SURIKATY SOCHY a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Tento článek nebude o živých surikatách, nýbrž o sochách z různých materiálů v podobě tohoto živočicha, které jsou vhodné jako dekorace na zahradu. V současné době je to jakýsi boom, neboť čím dál více lidí si roztomilé sošky zobrazující surikaty umísťuje na svou zahrádku.
Z pískovce
Nejčastěji se sochy na zahradu vyrábějí z umělého pískovce. Tyto sošky jsou skvělou zahradní dekorací. Jejich propracování závisí na autorovi sochy. Imitace surikaty z pískovce může být vyrobena sériově nebo individuálně (zakázkově), a to kameníkem. Od toho se pohybuje i cena, která je u sériové výroby ve většině případů nižší než u individuální výroby. Pískovcovou sochu je třeba pravidelně ošetřovat, aby si udržela svůj krásný vzhled. Provedení sochy může být libovolné (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Sošky na zahradu v podobě surikaty se mohou vyrábět i z plastu. Jedná se o sériovou výrobu, některé produkty mohou být opatřeny i senzorem k pískání. Socha snímá pohyb, a jakmile jej zjistí, vydá zvuk. Může sloužit také jako osvětlení zahrady, pokud je vybavena světlem. Záleží jen na vás, jaké funkce navíc požadujete. Tyto sošky nepotřebují žádnou údržbu. Provedení sochy je různorodé (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Sochy ze skla je možné si opatřit spíše individuálně, a to v některých sklářských hutích, kde vám je vyrobí na zakázku. Tyto sochy jsou velmi vkusné, krásné a jejich propracovanost záleží na propracovanosti formy, ve které se soška vyrábí, a pak samozřejmě také na tom, jak zručný je sklář, který ji vyrábí. Soška může být vyrobena v různém barevném provedení, záleží pouze na vašem výběru. Provedení může být rovněž libovolné (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Kovolitectví je asi nejnáročnější řemeslo využívané v sochařství. Základem výroby sošky je forma, ať už dlabaná, hliněná, nebo z formovací hmoty. Tyto sochy je možné vyrobit ze stříbra, bronzu, zlata, mědi nebo hliníku. Odlité formy je většinou třeba ještě dále opracovat broušením a rytím. Některé materiály je třeba ještě před umístěním na zahradu opatřit povrchovým nátěrem a ten udržovat. Podoba sošek bývá různorodá (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Jedná se o sochy opracovávané z tvrdého kamene. Zde je nejdůležitější precizní opracování, které může být ruční nebo strojní. Tyto sošky potřebují částečnou údržbu. Provedení bývá různorodé (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Sochyze dřeva vyrábějí řezbáři z dobře opracovatelných stromů (lípa, buk). Zde je nejdůležitějším faktorem zručnost, protože se jedná převážně o ruční práci. Pomocí frézek a dlát může řezbář zachytit sebemenší detaily na zobrazovaném zvířátku. Tyto sošky je třeba opatřit ochranným nátěrem a také je pravidelně udržovat. Provedení může být libovolné (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Jedná se o jednu z nejstarších metod. Sochaři figuru zvířete vyrábějí z hlíny, a to vytáčením či litím do forem. Následně takto připravené hrubé sošky dále opracovávají. V konečné fázi se sošky retušují, vysoušejí, vypalují, glazurují a zdobí pomocí barev. Jedná se o ruční zpracování, které se promítne v konečném provedení sochy. Podoba sošky bývá různorodá (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
Tis se objevuje jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých) a na stinných stanovištích (špatně snáší rychlé změny intenzity světla).
Velmi často se pěstuje v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve a podobně), délkou jehlic či barvou míšek. Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, udržuje si daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Množí se semeny nebo koncem léta stonkovými řízky, což je u okrasných forem jediný možný způsob množení.
Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), je vhodný pro stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.
Tato domácí, ve volné přírodě vzácná dřevina roste od nížin až do nižších horských poloh. Dokáže růst na silně zastíněných místech i na plném slunci, jen má-li tam alespoň trochu vlhkou půdu. Na živiny je nenáročná, upřednostňuje vápenaté půdy, ale nevyžaduje je. Výborně snáší znečištěné ovzduší.
V současnosti je tis oblíbeným keřem pro výsadbu v parcích i zahradách. Z našich jehličnanů má nejtmavší zbarvení, a tak dobře vyniká mezi jinými. Zvlášť pěkně tisy vypadají v podzimním období, kdy se kolem semen vytváří dužnatý červený obal – míšek (epimatium).
Výhodou tisu je i velká tolerance k zastínění. Z evropských dřevin snáší stín nejlépe. S oblibou se využívá pro stříhané živé ploty. Další výhodou je výborná regenerace i na starém dřevě (dobře snáší hluboký zmlazovací řez). Díky pomalým přírůstkům se z tisů úspěšně tvarují takzvané živé sochy (topiary). Tis se hodí také k výsadbě jako solitér či do skupinových výsadeb. Specializovaní prodejci nabízejí bohatý sortiment kultivarů. Zatímco některé se místo do výšky rozrůstají spíše do šířky; jiné vynikají světlejším zbarvením jehličí (ty je vhodné vysazovat na místa s dostatkem slunce) či velmi útlou siluetou.
Tis červený nejlépe roste v živných, dobře propustných půdách. Především mladé rostliny pravidelně zaléváme, aby nedošlo k přísušku. Pozor však na zamokření. Volíme stanoviště na slunci až v mírném polostínu. Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. Tisy velice dobře snáší řez. Brzy na jaře provádíme zmlazení rostlin, během vegetace pak zastřihujeme nové výhony. Je schopen obrážet i ze starého dřeva. Plně mrazuvzdorný do -27 °C.
Pergoly patří mezi významné zahradní prvky. O to citlivěji je třeba hledat místo, kam je postavit. A postaveny musí být také dobře.
Pergola se obvykle staví tak, aby nás přilákala do zajímavého zákoutí zahrady. Umístění stavby by nám mělo nabídnout jiný zajímavý pohled na zahradní přírodu nebo nás zvát do prostoru zahrady, který je výjimečný třeba svým účelem — je zde zahradní krb a podobně.
Pravoúhlé konstrukce prodlužují pohled a rámují jednotlivé výhledy, zakřivený tvar spíše stavbu důmyslně skryje v zeleni.
Pergola dobře porostlá rostlinami, třeba převislými růžemi, působí vzdušně, barevně. Může také vyznačovat místo, kde se kříží zahradní cestičky.
Pergola bez popínavých rostlin vynikne jako dřevěná stavba, pěkně postavená ozdobí zahradu podobně jako sochy v parku.
Pergola přiléhající ke zdi se stává elegantním přechodem z vnitřního prostoru do vnějšího, zvlášť pokud je v harmonii se stylem domu.
Pergola může také stínit terasu a vytvořit tak intimní prostor k venkovnímu posezení i prostor pro společné stolování.
Zastřešená pergola vydrží déle i díky tomu, že její konstrukce není tolik vystavena přímému dešti. Proti slunci se můžeme snadno bránit položením rákosové rohože na střechu pergoly.
Ke stavbě velké, pevné, samostatně stojící pergoly lze použít cihlové nebo kamenné sloupy, aby dobře udržely těžké dřevěné překladové trámy. Střední a menší stavby je vhodné stavět z dřevěných sloupků a nosníků (vazníků). Dobré je používat stejný druh dřeva. Z jehličnanů se hodí víc borovice a modřín než smrk. Bude hezčí, když vazníky ukončíte špičkou nebo když jejich konce seříznete či vytvarujete tak, aby dostaly orientální vzhled.
Hrubě tesané hranoly jsou dobrou volbou k selskému stavení a do venkovských zahrad. Do lesního prostředí lze použít i kulaté kmeny, dokonce s kůrou. Důležité je ovšem dřevo správně ošetřit a důkladně namořit.
Oblouky z kovových profilů s plochým, kulatým nebo hranatým průřezem jsou moderní a nevtíravé. Pokovená či plastem potažená konstrukce vydrží déle než dřevo, obvykle vyžaduje jen malou údržbu. Je to ovšem drahé řešení. Existuje také možnost využít výrobky z recyklovaných plastů, známé především jako plotovky.
Vhodným materiálem na výrobu pergoly a ostatních zahradních staveb je borovice. Má v sobě vysoký obsah pryskyřic a dobře odolává vodě. Máte-li možnost, je vhodné na stavbu pergoly zakoupit tlakově impregnovaný materiál. Nejběžnější a nejlevnější na stavbu je smrk.
Kvalitní povrchová úprava a zastřešení dokážou velmi prodloužit životnost celé pergoly.
Patky nezatloukejte až k zemi, hranolky by měly být asi 10 cm nad zemí. Ranní vlhkost nebo mokrá tráva k nim dosáhne hůře a hranolky déle vydrží. Tvar výpletu nebo výplně pergoly můžete zvolit libovolný, záleží na vkusu a také na prostředí, do něhož je celá zahradní stavba umístěna.
Na vybranou dřevinu navlečte šablonu zvoleného tvaru a vyčnívající větévky ze šablony odstřihněte. Šablonu na rostlině ponechte, důkladně ji ale upevněte k zemi, aby se působením větru neposunula. Rostlina šablonou proroste tak, že ji nebude vidět, a vy budete příště už jen zastřihávat nově vyrašené větévky. Ideálním obdobím k tvarování je duben a pak začátek léta, tedy červen. Drobné estetické zastřihávání můžete samozřejmě provádět během celého roku kromě zimy. Rostliny stříhejte ideálně za podmračeného počasí a keře nezapomeňte pravidelně zalévat. Nůžky po každém řezu očistěte, abyste jimi nepřenesli na jinou dřevinu případné onemocnění či škůdce.
Keř vytvarovaný do spirály si můžete také zkusit vytvořit. Vyberte si ale dostatečně pevnou a velkou rostlinu, aby na ní bylo tvarování vidět, nejlépe s rovným kmenem. Obtočte kolem ní provázek v přibližně stejných rozestupech, poslouží vám jako vodicí čára, a začněte podle něj keř odshora dolů zastřihávat. Máte-li ale pěknou, vzrostlou túji, zkuste ji první rok nejdříve sestříhat do tvaru kužele a až následující vyzkoušejte spirálu. Tvarované okrasné dřeviny, které se střihem udržují v daných tvarech, ať už geometrických nebo jiných, se nazývají také topiary. Složitější topiary mohou mít podobu i živé sochy. Pojmenování topiary je odvozeno od latinského slova označujícího ornamentální krajiny a čeština pro něj zatím název nemá.
Tvarované túje dodají zahradě noblesu a šmrnc. Lze je dokonce tvarovat podobně jako sochař tesá sochy. Jejich úpravou se můžete přímo umělecky vyžít. Nejlépe je kombinovat stříhání na jaře (březen až květen) se stříháním na konci léta (srpen až září).
Nejjednodušší tvary zvládnete možná vystříhat od oka. Ale pozor na stálé zarovnávání, které pak zanechá mnohem menší keřík, než jste měli původně v plánu. Kužel vytvoříte snáz, pokud si na keř připevníte do jehlanu pár bambusových hůlek a nahoře je svážete, případně kolem jejich obvodu několikrát obtočíte provázek či drátek. Kulovité tvary můžete vytvářet pomocí různých improvizovaných obručí.
Na složité tvary malých sošek se vyplatí vytvořit si formu z drátěného pletiva. Tu nasadíte na keř (poté, co jste jej nahrubo ostříhali do požadovaného tvaru) a přečnívající výhony odstřihnete. Pomocí formy pak budete keř i nadále udržovat. Formy lze v některých zahradnictvích dokonce zakoupit již hotové. Podmínkou úspěšné práce jsou kvalitní, ostré zahradnické nůžky přiměřené velikosti. Existují dokonce i tvarovací malé pilky na elektrický pohon.
Přečnívající výhonky je třeba odstraňovat co nejdříve. Od jara do podzimu, kdy rostliny bujně přirůstají, budou potřebovat zástřih i jednou za dva či tři týdny. Ovšem například pomalu rostoucí tis stačí zastřihnout jednou ročně. V zimě nezapomeňte keře ochránit před těžkým sněhem, který by mohl dílo polámat.