Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia) je rychle rostoucí a výnosná meziplodina pro využití na píci a na zelené hnojení. Skýtá více živinného humusu než vytrvalého a procesy tlení reziduí u ní probíhají rychleji než u ostatních rostlin na zelené hnojení.
Je využívaná jako meziplodina z hlediska boje proti plevelům. Ranější výsev (počátek července) po 70 dnech poskytuje 67,4 t na 1 ha hmoty a pozdější (počátek srpna) 164,5 t na 1 ha veškeré hmoty.
Mezi včelaři je svazenka oblíbená jako vynikající medonosná plodina. V poslední době nachází uplatnění také na svažitých pozemcích jako protierozní plodina, která se přes zimu ponechá na poli a na jaře se do ní vysévají zrniny nebo kukuřice na siláž.
Sklizeň zelené hmoty je možná již za 60 dnů po vysetí a skončit by měla nejpozději 10 dnů po začátku kvetení, protože v té době se již prudce zhoršuje kvalita píce. Píce svazenky má dobrou nutriční hodnotu a je ceněna pro vysoký obsah popelovin. Je doporučována jako vhodná meziplodina po okopaninách od poloviny srpna.
Svazenka se seje do hloubky 1,5 až 2 cm, hustota setí je 200 až 500 g na 100 m2.
Svazenka vratičolistá pochází ze Severní Ameriky (Kalifornie), u nás je pěstována od konce 19. století a občas zplaňuje.
Patří do čeledi stružkovcovitých (Hydrophyllaceae). Žádný z druhů této čeledi není u nás původní. Rostlina je 20 až 80 cm vysoká, má hustý kořenový systém. Lodyha je přímá, pokud je větvená, pak jen v horní polovině, dole zůstává lysá, ale v horní části je žláznatě chlupatá. Listy jsou přisedlé až krátce řapíkaté, nepravidelně peřenosečné, u báze obvykle poloobjímavé, podél žilek a na okraji chlupaté. Květy jsou ve svinutých, 40–70květých dvouvijanech, mají modrofialovou až světle modrou nebo bělavou barvu, jsou pětičetné, kališní lístky chlupaté, zelené. Plodem je tobolka, která obsahuje 2 až 4 semena.
Svazenka vratičolistá je medonosná jednoletá rostlina, která má rychlý růst a vývoj. Vegetační doba je 50 až 60 dnů. Velmi dobře vzchází také za sušších podmínek. Mladé rostlinky většinou nepřežijí zimu (nezapleveluje půdu). Kvete od května do září.
Pěstuje se jako nektarodárná rostlina a krmná pícnina, občas i pro ozdobu na zahradách. Není náročná na půdu, stanoviště by mělo být slunné. Množí se semeny, která se vysévají přímo na venkovní stanoviště v dubnu, pokud chcete prodloužit dobu kvetení, vysévejte ji postupně od dubna až do června.
Tato výborná strnisková plodina a meziplodina svým množstvím kořenové a nadzemní hmoty významně obohacuje půdu humusem. Je tak osvědčeným přerušovačem obilních a osevních sledů, rostlinou dočasných protierozních pásů a rovněž včelařsky významnou rostlinou. Vhodná je pro letní i podzimní výsevy. Na trhu je k dostání v balení 0,25 kg, její vydatnost je na 50 m2. 3 kg mají vydatnost na 600 m2, 25 kg má vydatnost na 2 ha.
Její píce je méně kvalitní (při zavadnutí hořkne), pěstuje se tedy na zelené hnojení, případně se může pěstovat k technickým účelům (přes zimu se nechává na poli). Silná pokryvnost jemných listů zajišťuje velmi dobrou odplevelovací schopnost. Dobře zastiňuje půdu a zabraňuje výparu. Zlepšuje výnosy následných plodin a strukturu půdy. V meziporostním období zabraňuje vyplavování živin. Je ideální plodinou pro pozemky postižené erozí. Pěstuje se také jako ozdoba na zahradách. Jako okrasné rostliny se pěstují spíše jiné druhy svazenek. Žádný druh čeledi stružkovcovitých však není u nás původní.
Osiva určená k zelenému hnojení umožní zvýšit obsah humusu v půdě (náhrada za nedostatek chlévského hnoje), zlepší fyzikální vlastnosti půdy, zvýší mikrobiologické aktivity včetně fytosanitárního účinku, zajistí odplevelení půdy a zlepší její celkovou úrodnost. Pro tento účel jsou nejvhodnější druhy a jejich směsi, které svým rychlým vývojem a nárůstem organické hmoty splňují biologické a agroekologické požadavky. Jedná se zejména o hořčici bílou, hrách setý, luskoobilní směsku, pelušku jarní, řepku ozimou, směs hořčice a řepky, jetel nachový a o právě popisovanou svazenku vratičolistou.
Ta se pěstuje hlavně jako hodnotná medonosná rostlina, po odkvětu se zaorává jako zelené hnojení. V menší míře se využívá také jako pícnina, avšak je nahořklá a navíc stonky dřevnatí, musí se sklízet ještě před květem, takže se už nedá využít k včelařským účelům. Bylo vypěstováno několik odrůd. Občas se používá do suchých vazeb. Díky své nenáročnosti a poměrně krátké vegetační době je zvláště vhodná k pěstování ve vyšších polohách. Má ráda slunná stanoviště.
Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.
Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.
Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...
Odrůdy slivoní švestek jsou bohužel citlivé na šarku. Šarka způsobuje opadávání ještě nezralých švestek, což znamená, že jsou kyselé. Toto onemocnění poznáme podle žlutých až zelených skvrnek na plodech a listech. Plody jsou hrbolaté, mají dolíčky, pod kterými je červená až hnědá dužina. Onemocnění přenáší hmyz a není možné ho nijak léčit, stromy je nejlepší vykácet a kompletně spálit. Nejdůležitější je prevence, respektive výběr vhodné odrůdy. Pro výsadbu se používají generativní neboli semenné podnože (tedy stromky vypěstované ze semen, protože se šarka nepřenáší semeny). Podnož je kmen s kořenovým systémem, na který je naroubována jiná odrůda slivoně. Vhodné je nahradit citlivé švestky pološvestkami nebo slívami. Pokud chcete pěstovat slivoně, doporučuje se vždy vyhledat odrůdy odolné vůči šarce.
Stromky vysazované ve školkách jsou tvořeny podnoží myrobalánu. Nevýhodou je však velký vzrůst. Dalším problémem je, že stromy na tomto základu vynáší plody později než klasické švestky. Proto se hodí do teplých a suchých oblastí republiky. Do nejteplejších oblastí Česka jsou vhodné například tyto odrůdy: Stanley, Čačanská lepotica, Čačanská najbolja.
Wangenheimova švestka, zelené renklody a durancie jsou jako semenáče vhodné pro těžší a vlhčí půdy. Stromy na těchto podnožích rostou mnohem méně než na podnožích myrobalánu.
Mezi podnože, které jsou vhodné i za způsobu vegetativního množení, tedy způsobu, kdy se strom dělí řízkováním a má stejný genetický materiál jako matečná rostlina, patří odrůdy jako St. Julien nebo MY–KL–A, které dobře rostou i ve vlhčích a těžších zeminách, mají vzrůst asi 60–70 % myrobalánu. Stromy mají dřívější plodnost než právě myrobalánové podnože.
Máte-li jen malou zahradu, kde je důležitý každý centimetr místa, vhodnou podnoží je WAxWA, jejíž růst je 50–60 % myrobalánu a vřetena plodí už druhým nebo nejpozději třetím rokem od vysazení.
Máte-li zahradu v mrazové kotlině, pak slivoně raději vůbec nevysazujte. Ideální je pěstovat stromy do nadmořské výšky 350 m n. m., odolné odrůdy do 450 m n. m., při dobré péči a vhodném lokálním klimatu mohou zvládnout i vyšší polohy. Dobré je mít samosprašnou odrůdu. Pokud není, musíme jim zajistit opylovače (jiná odrůda nedaleko stromu).
Švestky se sází na jaře nebo na podzim. Pokud máte dost času na přípravu půdy, ideálním řešením je na podzim půdu zrýt a prohnojit hnojem. Poté je vhodné půdu obohatit pomocí zeleného hnojení, což je ekologická a levná varianta přihnojování půdy. Zasadí se drobné rostliny jako měsíček lékařský nebo svazenka vratičolistá, vikvovité (lupina, bob, hrách, vikve a hrachor) a brukvovité (řepka, hořčice) rostliny, které se poté do půdy zaryjí. Jejich drobné kořínky půdu obohatí například o dusík. Podzim je dobou vhodnou pro zasazení malých stromků slivoní – vřeten. Vřetena jsou stromky o výšce kmenu od 30 do 60 cm. Ostatní výhony mají mít alespoň 20 cm. Pokud chcete zasadit více stromků, doporučuje se vzdálenost mezi jednotlivými vřeteny slivoní asi 1,5–1,8 m průměrně. Pokud máte podnož myrobalánu nebo St. Julienu, tedy podnože většího vzrůstu, sázejte ve vzdálenosti 4,5 x 2,5 m (vzdálenost mezi řadami x vzdálenost mezi stromky v řadě). Podnože méně vzrůstné, jako je například Wangenheimova odrůda, sázíme 4 x 2 m a slabě rostoucí, jako je Pixy, 4 x 1,5 m. Kombinujeme-li vzrůstné podnože s velmi vzrůstnými korunami, sázíme i 6 x 4 m od sebe. Místo štěpování musí zůstat nad zemí.
Stromy potřebují dostatečnou výživu, a pokud je sucho, tak i dostatečnou zálivku. Dostatek vláhy je důležitý zejména v období růstu plodů. Nejchutnější a obecně nejlepší plody slivoní rostou ve druhém až třetím roce od výsadby. Na podzim, když přijdou větší mrazíky, je třeba strom přihnojit lopatkou Cereritu. Do kruhu 1,5 m od kmene se položí nastýlka neboli mulč starého chlévského hnoje ve výšce cca 10 centimetrů. Kmene se ale hnůj nemá dotýkat. V době vegetace se na mulč přidává pokosená tráva. Princip mulče nahrazuje přirozený proces v přírodě, který funguje tak, že spadlé listy a větve zadržují vláhu v zemi a postupně se vrací do půdy a hnojí ji, čímž navrací stromu živiny a energii. Hnojení starších stromů není tak potřebné, protože slivoně mají hluboké kořeny a mohou tak čerpat živiny z větší hloubky. Tyto stromy tedy půdu nevyčerpávají, a tak může být půda ve švestkových sadech i velmi úrodná.
Stromy řežeme koncem března až v době květu, pokud krátíme mladé slivoně, tak na počátku jejich plodnosti. Jestliže jste stromky sázeli na podzim, proveďte první řez následující jaro, pokud na jaře, tak ještě v témže období. Zkracovat větve je možné v době vegetace, jako to platí u jiných peckovin, a to až do začátku září. První roky se provádí takzvaný výchovný řez. Mladé stromy se zkracují, mají-li příliš dlouhé výhony, a tímto řezem korunu zahušťujeme. Starší stromy řežeme, mají-li příliš dlouhé jednotlivé větve nebo roste-li určitá větev příliš v ostrém úhlu ke kmenu (při přetížení by se větev mohla odlomit a strom tak nenávratně poškodit. Ideální je roční přírůst větví asi půl metru, pak stačí strom řezem prosvětlovat. Pokud je menší, korunu bychom měli prořezávat hlouběji.
Chceme-li vypěstovat mnoho kvalitních plodů, měli bychom provádět probírku plodů. Slivoně nasazují dvakrát až desetkrát více plodů, než jsou schopny dovést k dozrání (zejména u původních druhů švestek). Probírka by měla proběhnout začátkem léta (červen), a to tím způsobem, že švestka, dotýkající se některé další by měla být odstraněna. Dokonce je uváděno, že plody by měly mít mezi sebou vzdálenost 6 až 9 palců. Nejlepší je přebytečné plody odstraňovat ručně. Námahu spojenou s probírkou vám vynahradí kvalita výsledného ovoce.
Švestky nejsou příliš dlouhověké. Jsou-li výnosy nízké nebo je-li slivoň napadena chorobou, je dobré strom skácet a nahradit novým.
Červivost plodů způsobuje pilatka švestková, plody jsou následně napadeny moniliovou hnilobou. Dalším nepřítelem je obaleč švestkový, mšice a puklice švestková. Stromy proti těmto škůdcům chráníme na jaře postřiky. V době opadu 95 % okvětních lístků se provádí večer postřik přípravkem Zolone 35EC, který je účinný proti pilatce švestkové a žluté.
Muchovník se rozmnožuje výsevem na jaře, dělením a nebo štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno. Roubování se s úspěchem provádí na další rostlinné druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřáb (Sorbus). Ve vašem případě si můžete obstarat některou z těchto rostlin, která je již zakořeněná a na ni po posledních mrazech naroubovat odstřižený muchovník. Nebo můžete sazenice rozpůlit v jejich kořenovém balu.
Délka řízků při množení ptačího zobu je okolo 10 cm. Není třeba přikrývat řízky v květináčích, stačí jen udržovat vlhké. Připravil jsem ke shlédnutí výběr video návodů na množení ptačího zobu. Pokud máte zájem, můžete se podívat, jak to dělají ostatní, zde: https://www.youtube.com/res…
Pravdou je, že ve většině případů vaše malé okurky umírají na rostlině, protože nebyly opyleny. To malé zduření za samičím květem se nazývá vaječník a ještě není skutečnou okurkou. Samičí květ vyžaduje opylení od samčího květu, aby vaječníky nabobtnaly, rostly a staly se z nich okurky.