Tis červený je krásný keř, na kterém dozrávají lákavé červené bobule. Tato dekorativní dřevina je však prudce jedovatá. Alkaloid taxin se trávicím traktem rychle vstřebává a příznaky otravy se objevují již po 20–30 minutách.
Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.
Zdroj: Taxus baccata
Typ růstu tisu je významně ovlivněn způsobem, kterým byl namnožen. Jsou-li tisy (botanická forma) pěstovány ze semene, vyrostou z nich relativně velké, vzpřímeně rostoucí stromy. Jsou-li rozmnožovány vegetativně – řízkováním, dceřiná rostlina si poměrně dlouhou dobu uchovává typ růstu, který měla původní větvička, z níž byl řízek odebrán (záleží na pozici v koruně mateřské rostliny). Tedy, byl-li odebrán z bočních, do strany rostoucích větviček, výsledná rostlina bude postrádat terminál (růstový vrchol) a bude mít spíše křovitý růst s vodorovnými anebo šikmými větvemi. Byl-li řízek odebrán z terminálních, vzhůru rostoucích výhonů, výsledný habitus bude podobný jako u semenáčů, jen se slabším vzrůstem. Všeobecně ale platí (i u ostatních vegetativně množených rostlin), že po určité době bude mít namnožená rostlina stejný habitus jako rostlina mateřská.
U okrasných forem je množení stonkovými řízky jediným možným způsobem množení, kterým je možné uchovat vlastnosti mateřské rostliny.
Sazenice se dají koupit v některých zahradnictvích, kde se jejich cena pohybuje kolem 150 korun za kus.
Zdroj: Taxus baccata
V ČR roste roztroušeně až vzácně, nejvíce v pahorkatinách až podhorských oblastech. Celkově roste v Evropě od Britských ostrovů až po Karpaty a pobaltské země, na severu po jih Skandinávie, na jihu převážně jen v horách (v Alpách do nadmořských výšek až 1 400 m), vyskytuje se hlavně v oblastech teplého oceánského proudění s mírnými zimami. Dále roste na severu Afriky, na Kavkaze a v Malé Asii.
Jde o pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř nebo strom. Borka je tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Kvete v březnu až dubnu. Tis se dožívá stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Rostlina je dvoudomá, má samčí a samičí jedince, přičemž samičí rostlina plodí červené bobule.
Z našich jehličnanů má nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–3 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší a matná. Jsou dvouřadé, na stromě vytrvávají 5–8 let, postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech.
Zdroj: Taxus baccata
Jediný druh, u kterého na území České republiky připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední Taxus media. Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (i u nich se však projevuje v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, například jiným zakončením jehlic, celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.
Fastigiata má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídkakdy přesáhne 1 m na šířku. Výška je velmi variabilní v závislosti na půdních podmínkách. Jehlice jsou tučné a temně zelené, raší zářivě zelené. Větvičky mají oranžovohnědou barvu. Většinou se jedná o samičí klony, které nesou jasně červené plody, které jsou jedovaté stejně jako celý keř.
Hicksii je odrůda tisu prostředního, což je výsledek úspěšného křížení odrůd Taxus baccata Fastigiata a Taxus cuspidata. Tvoří velice pěkný, široce sloupovitý, bohatý a kompaktní keř, který roste pomalu a hustě – v 15 letech dosahuje kolem 3 metrů do výšky a 1 metr do šířky, takže je vhodný i do malých zahrad. Větve rostou přísně vzhůru a jsou posety neopadavými, lesklými, sytě zelenými jehlicemi, které pokrývají celou rostlinu. Nevyholují spodní větve jako běžné tisy. Tvoří sytě červené nejedlé plody.
Semperaurea je atraktivní odrůda tisu červeného výrazně žluté barvy. Neopadavé jehlice tohoto tisu jsou až 2 cm dlouhé, ploché, vrchní strana na horních (osluněných) větvičkách keře je výrazně žlutá v sezóně až oranžově zlatavá v zimě, spodní a vnitřní jehličí je pak sytěji až tmavě zelené. Roste převážně vzpřímeně, vcelku hustě do široce vystoupavého keře o výšce 2–3 m a šířce kolem 2 m.
Summergold je jehličnan z čeledi tisovité a rodu tis, který dorůstá 2 metrů výšky a 3 metrů šířky. Je rozložitě až plazivě rostoucí. Na jaře jsou jeho nové jehlice žluté, později ztmavnou. Plody tvoří na podzim, jsou to červené dužnaté míšky. Je jedovatý. Vyhovují mu běžné, propustné půdy, střední vlhkostní režim a stanoviště slunné až polostinné. Hodí se do předzahrádek, na tvarování, do skupinových výsadeb.
Fastigiata Aurea má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídkakdy přesáhne 1 m na šířku. Výška je velmi variabilní v závislosti na půdních podmínkách. Tučné jehlice na vrchní vrstvě keře jsou zářivě žlutozelené. Větvičky mají zelenou až hnědou barvu. Většinou se jedná o samičí klony, nesoucí jasně červené plody, které jsou jedovaté stejně jako celý keř.
Zdroj: Taxus baccata
Chamaecyparis nootkatensis neboli Cypřišek nutkajský je miláčkem mezi jehličnany. Svým nenapodobitelným tvarem připomíná strom se zeleným závojem. Jeho větve jsou prohnuté, horizontální a okolní větvičky s jehličím jsou svěšené. Barva je středně zelená. Celkový tvar je pyramidální se širokou základnou. Jeho běžná výška se pohybuje mezi 6–10 m, přičemž v parcích a arboretech, kde má neomezený prostor pro kořeny, může být s věkem až dvojnásobná. Je tolerantní vůči všem typům půd, ale nejlépe mu vyhovují vlhčí, mírně kyselé humózní půdy. Nestříhá se. Nesnáší znečištěné ovzduší uprostřed měst. Je plně mrazuvzdorný do -34 °C. Tuto velmi dekorativní dřevinu lze využívat pro živé ploty, stromořadí, na hřbitovy, do zahrad i předzahrádek a městské výsadby.
Jalovec obecný je neopadavý, dvoudomý, pomalu rostoucí, až 10 m vysoký keř nebo strom rozmanitého tvaru (kuželovitý, sloupcovitý, rozložitý, často s více kmeny). Borka je šedá až hnědočervená, podélně brázditá, tenká, snadno se odlupující. Jehlice v 3četných přeslenech, 1 až 1,5 cm dlouhé, svrchu žlábkovité s bělavým proužkem, opadávají ve věku 3 až 4 let. Samčí květy jsou 4 až 5 mm velké, vejcovité, žluté, samičí cca 2 mm velké, zelené. Plody (jalovčinky) kulovité, mají 6 až 10 mm v průměru, zprvu jsou zelené, později modré až černé a ojíněné, dozrávají po 2 letech, 3. rokem opadávají. Kvete v dubnu až květnu. Jalovci vyhovuje slunné stanoviště a spíše písčité, suché, málo výživné půdy. Množí se semeny nebo řízky. Pokud chcete sklízet i jalovčinky, musíte zasadit jak samčí, tak samičí rostlinu. Jalovec je o něco méně jedovatý než tis červený.
Zdroj: Taxus baccata
Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trochu efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharosa, rafinosa, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.
Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).
Při diagnostice otravy tisem červeným je nutné vždy zjistit, kolik toho pacient požil, jakou část konkrétně požil, jak dlouho uběhlo od otravy. Bohužel v tomto případě nám žádné zobrazovací metody v ozřejmění nepomohou. Musíme se tedy spoléhat pouze na důkladnou anamnézu.
První pomocí je vyvolání zvracení, jelikož se tis poměrně rychle z žaludku do organismu vstřebává, je nutné zvracení vyvolat okamžitě a nečekat na příjezd záchranné služby a „vypumpování“ žaludku. Bohužel zatím není známa žádná protilátka. V léčbě se tedy spoléháme pouze na výplach žaludku a udržování základních životních funkcí. Dále se využívá možnost dialýzy.
Zdroj: Taxus baccata
Konifery se vysazují jako různorodé skupiny jehličnanů i jednotlivé solitéry nápadné nejen pestrými jehlicemi či zajímavým tvarem, ale i nízkým nebo přímo zakrslým růstem.
Většinu těchto zákrsků tvoří kultivary našich dobrých známých jehličnanů – borovice, smrku, tisu nebo jalovce. Ve skalkách objevíme často ještě menší zakrslíky smrčků, cypřišků nebo půdopokryvných jalovců.
Výhodou těchto konifer je velmi pomalý růst do výšky, navíc většina z nich dobře snáší zaštipování a tvarování mírným řezem nebo zastřihnutím.
Velmi oblíbeným jehličnanem je zakrslý kónický smrček (Picea glauca Conica) dorůstající po letech do výšky dvou a půl metru nebo pomalu rostoucí, ploše kulovitý smrk (Picea pungens Glauca globosa) vysoký do jednoho metru.
V posledních letech se objevují formy zakrslých smrků s jehlicemi namodralými, zlatavými a stříbrnými.
Stejně tak najde uplatnění borovice kleč (Pinus mugo), která je k dostání v četných variantách a barevných odstínech. Je nenáročná na půdu a odolává znečištěnému prostředí, větší nároky má jen na světlo. Dobře snáší tvarování zaštipováním jarních výhonů v červnu. Zpomalí se tak růst, a navíc borovice získá kompaktnější vzhled.
Krásnou solitérou malé zahrady se může stát jedlovec (Tsuga canadensis Minuta) dorůstající výšky šedesáti centimetrů, hustý a ploše převislý. Snese i vlhké půdy a je velmi odolný proti mrazu.
Dobře vypadají i nízké a poléhavé kultivary jalovce s jehlicemi od stříbřitě bílé přes modravou až po žlutou. Rostou poměrně pomalu a některé kultivary mají při plazivém růstu schopnost kopírovat terén.
Za zmínku stojí i tis červený (Taxus baccata) nebo tis japonský (Taxus cuspida) v zakrslém tvaru, případně jejich kříženci. Rostou hodně pomalu, velmi dobře snášejí tvarování řezem a v nabídce najdete i barevné variety.
Všechny výše jmenované jehličiny se hodí nejen pro výsadbu do skalek, ale i do pěstebních nádob. Před nákupem v zahradnictví je dobré poradit se s odborníky, jak zkombinovat různé tvary a jejich barevnost.
Nejvhodnější dobou pro jejich výsadbu je jaro nebo podzim, konifery pěstované v kontejnerech lze vysazovat celoročně.
Zakrslé jehličnany žijí několik desetiletí, potřebují proto při výsadbě do nádob dobrou drenáž a nevysychavou propustnou zeminu.
Hluboký stín nesvědčí zvlášť mladým rostlinám, které se pak vytahují a ztrácejí tvar. Pravidelná zálivka je samozřejmostí i v bezmrazém období během vegetačního klidu – konifery většinou nezmrznou, ale uschnou.
Během vegetace jsou vhodná hnojiva podporující růst, ke konci vegetačního období hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu – k podpoře vyzrávání pletiv. Při dobré péči vám konifery spokojeně porostou a předvedou se v plné kráse.
Čisté, strohé linie úzce rostoucích jehličnanů zesilují dojem upravenosti a harmonie. Vytvářejí protipól k rostlinám s bujnější stavbou, pestrými listy a květy a odvádějí od nich pohled vzhůru. Toho lze využít pro zviditelnění odlehlého zákoutí či určitého místa, například vstupu do části zahrady s odlišným využitím, středu protínajících se cest nebo třeba zátiší s uměleckou plastikou. Na rozlehlé ploše fungují jako orientační body. Navozují pocit klidu, zároveň však pozorovatele provokují a udržují ve střehu, zvlášť když dosahují značné výšky. Třebaže jehličnany s tužkovitou siluetou neposkytují blahodárný stín, čím starší a vyšší jsou, tím větší pozornost upoutávají. Přímo si o ně říkají pozemky s rovinatým terénem a velkou trávníkovou plochou, jimž chybí výšková členitost. Nezklamou ani v době, kdy zahradu přikryje sníh.
Jemný a působivý kontrast vznikne, když stálezelené vertikály spojíte s okrasnými travami. Poutavou hru tvarů vyvolají spolu s dřevinami, které se svými dlouhými vodorovnými větvemi rozpínají do šířky několika metrů. Velmi jim sluší také partnerství s bohatě kvetoucími keři, jako jsou pustoryly (Philadelphus), kolkvicie (Kolkwitzia amabilis), magnólie (Magnolia) či tavolníky (Spiraea).
Jde o dřeviny velmi oblíbené v našich zahradách, které se používají jak do stříhaných živých plotů (tis obecný – Taxus baccata, cypřišky – Chamaecyparis, jalovec – Juniperus virginiana, zerav – Thuja occidentalis, jedlovec – Tsuga heterophylla a další), tak jako solitérní (osamoceně stojící) anebo v malých skupinách (další z jehličnanů – smrky, borovice, jedle, modřín).
Zdroj: Konifery
Tis se objevuje jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých) a na stinných stanovištích (špatně snáší rychlé změny intenzity světla).
Velmi často se pěstuje v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve a podobně), délkou jehlic či barvou míšek. Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, udržuje si daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Množí se semeny nebo koncem léta stonkovými řízky, což je u okrasných forem jediný možný způsob množení.
Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), je vhodný pro stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.
Tato domácí, ve volné přírodě vzácná dřevina roste od nížin až do nižších horských poloh. Dokáže růst na silně zastíněných místech i na plném slunci, jen má-li tam alespoň trochu vlhkou půdu. Na živiny je nenáročná, upřednostňuje vápenaté půdy, ale nevyžaduje je. Výborně snáší znečištěné ovzduší.
V současnosti je tis oblíbeným keřem pro výsadbu v parcích i zahradách. Z našich jehličnanů má nejtmavší zbarvení, a tak dobře vyniká mezi jinými. Zvlášť pěkně tisy vypadají v podzimním období, kdy se kolem semen vytváří dužnatý červený obal – míšek (epimatium).
Výhodou tisu je i velká tolerance k zastínění. Z evropských dřevin snáší stín nejlépe. S oblibou se využívá pro stříhané živé ploty. Další výhodou je výborná regenerace i na starém dřevě (dobře snáší hluboký zmlazovací řez). Díky pomalým přírůstkům se z tisů úspěšně tvarují takzvané živé sochy (topiary). Tis se hodí také k výsadbě jako solitér či do skupinových výsadeb. Specializovaní prodejci nabízejí bohatý sortiment kultivarů. Zatímco některé se místo do výšky rozrůstají spíše do šířky; jiné vynikají světlejším zbarvením jehličí (ty je vhodné vysazovat na místa s dostatkem slunce) či velmi útlou siluetou.
Tis červený nejlépe roste v živných, dobře propustných půdách. Především mladé rostliny pravidelně zaléváme, aby nedošlo k přísušku. Pozor však na zamokření. Volíme stanoviště na slunci až v mírném polostínu. Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. Tisy velice dobře snáší řez. Brzy na jaře provádíme zmlazení rostlin, během vegetace pak zastřihujeme nové výhony. Je schopen obrážet i ze starého dřeva. Plně mrazuvzdorný do -27 °C.
Zdroj: Taxus baccata
Juku zná většina z nás spíše jako nenáročnou exotickou pokojovou rostlinu. Některé druhy však snesou i mráz a lze je pěstovat celoročně venku na zahradě. Vytvářejí husté růžice přízemních listů, které jsou zajímavé svou namodralou barvou či veselým panašováním. Kromě juk se zelenými listy si můžete do zahrady vysadit i kultivary s listy různě zbarvenými, například žlutě pruhovanými.
Zde jsou uvedeny některé druhy, které lze u nás celoročně pěstovat mimo interiéry:
Zdroj: Juka
Muchovník se rozmnožuje výsevem na jaře, dělením a nebo štěpováním. Muchovník se štěpuje snadno. Roubování se s úspěchem provádí na další rostlinné druhy, jako jsou hloh (Crataegus) a jeřáb (Sorbus). Ve vašem případě si můžete obstarat některou z těchto rostlin, která je již zakořeněná a na ni po posledních mrazech naroubovat odstřižený muchovník. Nebo můžete sazenice rozpůlit v jejich kořenovém balu.
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět
Délka řízků při množení ptačího zobu je okolo 10 cm. Není třeba přikrývat řízky v květináčích, stačí jen udržovat vlhké. Připravil jsem ke shlédnutí výběr video návodů na množení ptačího zobu. Pokud máte zájem, můžete se podívat, jak to dělají ostatní, zde: https://www.youtube.com/res…
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět