Břečťan je popínavá rostlina pěstovaná jako venkovní i jako zahradní druh. Někdy bývá pěstována pro své léčebné účinky, jindy zase pro svůj okrasný vzhled. Je hned několik odrůd břečťanu, které se liší jak tvarem, tak barvou listů, ty bývají zelené, zelenobílé či zelenožluté.
Jak břečťan pěstovat
Břečťan vyžaduje stinné stanoviště, je schopen zaplnit celou stěnu domu, ale to jen ty odrůdy, které jsou schopny přezimovat v našich podmínkách. I když se břečťan hodně rychle rozrůstá, zaplnit několik metrů souvisle by každý rok zas a znovu opravdu nedokázal. Chcete-li mít břečťan hustší, je potřeba ho pravidelně zaštipovat. Při pořizování si tedy dávejte pozor, zda nebudete muset svou rostlinu před mrazem stěhovat domů. Chcete-li si břečťan vypěstovat ze semene, začněte již na podzim, abyste na jaře měli připravenou zdravou, krásnou, mladou rostlinku. Další možností je pořídit si již předpěstovaný břečťan a ten vysadit na jaře rovnou do zeminy ven. Pro volbu zeminy použijte kompost nebo rašelinový substrát.
Zálivka a hnojení
Se zálivkou to u břečťanu nemusíte přehánět. Zalévejte pravidelně, ale jen mírně, břečťan nemá rád přemokřenou půdu, mohlo by vám docházet k zahnívání kořenů, opadávání listů nebo černání listů, v zimním období zálivku omezte na minimum.
Hnojivo aplikujte ve vegetačním období každé 2 týdny společně se zálivkou.
Přezimování
Zvolíte-li břečťan jako trvalku, nebudete s ním mít na podzim žádnou práci, protože je schopen přezimovat na svém stanovišti. Jestliže ale máte jinou odrůdu, musíte po tom, co teploty klesnou k 10 °C, rostlinu přemístit domů. Problém nastane v případě, necháte-li břečťan přes rok volně se pnout po konstrukci, v tom případě ho musíte buď opatrně oddělat a namotat například na vyrobený žebříček, nebo ho zakrátit.
Množení břečťanu
Množit břečťan můžete pomocí řízků odebraných z čerstvých výhonků, ty můžete nechat zakořenit ve sklenici s vodou, nebo je rovnou zasaďte do květináče se substrátem a předpěstujte do následujícího jara.
Popínavé rostliny mohou být neopadavé a stálezelené. Ojedinělým zástupcem neopadavých popínavých rostlin je břečťan.
Břečťan popínavý
Má latinský název Hedera helix, jedná se o vytrvalý plazivý nebo popínavý, až 40 m dlouhý liánovitý keř s přísavnými kořínky. Kmen je ve spodní části dřevnatý, větvený. Listy neopadavé, kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, dlanitě laločnaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Květy vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené, 5četné, stopkaté, květní stopky chlupaté, korunní lístky masité, vně hnědé. Plodem je modročerná bobule. Břečťan kvete v září až říjnu. Vykvétá teprve přibližně v 8. až 10. roce života a může se dožít až 500 let.
Pěstuje se ve velkém množství kultivarů, jež se liší vzrůstem, tvarem či barvou listů nebo barvou bobulí. Pěstuje se v zahradách, parcích, na hřbitovech jako trvale zelená rostlina vhodná ke krytí zdí, pomníků, náhrobních kamenů, loubí nebo jako náhrada trávníku. Růst břečťanu při zdech přináší vedle pěkného vzhledu i další výhody, neboť svými kořeny vysává vodu od základů a větvemi chrání omítku proti povětrnostním vlivům. Je rostlinou nenáročnou a odolnou vůči emisím, vyhovuje mu i stinné stanovitě. Množí se výhradně vrcholovými řízky, které celkem ochotně zakořeňují. Je třeba však počítat s tím, že zejména v prvních letech života břečťan roste celkem.
Břečťan plazivý
Má latinský název Hedera, tato nenáročná stálezelená poléhavá rostlina s dřevitým stonkem může být dlouhá až 50 m. Listy má neopadavé, kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, dlanitě laločnaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Květy se objevují v srpnu až září a vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou drobné, žlutozelené, 5četné, stopkaté, květní stopky chlupaté, korunní lístky masité, vně hnědé. Plodem je modročerná bobule. Břečťan vykvétá teprve přibližně v 8. až 10. roce života, může se dožít se až 500 let.
Roste na slunných a zastíněných stanovištích, na půdách živných i kamenných. Tento druh je používán jako půdokryvná rostlina, vhodná coby podrost pod stromy.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Popínavé rostliny rostoucí při zdi vytvářejí prakticky druhou, živou fasádu vašeho domu. Je celkem jedno, zda se jedná o typ popínavé rostliny, která potřebuje nějaký druh opory, nebo zda rostlina sama využívá svých přísavných terčíků pro přichycení se na fasádě domu bez další pomocné konstrukce. Jednotlivé listy rostlin sice rostou jakoby přímo na zdi, ale mezi samotnou zdí a listovím vytváří vzduchovou mezeru, která pak přináší několik užitečných vlastností (tepelná izolace, absorpce vlhkosti ze zdiva). Z hlediska orientace podle světových stran rozlišujeme stálezelené, plošně pokryvné popínavé rostliny, vhodné pro severní a východní stěny domů. Na jižních či západních stranách domu používáme opadavé druhy.
Břečťan obecný
Má latinský název Hedera helix Hibernica. Tato stálezelená pnoucí rostlina dorůstá do výšky 4 až 6 m. Jde o středně rychle rostoucí břečťan. Listy jsou lesklé, tmavozelené, se světlým žilkováním. Rostlina se nemusí vyvazovat, sama se přichytává pomocí příčepivých kořínků. Na pěstování vyžaduje běžné půdy. Stanoviště by mělo být stinné až polostinné.
Klanostěnka
Má latinský název Shisophragma hydrangeoides Moonlight. Jde o popínavou rostlinu s atraktivními listy, dorůstající do výšky 6 až 8 m. Listy jsou srdcovité, tmavě zelené, se stříbrnou kresbou. Květy jsou bílé. Klanostěnka kvete v červnu až v červenci. Pne se pomocí vzdušných příčepivých kořínků. Na pěstování vyžaduje výživné půdy. Stanoviště by mělo být stinné až polostinné.
U nás se jedná o nepůvodní druh. Roste ve světlých lesích, na křovitých stráních a lesních loukách.
Neplodná jahoda je v době kvetení obsypána žlutou záplavou květů. Vytváří porost bez nadzemních výběžků, pokrytý lupenitými listy zelené barvy. Rostlina si zachovává charakter trsu a nerozrůstá se. Dobře se jí daří ve vlhké, humózní půdě v polostínu. Tolerantní je však i k suchu a hlubšímu stínu. Při pěstování na plném slunci vyžaduje trvalou a dostatečnou zásobu vody.
Rovněž tento druh je nenáročná, snadno pěstitelná a rychle rostoucí trvalka. Jedná se o vytrvalou rostlinu, která je vysoká okolo 12 cm, má krátký plazivý vystoupavý oddenek bez nadzemních výběžků, který pokrývají lupenité listeny. Na oddencích vyrůstají hustě u sebe růžice se zaoblenými listy, ty mají příčetný tvar se třemi laloky.
Množí se semeny, dělením nebo pomocí výběžků. Výsev provádíme na jaře nebo na podzim do nádob umístěných ve studeném pařeništi. Mochnička se dá koupit v některých zahradnictvích, a to v podobě vzrostlé rostliny nebo semen. Za živou rostlinku zaplatíte okolo 50 Kč za kus, za semena pak okolo 30 Kč za 1 balení.
Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.
Žumen (Cissus)
Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.
Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.
Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).
Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.
Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.
Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.
Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.
Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...
Ve své podstatě není hebe rostlina náročná na pěstování. Takže pokud se rozhodnete pro její pěstování, máte na výběr z cca 140 různých odrůd, a proto vybírejte pečlivě.
Jsou to husté, kompaktní, polštářovitě se rozrůstající keříky s drobnými, stěsnanými, stálezelenými listy různých odstínů. Některé hebe připomínají cypřišovité jehličnany, mají šupinové, jen 0,5 cm velké lístečky. Drobné květy jsou uspořádány v malých koncových, většinou hroznových květenstvích, jsou karmínové až modré. Listy jsou vzpřímené, oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem).
Hebe vyžaduje světlé stanoviště s mírným polostínem. Rostlině se zavděčíte klasickou zahradní zeminou. Saďte ji proto tam, kde je půda mírně zásaditá s příměsí písku. Její nároky na živiny nejsou nikterak vysoké, klidně se spokojí s chudší půdou. Hebe sázejte na volnou plochu zahrady, na skalku, do vřesovišť i truhlíků. Všude tam se jí bude dařit a bude vám přes celé léto kvést od května až do října. Plodem je tobolka.
Zálivku potřebuje běžnou a přihnojování není nutné. Před zimou hebe musíte ochránit, jinak by vám mohla vymrznout. Na zimu ji proto celou pokryjte zahradní fólií anebo textilií, a navíc k tomu použijte i chvojí. Na jaře pak vše odstraňte. V jarních měsících hebe rovněž vhodně upravuje. Dokud však není stará, neřežte ji. Na začátku jara pouze odstraňte větvičky, které kazí celkový vzhled keře, a jinak keř nechte být.
Mají-li se rostliny hebe stát trvalou součástí naší zahrady, pak je vhodné se po nich poohlédnout u specializovaných prodejců. Ti totiž nejen uvádějí přesné názvy a nároky jednotlivých kultivarů, ale většinou před zavedením kultivaru do prodeje testují jeho odolnost v našich klimatických podmínkách.
Hebe armstrongii je keřík vysoký 20–30 cm, má ploše kuželovitý vzrůst a větévky téměř vodorovné. Barva olistění je žlutohnědá. Drobné šupinovité lístečky těsně přiléhají k větévkám, takže to vypadá, že keřík žádné lístečky nemá, větévky jsou na omak hladké. Kvete bíle.
Hebe buchananii je hustý, kompaktní, široký, rozložitě rostoucí keřík, vysoký asi 20 cm. Větévky jsou vzpřímené, listy oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem). Toto postavení listů je v podstatě typické pro všechny hebe. Kvete bíle.
Hebe minor je zakrslý keř, vysoký jen 5–10 cm. Tvoří husté bochánky a kvete bíle.
Hebe gibbsii je řidší keřík vysoký 15–20 cm. Má šedozelené až namodralé kožovité listy, velké 1–2 cm a široce oválné. Kvete bíle.
Hebe hectori má postavení lístečků na větévkách těsné, přiléhající, bud
Pro svou všestrannost bývají skalníky využívány k různým záměrům. Nízké si spíše zaslouží místo na skalkách anebo v jejich blízkosti. Taktéž jsou vhodné na zídky, k vyplnění plochy, pokrytí svahů. Vyšší druhy pak budou skvěle plnit svůj účel jako keřová výsadba anebo jako ptačí remízky.
Miniaturní, zakrslé odrůdy se hodí zvlášť dobře do kamenných mís a koryt. Jejich větvičky s drobnými listy vytvoří krásné pozadí například cibulovinám, maceškám, vřesům anebo jiným nízkým květinám.
Skalníky rostou přirozeně jako keře. Zahradníci však vytvořili i odrůdu rostoucí na kmínku. Jako malý stromek na kmínku s obloukovitě ohnutými větvemi se pěstuje zahradní kříženec skalníku – odrůda Cornubia. Plody se na ní tvoří ve střapcích, podobně jako je tomu u jeřabin. Plodů je velké množství a vydrží až do zimy, čímž rostlinu pěkně zdobí.
Terasy a schodiště jsou místa, kam můžete umístit nádoby se zajímavými rostlinami. I pro tento typ výsadby se najdou vhodné skalníky, ať už bude nádoba jakéhokoli tvaru. Nebojte se například do větších nádob zkombinovat plazivý skalník s dřevinou na kmínku.
V druzích vhodných pro skalku nejdete i kultivary hodící se do nádob, například vrbolistý skalník či skalník jménem „John Waterer“ (Cotoneaster x Watereri), který bude přímo elegánem vaší terasy.
Skalníky bohatě kvetou drobnými bělavými až narůžovělými kvítky, plodem keřů je obvykle červená malvička v různých odstínech této barvy. Jsou ale odrůdy, které se na podzim ozdobí lesklými černými malvičkami – patří sem skalník ostrolistý, lesklý a černý. Zářivě oranžové plody má pak skalník Franchetův, vzdušný a poměrně rozložitý keř.
Skalníky jsou keře přizpůsobivé a bez zvláštních požadavků. Všechny skupiny (opadavé, poloopadavé i stálezelené) spolehlivě rostou na slunci, snášejí polostín (a s ním spojené sucho), nevadí jim ani vápenaté půdy.
Celoročně lze vysazovat skalníky prodávané v pěstebních nádobách, z nichž je lze rovnou vysazovat na stanoviště. Dobrá zálivka po výsadbě rostlinám prospěje, na přihnojování si příliš nepotrpí. Stálezelené skalníky jsou poněkud choulostivější v tuhých zimách, ochrání je kryt z chvojí.
Skalníky jsou dlouhověké keře, proto je dobré je občas „omladit“, jak ty plazivé a pnoucí, tak vysoké a polovystoupavé. Budete-li chtít skalník pěstovat v nějakém přísnějším tvaru, nic tomu nebrání, častým sestřihem docílíte kompaktnějších rostlin vhodných třeba pro pěstování v nádobách.
Druhy R. acris (pryskyřník prudký), R. repens (pryskyřník plazivý), P. flammula (pryskyřník plamének), P. sceleratus (pryskyřník litý) a R. bulbosus (p. hlíznatý) patří mezi jedovaté rostliny. Na pokožce a sliznici se může projevit podráždění.
Už jste zajisté slyšeli o novém trendu pěstování rostlin – revoluční květináč byl vyvinut, aby změnil způsob pěstování rostlin jejich otočením vzhůru nohama. Uvnitř nádoby se nachází uzavíratelný disk, který je vlastně tím nejinovativnějším prvkem v celém tomto pěstebním systému. Do disku v užší části květináče se lije voda, která zavlažuje půdu nacházející se v druhém disku v širší části květináče. Do druhého disku je zároveň zasazena rostlina. Z horního disku se pak postupně uvolňuje zálivka směrem ke květině, takže jde vlastně o princip samozavlažovacích květináčů. Nejprve šlo o takzvané speciální závěsné vaky, které byly vyvinuty hlavně pro pěstování zeleniny na terase i balkoně. Tvůrci vycházeli z toho, že zvlášť ve velkých městech zeleně ubývá a mizí i z bytů, teras a balkonů. Člověk vždy najde něco důležitějšího, čím volné místo zaplnit. Prostor však stále zůstává pod stropem a nad hlavami. Tak proč ho nevyužít? A právě z tohoto důvodu se na trhu objevily speciální vaky na pěstování rostlin kořeny nahoru. Jedna taková nádoba stojí přibližně dvě stě korun. Pod názvem Sky plantery najdete pěstební nádoby speciálně určené pro tento nezvyklý způsob pěstování pokojových rostlin anebo bylinek v kuchyni, které tak budete mít alespoň neustále po ruce, kdykoli budete vařit a dochucovat jimi své pokrmy. A které rostliny můžete pěstovat „hlavou dolů"? Například rajčata, petržel, mátu, pelargonie, voděnku, břečťan, anturie i některé palmy a orchideje. A s jejich přezimováním nemusíte mít starost. V zimním období se o ně staráte stejně jako po zbytek roku.
Hortenzii velkolisté svědčí polostín a dostatek vláhy. Její květy mění zbarvení podle kyselosti půdy. Výrazně kyselá reakce uvolní z půdních minerálů hliník nezbytný pro vznik modrého zbarvení. Hortenzie v méně kyselých půdách budou kvést jen růžově. Proto se pro hortenzie prodává speciální hnojivo s hliníkem.
Statnější, rovněž stínomilný druh se jmenuje hortenzie stromkovitá. Ta dorůstá výšky dospělého člověka a kvete bíle.
Stejně vysoká je hortenzie latnatá, která má netypická květenství kuželovitého tvaru. Tento druh se nebojí slunce. Je vhodné rostlinu seřezávat, aby se příliš nerozrostla a aby více kvetla. Její obrys je rozvolněnější, ne tak kompaktní jako u předchozích dvou druhů.
Dále je tu hortenzie řapíkatá, která je pro mnoho lidí překvapením. Je totiž popínavá a svým bílým květenstvím připomíná kalinu nebo černý bez. Snáší i stín a dokáže se pnout po čemkoli.
Hortenzie oslní jen na správném místě. Rostlina žije velmi dlouho a ty druhy, které vykvétají ze starého dřeva, se pozvolna rozrůstají. Jejím vysazením tedy do zahrady umístíte barevnou a tvarovou stálici, kterou navíc není lehké s něčím dalším kombinovat.
Hortenzie velkolistá je do značné míry stínomilná a kvete v pastelových barvách. Například čechravy se do jejího sousedství nehodí pro příliš odlišný habitus a často i pro příliš výraznou barvu květů. Z vyšších rostlin můžete k hortenziím velkolistým přisadit vděčné funkie neboli hosty, kapradiny, případně ozdobné traviny včetně půdopokryvných nízkých bambusů. Také další půdopokryvné rostliny se hodí. Můžete použít pachysandru, vrbinu nebo břečťan. Tyto rostliny si poradí i v kyselé půdě. Proto napsat, jak daleko od sebe sázet hortenzie, je oříšek, vždy záleží na tom, jaké kompozice chcete dosáhnout a jaký druh máte.
