Tykev olejná se pěstuje pouze pro svá jedlá olejnatá semena bohatá na bílkoviny. Byla objevena teprve před 130 lety. Do té doby byly známé pouze formy, jejichž semena byla obalena tvrdou slupkou a musela se ručně loupat, což bylo velmi pracné. Tykev olejná je vlastně nahosemennou mutací, jejíž semena tuhou slupku postrádají. Její objev a rozšíření tak znamenaly velké ulehčení práce.
Semeno tykve se využívá v potravinářství a farmaceutickém průmyslu, pokrutiny a extrahované šroty, které zůstávají po výrobě oleje, je možné použít jako bílkovinné krmivo pro hospodářská zvířata. Pro výživu lidí se využívají jednak celá semena, a to buď pro přímou spotřebu, nebo jako přísada do různých druhů pečiva, jednak olej.
Tykev olejnou je třeba nechat plně vyzrát, což poznáte podle toho, že celá zežloutne a zůstanou na ní jen zelené flíčky. Potom ji lze rozříznout a vyjmout množství jedlých a chutných semen, která je možné nasušit a uložit do zásoby. Ze semen se za studena lisuje olej zelené barvy, který se považuje za jeden z nejzdravějších rostlinných olejů. Kromě oleje (45–50 %) obsahují semena dusíkaté látky (32–38 %), sacharidy (3–5 %), hrubou vlákninu (2–4 %) a minerální látky (4–6 %) včetně stopových prvků jako zinek, měď nebo mangan.
Tykev obecná, latinsky Cucurbita pepo, patří do rodu tykvovitých. Také je označována jako tykev turek či dýně obecná. Původem náleží do Střední Ameriky. Pochází z oblasti dnešního Texasu a Mexika. Bylo prokázáno, že se pěstovala již v době 5000 let před naším letopočtem. Pro nás Evropany patří mezi plodiny, které nám přineslo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.
Má výjimečnou chuť a svoji kalorickou hodnotou se blíží bramborám. Její květy jsou žluté. Obsahuje až 90 % vody. Plodem je nám všem známá dýně, která může mít různý tvar a zabarvení. Obsahuje celou řadu užitečných látek.
Obvykle se jedná o keříčkovitou rostlinu. Další možnou rozšířenou variantou této rostliny je popínavá, plazivá lodyha se zakrnělými větvenými úponky. Stonek dýně bývá velmi dlouhý. Dosahuje délky až několika metrů. Na svém příčném průřezu je hranatý, obvykle ve tvaru ostroúhlého pětiúhelníku. Květenství tykve má typickou pampeliškově žlutou barvu. Tykev obecná patří mezi jednodomé rostliny, které mají samčí i samičí květy pohromadě. Listy mají tmavě zelené zbarvení a mohou být i absolutně nedělené. Jsou dlouze řapíkaté, trojúhelníkovité, dlanitolaločné s nevýraznými až hluboce zaříznutými laloky, s okraji různou měrou zubatými, nejčastěji jsou 15–40 cm široké, stejně jako stonky drsně chlupaté, úponky 2–6klané. Kalich je zvonkovitý, kolem 10 cm dlouhý, víceméně vzpřímený, samčí květy s delšími (až 20cm) stopkami. Stopka vyrůstá navrchu plodu tykve a je široká podle celkové velikosti dýně. Na konci pak bývá mírně rozšířená a lze ji snadno oddělit od plodu.
Plody tykve obecné mají nejrůznější tvary a velikost. Většinou ale známe díky Halloweenu ty, které jsou nažloutlé až oranžové, a typickým tvarem dýně pro tento svátek je koule s vyniklými vnějšími žebry. Může nám ale celkem běžně vyrůst do tvaru hrušky, disku, nebo dokonce klobouku, zvonku či houby. Některé dýně mohou být zcela zelené nebo bílé. Zdá se, že variabilita této rostliny nezná mezí, jelikož mnohé tykve nejsou jen jednobarevné, ale mohou být žíhané, skvrnité nebo pruhované (a to i příčně). Také oplodí tykve mívá nejrůznější tvary, většinou je hladké nebo rýhované. Setkat se ale můžeme i se slupkou, která je bradavičnatá a může mít na sobě ještě slabou, jakoby voskovou slupku. Oloupeme-li vrchní, asi centimetr tlustou vrstvu tykve, která je celkem tuhá, objeví se bílá, nažloutlá až krémová nebo naoranžovělá dužnina. Ta má vláknitou konzistenci a může mít nasládlou, ale i nahořklou příchuť. Někdy je plod částečně nebo i úplně dutý.
Tato kulturní plodina se v naší republice pěstuje spíše v malém množství. Lidé ji pěstují na zahrádkách nebo polích. Sama není takřka schopná růst ve volné přírodě, a pokud již výjimečně zplaní, tak jen krátkodobě a nemívá plody. Zplaňuje především na rumištích, kompostech nebo skládkách.
Na internetu naleznete velkou spoustu receptů k nejrůznějším úpravám plodu této rostliny. Připravit si můžete dýňové džemy, šťávy nebo kompoty. Oblíbený je i dýňový koláč.
U velkých až středních odrůd tykve, jako je Butternut, Hokkaido nebo Muscat de Provence, je tykev považována za zralou, když:
při poklepu zní dutě;
základ stonku je pěkně dřevnatý;
slupka má sytě žlutou, oranžovou nebo zelenou barvu.
To poslední však neplatí pro všechny odrůdy dýní bez omezení. Například máslová dýně mění barvu poměrně zřetelně ze zelené na béžovou. Naopak barevná změna při dozrávání u odrůdy Muscat de Provance z velké části chybí. Zde je pouze zelená barva trochu intenzivnější a tykev je jasně lesklá.
Najít správný čas sklizně je u spíše malých odrůd dýně, jako je Patisson, opravdu obtížné.
Sicana odorifera Casabanana – muškátová okurka – je rychle rostoucí vytrvalá liána pocházející ze Střední Ameriky, která zde dorůstá až délky 15 m. Má velmi chutné aromatické plody tvarově připomínající okurky, je porostlá chlupatými dlanitě laločnatými listy o velikosti až 30 cm. Není mrazuvzdorná. Ve vytápěných sklenících ji lze pěstovat jako trvalku, kvete druhým rokem. Plody jedinečné osvěžující chuti jsou vhodné jak k přímé konzumaci, na výrobu džemů, do ovocných salátů, polévky, na pečení, tak i do nápojů, na ovocná želé a jiné dezerty. Nezralé plody se vaří stejně jako zelenina.
Tato rostlina náleží mezi tykve, které mají svůj původ v Americe a patří mezi nejstarší užitkové rostliny. V Evropě zdomácněly krátce po objevení Ameriky a odtud se dostaly i do Asie. Pro lepší orientaci se tykve rozdělují do čtyř skupin: obecné, velkoplodé, muškátové a fíkolisté. Tato tykev patří mezi muškátové.
Máslová dýně má hruškovitý tvar, bílou až lehce nažloutlou barvu a obsahuje méně semen. Tato dýně má kvalitní a hutnou dužinu. Za syrova chutná podobně jako meloun Galia.
Dužnina této dýně je výborná, nasládlá a velice silná. Vhodná je pro jakékoli použití v kuchyni, a to zejména do sladkých pokrmů, jako jsou koláče, cheesecake a další druhy pečiva, nebo do marmelád. Hodí se ale také jako základ do jakéhokoliv zeleninového jídla či polévky, protože je měkká a její příprava je rychlá.
Dýně velkoplodá (Cucurbita maxima) je jednoletá popínavá zelenina z čeledi tykvovitých. Svůj název dostala podle svých až několik desítek kilogramů těžkých plodů.
Rozložitá plazivá rostlina se zavalitými, kulovitými až oválnými plody ohnivě oranžové barvy s jemnou nasládlou dužninou, silnou 3–5 cm. Plod dosahuje hmotnosti 18–30 kg, někdy až 50 kg. Tyto dýně jsou vhodné pro přímou spotřebu, kuchyňskou úpravu, konzervaci kompotováním na džemy i jako krmivo pro domácí zvířata.
Tykev velkoplodá, která je u nás nejznámější, má různé odrůdy, které se liší tvarem, chutí i barvou. I v tuzemských zahradách dorůstají plody obřích rozměrů o váze 30–50 kg.
Plody se zpracovávají na kompoty a marmelády, vaří se, smaží. Květy se obalují, ze semen se vyrábí masti a lisuje olej, praží se. Celá rostlina má močopudné a žlučopudné účinky. Obří plody se používají na Halloween k vydlabávání.
Tato méně známá dýně má pevnější strukturu než třeba máslová, krásně voní a její sytě oranžová dužina dodá pokrmům zajímavý vzhled. Využít ji můžete nejen na polévku, ale také na kompoty nebo do orientálních jídel.
Tento druh tykve postrádá barevnou rozmanitost plodů, s níž se setkáváme u tykve obecné a velkoplodé. Mladé a nevyzrálé plody jsou zelené, zralé plody získávají krémovou barvu, často s voskovým povlakem.
Tykev muškátová patří k teplomilným druhům a u nás lze pěstovat jen některé odrůdy. Jejich dužnina je poměrně vodnatá, i když ne tolik jako u cuket. Výhodou je, že jadřinec je obsažen jen v rozšířené koncové části.
Dýně (tykve) mají rády bohatou půdu a hodně sluníčka a tepla. Dokážou růst přímo na čistém kompostu. Jsou však citlivé na sebemenší mrazík, takže je vysazujte, až když toto nebezpečí pomine. Mnoho lidí si tykve předpěstovává doma za oknem a na záhony sází již vzrostlé sazeničky. V případě tykví nekeříčkové formy (s mohutnými šlahouny) je vhodné od takového postupu odstoupit, protože si rostlina vytváří dlouhý kořen, který při předpěstování doma proroste velmi rychle ven z kelímku, zatímco nadzemní část sazeničky sotva prorazí povrchem půdy. Kořen je potom při přesazování téměř vždy zničen nebo odlomen, což má za následek pomalý a špatný růst předpěstovaných rostlin. Je proto lepší bujně rostoucí nekeříčkové odrůdy tykví vysévat na záhony přímo ze semen. Keříčkovým odrůdám, mezi něž patří třeba cukety, přesazování nevadí.
Větší odrůdy tykví často vypouštějí ze svých výhonů další podpůrné kořeny, aby si zajistily dodatečné zdroje pro svůj růst a produkci plodů. Musejí k tomu ovšem mít podmínky. Pokud budete mít příliš malé záhony nebo tykve vysadíte někam na kraj zahrádky, výhony se budou plazit v trávě, kde nedokážou zakořenit. Je proto lépe vyčlenit jim dostatek prostoru na obdělané půdě. Ty části rostliny, kde se objeví podpůrné kořeny, můžete zahrnout hlínou.
Dýně se sklízejí i se stopkou. Pokud při sklizni některým plodům stopka upadne, měli byste je sníst jako první. Většina tykví musí po sklizni několik týdnů dozrávat. Můžete je rozložit venku na slunci na slámu nebo je nechat dozrát doma. Důležité je pohlídat stopky plodů, aby pořádně zaschly. Hniloba se totiž často šíří právě odtud.
S tykvemi byste měli zacházet podobně jako s jablky. Opatrně je pokládat, aby se neotloukly. Doma je můžete rozložit na nějakou měkkou podložku, třeba na karton. Nejdéle vydrží jednotlivé tykve zavěšené v síti ve volném prostoru. Ideální teplota pro skladování se pohybuje v rozmezí 10–15 °C. Vyhovuje jim i pokojová teplota do dvaceti stupňů. Jednou za čas byste měli každou tykev zvednou a prohlédnout, zda se nekazí. Kontrolujte také stopky. Menší plody lze skládat na sebe, velké se skladují v jedné vrstvě. Dýním vadí – na rozdíl od brambor – vysoká vlhkost vzduchu.
Kdy byste měli sklízet tykev patizon? Malé dýně skvěle chutnají a také vypadají skvěle, ale když přijde na sklizeň, potřebujete trochu zkušeností. V tomto článku se podíváme na to, kdy nastal ten správný čas na sklizeň a co se stane, když sklidíte dýně příliš brzy.
S výjimkou patizonu se dýně sklízejí poměrně pozdě. Bývají jednou z posledních zelenin, kterou na podzim vidíme na polích. Dýně mohou do určité míry dozrát, ale jen pokud nejsou nakrájené. Pokud jste již začali se zpracováním a zjistíte, že dýně není zralá, je třeba ji zlikvidovat. Pojďme se tedy podívat, kdy je dýně zralá.