Aglaonema k nám byla dovezena z lesů jihovýchodní Asie, kde byla objevena na konci 19. století. Vytváří květy v podobě toulců, ze kterých vznikají červené bobule, které jsou velmi jedovaté. Rostlině vyhovuje takřka jakékoliv umístění, neměla by však být na přímém slunci. Spokojí se s místem v polostínu. Aglaonemě vyhovuje normální pokojová teplota kolem 20 °C, maximum 25 °C. V zimě by neměla teplota při pěstování rostliny klesnout pod 15 °C.
Aglaonema je velice zajímavá rostlina, jejíž dekorativnost spočívá ve velkých a podlouhlých listech na krátké stopce. Podle příruček dobře snáší zatemnění, to však platí pouze o rostlinách se zelenými listy. Rostliny s pestrými žluto-zelenými nebo bílo-zelenými listy vyžadují více osvětlení. Skutečnost, že může pobývat v temné místnosti, je tedy nejspíš jedinou výhodou této pomalu rostoucí rostliny, a proto je řazena k obtížně pěstovatelným rostlinám v pokojích. Je nutné ji pěstovat v nízkém květináči a chránit před průvanem a dýmem (například z cigaret). V zimě by měla být v teple a vlhku. Aglaonema roste pomalu a je nutné ji často hnojit a málo přesazovat. Mladé rostliny prakticky nemají viditelný stonek, u starších rostlin se tvoří krátký stonek, který nese stopy starých listů. Protože jde o teplomilnou rostlinu, neměly by teploty v zimě klesat pod 18 °C. Aglaonema může být v pološeru nebo na světle, ale chraňte ji před přímými slunečními paprsky. Vyžaduje vysokou vlhkost a stálé postřikování.
V létě se objevuje něžné květenství v podobě bílých nebo žlutých toulců. Když květy odkvetou, mohou z nich vzniknout červené bobule, které jsou jedovaté. Výška rostliny je do 60 cm. Roste v trsech, listy jsou eliptické, měkké, řapíkaté s barvou listu panašovanou, světle zelenou, stříbrnou nebo šedou. Některé rostliny mohou mít barvu sytě tmavou s načervenalým panašováním.
Zálivka je od jara do podzimu velmi hojná, v zimě mírná. K zalévání se používá pouze měkká, odstátá voda pokojové teploty, nejlépe teplá. Aglaonema má ráda vlhko, proto v letních parnech rostlinu jednou týdně roste. Vzdušná vlhkost by se měla pohybovat kolem 85 %.
Od března do září 1x za 14 dní přihnojujte speciálními tekutými hnojivy pro pokojové rostliny, které neobsahují vápno. Protože aglaonema roste pomalu, přesazuje se podle potřeby. Mladé rostliny přesazujte každý rok, starší rostliny zhruba každé 2 až 3 roky. Pěstební substrát by měl obsa
V létě se objevuje něžné květenství v podobě bílých nebo žlutých toulců. Když květy odkvetou, mohou z nich vzniknout červené bobule, které jsou jedovaté. Typický je hustý trs řapíkatých listů s eliptickou čepelí. Barva listů je zelená se světle stříbrnou kresbou. Roste dobře v polostínu a u severního okna. Výška rostliny je do 40 cm.
Aglaonemačínská je rostlina přímo předurčená pro tmavší pokoje, nejasné kouty a pochmurné interiéry. Snáší polostín i severní okno pokoje. Miluje vyšší vzdušnou vlhkost, je tedy třeba ji rosit nebo pěstovat v misce s vlhkými kamínky. Pěstujte v teple, minimální teplota musí být 15 °C. Zalévejte mírně a před další zálivkou nechte substrát proschnout.
V létě se objevuje něžné květenství v podobě bílých nebo žlutých toulců. Když květy odkvetou, mohou z nich vzniknout červené bobule, které jsou jedovaté. Listy zelené barvy vytvářejí vzhůru trčící trs. Výška rostliny je do 60 cm. Listy jsou eliptické, měkké, řapíkaté.
Aglaonema modestum se pěstuje na rozptýleném světle, nikdy ne na přímém slunci u jižního okna. Vyniká ve skupině výrazně zbarvených květin.
Zalévejte mírně, zemina mezi zálivkami musí trochu proschnout. Teplota v zimě nesmí klesnout pod 15 °C, rostlina dává přednost vyšším teplotám. Vzdušnou vlhkost udržujte vysokou.
Tato rostlina není příliš vhodná jako akvarijní rostlina (nicméně často se jako akvarijní prodává), neboť vydrží pod vodou jen chvíli. Protože je to však vlhkomilná rostlina, je vhodná pro terária nebo paludária, kde budou ve vodě jen její kořeny.
V létě se objevuje něžné květenství v podobě bílých nebo žlutých toulců. Když květy odkvetou, mohou z nich vzniknout červené bobule, které jsou jedovaté. Charakteristický je trs vzhůru trčících listů, které vás upout téměř stříbrnou barvou. Výška rostliny je do 60 cm. Roste v trsech, listy jsou eliptické, měkké, řapíkaté.
Aglaonema 'Silver Queen' se pěstuje na rozptýleném světle, nikdy ne na přímém slunci u jižního okna. Vyniká ve skupině výrazně zbarvených květin.
Zálivku vyžaduje mírnou, zemina mezi zálivkami musí trochu proschnout. Teplota nesmí klesnout v zimě pod 15 °C, miluje vyšší teploty. Vzdušnou vlhkost udržujte vysokou.
V létě se objevuje něžné květenství v podobě bílých nebo žlutých toulců. Když květy odkvetou, mohou z nich vzniknout červené bobule, které jsou jedovaté. Trs vzhůru trčících listů upoutá bohatými skvrny na listech v barvě žluté až krémové. Výška rostliny je do 60 cm. Roste v trsech, listy jsou eliptické, měkké, řapíkaté.
Aglaonema pseudobracteatum se pěstuje na rozptýleném světle, nikdy ne na přímém slunci u jižního okna. Vyniká ve skupině výrazně zbarvených květin.
Zalévejte mírně, zemina mezi zálivkami musí trochu proschnout. Teplota nesmí klesnout v zimě pod 15 °C, miluje vyšší teploty. Vzdušnou vlhkost udržujte vysokou.
Listnaté okrasné keře můžeme rozdělit na opadavé nebo neopadavé a kvetoucí či nekvetoucí. Tyto keře nejsou náročné na pěstování, některé snáší i přímé slunce.
Jedná se o poloopadavý hustě větvený keř, který dorůstá do výšky 1,5 až 2 m a šířky 1 až 1,5 m. Kvete od začátku července do konce srpna, květy mají růžovobílou barvu a začínají se tvořit na letošním dřevě koncem léta. Abélie vyžaduje slunné či polostinné stanoviště bez přímého denního úpalu (slunečního žáru) s dobře propustnou a vlhčí půdou. Tento keř se hodí do skupinových výsadeb, vynikne však i jako menší solitéra.
Javor japonský
Javor japonský je keř vysoký až 3 m. Jeho listy, které jsou velké, hluboce (až k bázi) střihané, se na podzim zbarvují do červenavých odstínů (od oranžové až po vínově červenou barvu). Rašící květy mají barvu purpurovou, jsou upořádány v hroznech a začínají se ukazovat již v dubnu. Tomuto javoru vyhovují slabě kyselé, humózní, vlhčí a vzdušné půdy. Uplatnění najde na skalkách či vřesovištích, hezký je rovněž jako menší solitéra.
Javor dlanitolistý
Opadavý keř původem z Japonska a Číny, který v dospělosti dorůstá do výšky 2 m a do šířky 1,5 až 2 m. Je jemně větvený, často má více kmenů a hustou kulovitou korunu. Starší keře vytvářejí elegantní patrovitou strukturu. Javor dlanitolistý vyžaduje slunné či polostinné stanoviště s dobře propustnou, humózní a mírně kyselou půdou. Japonským javorům nesvědčí přímý polední žár, v zimě pak potřebují chráněné polohy. K nejžádanějším kultivarům patří stříhanolisté kultivary, a sice zelený a červenolistý.
Dřišťál
Dřišťál je 1,5 až 2 m vysoký červenolistý keř, který bývá na podzim obsypaný spoustou červených plodů, jež nejsou jedovaté. Hodí se do živých plotů a plůtků (je možné ho střihat), může se vysazovat ve skupinách či jednotlivě na suché stráně a na okraje zahrad a skalek.
Vajgélie květnatá
Tento keř dosahuje výšky 1 až 1,5 m. Má výrazné růžové trubkovité květy, které se objevují během léta. Keř vítá běžnou zahradní zeminu s průměrnými srážkami, naopak nesnáší vápník v půdě. Vhodné je pro něj slunné stanoviště.
Americký velkokvětý ibišek
Venkovní velkokvěté ibišky jsou ozdobou každé zahrady. Velkokvětý ibišek představuje zajímavou kombinaci tmavě fialových listů a obrovských (až 25 cm) růžových květů s tmavším středem. Kvete od léta do podzimu. Rostlina vyžaduje slunné místo s dostatkem vláhy. Na podzim se keř seřezává až o 20 cm. Ibišek na zimu chráníme listím a chvojím, které nahrabeme nad kořenový bal. V našich podmínkách může dorůstat do výšky až 2 m, ale roste pomalu.
Keře jsou na zahradě ideální kulisou, která vytváří pocit stálosti. Nejlépe uděláme, když vybereme rostliny různé výšky a tvaru a strategicky je rozmístíme. Keře kvetoucí výraznými barvami kombinujeme s těmi, jejichž květy jsou poněkud mdlé.
Jedná se o opadavý keř, který dorůstá až do třímetrové výšky a bývá jen o něco málo rozkladitější. V potřebné velikosti se ale dá udržovat řezem, který provedete jednou za dva tři roky. Řez se nesmí provádět ke konci zimy, protože by keř nekvetl.
Ruj vlasatá kvete od června do července. Pro červenolistou Royal Purple je typický nenápadný, zelenobílý květ, kultivar Nordine má purpurový list i květ. Největší ozdobou keře jsou barevné vlasovité chomáče vyrůstající na stopkách opadaných květů. Ruj se k výsadbě hodí jako solitér, na podzim upoutá výrazným zlatožlutým nebo oranžovým vybarvením listů. Má ráda propustnou půdu s obsahem vápna, je mrazuvzdorná a dobře se množí rostoucími odnožemi. Řízky se ujímají špatně.
Jedná se o poloopadavý hustě větvený keř, který dorůstá obvykle do výšky 1,5 až 2 m a do šířky 1 až 1,5 m. Kvete od začátku července do konce srpna růžovobílými květy, které se začínají tvořit na letošním dřevě koncem léta. Vyžaduje slunné či polostinné stanoviště bez přímého denního úpalu, s dobře propustnou a vlhčí půdou. Vhodné použití je do skupinových výsadeb nebo jako menší solitér.
Překrásná stálezelená dřevina kulovitého tvaru s nepřehlédnutelnými květy, které každé jaro ohromují svou nádhernou jasnou barvou, stavbou květu a velikostí. Listy jsou neopadavé, tmavě zelené. Kvete v květnu až červnu, a to v různých barevných variacích podle druhu. Výška keře je 1,8 až 2,5 m, šířka 1,8 až 2,5 m. Vyžaduje mírně kyselou a živnou půdu. Snášejí dobře zastínění, vyžadují alespoň polostín, nejlépe dopolední, z východní strany. Citlivé jsou v zimě především na dopolední slunce, které může silně popálit listy. Proto zvláště mladé rostliny chráníme obvykle chvojím nebo stínovkou, nemají-li přirozený dopolední stín. Vhodný jako nepřehlédnutelný solitér, do skupinové výsadby či do vřesoviště.
Rozložitý až vystoupavý opadavý keř, který dorůstá až do výšky 1,6 m, před olistěním je obalen záplavou tmavě růžových květů. Po odkvětu kdoulovec zdobí velk
Ibišek je známý také pod názvem čínská růže. Pokojové ibišky patří k rostlinám, které jsou v současnosti velice populární. Mají sytě zelené listy a kouzelné pastelové barvy květů. Jejich pěstování je poměrně snadné, rychle rostou a snadno je přivedeme znovu do květu. Ibišek je náročný na živiny, proto mu na jaře a v létě určitě prospěje každý týden přihnojení hnojivem se všemi základními živinami. Zálivka by měla být rovnoměrná. Doporučuje se pěstovat ibišek jako přenosnou rostlinu, to je v létě na terase, či v zahradě, kde snáší plné slunce, pro přezimování je pak ideální chladnější místnost s teplotami 12 až 14 °C. Teplota by však neměla klesnout pod 10 °C; mráz totiž tento druh zničí. Koncem února je vhodné provést dost hluboký řez (na polovinu výšky) a rostlinu vytvarovat. Později během vegetace jen občas zaštípněte příliš dlouhé výhony. V předjaří je také pravý čas pro přesazování. Půdu vybírejte humózní, výživnou s podílem rašeliny; vhodné složení mají prodávané zahradnické substráty.
Ingredience: 400 g hovězího masa, 3 vejce, 1 kus čínského zelí, 1 kus petržele, 1 kus brokolice, sůl, celý pepř, voda, 100 g hrubé mouky, celé nové koření.
Technologický postup: Nejdříve si připravíme těsto na domácí nudle: V míse smícháme hrubou mouku s vejcem a důkladně promícháme. Těsto přendáme na pomoučněný vál, přidáme pár kapek vody a rukama těsto zpracujeme. Až se přestane lepit, vyválíme z něj tenkou placku. Až placka těsta uschne (asi po hodině), nakrájíme ji na jemné a dlouhé nudličky (asi 4 cm). Do hrnce vložíme hovězí maso, celou cibuli, oloupanou celou kořenovou petržel, 2/3 brokolice a 2/3 čínského zelí. Vaříme s novým kořením, pepřem a solí 2 hodiny. Maso potom vyndáme a okrájíme z něj libové části. Polévku přecedíme přes jemné síto, abychom vývar zbavili nečistot a mastnoty. Cibuli a ostatní zeleninu už do vody nevracíme. Nakrájíme čerstvou brokolici a dáme ji spolu s libovým masem do vývaru. Přikrájíme také trochu čínského zelí (na jemné nudličky). Přidáme těstoviny a dvě vejce. Vše zamícháme a vaříme 6 minut. Poté sundáme z plamene a polévku necháme pod pokličkou dojít.
Koriandr setý roste planě v oblasti Středomoří a jako koření jej lidé pěstují a používají více než 3500 let. O jeho léčivých účincích se zmiňovala každá kultura.
Koriandr je příbuzný kmínu, anýzu a kopru a představuje jednu ze základních součástí indického koření.
Koriandr se lidově označuje jako čínská nebo indická petržel. Listy koriandru jsou známy také pod pojmem „Cilantro“.
V koriandru se nacházejí tuky, bílkoviny, třísloviny, pektin a cukry, dále velké množství vitamínů A, B1, B2 a C. Koriandr v podobě čaje pomáhá při nadýmání: uvolňuje křeče hladkého svalstva a podporuje tvorbu žaludečních šťáv. Čaj připravený ze semen koriandru také zlepšuje chuť k jídlu. Koriandr se přidává do některých mastí používaných při revmatismu. Je účinný při léčbě kožních vyrážek. Pomáhá při zánětech močového ústrojí. Díky své výrazné vůni se využívá i v aromaterapii. Jeho silice pak našla uplatnění při výrobě parfémů.
Nadměrné užití koriandrových semínek i natě údajně u mužů snižuje sexualitu a u žen zastavuje menstruaci.
Koriandr se řadí k malému množství plodin, které se v kuchyni zužitkovávají úplně celé. Kromě semen se využívají i koriandrové listy a kořen.
Koriandr je velmi oblíbený nejen v indické kuchyni, ale i v té evropské. V indické kuchyni představuje důležitou složku různých kari koření nebo garam masaly.
V Evropě se koriandr používá při pečení pečiva, kdy se často kombinuje s kmínem. Typické aroma koriandru se využívá i při výrobě klobás nebo při pečení masa a ryb. V české kuchyni je oblíbená kombinace koriandru a hub, proto se koriandr přidává do houbových omáček, polévek nebo nakládaných hub. Používá se rovněž při nakládání okurek nebo kysaného zelí. Hodí se také k jehněčímu, vepřovému či hovězímu masu.
Čerstvé listy koriandru bývají výtečnou součástí orientálních pokrmů z masa (především dušených), čatní, polévek, restované zeleniny. Abychom koriandr neznehodnotili a neztratili cenné látky, přidáváme jej až na konci tepelné úpravy nebo jím pokrm zdobíme.
Koriandr a kardamom jsou součástí kari koření a garam masaly. Každé koření má typickou chuť a vůni.
Mnohé druhy brutnákovitých rostlin se v minulosti hojně používaly v tradiční medicíně, vzhledem k prokázané hepatotoxicitě a také karcinogennímu účinku obsažených alkaloidů však bylo od jejich vnitřního užívání téměř upuštěno.
Purinový derivát alantoin, obsažený v mnohých brutnákovitých rostlinách, má výrazně regenerační účinky a podporuje hojení pokožky, sliznic a zlomenin.
Přestože je z území Číny uváděno téměř 300 druhů brutnákovitých ve 47 rodech, tradiční čínská medicína rostliny z této čeledi prakticky vůbec nepoužívá. Jedinou známější čínskou brutnákovitou bylinou je užanka (Lithospermum erythrorhizon). Z této rostliny bylo izolováno nafrochinonové barvivo shikonin, u něhož byl prokázán antibakteriální a především antitumorový účinek.
Bylinná pivoňka (Paeonia) má dužnaté kořeny s pupeny, z nichž se vyvíjejí listy a lodyhy. Listy jsou řapíkaté, tuhé a sytě zelené.
Asi nejznámější a nejoblíbenější bylinnou pivoňkou je pivoňka lékařská (Paeonia officinalis). Vykvétá v první polovině května plnými karmínově červenými květy. Jsou ale známé i kultivary s květy růžovými a bílými. Tato robustnější pivoňka silně voní, má velké leskle zelené listy a dorůstá výšky až 80 cm. Pivoňka úzkolistá (Paeonia tenuifolia) rozkvétá začátkem května. Je ze všech pivoněk nejnižší (50 cm), má jemné, kopru podobné listy a jeden tmavě červený květ. Pochází z Balkánu a východní Evropy a v přírodě je vzácná a ohrožená. Od druhé poloviny května až do konce června kvete pivoňka čínská (Paeonia lactiflora), která je nejmohutnější, dorůstá výšky až 100 cm, a květy mívá v nejširší paletě barevných odstínů – od bílé přes růžovou, červenou až po fialovou. Také má velké množství odrůd s poloplnými a plnými květy se spoustou postranních poupat, která rozkvétají postupně. Obvykle nádherně voní. Některé pozdní odrůdy rozkvétají až koncem června a začátkem července. Japonská pivoňka (Imperial) má prašníky přeměněné v menší, často rozdílně zbarvené korunní lístky. Na skalkách i obrubách záhonů se často pěstují botanické druhy pivoněk. Pivoňka Mlokosevičova (Paeonia mlokosewitschii) má velké žluté květy a pochází z Kavkazu.
Škumpa polokřídlá (Rhus semialatum Murr.) je keř nebo stromek s velikými lichozpeřenými listy, jejichž hlavní řapík se v hořejší polovině křídlatě rozšiřuje a vejčité pilovité lístky jsou na rubu pokryty plstí. Drobné květy tvoří bohatá latovitá květenství. Plody jsou kulovité, posléze suché, drobné peckovice.
Domovem škumpy polokřídlé je východní Indie, Čína a Japonsko. Na jejích listech tak žijí mšice čínské, které vysávají z listů a řapíků mízu a jsou příčinou toho, že se na těch místech, kde byly listy nabodnuty, vytvoří časem duté, až 7 cm dlouhé tupé rohy a jemnou šedou plstí pokryté hálky neboli galesky, obsahující přes 50 % třísloviny. Tyto hálky se využívají v barvírnách, v koželužství, na výrobu inkoustu i na výrobu taninu, a tak se s nimi obchoduje – říká se jim „čínské duběnky" (gallae chinenses), ve východní Asii je nazývají fuši nebo gobaiši. V čínském lékařství se hálky využívaly i jako prostředek proti průjmům.
Pokojové ibišky jsou stálezelené keře a byliny se střídavými listy. Listy jsou celistvé nebo dlanitě laločnaté, s dlanitou žilnatinou, skládající se ze tří nebo více hlavních žilek.
Květy jsou pravidelné, oboupohlavní. Kalich je zvonkovitý nebo miskovitý, vytrvalý, s pěti cípy nebo zuby. Na bázi kalicha je většinou vyvinut kalíšek s pěti až mnoha cípy, jen zřídka chybí. Pokojový ibišek má květy krátkověké, většinou vydrží jediný den a poté koruna opadává. Tyčinky jsou srostlé v trubičku a spojeny na bázi s korunními lístky. Plodem je mnohosemenná tobolka.
Pokojové ibišky můžeme pěstovat v mnoha barvách. Kromě růžově červené, která patří původnímu divokému druhu, je to hlavně červená v různých tónech, ale také různé odstíny oranžové, žluté, růžové i barva bílá. Značná je rovněž rozmanitost velikostí a tvarů. Květy s nápadně vyčnívajícími tyčinkami mohou být rovné, zvlněné, stříhané, poloplné i plné. Rostlina nejvíce kvete od června do podzimu, ale ojedinělé květy se mohou objevit kdykoliv.
Mezi nejčastěji pěstované pokojové ibišky patří ibišek čínský a ibišek dřípený. Tyto ibišky jsou na trhu k dostání v mnoha barevných variacích. Nejčastěji pěstovaný ibišek čínský můžete znát pod názvem čínská růže.
Ibišek čínský má listy nejčastěji tmavě zelené, lesklé, podlouhle oválné nebo podlouhle vejčité, na konci roztřepené. Velikost listů je cca do 15 cm, jsou umístěny na stéble jeden za druhým. Největší ozdobou, pro kterou se tento ibišek pěstuje, jsou rozmanité zvonovité květy, které mohou být jednoduché či plné, v barevných odstínech od bílé přes žlutou, oranžovou, růžovou až po sytě červenou. V našich zeměpisných šířkách kvetou od jara do podzimu, jsou mnoha barev a barevných kombinací, jednoduché i plnokvěté, jejich počet závisí na velikosti rostliny. Květy vydrží zpravidla jeden den a prakticky nevoní. Střídají je nově se rozvíjející poupata. Čínská růže je na pěstování nenáročná.
Fazole bílé se hodí na různé typy pokrmů, vzhledem k jemné struktuře zejména na výrobu pyré. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole „červená ledvina“ jsou univerzální druh fazolí, který se hodí do polévek, chilli con carne a obecně na mexickou kuchyni. Mají výraznou chuť. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole pinto jsou středně velké strakaté fazole, velmi oblíbené v italské kuchyni. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole haricot má o něco jemnější chuť než černá fazole. Vaří se přibližně 1 hodinu.
Fazole černá má oválný tvar a tmavou barvu. Její chuť je nasládlá a připomíná houby. Podává se dušená a smíchaná s rýží. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole „černé oko“ se vyznačuje charakteristickou černou skvrnou a velmi tenkou slupkou. Vaří se 0,5–1 hodinu.
Fazole bílá máslová je plochá fazole s krémovou strukturou a jemnou chutí. Vaří se 1–1,5 hodiny.
Fazole lima, fazole měsíční, pochází z Peru, v současnosti se pěstuje ve všech vhodných oblastech. Semena jsou větší, mají bílou barvu, při vaření změknou, ale nerozpadnou se. Patří k nejvíce využívaným odrůdám.
Fazole fava jsou vhodné především do polévek, salátů a kaší. Jsou větší, mají světle hnědou až červenohnědou barvu a jsou moučnější.
Fazole borlotto mají semena s mnoha skvrnami červenofialové barvy, mají hořkosladkou příchuť. Jsou velmi oblíbené v Itálii, kde se konzumují čerstvé i sušené. Prodávají se ve dvou velikostech. Malé fazole jsou po uvaření velmi měkké, velké se používají do mnoha tradičních italských jídel, například polévky minestrone.
Fazole canellini mají středně velká semena bílé barvy, která po uvaření změknou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, především v Toskánsku.
Fazole appalosa-beans jsou středně velké bílé fazole s hnědými nebo červenohnědými skvrnami, které pocházejí z jihozápadu USA, ale v současnosti se pěstují i v mnoha jiných oblastech.
Fazole bostonské, tzv. perličky, jsou malé a moučné, mají světlou krémovou barvu. V USA se používají na pečení bakedbeans, ve Francii na cassoulet.
Fazole vigna čínská, dlouhatec čínský, je specifická především délkou svých velmi úzkých lusků, které dorůstají až do 90 centimetrů. Semena mají smetanovou barvu, je na nich charakteristická tmavá nebo žlutá skvrna. Mají velmi lahodnou chuť a jsou oblíbené v jižních oblastech USA.
Fazole adzuki jsou malé červené fazole, které při vaření získají velmi jemnou a příjemně sladkou chuť.
Fazole mungo, urdu, nebo také urid, je odrůda fazole s menšími boby, která se nejvíce pěstuje a připravuje i neloupaná v Indii. Barva bobů je matně zelená nebo zelenožlutá. Při loupání se velmi často rozpadá na poloviny, prodávaná po úpravách má barvu žlutou.
Fazole můra pochází z Indie a její boby jsou velmi odolné proti vysychání.
Fazole křepelčí mají bílá nebo krémová středně velká semena s tmavými menšími skvrnami, takže připomínají křepelčí vajíčka. Jsou poměrně moučné, ale nerozvařují se.
A co vy? Jaké máte rádi fazole a recepty z nich? Podělte se o ně.