Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Kovy a plasty se vrtají třískovým obráběním, což znamená, že vrták odřezává z vrtaného materiálu malé třísky, špony. Je potřeba se proto více zamyslet nad vhodným broušením vrtáku. Rychlořezné vrtáky do kovu se vyrábějí z oceli legované chromem, wolframem, molybdenem, vanadem anebo kobaltem. Pro všechny typy je důležité jejich pravidelné mazání v průběhu vrtání. K tomu se používají mazné spreje nebo oleje (v nouzi postačí i kuchyňský). Pro vrtání nerezových materiálů je také důležité dbát na to, abyste měli vždy čistý vrták, se kterým jste předtím nevrtali do obyčejného železa. Nerezový materiál byste tím kontaminovali, což by i u něj vedlo ke korozi.
Standardní levný typ představuje černý vrták HSS-R. Má válcovanou, párou popouštěnou šroubovici, a proto je pružný. Při navrtávání může být nepřesný, protože nemá na hrotu špičku, ale plošku, která tak z vrtaného materiálu ujíždí. Proto je obvyklou praxí předznačit si navrtávané místo důlčíkem. S tímto nedostatkem se vyrovnává dražší typ HSS-G, který má složitěji broušenou špičku se samostředicím hrotem. Jeho variantu pak tvoří vrták HSS-Co legovaný 5 % kobaltu. Od předchozích se odlišuje na první pohled výrazným leskem a zabarvením (medové). Domácí kutilové po něm touží, často s ním však neumějí správně zacházet a brzo ho zničí, protože je velmi křehký. Až šestinásobnou životnost proti klasickým vrtákům vykazují vrtáky HSS-TiN s mimořádně tenkou vrstvičkou titannitridu. Liší se od sebe nazlátlou barvou povrchu a umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti při nízkém tření. Hladký povrch spirálových drážek dobře odvádí třísky, takže povrch otvoru je čistší a bez otřepů. Proto se doporučuje i k vrtání plexiskla, naopak nevhodný je pro vrtání hliníku.
Na tenké plechy, do kterých může být skutečně problém udělat hezký kulatý otvor, se používají stupňovité nebo kuželovité vrtáky. Jejich velkou předností je to, že jedním vrtákem uděláte díry o různých průměrech. Pro vrtání nepravidelných otvorů se používají také takzvané frézovací vrtáky (Wood Devil/Bosch) určené k vrtání a následnému frézování do boku. Jsou vykované přímo ze stopky a mají předřezávací hrot.
Když máme naměřenou díru, je dobré si udělat průbojníkem důlek uprostřed křížku, aby se vrták dobře chytil a neposkakoval po materiálu. Vrtaný předmět je nejprve nutné velice dobře upnout, protože vrták má často tendenci se „kousnout“ (hlavně na konci vrtu) a rukou jej nemáte šanci udržet.
Když máte díru naměřenou a předmět upnutý, můžete přistoupit k vlastnímu vrtání. Vrtejte kolmo (vrtat se sklonem se nedoporučuje, vrtačku nemáte šanci pod úhlem udržet) a dělejte častější přestávky
Podle materiálu, z něhož je postavená zeď, použijte vhodný přístroj. Platí základní pravidlo: čím silnější motor, tím větší rozsah použití. Na lehčí práce stačí akumulátorový šroubovák, třeba při vrtání do sádrokartonu a pórobetonu. U klasického zdiva si sice s akupřístrojem poradíte taky, ale vhodnější je zvolit výkonnější příklepové vrtačky.
Nejprve je potřeba zvolit správný vrták, a to podle toho, do kterého materiálu budete vrtat. Vždy se snažte vybrat vrták určený do materiálu, který chcete vrtat. Problém nastane u plastů, gumy. Žádné vrtáky na plasty se nevyrábí, proto se k jejich vrtání používají vrtáky do dřeva, na vrtačce se ale sníží otáčky motoru, aby se netavily okraje díry. Při vrtání hlubších děr do plastů je dobré dělat kratší přestávky, aby díra vychladla a vrtání bylo plynulé, bez otřepů na okrajích.
Nejčastěji se vrtají díry kolmo k vrtané ploše. To znamená, že se vrtačka musí držet pokud možno svisle. Na menších součástkách nebo na prknech a deskách toho lze dosáhnout pomocí stojanu na vrtačku. To je velice užitečná pomůcka, kterou je určitě dobré si pořídit. Lze na ní nastavit i hloubku díry, takže vám odpadá její zdlouhavé přeměřování. Když stojan nemáte nebo když vrtáte do zdi, musíte vrtačku držet kolmo od oka. Chce to trochu cviku, ale zas tak těžké to není. Když jste na vrtání dva, tak jeden může vrtat a druhý kontrolovat kolmost. Místo pro vrtání si označte křížkem. Aby vrták do zdi nepronikl našikmo, vždy nasaďte špičku vrtáku kolmo k povrchu a pak spusťte přístroj. Teprve až se vrták pevně opře, začněte na přístroj tlačit. Když potřebujete otvor s větším průměrem, vytvořte díru nejprve menším vrtákem, poté nasaďte větší a otvor rozšiřte a prohlubte.
Při vrtání pod úhlem je práce složitější. Například si zkuste položit vedle vrtačky dřevěný špalík seříznutý na požadovaný úhel a řídit sklon podle něj, nebo to prostě musíte odhadnout.
Vrtačkou v žádném případě v díře neklepejte ze strany na stranu ani na vrtačku netlačte. Vrtání tím jednak příliš neurychlíte a ještě zničíte vrták. Jedinou výjimkou je vrtání do zdi příklepem, ale to se používá spíše jako záchranná brzda, protože když nepřitlačíte, tak příklep nefunguje.
Hloubku děr můžete přeměřovat několika způsoby. Když máte stojan, tak si ji můžete přímo nastavit, dále se prodávají různé prstence, které se šroubují na vrták, nebo mají vrtačky v příslušenství měrné tyče, které se uchycují přímo na tělo vrtačky. Pokud ale nic z toho nemáte, můžete si pomoci šuplérou nebo dřevěnou špejlí a pravítkem.
Během vrtání používejte ochranné brýle a rukavice. Pro příklepové vrtačky existuje jako příslušenství speciální odsávací zařízení, které zachycuje prach už během vrtání. Jako alternativu můžete pod otvor přilepit sáček nebo přeložený arch papíru se zahnutými růžky. Kromě toho byste měli podlahu pod otvorem zakrýt lepenkou či fólií. Můžete také poprosit pomocníka, aby pod otvorem přidržel hadici zapnutého vysavače, raději ale ne domácího, na stavební prach jsou speciální průmyslové.
Vrtáky z rychlořezné oceli (označené HSS-R) používejte pro vrtání měkčích kovů, jako jsou hliník, měď nebo zinek; vrtáky z rychlořezné oceli s výbrusem (HSS-G) nebo ocelové vrtáky legované kobaltem (HSS-Co) používejte pro vrtání do tvrdých kovů; velmi účinné pro všechny kovy jsou vrtáky s povlakem nitridu titanu (HSS-TiN) a vrtáky s tvrzenými plátky (HM).
Na tenké plechy použijte vrtáky s ostrým centrovacím hrotem; vrtejte při nižších otáčkách.
Životnost vrtáků na kov prodloužíte, pokud je při vrtání příliš nezahříváte. Před dalším vrtáním je nechte vychladnout nebo na ně kápněte olej.
Pro vrtání do dřeva lze použít i vrtáky určené na kov, ale není to příliš vhodné, protože spíš než vrtat mohou otvor pálit. Opatřete si raději speciální vrtáky na dřevo, které mají středicí hrot a závit točený tak, aby odváděl hobliny.
Při vrtání otvorů s většími průměry, zejména pokud vrtáte do tvrdého dřeva nebo do dřevotřísky, dejte před vykružovacími pilami přednost korunkovým vrtákům do dřeva nebo takzvaným frézkám – sukovníkům. Jsou totiž bezpečnější. Vykružovací pily se mohou odlomit a zranit vás. Pokud sukovníkem vrtáte silnější dřevo, nedělejte to na jeden zátah, ale čas od času z otvoru vysypte hobliny. Méně tak zatížíte zejména akuvrtačku.
Tvrzené vidiové vrtáky nasaďte při vrtání do betonu a použijte při tom příklepovou vrtačku. Dbejte však na to, aby byl vrták určený pro příklepové vrtání. Pokud ne, mohl by se hrot ulomit a zůstat v otvoru.
Měkčí zdivo provrtají i vrtáky s karbidovým hrotem. Duté cihly raději vrtejte bez příklepu, abyste je nerozštípli.
Vrtání kalené oceli je úkol, který vyžaduje nejen zručnost, ale také správné nástroje. Kalená ocel, známá svou vysokou životností a odolností proti opotřebení, představuje jedinečnou výzvu.
Na rozdíl od měkčích materiálů vyžaduje specifické vrtáky, které mohou pronikat, aniž by ztratily své ostří nebo způsobily poškození materiálu nebo nástroje. Na vrtání kalené oceli používáme dva druhy vrtáků:
Karbidový vrták nejlevnější cena Pokud jde o vrtání kalené oceli, vrtáky z karbidu (nazývané také vidiové nebo diamantové vrtáky) jsou přeborníky. Karbidobé vrtáky mají výjimečnou tvrdost a odolnost vůči vysokým teplotám, díky nimž jsou pro tento úkol ideální. Nejen, že si zachovávají svou ostrost déle než jejich protějšky, ale také nabízejí nepřekonatelnou přesnost, díky čemuž jsou nejlepší volbou pro profesionály. Karbidové vrtáky jsou vynikající investicí pro ty, kteří často vrtají kalenou ocel. Tyto vrtáky mají tvrdokovový hrot připevněný k měkčímu ocelovému tělu, což nabízí kombinaci odolnosti a flexibility, která je ideální při zpracování kalené oceli.
Kobaltové vrtáky nejlevnější cena Další vynikající volbou pro vrtání kalené oceli nebo obecně pro vrtání otvorů jsou kobaltové vrtáky. Tyto vrtáky, vyrobené s významným procentem kobaltu, jsou neuvěřitelně odolné a účinné při zachování jejich ostrosti. Na rozdíl od vrtáků z rychlořezné oceli jsou zvláště užitečné při vrtání do kaleného kovu a nabízejí odolnost a účinnost.
Nejprve je samozřejmě nutné si díru pečlivě vyměřit. Vyměřte ji raději z obou stran skla (křížky se musí při pohledu shora zakrývat). Díru měřte alespoň 13 mm od hrany skla, aby sklo při pozdější montáži neprasklo. U těžkých skel (olověných) je to minimálně 25 mm. Tuto vzdálenost se snažte dodržovat.
Na vrtání použijte vrtačku s velmi nízkými otáčkami nebo ruční vrtačku. V každém případě by otáčky neměly překročit 350 otáček za minutu. Také dobře poslouží bateriový akušroubovák.
Sklo je nutné vrtat speciálními vrtáky. Vzhledem k tomu, že je tvrdost skla vyšší než tvrdost ocelových vrtáků (jakkoliv kalených), není je možné těmito vrtáky provrtat.
Málokomu se vyplatí zakoupení sady speciálních tříhranných rychlořezných vrtáků k vrtání do skla, nejčastěji se proto používají „multiconstruction“ vrtáky. Aby vrták „neujížděl“, je potřeba střed otvoru vyznačit křížovým vrypem, a to diamantem na řezání skla. Kolem něho utvořte kruhový val ze sklenářského tmelu nebo dětské plastelíny, který naplňte lžičkou petroleje nebo terpentýnu. Tím se sklo chladí a usnadňuje se drcení jeho krystalů. Používejte výhradně vrtačku upnutou do stojanu, u níž nastavte nejvyšší možné otáčky a vrták tlačte do řezu co nejmenší silou. K předvrtání můžete použít hrot tříhranného jehlového pilníku, který upnete do sklíčidla. Větší otvory lze vyvrtat pomocí měděné trubky, nahrazující vrták. Prostor valu se pak místo petrolejem vyplní kašovitou brusnou pastou. Při vrtání trubku zdvihejte co chvíli ze záběru pákou vrtačkového stojanu, aby se do probrušovaného otvoru dostalo co nejvíce pasty.
Před každým vrtáním myslete na bezpečnost práce! Na rozdíl od vrtání dřeva, betonu či kovu je vrtání skla velice nebezpečná záležitost. Při postupu dochází k odletování miniaturních střípků. Proto nevrtejte na koberci a při práci vždy používejte ochranné brýle.
Tabulku skla položte na rovnou a nepohyblivou podložku. Menší kusy je nutné k této podložce upnout. Použijte obyčejné truhlářské svorky, jenom jejich plochy obalte kusem hadru. Křížek vyznačené díry je dobré v samém jeho středu obtáhnout diamantovým řezným kotoučkem. Ve vhodné vzdálenosti okolo díry udělejte ohrádku ze sklenářského tmelu (nebo úplně postačí dětská modelína) a dovnitř nalijte ocet. Ocet vám bude chladit vrták a také částečné zamezí vylétávání střípků. Vrtejte pomalu a pod malým tlakem nejprve z jedné strany. Dříve než vrták pronikne sklem, pootočte tabulku a dovrtejte otvor z druhé strany (zamezíte tak vyštípnutí jeho okrajů). Otvor následně dočistěte velmi jemným brusným papírem. Můžete jej ještě dohladit brusnou pastou nebo obyčejnou zubní pastou na kousku hadříku.
Vrtáky do dřeva se používají pro všechny druhy měkkého a tvrdého dřeva – smrku, dubu, buku, překližkové a dřevotřískové desky, ale třeba také lamina. Vrtáte-li do dřeva, potřebujete někdy udělat otvor, který bude vidět, tedy pěkný, souměrný a bez otřepených okrajů. Právě k tomu slouží u spirálového (šroubovitého) vrtáku do dřeva základní tvar obráceného „M“. Dva podpůrné hroty souměrně oříznou materiál. Mezi těmito hroty se nachází středicí hrot, který vrták vede v díře, aby neujížděl. Spirálový vrták z chrom-vanadiové oceli je nejčetnějším typem vrtáku do všech typů dřeva, je vhodný na otvory o malém průměru. Hodí se také k vyčištění vyvrtaných děr od třísek a nečistot a na předvrtání pro vruty.
Chcete-li udělat otvor o větším průměru či dlouhý, hodí se na to lépe plochý vrták, který je i poměrně levný. Někdy se s ním ale vrtá hůř, protože na něj musíte více přitlačit. Abyste se zbavili zbytečné námahy, je lepší použít samozatahovací plochý vrták se šroubovicí na středicím hrotu, která vrták vtahuje sama do vrtaného materiálu. Ploché vrtáky jsou k dostání i ve variantě s proměnlivou šířkou. Bosch je vyrábí na principu dvou vrtacích destiček spojených šroubkem, který dovoluje nastavit si průměr vrtaného otvoru (10 a 25 mm). Narex Bystřice je vyrábí tak, že si do vrtáku nasazujete přímo destičky různých šířek.
Dalším typem vrtáku do dřeva je hadovitý vrták, který je vhodný na dlouhé díry například v bednění či krovech nebo na otvory s velkým průměrem. Důležité u něj proto je, jak dobře odvádí z hluboké díry piliny. Může nebo nemusí mít samozaváděcí hrot. Dřevo vrtá napříč i podél vláken, je velmi přesný, ale na druhou stranu také poměrně drahý.
Pro truhláře jsou pak určeny ještě speciální vrtáky, které slouží k vrtání otvorů pro nábytkové panty. Pro vrtání v laminu či MDF jsou určeny vrtáky s tvrdokovovými břity. Pro vrtání ve dřevě stačí Förstnerův vrták s křížovým ostřím uprostřed a vyhlazovacím válcovým břitem na obvodu. Tyto vrtáky jdou použít i pro převrtání suků ve dřevě (práce pro takzvané sukovníky). Na výrobu součků můžete použít součkovač, kterým suky ve dřevě nahradíte. Tento postup můžete také s úspěchem použít pro zakrytí šroubovaných spojů ve dřevě na pohledových plochách.
Vrtání do dřeva není většinou nijak obtížné, protože se obvykle jedná o měkký materiál. Speciální vrtáky do dřeva poznáte podle špičatého středového hrotu. Ale k vrtání do dřeva můžete bez potíží použít i vrtáky do kovu, ale zde je obzvláště důležité snížení tlaku na vrták při výjezdu na druhé straně materiálu. Samozřejmě kvalita vyv
Vrtání do spár mezi obkladačkami je sice jednodušší, ale ne vždy je toto řešení možné. Vrtáte-li proto přímo do obkladačky, vyznačte si místa pro otvory silnějším přitlačením vrtáku na místo, na kterém chcete vrtat. Vrtejte bez příklepu vrtákem s tvrdokovovou destičkou s břitem typu „multiconstruction“. Při vrtání obkladačky nejde o razanci úderu, který by ji mohl poškodit, ale o postupné a rychlé odškrabávání materiálu. Otvor byste měli udělat o něco větší, abyste jej pak při nešetrném pohybu nerozštípli. Obkladačky by se při vrtání neměly silněji zahřívat a neměly by se ani nadměrně chvět − vrtat tedy nemusíte na jeden zátah. Někdy je navíc pro jistotu dobré obkladačku přelepit samolepicí páskou, pomůže vám při navrtávání, aby se vrták po tvrdém povrchu nesmekl. Na slinuté dlaždice pak zvolte raději vrták na sklo či diamantový jádrový vrták chlazený vodou (Bosch Diamond for Hard Ceramics).
Když vyvrtáváte otvor do obkladačky, odstraňujte průběžně hromadící se prach z otvoru, aby se vrták nezahlcoval a nezahříval. Pro vyčištění a dobroušení vyvrtaného otvoru můžete využít příslušný nástavec na takzvanou přímou brusku.
Na obkladačce vyznačte místa pro otvory a ostrým kovovým hrotem narušte glazuru. Ale ne poklepáním na hřebík, spíš vezměte do ruky nastřelovací hřeb, který má tvrdší ocel, pilník s hrotem nebo větší vrták s vystouplou špicí a kroutivým pohybem vytvořte důlek.
V žádném případě nevrtejte s příklepem. Dlaždice je velmi tenká a velice křehká, proto by při vrtání s příklepem praskla během pár okamžiků. Volte nižší otáčky vrtačky, aby se diamantový hrot nespekl a nepřestal fungovat. Pokud vrtáte do glazované dlaždice, volte ještě nižší než nízké otáčky (kolem 600 za minutu). Je to proto, že glazura by při vyšších otáčkách popraskala a vytvořila nepěkné mapy směrem od díry. Jakmile budete mít glazuru provrtanou, můžete otáčky zase zvýšit.
Vrtací stojany mohou výrazně zvýšit přesnost vrtání, zejména při práci s kalenou ocelí. Stabilita a přesnost tohoto vrtáku jsou klíčové pro zajištění toho, aby se vaše vrtáky nemotaly nebo nelámaly, což má za následek čistší a přesnější otvory.
Důležitá je také role rychlosti a tlaku při vrtání kalené oceli. Při vrtání kalené oceli je zásadní správná kombinace rychlosti a tlaku. Použití nízké rychlosti a použití stálého tlaku umožňuje vrtáku efektivně proříznout ocel bez přehřátí nebo rychlého opotřebení.
Při vrtání kalené oceli by měla být bezpečnost vždy prioritou. Nošením ochranných pomůcek a zajištěním toho, že je vaše zařízení v dobrém stavu, můžete předejít nehodám a zajistit hladký průběh vrtání.
Označte si místo, kde chcete mít vyvrtanou díru, buď nakreslením kříže a nebo lépe důlčíkem. Poté si do vrtačky nasaďte tenký vrták o průměru zhruba 30 % z požadovaného průměru díry a nastavte otáčky na 500 za minutu. Zasuňte vrták do otvoru ve vaší vodící pomůcce, umístěte vrták do vytvořeného důlku a vyvrtejte díru hlubokou asi 2 až 3 cm. Potom nasaďte vrták odpovídající požadovanému průměru, nastavte otáčky na 200 až 300 ot/min, zasuňte do vodící pomůcky a vyvrtejte díru hlubokou podle vašich potřeb. Při určování otáček si pamatujte, že pro stejnou řeznou rychlost kolem 10 m/min platí, že čím menší je průměr vrtáku, tím vyšší jsou jeho otáčky a čím větší průměr, tím se otáčky snižují.
Proč do betonu vrtat nejdříve malou díru a pak velkou? Větší vrtáky, zejména do betonu, se na začátku pravděpodobně trochu pohnou, ale menší vrták udržíte lépe na své pozici.
Stavbu studny musí mít na starosti vždy odborníci, i proto je potřeba k povolení mít vypracovaný projekt. Vrtanou i kopanou studnu musí tedy mít na starosti jen firmy, nebo osoby s živnostenským povolením, které vždy zvolí vhodný postup pro hloubení. Zákon nedovoluje stavět tuto stavbu ani svépomocí pod odborným dohledem.
Pokud navíc chceme studnu hlavně pro získávání vody a plánujeme studnu hlubší než 30 m, už se studna považuje za báňské dílo (k jejímu vzniku je tedy navíc potřeba i souhlas Obvodního báňského úřadu).
Funkční studnu nejde postavit kdekoliv na zahradě, je potřeba, aby byla v místě, kde je dostatek vody. K jejímu zaměření by se měl zavolat odborník ať už přímo studnař nebo hydrogeolog, který i určí, jak moc hluboko je potřeba studnu kopat. Tito profíci jsou totiž schopní na základě svých zkušeností, určení hydrogeologických poměrů lokality, vydatnosti okolních studní a vlastního měření určit vydatnost studny. Jistotou je ale provedení zkušebního vrtu a čerpací zkoušky (seriózní firmy poskytují na výsledky svého vyhledávání vody i záruku. Abychom poznali seriozní firmu, doporučuje se dát do smlouvy podmínku, že pokud nebude ve studni požadované / odhadnuté množství vody, tak majitel studny nemusí zaplatit, nebo zaplatí třeba jen část, například průzkumné práce. Jestliže s touto podmínkou firmy nebude souhlasit, nejedná se pravděpodobně o seriozní firmu). Při výběru místa je dobré se prohlídky zahrady zúčastnit společně s proutkařem, který hledá vhodné místo pro vrtanou vodu, pokud by ale označil místo, které je v blízkosti zdroje případného znečištění (jímka), nebo na hranici pozemku, či v blízkosti el. vedení nebo třeba silnice. Je potřeba mít na paměti, že takové místo je nevhodné, žádný úřad by totiž takové umístění studny neschválil. Někdy se stává, že se majitelé pozemku setkávají s tvrzením, že vrt do 30 metrů se nemusí hlásit, protože je to vrt průzkumný, ale není to pravda! Stejně tak je důležité vědět, že pokud chceme studnu hlubší než 30 m, musí mít firma i oprávnění k vrtání hornickým způsobem, pokud ho nemá, mohl by se nakonec majitel studny dostat do problémů. Také je potřeba se ujistit, že firma nebude šetřit na kvalitě obsypu filtračním kačírkem. Pokud by se jednalo o nekvalitní materiál, mohlo by za čas dojít k tomu, že by se zhoršila kvalita a čistota vody, a tím se i znehodnotila celková investice zákazníka.
Důležité je i zjistit jaké zemní podloží se na zahradě nachází, dobré je stavět zahradní studnu na skále. Skála v podzemním podlaží není pro stavbu studny žádný problém. Dokonce vrtání studni ve skále je mnohem účinnější než v jílovo-písč
Pro efektivní vrtání je nezbytná pravidelná údržba, včetně broušení vrtáků. Dobře nabroušený vrták může výrazně ovlivnit to, jak snadno a čistě prořízne kalenou ocel. Důležitá je volba správného úhlu pro vrtání kalené oceli. Úhel vrtáku je rozhodující při vrtání do kalené oceli. Často se doporučuje vrták s úhlem 135 stupňů, protože nabízí dobrou rovnováhu mezi ostrostí a pevností, takže je ideální pro pronikání do tvrdých materiálů.
Po získáních všech povolení a informací potřebných k vybudování studny se pak přistupuje k samotné stavbě. U studny jsou dva možné technologické postupy, a to kopání a vrtání. Studny kopané jsou vyztuženy pláštěm ze skruží nebo zdiva. Minimální předepsaný vnitřní průměr je u těchto studní 2,8 m.
Studna vrtaná je hloubená buď rotačním, nebo nárazovým způsobem speciálním vrtným zařízením. Tato studna je zpravidla vyztužená zárubnicemi. Nejčastější profil je mezi 169 – 225 mm.
Nedá se říct, který typ studny je lepší, závisí na hloubce hladiny vody pod úrovní terénu, pokud je hladina vody lehce pod terénem, bývá lepší studna kopaná, jestliže je hladina ve větší hloubce nebo ve skále, doporučuje se spíše vrtaná studna. Závisí také na propustnosti zvodnělé vrstvy. Jestliže je propustnost vysoká (například písky, štěrky, pískovce) je vhodnější studna kopaná. Není tedy jasně dané, která studna je lepší, i proto je lepší nechat rozhodnutí na hydrogeologovi, jehož rozhodnutí je nezávislé na firmě.
Cenově výhodnější jsou vrtané studny, jsou i navíc méně pracné.
Vrtaná studna je hlubší, a tak je v ní podzemní voda, která není přímo závislá na atmosférických srážkách (díky tou bývá hladina ve studni poměrně stabilní). Voda ve vrtané studni je o něco kvalitnější než v té kopané. Vrtání studny není ani časově náročné, trvá zhruba dva dny, navíc náklady na tento typ studny jsou nižší.
Nevýhodou kopané studny je, že je příliš blízko povrchu, a tak se do ní při srážkách dostávají i biologické nečistoty.
Kopané studny
Vybudovat kopanou studnu se dá na půdě se soudržnou zeminou, nebo alespoň částečně nesoudržnou, nebo na rozpukané skalní hornině. Kopat studnu se dá maximálně do 15 metrů, ale tato hloubka je pak velmi finančně nákladná. Ke kopaným studním patří skruže, ty se mohou vkládat dvěma způsoby. Jedním ze způsobu je osázení skruží odzdola do předem vykopané jámy, nebo zapuštění skruží svrchu průběžně během kopání. První skruž by měla mít spodní stranu osázenou ostrým břitem. Tento způsob je vhodný hlavně pro studny kopané v naplaveninách a nepevných jílopískových horninách.
V případě kopané studny je opravdu důležité zjistit, jaké podloží se na daném místě nachází, protože pokud jsou podloží příliš pohyblivá, tak se stavba kopané studny nevyplatí, má totiž nízkou trvanlivost a velmi rychle dohází k opotřebení čerpací techniky. Kopané studny se obvykle budují do maximální hloubky 10 metrů, pokud jsou podmínky příznivé, je možné kopat i do 30 metrů. Takový případ je ale výrazně nákladnější, protože každý metr znamená další vyzdvižení zeminy, spouštění osob, zařízení, a výkopové práce. Není to&nb
V Americe se používají ke zdobení hutné máslové krémy plné cukru. V evropských podmínkách se využívají různé krémy jako čokoládový, tvarohový, máslový, pudinkový, z Mascarpone, ovocný, pařížská šlehačka. Nápadů je spousta, vždy záleží na kreativitě kuchaře.
Čokoládový krém
Ingredience: 100 g másla, 125 g Philadelphie, 70–100 g cukru, 80 g hořké čokolády
Technologický postup: Necháme rozpustit čokoládu ve vodní lázni. Změklé máslo vyšleháme s moučkovým cukrem. Přidáme Philadelphii (popřípadě jiný krémový sýr podobného typu). Nakonec přilijeme zchladlou rozpuštěnou čokoládu a pořádně prošleháme.
Tvarohový krém
Ingredience: 250 g plnotučného tvarohu v obalu, 65–70 g cukr moučka, půl kelímku smetany ke šlehání, 1 lžička vanilkového extraktu
Technologický postup: Vyšlehejte dohladka tvaroh, přidejte extrakt a přisypávejte prosátý cukr. Nakonec pomalu přilívejte smetanu a šlehejte napřed na nižší a nakonec na vysoké otáčky do požadované konzistence. Kdyby se vám krém zdál moc řídký, dejte na chvíli do ledničky nebo smíchejte předem cukr se ztužovačem.
Klasický máslový krém
Ingredience: 120 g kvalitní čokolády (nad 70 procent kakaa), 150 g másla, 160 g cukru moučka, 2 lžičky vanilkového extraktu
Technologický postup: Ve vodní lázni rozpustíme čokoládu nakrájenou na kousky, necháme vychladnout, cca 10 minut. Mezitím rozšleháme změklé máslo (asi 1 minutu), přidáme cukr a šleháme, dokud není směs jemná a nadýchaná, tedy přibližně dvě minuty. Přidáme vanilkový extrakt a nakonec rozpuštěnou čokoládu. Tu napřed lehce vmícháme do zbytku a potom na 3 minuty rozjedeme nejvyšší otáčky, aby byla poleva lesklá, světlejší než původně a dostatečně tuhá.
Odlehčený pudinkový krém
Ingredience: 200 ml mléka, 20 g čokoládového pudinku, 125 g másla, 100 g cukru moučka, 100 g čokolády (nad 70 procent kakaa)
Technologický postup: Uvaříme pudink ve 200 ml mléka a necháme jej za stálého míchání vychladnout. Ve vodní lázni rozpustíme 100 g kvalitní čokolády. Dobře vymícháme 125 g měkkého másla se 100 g moučkového cukru a postupně pak vešleháváme pudink a nakonec lehce vmícháme i rozpuštěnou čokoládu.
Mascarpone krém
Ingredience: 250 g Mascarpone, 100 g cukru moučka, 2 lžičky vanilkového extraktu, půl kelímku smetany
Technologický postup: Vymícháme Mascarpone dohladka, postupně přidáme prosátý moučkový cukr, nakonec vanilkový extrakt a postupně přilíváme smetanu. Raději míchejte ručně než robotem, krém by se mohl srazit.
Ovocný krém
Ingredience: 250 g Mascarpone/tvarohu, 100 ml smetany ke šlehání, 150 g drobného ovoce, cukr dle
Jedná se o malé ponorné čerpadlo, které je určeno k čerpání znečištěných odpadních vod, například fekálií, kalů s obsahem drobných kusovitých částic do průměru 10 mm. Čerpadlo je vybaveno mělnícím zařízením k rozmělnění částic obsažených v čerpaném médiu. Výtlak čerpadla je 10,3 m s průtokem 3,5 l/s, je vyrobeno z litiny – nerezu, hmotnost je 12 kg. Vyrábí Sigma pumpy Hranice s.r.o.
Vruty do dřeva se používají v truhlářské výrobě při výrobě nábytku nebo ve stavebnictví. Tyto vruty se vyrábějí z oceli se zinkovou povrchovou úpravou, z nerezu nebo mosazi. Nevyžadují již žádné předvrtávání do dřeva. Při montáži postačí ruční šroubovák či akumulátorová vrtačka a vyvinutím trochu větší síly a rotačního pohybu si vrut vyřeže v materiálu závit sám. V nabídce je několik tipů vrutů do dřeva: