Téma: 

budka pro špačky


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budka pro kosa

Ptačí budka pro kosa musí mít šířku otvoru přes celou šířku přední stěny, to je 8 x 25 cm, šířka budky by měla mít 25 cm, vnitřní výška budky i s otvorem 21 cm, výška zavěšení nad zemí by měla být 1–2 m.

Zde můžete vidět, jak vypadá budka pro kosa.

Detail odstavce: Ptačí budka pro kosa
Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budka pro vrabce

Dno ptačí budky pro vrabce by mělo mít rozměry 12 x 12 cm, výšku 25 cm, kulatý vletový otvor o průměru 28 mm. Malý vletový otvor zabrání větším ptákům, aby menší vyhnali a budku obsadili sami.

Zde můžete vidět, jak vypadá budka pro vrabce.

Detail odstavce: Ptačí budka pro vrabce
Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budka pro špačka

Dno ptačí budky pro špačka by mělo mít rozměry nejméně 15 x 15 cm, výšku nejméně 30 cm, oválný vletový otvor o rozměrech 4,5 x 5 cm. V budce se mohou ubytovat i menší ptáci, jako jsou brhlíci, sýkory, rehci a také strakapoudi a žluny, pokud nemají v čem tesat vlastní dutiny.

Zde můžete vidět, jak vypadá budka pro špačka.

Detail odstavce: Ptačí budka pro špačka
Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budky pro sýkorky

Prkna na výrobu ptačí budky pro sýkory by měla být kolem 2 cm silná, aby byla budka pevná, v létě se nepřehřívala a za jarních nocí neprochladla. Vnější strana budky by měla být do hladka opracovaná a ošetřená nátěrem v přírodních barvách, aby déle vydržela. Vnitřek hladký (ani nabarvený) být nesmí, pouze po přirozeně drsných stěnách se dostanou odrostlá mláďata na svou první cestu do světa. Řešením je neopracovaná strana prken nebo dodatečně vytvořené příčné zářezy. Dno by mělo být schované mezi stěnami budky, jinak by sem vzniklou spárou zatékalo. Střecha musí stěny přesahovat tak, aby do budky nezatékalo, zešikmení napomůže odtoku vody. Dno by mělo být o rozměrech nejméně 14 x 14 cm, výška 20–25 cm, svislý oválný vletový otvor o rozměrech 3 x 4,5 cm. Oválný tvar není podmínkou, ale je pro ptáky komfortnější.

Plánek krmítka pro sýkory

Zde můžete vidět, jak vypadají různá krmítka pro sýkory: budka pro sýkory.

Detail odstavce: Ptačí budky pro sýkorky
Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Rozměry ptačí budky

Než se pustíte do práce nebo jen zvolíte koupi budky, ujasněte si, pro který druh má být budka určena – podle toho potom vyberete její rozměry, velikost dutiny a vletového otvoru. Budka by měla mít dobré izolační schopnosti, vyplývající z kvalitních materiálů, a nezávadný vnější nátěr, který prodlouží její životnost.

U každé budky jsou nejdůležitějšími parametry velikost a tvar vletového otvoru a vnitřní rozměry hnízdní dutiny, rozměry dna a hloubka dutiny. Nejčastější je používání budek s vletovým otvorem o průměru 28, 34 a 45 mm, ale pro větší druhy ptáků se používají i otvory 65, 85 i 120 mm. Chceme-li, aby došlo ke zdárnému vyvedení mláďat, musí být hnízdní dutina (to je vnitřní rozměry budky) dostatečně prostorná, a to i pro dospívající mláďata. Jako minimum se například pro běžné druhy sýkor uvádí 12 x 12 cm, optimum je však o něco větší – 13 x 14 cm. V málo prostorné dutině se mláďata vzájemně utiskují, za horkých dnů se dusí a hynou. Naopak za deštivého počasí seskakují promáčení rodiče v úzkém prostoru na stěsnaná mláďata, místo na okraj hnízda, a mláďata pak provlhnou, prokřehnou a uhynou. Dostatečně velký prostor je důležitý i pro správný vývin peří, zejména letek, což je důležitý faktor pro přežívání mláďat po opuštění hnízda.

Detail odstavce: Rozměry ptačí budky
Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Budka z kokosového ořechu

Krmítko z kokosového ořechu je elegantní, levné a na výrobu i poměrně jednoduché.

Materiál: kokosový ořech, pilka, vrtačka, provázek, špejle

Postup: Kokosový ořech na špičce navrtáme a kokosové mléko vylijeme do skleničky a vypijeme. Do kokosového ořechu vyřízneme asi v polovině podélně klín tak, že ořech nařízneme šikmo cca do poloviny a 6–8 cm nad řezem vedeme druhý řez tak, aby se oba řezy v polovině setkaly. Dužinu opatrně vydlabeme a sníme. Provrtaným otvorem ve špici protáhneme provázek, na jeho konec, který bude uvnitř, uvážeme kus špejle jako závlačku a druhý kus provazu přivážeme třeba k větvi stromu. Krmítko naplníme směsí semen.

Detail odstavce: Budka z kokosového ořechu
Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Ptačí budky a další způsoby zvyšování hnízdních možností ptáků

Ptáků v krajině ubývá. Co může být příjemnějšího než probouzení se do ptačího zpěvu, pokřikování hladových mláďat vykukujících z budky nebo poskakování ptáčků na krmítku. Na trhu najdete dřevěné výrobky z masivního FSC dřeva s dlouhou životností i budky ze speciální ekologické směsi cementu, dřevěných pilin a pojiv, o kterých se dá s nadsázkou říct, že je pověsíte jednou provždy. Výrobky na našem trhu mají mnoho atestů předních evropských ornitologických organizací včetně České ornitologické společnosti. Samozřejmě si můžete vyrobit vlastní budku.

Hnízdní budky slouží těm druhům ptáků, kteří nestaví vlastní hnízda, ale k hnízdění využívají obvykle dutiny, polodutiny nebo štěrbiny. Ty mohou vzniknout ve stromech přirozenou cestou, například odlomem větví, nebo je do kmenů vytesaly jiné ptačí druhy, v našich podmínkách obvykle strakapoud velký nebo datel černý. Může se však jednat i o různé polodutiny či štěrbiny, které se na stromech, ale i ve skalách vyskytují obvykle v hojné míře.

Zde můžete vidět polodutiny a štěrbiny ke hnízdění.

Nedostatek přirozených dutin může být poměrně snadno kompenzován vyvěšováním ptačích budek. Při jejich aplikaci však musíme mít vždy na paměti, že jde o řešení pouze náhradní, hlavním cílem by měla být ochrana starých stromů. Hnízdní budka musí splňovat řadu požadavků. Mezi nejdůležitější patří její kompaktnost, ochrana hnízdících ptáků před nepřízní počasí, zejména deštěm a kolísáním teploty, i před útoky nejrůznějších predátorů. Nesmí také ptáky nijak ohrožovat, ať už svým technickým stavem nebo způsobem zavěšení. V neposlední řadě musí vyhovovat svými rozměry a konstrukcí druhům, o jejichž usídlení máme zájem. Budka musí ptákům nabízet výhodné a bezpečné místo pro vyhnízdění a vyvedení mláďat. Takové budky potom ptáci vyhledávají a často i upřednostňují před přirozenými dutinami. Naopak pokud má budka konstrukční nebo jiné vady či je snadno dostupná predátorům, může se stát pro ptáky spíše pastí než pomocí.

Zde můžete vidět, jak vypadají přirozené budky v přírodě.

Detail odstavce: Ptačí budky a další způsoby zvyšování hnízdních možností ptáků
Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

PTAČÍ BUDKY

Návod na stavbu ptačí budky

Každá ptačí budka musí odpovídat způsobu života a zvyklostem opeřenců, jinak zůstane neobydlena.

Materiál: pilka, vrtačka, vrtáky, tužka, metr, hoblík nebo smirkový papír, prkno 15 x 2 cm o délce 85 cm, prkno 15 x 2 cm o délce 100 cm, barva, štětec, vruty do dřeva

Postup: Prkna z vnější strany ohoblujeme. Na vnitřní straně mohou zůstat hrubá. Pokud nemáme k dispozici hoblík, očistíme důkladně venkovní stranu smirkovým papírem. Připravíme si 2 prkna o šířce 15 a 19 cm, na které si narýsujeme rozměry jednotlivých dílů. Na prkno široké 15 cm vyznačíme zadní stěnu o délce 30 cm, dno o délce 15 cm a přední stěnu o délce 35 cm. Na prkno široké 19 cm vyznačíme střechu budky o délce 30 cm a dva lichoběžníky tvořící boční stěny (delší strana 35 cm, kratší 30 cm). Šikmou horní plochu děláme kvůli lepšímu odvodu vody ze stříšky. Vletový otvor pro ptáky na čelní straně vyřízneme 17 cm od horního okraje. K vyříznutí je ideální takzvaná děrovací pila, která se nasazuje do sklíčidla elektrické vrtačky. Je velmi důležité, jaký průměr otvoru zvolíme. Rozměry naší budky vyhovují strakapoudům, krutihlavům, sýkorám a špačkům, proto jsme zvolili průměr vletového otvoru 4,8 cm. Bidýlka před vletovým otvorem jsou nevhodná, usnadňují zásah škodné do budky. K sešroubování jednotlivých dílu použijeme vruty do dřeva o délce 40 mm. Máme-li budku sešroubovanou, připevníme k její zadní stěně závěsnou lištu. Lišta zhotovená z laťky 8 x 50 cm slouží k přichycení budky na strom. Budku opatříme vhodným ochranným nátěrem. Natřeme ji nenápadnou hnědou nebo zelenou barvou, výraznějších barev se totiž ptáci bojí. Pokud však nemáme k dispozici žádnou vhodnou barvu, nic se neděje. Budku můžeme nechat klidně i nenatřenou.

Detail odstavce: Návod na stavbu ptačí budky
Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno: 5.3.2015

NUTRIE

Chov nutrií

Nutrie můžeme chovat v párech, kdy máme v ubikaci samce spolu se samicí. Tady ovšem může vzniknout samcův nezájem o samici. Při tomto způsobu nedáváme k sobě temperamentní jednice, protože by docházelo k ostrým střetům. Další možností je oddělený chov samců a samic, kdy chováme skupinku samiček a k samci je připustíme až v době říje. Výhodou je jasná evidence páření. Chov ve skupinách znamená polygamní chov velkého počtu samic s několika samci. Zde je nutná pravidelná kontrola březosti samic. Samice ve vyšším stupni březosti je lépe oddělit a ke skupině je vrátit až po čtvrtém týdnu, tedy po odstavu mláďat. Dalším způsobem je chov harémový, kdy se spolu chová maximálně osm samic a jeden samec. Prostorové podmínky obecně musí být dostatečné, jelikož hrozí vzájemné střety.

Nutrie se chovají zpravidla v drátěných klecích s velikostí ok 3 x 3 cm. Klec má být dlouhá 2,5–3,5 m, široká 1,5 m a vysoká 80 cm. Jednotlivé klece oddělujeme neprůhlednými mezistěnami, aby se nutrie vzájemně neznepokojovaly. Podlahu stavíme buď cihlovou, nebo betonovou se spádem k betonové nádrži, která má mít rozměr 1,5 x 1,5 m a hloubku 50 cm. Nádrž musí být snadno přístupná, s dostatkem čisté vody, protože nutrie je původem vodní hlodavec. Výhodné je situovat chov v blízkosti vodního zdroje. Nesmíme však zapomenout na vybudování odpadní strouhy, protože v nádržích musíme vodu často měnit. Důležité je, aby nutrie měla ve vodě dostatek prostoru. Klec nebo výběh vybavíme dřevěnou budkou, nejlépe s předsíňkou a prostorem pro hnízdo. Budka by se měla denně vystlat novou slámou. Vchod do budky opatříme kulatými otvory, připomínajícími noru. Otvory upravíme na velikost 20 x 24 cm a překryjeme pytlovinou.

Do plemenitby zařazujeme samičky v šesti až sedmi měsících, kdy dosahují hmotnosti 3,5 až 4 kg, zatímco samce v šesti až osmi měsících, při hmotnosti 4 až 4,5 kg. Říje se u nutrie projevuje neklidem, běháním po výběhu a častým močením, trvá 1 až 3 dny a opakuje se každých 28 dní. Samice mívají dva vrhy do roka. Nutrie mívá 3 až 7 mláďat, která se rodí osrstěná a po narození hned vidí a slyší. Kojena jsou 2 až 3,5 týdne, poté je matka přirozeně odstaví. Samice se v chovu nechávají do 4 let, samci do 6 let. Pokud má matka málo mléka, pak přikrmujeme mláďata vařenicí z ovesných vloček a mléka. U nutrií je výhodou, že bezprostředně nereagují na příbuzenskou plemenitbu, přesto déle trvající nebo častější příbuzenská plemenitba může být příčinou poklesu plodnosti. Dospělé nutrie krmíme nejlépe dvakrát denně, přičemž větší část by měly dostat večer.

Při začínajícím chovu dochází k poměrně velkým úhynům, a to i za předpokladu, že jsou dodrženy základní podmínky chovu.

Detail odstavce: Chov nutrií
Zdroj: Nutrie
Zveřejněno: 14.11.2015

NUTRIE

Maso z nutrie

Maso nutrií se vyrovná masu králičímu, kuřecímu a telecímu. Po biologické stránce je dokonce lepší. Má krásně růžovou barvu a chuťově je naprosto vynikající. Při pečení je mnohem lepší než třeba králičí maso, protože tak nevysychá. V současné době se na světovém trhu významně zvyšuje zájem o toto maso, u nás však prozatím prodej vázne kvůli nedokončené legislativě. K prodeji masa z nutrií musíte mít povolení od ministerstva zemědělství. Maso můžete mít bez povolení pouze pro vlastní potřebu. V současné době se na světovém trhu významně zvyšuje zájem o toto maso. Pro výrobu masa je velmi důležité znát i růstové schopnosti zvířat, protože je nezbytné, aby nutrie dosahovaly porážkové hmotnosti v co nejkratší době. Kromě toho je to výhodné i pro produkci kožek, zvířata s rychlejším růstem budou mít v době kožešinové zralosti vyšší hmotnost, a tedy i větší kožky. Pro dosažení rychlejšího růstu a kvality masa je však nutné zajistit odpovídající výživu.

Maso z nutrií je možné koupit pouze u prodejců, kteří mají patřičná povolení. Cena masa se pohybuje od 180 Kč/kg. V současné době se toto maso nedá koupit v řeznictví, asi i z toho důvodu, že chov nutrií u nás není ještě tak rozšířený.

Detail odstavce: Maso z nutrie
Zdroj: Nutrie
Zveřejněno: 14.11.2015

ČMELÁK

Potrava

Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.

Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.

Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...

Detail odstavce: Potrava
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

NUTRIE

Recepty

Maso z nutrie se dá připravovat na různé způsoby (vaření, pečení, smažení i dušení). Jedná se o velmi dietní maso, v 80. letech bylo hojně podáváno v nemocnicích. Zde jsou pro inspiraci dva recepty:

Nutrie pečená po staročesku

Suroviny: 1 nutrie, 0,5 kg vepřového bůčku s kostí, ½ lžičky mletého zázvoru, 2 stroužky českého česneku, ¼ lžičky pepře, sůl a voda na podlití.

Postup: Nutrii očistíme, zbavíme tuku a naporcujeme. Bůček nakrájíme na kousky podle kostí. Maso potřeme česnekem, který je utřený se solí, okořeníme a dáme do pekáče. Maso podlijeme a pečeme pod poklicí asi 45 minut v troubě předehřáté na 190 °C. Poté odstraníme poklici a maso dopečeme dozlatova, během pečení maso přeléváme vypečenou šťávou.

Nutrie pečená v marinádě

Suroviny: 1 nutrie, sůl, voda. Marináda: 200 ml vody, 100 ml oleje, lžička pepře, lžička soli, lžička mleté papriky, 2 lžíce kečupu, 2 lžíce plnotučné hořčice, 2 stroužky českého česneku, 2 cibule.

Postup: Cibuli a česnek pokrájíme na jemno a smícháme se surovinami na marinádu. Do připravené marinády naložíme očištěnou a naporcovanou nutrii, kterou jsme osolili. Vše vložíme do pekáče, který dáme přes noc do lednice. Takto připravené a odložené maso vložíme do trouby předehřáté na 200 °C, pečeme pod poklicí cca 40 minut, maso trochu podlijeme, poté maso odkryjeme a pečeme dozlatova při teplotě 170 °C, během pečení maso přeléváme vypečenou šťávou.

Detail odstavce: Recepty
Zdroj: Nutrie
Zveřejněno: 14.11.2015

ČMELÁK

Hnízdo čmeláků

Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.

Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.

V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.

Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození pomáhají královně s dalším rozvojem čmeláčího společenství a hlavně okamžitě přinášejí nektar a pyl z přírody. Královna pak brzy přestane úl opouštět. Postupně se líhne víc dělnic. S přibýváním dělnic v hnízdě roste i přísun potravy. Každá další generace larev má tedy potravy více, a tak jsou i dělnice větší a zdatnější. Na vrcholu vývoje společenstva bývá podle druhu čmeláků v hnízdě několik desítek až stovek dělnic. Rovněž podle druhu čmeláků se od června do září začínají objevovat pohlavně dokonalí jedinci – krásné mladé samičky a samečci-trubci. Samečci se rodí nejen z matčiných vajíček, ale i z vajíček dělnic.

Vztah mladých samiček, kterých bývá v hnízdě i několik desítek, k matce je přátelský. Jsou zaznamenány případy, kdy dokonce matce pomáhají s péčí o plod a s potravou. Přesto však po oplození a vykrmení nektarem a pylem mladé samičky hnízdo postupně opouštějí a ukryjí se v zemi, kde přezimují v malé komůrce, kterou si vyhrabou. Stejně tak trubci a dělnice postupně opouštějí úl a během podzimu zemřou stářím v přírodě. Některé dělnice spolu se starou královnou zahynou v úlu. Stará královna podle přírodních zákonů nemůže přežít do jara. Na jaře začne celý cyklus díky přeživším mladým královnám znovu.

Detail odstavce: Hnízdo čmeláků
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

NUTRIE

Co je to nutrie

Nutrie patří k poměrně nenáročným býložravcům. Původně osídlovaly Paraguay, Brazílii a Argentinu, kde žijí dodnes volně kolem velkých vodních toků, u nichž tvoří početné rodiny a velké kolonie. Odtud pak byly rozšířeny do celého světa. U nás se nejvíce chovaly v 70. a 80. letech, především jako kožešinová zvířata. V dnešní době se chovají pro velmi kvalitní a dietní maso.

Potrava nutrií – přes léto je základem krmné dávky zelená píce (nejkvalitnější je vojtěška). Při krmení sekanou travou je potřeba dávat pozor na zapaření. Nutrie rády okusují kukuřičné klasy, neopovrhnou pařenými brambory s travní řezankou, které zaprášíme šrotem a přidáme vitamíny a minerály. Nadměrné dávky okopanin a zeleniny u nich způsobují průjmová onemocnění a záněty žaludku. Z jadrných krmiv se nejčastěji zkrmuje pšenice, ječmen, kukuřice a oves, a to celé nebo jako sešrotovaná zrna či otruby. K okusu předkládáme dřeviny, nejoblíbenější dřevinou nutrií jsou větvičky maliníku, mladé výhony dubu i břízy. Dobře přijímají větvičky ovocných stromů, naopak bez povšimnutí minou větévky jehličnanů a černého bezu. Doplňkem stravy jsou minerály a sůl. Jako přídavek dáváme suché pečivo. Velmi důležitá je hygiena krmení. Pečivo ani zelenina nesmí být plesnivé či nahnilé. Krmnou řepu a mrkev je lépe oprat od hlíny. Protože jsou nutrie od přírody vázány na vodu, chtějí se v napájecích nádobách koupat, lze proto použít kolíkové napáječky. Denní krmná dávka pro dospělou samici (včetně ohryzu) by neměla přesáhnout 1,2 kg. U nutrií je hlavním místem trávení slepé střevo (zde se u nich projevila cekotrofie – zvířata požírají natráveninu z vlastního tlustého a slepého střeva bohatou na živiny a vitamíny, prvotní výkaly projdou znovu celým zažívacím traktem), kde probíhá mikrobiální fermentace vlákniny. Nutrie špatně tráví krmiva s vysokým obsahem vlákniny, jako je vojtěška.

Nutrie dorůstá běžně hmotnosti 5 až 10 kg (výjimečně až 15 kg) a celkové délky 80 až 90 cm, z čehož 25 až 40 cm připadá na ocas. Je přizpůsobena k vodnímu způsobu života, a to zejména kvalitní hustou srstí a plovacími blánami na zadních končetinách. Její téměř lysý a ke konci se zužující ocas je na průřezu kulatý. V poměru k celkové tělesné velikosti má nutrie malé oči a boltce. Rty nutrie se uzavírají až za řezáky, což jí umožňuje hlodání potravy i pod vodou. Zcela ojedinělé je umístění 4 až 5 párů mléčných bradavek vysoko na bocích v přední části těla, díky čemuž dokáže kojit mláďata i ve vodě. Řezáky jsou silné a zpředu svítivě oranžové, stoličky mají velmi vysoké korunky. Pravým životním prostředím nutrie jsou močály, bažiny a podmáčené břehy vodních toků či nádrží.

Populace nutrií se zvětšuje nebo zmenšuje podle počasí, je-li příliš krutá zima, nutrie trpí omrzlinami a hynou, je-li však zima mírná, nutrie se množí a zvětšují svůj areál rozšíření směrem k severu.

Detail odstavce: Co je to nutrie
Zdroj: Nutrie
Zveřejněno: 14.11.2015

ČMELÁK

Čmelín

Čmelín si můžete při troše zručnosti vyrobit sami, ale je možné si jej zakoupit. Na trhu jsou čmelíny keramické s designem starých úlů, dřevěné, čmelín s pohledovým okénkem a dřevocementový čmelín. Ten nejen výborně izoluje a má zajímavě vymyšlený vletový otvor, ale dá se i dobře vyčistit.

Při výrobě vlastního dřevěného čmelína je určitě dobré vědět, že by měl mít vnitřní rozměr v x š x d – 20–25 x 25–30 x 25–30 cm a prkna by měla mít šířku minimálně 2 cm. Prkna musí těsnit, jinak hrozí nebezpečí umrznutí plodu při jarních mrazících nebo snazší vniknutí parazitů. Pro lepší regulaci teploty ve čmelínu se také doporučuje z vnější strany připevnit ke stěnám a podlaze čmelína polystyren. Pro vchodový otvor (případně s ochrannou klapkou) a větrací otvor vyřízneme v polystyrenu příslušné otvory nebo potřebný souvislý kolmý pásek. Od vchodu se vede úlem při straně a pak v pravém úhlu při boční stěně asi 3–4 cm od konce zadní stěny tunýlek o světlosti cca 2,5 cm. Ten můžeme snadno nahradit elektrikářským „husím krkem“ o světlosti nejlépe 1,8 cm, který se ohne a připevní ke stěnám. Tunýlek není nutný, ale královna přijme útulek s delším a lomeným vchodem raději, neboť se v takovém čmelínu cítí bezpečněji. Z vnější strany čmelína se pod vletový otvor umístí česno (přistávací a vzletová ploška) tak, aby mělo plochu asi 5 x 3 cm. Pokud plánujete v budoucnu instalovat ochranou klapku, je účelné, aby česno mělo velmi podobné rozměry přistávací plochy. Střecha úlu by měla být dobře přiléhající dřevěná deska, dobré je pod ni vložit silnou látku, která odstraní netěsnosti a úlek lépe tepelně izoluje. Je velmi účelné ještě navíc přikrýt střechu něčím, co zabrání provlhnutí, nebo dokonce prosáknutí dřevěné střechy deštěm, například kusem linolea nebo silného igelitu.

Pokud si zakoupíme již hotový čmelín, tak je vše snadnější, přesto i tyto čmelíny se doporučují v případě velmi chladného anebo naopak extrémně teplého počasí více izolovat.

Musíme sami umělý čmelín čmelákům vyplnit do ¾ prostoru teplodržným materiálem tak, aby přístup k hnízdu byl od konce vchodové rourky volný. Protože královny zejména některých druhů a jejich první dělnice si tento materiál stmelí cca na ½ prostoru, není vůbec na škodu naplnit vnitřní prostor čmelína tímto materiálem ještě více, ale samozřejmě tak, aby se v něm čmeláci mohli volně pohybovat. Pozor také na ucpání vchodového otvoru. Obecně však platí, že je vždy prospěšnější vložit materiálu více než méně. Čmeláci jsou tak lépe chráněni před extrémy počasí. K vyplnění je možné zakoupit speciální výplň čmelínů nebo použít krejčovskou vatu (například dříve běžně používaná podšívka nebo vycpávky ramen kabátu). Pozor však na naftalín a silonové náhražky v podšívkách i vycpávkách. Nesmí se používat ani běžná vata, ve které se mohou čmeláci zamotat a zemřít. Krejčovskou vatu jde do jisté míry nahradit surovou bavlnou, koudelí, rozcupovanými vatovými izolačními pásy na vodovodní potrubí, hoblinami, nastříhanými hadrovými kousíčky se suchým mechem a trochou suchého listí nebo sena, myším hnízdem a podobně. Rozhodně neplníme čmelín pískem. Neměli bychom také používat žádné syntetické materiály. Čmeláci totiž výstelku při stavbě hnízda usilovně zpracovávají, trhají a žvýkají, což s umělými materiály moc nejde. Náplň roztrháme na jemné chmýří, takže vznikne načechraný kopeček. Od konce vchodové rourky do hnízda vytvoříme prstem otvor jako imitaci myšího vchodu do hnízda – a čmelín je připraven.

Detail odstavce: Čmelín
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

ČMELÁK

Čmelák

Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.

Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.

Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.

Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.

Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.

Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.

Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.

Detail odstavce: Čmelák
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016

ČMELÁK

Péče o čmeláky

Usazení se zdařilo, samičku občas vídáme přilétat do úlu obtěžkanou pylem, takže lze úl považovat za obsazený. Nyní nezbývá než věřit, že se samičce nepřihodí nic neblahého a že zdárně vychová 1. generaci dělnic.

Během prvního týdne po usazení úl neotvírejte a nesnažte se v substrátu nalézt hnízdo. Pokud jste nuceni doplňovat krmivo do napajedla, počínejte si s nejvyšší opatrností. Je-li střecha příliš těsně přisedlá k jeho stěnám a musíte použít sílu k jejímu sejmutí, pravděpodobně samičku vyrušíte, takže o sobě dá vědět hlasitým bzučením. Pokud se vyleká příliš, úl opustí. Jestliže je příznivé počasí a samička nalezne dost potravy v přírodě, raději krmivo nedoplňujte a neriskujte osiření hnízda.

Druhý či třetí týden už lze do úlu nahlédnout bez obav a pokusit se nalézt hnízdo. Počínejte si však s krajní opatrností, protože je to stavba velmi křehká, kterou navíc samička v některých případech obětavě brání. Pokud budete chtít i později pozorovat vývoj kolonie, bude zapotřebí zakoupit včelařské pomůcky – přinejmenším klobouk či kuklu a rukavice. Čmeláci totiž hnízdo proti vetřelcům brání mnohem usilovněji než domestikované včely, takže je nutno se připravit na několik nepříjemných bodnutí. To je zapříčiněno i tím, že hnízdo je často kompaktní voskovou koulí, do které nelze nahlédnout jinak než jejím narušením shora, což čmeláci pochopitelně „nesou nelibě“. Hlavně v pozdějších fázích vývoje společenstva lze otevíráním hnízda napáchat značné škody, protože buňky s larvami sdílejí stěny s povrchovou stěnou hnízda a při narušení se z ní „vysypou“. Takové larvy čmeláci do buněk znovu nevracejí, ale odnášejí je pryč z úlu.

K utišení dělnic bránících kolonii nepoužívejte včelařský kuřák. Vykuřování je pro čmeláky zhoubné. Zpočátku postačí svrchní kontrola stavu hnízda. Pokud vše proběhne zcela optimálně (což se stává spíše výjimečně), představuje péče o čmeláky pouze doplňování krmiva v období dlouhotrvajícího nepříznivého počasí (dešťů či sucha), popřípadě odvětrávání úlu v parném létě.

Čmeláci jsou daleko více schopni násadu zahřívat než ochlazovat. Proto úl nikdy neumisťujte na přímé slunce. Optimální je stín či polostín. Pokud stoupne teplota v úlu nad 30 °C, čmeláci začínají usilovně větrat. Stoupne-li nad 45 °C, larvy i kukly uhynou. Že v úle příliš stoupla teplota, poznáte snadno: jedna či více dělnic sedí přichycených k letáku a křídly vhánějí do vletového otvoru vzduch. Mnoho dalších činí totéž uvnitř úlu. Přichyceny k substrátu či stěnám se snaží máváním křídel zvýšit cirkulaci vzduchu v úle. V takových případech stačí vyjmout vnitřní víko, nahradit je rámečkem se sítí proti hmyzu a střechu podložit například špejlemi, aby do úlu mohl vzduch. V extrémně parném létě je zapotřebí větrat i úly umístěné ve stínu. Jednou za čas je vhodné vyčistit napajedlo a odstranit silně znečištěné části hnízdního substrátu.

Detail odstavce: Péče o čmeláky
Zdroj: Čmelák
Zveřejněno: 5.6.2016