Tykev obecná, latinsky Cucurbita pepo, patří do rodu tykvovitých. Také je označována jako tykev turek či dýně obecná. Původem náleží do Střední Ameriky. Pochází z oblasti dnešního Texasu a Mexika. Bylo prokázáno, že se pěstovala již v době 5000 let před naším letopočtem. Pro nás Evropany patří mezi plodiny, které nám přineslo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.
Má výjimečnou chuť a svoji kalorickou hodnotou se blíží bramborám. Její květy jsou žluté. Obsahuje až 90 % vody. Plodem je nám všem známá dýně, která může mít různý tvar a zabarvení. Obsahuje celou řadu užitečných látek.
Obvykle se jedná o keříčkovitou rostlinu. Další možnou rozšířenou variantou této rostliny je popínavá, plazivá lodyha se zakrnělými větvenými úponky. Stonek dýně bývá velmi dlouhý. Dosahuje délky až několika metrů. Na svém příčném průřezu je hranatý, obvykle ve tvaru ostroúhlého pětiúhelníku. Květenství tykve má typickou pampeliškově žlutou barvu. Tykev obecná patří mezi jednodomé rostliny, které mají samčí i samičí květy pohromadě. Listy mají tmavě zelené zbarvení a mohou být i absolutně nedělené. Jsou dlouze řapíkaté, trojúhelníkovité, dlanitolaločné s nevýraznými až hluboce zaříznutými laloky, s okraji různou měrou zubatými, nejčastěji jsou 15–40 cm široké, stejně jako stonky drsně chlupaté, úponky 2–6klané. Kalich je zvonkovitý, kolem 10 cm dlouhý, víceméně vzpřímený, samčí květy s delšími (až 20cm) stopkami. Stopka vyrůstá navrchu plodu tykve a je široká podle celkové velikosti dýně. Na konci pak bývá mírně rozšířená a lze ji snadno oddělit od plodu.
Plody tykve obecné mají nejrůznější tvary a velikost. Většinou ale známe díky Halloweenu ty, které jsou nažloutlé až oranžové, a typickým tvarem dýně pro tento svátek je koule s vyniklými vnějšími žebry. Může nám ale celkem běžně vyrůst do tvaru hrušky, disku, nebo dokonce klobouku, zvonku či houby. Některé dýně mohou být zcela zelené nebo bílé. Zdá se, že variabilita této rostliny nezná mezí, jelikož mnohé tykve nejsou jen jednobarevné, ale mohou být žíhané, skvrnité nebo pruhované (a to i příčně). Také oplodí tykve mívá nejrůznější tvary, většinou je hladké nebo rýhované. Setkat se ale můžeme i se slupkou, která je bradavičnatá a může mít na sobě ještě slabou, jakoby voskovou slupku. Oloupeme-li vrchní, asi centimetr tlustou vrstvu tykve, která je celkem tuhá, objeví se bílá, nažloutlá až krémová nebo naoranžovělá dužnina. Ta má vláknitou konzistenci a může mít nasládlou, ale i nahořklou příchuť. Někdy je plod částečně nebo i úplně dutý.
Tato kulturní plodina se v naší republice pěstuje spíše v malém množství. Lidé ji pěstují na zahrádkách nebo polích. Sama není takřka schopná růst ve volné přírodě, a pokud již výjimečně zplaní, tak jen krátkodobě a nemívá plody. Zplaňuje především na rumištích, kompostech nebo skládkách.
Na internetu naleznete velkou spoustu receptů k nejrůznějším úpravám plodu této rostliny. Připravit si můžete dýňové džemy, šťávy nebo kompoty. Oblíbený je i dýňový koláč.
V naší poradně s názvem DOTAZ OHLEDNĚ NÁZVU KVĚTINY - VIZ FOTO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Korenská.
Dobrý den, prosím o název této květiny. Předem děkuji za odpověď. Eva Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vašem obrázku bude asi pepřinec (Peperomia), respektive nějaký jeho druh. Tyto druhy mají tlusté mohutné stonky a masité listy. Je to tropická trvalka, která je pěstována pro její okrasné listy. Nejčastěji pochází z tropické Ameriky. Jsou kompaktní a obvykle nepřesahují výšku 30 cm. Jednotlivé druhy se značně liší ve vzhledu. Listy jsou hladké a masité a mohou být oválné nebo mohou mít tvar srdce. Drobné květy jsou nenápadné a rostou ve tvaru kordovitých hrotů.
Nároky na světlo
Peperomia je nenáročná pokojová rostlina a dobře roste na jasném nepřímém světle, které poskytuje západní nebo východní okno. Tyto rostliny dokonce rostou i pod fluorescenčními světly (umělé osvětlení). Nedostatečné světlo způsobuje, že pomalu rostoucí peperomie přestane růst. Přímé sluneční světlo naopak spálí její listy.
Nároky na vodu
Před každou zálivkou nechte půdu vyschnout. Přelití vede k hnilobě kořenů, je hlavní příčinou závažných problémů s těmito rostlinnými. Nejlepší je namočit květináč na 10 minut do vody a pak vyndat. Tato technika udržuje listy suché a pomáhá předcházet nemocem rostlin. Husté listy rostlin Peperomia drží vodu a umožňují rostlině odolávat dlouhým obdobím bez zálivky.
Hnojení
Tyto pokojové rostliny přihnojujte měsíčně od jara a v létě základním rostlinným rostlinným hnojivem ve výši 1/2 doporučené dávky. Během podzimu a zimy není nutné tuto rostlinku hnojit.
Nároky na teplotu
Teploty mezi 16 - 27 °C jsou nejlepší. Teploty pod 10 °C a studené průvany z oken a dveří poškozují listy.
Vlhkost vzduchu
Peperomia je původem z deštných pralesů Brazílie a proto milují teplé vlhké prostředí.
Květy
Květy peperomických rostlin jsou velmi malé a nevýrazné. Jsou to listy, které jsou na rostlině tak zajímavé.
Škůdci
Domácí škůdci jako vlnatka a mšice mohou být pro rostlinu problém.
Nemoci
Ringspot virus je skvrnitost listů, který se vyznačuje jako nevzhledné kulaté fleky a nejčastěji se objeví kvůli vysoké vlhkosti. Vzhledem k tomu, že pro tuto chorobu rostlin neexistuje žádné chemické ošetření, musí být poškozené listy a dokonce i celá infikovaná rostlina vyhozeny. Udržujte listy peperomie suché a zajistěte dobrou cirkulaci vzduchu, abyste zabránila tomuto onemocnění.
Půda
Použijte dobře provzdušněnou volnou půdu, která dobře vysychá.
Velikost květináče
Velikost květináče má toto rostlina ráda spíše menší než větší. Přesazujte, až když kořeny zcela naplní současnou nádobu. Pěstování peperomie v květináči, který je příliš velký, zabraňuje rychlému vysychání půdy a způsobuje hnilobu kořenů.
Řez
Peperomia může být seříznuta kdekoli na lodyze. Nový růst se pak vyvíjí z uzlů těsně pod řezem ve stonku.
Množení
Peperomia se snadno množí z listových výrůstků, odřezků výhonků a rozdělením rostlin. Dobré je nechat nařezané konce listů nebo stonků používané k množení nejdříve vysušit několik hodin nebo přes noc před jejich vysazením.
Jedovatost
Peperomie je jedovatá s úrovní toxicity 1.
Dýně (tykve) mají rády bohatou půdu a hodně sluníčka a tepla. Dokážou růst přímo na čistém kompostu. Jsou však citlivé na sebemenší mrazík, takže je vysazujte, až když toto nebezpečí pomine. Mnoho lidí si tykve předpěstovává doma za oknem a na záhony sází již vzrostlé sazeničky. V případě tykví nekeříčkové formy (s mohutnými šlahouny) je vhodné od takového postupu odstoupit, protože si rostlina vytváří dlouhý kořen, který při předpěstování doma proroste velmi rychle ven z kelímku, zatímco nadzemní část sazeničky sotva prorazí povrchem půdy. Kořen je potom při přesazování téměř vždy zničen nebo odlomen, což má za následek pomalý a špatný růst předpěstovaných rostlin. Je proto lepší bujně rostoucí nekeříčkové odrůdy tykví vysévat na záhony přímo ze semen. Keříčkovým odrůdám, mezi něž patří třeba cukety, přesazování nevadí.
Větší odrůdy tykví často vypouštějí ze svých výhonů další podpůrné kořeny, aby si zajistily dodatečné zdroje pro svůj růst a produkci plodů. Musejí k tomu ovšem mít podmínky. Pokud budete mít příliš malé záhony nebo tykve vysadíte někam na kraj zahrádky, výhony se budou plazit v trávě, kde nedokážou zakořenit. Je proto lépe vyčlenit jim dostatek prostoru na obdělané půdě. Ty části rostliny, kde se objeví podpůrné kořeny, můžete zahrnout hlínou.
Dýně se sklízejí i se stopkou. Pokud při sklizni některým plodům stopka upadne, měli byste je sníst jako první. Většina tykví musí po sklizni několik týdnů dozrávat. Můžete je rozložit venku na slunci na slámu nebo je nechat dozrát doma. Důležité je pohlídat stopky plodů, aby pořádně zaschly. Hniloba se totiž často šíří právě odtud.
S tykvemi byste měli zacházet podobně jako s jablky. Opatrně je pokládat, aby se neotloukly. Doma je můžete rozložit na nějakou měkkou podložku, třeba na karton. Nejdéle vydrží jednotlivé tykve zavěšené v síti ve volném prostoru. Ideální teplota pro skladování se pohybuje v rozmezí 10–15 °C. Vyhovuje jim i pokojová teplota do dvaceti stupňů. Jednou za čas byste měli každou tykev zvednou a prohlédnout, zda se nekazí. Kontrolujte také stopky. Menší plody lze skládat na sebe, velké se skladují v jedné vrstvě. Dýním vadí – na rozdíl od brambor – vysoká vlhkost vzduchu.
Ve svém příspěvku ČESNEK MEDVĚDÍ - V ČR POUZE JEDEN DRUH! se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Pokorný.
Pletete si druhy a poddruhy. Česnek medvědí je na celém území pouze jeden druh s dvěma poddruhy - česnek medvědí ukrajinský roste na Moravě, česnek medvědí pravý v Čechách. Mezi poddruhy jsou jen velmi malé rozdíly, zatímco mezi druhy dost velké..
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Hokaido nemusí být pouze oranžové. Delica F1 je zelené hokaido s ploše kulovitými tmavozelenými plody se světlým žíháním. Plody dorůstají do hmotnosti kolem 2 kg, dužina je jasně oranžová, chutná. Slupka je tužší než u klasického hokaida, plody jsou ale díky ní lépe skladovatelné. V Asii je tento typ tykve vysoce ceněný.
Kvalitou dužiny i její chutí se ale oranžovému bratru vyrovná. Právě chuť je to první, co labužníci u této tykve oceňují. Někteří tvrdí, že předčí i klasické oranžové hokaido.
Odrůda vykazuje díky barvě značnou toleranci k virózám, které způsobují na oranžových plodech klasického hokaida tmavě zelené skvrny a znehodnocují je.
Dýně hokaido je velmi vděčnou surovinou, lze z ní připravit výživnou a sytou polévku, zdravější variantu placek, přidat ji do koláče, který tak získá jemný žlutavý nádech. Dále perník, dýňový chléb, dětskou přesnídávku, dýňové čatní. Chutnou variantou je také pečená dýně hokaido.
V naší poradně s názvem ODBORNÁ POMOC se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jakub.
Dobrý den, dostal jsem úkol pořídit dva druhy ozdobných keřů do truhlíku na slunné místo. Výška 150-200cm a jeden by měl kvést žlutě a druhý modře a pokud možno současně. Prosím poraďte. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Jarní květový vodopád ve skladbě modrá/žlutá se skládá z modrého šeříku a žluté zákuly japonské. Do truhlíku bych to pořídil tak, aby šeřík tvořil background od rohů do středu a uprostřed bych umístil zákulu. Oba keře kvetou bohatě a současně.
Tato méně známá dýně má pevnější strukturu než třeba máslová, krásně voní a její sytě oranžová dužina dodá pokrmům zajímavý vzhled. Využít ji můžete nejen na polévku, ale také na kompoty nebo do orientálních jídel.
Tento druh tykve postrádá barevnou rozmanitost plodů, s níž se setkáváme u tykve obecné a velkoplodé. Mladé a nevyzrálé plody jsou zelené, zralé plody získávají krémovou barvu, často s voskovým povlakem.
Tykev muškátová patří k teplomilným druhům a u nás lze pěstovat jen některé odrůdy. Jejich dužnina je poměrně vodnatá, i když ne tolik jako u cuket. Výhodou je, že jadřinec je obsažen jen v rozšířené koncové části.
V naší poradně s názvem KANADSKÉ BORŮVKY MNOŽENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelína.
Dobrý den, měla bych dotaz, zda je možno vysadit pouze jednu sazenici amerických borůvek, nebo musí být samičí a samčí, jak mi sdělila sousedka. Jeden keřík jsem si zakoupila a nevím jak poznám, který to vlastně mám a který mám přikoupit. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Kanadské borůvky jsou oboupohlavné, takže u nich nejsou samci ani samice. Důležité je vědět jaký druh máte, protože některé druhy jsou samosprašné nebo jen částečně samosprašné, popřípadě i cizosprašné. Podle druhu borůvek teprve poznáte, jestli je třeba přikoupit ještě další rostlinu. Pokud má kanadské borůvky sousedka, tak stačí i ta její rostlina, není-li na kilometry daleko.
Sicana odorifera Casabanana – muškátová okurka – je rychle rostoucí vytrvalá liána pocházející ze Střední Ameriky, která zde dorůstá až délky 15 m. Má velmi chutné aromatické plody tvarově připomínající okurky, je porostlá chlupatými dlanitě laločnatými listy o velikosti až 30 cm. Není mrazuvzdorná. Ve vytápěných sklenících ji lze pěstovat jako trvalku, kvete druhým rokem. Plody jedinečné osvěžující chuti jsou vhodné jak k přímé konzumaci, na výrobu džemů, do ovocných salátů, polévky, na pečení, tak i do nápojů, na ovocná želé a jiné dezerty. Nezralé plody se vaří stejně jako zelenina.
Tato rostlina náleží mezi tykve, které mají svůj původ v Americe a patří mezi nejstarší užitkové rostliny. V Evropě zdomácněly krátce po objevení Ameriky a odtud se dostaly i do Asie. Pro lepší orientaci se tykve rozdělují do čtyř skupin: obecné, velkoplodé, muškátové a fíkolisté. Tato tykev patří mezi muškátové.
V naší poradně s názvem BEZTRNÝ OSTRUŽINÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Parýzek, ing..
Prosím o radu. Kdy je nejvhodnější doba ke hřížení šlahounů. Hřížím matiční šlahouny, nové rostliny mi vzejdou, ale nechám si poradit. Jestli matiční šlahouny už letos nebo až druhý rok, kdy už budou mít plody.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník .
Nejvhodnější doba pro hřížení ostružin je na jaře a na podzim. Výsledky jarního hřížení můžeme oddělit ten samý rok na podzim. Ty podzimní až následující rok na jaře. K hřížení se používají jednoleté výhony.
K vegetativnímu množení ostružin můžete také použít i další postupy, které jsou vhodnější. Je to například množení kořenovými řízky. Vhodné části kořenů získáváme na podzim. U matečné rostliny odkryjeme z jedné strany kořeny, aby je bylo dobře vidět a ostrým nožem je od rostliny oddělíme. Řízky mají být dlouhé 8-10 cm a v průměru 8-10 mm. Horní konec seřízneme kolmo na osu řízku, spodní část mírně šikmo. Pracovat musíme pozorně. Řízek vysazený obráceně neroste. Řízky zakládáme přes zimu v mrazuprosté místnosti do písku s rašelinou. V dubnu je vysazujeme na záhony s lehčí kompostní zeminou. Na záhoně vyhloubíme rýžku asi 10 cm hlubokou, která má jednu stěnu kolmou. Na tuto stěnu stavíme řízky asi 10 cm od sebe, zasypeme zeminou a navršíme 3 cm vysoký hrůbek. Po výsadbě zalijeme, kypříme, odstraňujeme plevele a přihnojujeme. Řízky je nezbytné ošetřit stimulátorem růstu.
Jakmile okurky na zahradě zakoření, tak pak opravdu nepotřebují velkou pozornost. Zde jsou dva tipy k zajištění skvělé sklizně:
Zajistěte stálou vlhkost. Pro okurky nejvyšší kvality je nezbytný nepřetržitý přísun vody. Nejlepší je mít v okurkovém hnízdě kapací zavlažovací systém. Pokud to není možné, zalévejte vydatně jednou týdně, aby se voda dostala hluboko. Časté, ale mělké zalévání sníží celkové výnosy.
Dobře hnojte. Okurky, stejně jako ostatní tykve (tykve, melouny a dýně), jsou náročné na živiny. Pokud byla organická hmota zapracována do půdy před výsadbou, hnojivo nebude na začátku sezóny potřeba. Když však okurkové rostliny začnou kvést a plodit, okolní přihnojení vyváženým rozpustným hnojivem pomůže udržet rostliny v kondici.
Ve svém příspěvku PLÍSEŇ NA HROZNOVÉM VÍNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Dolínek.
Dobrý den,
mám druhý rok ve skleníku sazeničku bílého a modrého skleníkového hrozna.
Dnes jsem kontroloval skleník a zaléval zbývající saláty a objevil jsem na větvích hroz.vína nějakou bílou plíseň.
Prosím o radu čím postříkat.Skleník i v tomto ročním počasí dost větráme,je z akrylátu.
V loňském roce jsme nic podobného nepozorovali.
Děkuji za odpověď.
Jiří Dolínek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel V. Žitek.
Na hroznu bílého vína ve skleníku se objevil šedivý povlak.Předpokládám, že se jedná o nějakou plíseň. Poradí mi někdo, čím bych měl hrozny ošetřit? Děkuji.
Tykev olejná se pěstuje pouze pro svá jedlá olejnatá semena bohatá na bílkoviny. Byla objevena teprve před 130 lety. Do té doby byly známé pouze formy, jejichž semena byla obalena tvrdou slupkou a musela se ručně loupat, což bylo velmi pracné. Tykev olejná je vlastně nahosemennou mutací, jejíž semena tuhou slupku postrádají. Její objev a rozšíření tak znamenaly velké ulehčení práce.
Semeno tykve se využívá v potravinářství a farmaceutickém průmyslu, pokrutiny a extrahované šroty, které zůstávají po výrobě oleje, je možné použít jako bílkovinné krmivo pro hospodářská zvířata. Pro výživu lidí se využívají jednak celá semena, a to buď pro přímou spotřebu, nebo jako přísada do různých druhů pečiva, jednak olej.
Tykev olejnou je třeba nechat plně vyzrát, což poznáte podle toho, že celá zežloutne a zůstanou na ní jen zelené flíčky. Potom ji lze rozříznout a vyjmout množství jedlých a chutných semen, která je možné nasušit a uložit do zásoby. Ze semen se za studena lisuje olej zelené barvy, který se považuje za jeden z nejzdravějších rostlinných olejů. Kromě oleje (45–50 %) obsahují semena dusíkaté látky (32–38 %), sacharidy (3–5 %), hrubou vlákninu (2–4 %) a minerální látky (4–6 %) včetně stopových prvků jako zinek, měď nebo mangan.
V naší poradně s názvem POPÍNAVÁ ROSTLINA NA PLOT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ilona.
Prosím o radu
Rostlina je jednoletá rychle rostoucí popínavá po plotě.Stonky jsou zelené dužnaté ne dřevnaté.Květy jsou žluté trochu ve tvaru jako kopr místamy stočené do spírál jako u vína.Plody jsou zelené šištíce s bodáky ve tvaru jako kiwi.Na podzim šištice uschne a spodní část se rozevře a vypadnou z ní 4 ploché hnědé pecky .Tvar jako dýňové semínko s rozdílem celé hladké.Mockrát děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Posílám vám odkaz na stránku, kde jsou vidět nejznámější popínavé druhy a jejich obrázky: https://www.theguardian.com…
Podle obrázků najděte tu svojí rostlinu a hned vedle se dozvíte její latinský název. Podle něho již dohledáte český název.
Dýně hokaido je jednoletá rostlina, která nepotřebuje zvláštní péči. Ideální půda je dostatečně zásobena živinami, bez plevele. Je-li půda chudší, je dobré do ní zapracovat kompost. Zemina má být středně těžká. Je nutné zajistit dostatečnou vlhkost půdy. Stanoviště musí být slunné a teplé. Dýně velmi špatně snáší mrazy a obvykle je nepřežije. Semena dýně si před sázením na noc namočte do vody, aby snadno a rychle vyklíčila. Semínka pak další den vysévejte do hloubky 3 až 5 centimetrů, asi 1 metr od sebe. Lepším řešením je však předpěstovat si sazenice, ideálně v dubnu. Sazeničky rychle vyrostou, zasadíte-li semínka do písčité půdy s dostatečnou vlhkostí, kterou je třeba udržovat. Sazenice přesazujte do záhonu v květnu. Opět dodržte stejné rozestupy, jako v případě semen.
Dýně potřebují dostatek prostoru, pokud chcete mít maximálně velké dýně, rozptyl mezi semeny by měl být minimálně 1,3 metru. Oddenky dýní se budou plazivě rozrůstat po okolí. Lze je zastřihávat, díky čemuž půjde energie rostliny více do plodů a méně do růstu oddenků. Brzy po začátku růstu rostlin je nutné záhon vydatně zalévat, přičemž listy dýně nezaléváme. Jelikož dýně patří mezi tykve, je třeba dát si pozor na přítomnost dalších druhů tykví v zahradě (jako jsou cukety). Při přenosu pylu z cuket na dýně se druhy zkříží a výsledkem budou plody dýně snížené kvality.
Květu se dočkáte již koncem května nebo v červnu. Zralé oranžové plody se sklízejí na podzim, de facto již od srpna. Sklízí se velké plody tmavě oranžové barvy s tvrdou a hladkou slupkou. Stopky mají být dřevnaté a sušší. Není však vhodné nechat dýni přezrát. Taková dýně bude samé vlákno, ztrácí vitamíny, zejména betakaroten, čímž se stává bledší.
Dýně je vhodné skladovat na suchém místě v chladu, ideální tedy bude suchý sklep. Vlhkost dýním velmi škodí. Proto se jistě vyhněte místům, kde se daří plísním. Správně uskladněná dýně vám vydrží půl roku, někdy dokonce i do další sklizně. Při skladování dýně dozrává, čímž se zvyšuje obsah sacharidů a vitamínů. Dýně skladujeme i se stopkou, kterou až před použitím odstraníme. Dýně bychom měli občas zkontrolovat. Pokud se kazí nebo plesniví, poškozené plody nemilosrdně vyhodíme, aby se nákaza nemohla šířit na ostatní plody. V suchém sklepě vydrží dýně hokaido asi půl roku, přičemž se její obsah vitamínů a cukru během skladování zvyšuje.
Skladovat dýně je možné v sušené formě – dýni nakrájíme na plátky, necháme vysušit a uskladníme například v zavřené sklenici. Sušit můžeme i nastrouhanou dýni, sušené drobné kousky je pak možné přihodit do polévky nebo do buchty. Semena z dýně uchováme na další rok, kdy se nám budou hodit pro následující sadbu.
Tykve mají řadu skvělých vlastností, jsou chutné a můžeme je upravovat na desítky způsobů, snadno se pěstují, netrpí chorobami ani škůdci a plody je možné skladovat dlouho po sklizni.
U velkých až středních odrůd tykve, jako je Butternut, Hokkaido nebo Muscat de Provence, je tykev považována za zralou, když:
při poklepu zní dutě;
základ stonku je pěkně dřevnatý;
slupka má sytě žlutou, oranžovou nebo zelenou barvu.
To poslední však neplatí pro všechny odrůdy dýní bez omezení. Například máslová dýně mění barvu poměrně zřetelně ze zelené na béžovou. Naopak barevná změna při dozrávání u odrůdy Muscat de Provance z velké části chybí. Zde je pouze zelená barva trochu intenzivnější a tykev je jasně lesklá.
Najít správný čas sklizně je u spíše malých odrůd dýně, jako je Patisson, opravdu obtížné.
Zdá se, že nerovnoměrné opylení je hlavním viníkem ohýbání a kroucení okurek. I když je ve vaší zahradě nebo skleníku spousta opylovačů, podmínky nemusí být vhodné pro zajištění úplného opylení. Pyl vyžaduje polovlhké, teplé podmínky, aby byl co nejlepší, a když je příliš sucho nebo se během kvetení vyskytnou dlouhodobé deště, nemusí být vaječníky okurek plně opyleny. Přitom květy okurek musí být plně opyleny, aby se vytvořily plně vyvinuté plody. I když se včely květům okurek vyloženě nevyhýbají, tak se zdá, že nejsou příliš bláznivé do jejich květů. Chcete-li dosáhnout lepších výsledků opylení, můžete okurky opylovat ručně, ale pokud je počasí proti vám, plody se mohou stále zvlnit.
Možným řešením je doplnit svoji zahradu nebo skleník o květiny, které pomohou přilákat více opylovačů. Šalvěj, sedmikrásky, krásenka zpeřená, echinacea jsou jen částí toho vhodného. Nejen, že vypadají pěkně, ale některé jsou také jedlé jako levandule a měsíček. Včely mají citlivý čich i za letu. Včely cítí květiny nebo toxiny ze vzdálenosti nejméně 4 km. Takže výsadba květin s příjemnou vůní může být přínosem pro vás, vaši zahradu a včely! Případně se vyhněte nevonným odrůdám, jako jsou jiřiny, mák a červený ibišek. Také se vyvarujte používání vonných olejů nebo svíček, jako je máta, levandule, eukalyptus, citronelový, citronový a limetkový olej kolem vaší zahrady během denních hodin nejvyššího opylování. Odradili byste tím včely. Rostliny samotné nepředstavují problém, ještě lépe, když kvetou!
Nikdy není na škodu vyjít si na zahradu nebo do skleníku a postarat se o opylení sami. Ať už máte zahradu s opylovači nebo ne. Je to skvělá příležitost odhalit škůdce nebo choroby v raných stádiích, takže můžete snadno použít včasnou léčbu.
Samičí květy rostou na delších stoncích, z nichž se vyvinou plody, zatímco samčí květy rostou v menších hroznech bez podlouhlého stonku. Opylování se provádí ráno před poledním žárem, který ničí pyl. Někteří hybridi mohou nejprve vyslat samičí květy. V takovém případě je v pořádku použít k opylení pyl z jiné odrůdy, třeba z tykve, ale uchování semen z těchto plodů nepovede k růstu výsledné odrůdy kvůli křížovému opylení.
Zde je k dispozici mnoho video návodů, kde můžete dobře vidět, jak přesně opylování okurek provádět: opylování okurek video.
Při nákupu orchideje věnujte pozornost několika faktorům:
název orchideje – pokud není uveden, měli byste se zeptat, o jaký druh se jedná
stav listů – zkontrolujte, aby listy nebyly poškozené, zvadlé, případně zda nejsou nemocné i kořeny
mokrý substrát – nekupujte rostlinu s přemokřeným substrátem, mohla by již začít zahnívat
umístění orchideje v obchodě – pokud si všimnete, že orchidej stojí v průvanu, raději ji nekupujte, mohou jí začít opadávat poupata
zvážit dobu nákupu – orchideje by se neměly nakupovat v extrémních teplotách, ať už ve velkých mrazech, nebo ve velkých vedrech
Pro začínající pěstitele orchidejí, amatéry, se doporučují například tyto druhy: Paphiopedilum (střevíčník), jehož některé variety lze pěstovat v pokoji; dále Pleione, která roste jako pozemní orchidej, vyskytuje se však i jako epifyt; Odontoglossum, kterému se říká vonoklas a je k dostání v mnoha květinářstvích. Také druhy Bifrenaria, Cattleya, Lycaste a Cymbidium by měly i začátečníkům přinést radost z květů i snadného pěstování.
Snad nejznámější a nejodolnější je Phalaenopsis, nádherně kvetoucí orchidej, která vydrží za okny bytů i několik let. V celoročně vytápěných bytech se bude na okenním parapetu dařit i druhu Vanda a některým zástupcům rodu Dendrobium. Tyto orchideje se cítí nejlépe při stálé teplotě kolem 20 °C, která na noc poklesne jen velmi mírně. Ani v jejich domovině se totiž teplota příliš nemění. Snesou samozřejmě i vyšší teplotu, ale jejich tropický původ rozhodně neznamená, že by jim svědčila výheň, protože rostou a kvetou ve stínu tropických pralesů, chráněné před spalujícím sluncem a při vyšší vzdušné vlhkosti. Potřebují sice dostatek světla, ale ne přímé slunce. Podle toho vybírejte jejich stanoviště. Nebude jim svědčit ani průvan u netěsnícího okna.
Phalaenopsis, Vanda a Dendrobium patří mezi druhy epifytické, to znamená, že v přírodě rostou na větvích stromů a živiny i vláhu přijímají vzdušnými kořeny, které volně splývají v prostoru. Takže jestli máte dostatek prostoru, můžete je i epifyticky pěstovat. Nejvhodnějším místem je terárium, do něhož položíte orchidej na větvi. Rostlina se přichytne jednoduchým způsobem pomocí neviditelného silonu ke kůře obalené mechem. Pak už jen stačí orchideji dopřát trochu času a sami uvidíte, že se pevně přivine. Důležitá je dostatečná vlhkost, nic tedy nezkazíte, když rostlinu budete alespoň dvakrát denně rosit rozprašovačem. Typ Vanda se ani jiným způsobem pěstovat nedá. Phalaenopsis můžete pěstovat v klasickém květináči.
Druhy pocházející z míst, kde jsou větší teplotní výkyvy (blíže k subtropickému pásu či ve vyš
Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.
Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.
Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.
Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.
Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Cotoneaste
Na pěstování nejsou pivoňky náročné, především bylinné druhy patří k nejsnáze pěstovatelným okrasným zahradním rostlinám. Nejsou také příliš náchylné na choroby či napadení škůdci.
Většině bylinných i dřevitých druhů vyhovuje slunné nebo jen po část dne mírně zastíněné stanoviště, pouze některé východoasijské lesní druhy dávají přednost polostínu až stínu.
Starší rostliny nevyžadují zvláštní péči: zjara po odkvětu je můžete přihnojit dobře rozleželým kompostem nebo minerálním hnojivem – vhodná jsou hnojiva určená růžím. Chybí-li na jaře vláha, pak pivoňky zálivku přivítají, v létě po odkvětu vydrží i krátkodobá sucha.
Odstraňování semeníků by mělo být pravidlem u bylinných i dřevitých pivoněk, zimní přikrývka u bylinných pivoněk stačí jen první rok po výsadbě, jinak jsou zcela mrazuvzdorné.
Plnokvěté odrůdy můžete podepřít nebo vyvázat, protože těžké květy vítr často poláme, po dešti se pak ohýbají vlastní vahou až k zemi.
Pivoňky vyniknou nejlépe jako samostatné keře nebo v malých jednodruhových skupinách. Mezi sebou se kombinují dost obtížně z důvodu přílišné rozmanitosti tvarů a barev květů. Dobře vypadají ve společenství okrasných trav, zjara vyniknou jejich červené výhony vedle narcisů, modřenců a tulipánů. Při podzimním vybarvení pivoněk do bronzova zjistíte, že si opravdu vystačí bez velké společnosti.
V době vegetace jsou pivoňky náročné na živiny a nesnášejí dlouhodobé zamokření substrátu. Vyžadují proto výživnou a zároveň dobře propustnou hlinitopísčitou zeminu.
Většina asijských bylinných druhů vyžaduje neutrální až mírně kyselou zeminu. Bylinné druhy nesázíme hluboko, pupeny by měly být jen asi 4–6 cm pod povrchem. Hlouběji zasazené rostliny mívají menší násadu květů.
Dřevité pivoňky a evropské bylinné druhy preferují půdu neutrální až mírně zásaditou. Sazenice dřevitých druhů naopak můžeme zapustit při výsadbě 10 cm hlouběji, než byly původně. Z kmínků a větviček zapustí další kořeny a mají pak rychlejší a bohatší přírůstky.
Nejvhodnější doba pro sázení je přibližně od konce srpna do začátku listopadu, sazenice v nádobách s dostatečným kořenovým balem můžeme samozřejmě sázet po celou dobu vegetace. Při výsadbě je dobré do substrátu přimíchat univerzální, pomalu rozpustné hnojivo.
Rostliny potřebují dostatek prostoru. Pro výsadbu jednotlivých trsů či keřů proto připravíme jámy o průměru přibližně 50 cm a okolo 50–70 cm hloubky. Je-li podloží špatně propustné, nasypeme na dno asi 10–15 cm vrstvu drenáže (drobný štěrk, hrubý písek).
Dřevité pivoňky v případě potřeby zaléváme po celou dobu vegetace. Pokud jsou rostliny na místě vysazeny déle než 2–3 roky, bývá již půda vyčerpaná a je nutné rostliny během v
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg. Dlouhodobý příjem thujonu, který je obsažen také v rostlinách čeledi Asteraceae, například v pelyňku
Dýně můžeme rozdělit do dvou skupin, a to na jedlé druhy a okrasné druhy.
Jedlé druhy dýní
Baby Boo:Tato dýně má krásnou bílou barvu se žebrováním, velmi se hodí na vaření, je však chutná i v syrovém stavu.
Dýně obecná: V našich podmínkách je nejčastěji pěstovaným druhem dýně. Její vyzrálé plody dosahují hmotnosti až několika desítek kilogramů. Vhodná je k vaření i kompotování.
Dýně Hokaido: Pochází z japonského ostrova Hokaido. Má sladkou chuť, jež se podobá bramborám nebo pečeným kaštanům, a řadí se k nejmenším pěstovaným dýním vůbec, dosahuje totiž hmotnosti přibližně jen 0,7 až 2,5 kilogramu. Barvu mívá od žluté až po sytě oranžovou. Dužinu má oranžovou. Dýně Hokaido je známá především díky svým pozitivním účinkům na lidské zdraví.
Dýně máslová: Je nejsladší ze všech. Navíc je po uvaření krásně krémová. Má tvar hrušky, světle béžovou oranžovou slupku a uvnitř je sytě oranžová. Je vhodnější ji oloupat, hodí se na polévky, na pečení nebo jako příloha například k rýži nebo kuřecímu masu.
Festival dýně: Patří mezi žaludové dýně. Vzhledem ke svému tvaru a žluto-bílo-zelenému zabarvení na povrchu je velmi vhodná k dekorativním účelům, je ji však možné využít také v kuchyni. Je totiž velice lahodná i v syrovém stavu.
Chameleon: Je dýně žaludového tvaru, kterou je díky jejím krásným barvám možné použít jako dekoraci. Velmi vhodná je však také na vaření, má totiž jemnou oříškovou chuť, je možné ji i déle skladovat. Díky tomu, že roste jako keř, není ani její pěstování náročné na prostor.
Iron Cup: Tato dýně je na povrchu zelená a uprostřed světle oranžová. Je vhodná pro jakoukoli kuchyňskou úpravu, především pak na polévky. Díky její konzistenci je možné ji skladovat nezvykle dlouho, zhruba až jeden rok.
Kamo Kamo: Dýně výborně se hodící pro svou sladkou chuť k přípravě sladkých dipů. Má oranžovo-zelený žebrovaný povrch, a tak může sloužit i jako decentní dekorace.
Korunní princ: Dýně své jméno získala podle korunky, která na plodu vyrůstá. Tento druh je na povrchu bílý, ale dužinu má sytě oranžovou.
Marina di Chioggia: Tento druh dýně má kvalitní dužinu, která má tmavou nebo šedozelenou barvu. Výborná je pečená anebo dušená ve vlastní slupce.
Muškátová dýně: Dýně je na povrchu žebrovaná a zelená, uvnitř je sytě oranžová. Má poměrně hutnou dužinu. Tento druh dýně je výborný i v syrovém stavu.
Německá centýřová dýně: Tato dýně je vhodná na kompotování. V našem mírném klimatu se jí velice daří a její pěstování vůbec není složité ani náročné.
Olejová dýně: Je vyhledávaná pro svá vynikající semínka, která je však nejdříve potřeba řádně usušit. Nachází se v nich celá řada vitaminů a minerálů.