 28 x 10,5 cm. (Toto samozřejmě není striktně dáno, rozměr papíru může být jakýkoliv, podle toho se pak však bude odvíjet síla a délka ruličky.) Na pravý dolní okraj papíru si položíme konec špejle (asi 2 cm) a začneme na něj postupně papír namotávat. Ruličku přidržujeme oběma rukama a postupně se rukama přesouváme doleva. Především levá ruka musí přidržovat koneček ruličky, aby se nerozmotal, a začneme na něj papír postupně namotávat. Levý konec ruličky je tedy užší a pravý konec (ve kterém je zčásti zasunutá špejle) je širší. Když ruličku domotáme téměř do konce, zbylý růžek papíru potřeme lepidlem. Ruličku domotáme až na konec a růžek pevně přitiskneme k ruličce. Nakonec vyndáme špejli