Pletení z papíru není až tak složité, jak se na první pohled může zdát, nejprve je potřeba přichystat si vše potřebné a pak vytvořit ruličky.
Připravíme si tyto pomůcky: Staré noviny (Dnes, Deník, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Zlaté stránky), špejle, pletací drát, slabé dřevěné tyčky, lepidlo (tuhé a Herkules), nůžky, odlamovací nůž, igelit (jako podložku proti zašpinění stolu), kartonové krabice, plastová trubička (na pletení otvorů), kolíčky na prádlo, pravítko, tužka, metr, barvy, štětec, rozprašovač (k nanášení barvy), lak (vodou ředitelný nebo lodní).
Motání trubiček: Ruličky vytvoříme z tenkého papíru. Nejvíce se na ně hodí papír ze Zlatých stránek, novin, letáků a různé slabé papíry. Čím menší má papír gramáž (čím je tenčí), tím jemnější budete mít ruličky. Tyto papíry se hodí spíše na menší výrobky. Z papírů s vyšší gramáží jsou ruličky tužší a jsou lepší na větší výrobky nebo na osnovní ruličky. Plete se z neplněných a nelakovaných papírů (z barevných lakovaných letáků se špatně plete a nedrží na nich barva). Doporučuje se plést jeden výrobek vždy z jednoho typu papíru. Nejprve si nastříháme stránku na proužky široké asi 7 cm. Noviny můžeme stříhat naležato – docílíme tak delších pruhů a tím i delších ruliček. Dále potřebujeme špejli, okolo které budeme plést ruličku, a lepidlo. Nejprve si roh pruhu papíru přetřeme lepidlem (někomu může vyhovovat potřít lepidlem papír až poté, co namotá ruličku). Špejli položíme přes protější okraj pruhu novin, než jsme lepili, asi na 45° (podle úhlu budeme mít různou délku a tuhost ruličky). Přeložíme roh papíru přes špejli, prstem přisuneme papír ke špejli a špejli začnete válet po papíře, dokud na ni nenamotáme celý pruh papíru. Lepidlo nám ruličku udrží pohromadě. Rulička se bude mírně rozšiřovat, to je správně. Špejli vytáhneme a použijeme na motání nové ruličky. Pro rychlejší motání a menší spotřebu lepidla můžeme vyzkoušet polepování více pruhů papíru najednou. Dáme na sebe 10–15 pruhů, které posuneme vždy o malý kousek (asi 0,5 cm). Takto poskládané papíry přetřeme lepidlem v tubičce nebo Herkulesem. Nesmíme jich však natírat moc, nebo nám lepidlo mezitím zaschne. Delšího pruhu docílíme i tím, že slepíme dva pruhy kratší stranou k sobě. Ruličky se napojují tak, že vezmeme novou ruličku, užší konec namočíme v trošce lepidla a zasuneme ho do ruličky, kterou již pleteme, nebo do osnovní ruličky. Stačí opravdu jen malinko lepidla. Při větším množství se mám může rulička trochu rozmočit a půjde špatně zasunout (někdo plete, aniž by používal lepidlo). Pokud bude nová rulička širší než ta, do které ji chcete zasunout, tak ji stačí zploštit a přehnout na půl.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Založit dobrý živý plot je akce plná nástrah. Složitý výběr keřů předurčuje šířka pomyslného pruhu po obvodu parcely, který jste ochotni obětovat zeleni. Na dvoumetrovém pruhu kolem domu vám nezbude nic jiného než šetřit prostor dřevinami, které snesou střih do metru široké živé stěny.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja: Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se pěstují 2 další druhy: Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja. Túje jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou, poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při i.v. podání 500 mg/kg. Dlouhodobý příjem thujonu, který je obsažen také v rostlinách čeledi Asteraceae, například pelyněk (nápoj Absint), vede k poškození CNS. Rostliny se tradičně používaly k léčbě nachlazení, horečky, bolestí hlavy, revmatismu a zánětu močového měchýře a také jako abortivum. Za účinky na organismus jsou zodpovědné především terpenické látky. Zjištěny byly protivirové účinky, ovlivnění imunitního systému (produkce cytokinů a protilátek, aktivace makrofágů) a protizánětlivé a protinádorové působení. Silice zeravce východního vykazuje toxické působení proti Alternaria alternata, původci houbových onemocnění. Zajímavé a perspektivní je také působení proti plžům.
Ve svém příspěvku ELEKTRICKÁ PŘÍPOJKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Růně.
dobrý den ,chtěl bych zřídit elektrickou přípojku ke garáži , která je součástí šesti garáží. Některé garáže mají již přípojku zřízenou , zároveň se mnou by rád zřídil přípojku i majitel sousední garáže . Jak máme postupovat .
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Při správné výsadbě se tyto bobkovišně rychle usadí a vyrostou ve zdravý, stálezelený živý plot. Zde jsou kroky, které je třeba dodržet:
Po přípravě pruhu země použijte provázek nebo zahradní šňůru k označení linie živého plotu.
Vykopejte příkop dvakrát tak široký a o trošku vyšší než je kořenový bal rostlin. Smíchejte půdu z příkopu s dobře shnilou organickou hmotou. Pokud má oblast výsadby těžkou půdu, rozrušte dno a boky příkopu vidlemi. To umožní kořenovému systému snadno proniknout do okolní půdy.
Zkontrolujte výkop a ujistěte se, že je o 1 nebo 2 cm hlubší než kořenový bal. Pokud kořeny stojí příliš vysoko, odstraňte trochu zeminy na dně výkopu.
Umístěte rostlinu do příkopu a začněte zasypávat půdní směs, zatímco ji jemně udusáváte nohama. Ujistěte se, že rostlina je vzpřímená.
Jakmile je příkop naplněn, půdu ještě jednou jemně zpevněte, abyste odstranili vzduchovou kapsu a zajistili, že rostlina je v bezpečí. Rostlinu důkladně zalijte.
Plochu výsadby zakryjte tenkou vrstvou mulče, abyste zabránili množení plevelů a snížili odpařování vody z půdy.
Ve svém příspěvku OSMO DRY RECENZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jaroslav Vnouček.
No vše je velice hezké,ale pakovat se na přístroji,který vyrobíte za pár kaček takovýmto způsobem je zlodějina...výrobce si lehce spočítal kolik stojí podřezání a dal stejnou cenu..to si ho radši podřežu a mám to za babku
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zuzana křiklanová.
Dobrý den máme už skoro rok namontovaný přístroj OsmoDry naše nemovitost je s části postavená na skále kudy zřejmě protéká voda. Začátkem července jsem telefonovala p. Zedníčkovi a informovala jsem ho o tom že stěny jsou i nadále vlhké a to ještě výš než kdy jindy a že máme pocit že přístroj nefunguje jak by měl.Bylo nám zděleno že máme vyčkat do smluvené doby kdy přijde technik naměřit hodnoty.A tak jsme počkali do 4.10.2018 Technik naměřil rychleji než na počátečním měření hodnoty které údajně stačí a na moji žádost vyfotil mokré stěny s tím ,že mě bude někdo na základě připomínek ke stálé vlhkosti telefonicky kontaktovat a že se někdo přijde podívat.Místo toho jsem obdržela 8.10.2018 fakturu na zbylou částku.Domnívám se že jednání Vaší firmy není fér,že můj požadavek, že není vše v pořádku by jste mohli lépe prověřit za 50 000.- by to byla především slušnost.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Ve svém příspěvku BLECHY V BYTĚ BEZ ZVÍŘETE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sandra.
Už 5 let se nemůžu zbavit blech v bytě. Jsou malinké 1,5 až 2 milimetry a černé - asi lidské. Občas je zahlédnu, lezou mi do šatů, rychle po sobě dvakrát kousnou někdy i hladově tři krát, špatné je, že letou často do intimních oblasti a svědí to a pak to bolí. Nemám zvíře, takže od něj to být nemůže. Kde jsem k nim přišla - nevím. Žiji sama a tak žerou jenom mně. Úplně mi změnily život, nikde nechodím - abych je někomu nechtíc nezavlekla. Nepomohly postřiky proti blechám a ani postřiky deratizačních firem, opakovaně. Pořád peru, denně převlékám postel, vysávám a vytírám 1x týdně dlážku savem. Abych aspoň něco zlikvidovala a mezi nimi vydržela a nějak přežila. Všechen nábytek jsem vyhodila, nemám koberce, záclony skříně - jenom kovové regály, kovou postel, židli, stůl a věci v pytlích. Co vyperu a vysuším v sušičce, hned balím do sáčků po jenom kuse a zauzluji. Jsem na všechno sama. Prosím, poraďte mi něco, co konečně na blechy zabere. Už jsem strašně z toho vyčerpaná a řešení nikde. Závidím psům, že mají proti bleší obojky a tablety na požití které je zabíjejí a mají šanci se tak blechám ubránit. Na člověka nic není. Prakticky je nechráněn, je pořád potravou pro blechy a šance se jich zbavit - nulová. Výrobci, zdá se - vůbec nepočítají s tím, že člověk je taky tvor s krví a když jej blechy napadnou a zamoří mu byt - nemá se jak chránit a jak s nimi bojovat. Chemie nezabírá a nic nepomáhá - jak se jich zbavit. A zvíře, aby na sebe lapalo blechy a mně se ulevilo - si dovolit nemůžu. Děkuji vám za jakoukoliv radu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Sandra.
Ten přípravek není dlouhodobě dostupný, který mi tady byl doporučen - to je Frontline Pet Care Difuzér proti hmyzu a roztočům. Na internetě Heuréka hlásí, že už nikde není k sehnání. Vypadá to, že to co je účinné tak bylo odstraněno z možnosti koupit si to volně, takhle by se neprodalo toů neúčinnéú drahé chemnické svinstvo, které nabízejí různé jiné firmy a stříkají s tím i specializované firma na hubení blech - deratizéři. Když jsem se jich na půl roku zbavila, tak se vedle mně nastěhoval mladá holka se takovým chlupatým malým ratlíkem - psem, ten mi pravidelně chodil přes rohožku několikrát denně jak ho venčila a navíc na boku - směr k jejím dveřím bytu ochcával - značkoval. Domluva s ní nulová. Navíc §prolézal kde jakým roštím před barákem a drbal se furt. Takže zablešený. Samozřejmě že mi ty blechy skákaly pak do bytu jak lozil přes mou rohožku a vyklepával navíc vajíčka o měl v srsti. Znovu se mi v bytě blechy od něj namnožily a jasně něco žrát musely - takže žraly mně. Nepomohlo ani denně vytírat byt dezinfekcí, a před mými dveřmi rohožku, byla jsem zablešená komplet - nepomohlo ani 2 x sprchování denně a brání si čistých věcí. Ty svině na mně naskákaly stejně a lezly mi pod šaty a žraly. Zalezou nejvíce do vlasů a do ochlupení kdekoliv na těle. Jsou odolné už na jakékoliv chemikálie, prakticky se už pouze snažím přežít pouze, omezit jejich počet v bytě, aby mně nedostaly do blázince.Jsme tři byty na poschodí, novinkou je, že i rodina vedle mně si pořídila psa. Jsem už naprosto zoufalá. Oční lékař mi řekl, že mám šedý zákal- to bylo před rokem, měla bych jít na operaci - nejdřív jedno oko a za 104 dní druhé - celkem 4 týdny mít oči v klidu aby se ranky zahojily po operaci, nesmí se ani mnout oko, žádný dotek - a běžně mně kousnou denně blechy do oka, skočí z vlasů nebo hrudi a kousnou, takže to zabolí, ranka svědí a já si mnu oko. Zhoršil se mu už zrak hodně, tu operaci potřebuji co nejdřív, nevyhubitelné agresivní blechy ale zařídily, že na ni jít nemůžu.Pokud mne dokoušou do očí po operativním zásahu - tak byla operace zbytečná a ještě můžu dostat od nakažené blechy infekci do rány. Nemám rodinu kam bych na ten měsíc šla, abych se dostala od těch agresivních parazitů pryč.A na operaci jít mohla. Jsem v neřešitelné situaci. Ty svině mně nakonec umoří. A řešení jak je pozabíjet a zbavit se jich - žádné. Paneláky jsou jeden velký psinec, páničkové na své mazlíčky mají šanci navěšet nebo do nich dostat antiparazitální chemické přípravky a tak je ochránit před blechami, Na napadeného člověk blechami - nic takového není. Nemůže spolykat protibleší tablety nebo si na sebe navěšet na kůži chemii.Takte funguji jako potrava pro blechy a blechy - nevyhubitelní vetřelci totálně ovládly můj život - připadám
si jak v hororu. Michale, nezávidím vám ani nikomu, kdo nemá zvíře a dostal se do stejné situace jako já. Stačí, aby k vám někdo se zablešeným mazlíčkem přišel na návštěvu a nechá vám tam dárek - kterého se už nezbavíte... a nepomůže ani přest
Slimák popelavý patří do čeledi slimákovitých (Limacidae), řádu stopkookých (Stylommatophora), podtřídy plžů plicnatých (Pulmonata).
Tělo tohoto plže dosahuje délky 15 až 20 cm, ve vzácných případech prý dokonce 30 cm. Je silné, s napjatou pokožkou, výrazně vyniklý kýl zasahuje až do poloviny hřbetu. Pokožkové hrboly jsou na hřbetě dlouhé 8 až 10 mm, na bocích 5 až 7 mm. Zbarvení je velmi proměnlivé, někteří jedinci jsou antracitově černí, jiní nevýrazně bělaví nebo popelavě šedi. Kresba často bývá uspořádána do podélných pruhů, štít však zůstává jednobarevně šedý, černý nebo červený. Je popsána řada barevných forem – jednou z nejhezčích je L. cinereo-niger bielzi, která má masově červený hřbet s rudým kýlem a tmavě rudý až černý štít (vyskytuje se například na Křivoklátsku). Chodidlo je vždy výrazně rozčleněno na světlá střední a tmavá okrajová pole. Sliz je bezbarvý, hřbetní destička 8,5 mm dlouhá a 6 mm široká.
Slimák popelavý obývá převážně lesní porosty a dává přednost lesům podhorským a horským. Zdržuje se pod kůrou starých stromů, v trouchnivých pařezech a podobně. V místech výskytu bývá hojný, často najdeme více jedinců pohromadě. Živí se houbami, zelenými částmi rostlin, hlízami a různými živočišnými zbytky. Obývá téměř celou Evropu a od Skandinávie po středomořské ostrovy. Zaměnit jej můžeme za slimáka největšího, který má jednobarevné chodidlo a skvrnitý štít, nebo za podkornatkou žíhanou (mladé jedince). Od plzáka lesního ho rozeznáme podle umístění pneumostomu a kýlu na hřbetě.
Jde o velký druh slimáka – velikost těla 120–200 mm. Zbarvení je velmi variabilní, nejčastěji však tmavě šedomodré se světlým kýlem v zadní čísti nohy. Vyskytují se však i světle šedí až bílí jedinci s tmavými skvrnkami kolem kýlu. Známí jsou rovněž albinotičtí jedinci. Spodní strana těla je okolo okrajů tmavá, uprostřed světlá. V zadní části těla je vždy nápadný střední kýl. Patří mezi naše největší plže.
Slimák popelavý obývá především lesnaté oblasti, najdeme ho v různých typech lesů, zejména v listnatých, smíšených a lužních lesích. Vyhledává zastíněné a husté lesy. Vzácněji se objevuje také v okolí lidských sídel a v zahradách. Ukrývá se pod padlými kmeny, kameny nebo kůrou. Ze svého úkrytu vylézá až v noci, živí se zejména rostlinnou potravou a houbami.
Ve svém příspěvku ČLÁNEK JE BEZVADNÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bukovský Zdeněk.
Včelařím přes padesát let,
ale mrzí mě,že někteří včelaři přirovnávají včely ke zvěři, která chcípá, žere a lenoší.
Přítel Kavan Petr se takto vyjadřuje ve svých webových stránkách o včelách.
A když jsem mu napsal,že s ním nesouhlasím tak na mě zpustil vlnu nadávek a zloby.
Jsem rád,že jako jednatel spolku, který má 85 členů, jsem se zatím nesetkal s podobným
chováním tzv.včelaře.
Další fenomén dnešní doby je hromadné kácení stromů, keřů i centrech obcí, jako těžba
dřeva do kotlů na biomasu. Domnívám se, že kotle na dřevo propagoval p.Bursík, jako
ekologické topení. Děsí mě dředstava, že naši vnuci si budou promítat filmy jak vypadaly u nás
lesy.
Děkuji Vám za nádherný a poučný článek o včelách.
S pozdravem
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ingredience: 1 kg hladké mouky, 40 g soli, 20 g čerstvého droždí, 600 ml vody, olivový olej extra panenský
Technologický postup: Mouku nasypte na vál, k jedné straně rozdrobte droždí, k druhé nasypte sůl, přilijte trochu vody, pár kapek oleje a začněte hníst; podle potřeby přilévejte vodu. Těsto zpracovávejte cca hodinu, aby byly ciabatty krásně nadýchané. Pokud použijete robot s hnětacím hákem, usnadníte si práci; těsto míchejte při nižší rychlosti 5 minut, pak zvyšte rychlost a ještě 10 minut hněťte. Hotové těsto dejte do olejem vymazané mísy, potřete znovu olejem i svrchu a nechte 25 minut kynout. Těsto vyklopte na pomoučněný vál a posypte moukou. Prsty ho roztáhněte do tvaru čtverce. Pomocí stěrky těsto rozdělte na pět pruhů. Ty rozpulte je a promačkáváním prsty je natáhněte na 30 cm. Ciabatty položte na plech vyložený pečicím papírem a nechte 10 minut odpočinout. Pečte v troubě vyhřáté na 220 °C asi 20 minut dozlatova.
Tilápie nilská neboli okounovec nilský (Oreochromis Niloticus) je sladkovodní ryba pocházející původně z Afriky, díky dobré přizpůsobivosti a malým nárokům na chov se však vyskytuje na všech kontinentech. Počet ryb chovaných v akvakulturách však výrazně převyšuje přirozený výskyt. Nejvýznamnějším producentem je Čína, část tuzemského trhu pokrývá také Polsko a Brazílie, farmové chovy však existují i v České republice.
Tilápie má mírně diskovitý tvar těla, pro něž je charakteristická nepřerušená hřbetní ploutev a výrazně vyvinuté prsní a řitní ploutve. Šupiny jsou zbarveny do šedohněda, u samců je zbarvení nápadnější. Dospělí jedinci dorůstají do délky 60 cm a mohou vážit až 4 kg. Tilápie špatně snáší chlad a preferuje teplejší mělké vody, jejichž teplota se pohybuje v rozmezí 20–30 °C. Živí se výhradně rostlinnou potravou, zejména planktonem.
Tilápie poskytuje pevné bílé maso s lehce nasládlou chutí, které je oblíbené i pro absenci kostí. Obsahuje o něco více tuku než jiné bílé ryby, díky tomu si však i po tepelné úpravě zachovává šťavnatost a chuť. V kuchyni ji lze využít na bezpočet způsobů – filety se mohou smažit v trojobalu nebo těstíčku, opéct na pánvi i pošírovat. Hodí se k přípravě zapečených pokrmů a rybích polévek. Upéct nebo grilovat se dá i celá ryba – pak se často před úpravou plní různými ingrediencemi, jako je citron, čerstvé bylinky nebo najemno nakrájená zelenina. Tilápii lze ochutit různými druhy koření – od jemnějších až po výrazné či ostré. Při podávání se často doplňuje omáčkami inspirovanými asijskou kuchyní, stejně tak dobře obstojí i ve společnosti jemnějších variant na bázi smetany či másla.
100 g tilápie obsahuje 26 g bílkovin a 3 g tuku, dále pak mimo jiné obsahuje fosfor, niacin, selen, B12 a draslík.
Tato ryba je výborná z přirozeného prostředí, její chuť z farem je již ta tam. Ryby konzumujeme i pro jejich olej, ale tato ryba má s užitečným rybím olejem pramálo společného. Obsahuje jen nízkou úroveň omega-3 a 6 mastných kyselin, ale o to více nezdravého tuku. Na rozdíl od divoké tilápie má ta farmářská pouze 0,5 g omega-3 kyselin ve 100 g masa.
Tilápie zebrovaná se řadí mezi akvarijní ryby, v přírodě dorůstá maximální velikosti do 40 cm. Jedná se o velmi agresivní a teritoriální druh. Délka nádrže by měla být minimálně 150 cm. V nádrži nemá smysl vysazovat žádné rostliny, protože ty jsou rybami považovány za potravu a brzy je zlikvidují. Naopak je vhodné rozbít prostor většími kameny a kořeny tak, aby se vytvořily různé úkryty, ale přitom zůstalo dost volného prostoru pro plavání. Samec je v dospělosti výrazně větší než samice, jiné rozdíly mezi nimi nejsou. V mládí mají ryby sedm až osm velmi výrazných pruhů, které se ve stáří ztrácejí. Jedná se o velmi žravou rybu, která přijímá veškerou potravu. Preferována je spíše ta s vysokým podílem rostlinné složky. Vzhledem k velké spotřebě potravy je nutné zajistit v akváriu výkonnou filtraci a pravidelnou částečnou výměnu vody.
Tilápií je několik druhů, v našich podmínkách se v potravinářském průmyslu zpracovává pouze nilská, ostatní druhy jsou spíše akvarijní.
Pokud se chcete pokusit o vlastní výtvor, je zde návod, jak co nejlépe na to.
Návod
Připravte si tuhé lepidlo na papír a špejli. Je na vás, z jak velkého pruhu papíru budete plést, ale musíte uvažovat nad tím, jak silnou upletenou ruličku pak budete mít. Ideální je šířka 15-20 centimetrů. Není dobré volit papírový pruh moc dlouhý, protože by se špatně namotával a utahoval.
Umotané papírové ruličky nabarvěte speciálními přípravky, které mají takové složení a vlastnosti, aby splňovaly požadavky dokonalého krytí a zvyšovaly odolnost papírového materiálu. Barvy jsou k dostání v několika odstínech a s možností namíchání přesně podle požadavku. Papír je po nátěru hladký a udrží ruličky pohromadě. Balení o velikosti 200 g stojí okolo 150 korun.
Ruličky
Jeden roh papíru natřete lepidlem. Přiložte špejli k rohu, který je šikmo proti natřenému rohu. Poté šikmo namotávejte papír na špejli a přilepte potřený konec. Pak už jen papírovou ruličku stáhněte ze špejle.
Vánočka je symbolem plodnosti a nového života, protože svým tvarem připomíná Ježíška v peřince. Vánočka se konzumuje převážně o Vánocích, ale i o jiných výjimečných svátcích. Již v minulosti bylo zvykem, že každá hospodyně pekla vánočku. Každý člen domácnosti dostal na Štědrý den krajíček, včetně dobytka, protože se věřilo, že mu to přinese zdraví. Nebo se do těsta zapékala mince, a ten kdo ji našel, měl být celý příští rok zdravý a bohatý. Když někdo vánočku spálil nebo mu při pečení praskla, bylo to špatné znamení. Vánočku také dostávali koledníci na sv. Štěpána. Na přípravu vánočky budete potřebovat mouku, mléko, máslo, droždí, rozinky, mandle, máslo, vanilku, cukr a sůl. Výborná je namazaná máslem, marmeládou nebo medem a k tomu káva, melta nebo mléko.
Tento recept mám od své babičky a je opravdu výborný! Těsto je vhodné na vánočky a mazance.
Ingredience: 1 kg polohrubé mouky, 20 dkg cukru, 1 sklenička oleje, ½ skleničky Hery, citrónová kůra, ½ l mléka, 2 kostky kvasnic, 2 žloutky a 1 celé vejce
Postup: Droždí rozdrobte do malé misky, zasypte lžící cukru a rozmíchejte na kaši. Netvrďte, že to nejde, a zkuste to. Poté zasypte lžící mouky, zalijte 100 ml vlažného (pozor, ne horkého) mléka, promíchejte vidličkou a nechte chvíli při pokojové teplotě probouzet. Pokud bylo droždí v pořádku, během deseti minut vytvoří z té trochy surovin obrovskou, hustou, napěněnou čepici. Pokud ne, dejte mu ještě dalších deset minut šanci, a když ani to nepomůže, začněte znovu s novým droždím.
Mezitím ve větší míse smíchejte prosátou mouku, cukr a špetku soli. Ve vlažném mléce rozkvedlejte vajíčka a rozpuštěný tuk. Jakmile budete mít připravený kvásek z předchozího bodu, přestěhujte ho do mísy k mouce. Zalijte mléčnou směsí a metličkou všechno promíchejte, aby vzniklo řídké kynuté těsto téměř bez hrudek. Zakryjte utěrkou a postavte na teplé místo, třeba poblíž vypnutého, ještě nedávno použitého vařiče. Pokud nemáte v kuchyni vyloženě zimu pod dvacet stupňů, těsto vám bez problémů vykyne i při pokojové teplotě. Trpělivě vyčkejte, dokud nezdvojnásobí svůj objem, mělo by to trvat zhruba hodinu. Pro tyto účely se skvěle hodí mísy, které svým tvarem připomínají spíš válec, než kulovou sféru, protože v nich snadněji odhadnete, kdy těsto narostlo do dvojnásobného množství.
Velký plech na pečení vyložte pečicím papírem. Těsto po vykynutí důrazně promíchejte a vyžeňte z něj vzniklé vzduchové bubliny, pak ho nalijte na plech a nechte ho svému osudu ještě polovinu doby, kterou potřebovalo na předchozí kynutí. Pokud prve kynulo hodinu, nyní bude potřebovat půl hodiny. Poté z těsta vytvořte, co budete chtít. Na mazance vytvořte řidší těsto – do základního receptu přidejte více mléka.
Na buchty: 1 kg hladké mouky, 3 hrsti cukru, špetka soli, ¾ skleničky oleje, 1 sklenička rozehřáté Hery, ½ l vlažného mléka, do něj 2 kostky kvasnic, 2 hrsti cukru, 2 celá vejce
Postup: Do vlažného mléka dejte kvasnice a cukr, nechte vzejít a vylijte do mouky s tukem. Vypracujte těsto a nechte kynout při pokojové teplotě asi hodinu. Poté z těsta vytvořte buchty.
Jak dlouho péct kynuté těsto je zapeklitá otázka. Každá trouba peče jinak (někdy opravdu VÝRAZNĚ jinak), proto se úplně nespoléhejte na teploty a časy psané u receptů, ale na vlastní oči a nos. Menší tvary (koláče, bulky, rohlíky) je třeba péct na vysokou teplotu a kratší dobu – při nižší teplotě je totiž budete muset péct déle a pečivo tím vysušíte. Naopak vánočky, chleby, věnce, velké veky a podobně pečeme při trochu nižší teplotě a delší dobu. Pokud je budete péct příliš prudce, krásně vyskočí, nádherně se zabarví, budou vypadat hotově, ale po vytažení z trouby klesnou, jako byste nafukovací míč propíchli špendlíkem – uvnitř budou nedopečené a srazí se. Pokud bude trouba málo horká, těsto bude kynout spíš do stran než vzhůru (rozleje se) a výsledkem bude širší a plošší (byť stále dobré) pečivo.
Toto období začíná zpravidla v druhé polovině srpna.
Jen od jara do plného léta žijí ve včelstvu tři včelí kasty (jedna matka, několik stovek trubců a třicet až padesát tisíc dělnic). Dělnice vykonávají veškeré činnosti nezbytné k přežití, jako je sběr nektaru a pylu, přinášení vody, stavba plástů, péče o plod, čištění a obrana. Matka zajišťuje kladení vajíček, soudržnost včelstva a dělbu práce v něm. Trubci oplodňují mladé matky, což je jejich jediný úkol. V období vrcholícího léta, kdy se začne projevovat nedostatek snůšky, začnou dělnice trubce z úlů vyhánět. Včelstvo je na podzim a zimě výhradně samičí.
Včely se již v období vrcholícího léta připravují na chladné roční období. V podletí se vytváří hranice mezi letními a zimními včelami. Líhnoucí se dělnice jsou dlouhověké, zachovávají společenství přes zimu a jsou prvními aktivními včelami na jaře. Proto začíná z biologického hlediska nový včelařský rok.
Délka života včely medonosné závisí především na tom, zda se narodila jako letní, nebo zimní včela, což se projevuje péčí o plod. Letní včela se dožívá jen tří až šesti týdnů, pracuje a stará se o plod. Úkolem zimní včely je najíst se dosyta a vydržet přes zimu. Zimní včely se dožívají zpravidla pěti až šesti měsíců, mohou se dožít i devíti měsíců. K přežití zimních včel je potřeba dostatečná zásoba. Aby včelstvo úspěšně přezimovalo, musí mít na počátku zimy nejméně deset tisíc jedinců.
Péče v podletí podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony – na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že se v každém včelstvu nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřadit a nechat roztavit, protože jsou méně kvalitní. Tento zákrok je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů a jehož housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Doplnění zásob na zimu: včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se uk
Nutrie můžeme chovat v párech, kdy máme v ubikaci samce spolu se samicí. Tady ovšem může vzniknout samcův nezájem o samici. Při tomto způsobu nedáváme k sobě temperamentní jednice, protože by docházelo k ostrým střetům. Další možností je oddělený chov samců a samic, kdy chováme skupinku samiček a k samci je připustíme až v době říje. Výhodou je jasná evidence páření. Chov ve skupinách znamená polygamní chov velkého počtu samic s několika samci. Zde je nutná pravidelná kontrola březosti samic. Samice ve vyšším stupni březosti je lépe oddělit a ke skupině je vrátit až po čtvrtém týdnu, tedy po odstavu mláďat. Dalším způsobem je chov harémový, kdy se spolu chová maximálně osm samic a jeden samec. Prostorové podmínky obecně musí být dostatečné, jelikož hrozí vzájemné střety.
Nutrie se chovají zpravidla v drátěných klecích s velikostí ok 3 x 3 cm. Klec má být dlouhá 2,5–3,5 m, široká 1,5 m a vysoká 80 cm. Jednotlivé klece oddělujeme neprůhlednými mezistěnami, aby se nutrie vzájemně neznepokojovaly. Podlahu stavíme buď cihlovou, nebo betonovou se spádem k betonové nádrži, která má mít rozměr 1,5 x 1,5 m a hloubku 50 cm. Nádrž musí být snadno přístupná, s dostatkem čisté vody, protože nutrie je původem vodní hlodavec. Výhodné je situovat chov v blízkosti vodního zdroje. Nesmíme však zapomenout na vybudování odpadní strouhy, protože v nádržích musíme vodu často měnit. Důležité je, aby nutrie měla ve vodě dostatek prostoru. Klec nebo výběh vybavíme dřevěnou budkou, nejlépe s předsíňkou a prostorem pro hnízdo. Budka by se měla denně vystlat novou slámou. Vchod do budky opatříme kulatými otvory, připomínajícími noru. Otvory upravíme na velikost 20 x 24 cm a překryjeme pytlovinou.
Do plemenitby zařazujeme samičky v šesti až sedmi měsících, kdy dosahují hmotnosti 3,5 až 4 kg, zatímco samce v šesti až osmi měsících, při hmotnosti 4 až 4,5 kg. Říje se u nutrie projevuje neklidem, běháním po výběhu a častým močením, trvá 1 až 3 dny a opakuje se každých 28 dní. Samice mívají dva vrhy do roka. Nutrie mívá 3 až 7 mláďat, která se rodí osrstěná a po narození hned vidí a slyší. Kojena jsou 2 až 3,5 týdne, poté je matka přirozeně odstaví. Samice se v chovu nechávají do 4 let, samci do 6 let. Pokud má matka málo mléka, pak přikrmujeme mláďata vařenicí z ovesných vloček a mléka. U nutrií je výhodou, že bezprostředně nereagují na příbuzenskou plemenitbu, přesto déle trvající nebo častější příbuzenská plemenitba může být příčinou poklesu plodnosti. Dospělé nutrie krmíme nejlépe dvakrát denně, přičemž větší část by měly dostat večer.
Při začínajícím chovu dochází k poměrně velkým úhynům, a to i za předpokladu, že jsou dodrženy základní podmínky chovu.