Citronový tymián je křížencem tymiánu obecného a mateřídoušky vejčité. Z tohoto křížení vznikly i další kultivary, které se liší zejména barvou listů. Pokud má tymián citronový tradiční zbarvení, je velmi podobný tymiánu obecnému. Má stoupavou, na bázi dřevnatějící, čtyřhrannou lodyhu. Poměrně malé tuhé oválné listy vyrůstají na krátkých řapících a jsou navrchu sytě zelené, zespodu světlé, s okraji lehce podvinutými. Citronový tymián kvete v červnu až červenci drobnými, světle fialovými nebo růžovými pyskatými květy. Vzhledem k tomu, že se jedná o křížence, množí se výhradně vegetativně, tedy zejména řízkováním nebo dělením trsu. Citronový tymián také tvoří keříky a pěstuje se stejně jako tymián obecný.
Jak název napovídá, má tento tymián výrazně citronové aroma i chuť, výborně se tedy hodí k rybímu masu. Vhodný je k drůbeži, mořským plodům, jehněčímu masu, dušené zelenině nebo bramborám. V podstatě jej lze použít do každého receptu, který vyžaduje citronové aroma, a navíc tato bylinka pomáhá strávit těžká a tučná jídla.
Kromě listů je možné konzumovat také květy, které se obvykle kandují a používají ke zdobení různých dezertů. Čerstvé květy je možné přidávat do zeleninových i ovocných salátů.
Citronový tymián můžete skladovat v sáčku v lednici velmi dlouho. Díky svým kožovitým listům podléhá zkáze pomalu, téměř nezahnívá ani nevadne. Pokud však chcete tymián skladovat déle, lze jej také sušit nebo naložit do oleje či octa, což dokonale zachová jeho svěží chuť.
Vůně a chuť citronového tymiánu se sice liší od tymiánu obecného, který je známější a více využívaný, ale obsahové látky v obou druzích jsou velmi podobné. Proto můžete i z citronového tymiánu připravit odvar, který pomáhá při chorobách dýchacího a trávicího ústrojí, při bolestech hlavy a nachlazení. Zevně se dá tato rostlinka používat proti dermatitidě, bradavicím, do ústních vod a past nebo kloktadel. V případě použití citronového tymiánu je čaj dokonce lahodnější než z tymiánu obecného.
Při výběru odrůdy pro pěstování je lépe si nechat poradit, protože ne každá odrůda citronového tymiánu je určena ke konzumaci.
V naší poradně s názvem JE KALANCHOE JEDOVATA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Katka.
Jak se presne jmenuje tahle kalanchoe a je jedovata?Dekuji Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Vaše kalanchoe se latinsky jmenuje Kalanchoe blossfeldiana. Kalanchoe není pro lidi jedovatá. Větší problém ovšem kalanchoe představuje pro zvířata. Obsahuje totiž srdeční glykosidy, které jsou toxické pro mnoho zvířat. V některých částech světa, kde kalanchoe rostou divoce ve volné přírodě, jsou často hlášeny otravy hospodářských zvířat, přičemž jejich smrt je obecně kvůli vlivu glykosidů na jejich srdce. Květy kalanchoe obsahují mnohem více glykosidů, než kterékoliv jiné části rostlin, takže většina hospodářských zvířat se otraví, když je rostlina v plném květu. V našich podmínkách je kalanchoe pěstována v zahradách nebo v květináčích, spíše než na pastvinách, takže rostlina nepředstavuje významné riziko pro hospodářská zvířata. Domácí zvířata jsou však v ohrožení.
Vzhledem k tomu, že kalanchoe je běžná pokojová rostlina, je třeba chránit domácí zvířata před otravou. Toho se nejlépe dosáhne, když jsou rostliny nepřístupné pro psy, kočky a ptáky, protože dokonce i jen trochu květů může poškodit vašeho domácího mazlíčka. Je prokázáno, že tele zemře po snědení 7 gramů květů na 1 kg tělesné hmotnosti, ale smrtelná dávka pro menší zvířata není přesně známa. Během několika hodin po požití rostliny se u zvířete může spustit slintání průjem a bolesti žaludku. V případě, že zvíře pozřelo značné množství kalanchoe, tak tyto příznaky doplní i zmíněné srdeční účinky. V takovém případě je nejlepším řešením, co nejdříve dostat zvíře k veterináři. Existuje lék na tyto stavy, a veterinář zároveň může poskytnout symptomatickou a podpůrnou pomoc.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Ve svém příspěvku (STEPHANOTIS)VĚNCOVEC KVĚTNATÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina.
Dobrý den, mohla bych se zeptat, jestli je Věncovec květnatý vhodný do domácího prostředí a jestli má vůni pořád, nebo jen nějakou dobu? Popř. prosím cenu a jaké by bylo nejvhodnější hnojivo.A teda tu cenu jestli byste mi řekl, i toho hnojiva.
Děkuji Raptová Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Tymián smíchejte se solí, pepřem, lisovaným česnekem a olejem. Směsí potřete očištěné maso, vložte porce do vymaštěného pekáčku, pokapejte citronovou šťávou, posypte strouhankou a poklaďte plátky másla. Pečte v troubě dozlatova. Nejlepší přílohou budou brambory.
Tymiánovo-česnekové kotlety
Suroviny:
4 kotlety bez kosti
česnek
sůl
1 lžička sušeného tymiánu
máslo
olej
špetka černého mletého pepře
1 šlehačka (215 g)
2 lžičky hladké mouky
Postup:
Kotlety z jedné strany nožem mírně nařízněte, aby se maso při restování nekroutilo. Plátky naklepejte a potřete česnekem utřeným se solí, mírně opepřete. Poté v kastrolu rozpusťte trochu másla, přilijte k němu olej a nepotřenou stranou kotlety orestujte. Podlijte je mírně vodou a pod pokličkou za občasného dolití vody duste doměkka. Až budou kotlety měkké, vyjměte je a do výpeku vlijte šlehačku smíchanou se sušeným tymiánem a hladkou moukou. Za stálého míchání na mírném ohni vařte ještě asi 10 minut. Nakonec vraťte kotlety, prohřejte je a omáčku dochuťte. Podávejte například s bramborovým knedlíkem.
Vepřové ragú na citronovém tymiánu
Suroviny:
½ kg vepřové kýty
½ kg žluté cibule
10 snítek citronového tymiánu
½ litru vývaru
sůl, citronový pepř, vepřové sádlo
Postup:
Vepřovou kýtu nakrájejte na silnější plátky a pak na kratší nudličky. Cibuli oloupejte a nakrájejte na hrubší měsíčky. Smíchejte ji s masem a přidejte lístky citronového tymiánu obrané ze snítek. Vše osolte a opepřete. Po promíchání nechte odležet cca 2 hodiny v chladu. V pánvi rozpusťte dvě lžíce vepřového sádla. Do rozpáleného sádla vložte maso s cibulí a za stálého míchání opékejte, dokud cibule nezačne lehce zlátnout a maso nejeví známky opečení. Poté podlijte vývarem a nechte jen probublávat. Rozvařující se cibule vytvoří lehce zahuštěnou omáčku. Podávejte s vařenou rýží nebo bramborem.
Kuřecí na tymiánu
Suroviny:
3 plátky kuřecích prsíček
tymián, sůl, pepř
1 svazek lahůdkové cibulky
olivový olej
Postup:
Kuřecí prsíčka naklepejte, osolte, popepřete a navrch posypte tymiánem. Takto připravené plátky zalijte olivovým olejem a nechte v lednici chvilku uležet. Pak na pánvi jemně opečte lahůdkovou cibulku nakrájenou na kolečka a přidejte naložené maso. Plátky zprudka opečte z obou stran. Vhodnou přílohou jsou brambory
V naší poradně s názvem POLÉVKY. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Cempírek.
Jestli myslíte kuřecí polévku při léčbě Warfarinem, tak samozřejmě můžete. Kuřecí maso obsahuje jen zanedbatelné množství vitamínu K, který ovlivňuje účinky Warfarinu. Ani vývar z kuřecího masa nebude obsahovat vitamín K.
Zdraví Cempírek!
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Sylva..
Výroba domácí šunky je poměrně jednoduchá záležitost, ke které se používá jako výchozí surovina vepřová kýta doplněná solí, cukrem a trochou vody, nebo různými směsmi koření, jako je směs chilli, sušené cibule, červené papriky, pepře a česneku. Poté, co se šunka provaří ve směsi koření, seřízne se přebytečný tuk včetně kůže a nechá se prohřát ve vodě teplé 40 až 50 stupňů Celsia. Když se maso prohřeje, zavěsí se na hole, nechá se okapat a vloží se do vyhřáté udírny. Šunka se udí do zlatohněda. Můžete použít i stojací přenosnou udírnu, kdy na rošt položíte okapanou šunku a udíte.
Výroba domácích šunek byla rozšířena zejména na venkově, kdy se zužitkovávalo vepřové maso z domácích zabíjaček. Dnes vede lidi k výrobě domácí šunky zejména kvalita průmyslově vyráběných šunek. Po vyuzení se servíruje teplá šunka s chlebem a kyselými okurkami.
První poznatky o pečení pocházejí z doby 10 000 let př. n. l. Kváskový chléb byl vynalezen až 6 000 let př. n. l. v Egyptě. Na proces kvašení přišli zřejmě náhodou, když zapomněli těsto delší dobu na slunci a ono jim vykynulo. Chlebu se pak po celá staletí dostávalo náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa. Bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně. Ve starém Římě měl dokonce politický význam – Caesar rozdával chléb lidu, aby si zajistil jeho přízeň. V českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů a jeho význam se stavěl nad zlato.
Na našem území se našla nejstarší pec na pečení chleba v Bylanech u Olomouce a její stáří se odhaduje na 6600 až 6800 let. Pro naše předky byla starost o obilná pole a zajištění zásob mouky od nepaměti prioritní záležitostí, jelikož pouze jejich dostatek byl základní podmínkou přežití. Z obilí se pekly placky na rozžhavených kamenech, později po vynálezu pece, a tím pádem využití vysoké teploty a rovnoměrného propečení, vznikaly první bochníky chleba. Obilí z původních, zřejmě planých trav se postupně šlechtilo a pečení procházelo neustálým vývojem.
Slovo pečení, pec, pekárna v nás asociuje chleba. Chléb má pro nás Slovany historicky vžitou hodnotu, společně se solí je od dob starých Slovanů tradicí a symbolem vítání hostů. Obiloviny jsou základem a nezbytnou součástí našeho jídelníčku, těžko si naši kuchyni dokážeme bez chleba a dalšího pečiva představit. Vůni čerstvě upečeného chleba a pečiva miluje snad každý z nás, ovšem nad některými dnešními výtvory by se naše babičky zřejmě hodně podivovaly.
Až do středověku si lidé v Čechách pekli chléb doma a teprve potom přešel tento úkol zcela do rukou pekařů, kteří se stávali váženými měšťany. Ještě v 18. století podléhalo řemeslo přísným předpisům a v případě jejich nedodržení byl například v Praze pekař potápěn v pytli nebo ve velkém koši do Vltavy. V 19. století se pravidla uvolnila a pečení chleba a pečiva se díky postupujícímu technickému rozvoji začalo měnit ve výrobu průmyslového charakteru. Na začátku 20. století vznikaly ve velkoměstech velké moderní pekárny, zatímco na venkově přetrvávala tradiční výroba. Postupem času se otvíraly hlavně rodinné pekárny, které však byly v 50. letech bohužel postupně znárodňovány. V 70. letech bylo postaveno několik krajských a okresních kombinátů, po roce 1989 přichází privatizace, obnovuje se řemeslná výroba, aplikují se nové technologické postupy a sortiment se rychle rozšiřuje.
V současné době každodenní a dlouhodobá konzumace kupovaného
Nejlepší je používat čerstvý rostlinný materiál spíše než suchý. Sušené byliny poskytnout také trochu oleje, ale čerstvé ho mají více.
Rostlinný materiál sklízejte ráno, když zaschne rosa. Než začnete s výrobou, tak zlikvidujte všechny odumřelé, nemocné nebo napadené části bylin.
Budete potřebovat alespoň 3-4 kilogramy rostlinného materiálu. Z toho získáte několik mililitrů domácího esenciálního oleje. Při tom rovněž pochopíte, proč jsou esenciální oleje tak drahé.
Rostlinný materiál před vařením nasekejte na drobné kousky, to zvětší povrch zelené hmoty a možní uniknout většímu množství vonných olejů z rostliny.
Destilovaná voda je důležitá, protože voda z kohoutku může obsahovat bakterie nebo jiné nečistoty (chlór), které mohou zkazit vaše úsilí.
Ingredience: 250 g měkkého tvarohu, 2 vejce, 100 g Hery nebo oleje, 0,5 hrnku cukru, 2 hrnky polohrubé mouky, 1 prášek do pečiva, špetka soli
Postup: Do mísy dáme tvaroh, cukr, vejce, tuk (rozpuštěný), špetku soli, případně trošku rumu, a vše rozšleháme dohladka. Poté vmícháme mouku s práškem do pečiva. Je-li třeba, přidáme mouku nebo trochu mléka či vody, aby bylo těsto husté, ale přitom tekuté (závisí na použitém tvarohu). Dále můžeme přidat rozinky a podobně. Těsto vlijeme do vymazané a hrubou moukou vysypané formy, pečeme v rozpálené troubě na 150–200 °C. Těsto vychází pro střední nebo větší bábovkovou formu. Takto připravená bábovka je sama o sobě výborná, je vláčná a chuťově výrazná, i když není mastná a sladká. Příjemná změna je zkusit do těsta přidat půl balíčku pomerančové kůry, nebo půl lahvičky citrónového aroma. Zajímavá varianta pro milovníky skořicové vůně vznikne, když do části těsta vmícháme cca 1–2 lžíce skořice.
Ingredience: 200 g uzeného lososa, 1 menší cibule, 3 lžíce jemného kečupu, 1 lžička worcestrové omáčky, 1 lžička kopru, 1 lžíce olivového citronového oleje, citronová šťáva z 1/2 citronu
Postup: Rozmixujeme najemno nakrájenou cibuli s kečupem a worcestrovou omáčkou. Přidáme lososa, olej, kopr, citronovou šťávu a krátce cca 10 sekund pomixujeme. Vynikající je s opečenou bílou bagetkou.
Při použití této metody, můžete extrahovat esenciální oleje z rostlin, které když promnete mezi prsty tak voní. Skvělé jsou například okvětní lístky růže, rozmarýn, jehličí, máta, grapefruit, levandule nebo pačuli. Neočekávejte, že získáte velké množství oleje. V rostlinách ho je opravdu jen malinko a proto budete potřebovat na pár kapek několik kilo rostlinného materiálu. Podívejte se, co budete k domácí výrobě potřebovat.
Bude potřeba:
velký hrnec s pokličkou
destilovaná voda
dostatečné množství čerstvého rostlinného materiálu, aby zaplnil hrnec do poloviny - alespoň 3 až 4 kilogramy, nasekané rostlinné hmoty
čas
Recept na výrobu
Umístěte rostlinný materiál do velkého hrnce a zalijte ho destilovanou vodou. Voda by neměla naplnit více než ¾ objemu celého hrnce, zelená hmota pak ½ hrnce. Hrnec zakryjte obrácenou pokličkou. Když je poklička na hrnci obráceně - vypouknutím dolů, tak to umožní, aby všechna pára, která se tvoří a kondenzuje na pokličce mohla padat zpět do hrnce. Pokud nemáte pokličku, můžete použít nějakou desku. Hrnec postavte na plotnu a zapněte ji na nejvyšší stupeň dokud nebude voda horká. Jakmile je voda teplá, stáhněte výkon plotny dolů na nízkou úroveň a duste při 60°C po dobu 3-4 hodin.
Až bude rostlinný materiál rozvařený a usazený dole, tak to vypněte a nechte vychladnout. Když to trochu vychladne, tak celý hrnec umístěte do chladničky. Pokud je váš hrnec moc velký a do ledničky se nevejde, můžete přelít tekutinu do jiné menší nádoby. V lednici to nechte přes noc.
Na druhý den to vytáhněte z chladničky. Měli byste vidět tenkou vrstvu oleje, která se vytvoří na hladině a bude tuhá po ochlazení. To je éterický olej - vaše domácí silice! Opatrně ho odeberte z vody. Pracujte rychle než to začne rychle tát!
Nasbíraný ztuhlý olej dejte do lahvičky. Asi se vám nepodaří vyjmout jen olej bez vody, takže v lahvičce může být malé množství vody na dně. Když lahvičku jemně zahřejete, tak se voda vypaří a zůstane jen esenciální olej. Nezahřívejte olej příliš dlouho, jinak může ztratit svou účinnost.
Svojí vlastní domácí vonnou silici můžete skladovat v uzavřené barevné skleněné nádobě v temnu a chladu.
Tymián obecný dorůstá do výšky cca 20 cm a šířky 30 cm. Pro pěstování tymiánu vyberte hlavně slunné stanoviště chráněné před prudkým větrem. Budete-li začínat od semínek, tak ta vyséváme v březnu až dubnu přímo na pěstební místo na povrch zeminy, a to v řádcích vzdálených od sebe přibližně 40 cm. Nesázíme je do hloubky, ale pouze je do půdy vmáčkneme. Tymiánu se daří v polosuché a na živiny chudé půdě. Má rád především propustnou písčitou zeminu s dostatečnou zásobou vápníku. Výhodné je stanoviště uprostřed dvorku, kde sálá horko z dlažby, nebo na skalce, kde stejnou službu dělají kameny. Nevhodná jsou místa se zamokřenou a kyselou půdou.
Chcete-li pěstovat tymián na zahradě, postačí pro jednu rodinu záhonek 0,5 m x 0,5 m. Není vhodná přílišná zálivka, neboť potom tymián ztrácí svou přirozenou vůni a aroma. Rovněž není dobré přihnojování, protože čím výživnější půda, tím méně voňavý je tymián. Můžeme použít i předpěstované sazenice, které koupíme v zahradnictví nebo květinářství. Kromě klasického záhonku můžeme tymián také začlenit do skalky. Jelikož se jedná o malou rostlinku, lze ji pěstovat i v květináči nebo truhlíku třeba za oknem nebo na okenním parapetu, nejlépe na jižní straně.
Jak pěstovat tymián venku v květináči společně s rozmarýnem? Velice jednoduše, jelikož obě rostliny mají stejné nároky na pěstování.
Troška čerstvého nasekaného tymiánu dodá chuť a vůni ovocné šťávě, salátu, zálivce, pikantní omáčce a veškerým pokrmům z masa a zeleniny. Tymián se rovněž hodí na pečenou, grilovanou či dušenou rybu. Před pečením posypeme čerstvě odrhnutými lístky maso nebo vložíme celou snítku pod kůži. Tymián se neztratí ani v nádivce do kuřete, v rajčatových omáčkách a polévkách, ale také v paštikách a marinádách. Z citrónového tymiánu se zase vaří velmi osvěžující a léčivý čaj: snítku zalijeme vroucí vodou a necháme 10 minut odstát.
Tymián má dezinfekční účinky, působí proti parazitům, průjmům a nadýmání a zlepšuje trávení. Ulevuje při chronických zánětech žaludku a podporuje krevní oběh. Kromě toho mírní kašel a pomáhá při bronchitidách, astmatu a černém kašli. Napomáhá obnovit normální střevní flóru, proto je prospěšný při užívání antibiotik a při kandidóze. Je účinný při vyčerpání, úzkosti, nespavosti a depresi. Má močopudné účinky, působí tedy při zadržování vody v těle, infekcích močových cest, revmatismu a dně. Tymiánový olej se zevně používá jako mazání při artritidě, svalové bolesti a jako dezinfekční prostředek. Nálev nebo tinktura jsou účinné jako ústní voda, kloktadlo a k oplachování aft.
1 lžička vanilkového extraktu nebo 1 lžička citronového extraktu
½ hrnku pekanových ořechů (nasekaných)
1 lžička moučkového cukru na posypání
Postup
Předehřejte troubu na 180 stupňů C. Smíchejte cukr a máslo, dokud nebudou světlé a nadýchané. Přidejte přidejte vaječnou směs. Vmíchejte mouku, jedlou sodu a prášek do pečiva, střídavě s podmáslím. Přidejte citronovou kůru, vanilku nebo citronový extrakt a pekanové ořechy. Promíchejte. Těsto nalijte do máslem vymazané, moukou vysypané formy. Pečte 45-50 minut. Propečenost zkontrolujte párátkem. Vyjměte z formy a posypte moučkovým cukrem.
Výroba domácí aviváže není vůbec složitá, a navíc je i ekonomicky výhodná.
Základem domácí aviváže je bílý ocet, který je nejen přírodním změkčovadlem, ale také odstraňuje zbytky mýdla v pračce a snižuje statické výboje v sušičce.
Možné postupy
Postup č. 1
Potřebujete: 1 láhev octa
Návod: Používejte jako běžnou aviváž.
Postup č. 2
Potřebujete: 6 šálků bílého octa a 1 šálek sody
Návod: Vše promíchejte a používejte jako běžnou aviváž.
Návod: Smíchejte vodu, ocet a kondicionér na vlasy ve velké nádobě, vše promíchejte. Netřeste, jelikož by tato manipulace způsobila pěnění. Obsah tekutiny přelijte do uzavíratelné nádoby. Výroba domácí aviváže je hotová za 5 minut.
Postup č. 4
Potřebujete: 6 šálků vody, 2 šálky vlasového kondicionéru (můžete použít jakýkoliv), 3 šálky bílého octa, 20 kapek esenciálního oleje
Návod: Ingredience smíchejte a netřepejte. Přelijte tekutinu do uzavíratelné nádoby. Používejte jako běžnou aviváž.
Postup č. 5
Potřebujete: 1 lahev bílého octa, 30–40 kapek esenciálního oleje, můžete použít levanduli, pomeranč, citron a mátu
Návod: Éterický olej nakapejte do octa a používejte jako běžnou aviváž.
Návod: V nádobě smíchejte teplou vodou a jedlou sodu, vše pomalu přidejte do octa. Tekutina bude šumět a vyvěrat. Po vyšumění přelijte tekutinu do uzavíratelné lahve a používejte jako běžnou aviváž.