Sansevierie jsou nenáročné rostliny, jejichž pěstování zvládne i začátečník. Zničit je může jen trvalé přemokření při nízkých teplotách v době vegetačního klidu, pak dochází k hnilobě kořenů. Tchýninjazyk snáší stín i plné slunce, sucho i pravidelnou zálivku. Zejména pestrolisté variety jsou více světlomilné, takže jim nevadí ani přímé sluneční paprsky. Ideálním místem pro tuto rostlinu bude východní nebo západní okno. V zimě ji raději přesuňte na zcela prosvětlené stanoviště. Rostlině vyhovuje normální pokojová teplota od 20–24 °C. V zimě by pak neměla teplota klesnout pod 12 °C.
Jde o rostlinu, která trpí, když to přeženete zálivkou, proto ji zalévejte jen tehdy, když je zemina opravdu suchá, od jara do podzimu tedy zalévejte jen mírně. Nadměrnou zálivku signalizují hnědé skvrny nebo shnilé listy. V zimě zalévejte asi 1x za měsíc, v závislosti na teplotě stanoviště. Při zimním zalévání dejte pozor, aby se voda nedostala do středu růžice, mohlo by to způsobit její zahnívání. Tchýninjazyk nemá vysoké nároky na vzdušnou vlhkost, stačí jen pravidelně omývat listy rostliny od prachu.
V teplých měsících hnojte tchýninjazyk jednou za dva až tři týdny organickými a minerálními hnojivy pro kaktusy, v zimě není potřeba hnojit. Jako půdní směs se používá listová půda, kompostová půda, humus, rašelina a písek, a to v poměru 2:1:1:1:1.
Tchýninjazyk neroste moc rychle, takže se přesazuje jen podle potřeby. Mladé rostliny je vhodné přesadit každý rok, starší rostliny asi každé 2 až 3 roky. Tchýninjazyk lze množit dělením oddenku, to je bočními výhonky na jaře, nebo pomocí listových řízků. K množení listem použijte starý list, ten rozřežte na kousky dlouhé 4 až 5 cm a na vzduchu trochu přisušte. Poté list spodním koncem vsaďte do písku a po zakořenění (asi po měsíci) přesaďte do květináče se substrátem.
Tchýninjazyk (Sansevieria, nebo také tenura) má svůj původ v západní Africe. V současnosti je známo přes šedesát jeho druhů, několik z nich se pěstuje jako pokojové rostliny. Tchýninjazyk má krásné dekorativní listy s nepravidelnými pruhy světle zelené barvy nebo žlutým lemováním. Listy jsou velké, dužnaté, mečovité, vyrůstají v trsech po 6 až 8 a mohou dorůst téměř do výšky jednoho metru, přičemž stojí takřka kolmo. Při správné péči se na klasovitých stoncích objevují zelenobílé květy, které se po odkvětu odřezávají. Tenury často vytvářejí silné podzemní oddenky s bočními výhony, čímž vznikají husté trsovité porosty. Kořeny jsou nevětvené, svazčité. Jde o nenáročnou rostlinu, která kromě přemokření snese snad jakékoli zacházení. Je proto vhodná i pro začínající pěstitele. Pokládá se téměř za nezničitelnou rostlinu, asi proto se Sansivieře lidově říká „tchýninjazyk“.
Když necháte tchýninjazyk v zimním období v suchu a na chladnějším místě, začne tvořit květinové výhony. Zde se můžete podívat, jak zajímavě vypadají květy této rostliny, které i nádherně voní: tchýninjazyk květ.
Tchýninjazyk je lidový název pro rostliny z rodu Sansevieria. Jde o rod vytrvalých rostlin s různým stupněm listové sukulence (tedy dužnatosti). Tento rod patří do čeledi agávovitých. Starší český název je tenura. Některé druhy (asi 20) jsou pěstovány jako textilní rostliny pro kvalitní vlákno. Největší plantáže se vyskytují v Africe, Asii, ve střední Americe. Toto technické vlákno (obchodní terminologií „bowstring hemp“) je 0,5 až 1,5 m dlouhé, bílé až šedivé, pevné, téměř zdřevnatělé. Je velmi kvalitní, voděodolné, dokonce je ve vlhku pevnější. Dobře tak konkuruje jutě a sisalu. Používá se na výrobu rybářských sítí, lodních lan a hrubé, voděodolné textilie.
Ano, tchýninjazyk je stejně jako množství jiných pokojových rostlin jedovatý. Patří totiž do čeledi agávovitých (Agavoideae). Všechny části rostliny obsahují alkaloidy a saponiny, které vyvolávají podráždění trávicího traktu.
Některé druhy Sansevierií obsahují ve slizu listů ale i antisepticky působící látky, podobně jako aloe. Například šťáva z listů druhu Sansevieria ehrenbergii má silné antiseptické vlastnosti, je tedy vyžívána v tradiční medicíně při první pomoci, způsobuje i neuromuskulární blokádu. Listy druhu Sansevieria trifasciata se používají proti bradavicím. Vařené listy několika dalších druhů se používají na vyrážky a vředy. Jako léčivo jsou používány také rozemleté nebo usušené a na prach rozdrcené oddenky.
Pokud se vám nechce běhat po kamenných obchodech, zde se můžete podívat na prodejce této rostliny a samozřejmě na jejich cenovou nabídku: tchýninjazyk cena.
Chorobami ani škůdci tchýninjazyk příliš netrpí. Ze škůdců se může objevit například štítenka nebo sviluška. Mšice se vyskytují jen vzácně.
Příčinou většiny chorob jsou pěstitelské chyby. Například při podchlazení rostliny začne vodnatět pletivo a odumírají listy. Zaschlé listy a hnědé špičky zase signalizují, že je v místnosti, kde se rostlina nachází, příliš suchý vzduch. Když zpozorujete žloutnutí listů a zároveň hnilobu, bývá nejčastější příčinou příliš mnoho vody, tedy nadměrná zálivka. Pokud však příznaky vadnutí a hniloby chybí, může být žloutnutí listů způsobené podvýživou, to znamená nedostatečným hnojením rostliny.
Wikipedie uvádí, že krtek je české jméno pro 13 rodů malých savců, hmyzožravců z čeledi krtkovitých (Talpidae). Jejich nejznámějším zástupcem je krtek obecný žijící i na území ČR. Toto zvířátko inspirovalo výtvarníka Zdeňka Milera k vytvoření animované postavičky Krtečka (respektive Krtka). Krtci žijí v podzemních chodbách, které si vyhrabávají velkými tlapami. Krtek se živí bezobratlými, které vyhledává pomocí sluchu a čichu. Především žere žížaly, které loví ve svých chodbách.
Dle Wikipedie je krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) menší černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby, které jsou jednak obytné a jednak okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina.
Krtek obecný má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný, naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst je obvykle tmavě hnědá, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 „prstů“. Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Krtek se dožívá se 2 až 5 let. Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vyhledává pomocí sluchu a čichu a vyhrabává je ostrým čumáčkem. Mezi jeho potravu patří například hmyz a jeho larvy, ještěrky, ale dokonce i žáby a myši. Žížaly ochromuje kousnutím do nervového centra a skladuje je jako zásoby na horší časy. Denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, jako sám váží.
Samice mívá na jaře (obvykle v březnu až dubnu) po čtyřiceti dnech březosti 3–7 mláďat. Ta se rodí slepá, neosrstěná a velká asi jako fazole; prohlédnou za 3 týdny. Zpočátku pijí mateřské mléko, po 3 týdnech sama loví. Pohlavně dospívají již v druhé polovině prvního roku života a poprvé se rozmnožují obvykle hned následující jaro.
Tenura trojžilná (Sansevieria trifasciata) je u nás nejčastěji pěstovaným druhem Sansevierií. Její dlouhé a špičaté masité listy tvoří trsy a bývají zbarveny do žluta, zelena a bíla. Mohou měřit až 80 cm na výšku, někdy dorůstají až do výšky jednoho metru. Původní druh má 40–150 cm dlouhé a 3–7 cm široké listy s šedobílou kresbou. Kultivary Laurentii a Craigii mají žluté okraje listů, jsou dosti vysoké. Nízký, růžicovitý habitus má kultivar Hahnii a Golden Hahnii, který má navíc žluté pruhy podél okraje listů. K novinkám na českém trhu patří Sansevieria cylindrica, která má na průřezu válcovité listy.
Tenura trojžilná nevyžaduje žádnou speciální péči, dobře prospívá na slunci na okenním parapetu nebo i v polostínu. Stačí jí jen mírná zálivka, ale o tom více dále v podkapitole o pěstování. Nejde jen o velmi dekorativní rostlinu, tenura dokáže zlepšit ovzduší v interiéru, umí totiž pohlcovat trichloretylen, benzen, toluen, xylen a formaldehyd. Účinnost můžete zvýšit větším počtem těchto rostlin v místnosti. Můžete je v bytě umístit kamkoliv, na tmavší místa, nejlépe pak ve skupinkách po třech rostlinách. Pěstované v úzkých ozdobných květináčích vypadají velmi dobře.
Wikipedie uvádí, že Lobelia je rod kvetoucích rostlin obsahujících 415 druhů se subkosmopolitním rozdělením primárně v tropických až teplých mírných oblastech světa, několik druhů je rozšířeno do chladnějších mírných oblastí. Rostliny jsou obecně známé jako lobelky. Lobelka je ve své domovině trvalka s mnoha podtypy: varianta převislá, bílá, drobná, nadmutá, nízká, šarlatová.
Rod Lobelia byl pojmenován podle belgického botanika Matthiase de Lobela (1538-1616). Někteří botanici zařazují rod a jeho příbuzné do samostatné rodiny Lobeliaceae, jiní jako podčeleď Lobelioideae v rámci Campanulaceae. Rod Lobelia představuje pravděpodobně základní formu, ze které jsou odvozeny mnohé jiné rody. Například havajské druhy (havajské lobelioidy), které se v současné době dělí do několika rodů, pocházejí z rostliny, jejíž semínka byla na dnešní Havajské ostrovy zanesena asi před 15 miliony lety z Asie.
Několik druhů lobelek se v zahradách pěstuje jako okrasné rostliny. Mezi ně patří Lobelia cardinalis syn. Lobelia fulgens, Lobelia siphilitica a Lobelia erinus. Používají se jako lemy záhonků nebo slouží pro výsadbu v truhlících.
Bylo vypěstováno i mnoho hybridů, nejznámější je asi Lobelia speciosa, což je hybrid získaný z L. fulgens, L. cardinalis a L. siphilitica. Jde o vytrvalou rostlinu vyžadující úrodnou, vlhkou půdu. Je vhodná i pro pěstování v kontejnerech.
Wikipedie uvádí, že aksamitník (Tagetes, český název je také afrikán) je rod 52 druhů jednoletých i vytrvalých bylin z čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Pochází z jihozápadu USA, Mexika a Jižní Ameriky. Různé druhy se liší podle velikosti (od 0,05 do 2,2 m). Mají zpeřené zelené listy a bílé, zlaté, oranžové, žluté nebo červené květy, velké obvykle 4-6 cm v průměru. Květina byla různě modifikována, a tak je nyní známá jako aksamitník drobnokvětý, aksamitník vzpřímený, rozkladitý či nízký.
Aksamitníky mají ostrou vůni odrazující některé druhy hmyzích škůdců. Údajně již byly vyšlechtěny odrůdy, které mají být bez zápachu.
Wikipedie uvádí, že segedínský guláš je jeden ze známých druhů gulášů. Jeho název je odvozen buď ze sousloví „szegedi gulyás“ (segedínský guláš) nebo ze „székely gulyás“ (sikulský guláš). Vaří se z vepřového masa – libového vykostěného bůčku nebo plecka. Další důležitou surovinou je kysané bílé zelí. Dále se používá cibule, olej nebo sádlo, mletá sladká červená paprika, sůl, černý pepř, bobkový list (údajně proti nadýmání) a pro zjemnění smetana. Jako příloha se hodí houskový nebo kynutý knedlík. Je možné podávat i s chlebem.
Dle Wikipedie je tento pokrm v Maďarsku známý pod názvem székelygulyás nebo székelykáposzta. Názvem „Székely“ se označovalo historické obyvatelstvo geografické oblasti Erdély nebo Székelyföld (v Česku známé jako Sedmihradsko). Tato oblast se nachází na území dnešního Rumunska, historicky patřila k Velkému Maďarsku. Tradičními surovinami Sedmihradska jsou brambory (pityóka), kukuřice (kukorica) a zelí (káposzta). A právě z kysaného zelí se připravuje segedínský guláš. V Maďarsku se podává výhradně s chlebem. Základem je vepřový perkelt, smetana na šlehání a již zmiňované kysané zelí.