Anhydrit tvoří s vodou, pískem a přísadami vysoce tekutou hmotu, která po položení tvrdne tak rychle, že po ní lze chodit už po 24 hodinách a plně ji lze zatížit po čtyřech či pěti dnech.
Anhydritový potěr je po vytvrdnutí naprosto hladký, netvoří se v něm žádné trhliny, ani se nedeformuje do miskovitého tvaru, podlaha se v tekutém stavu vyrovná sama.
Mezi další přednosti anhydritu patří možnost pokládky velké plochy bez dilatačních spár. Tekutý anhydritový potěr zaručuje po dobu své zpracovatelnosti (minimálně tři hodiny) snadné, hospodárné a velmi rychlé položení, při kterém odpadá fyzicky těžká tělesná práce.
Velkým problémem však může být nedodržení technologických předpisů, což se často objevuje u staveb svépomocí. Na rozdíl od betonu je samonivelační sádrová podlaha tekutá jako voda a kvůli tomu vznikají i problémy při její aplikaci. V každém případě je třeba konzultovat záměr zejména s topenáři v případě podlahového topení. Výsledkem je pak absolutně rovná plocha, která se už nemusí vyrovnávat drahými samonivelačními stěrkami, je možné na ni přímo pokládat jak dlažbu, tak i plovoucí podlahu nebo koberec.
Pohledovou stěrku lze probarvovat na libovolnou barvu nebo upravovat formou speciálních hladicích technik, maleb, vkládáním obrazců nebo i pískováním.
V případě stavby domu potřebujete mít nejprve vylité kvalitní základy. V dnešní době se téměř nestaví domy se sklepem, a tak se většinou řeší základy vytvořením takzvaného plata. Na tento podklad je již přímo stavěn celý dům. Dále je tento beton ještě izolován, takže u něj příliš nezáleží na přesné rovině. Pro tyto účely se využívá hrubý základový beton. Ten musí být hlavně velmi pevný, aby nedocházelo v průběhu času k jeho praskání. Takový beton může obsahovat jakékoliv velké pevné části, jako jsou kusy starého betonu, železo a téměř jakýkoliv stavební odpad. Hodně tím ušetříte, protože nebudete muset objednávat tolik betonové směsi. Pokud bude dodaný beton dostatečně kvalitní a také tekutý, je kvalita základu naprosto stejná, jako kdyby byl pouze z betonu a žádné odpadní materiály v něm nebyly. Takový beton musí potom několik týdnů tvrdnout. V současné době se udává doba okolo jednoho měsíce. Tato doba se dá zkrátit použitím složek pro lepší tvrdnutí.
V každém domě musí být rovněž nutně kvalitní betonové podlahy. Platí zde, že na kvalitní beton se dají lépe pokládat konečné povrchy, jakými mohou být koberce, dlažby nebo plovoucí podlahy. Pro dělání podlah jsou využívány především dvě varianty betonu. První variantou je namíchání suchého betonu z písku, cementu a vody. Je to řešení nejlevnější a zároveň velmi kvalitní. Ovšem při horší znalosti správných poměrů může dojít k drolení nebo praskání betonu. Takovýto problém nebudete mít u druhého typu. Tím jsou takzvané betonové potěry. Prodávají se většinou ve čtyřicetikilových pytlích a tuto směs stačí pouze rozmíchat s vodou. V tomto případě je správný poměr hlavních složek zaručen. Jediné, co se vám může stát, je, že betonový potěr takříkajíc utopíte. To znamená, že je příliš řídký a nedá se s ním pracovat. Tomu zabráníte, když nejprve do nádoby, ve které tento beton budete míchat, nalijete ze začátku málo vody a postupně přimícháváte sypkou směs. Množství vody tak odhadnete mnohem lépe.
Suchá betonová směs se skládá z portlandského cementu, vápencové drti zrna 0 až 4 mm a vylepšujících přísad. Tato betonová směs je určena pro vnitřní i venkovní použití, především k drobným pracím při stavbě nových a opravách starých domů či jako podklad pod dlažbu při zřizování teras, chodníků a příjezdů, osazování sloupků pro plot.
Pěstuje se v mnoha kultivarech pro plody používané jako zelenina či jako surovina pro výrobu protlaků, kečupů, omáček. Původem je z Jižní a Střední Ameriky, do Evropy bylo dovezeno v 16. století nejdříve jako okrasná květina, plody obsahují vitamín C, B, provitamín A, nezralé plody obsahují jedovatý solanin.
Solanum lycopersicum je vysoké až 2 m, kvete žlutými květy v červenci až září, lodyhy jsou přímé nebo poléhavé, větvené. Listy střídavé, přetrhovaně lichozpeřené. Plodem je bobule. V nejteplejších oblastech se pěstuje na polích, výjimečně zplaňuje.
U nás se pěstuje jako jednoletka, protože nesnese mráz. Plody – rajská jablka – mají v závislosti na kultivaru různé tvary i barvy, jsou velmi chutné a výživově cenné. Podle odborníků by jich člověk měl ročně zkonzumovat 16 kilogramů. Rajčata jsou u nás nejpěstovanější plodovou zeleninou, rozlišujeme tyčková a keříčková.
Rajčata patří mezi nejoblíbenější a nejrozmanitější plodovou zeleninu. Pohledné rostliny můžete pěstovat ve skleníku, na záhoně i v nádobách. Rajčata mají od vyklíčení do sklizně poměrně dlouhou vegetační dobu. Semínka se proto vysévají již v březnu a sazenice je třeba opatrovat v teple až do doby, než pomine nebezpečí posledních mrazíků. Ty teplomilná rajčata nesnášejí. Ideální dobou pro předpěstování sazenic jsou dva měsíce. Ven je vhodné vysazovat rostliny vysoké kolem 20 cm (pěkně zelené a košaté, nikoli vytáhlé z nedostatku světla).
Půdu nakypřete do hloubky 25 cm, navrch nasypte přibližně 10 cm silnou vrstvu kompostu a zapravte ji do půdy. Kompost je rovněž dobré přidávat přímo do jam pro sazenice. Půdu kolem rostlin je velmi vhodné mulčovat. Úrodu podpoří přihnojování organickými hnojivy, jako jsou zkvašené slepičince nebo dobře uleželý hnůj. Dnes lze tyto produkty zakoupit i v sušené, granulované nebo tekuté formě, která se přidává do zálivky. Na trhu jsou i speciální hnojiva pro rajčata či plodovou zeleninu, žádoucí je zvýšený obsah draslíku. Přihnojit potřebují především rostliny pěstované v nádobách, a to v době květu a násady plodů. Pozor však na přehnojení dusíkem, které vede ke zvýšené tvorbě listů na úkor plodnosti.
Pro venkovní pěstování je třeba volit polní odrůdy. Rajčatům svědčí vyvýšené záhony, ve kterých se snadno prohřívá půda. Rostliny totiž mají rády kořeny v teple. Při prvních náznacích houbových onemocnění, které se projevují především za deštivého počasí, odstraňujte a likvidujte napadené části. Zasáhnout lze fungicidními postřiky proti plísním. Účinnou prevencí jsou i přípravky zvyšující odolnost vůči padlí na bázi rostlinných olejů. Ideální prevencí je pak pěstování rajčat pod stříškou či u jižní stěny domu, kde na ně neprší (o to vyšší musí být samozřejmě zálivka). Ze stejného důvodu se rostliny při zálivce nesmí kropit na listy.
Ve skleníku je úroda rajčat spolehlivá a výběr odrůd neomezený. Můžete je zde pěstovat volně na záhoně, který je dobré pokrýt mulčovací textilií, nebo ve velkých květináčích, pytlích a podobně. Nádoby je třeba opatřit drenážními otvory a důsledně zalévat. Rajčatům svědčí teplo, ale zároveň potřebují dostatek čerstvého vzduchu, skleník proto musí být, zvláště v horkých letních dnech, dostatečně větrán. Tyčkové odrůdy lze ve sklenících pěstovat na klasických pevných oporách nebo na provazech či provazových sítích zavěšených od stropu.
Vzhledem k tomu, že hodně energie může být zbytečně vynaloženo při spalování vlhkého dřeva, měli byste používat dřevo, které je úplně suché. Správně vyschlé dřevo se připravuje těžbou na jaře a nechá se usychat celé léto. Hodně záleží, jaké je to dřevo a určitě by mělo být bez zeleně. Dřevo by mělo být vysušeno na optimální vlhkost 20 až 25%. Některé dřevo může být pro dnešní vzduchotěsná moderní kamna příliš suché, a pokud dáte toto dřevo na žhavé uhlíky, bude okamžitě vytvářet plyny a kouř a bude se tvořit kreozot.
Všechny druhy suchého dřeva mají při porovnání hmotnosti a výkonu podobnou hodnotu. Proto hustší dřeviny obecně déle hoří a jsou i dražší. Dřeviny jako dub, bílý ořech a borovice zůstanou hořet celou noc. Osika vytváří vysokou teplotu ohně, který pomáhá vyčistit komín.
Při výběru dřeva můžete také chtít zjistit, zda používá dodavatel při těžbě udržitelné postupy. Neudržitelné postupy mohou mít negativní vliv na životní prostředí tím, že způsobí erozi půdy nebo snižování biologické rozmanitosti.
V případě, že váš dřevník objevili škůdci, uložte si dřevo dále od domova. Horní části hromady by měly být zakryty, ale strany musí zůstat otevřené, aby mohl proudit vzduch. Pokud je to možné, uložte dřevo na překlady (například betonové bloky), aby zůstalo v suchu.
Pelety se obvykle prodávají v osmnáctikilových pytlích. To, kolik paliva budete potřeba na topnou sezonu, můžete odhadnout tak, že jedna tuna pelet odpovídá přibližně jednomu a půl metru palivového dřeva. Většina majitelů domů, kteří používají kotle na pelety jako hlavní zdroj tepla, protopí dvě až tři tuny pelet ročně. Kotle na pelety mají často levnější provoz, než elektrické vytápění či vytápění plynem.
Většina pelet má vlhkost 5 až 10%. Dobře vyschlé dřevo má obvykle vlhkost 20%. Některé pelety mohou obsahovat stopy ropy, která se může používat jako mazivo při výrobě pelet, i když většina neobsahuje žádné přísady. Pelety vyrobené ze zemědělského odpadu obsahují více popela, ale mohou produkovat více tepla, než pelety ze dřeva.
Za kvalitu výroby pelet je vždy odpovědný výrobce. Podle normy jsou dva druhy tohoto paliva a to pelety prémiové a standardní. Jediný rozdíl mezi stupni je v anorganice popela. U prémiových pelet by měla být nižší než 1% a u standardních méně než 3%. Prémiové pelety jsou obvykle vyrobeny z jádra dřeva. Existuje pět předepsaných vlastností pro oba stupně pelet:
objemová hmotnost na 0,03 metrů krychlových nesmí být nižší než 18 kg;
průměr je 6,5 až 8 mm;
maximální délka je 13 až 25 mm;
pokuty za prach - nesmí sítem (3,18mm) propadnout více než 0,5% hmotnosti;
obsah sodíku musí být menší než 300 částic.
Můžete zjistit, že kvalita pelet v pytli, pro svou nadměrnou špínu a prach, neodpovídá normě. Na jeden 18 kilogramový pytel by mělo být maximálně půl šálku prachu. Kamna na pelety určená pro pelety s nízkým obsahem popela mají, při použití pelet s vyšším obsahem popela, tendenci pracovat špatně. Mnoho výrobců kotlů na pelety přepracovaly své výroby, aby byly schopny spalovat pelety s různým obsahem popela.
Ačkoliv se dostupnost pelet zvyšuje, přesto byste si měli být před nákupem kotle jistí, že ve vašem okolí je spolehlivý dodavatel pelet. Je také důležité včas vědět, jaký typ pelet máte k dispozici, než zařízení koupíte. Většina prodejců kamen pro spalování pelet vám buď učiní nabídku pelet, nebo doporučí dodavatele.
Okurky původně pocházejí ze severní Indie, z oblasti Íránu okurky skleníkové, oblast Afganistánu byla podle odborníků místem původu dnešních nakládaček. Jako kulturní rostlinu ji lidé znají již pět tisíciletí. Okurkám se nejlépe daří na záhonech se středně těžkou půdou, bohatou na živiny a humus, která se dobře zahřívá. Půdy těžké a vlhké jsou pro okurky nevhodné, protože jsou studené, okurky na nich špatně rostou a málo plodí.
Chceme-li urychlit vývoj rostlin a docílit dřívější sklizně, vykopeme středem záhonu příkop široký 40 a hluboký 30 centimetrů. Do něj našlapeme zapařený hnůj. Velmi vhodná je i tráva, kterou jsme nechali několik dní po posečení zapařit na hromadě nebo v jutových pytlích. Při šlapání do příkopu ji posypeme menším množstvím Cereritu, aby rostliny měly zásobu živin. Na hnůj nebo trávu přihrneme zem vykopanou z příkopu a upravíme ji do podélného, mírně prohloubeného „hrobečku“. Jeho středem vysejeme do hloubky dva až tři centimetry v jedné řadě na vzdálenost 20 centimetrů od sebe po dvou až třech mírně naklíčených semenech. Pak budete mít okurky nakládačky jedna báseň. Na větrném místě je vhodné vysadit na návětrné straně záhonu kulisu z kukuřice, slunečnice, rajčat nebo vyšších květin – trvalek, tímto také zmírníte dopad případné choroby okurek.
Výsev okurek nakladaček
Zahradníci radí, že nejlepší je tři čtyři roky staré osivo hybridních odrůd odolnějších proti plísni okurkové (například Regina F1, Nora F1, Anuschka F1 a jiné).
Doporučení
Pro lepší vzcházení a počáteční růst se doporučuje přikrýt záhon bílou netkanou textilií, kterou při krajích záhonu přichytíme k zemi háčky vyrobenými z drátu, nebo zatížíme kameny, tyčemi.
Jakmile rostlinky vzejdou a vytvoří první pravý lístek, sundáme přikrývku a rostlinky vyjednotíme, aby v každé skupince zůstala jen ta nejsilnější. Při chladném počasí záhon opět přikryjeme netkaným textilem, který sundáme až po trvalém oteplení.
Záhon můžeme též pokrýt černou netkanou textilií nebo fólií a do otvorů, udělaných do nich ve vzdálenosti 20 centimetrů ve tvaru kříže, čtverce nebo kruhu, nasejeme semena nebo vysadíme předpěstované sazenice okurek. V tomto případě můžeme nechat na záhonu přikrývku, která brání růstu plevelů pod ní, po celou dobu vegetace.
Na záhonech, kde je přikrývka půdy jen v počátečním chladnějším období, půdu po jejím sundání mělce kypříme. Děláme to opatrně, protože okurky mají kořeny blízko pod půdním povrchem. Přitom zem přihrneme ke kořenovým krčkům rostlin, čímž je chráníme před hnilobou. Současně odstraňujeme plevel a podle potřeby zavlažujeme a přihnojujeme 0,1% roztokem vícesložkového hnojiva.
Zálivka okurek
Zavlažujeme zásadně konví bez růžice ke kořenům rostlin. To je preventivní ochrana proti plísni okurkové, která napadá zejména rostliny s dlouhodobě ovlhčenými listy. Aby rychleji po dešti nebo rose osychaly, vyvazujeme výhony okurek do svislé polohy k provazu nebo drátu napnutému nad středem záhonu.
Sklizeň okurek
Plody sklízíme při jejich optimální velikosti 2–3x do týdne. Při nebezpečí plísně okurkové stříkáme porost Kuprikolem nebo jiným z řady povolených přípravků. Vždy však musíme respektovat počet povolených postřiků a ochrannou lhůtu, které jsou uvedeny na etiketě přípravku. Za deštivého počasí je vhodné umístit nad záhonem okurek tunelový fóliový kryt bez bočních stěn, aby včely mohly létat dovnitř a opylovat květy.
Zdraví
Kromě kuchyňského využití se okurky uplatňují i v lidovém lékařství, mají mírně projímavé účinky a čistí pleť. To dokazovaly krasavice již ve starověku, když se koupaly v okurkové šťávě. Také u nás se první slupky z okurek přikládají na obličej. Je ovšem pravdou, že okurky obsahují velké množství vody a jen nepatrně dalších látek. Mají i velmi malou kalorickou hodnotu, což je výhodné při snižování nadváhy.
Brambory lze pěstovat různými způsoby, níže uvedené formy pěstovaní se provádějí v oblasti zahrádkaření.
Pěstování brambor ve věžích
Nevýhodou pěstování brambor je jejich nárok na velký prostor. Zemědělci z And však vyvinuli pro vyřešení tohoto problému velmi účinnou techniku. Nejprve malou plochu několika čtverečních metrů obloží kameny a zde vypěstují několik rostlin. Jakmile jejich nať dosáhne výšky asi 15–20 cm, zvýší zídku okolo záhonu a záhon doplní asi o 10 cm půdy. Když nať opět vyroste asi na 15–20 cm, znovu zvýší zídku a doplní záhon půdou. A tak to jde stále dál a dál. Z půdy vždy vyčnívá pouze svrchní svazek natě. Bramborové věže mohou být až 1,2 metru vysoké.
V každé vrstvě půdy vytvářejí brambory nové postranní výhonky s novými hlízami. Nakonec se část zdi obklopující věž zbourá a půda se odstraní. Je až nepředstavitelné, jaké množství hlíz takto naroste. Podobné bramborové věže můžeme vytvořit i v našich podmínkách, například pomocí starých pneumatik, prken.
Pěstování brambor v pytli
Tento způsob pěstování využívá toho, že když brambor klíčí, tak nasazuje výživové a plodné kořeny (části kořenů, na kterých rostou hlízy) postupně po celé délce lodyhy. Výhodou je, že se nemusí plít plevel, je dobrá ochrana před jarními mrazíky, velmi nízká, takřka žádná spotřeba hnojiv. Čím více zpracujete organického odpadu (shrabané listí z podzimu, včetně plevele, papíru, lepenky, trávy, štěpků, dřevěných pilin), tím méně hnojiv.
Naklíčené brambory se zasadí do mělké vrstvy 10 cm uleželého a vlhkého, loňského, shrabaného listí a pokryjí 10cm vrstvou kompostu nebo hlíny a po vyrašení cca 10–15 cm stonku se tento pokryje další vrstvou organických odpadků a navrch hlínou. Nechají se pouze vrcholové listy s přibližně 5cm částí stonku. Brambora vyrazí ze zahrnutých částí stonku nejenom kořeny, ale i plodné kořeny, na nichž jsou hlízy. A tak se pokračuje dále, až se dospěje k hornímu okraji pytle anebo sudu (igelit pytle se postupně, jak přisypáváme hlínu, roluje zespod nahoru). Brambora má na vrcholu vegetace silnou a bohatou korunu ze stonků a listů, vzhledem k dobré výživě (organické odpadky se zároveň postupně rozkládají na humus a živiny) nesrovnatelnou s klasickým pěstováním. Výnos je několikanásobný, na cca 30 cm výšky pytle se počítá s jednonásobkem sklizně. Postupným zahrnováním se dosáhne i toho, že je brambora částečně chráněna před plísní.
Z toho plyne, že pytel o průměru kolem 30 cm a výšky 1 m dá v optimálním případě 3násobnou sklizeň. U pytlů odstřihneme spodní dva rohy. V pytlích se velmi dobře postupně zvyšuje výška zeminy. Při začátku pěstování je igelit pytle srolován na okraji a k rostlině jde více světla. Brambory sázíme předklíčené již v dubnu. Když je zima, respektive jarní mrazíky, tak se dají srolované obruby narovnat a vytvoří nad rostlinami jakýsi skleník. Vrchní okraje se spojí třeba kolíčky na prádlo. Pytle dáváme těsně k sobě, abychom co nejlépe využili prostor.
Nevýhodou je špatná manipulace, pytle mají malou trvanlivost. Po třech, čtyřech letech je igelit sluncem narušen (degradován) a postupně praská a rozpadá se.
Pěstování brambor v bedně
Brambory nechte růst nad úrovní země ve vyvýšených záhonech obehnaných bedněním, které by nemělo být vyšší než 50 centimetrů. Zhotovíme jej snadno z metrových prken. Vyhloubíme jámu, nad ní sestavíme bednění a dovnitř nasypeme substrát. Ten se odspoda skládá z hrubého a pomalu se rozkládajícího organického materiálu a větví, z drnů, trávy a kuchyňského odpadu. Poté dáme do bedny vrstvu listí a nakonec kompost promíchaný se zeminou. Dole hrubší, nahoře jemnější. Do záhonu o straně 100 cm umístíme 4 hlízy, asi 15 centimetrů pod povrch. Půda uvnitř bude mít v průběhu vegetace vyšší teplotu než běžný záhon, a proto brambory častěji zavlažujeme.
Pěstování brambor v seně
Vrstvu sena, kterou máme od loňského roku na zahradě, rovnoměrně rozprostřeme, část sena si necháme stranou na krycí vrstvu. Přímo do rozprostřeného sena vložíme naklíčené hlízy brambor, které přikryjeme zbylým senem, a o brambory se již skoro nemusíme starat. Za suchého počasí je dobré je zavlažovat. Při sklizni rozhrneme seno a brambory sklízíme.
Pěstování brambor ve slámě
Způsob pěstování brambor pod slámou se používal ještě v 19. století. Je pravda, že nebyl moc rozšířený, ale zato byl velmi úspěšný. V některých oblastech se používal ještě po revoluci.
Kvůli ušetření času a materiálu vesničané nezakopávali brambory do země, ale jednoduše na ně navršili 20cm vrstvu slámy, listí a podobného biologického odpadu. Potom už mohli klidně čekat do podzimu. To znamená, že kopčení brambor nedělali, a přesto měli mimořádnou úrodu.
Kolektivizace a válka odsoudily tento výnosný způsob pěstování brambor pod slámou k zapomnění. V současnosti se s úspěchem obnovuje.
Způsob pěstování brambor pod slámou je jednoduchý a v praxi vypadá takto: Na nepoorané (neporyté) zemi se rozloží v dostatečné vzdálenosti hlízy. Potom se zakryjí 20–30cm vrstvou slámy nebo jiného biologického materiálu. To je všechno. Neokopávají se, neplejí se. Na podzim, když stonky začnou zasychat, se odstraní vrstva slámy a brambory se sesbírají. Ti, kteří zkusili tento způsob pěstování, potvrzují, že úroda je mnohem vyšší než při tradičním pěstování. A ještě to vylepšili. Jeden zahrádkář například přidal provzdušňování (tvoření štěrbin) – kovovým kolíkem, 10–12 cm dlouhým, udělal mezi řádky díry (ve slámě). Podle jeho tvrzení se úroda zvětšila o 15–20 %.
Jiné vylepšení spočívá v tom, že se před položením sadbových brambor nasype na záhon 10–15cm vrstva rašeliny. Brambory se dávají do jamek na zeminu a rašelinou se nezasypávají. Celé se to nakonec pokryje vrstvou slámy. Úroda se tak prý ještě znásobí.
Následuje stručný přehled různých typů spalovacích kamen, které jsou na trhu k dispozici.
Pyrolytické kotle na dřevo
Pyrolytický znamená zplyňovací kotel na kusové dřevo, dřevní brikety a dřevní odpad, konstruovaný s ohledem na antikorozní úpravu stěn. Vnitřní stěny kvalitního kotle jsou vyrobeny z kotlových plechů tloušťky 5 - 6 mm. Kotel má odolnou keramickou vyzdívku s mikrovýztuhou pro zajištění dlouhodobé stáložárnosti a dlouholeté životnosti. Kotel je určen pro úsporné a komfortní vytápění včetně možnosti ohřevu teplé užitkové vody v objektech jako jsou například rodinné domy, chalupy, dílny, provozovny apod. Zplyňovací kotle se vyznačují úsporným a ekologickým provozem a vysokou účinností (až 90%). Výborná regulace výkonu a kvalitní izolace kotle šetří palivo a čas obsluhy. Pyrolytické kotle vyžadují nepatrnou spotřebou elektrické energie za což se odmění ekologickým provozem, který splňuje náročné normy emisní třídy 3 ČSN EN 303-5 a i nadále je lze provozovat po roce 2022.
Dobrý pyrolytický kotel má velkou přikládací komoru pro délku polen 40 až 80 cm. V přikládací komoře lze bezproblémově spalovat kusové dřevo, dále štěpku nebo dřevěné brikety. Velká přikládací komora společně s výbornou regulací a vysokou účinností zajišťuje velmi dlouhé hoření na jednu vsázku paliva (až 4,5 hodiny). Výborná regulace tepelného výkonu kotle je řízena elektronickým regulátorem, který snímá teplotu kotlové vody, teplotu spalin, popřípadě i teplotu v místnosti a na základě těchto veličin řídí proces spalování. Tím je zaručen vysoký komfort obsluhy a vysoká účinnost spalování.
V této kategorii jde o kotle na tuhá paliva. Kotel na tuhá paliva je svařen z ocelových plechů a trubek. Vnitřní prostor je rozdělen vodní přepážkou na přikládací šachtu, spalovací komoru a výměník, kterým proudí spaliny ke kouřovému hrdlu. Pod spalovací komorou a přikládací šachtou je pohyblivý dvoudílný rošt, obvykle ovládaný z boční strany kotle pákou. Regulace sekundárního vzduchu přiváděného z boků do spalovací komory zvyšuje účinnost tohoto kotle. Primární vzduch je přiváděn regulovatelnou klapkou v popelníkových a přikládacích dvířkách. Regulace se provádí ručně nebo automaticky regulátorem výkonu (TRV), který je dodáván jako příslušenství současně s kotlem. Tyto kotle jsou vhodné pro vytápění bytů, rodinných domků, provozoven a obdobných objektů s tepelnou ztrátou 17-35 kW. Otopný systém může být s otevřenou nebo tlakovou expanzní nádobou, samotížným nebo nuceným oběhem otopné vody, s maximálním přetlakem 200 kPa.
Tyto kotle jsou přednostně určeny pro spalování suchého dřeva, s maximální vlhkostí 20%, například přířezů z kulatiny do pr. 100 mm a délky 310, případně 445 mm (podle velikosti kotle), respektive štípané dříví s kůrou nebo bez kůry. Doporučuje se palivo ukládat do přikládací šachty příčně (vodorovně), aby docházelo k plynulému odhořívání a sesuvu paliva. Při použití tak zvaných dřevěných patrvarů, je nutný zvýšený dohled obsluhy, protože palivo zůstává často viset. Dobrá funkce těchto kotlů je podmíněna kromě odborné instalace také potřebným komínovým tahem a správnou obsluhou.
Tato kamna spalují pelety, vzniklé zhutněním materiálu. K výrobě pelet se používají piliny, štěpky, kůra, odpady ze zemědělských plodin, odpadní papír a jiné organické materiály. Některé typy mohou spalovat i skořápky či jádra z kukuřice.
Tato kamna jsou vhodnější pro provoz a mají mnohem vyšší efektivitu spalování a vytápění než běžná kamna na dřevo, či krby. V důsledku toho, že produkují velmi malé znečištění ovzduší, jsou osvobozeny od požadavků měření emisí. Ve skutečnosti jsou kamna na pelety nejčistším tepelným spotřebičem spalujícím pevná paliva, navíc se spalovacím účinkem 78% až 85%. Kamna na pelety mají topnou kapacitu, která se pohybuje v rozmezí od 2,5kW do 27kW za hodinu a jsou vhodné pro domy, apartmány i byty.
Instalace kotlů na pelety je často levnější než topení na dřevo, a to proto, že mnohé z nich mohou mít přímé odvětrávání a nepotřebují drahé komíny. V důsledku toho mohou být náklady na instalaci celého systému nižší než u běžných kamen na dřevo.
Topení na pelety jsou k dispozici jako volně stojící kamna nebo krbové vložky. Volně stojící kamna připomínají kamna na dřevo v tom, že vyhřívají pokoj, ve kterém jsou nainstalovány, ale ne pokoje sousední, pokud nepoužijete ventilátor, který bude honit teplý vzduch do ostatních místností. Stejné jsou také krbové vložky, které se vejdou do stávajících krbů. Někteří výrobci nabízejí kotle nebo krbové vložky na pelety jako doplnění, nebo nahrazení stávajících kotlů na plyny nebo topné oleje v systémech obytného vytápění.
Všechna topení na pelety mají násypku pro uložení pelet. Tyto násypky jsou pro 16 až 60 kg paliva, což může za normálních podmínek vydržet den i více, než bude potřeba zásobník doplnit. Zařízení funguje tak, že takzvaný šnek dopravuje pelety do spalovací komory. To, jak rychle jsou pelety do komory dodávány, určuje potřebný tepelný výkon. Výfukové plyny jsou odsávány formou malého odtahového potrubí, které je směrováno na střechu nebo ven bočnicí. Pokročilé modely mají malý počítač a termostat, který řídí rychlost podávání pelet.
Kotle na pelety obvykle vyžadují doplnění jednou za den (některé používají systém, kde plnění probíhá automaticky), a protože palivo je dodáváno v pytlích, nemusí provozovatel zvedat těžké, špinavé nádoby. Většina zařízení pro spalování pelet, snad kromě skla na dvířkách, zůstává při svém provozu relativně chladná, což snižuje riziko náhodného popálení. Topení na pelety spaluje své palivo tak úplně, že se v komíně hromadí jen malé množství kreozotu, což představuje menší nebezpečí požáru.
Bohužel, kotle na pelety jsou složitější a mají drahé komponenty, které se mohou rozbít. Vyžadují také elektřinu pro provoz ventilátoru, ovládacích prvků a podavače pelet. Pokud kamna nemají zálohový zdroj napájení, může dojít k tomu, že při výpadku elektrické energie, přestanou topit, či případně mohou zakouřit dům.
Krby byly navrženy jako estetický prvek a zpravidla je tvořilo zdivo s otevřeným prostorem, tyto krby však nelze považovat za topidla. Při topení v těchto krbech docházelo k velkému úniku vzniklého tepla rovnou do komína. Tyto krby způsobují znečištění domácnosti. Ačkoliv některé návrhy těchto krbů se snaží tyto problémy řešit, a to buď skleněnými dveřmi, zásobováním tlakovým vzduchem, či systémem s rekuperací tepla, i přesto jsou krby ti poražení.
Pouze vysoce účinné krbové vložky prokázaly svou účinnost při zvýšení efektivity vytápění staršími krby. V podstatě namontováním vložky do zdiva krbu a použitím stávajícího komína, začne krb fungovat jako kamna na dřevo. Musíte nainstalovat kouřovod, který povede od vložky do horní části komína. Dobře namontovaná krbová vložka může fungovat téměř stejně efektivně, jako kamna na dřevo.
Studie prokázaly, že správná instalace krbových vložek je velmi důležitá. Jen profesionální instalatér prohlídkou krbu a komínu zjistí, zda je použití vložky vhodné. Vložky by měly být co nejvíce vzduchotěsné, jak jen to je možné. Čím více vzduchotěsné budou, tím snadněji se bude ovládat oheň a tepelný výkon. Instalatéři by měli používat jen schválené izolační materiály určené pro krby a jimi vyplnit všechny mezery mezi krbovou vložkou a vloženým krytem.
Přesunutí vložky pro vyčištění komína může být obtížné, nejlépe uděláte, když to ponecháte na profesionálním kominíkovi. V některých případech mohou být čistící dvířka umístěna nad vložkou, takže vložka nemusí být přesouvána. Některé modely mají kolečka pro zjednodušení instalace, čištění, opravy a další manipulace s vložkou.
Některé moderní krby na dřevo jsou certifikovány jako nízkoemisní zařízení. Přestože byl krb vytvořen, aby pohled na ohniště zachoval určité tradice, může být tato generace krbů účinným zdrojem tepla. Přes otvory pod topeništěm je vzduch z místnosti nasáván, zahřán přes výměník tepla a poslán zpět do domu, a to buď prostřednictvím otvorů v horní části krbu, nebo prostřednictvím kanálů - otvorů vedoucích do okolních místností ve zdi. Některé z těchto krbů umožňují přídavným ventilátorem vhánět ohřátý vzduch do suterénu. Vzduch poté putuje kanály do jiných místností v domě. Krb by měl mít pro spalování přívod venkovního vzduchu.
Kouřovod je únikem tepla a teplého vzduchu z vašeho domu. Pokud máte krb, který nepoužíváte, utěsněte kouřovod. Pokud krb používáte, zajistěte si, aby byl komín zavřený v době, kdy krb není v provozu. Dala by se použít i nafukovací zátka, běžně dostupná, která dočasně utěsní váš komín a zabrání úniku vzduchu přes komín.
Zděná topení jsou známá také jako ruský, sibiřský nebo finský krb. Produkují více tepla a méně znečišťují, než jiná zařízení na dřevo nebo pelety. Zděná topení jsou složena z topeniště, které je ze zdícího materiálu (například cihel) a dlouhého, klikatého, kouřového kanálu. Požářiště jsou vystavěny z pálených cihel, žáruvzdorného betonu nebo podobných materiálů, které vydrží teplotu přes 1100°C.
Malý horký oheň, rozdělán jednou nebo dvakrát denně, uvolňuje vyhřívané plyny do dlouhých zděných tunelů. Zdivo pohlcuje teplo a pak ho pomalu uvolňuje do domu po dobu 12 až 20 hodin. Zděná topení běžně dosahují účinnosti spalování 90%.
Většina z nich jsou určeny pro spalování dřeva, v minulosti byly určeny ke spalování téměř jakéhokoliv typu tuhého paliva. Relativně malý, ale intenzivní oheň má rovněž za následek velmi malé znečištění ovzduší a velmi malé nahromadění kreozotu v komíně. Protože většina tepla z paliva se převádí do zdiva a pomalu se přes den uvolňuje do místností, nemusí být v tomto typu ohřívače přikládáno palivo tak často, jako u jiných druhů spotřebičů pro vytápění dřevem. Kromě toho, pokud je zdivo topení postaveno tam, kde na něj může v zimě přímo svítit sluneční záření, bude ohřívač absorbovat i sluneční teplo a uvolňovat ho pomalu do místnosti.
K dispozici je široká nabídka vzorů a stylů zděných topení. Větší modely se podobají klasickým krbům a mohou zabírat celou stěnu. Menší modely zabírají asi tolik místa jako kamna na dřevo nebo pelety. Mohou být postaveny na zakázku nebo zakoupeny jako prefabrikáty. Plány a soupravy jsou běžně k dispozici, ale není snadná jejich montáž a je zapotřebí odborných znalostí zdiva.
Kromě výše jejich nákladů mají zděná topení ještě jednu nevýhodu při srovnání s běžnými kamny na dřevo, či krby, a to, že nemohou rychle poskytnout teplo v chladné místnosti.
Stavba kamen a krbů není jednoduchou záležitostí. Kamna a krby mají své specifika a jejich konstrukce, materiály i pracovní postupy se vyvíjely stovky let. Pokud mají krby či kamna sloužit mnoho let a spolehlivě plnit všechny své funkce, je nanejvýš vhodné, aby stavbu krbu a kamen provedli zkušení krbaři a kamnáři.
Umístění a dimenzování komína
Komíny využívají teplo vzniklé z ohně, což se nazývá komínový efekt. Vzhledem k tomu, že teplý vzduch z ohně stoupá, je chladnější vzduch zezdola nasáván přes otvory, které poskytují kyslík, který oheň k hoření potřebuje. Zapálení ohně se správnou teplotou hoření bude podporovat tok vzduchu. Mezi nižší a vyšší tlakovou zónou spočívá v domácím prostředí neutrální tlaková zóna. Neutrální tlaková zóna má tendenci se pohybovat směrem k největšímu úniku vzduchu. Když se horní část komína nachází nad střechou domu (tak to musí být), je neutrální tlaková zóna komína výše než neutrální tlaková zóna domu. Správně umístěný komín vytvoří jemný proud vzduchu od kamen ven z komína, i když kamna nehoří.
Pokud navrhujete nebo budujete nový dům, zvažte umístění komína spíše uvnitř vašeho domu. Více obvyklý komín, postavený podél vnější strany domu, ztratí cenné teplo od chladného venkovního vzduchu. Pokud komínová teplota vzduchu klesne, může vzniknout nízký tlakový efekt a do domu se táhne zapáchající vzduch z komína. V takovém případě se dům stane lepším komínem, než komín samotný, a když zapálíme oheň, tak kouř zaplní místnost.
Komíny musí odpovídat velikosti kotle, což znamená, že velikost roury odvodu spalin by měla být stejná jako u vývodu z kamen. Pokud je komínové potrubí větší než vývod z kamen, zvyšuje se nahromadění kreozotu a tím klesá účinnost. Izolované komíny jsou také více výkonné. Starší zděné komíny lze efektivně a bezpečně renovovat a připojit na nové kotle. Opět by měla být komínová vložka stejných rozměrů jako vývod z kamen. Není neobvyklé, že za komín zaplatíte stejně, jako za kotel.
Volně stojící kamna na dřevo jsou s komínem propojena spojovacím potrubím. Pokud je propojovací trubka delší než dva a půl metru, měli byste zvážit investici dvouplášťové trubky s dva a půl centimetrovým prostorem mezi jednotlivými vrstvami potrubí. Efektivní moderní kamna produkují velké množství tepla. Při použití dlouhé jednovrstvé trubky by se ztrácelo velké množství tepla a tím by se zpomalovalo proudění, což by mohlo mít dopad na celkovou efektivitu vašeho topného systému.
Už 5 let se nemůžu zbavit blech v bytě. Jsou malinké 1,5 až 2 milimetry a černé - asi lidské. Občas je zahlédnu, lezou mi do šatů, rychle po sobě dvakrát kousnou někdy i hladově tři krát, špatné je, že letou často do intimních oblasti a svědí to a pak to bolí. Nemám zvíře, takže od něj to být nemůže. Kde jsem k nim přišla - nevím. Žiji sama a tak žerou jenom mně. Úplně mi změnily život, nikde nechodím - abych je někomu nechtíc nezavlekla. Nepomohly postřiky proti blechám a ani postřiky deratizačních firem, opakovaně. Pořád peru, denně převlékám postel, vysávám a vytírám 1x týdně dlážku savem. Abych aspoň něco zlikvidovala a mezi nimi vydržela a nějak přežila. Všechen nábytek jsem vyhodila, nemám koberce, záclony skříně - jenom kovové regály, kovou postel, židli, stůl a věci v pytlích. Co vyperu a vysuším v sušičce, hned balím do sáčků po jenom kuse a zauzluji. Jsem na všechno sama. Prosím, poraďte mi něco, co konečně na blechy zabere. Už jsem strašně z toho vyčerpaná a řešení nikde. Závidím psům, že mají proti bleší obojky a tablety na požití které je zabíjejí a mají šanci se tak blechám ubránit. Na člověka nic není. Prakticky je nechráněn, je pořád potravou pro blechy a šance se jich zbavit - nulová. Výrobci, zdá se - vůbec nepočítají s tím, že člověk je taky tvor s krví a když jej blechy napadnou a zamoří mu byt - nemá se jak chránit a jak s nimi bojovat. Chemie nezabírá a nic nepomáhá - jak se jich zbavit. A zvíře, aby na sebe lapalo blechy a mně se ulevilo - si dovolit nemůžu. Děkuji vám za jakoukoliv radu.
