Téma: 

budka


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budka pro kosa

Ptačí budka pro kosa musí mít šířku otvoru přes celou šířku přední stěny, to je 8 x 25 cm, šířka budky by měla mít 25 cm, vnitřní výška budky i s otvorem 21 cm, výška zavěšení nad zemí by měla být 1–2 m.

Zde můžete vidět, jak vypadá budka pro kosa.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budka pro vrabce

Dno ptačí budky pro vrabce by mělo mít rozměry 12 x 12 cm, výšku 25 cm, kulatý vletový otvor o průměru 28 mm. Malý vletový otvor zabrání větším ptákům, aby menší vyhnali a budku obsadili sami.

Zde můžete vidět, jak vypadá budka pro vrabce.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budka pro špačka

Dno ptačí budky pro špačka by mělo mít rozměry nejméně 15 x 15 cm, výšku nejméně 30 cm, oválný vletový otvor o rozměrech 4,5 x 5 cm. V budce se mohou ubytovat i menší ptáci, jako jsou brhlíci, sýkory, rehci a také strakapoudi a žluny, pokud nemají v čem tesat vlastní dutiny.

Zde můžete vidět, jak vypadá budka pro špačka.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budky pro sýkorky

Prkna na výrobu ptačí budky pro sýkory by měla být kolem 2 cm silná, aby byla budka pevná, v létě se nepřehřívala a za jarních nocí neprochladla. Vnější strana budky by měla být do hladka opracovaná a ošetřená nátěrem v přírodních barvách, aby déle vydržela. Vnitřek hladký (ani nabarvený) být nesmí, pouze po přirozeně drsných stěnách se dostanou odrostlá mláďata na svou první cestu do světa. Řešením je neopracovaná strana prken nebo dodatečně vytvořené příčné zářezy. Dno by mělo být schované mezi stěnami budky, jinak by sem vzniklou spárou zatékalo. Střecha musí stěny přesahovat tak, aby do budky nezatékalo, zešikmení napomůže odtoku vody. Dno by mělo být o rozměrech nejméně 14 x 14 cm, výška 20–25 cm, svislý oválný vletový otvor o rozměrech 3 x 4,5 cm. Oválný tvar není podmínkou, ale je pro ptáky komfortnější.

Plánek krmítka pro sýkory

Zde můžete vidět, jak vypadají různá krmítka pro sýkory: budka pro sýkory.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Budka z kokosového ořechu

Krmítko z kokosového ořechu je elegantní, levné a na výrobu i poměrně jednoduché.

Materiál: kokosový ořech, pilka, vrtačka, provázek, špejle

Postup: Kokosový ořech na špičce navrtáme a kokosové mléko vylijeme do skleničky a vypijeme. Do kokosového ořechu vyřízneme asi v polovině podélně klín tak, že ořech nařízneme šikmo cca do poloviny a 6–8 cm nad řezem vedeme druhý řez tak, aby se oba řezy v polovině setkaly. Dužinu opatrně vydlabeme a sníme. Provrtaným otvorem ve špici protáhneme provázek, na jeho konec, který bude uvnitř, uvážeme kus špejle jako závlačku a druhý kus provazu přivážeme třeba k větvi stromu. Krmítko naplníme směsí semen.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Rozměry ptačí budky

Než se pustíte do práce nebo jen zvolíte koupi budky, ujasněte si, pro který druh má být budka určena – podle toho potom vyberete její rozměry, velikost dutiny a vletového otvoru. Budka by měla mít dobré izolační schopnosti, vyplývající z kvalitních materiálů, a nezávadný vnější nátěr, který prodlouží její životnost.

U každé budky jsou nejdůležitějšími parametry velikost a tvar vletového otvoru a vnitřní rozměry hnízdní dutiny, rozměry dna a hloubka dutiny. Nejčastější je používání budek s vletovým otvorem o průměru 28, 34 a 45 mm, ale pro větší druhy ptáků se používají i otvory 65, 85 i 120 mm. Chceme-li, aby došlo ke zdárnému vyvedení mláďat, musí být hnízdní dutina (to je vnitřní rozměry budky) dostatečně prostorná, a to i pro dospívající mláďata. Jako minimum se například pro běžné druhy sýkor uvádí 12 x 12 cm, optimum je však o něco větší – 13 x 14 cm. V málo prostorné dutině se mláďata vzájemně utiskují, za horkých dnů se dusí a hynou. Naopak za deštivého počasí seskakují promáčení rodiče v úzkém prostoru na stěsnaná mláďata, místo na okraj hnízda, a mláďata pak provlhnou, prokřehnou a uhynou. Dostatečně velký prostor je důležitý i pro správný vývin peří, zejména letek, což je důležitý faktor pro přežívání mláďat po opuštění hnízda.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budky a další způsoby zvyšování hnízdních možností ptáků

Ptáků v krajině ubývá. Co může být příjemnějšího než probouzení se do ptačího zpěvu, pokřikování hladových mláďat vykukujících z budky nebo poskakování ptáčků na krmítku. Na trhu najdete dřevěné výrobky z masivního FSC dřeva s dlouhou životností i budky ze speciální ekologické směsi cementu, dřevěných pilin a pojiv, o kterých se dá s nadsázkou říct, že je pověsíte jednou provždy. Výrobky na našem trhu mají mnoho atestů předních evropských ornitologických organizací včetně České ornitologické společnosti. Samozřejmě si můžete vyrobit vlastní budku.

Hnízdní budky slouží těm druhům ptáků, kteří nestaví vlastní hnízda, ale k hnízdění využívají obvykle dutiny, polodutiny nebo štěrbiny. Ty mohou vzniknout ve stromech přirozenou cestou, například odlomem větví, nebo je do kmenů vytesaly jiné ptačí druhy, v našich podmínkách obvykle strakapoud velký nebo datel černý. Může se však jednat i o různé polodutiny či štěrbiny, které se na stromech, ale i ve skalách vyskytují obvykle v hojné míře.

Zde můžete vidět polodutiny a štěrbiny ke hnízdění.

Nedostatek přirozených dutin může být poměrně snadno kompenzován vyvěšováním ptačích budek. Při jejich aplikaci však musíme mít vždy na paměti, že jde o řešení pouze náhradní, hlavním cílem by měla být ochrana starých stromů. Hnízdní budka musí splňovat řadu požadavků. Mezi nejdůležitější patří její kompaktnost, ochrana hnízdících ptáků před nepřízní počasí, zejména deštěm a kolísáním teploty, i před útoky nejrůznějších predátorů. Nesmí také ptáky nijak ohrožovat, ať už svým technickým stavem nebo způsobem zavěšení. V neposlední řadě musí vyhovovat svými rozměry a konstrukcí druhům, o jejichž usídlení máme zájem. Budka musí ptákům nabízet výhodné a bezpečné místo pro vyhnízdění a vyvedení mláďat. Takové budky potom ptáci vyhledávají a často i upřednostňují před přirozenými dutinami. Naopak pokud má budka konstrukční nebo jiné vady či je snadno dostupná predátorům, může se stát pro ptáky spíše pastí než pomocí.

Zde můžete vidět, jak vypadají přirozené budky v přírodě.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Návod na stavbu ptačí budky

Každá ptačí budka musí odpovídat způsobu života a zvyklostem opeřenců, jinak zůstane neobydlena.

Materiál: pilka, vrtačka, vrtáky, tužka, metr, hoblík nebo smirkový papír, prkno 15 x 2 cm o délce 85 cm, prkno 15 x 2 cm o délce 100 cm, barva, štětec, vruty do dřeva

Postup: Prkna z vnější strany ohoblujeme. Na vnitřní straně mohou zůstat hrubá. Pokud nemáme k dispozici hoblík, očistíme důkladně venkovní stranu smirkovým papírem. Připravíme si 2 prkna o šířce 15 a 19 cm, na které si narýsujeme rozměry jednotlivých dílů. Na prkno široké 15 cm vyznačíme zadní stěnu o délce 30 cm, dno o délce 15 cm a přední stěnu o délce 35 cm. Na prkno široké 19 cm vyznačíme střechu budky o délce 30 cm a dva lichoběžníky tvořící boční stěny (delší strana 35 cm, kratší 30 cm). Šikmou horní plochu děláme kvůli lepšímu odvodu vody ze stříšky. Vletový otvor pro ptáky na čelní straně vyřízneme 17 cm od horního okraje. K vyříznutí je ideální takzvaná děrovací pila, která se nasazuje do sklíčidla elektrické vrtačky. Je velmi důležité, jaký průměr otvoru zvolíme. Rozměry naší budky vyhovují strakapoudům, krutihlavům, sýkorám a špačkům, proto jsme zvolili průměr vletového otvoru 4,8 cm. Bidýlka před vletovým otvorem jsou nevhodná, usnadňují zásah škodné do budky. K sešroubování jednotlivých dílu použijeme vruty do dřeva o délce 40 mm. Máme-li budku sešroubovanou, připevníme k její zadní stěně závěsnou lištu. Lišta zhotovená z laťky 8 x 50 cm slouží k přichycení budky na strom. Budku opatříme vhodným ochranným nátěrem. Natřeme ji nenápadnou hnědou nebo zelenou barvou, výraznějších barev se totiž ptáci bojí. Pokud však nemáme k dispozici žádnou vhodnou barvu, nic se neděje. Budku můžeme nechat klidně i nenatřenou.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

NUTRIE

Chov nutrií

Nutrie můžeme chovat v párech, kdy máme v ubikaci samce spolu se samicí. Tady ovšem může vzniknout samcův nezájem o samici. Při tomto způsobu nedáváme k sobě temperamentní jednice, protože by docházelo k ostrým střetům. Další možností je oddělený chov samců a samic, kdy chováme skupinku samiček a k samci je připustíme až v době říje. Výhodou je jasná evidence páření. Chov ve skupinách znamená polygamní chov velkého počtu samic s několika samci. Zde je nutná pravidelná kontrola březosti samic. Samice ve vyšším stupni březosti je lépe oddělit a ke skupině je vrátit až po čtvrtém týdnu, tedy po odstavu mláďat. Dalším způsobem je chov harémový, kdy se spolu chová maximálně osm samic a jeden samec. Prostorové podmínky obecně musí být dostatečné, jelikož hrozí vzájemné střety.

Nutrie se chovají zpravidla v drátěných klecích s velikostí ok 3 x 3 cm. Klec má být dlouhá 2,5–3,5 m, široká 1,5 m a vysoká 80 cm. Jednotlivé klece oddělujeme neprůhlednými mezistěnami, aby se nutrie vzájemně neznepokojovaly. Podlahu stavíme buď cihlovou, nebo betonovou se spádem k betonové nádrži, která má mít rozměr 1,5 x 1,5 m a hloubku 50 cm. Nádrž musí být snadno přístupná, s dostatkem čisté vody, protože nutrie je původem vodní hlodavec. Výhodné je situovat chov v blízkosti vodního zdroje. Nesmíme však zapomenout na vybudování odpadní strouhy, protože v nádržích musíme vodu často měnit. Důležité je, aby nutrie měla ve vodě dostatek prostoru. Klec nebo výběh vybavíme dřevěnou budkou, nejlépe s předsíňkou a prostorem pro hnízdo. Budka by se měla denně vystlat novou slámou. Vchod do budky opatříme kulatými otvory, připomínajícími noru. Otvory upravíme na velikost 20 x 24 cm a překryjeme pytlovinou.

Do plemenitby zařazujeme samičky v šesti až sedmi měsících, kdy dosahují hmotnosti 3,5 až 4 kg, zatímco samce v šesti až osmi měsících, při hmotnosti 4 až 4,5 kg. Říje se u nutrie projevuje neklidem, běháním po výběhu a častým močením, trvá 1 až 3 dny a opakuje se každých 28 dní. Samice mívají dva vrhy do roka. Nutrie mívá 3 až 7 mláďat, která se rodí osrstěná a po narození hned vidí a slyší. Kojena jsou 2 až 3,5 týdne, poté je matka přirozeně odstaví. Samice se v chovu nechávají do 4 let, samci do 6 let. Pokud má matka málo mléka, pak přikrmujeme mláďata vařenicí z ovesných vloček a mléka. U nutrií je výhodou, že bezprostředně nereagují na příbuzenskou plemenitbu, přesto déle trvající nebo častější příbuzenská plemenitba může být příčinou poklesu plodnosti. Dospělé nutrie krmíme nejlépe dvakrát denně, přičemž větší část by měly dostat večer.

Při začínajícím chovu dochází k poměrně velkým úhynům, a to i za předpokladu, že jsou dodrženy základní podmínky chovu.

Zdroj: Nutrie
Zveřejněno: 14.11.2015

ROZELA

Rozela žlutolící

Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.

Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.

Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.

Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.

Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.

Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.

Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.

Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.

Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jemnou živou potravu, trochu univerzálního krmení a vaječné směsi. Asi po čtyřech až pěti týdnech mláďata vylétají z budky. Potom je ještě pár týdnů vodí a přikrmují rodiče, hlavně sameček.

Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.

Zdroj: Rozela
Zveřejněno: 30.1.2017

PAPOUŠEK KRÁLOVSKÝ

Chov

Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.

Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.

Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.

V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.

Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.

Zdroj: Papoušek královský
Zveřejněno: 26.1.2017

POICEPHALUS

Poicephalus gilielmi fantiensis

Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.

Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.

Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.

Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského může být také vhodným domácím mazlíčkem. Naučí se imitovat i lidský hlas.

Základem krmení je směs pro střední a velké papoušky obohacena o různé multivitamínové přípravky. Nesmí chybět ani ovoce, zelenina, okus (hodně důležitý pro dobrou kondici ptáků pod kůrou vrbových větviček je hodně tříslovin a vitamínů, které působí pozitivně na zažívací trakt ptáka) a grit nebo písek na trávení, samozřejmostí je sépiová kost a každodenní čistá voda.

Zdroj: Poicephalus
Zveřejněno: 30.12.2015

NEOFÉMA MODROHLAVÁ

Neoféma tyrkysová

Neoféma tyrkysová (Neophema pulchella) je shora zelená, prsa, břicho a spodinu má žlutavé až červené, maska na hlavě je světle modrá. Stejné barvy je i ohbí křídel, ramenní letky a konce hlavních letek. Samci mají na lopatkách červený proužek, u samic chybí a jsou matněji zbarveny. Mláďata se před prvním přepeřením podobají samicím. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák růžově šedý. Neoféma tyrkysová dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 43 g.

Divoká populace tohoto papouška obývá výhradně východní cíp Austrálie, v Novém Jižním Walesu svým areálem zasahuje až do hlubokého vnitrozemí. Je hojná, vědci dokonce zaznamenali růst její populace v souvislosti s adaptací na nové zdroje potravy, a to na travní osiva v obydlených, zemědělsky obhospodařovaných oblastech. Pravděpodobně kvůli tomuto jsou neofémy nazývány také jako traváčci.

Jde o velice klidný druh, projevující se jemným, melodickým hlasem. Nemá tendenci oklovávat věci a ničit své okolí. Traváček tyrkysový se při ohleduplném zacházení dá výborně ochočit, svému majiteli důvěřuje. Je vhodný i pro začínající chovatele. Stejně jako ostatní neofémy je tento papoušek velmi odolný vůči chladu, takže jej lze chovat v celoroční voliéře. Musí však mít možnost skrýt se do závětří. Protože se jedná o aktivního letce, který potřebuje neustálý pohyb, měla by být neoféma tyrkysová chována ve voliéře dlouhé alespoň dva metry. Chov více jedinců najednou se nedoporučuje, protože v hnízdním období by mezi jednotlivými páry mohlo docházet k agresi. Samci mohou rovněž napadat vyvedená mláďata, pokud se pár rozhodne zahnízdit podruhé.

Neoféma tyrkysová se často chová i jako domácí mazlíček, i když její vlohy pro mluvení nejsou velké. Majitelé takových ptáků by ale měli počítat s tím, že i v bytě chovaná neoféma má potřebu denního proletu mimo klec a neměli by také zapomínat na možnost rosení nebo koupání. To je ostatně podmínka, kterou by měli dodržovat všichni chovatelé neofém – ptáci se potřebují pravidelně koupat, prospívá to jejich peří. V zajetí bylo odchováno několik barevných mutací tohoto papouška.

Pro hnízdění má ideální budka rozměr dna asi 18 x 18 cm a výšku asi 30–35 cm. Tito papoušci si nesplétají hnízdo, ale rádi snášejí vajíčka na jemnou navlhčenou vystýlku. Na dno budky můžete proto navršit trochu rašeliny, hoblin a pilin. Snůšku tvoří 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi 18 až 21 dnů. Mláďata jsou krmena semeny a vaječnou směsí. Přibližně po čtyřech týdnech vylétají z budky. Potom však musí být ještě nějaký čas voděna a přikrmována rodiči. Asi ve věku sedmi až deseti měsíců se dá určit jejich pohlaví, ale může trvat i rok a půl než mladí jedinci získají plné zbarvení. Rodičovský pár, který si spolu dobře rozumí, byste neměli od sebe oddělovat. Takové páry tvoří často nerozlučnou dvojici po celý život a vyvedou více snůšek za rok.

Mezi známé mutace tohoto druhu patří mimo jiné žlutá a světle zelený pastel. Kromě toho existují také mutace traváčků tyrkysových, kdy sameček má červené celé břicho a hruď a samičky mají červené kalhotky. Tento barevný ráz se vyskytuje také ve žluté.

Mladí ptáci s přírodním zbarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být výrazně dražší.

Zdroj: Neoféma modrohlavá
Zveřejněno: 26.1.2017

PIONITES

Amazónek modrohlavý

Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.

Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.

V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.

Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.

Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.

Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dostatečného prostoru k létání a různým hrátkám je nutné věnovat pozornost také správnému složení krmiva. Podávaná strava nesmí být hlavně příliš tučná! Vyvarujte se tedy podávání semen s vysokým obsahem tuku. Podávejte spíše sušší granulované krmivo, které obsahuje tuku méně, a to v kombinaci s dostatkem ovoce a zeleniny. Zrniny podávejte spíše jako doplněk stravy nebo za odměnu. Vodu udržujte vždy čerstvou, protože amazónek modrohlavý se v ní často a rád koupe. Občasným rosením zabráníte nejen případným dýchacím problémům, ale také napomůžete k výborné kondici amazónkova opeření.

Tito amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Většina chovatelů je chová a následně úspěšně odchovává mláďata pouze v klecích. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 1,1 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Vhodnější jsou však větší prostory. Zimovat by měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty pohybují stále okolo 18–20 °C.

Amazónek modrohlavý je vhodný také na ochočení. Zkušenosti ukazují, že je to velmi talentovaný druh. Je překvapivě oddaný svému majiteli a snadno se naučí několik jednoduchých kousků. Pokud si tento druh pořídíte jako ručně dokrmené mládě a umístíte ho do pokojové klece, je nutné jej několik dní nechat, aby si zvykl na svůj nový domov. Jakmile se trochu rozkouká, ihned stanovte určitá pravidla. Dejte mu jasně najevo, co si smí a co nesmí dovolit. Na svých požadavcích opakovaně trvejte tak dlouho, dokud je amazónek nepochopí a nezačne je akceptovat. Poté můžete přestoupit k tréninku. K úspěchu dost pomůže, když budete papouškovi podávat za odměnu nějaký pamlsek, který si oblíbil.

Amazónek modrohlavý je schopný naučit se také pár slov. Jeho výslovnost však není příliš zřetelná a kapacita slovní zásoby, kterou je schopen se naučit, se obvykle pohybuje asi okolo 10 slov. Samozřejmě dost záleží na konkrétním kusu. Někteří jedinci se bez problémů naučí i několik desítek slov.

Jde o běžně dostupný druh papouška, ale na to, že jde o jednoho z nejběžněji chovaných amazónků, není zrovna nejlevnější. Mladí ptáci se prodávají za 10 000 korun, starší a pohlavně dospělí pak výrazně dráž.

Zdroj: Pionites
Zveřejněno: 25.1.2017