Pavouci žijí všude kolem nás, řadí se mezi členovce a každý pavouk je svým způsobem jedovatý, protože jedem paralyzuje svou kořist. Většina pavouků nedokáže prokousnout lidskou kůži, a tudíž pro nás nepředstavují nebezpečí.
Jedovatí pavouci v Česku
Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednicejedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednicejedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží
Ve svém příspěvku JE ROSTLINA ZAMIOCULCAS JEDOVATÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kocka kocici.
Kytka je jedovatá a nebezpečná pro kočky. Kocour ji pozil a nasledovaly nenapadne projevy zvraceni az po tezky kolaps a dehydrataci. Zprvu se to tvarilo jako nachlazeni pak selhani ledvin. Nastesti se z toho dostal, ale narocnou lekarskou peci. Proto pozor vsem co ji maji doma.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zápřednicejedovatá je poměrně velký a nápadný pavouk, který svou velikostí budí pozornost. Samice dorůstají velikosti 10–15 mm a patří tak mezi největší druh zápřednic ve střední Evropě. Samci jsou o něco menší a dorůstají velikosti 7,5–12 mm. V obou případech se jedná o délku těla, bráno bez končetin.
Samičky jsou zbarvené méně výrazně, převládá u nich zelenavé zbarvení zadečku, které se ke konci života mění až v béžovohnědé. Samečkové mají zadeček žlutý s nápadným tmavým podélným pruhem. Velmi nápadně jsou však u obou pohlaví zbarvena klepítka a hlavohruď – jsou výrazně oranžové až červené. Pouze konec klepítek (chelicer) je černý. V přírodě se s dospělými pavouky můžeme setkat od začátku července do přelomu října a listopadu. S mláďaty se můžete setkat již od května.
Zápřednice jedovaté si dělají poměrně velký zámotek na řadě travin, nejčastěji na třtině křovištní (Calamagrostis epigejos), ale i na dalších druzích, jako je ovsík nebo lipnice.
Objevit tyto pavouky v přírodě vyžaduje určité znalosti. Většinu života tráví ve svých zámotcích a opouští je především samci, kteří se vydávají hledat samičky. Zápřednice zámotky využívají k odpočinku, k rozmnožování, ke kladení vajíček i jako místo, kde se starají o mláďata v prvních dnech jejich života.
Jak již bylo řečeno výše, jedná se o pavouka, který dokáže bolestivě kousnout. U zdravého člověka způsobuje lokální otok, nebo dočasné znecitlivění okolí vpichu. Samozřejmě u citlivějších osob může být reakce odlišná.
V naší poradně s názvem PASTINÁKOVÁ NAŤ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Zajímalo by mě, jak je to s tou pastinákovou natí. V nějakém článku jsem našla, že ji pán kompostuje, protože je mírně jedovatá. Může se tedy dávat do pokrmů, třeba i za syrova, nebo ne??? Smí se nať pastináku používat běžně jako petrželová nať? Nikde v článcích jsem zmínku o použití nati nenašla, tedy ani upozornění, že by jedovatá byla...
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Nať pstyňáku je možné použít jako nať petržele, takže i za syrova. Nať pastyňáku není tak aromatická jako je nať petrželová. Žádná jedovatost není známa.
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednicejedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednicejedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Vaše kalanchoe se latinsky jmenuje Kalanchoe blossfeldiana. Kalanchoe není pro lidi jedovatá. Větší problém ovšem kalanchoe představuje pro zvířata. Obsahuje totiž srdeční glykosidy, které jsou toxické pro mnoho zvířat. V některých částech světa, kde kalanchoe rostou divoce ve volné přírodě, jsou často hlášeny otravy hospodářských zvířat, přičemž jejich smrt je obecně kvůli vlivu glykosidů na jejich srdce. Květy kalanchoe obsahují mnohem více glykosidů, než kterékoliv jiné části rostlin, takže většina hospodářských zvířat se otraví, když je rostlina v plném květu. V našich podmínkách je kalanchoe pěstována v zahradách nebo v květináčích, spíše než na pastvinách, takže rostlina nepředstavuje významné riziko pro hospodářská zvířata. Domácí zvířata jsou však v ohrožení.
Vzhledem k tomu, že kalanchoe je běžná pokojová rostlina, je třeba chránit domácí zvířata před otravou. Toho se nejlépe dosáhne, když jsou rostliny nepřístupné pro psy, kočky a ptáky, protože dokonce i jen trochu květů může poškodit vašeho domácího mazlíčka. Je prokázáno, že tele zemře po snědení 7 gramů květů na 1 kg tělesné hmotnosti, ale smrtelná dávka pro menší zvířata není přesně známa. Během několika hodin po požití rostliny se u zvířete může spustit slintání průjem a bolesti žaludku. V případě, že zvíře pozřelo značné množství kalanchoe, tak tyto příznaky doplní i zmíněné srdeční účinky. V takovém případě je nejlepším řešením, co nejdříve dostat zvíře k veterináři. Existuje lék na tyto stavy, a veterinář zároveň může poskytnout symptomatickou a podpůrnou pomoc.
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
Jestli je rostlina Pachira aquatica jedovatá, je často kladená otázka. Hlavně kvůli domácím mazlíčkům, kteří často okusují nebo žvýkají listy pokojových rostlin. Pachira není jedovatá, ale samozřejmě obsahuje malé množství toxických látek. Ty mohou způsobit podráždění žaludku, proto je dobré pro jistotu požádat veterináře o odbornou radu. Pro člověka tato rostlina není nebezpečná.
V naší poradně s názvem JE ANTURIE JEDOVATÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva Dejnožková.
dobrý den,prosím o informaci, jestli je anturie jedovatá?
Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Anturie obsahuje nerozpustné krystaly oxalátu vápenatého. Žvýkání nebo kousání do této rostliny uvolní tyto krystaly, které pronikají do tkáně a dráždí ústa a zažívací trakt. Velmi zřídka dochází k otoku horních cest dýchacích, což ztěžuje dýchání.
Příznaky otravy u domácích zvířat:
- slintání
- tlapky na obličej nebo ústa
- orální bolest
- snížená chuť k jídlu
- zvracení
Je vánoční hvězda jedovatá? Mléčná míza této rostliny je tvořená druhem dráždivého latexu, který při kontaktu s kůží a sliznicemi způsobuje zánět, bolest a svědění, může také způsobit podráždění očí, slzení, otoky očních víček a potíže se zrakem. Požití mízy nebo části rostliny může způsobit nevolnost, zvracení a průjem. Není však pravda, že by vánoční hvězda byla natolik jedovatá, že by způsobila smrt.
Přisuzování smrtících vlastností vánoční hvězdě mohlo pocházet z pověsti, která začala ve Spojených státech smrtí dvouletého dítěte v roce 1919 poté, co snědlo list vánoční hvězdy. Vědecké studie o toxicitě této rostliny naznačují, že pouze požití velkého množství (více než několik stovek jejích listů) může vést k ohrožení lidského života. Důvodem této víry může být skutečnost, že většina rostlin z čeledi euphorbiaceae, kam patří i vánoční hvězda, je prudce jedovatá.
V naší poradně s názvem JE ROSTLINA ZAMIOCULCAS JEDOVATÁ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindra Valentová.
Dorý den,mám podezření,že by můj malý pejsek /5,5 kg/ včera v odpoledních hodinách mohl sežvýkat kousek / asi 15 % /z jednoho upadlého lístku zamiokulasu,pokoj.rostl.Protože vím,že rostlina je jedovatá,obávám se o jeho zdraví.Zatím nemá žádné problémy, večer normálně jedl.Děkuji za vaši odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Rostlina zamiokulkas je jedovatá. Její jedovatost se na psech projevuje podobně jako alergie včetně průjmu a zvracení. Když psi žvýkají listy těchto rostlin, příznaky, které můžete očekávat, jsou: orální podráždění, intenzivní pálení a podráždění úst, pysků, jazyka, nadměrné slintání, zvracení, potíže s polykáním. Občas také můžete vidět nějaké zvracení. Očekává se, že se příznaky rozvinou krátce po expozici a trvají 8 až 12 hodin. Během této doby můžete psa povzbudit (ale nenutit), aby pil vodu nebo trochu mléka, což může pomoci kompenzovat jedovaté účinky. Váš pejsek nyní v klidu žere, tak to vypadá, že ho jedy z rostliny nijak neovlivňují, přesto pokud by se příznaky objevily a zhoršily se, kontaktujte svého rodinného veterináře, který vám poskytne potřebnou péči. Většinou se nejedná o život ohrožující záležitost, jen to velmi podráždí jejich ústní dutinu.
Tento druh dorůstá velikosti okolo 10 mm. Zbarvení je žlutavé až šedohnědé, hlavohruď a nohy jsou někdy až nazelenalé. Zadeček je oválný s nevýraznou srdeční skvrnou. Nohy jsou poměrně dlouhé, šedohnědé.
V ČR poměrně běžný druh, zvláště ve větších městech v nižších polohách. V ČR objevena nedávno, šíří se dnes již téměř po celé ČR. Je to nejjedovatější pavouk v ČR.
Zápřednice Mildeova obývá skalnaté stepi a kamenité stráně, mnohem častěji se s ní však setkáme v okolí lidských sídel na zdech, v budovách a podobně. Ve dne se ukrývá ve svém pavučinovém zámotku pod kameny či ve štěrbinách. Aktivní je až za soumraku a v noci, kdy ji můžeme v letních měsících často spatřit na zdech domů. S dospělci se setkáme od května do prosince. Často zimují v budovách.
Prvosenka jarní obvykle pěstovaná u nás jedovatá není. Účinky rostliny ale nejsou zanedbatelné, protože se využívá jako léčivka. Léčivé látky jsou v primuli obsaženy jak v květu, tak v listech, tak i v kořenu.
Primule jak udržet barvu
Proto, aby vám primule krásně kvetla a udržela si svou původní barvu, je potřeba vypěstovat a udržet silnou rostlinu. Ideální je pro ni světlé místo, ovšem bez přímého slunce. Dařit se jí bude ale i v mírném polostínu. Důležitou věcí je teplota – rozhodně květináč neumísťujte nad topení; raději má nižší teploty kolem 12–16 °C, hodí se tedy třeba na chodby. Některé primule se v obchodech zalévají vodou, která obsahuje potravinářské barvivo, čímž se změní právě barva květu.
V naší poradně s názvem MY MADAGASCAR TUBIFLORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Ráda bych věděla, jak o tento druh pečovat a jestli kvete. Má někdo zkušenosti? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Madagascar tubiflira neboli kalanchoe vytváří malý shluk květů, uspořádaný na stopkách. Ke kvetení nedochází pravidelně a někdy nemusí kvést vůbec. V případě, že se rozhodne kvést, tak se tak stane na začátku teplého ročního období. Kakanchoe mají malé šedavé květy podobné levanduli. Po odkvětu, hlavní rostlina umírá a přichází čas ke znovuzrození přes malé rostlinky, které s umřelou rostlinou můžou klesnout k zemi a růst všude tam, kde přistanou. To je důvod, proč je nejlepší, aby se kalanoche pěstovala v samostatných květináčích.
Kalanoche potřebuje teplotu 16° až 24° C. Potřebuje minimálně čtyři hodiny slunečního svitu denně. Dá se pěstovat i venku, ale je třeba ji uklidit před prvními mrazy, a to postupně, protože náhlé změně teploty můžou rostlině způsobit stress. Kalanchoe poroste na přímém slunci, nebo v jasném světle ve stínu. Zalévá se pouze tehdy, když je půda suchá. K zálivce se používá voda o pokojové teplotě. V zimním období je zapotřebí, aby se půda nechala vyschnout mezi jednotlivými zálivkami. Kalanchoe potřebuje zeminu pro kaktusy. Pokud používáte standardní zeminu pro pokojové rostliny, tak přidejte písek nebo perlit pro lepší propustnost. Kalanchoe se přesazuje brzy na jaře, ale pouze tehdy, když rostlina přeroste svůj květináč. Nový květináč vyberte o něco větší než byl ten původní. Přesazování je možné každý měsíc, mezi březnem a zářím. Následně se pak použije tekuté hnojivo naředěné na polovinu, než je doporučováno. Kalanchoe nemá ráda vysokou vzdušnou vlhkost. Průměrná vlhkost v místnosti moderních bytů je ideální pro tuto rostlinu. K rozmnožování je třeba vybrat některé z rostlinek z okrajů listů. Množení se provádí v mělkém hrnci, do kterého se nasype hlína pro kaktusy. Hrnec nemusí být hluboký, protože kořeny zde neporostou moc dlouho. Malé rostlinky se rozmístí na povrch půdy, hrnec se zakryje průhlednou igelitovou fólií a umístí se na slunném místě. Půda se při množení udržuje vlhká, ale ne přemokřená. Když jsou rostliny dostatečně vysoké a lehce se dotýkají plastu, tak se odstraní plastový obal a přesadí se do většího květináče.
Ve Spojených státech, ale i v jiných zemích stále přetrvává mylný názor, že je vánoční hvězda vysoce jedovatá. Toto tvrzení se prý rozšířilo fámou z roku 1919 o tom, že dvouleté dítě zemřelo po požití jednoho listu poinsettie. Možná za to může i její název v angličtině – poinsettia (poison = jed). I když jsou míza a latex mnoha rostlin rodu pryšcovitých skutečně velmi jedovaté, toxicita vánoční hvězdy je spíše slabá. Její latex (mléčná šťáva) sice může u citlivých lidí způsobit alergickou reakci, lehce podráždit pokožku a žaludek a při požití může rovněž vyvolávat průjem a zvracení. Rostlinné šťávy mohou při kontaktu s okem způsobit dočasné oslepnutí. Z jedné americké studie vyplývá, že by dítě o váze necelých 25 kg muselo sníst 500 listů, aby se nahromadilo dostatečné množství jedu, které by mu mohlo uškodit.
Pachira obsahuje malé množství toxických látek, které mohou způsobit podráždění žaludku, ale pouze u zvířat nebo malých dětí. Pachira není jedovatá, pro dospělého člověka není ani nijak nebezpečná.
Celá rostlina je jedovatá s výjimkou zralého plodu (viz výše). Je to způsobeno nerozpustnými krystaly šťavelanu vápenatého, které ve svých pletivech monstera a další druhy čeledi aronovitých, obsahují. Krystaly mají tvar jehliček, jež pak následně po pozření jakékoli části rostliny nebo nezralého plodu dráždí sliznice dutiny ústní a trávicího traktu. Objevuje se svědění a pálení jazyka, potíže s polykáním, může dojít i k dávení a dušení. Proto pozor na tuto rostlinu, pokud máte doma malé děti.
Bobkovišně včetně všech odrůd jsou jedovaté pro člověka i zvířata. Všechny části rostliny, včetně listů, stonků a semen (která se nacházejí v bobulích), obsahují kyanogenní glykosidy. Tyto sloučeniny mohou při žvýkání a trávení uvolňovat kyanid, což je při požití činí jedovatými.
Kyanogenní glykosidy
Jde o přirozeně se vyskytující sloučeniny, které se nacházejí v různých rostlinách, včetně bobkovišně.
Uvolňování kyanovodíku
Když je bobkovišeň poškozena (např. rozkousána, strávena), enzym rozkládá kyanogenní glykosidy a uvolňuje kyanovodík (HCN), známý také jako kyselina kyanovodíková.
Jedovatost
Kyanid je toxická látka, která může narušit buněčné dýchání a vést k různým zdravotním problémům, včetně dýchacích potíží, křečí a dokonce i smrti.
Nejjedovatější části rostliny
Všechny části bobkovišně obsahují kyanogenní glykosidy, semena a listy jsou obzvláště nebezpečné kvůli vyšším koncentracím.
Hořká chuť
Listy jsou obvykle hořké a často se vyplivují, což může snížit riziko otravy kyanidem.
Plody a semena
Plody, i když mohou být díky své sladké vůni potenciálně lákavější, stále obsahují kyanogenní glykosidy a neměly by se konzumovat.
Požití bobkovišně
Všechny části rostliny, zejména listy a semena, mohou při požití způsobit otravu.
Příznaky
Mezi příznaky otravy bobkovišní mohou patřit bolesti břicha, nevolnost, zvracení, zarudnutí obličeje, bolest hlavy, závratě, omezené dýchání, bezvědomí a dokonce i smrt.
Závažnost
Otrava bobkovišní závisí na požitém množství v poměru k tělesné hmotnosti. Schopnost těla zpracovávat a vylučovat toxiny se liší. Malé množství látky může být pro velkého člověka neškodné, ale pro menšího jedince může být jedovaté.
Zvířata
Bobkovišeň je také jedovatá pro domácí mazlíčky a divoká zvířata, s příznaky podobnými lidem.
Důležité informace
Děti a domácí mazlíčci: Při sázení bobkovišně buďte opatrní, zejména v oblastech, kde se pohybují děti nebo domácí mazlíčci, kteří by mohli listy okusovat.
Likvidace: Odřezky z bobkovišně zlikvidujte opatrně, protože jsou také toxické.
V naší poradně s názvem PIVOŇKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel JAROSLAV ZÁLEŠÁK.
Máme v zahrádce krásnou Pivoňku velkokvětou, po odkvětu zústaly semena anevíme jak se dají využit na rozmnožování, kdy tyto semena vysadit do země, děkuji za radu Jaroslav
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Pivoňka se nejlépe množí odkopkem kořenového balu. Tak se může docílit, že pokvete ještě v tom roce, kdy došlo k přesazení. Důležité je označit na rostlině jih v jejím původním stanovišti a při umístění na nové místo ji orientovat zase k jihu. Při množení ze semene se dočkáte prvních květů až za tři roky. Teď co s těmi semeny. Semena nechte dozrát co nejdéle na rostlině. Pak je sesbírejte a dejte je do sucha doschnout. Začátkem října je vysaďte na slunný záhon stejným způsobem jako fazole. Tento způsob venkovní výsadby v časném podzimu dává semenům jejich povinnou průpravu pro vzejití, což je říjnové relativně teplé a vlhké ošetření vystřídané chladem zimy a následované oteplením na jaře. Je to sekvence podmínek, která umožní vyklíčení většiny semen na jaře a v létě příštího roku. Hodně zdaru.
Je květina voskovka toxická? Voskovka není jedovatá pro psy, kočky, ani lidi, ale tato rostlina produkuje lepkavou tekutinu, která dráždí pokožku svěděním.
Ne, rhipsalis není jedovatá. Některé zdroje však uvádějí mírnou toxicitu mléčné mízy, která může způsobit mírné podráždění kůže nebo lepivost, ačkoli je rostlina obecně považována za netoxickou pro domácí mazlíčky a lidi. Bobule některých druhů jsou dokonce jedlé.
Podrobnosti o jedovatosti
Mléčná míza
Některé druhy Rhipsalis, jako například Rhipsalis cereuscula, obsahují mléčnou mízu, která může při kontaktu způsobit mírné podráždění kůže a může způsobit lepkavost povrchů.
Jedovatost pro domácí mazlíčky
Většina renomovaných zdrojů, včetně ASPCA, uvádí různé druhy Rhipsalis jako netoxické a bezpečné pro psy a kočky.
Jedlé bobule
Bobule některých rostlin Rhipsalis jsou jedlé, i když nejsou nijak zvlášť chutné.
Co dělat v případě kontaktu
Pokud se kůže dostane do kontaktu s mízou, zasažené místo důkladně omyjte.
Pokud dojde k požití rostliny zvířetem, je nejlepší se poradit s veterinářem.
Preventivní opatření
Zvažte zavěšení rostliny mimo dosah dětí a domácích zvířat, i když je rhipsalis považována za bezpečnou.
Kuřátka květáková, latinským názvem Ramaria botrytis, mají plodnice poměrně mohutné, až 150 mm vysoké a až 200 mm široké. Z robustního bělavého třeně, až 40 mm dlouhého a až 60 mm tlustého, vybíhají různě silné a nadále se rozčleňující větvičky, na jejichž konci jsou jemné korálovité narůžovělé výrůstky zakončené tupě nebo několika zoubky. Větvičky jsou zprvu bělavé, později okrově žluté od výtrusného prachu. Dužnina je špinavě bílá, mramorovaná, ve vrcholcích větviček narůžovělá, neměnná. Vůně je jemně ovocná, chuť mírná, ve vrcholcích větviček někdy nahořklá. Výtrusný prach světle okrový. Výtrusy mají velikost 11-17 x 4-6 µm. Tento druh roste nehojně v listnatých lesích. Upřednostňuje vápenaté půdy. Vyskytuje se v období srpna až listopadu.
Z kuřátek jsou kuřátka květáková (Ramaria botrytis) údajně nejchutnější, jsou však relativně vzácná a měli bychom je spíš chránit a ne konzumovat. Pomineme-li záměnu s kuřátky načervenalými (Ramaria rubripermanens), lze je snadno určit podle velkých bělorůžových plodnic.
Možná záměna s těmito druhy:
kuřátka načervenalá (Ramaria rubripermanens) - velmi podobná, rostou častěji v jehličnatých lesích, rozlišit oba druhy dokáže bezpečně jen odborník; jsou mírně nahořklá;
kuřátka lososová (Ramaria subbotrytis) - jsou jedovatá;
kuřátka bledá (Ramaria pallida) - rovněž jedovatá odrůda.