Vosk lze získat i vařením v pytli. Voští se vloží do pytle z hrubé látky, pevně zaváže a takto se to celé vloží do vařící vody. Vosk taje a prochází pytlem ven, zatímco nečistoty zůstávají uvnitř. Jakmile je dost vytaveno, pytel vyjmeme a zbyde vosk. Jde o funkční a jednoduchou metodu, která ale není tak produktivní – v samotném pytli dost vosku uvázne, zvlášť když ho potom vytahujeme. Bylo by potřeba jej ještě v rukou vyždímat, jenže při té teplotě to není možné. Používají se na to i různé lisy, ale ty už bohužel nejsou běžně dostupným vybavením.
Anhydrit tvoří s vodou, pískem a přísadami vysoce tekutou hmotu, která po položení tvrdne tak rychle, že po ní lze chodit už po 24 hodinách a plně ji lze zatížit po čtyřech či pěti dnech.
Anhydritový potěr je po vytvrdnutí naprosto hladký, netvoří se v něm žádné trhliny, ani se nedeformuje do miskovitého tvaru, podlaha se v tekutém stavu vyrovná sama.
Mezi další přednosti anhydritu patří možnost pokládky velké plochy bez dilatačních spár. Tekutý anhydritový potěr zaručuje po dobu své zpracovatelnosti (minimálně tři hodiny) snadné, hospodárné a velmi rychlé položení, při kterém odpadá fyzicky těžká tělesná práce.
Velkým problémem však může být nedodržení technologických předpisů, což se často objevuje u staveb svépomocí. Na rozdíl od betonu je samonivelační sádrová podlaha tekutá jako voda a kvůli tomu vznikají i problémy při její aplikaci. V každém případě je třeba konzultovat záměr zejména s topenáři v případě podlahového topení. Výsledkem je pak absolutně rovná plocha, která se už nemusí vyrovnávat drahými samonivelačními stěrkami, je možné na ni přímo pokládat jak dlažbu, tak i plovoucí podlahu nebo koberec.
Pohledovou stěrku lze probarvovat na libovolnou barvu nebo upravovat formou speciálních hladicích technik, maleb, vkládáním obrazců nebo i pískováním.
V případě stavby domu potřebujete mít nejprve vylité kvalitní základy. V dnešní době se téměř nestaví domy se sklepem, a tak se většinou řeší základy vytvořením takzvaného plata. Na tento podklad je již přímo stavěn celý dům. Dále je tento beton ještě izolován, takže u něj příliš nezáleží na přesné rovině. Pro tyto účely se využívá hrubý základový beton. Ten musí být hlavně velmi pevný, aby nedocházelo v průběhu času k jeho praskání. Takový beton může obsahovat jakékoliv velké pevné části, jako jsou kusy starého betonu, železo a téměř jakýkoliv stavební odpad. Hodně tím ušetříte, protože nebudete muset objednávat tolik betonové směsi. Pokud bude dodaný beton dostatečně kvalitní a také tekutý, je kvalita základu naprosto stejná, jako kdyby byl pouze z betonu a žádné odpadní materiály v něm nebyly. Takový beton musí potom několik týdnů tvrdnout. V současné době se udává doba okolo jednoho měsíce. Tato doba se dá zkrátit použitím složek pro lepší tvrdnutí.
V každém domě musí být rovněž nutně kvalitní betonové podlahy. Platí zde, že na kvalitní beton se dají lépe pokládat konečné povrchy, jakými mohou být koberce, dlažby nebo plovoucí podlahy. Pro dělání podlah jsou využívány především dvě varianty betonu. První variantou je namíchání suchého betonu z písku, cementu a vody. Je to řešení nejlevnější a zároveň velmi kvalitní. Ovšem při horší znalosti správných poměrů může dojít k drolení nebo praskání betonu. Takovýto problém nebudete mít u druhého typu. Tím jsou takzvané betonové potěry. Prodávají se většinou ve čtyřicetikilových pytlích a tuto směs stačí pouze rozmíchat s vodou. V tomto případě je správný poměr hlavních složek zaručen. Jediné, co se vám může stát, je, že betonový potěr takříkajíc utopíte. To znamená, že je příliš řídký a nedá se s ním pracovat. Tomu zabráníte, když nejprve do nádoby, ve které tento beton budete míchat, nalijete ze začátku málo vody a postupně přimícháváte sypkou směs. Množství vody tak odhadnete mnohem lépe.
Suchá betonová směs se skládá z portlandského cementu, vápencové drti zrna 0 až 4 mm a vylepšujících přísad. Tato betonová směs je určena pro vnitřní i venkovní použití, především k drobným pracím při stavbě nových a opravách starých domů či jako podklad pod dlažbu při zřizování teras, chodníků a příjezdů, osazování sloupků pro plot.
První poznatky o pečení pocházejí z doby 10 000 let př. n. l. Kváskový chléb byl vynalezen až 6 000 let př. n. l. v Egyptě. Na proces kvašení přišli zřejmě náhodou, když zapomněli těsto delší dobu na slunci a ono jim vykynulo. Chlebu se pak po celá staletí dostávalo náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa. Bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně. Ve starém Římě měl dokonce politický význam – Caesar rozdával chléb lidu, aby si zajistil jeho přízeň. V českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů a jeho význam se stavěl nad zlato.
Na našem území se našla nejstarší pec na pečení chleba v Bylanech u Olomouce a její stáří se odhaduje na 6600 až 6800 let. Pro naše předky byla starost o obilná pole a zajištění zásob mouky od nepaměti prioritní záležitostí, jelikož pouze jejich dostatek byl základní podmínkou přežití. Z obilí se pekly placky na rozžhavených kamenech, později po vynálezu pece, a tím pádem využití vysoké teploty a rovnoměrného propečení, vznikaly první bochníky chleba. Obilí z původních, zřejmě planých trav se postupně šlechtilo a pečení procházelo neustálým vývojem.
Slovo pečení, pec, pekárna v nás asociuje chleba. Chléb má pro nás Slovany historicky vžitou hodnotu, společně se solí je od dob starých Slovanů tradicí a symbolem vítání hostů. Obiloviny jsou základem a nezbytnou součástí našeho jídelníčku, těžko si naši kuchyni dokážeme bez chleba a dalšího pečiva představit. Vůni čerstvě upečeného chleba a pečiva miluje snad každý z nás, ovšem nad některými dnešními výtvory by se naše babičky zřejmě hodně podivovaly.
Až do středověku si lidé v Čechách pekli chléb doma a teprve potom přešel tento úkol zcela do rukou pekařů, kteří se stávali váženými měšťany. Ještě v 18. století podléhalo řemeslo přísným předpisům a v případě jejich nedodržení byl například v Praze pekař potápěn v pytli nebo ve velkém koši do Vltavy. V 19. století se pravidla uvolnila a pečení chleba a pečiva se díky postupujícímu technickému rozvoji začalo měnit ve výrobu průmyslového charakteru. Na začátku 20. století vznikaly ve velkoměstech velké moderní pekárny, zatímco na venkově přetrvávala tradiční výroba. Postupem času se otvíraly hlavně rodinné pekárny, které však byly v 50. letech bohužel postupně znárodňovány. V 70. letech bylo postaveno několik krajských a okresních kombinátů, po roce 1989 přichází privatizace, obnovuje se řemeslná výroba, aplikují se nové technologické postupy a sortiment se rychle rozšiřuje.
V současné době každodenní a dlouhodobá konzumace kupovaného
Rybičky v jezírku jsou krásná věc, ale je potřeba si je pořádně promyslet, nejde je jen tak nasadit do rybníčku, je potřeba zvážit, jaké ryby v něm budou, kolik jich bude atd.
Pro výběr vhodných ryb je potřeba mít na mysli i to, do jaké velikosti mohou ryby dorůst. Až poté si vybíráme vhodné druhy ryb. V zahradních jezírcích se často objevují karasi, jeseni, líni.
Jak již bylo zmíněno, k chovu ryb je potřeba minimální hloubka 80 cm, jezírko by mělo být také alespoň částečně zastíněno. Stín poskytne rybičkám úkryt před sluncem a zamezí i vysokému ohřevu vody. Výkyvy teplot totiž způsobují v jezírku řadu problémů jako kyslíkové deficity, množení řas a další, které mohou rybám pobyt v jezírku značně zkomplikovat. Nikdy se nesmí zapomínat na to, že je potřeba rybám v jezírku zajistit dostatek kyslíku. Důležitá je i dobrá filtrace a nasazení správných rostlin (a samozřejmě i ryb).
U rybiček je dobré hned od začátku řešit způsob jejich přezimování. Pokud je jezírko dostatečně hluboké a dostatečně velké, mohou ryby přezimovat přímo v rybníčku. Je potřeba jim jenom zajistit výměnu vzduchu (část hladiny by neměla zamrznout, vhodné jsou k tomu různá topítka, ty mohou být dokonce s termostatem. Prodávají se i polystyrenové plováky, u nich ale hrozí, že je z jezírka odfoukne vítr. Ani aerátory nejsou nejvhodnější, protože promíchávájí vodu ode dna, stává se, že tak vytlačují škodlivé plynu od dna jezírka ven a zároveň se tak ochlazuje voda, což může ryby ohrozit na životě.). Nedoporučuje se vysekávat díru do ledu, jezírka jsou malá a ryby to ruší, nemohou se nikam před hlukem schovat (na rozdíl od velkých jezer v přírodě), zmateně pak plavou a vydávají energii, která jim pak zjara může chybět.
Ryby vhodné do okrasných jezírek je možné koupit v různých zahradnických centrech nebo specializovaných prodejnách. Jakmile je koupíme, nesmíme váhat a hned se s nimi vydat domů, je potřeba, aby se ryby dostaly do jezírka co nejrychleji. To, jak budou ryby transport zvládat, ovlivňuje řada faktorů jako teplota vody, teplota vzduchu, nakrmenou ryb. Při vysokých teplotách (třeba v létě) je doba potřebná k transportu výrazně kratší než třeba na jaře. V zimě se logicky ryby do jezírek nedávají. Převážet by se neměly také na přímém slunci, protože by se mohly v převážné vodě přehřát (transportní pytle mívají totiž malý objem vody a ten se velmi rychle zahřeje). Důležité je i kam pytel s rybami v autě umístíme, musíme dát dobrý pozor, abychom pytel nijak nepoškodili (o hrany, nebo třeba při zabrzdění). I proto je lepší transportní pytel umístit ještě do nějaké bedýnky, aby se pytel nepohnul a nemo
Brambory lze pěstovat různými způsoby, níže uvedené formy pěstovaní se provádějí v oblasti zahrádkaření.
Pěstování brambor ve věžích
Nevýhodou pěstování brambor je jejich nárok na velký prostor. Zemědělci z And však vyvinuli pro vyřešení tohoto problému velmi účinnou techniku. Nejprve malou plochu několika čtverečních metrů obloží kameny a zde vypěstují několik rostlin. Jakmile jejich nať dosáhne výšky asi 15–20 cm, zvýší zídku okolo záhonu a záhon doplní asi o 10 cm půdy. Když nať opět vyroste asi na 15–20 cm, znovu zvýší zídku a doplní záhon půdou. A tak to jde stále dál a dál. Z půdy vždy vyčnívá pouze svrchní svazek natě. Bramborové věže mohou být až 1,2 metru vysoké.
V každé vrstvě půdy vytvářejí brambory nové postranní výhonky s novými hlízami. Nakonec se část zdi obklopující věž zbourá a půda se odstraní. Je až nepředstavitelné, jaké množství hlíz takto naroste. Podobné bramborové věže můžeme vytvořit i v našich podmínkách, například pomocí starých pneumatik, prken.
Pěstování brambor v pytli
Tento způsob pěstování využívá toho, že když brambor klíčí, tak nasazuje výživové a plodné kořeny (části kořenů, na kterých rostou hlízy) postupně po celé délce lodyhy. Výhodou je, že se nemusí plít plevel, je dobrá ochrana před jarními mrazíky, velmi nízká, takřka žádná spotřeba hnojiv. Čím více zpracujete organického odpadu (shrabané listí z podzimu, včetně plevele, papíru, lepenky, trávy, štěpků, dřevěných pilin), tím méně hnojiv.
Naklíčené brambory se zasadí do mělké vrstvy 10 cm uleželého a vlhkého, loňského, shrabaného listí a pokryjí 10cm vrstvou kompostu nebo hlíny a po vyrašení cca 10–15 cm stonku se tento pokryje další vrstvou organických odpadků a navrch hlínou. Nechají se pouze vrcholové listy s přibližně 5cm částí stonku. Brambora vyrazí ze zahrnutých částí stonku nejenom kořeny, ale i plodné kořeny, na nichž jsou hlízy. A tak se pokračuje dále, až se dospěje k hornímu okraji pytle anebo sudu (igelit pytle se postupně, jak přisypáváme hlínu, roluje zespod nahoru). Brambora má na vrcholu vegetace silnou a bohatou korunu ze stonků a listů, vzhledem k dobré výživě (organické odpadky se zároveň postupně rozkládají na humus a živiny) nesrovnatelnou s klasickým pěstováním. Výnos je několikanásobný, na cca 30 cm výšky pytle se počítá s jednonásobkem sklizně. Postupným zahrnováním se dosáhne i toho, že je brambora částečně chráněna před plísní.
Z toho plyne, že pytel o průměru kolem 30 cm a výšky 1 m dá v optimálním případě 3násobnou sklizeň. U pytlů odstřihneme spodní dva rohy. V pytlích se velmi dobře postupně zvyšuje výška
V lehkém betonu je část štěrku nahrazena značně lehčím materiálem. Jedním z nejvhodnějších materiálů jsou upravené polystyrenové granule, díky nimž je beton velmi lehký a zároveň tepelně izolační. Má ideální vlastnosti výplňového vyrovnávacího materiálu.
Obecně platí, že čím lehčí hmotu použijeme, tím bude lépe izolovat, a naopak. Ovšem s pevností v tlaku to bude přesně naopak. Cílem při výrobě tepelně izolačního betonu je tedy vyrobit takovou hmotu, která bude co nejlehčí a zároveň bude co nejpevnější v tlaku. Takový beton nebude zatěžovat konstrukce staveb a přitom bude použitelný jako výplňová vrstva pod finální vrstvy podlahových skladeb. Navíc přináší vylehčení betonu polystyrenem i finanční úspory.
Obecně lze říct, že lehký beton je nezastupitelný všude tam, kde se nedá položit polystyrenová deska, nebo jakýkoliv jiný deskový tepelně izolační materiál z důvodů velkých nerovností podkladu.
Lehký beton se uplatní také všude tam, kde potřebujeme vyrovnat, přitom zateplit a nezatížit konstrukci stavby.
Lehký beton lze použít jak v novostavbách, tak i v rekonstrukcích. Je možné jej použít na:
podlahy – zde se lehký beton používá k vyrovnání často velmi nerovných ploch, kdy rozdíly ve výškách mohou být v centimetrech, ale také v řádech desítek centimetrů. V případě, že jsou po podlaze tažené rozvody vody, elektroinstalace, etážového topení, centrálního vysavače, hadice k přisávání vzduchu ke krbovým vložkám a podobně lze opět s výhodou použít pro zalití těchto rozvodů lehký beton. Odpadá tím pracné vyřezávání polystyrenových desek nebo desek z minerální vlny, přičemž navíc nemohou vzniknout teplotní mosty.
stropy – u rekonstrukcí a půdních vestaveb, kdy je zapotřebí obvykle u trámových stropů vyrovnat značné rozdíly ve výškách, nabízí lehký beton vyřešení několika problémů najednou. Nezatíží stropní konstrukci jako klasický beton, vyrovná veškeré nerovnosti, zateplí a částečně i odhluční. Stejnou funkci bude mít lehký beton při vyrovnávkách klenbové stropní konstrukce, kdy je potřeba vyrovnat výškové rozdíly paty s vrcholem klenby. U konstrukcí hurdiskových stropů najde lehký beton využití ve vyplnění prostoru od horní hrany hurdisek k vrcholu I profilů, do nichž jsou hurdisky vsazeny. Lehký beton můžeme rovněž aplikovat na stropy z ocelových trapézových plechů, na nichž potřebujeme vytvořit lehkou podlahovou konstrukci.
střechy – na ploché střeše vytvoříme tepelně izolační spádovou vrstvu z lehkého betonu nejnižších objemových hmotností. Pro zvýšení tepelného odporu, lze na tuto spádovou vrstvu pokládat klasické tepelně izolační materiály. Nejvhodnějšími skladbami se pak jeví zelené střechy, kdy hydroizolaci následně přitížíme, čímž zabráníme pronikání UV záření a podstatně zvýšíme životnost hydroizolace.
Pytlovaný lehčený beton je možné zakoupit například od Firmy Liapor Mix. Manipulace s Liapor Mix je podobná manipulaci s běžným betonem. K 1 pytli Liapor Mixu (40 l) se přidávají maximálně 3 litry vody. Směs pak stačí promíchat 2–3 minuty v běžné míchačce, případně i ručně. Pak stačí jen v požadované tloušťce nanést a urovnat stěrkou na maltu.
Vzhledem k tomu, že hodně energie může být zbytečně vynaloženo při spalování vlhkého dřeva, měli byste používat dřevo, které je úplně suché. Správně vyschlé dřevo se připravuje těžbou na jaře a nechá se usychat celé léto. Hodně záleží, jaké je to dřevo a určitě by mělo být bez zeleně. Dřevo by mělo být vysušeno na optimální vlhkost 20 až 25%. Některé dřevo může být pro dnešní vzduchotěsná moderní kamna příliš suché, a pokud dáte toto dřevo na žhavé uhlíky, bude okamžitě vytvářet plyny a kouř a bude se tvořit kreozot.
Všechny druhy suchého dřeva mají při porovnání hmotnosti a výkonu podobnou hodnotu. Proto hustší dřeviny obecně déle hoří a jsou i dražší. Dřeviny jako dub, bílý ořech a borovice zůstanou hořet celou noc. Osika vytváří vysokou teplotu ohně, který pomáhá vyčistit komín.
Při výběru dřeva můžete také chtít zjistit, zda používá dodavatel při těžbě udržitelné postupy. Neudržitelné postupy mohou mít negativní vliv na životní prostředí tím, že způsobí erozi půdy nebo snižování biologické rozmanitosti.
V případě, že váš dřevník objevili škůdci, uložte si dřevo dále od domova. Horní části hromady by měly být zakryty, ale strany musí zůstat otevřené, aby mohl proudit vzduch. Pokud je to možné, uložte dřevo na překlady (například betonové bloky), aby zůstalo v suchu.
Pelety se obvykle prodávají v osmnáctikilových pytlích. To, kolik paliva budete potřeba na topnou sezonu, můžete odhadnout tak, že jedna tuna pelet odpovídá přibližně jednomu a půl metru palivového dřeva. Většina majitelů domů, kteří používají kotle na pelety jako hlavní zdroj tepla, protopí dvě až tři tuny pelet ročně. Kotle na pelety mají často levnější provoz, než elektrické vytápění či vytápění plynem.
Většina pelet má vlhkost 5 až 10%. Dobře vyschlé dřevo má obvykle vlhkost 20%. Některé pelety mohou obsahovat stopy ropy, která se může používat jako mazivo při výrobě pelet, i když většina neobsahuje žádné přísady. Pelety vyrobené ze zemědělského odpadu obsahují více popela, ale mohou produkovat více tepla, než pelety ze dřeva.
Za kvalitu výroby pelet je vždy odpovědný výrobce. Podle normy jsou dva druhy tohoto paliva a to pelety prémiové a standardní. Jediný rozdíl mezi stupni je v anorganice popela. U prémiových pelet by měla být nižší než 1% a u standardních méně než 3%. Prémiové pelety jsou obvykle vyrobeny z jádra dřeva. Existuje pět předepsaných vlastností pro oba stupně pelet:
objemová hmotnost na 0,03 metrů krychlových nesmí být nižší než 18 kg;
Abyste svým muškátům co nejlépe pomohli překonat temnou a chladnou zimu, je zapotřebí několik příprav. Rostliny je třeba vyjmout z jejich truhlíku, záhonu atd. a opatrně oklepat přichycenou půdu. Na rostlině by mělo zůstat co nejvíce neporušených jemných kořínků. Na rostlinách se pak zastřihnou všechny výhonky na délku asi 10 cm, přičemž na jeden výhon zůstanou dva až tři očka. Neřežte však zpět do dřevnaté části výhonů. Abyste zabránili onemocnění a odpařování, odstraňte všechny listy pelargónie.
To, co zbylo z vašich kdysi krásně kvetoucích muškátů, přesaďte do odpovídajících květináčů nebo pytlů. Kořeny pokryjte směsí písku a zeminy. I když vaše kdysi impozantní poutače mohou nyní vypadat trochu otlučeně, nebojte se, protože příští rok vyraší nové bohatě kvetoucí výhonky.
Shrnutí příprav přezimování muškátů:
Vyjměte rostliny z nádoby a opatrně odstraňte zeminu z kořenů.
Nezdřevnatělou část výhonů zkraťte na cca 10 cm.
Odstraňte všechny listy.
Zakryjte kořeny v květináči nebo pytli pískem se zeminou.
V případě potřeby můžete z odstraněných výhonků odebrat řízky a použít je k rozmnožování pelargónie. Jak to nejlépe udělat, se dozvíte v našem speciálním článku: řízkování muškátů.
Cena suchého betonu namíchaného svépomocí se pohybuje kolem 1 450 Kč za 1 m3. Na přípravu 1 m3 je potřeba 500 kg cementu (Portland 32,5), 1 415 kg hrubého písku a 215 kg vody.
Cena zavadlého betonu z betonárky, namíchaného průmyslově, se pohybuje kolem 2 100 Kč za 1 m3.
Cena suchého betonového potěru již namíchaného v pytli se pohybuje za jedno balení (40 kg) kolem 145 Kč, vydatnost tohoto typu je taková, že z jednoho pytle namíchané směsi se pokryje plocha 1 m2 ve výšce 2 cm. Takže na 1 m3 betonu potřebujeme 50 pytlů směsi, což je řádově 7 250 Kč.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a
Odpočiňme si na chvíli od škůdců a pojďme k příjemnějšímu tématu: minule jsme si povídali o bílých moštových odrůdách. Mohli bychom v tom pokračovat?
Ano, ampelografie (= věda zabývající se popisem odrůd) je nedílnou součástí vinohradnictví. Dnes bych se chtěla zmínit o některých odrůdách ze skupiny modrých moštových. Opět jsem vybrala takové, které jsou buď méně známé, anebo nové, ale vždy něčím zajímavé.
První z nich je odrůda zvaná Jakubské. Asi vás bude zajímat, proč se jmenuje Jakubské. Bobule této odrůdy obvykle začínají zaměkat okolo svátku sv. Jakuba, který je v kalendáři zařazen koncem července. Jde o starou francouzskou odrůdu z rodiny Pinot, u nás pojmenovanou Rulandské, dříve Burgundské. Tato modrá moštová odrůda pravděpodobně vznikla přirozenou mutací z odrůdy Pinot noir, kterou u nás známe jako Rulandské modré. Naši předkové ji krásně pojmenovávali Roučí modré. Ale zpět k odrůdě Jakubské – ta tehdy nebyla zapsána v Listině povolených odrůd. Stalo se tak až v roce 2011, i když se pěstovala dávno před tím místně jako okrajová odrůda, dříve označovaná jako Burgundské modré rané. Jak z tohoto názvu vyplývá, patří mezi nejranější odrůdy. Kromě toho, že brzy dozrává, se vyznačuje ještě dalšími významnými vlastnostmi – je poměrně mrazuodolná a nesprchává. Ač má krátkou vegetační dobu, dosahuje dobrých kvalit. Sklízí se začátkem září, a v dobrých polohách dokonce už koncem srpna.
Hrozny odrůdy Jakubské
Z její ranosti ovšem plyne jedna nepříjemnost – bývá napadána hmyzem, zejména vosami, a také si na ní rádi pochutnají ptáci. Ale to je problém všech raných odrůd. Vína z ní vyrobená bývají jemná, hladká, harmonická, často s ovocnými tóny. Jejím jediným současným nedostatkem je, že se s ní málokdy potkáme na trhu s víny. Spíše bývá na vinařských soutěžích a ochutnávkách.
Jinou odrůdou, kterou považuji za zajímavou, je odrůda Agni.
Jak se to správně čte? Agny?
Ano, je to české slovo, autorem vytvořené z některých písmen v názvu rodičovských odrůd, proto se to čte podle pravidel češtiny – Agny. Je to odrůda českého původu a vyšlechtěna byla na šlechtitelské stanici v Perné, kde začali s křížením v roce 1973, a povolena byla v roce 2001. Šlechtitelé v jednotlivých šlechtitelských stanicích se v poměrně dlouhém období před rokem 1989 specializovali na různé šlechtitelské cíle a právě v Perné se zaměřili na to, aby vyšlechtili něco, co tu ještě nebylo: modré moštové odrůdy, která by vynikaly výrazným aromatem. Proto jako rodičovské páry byly vybrány odrůdy André, což je také modrá moštová odrůda českého původu (kříženec odrůd Frankovka a Sv
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
