Vánočka je asi nejtradičnější vánoční pečivo, které je velice oblíbené u nás v Česku, ale i na Slovensku. Je to druh sladkého pečiva z kynutého těsta. Nebojte se a zkuste si i vy nějakou upéct.
Vánočka
Vánočka je symbolem plodnosti a nového života, protože svým tvarem připomíná Ježíška v peřince. Vánočka se konzumuje převážně o Vánocích, ale i o jiných výjimečných svátcích. Již v minulosti bylo zvykem, že každá hospodyně pekla vánočku. Každý člen domácnosti dostal na Štědrý den krajíček, včetně dobytka, protože se věřilo, že mu to přinese zdraví. Nebo se do těsta zapékala mince, a ten kdo ji našel, měl být celý příští rok zdravý a bohatý. Když někdo vánočku spálil nebo mu při pečení praskla, bylo to špatné znamení. Vánočku také dostávali koledníci na sv. Štěpána. Na přípravu vánočky budete potřebovat mouku, mléko, máslo, droždí, rozinky, mandle, máslo, vanilku, cukr a sůl. Výborná je namazaná máslem, marmeládou nebo medem a k tomu káva, melta nebo mléko.
Všechny suroviny, jak jdou za sebou, vložíme do domácí pekárny na program Těsto. Kromě nasekaných mandlí a rozinek. Ty přihodíme po prvním pípnutí a necháme promíchat. Poté přendáme těsto do mísy a necháme kynout. Po vykynutí si těsto na vále rozdělíme na takový počet dílů, z kolika vánočku chceme plést. Upletenou vánočku pomažeme vejcem a posypeme plátky mandlí. Pečeme v předehřáté troubě na 160 °C asi hodinu. Aby se vánočka nerozjela, zapíchneme do ní na třech místech špejli. Kdyby se vánočka připalovala, přikryjeme ji alobalem.
Vánočku můžeme plést najednou ze šesti pramenů nebo jednodušším způsobem, to znamená, že se naskládají tři patra na sebe. Skládaná vánočka se plete celkem z devíti pramenů. Spodní patro se plete ze čtyř pramenů, které se mírně promáčkne, aby nám prostřední patro dobře drželo. To uděláme tak, že upleteme klasický cop ze tří pramenů. Poslední patro se splete do spirály ze dvou pramenů. Okraje z obou stran přimáčkneme dohromady a vtlačíme pod vánočku, aby se nám nerozpletly. Před pečením ji můžeme ještě vyztužit špejlemi.
V míse zpracujeme tuk s cukrem, vanilkovým cukrem a žloutky. Poté přidáme připravený kvásek z mléka a droždí, polohrubou mouku, špetku soli, oříšky, mandle, rozinky a vypracujeme v těsto. Nakonec přidáme sníh z bílků a dopracujeme. Po vypracování dáme do vymaštěné formy vysypané moukou a necháme ještě asi 30 minut vykynout. Nakonec pečeme ve středně teplé troubě asi hodinu. Ještě teplou cukrujeme.
Vykynuté těsto si rozdělíme na šest stejně velkých dílů. Ty si vyválíme na stejně dlouhé prameny, které si na jednom konci spojíme dohromady a můžeme začít plést podle návodu vánočku z šesti pramenů.
Kdo již vlastní domácí pekárnu, jistě dobře ví, že se v ní dá míchat, hníst, kynout, péct, ale i vařit. A kdo to nevěděl, tomu už jsme to sladké tajemství prozradili. Domácí pekárna je opravdu výborný pomocník, postará se o vaše těsto tak, že i kdybyste se sebevíc snažili, nezvládnete to bez ní lépe. Důkladně všechny suroviny promíchá, zahřeje, ohlídá správnou teplotu a nakonec upeče výborný chléb. Co navíc ještě oceníte, že nenaděláte žádné velké nádobí.
Já osobně nedám na domácí pekárnu dopustit, nekupovala jsem si ji cíleně, dostala jsem ji jako dárek a chvíli mi trvalo, než jsem si k ní našla cestu a než jsem sama zjistila, jak je vše rychlé a jednoduché, zpočátku to byl takový malý pokus–omyl, ale dnes musím říct, že si bez ní neumím představit kynuté těsto. Taková vánočka, o jejíž recept se tu s vámi určitě podělím, by u nás nikdy bez pekárny nebyla tak nadýchaná a vláčná. Dříve jsem si dokonce raději vánočku kupovala než pak přemlouvat rodinu, aby snědli alespoň část toho mého díla. Dnes vím, že jedna vánočka rozhodně stačit nebude. Osobně pekárnu využívám častěji k tvorbě sladkých kynutých těst než k pečení chleba, ale to hlavně proto, že sladké máme opravdu rádi.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Minimální vzdálenost domu od trafostanice vychází z ochranného pásma elektrické stanice, které je obvykle přibližně 20 metrů od zařízení.
V praxi ale záleží na konkrétní situaci. Malé kioskové trafostanice v obytných čtvrtích často stojí relativně blízko rodinných domů. Pokud je projekt domu navržen mimo ochranné pásmo trafostanice a splňuje technické podmínky distributora elektřiny, bývá stavba bez problémů povolena. Přesnou vzdálenost je proto vždy dobré ověřit u projektanta nebo přímo u provozovatele distribuční soustavy.
Kolik metrů je ochranné pásmo trafostanice?
Ochranné pásmo trafostanice je obvykle přibližně 20 metrů od konstrukce zařízení nebo jeho oplocení.
Tato vzdálenost vychází z pravidel pro ochranná pásma energetických zařízení. Jejím cílem je zajistit bezpečný provoz zařízení a přístup servisních techniků. U menších kioskových trafostanic se může v praxi zdát, že domy stojí blíže. Ve skutečnosti však bývají navrženy tak, aby samotná stavba domu byla mimo ochranné pásmo nebo aby byla udělena výjimka v rámci projektové dokumentace.
Může být trafostanice vedle domu?
Ano, trafostanice může stát vedle rodinného domu, pokud jsou dodržena všechna bezpečnostní a technická pravidla.
V nových obytných čtvrtích je běžné, že se malé kioskové trafostanice nacházejí na rohu ulice nebo na samostatném technickém pozemku mezi domy. Tyto stanice jsou navrženy tak, aby splňovaly přísné bezpečnostní normy a aby jejich provoz neovlivňoval běžné bydlení. Pokud je dům navržen mimo ochranné pásmo trafostanice, většinou nepředstavuje blízkost zařízení žádný praktický problém.
Je trafostanice u domu nebezpečná?
Moderní trafostanice u domu jsou konstruovány tak, aby splňovaly přísné bezpečnostní normy.
Elektrické části zařízení jsou uzavřené a nepřístupné veřejnosti. Běžný člověk se proto k elektrickým prvkům vůbec nedostane. Bezpečnost trafostanic je navíc kontrolována pravidelnými revizemi a údržbou. Díky tomu se tyto stanice běžně nacházejí i v obytných čtvrtích nebo v blízkosti rodinných domů. Pokud je dodrženo ochranné pásmo trafostanice, nepředstavuje zařízení žádné riziko pro běžné bydlení.
Může být trafostanice na mém pozemku?
Ano, trafostanice může být umístěna přímo na pozemku, pokud je zde zřízeno věcné břemeno pro provozovatele elektrické sítě.
V takovém případě má energetická společnost právo přístupu k zařízení kvůli údržbě nebo opravám. Toto věcné břemeno trafostanice bývá zapsáno v katastru nemovitostí. Majitel pozemku musí umožnit servisní přístup, ale jinak může pozemek běžně využívat. Před koupí pozemku je proto důležité ověřit, zda se na něm nenachází technická infrastruktura nebo jiné omezení.
V historii se sladké pečivo připravovalo především z mouky, sezonního ovoce a toho, co se dalo uchovávat přes zimu. Čokoláda byla téměř nedostupná, takže se tradiční sladké pečení muselo obstarat z domácích zdrojů. Mezi tradiční české a moravské moučníky patří bezpochyby bábovka, štrúdl, piškotové rolády, buchty a koláče. Na Vánoce nesmí chybět vánočka, o Velikonocích mazance a beránek. Nezapomenutelný je i klasický perník. Rozdíl mezi perníkem a bábovkou je v tom, že perník se peče ve vyšším pekáčku, kdežto bábovka v tradiční formě. Vždyť vláčná bábovka jako od babičky je přímo gastronomický zážitek.
Do hrnečku si dáme trochu vlažného mléka, přidáme cukr a droždí a uděláme kvásek. Do zadělávací mísy si dáme hladkou mouku, žloutky, vanilkový cukr, cukr moučku, špetku soli. Vše zamícháme, přilijeme kvásek, zbytek mléka a rozpuštěné máslo, které nesmí být horké. Pořádně propracujeme těsto a nakonec do něj přimícháme rozinky a trošku nasekaných mandlí. Těsto přikryjeme utěrkou a necháme kynout. Když je těsto vykynuté, dáme si ho na vál a rozdělíme na takový počet dílů, z kolika budeme vánočku plést. Vyválíme si prameny a upleteme vánočku. Upletenou ji dáme na plech s pečicím papírem a necháme ještě chvilku kynout. Vánočku potřeme ušlehaným vejcem, posypeme zbytkem nasekaných mandlí a dáme péct do předem vyhřáté trouby zhruba na 160 °C. Pečeme asi hodinu. Hotovou, vychladlou vánočku pocukrujeme a můžeme konzumovat.
Všechny suroviny nasypte do pekárny, začněte tekutými, pokračujte sypkými. Zapněte pekárnu na program kynuté těsto a nechte pracovat. Hotové vykynuté těsto přendejte na vál, zapracujte, rozdělte na 7 stejných dílů. Z každého dílu vyválejte stejné válečky. Vezměte si čtyři válečky, spojte je a začněte plést. Vezměte krajní levý váleček a vložte ho na druhé místo zprava, poté vezměte krajní zprava a vložte ho na druhé místo zleva, takto postupně střídejte strany, až válečky celé spletete. Ze zbylých tří válečků upleťte klasický cop, až budete mít hotový (cop ze tří dílků by měl být o kousek delší), položte ho na čtyřdílný cop a konce zahněte dospod.
Pokud si to chcete ulehčit, můžete vánočku uplést jen z pěti válečků, a to tak, že krajní zleva dáte na třetí místo zprava, pak zase zprava na třetí místo zleva. Postupujete takto až do konce.
Hotovou vánočku nechte ještě asi 15 minut nakynout na plechu vyloženém papírem, poté pomažte rozšlehaným vejcem a vložte do trouby vyhřáté na 200 °C a pečte asi 5 minut, poté troubu stáhněte na 150 °C a pečte asi 40 minut. Vyzkoušejte špejlí, a až se na ni nebude těsto lepit, máte hotovo.
Bobkovišeň je hustý keř dorůstající až do 4 m. Na svých dřevitých větvích nese velké vejčité listy, které jsou lesklé a mají tmavě zelenou barvu. Rostlina listy na podzim neshazuje a nese je po celý rok. Na dobrém stanovišti roste tak hustě, že dokáže zakrýt nevzhledný kout zahrady či nabídnout přes plot soukromí. Na přelomu jara a léta vykvétá svícovitými hroznovitými květy bílé barvy.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), někdy nazývaná i střemcha vavřínolistá, pochází ze Středozemí, kde tvoří mohutné, až šestimetrové keře. U nás se aklimatizovala dobře, ale dorůstá nanejvýš do výšky dvou metrů. Tento keř každého okouzlí svými až 15 cm dlouhými tmavozelenými oválnými kožovitými listy.
Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé plody – bobule, které jsou pochoutkou pro ptactvo, zpočátku mají červenou barvu, později černají. Pro člověka jsou nejedlé a konzumace semen z nezralých plodů může způsobit zažívací obtíže. Starší informace o jedovatosti zralých plodů nebyly správné.
Druhy
Etna je mezi bobkovišněmi tou nejelegantnější královnou. Její tuhé, kožovité listy jsou nápadně bronzové, když raší, a jejich barva přechází do teplého odstínu sytě smaragdově zelené. Mají zvláštní tvar – list je od řapíku vejčitý, ale k vrcholu se rozšiřuje a končí téměř naplocho. Tento konec je navíc zvlněný, takže celý keř působí velmi plasticky. Daleko lépe snáší zimní oslunění než jiné druhy, a tak zůstává sytě zelený. Pokud se objeví složená květenství, jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení se tvoří lesklé černé plody (nejedlé), avšak tato odrůda kvete málo.
Caucasica má podlouhlé, sytě až tmavě zelené lesklé kožovité listy. Větve rostou vzpřímeně, zatímco listy se horizontálně sklánějí. Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy bílé, vonící po šeříku, často se objevují i na podzim. Černé plody vypadají lákavě, jsou však nejedlé a pochoutkou jsou jedině pro ptactvo. V našich podmínkách se pokládá za jednu z nejvzrůstnějších a nejvhodnějších rostlin pro živé ploty, neboť dorůstá až 4 m.
Otto Luyken je jeden z nejotužilejších a nejoblíbenějších keřů. Jako snad jediný zatím přežil -29 °C bez jediného spáleného listu. Lesklé listy jsou podlouhlé, špičaté a kožovité, mají tmavě zelenou barvu. Větve i listy rostou vzpřímeně, přestože se keř rozrůstá hlavně do šířky. Je tak ideální k použití jako půdopokryvný do stinných míst nebo jako podrost pod stromy. Složená květenství jsou vzpřímená, plná drobných bílých květů, které voní po šeříku a často se na ke
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.