Galgán ozdobný pochází z jižní Asie, patří mezi trvalky, dorůstá výšky 2–4 m, pod zemí vytváří oddenek. Listy mají mečovitý tvar, dorůstají délky 30–70 cm a šířky 6–15 cm. Kvete v převislých, 10–30 cm dlouhých hroznech. Barva kvítků je z vnější strany bílá, průhledná a narůžovělá, vnitřní žlutá s červeným žilkováním. Málokdo ví, že tato rostlina je výborná i jako koření. Kdo má v oblibě jihoasijskou kuchyni, musí mít galgán bezpodmínečně doma.
Co je to galgán ozdobný
Galgán ozdobný, známý také jako siamský zázvor, je vytrvalá bylina s aromatickým hlíznatým oddenkem, 2–4 m vysoká, listy má celokrajné, podlouhle kopinaté, 30–70 cm dlouhé, květenství je koncové, až 30 cm dlouhé, květy souměrné, různoobalné, celá koruna bývá až 3 cm dlouhá, listeny tenké, průsvitné, bílé, pysk je žlutý s červenými proužky a červeným jícnem, vytvořen dvěma přeměněnými tyčinkami. Plodem je kulovitá, oranžově červená bobule. Celý rod zahrnuje více než 200 druhů.
Galgán ozdobný pochází ze stejné čeledi jako zázvor, patří tedy do čeledi zázvorovité. Má aroma připomínající zázvor a citron, je ale podstatně jemnější než zázvor. Jako koření je vhodný na zeleninu, do bramborové polévky a na pečené maso. S oblibou se používá jako náhražka pepře. Výborně chutná jako koření na vaření pikantních i sladkých pokrmů, například curry jídla, polévky, drůbež, jehněčí, ryby a mořské plody. Sklízí se jeho oddenek, který se nakrájí přibližně na 10cm kousky a suší se. Do Evropy se jako koření dostal v 7. století a proslavil se hlavně ve středověku.
Smil italský je známý také pod názvem italské maggi či kari bylinka, v anglickém jazyce se nazývá curry plant. Bylina je nejaromatičtější po dešti. Možná znáte smil i ze suchých vazeb, v nichž doslova svítí jeho žluté květenství. Díky tomu, že si po usušení zachovává nepoškozený vzhled a barvu, se mu říká i nesmrtelka. Tato rostlina z čeleď hvězdicovité má keřovitý, kompaktní a mírně převislý vzrůst a její stříbřité zbarvení stonků i listů ji doslova předurčuje k dekorativním účelům. Kvůli chuti připomínající kari se zase smil využívá při přípravě orientálních pokrmů. Koření se jím rýže, velmi vhodný je do jídel z drůbeže a ryb, do grilovacích marinád, majonéz, polévek, omáček, zeleninových i masitých pokrmů. Celoročně lze přidávat jeho čerstvé či usušené lístky do řady pokrmů, oblíbený je zejména do polévek místo maggi. Provoní také brambory. Má podobně hořkou chuť jako pelyněk nebo šalvěj.
Rozmarýn lékařský pochází ze Středomoří, ale byl nejspíš známý již ve starém Egyptě. Je to bylinka mnoha možností – hezky voní a vypadá, lze ji tedy využít jako dekorativní rostlinku, ale zároveň má mnoho vlastností, které se uplatní v kuchyni, v bylinkářství i v kosmetice.
Význam rozmarýnu v provensálském koření je, že má dezinfekční a antiseptické účinky, povzbuzuje oběhový systém, zlepšuje prokrvení všech částí těla včetně mozku, čímž posiluje paměť a soustředění, uklidňuje a mírní nervové vyčerpání.
Bazalka
Bazalka pravá je jednoletá bylina, která patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), přičemž existuje asi 60 druhů. Původně pochází z tropů Afriky a Asie. Dorůstá do výšky 15 až 60 cm, sklízí se v období dubna až října, ale nejlepší je listy sklízet před rozkvětem, neboť po odkvětu jsou listy tuhé a trpké. Kvete v období července až září. Bazalka je velmi aromatická jednoletá bylina, která je díky svému všestrannému použití velmi oblíbená. Můžete ji používat v kuchyni, léčitelství anebo jen tak na okrasu.
Význam bazalky v provensálském koření je ten, že podporuje chuť k jídlu, má zklidňující účinky, snižuje hladinu glykémie. Kromě výborné chuti obsahuje bazalka také vitamíny, minerální látky a ostatní bioaktivní látky.
Tymián
Tymián patří mezi rostliny z čeledi hluchavkovité. Jeho název pochází z řeckého slova thymos, což znamená odvaha, síla, mužnost, případně kouřová oběť, kouření, či lidská duše. Starověcí Egypťané používali silici tymiánu k balzamování svých zesnulých. V Aténách ho pěstovali Řekové, kteří tvrdili, že tymián jim dodává sílu a osvěžení. Zároveň tymián využívali jako obětní bylinu do kadidel, která nepřetržitě hořela na oltářích chrámů. Římští vojáci si z něj připravovali koupel proto, aby získali odvahu a získali sílu. Významný římský básník Vergilius píše o tymiánu jako „o prostředku prodlužující trvanlivost masa“. Ve středověku se připravovali z tymiánu velmi lahodné omáčky, do jednotlivých pokrmů se přidával podrcený spolu se solí. Zároveň ho v tomto období považovali lidé za magickou rostlinu, a tak ji přidávali do kadidel a připravovali z ní posilující a povzbuzující nápoje. Dokonce věřili, že zažene noční můry a pomůže lidem spatřit a poznat skřítky. V tomto období nosili tymián na svých svršcích vysoce postavené ženy, které jím obdarovávali rytíře odcházející na křižácké výpravy.
Význam tymiánu v provensálském koření je ten, že je přírodním antibiotikem.
Majoránka
Majoránka zahradní je vytrvalá keřovitá rostlina až 20 cm vysoká, která kvete od července do září.
Jaterník podléška je nízká, 5 až 25 cm vysoká vytrvalá bylina s plazivým oddenkem, ze kterého vyrůstají přízemní, dlouze řapíkaté, hluboce vykrojené celokrajné listy, listová čepel je rozdělena na tři vejčité laloky. Jsou tmavozelené, naspodu světlejší a jemně plstnaté, ve stáří jsou kožovité a lysé. Staré listy přezimují, mladé vyrůstají až po odkvětu. Jaterník podléška je lesní bylina kvetoucí modře brzy na jaře. Květy vyrůstají na chlupatých červenohnědých květonosných stvolech, kterých je na jedné rostlině až devět. Květy jsou podepřeny třemi podpůrnými listeny, které připomínají kalich, jsou oboupohlavné, většinou blankytně modré nebo fialové, vzácněji růžové nebo bílé, okvětních lístků bývá 5 až 10. Pestíky a tyčinky, kterých je velké množství, jsou umístěné na široce kuželovitém květním lůžku. Jaterník je opylován hmyzem, v případě potřeby je i samosprašný. Květy jaterníku se k večeru a při dešti sklánějí dolů a zavírají se. Během osmidenní doby kvetení se květní plátky prodlužují na dvojnásobek své původní délky. Jaterník kvete od dubna do května. Plodem je zobovitá nažka, na bázi s masíčkem s olejovitou kapalinou, která láká mravence. Rostlina je totiž myrmekochorní, to znamená, že šíření semen zabezpečují právě mravenci.
Dříve se jaterník užíval při onemocnění jater, a to kvůli tvaru listů. Z této léčivé rostliny se používá hlavně list, někdy i s květem, mladé listy bez řapíků se sbírají těsně po odkvětu a suší se přirozeným teplem. Bylina se používala ve formě odvaru jako močopudný prostředek nebo při žlučníkových kolikách, dnes již existují účinnější prostředky. Sloužil také k zastavení krvácení. Nálev se využíval jako prostředek pro usnadnění odkašlávání, při onemocnění dýchacích cest, zevně jako kloktadlo. V minulosti se bylina používala také jako náhražka černého čaje.
Rozchodník velký (Sedum telephium) je až 70 cm vysoká vytrvalá bylina, má hlízovitý kořen, lodyhy dužnaté, v horní části větvené. Listy jsou dužnaté, lžícovitě prohnuté. Kvete drobnými, světle žlutozelenými květy ve vrcholičnatém květenství, a to od července do září. Plodem je měchýřek, který se otevírá jen za deště. Roste ve světlých lesích s mělkou, kamenitou, suchou půdou, dále ve skalních štěrbinách, na štěrkových náspech, někdy i v příkopech či na orné půdě. Vyskytuje se roztroušeně. V minulosti se používal v lidové medicíně, zejména jako bylina na rány. Občas se pěstuje také v zahradách, využívá se především v jejich přírodně koncipovaných částech.
Medvědí česnek roste v přírodě volně. Obvykle se vyskytuje ve stinných a vlhčích místech s bohatým porostem. Nejčastěji se jedná o lužní a listnaté lesy, oblasti kolem potoků nebo v úpatích svahů. Medvědímu česneku se daří v písčitohlinitých až jílovitých půdách, v nichž se dobře drží voda. Můžeme ji ale najít i v zahradách a parcích, kde je pěstována jako okrasná rostlina, stačí k tomu rostlinu dostatečně zalévat. Nejlépe se mu v zahradě bude dařit někde v polostínu pod keři, nebo stromy.
Druhy medvědího česneku
Znalci této rostliny jistě vědí, že není medvědí česnek jako medvědí česnek, protože existují dva druhy, které si jsou velmi podobné. Liší se jen květní stopkou. Medvědí česnek ukrajinský ji má hladkou a medvědí česnek pravý má bradavky. V České republice ukrajinský medvědí česnek roste nejčastěji na Moravě.
Doba květu medvědího česneku
Mnoho lidí zajímá, kdy roste tato léčivá bylina. Medvědí česnek se řadí k rostlinám, které vyrůstají brzy na jaře (dokonce dříve než na stromech začnou růst listy). Během jara nejenže rostlina vykvete a má své plody, ale také její nadzemní část umírá (záhy poté co má plody). Obvykle kvete zhruba ke konci května. Že v lesích (nebo v zahradách) roste medvědí česnek, se v době květu lehce pozná podle vůně, která je velmi silná. V létě již není rostlina viditelná. Její jarní růst je daný i tím, že bylina potřebuje dostatek světla, kterého v lese po olistění stromů pak tolik není, takže medvědí česnek „musí“ stihnout vyrůst dřív než se na stromech listy objeví.
Koriandr se využívá nejen v léčitelství, ale i v gastronomii jako koření, v podstatě představuje jednu z mála kulturních plodin, které lze v kuchyni zužitkovat úplně celé. Kromě semen koriandru se totiž používají i koriandrové listy a kořen. Rostlina sice jako celek páchne, ale listy koriandru mají chuť anýzu, kořen je pak intenzivnější a semínka koriandru mají nasládlou až ostře kořenitou palčivou chuť připomínající pomerančovou kůru a skořici. Pokrmům dodají příjemnou vůni a lehce nasládlou chuť, proto koriandr velmi často tvoří součást směsí kari koření.
Koriandr je velmi oblíbený v indické kuchyni, a to jak v mletém stavu, tak i celý nebo drcený. Často bývá i součástí arabské kuchyně. Nejčastěji ho najdete v marockých specialitách z jehněčího nebo kuřecího masa. V Evropě se pak koriandr nejčastěji používá při pečení chleba nebo pečiva, často v kombinaci s kmínem. Aroma koriandru se využívá i při výrobě klobás nebo při pečení masa a ryb. V české kuchyni je například oblíbená kombinace koriandru a hub, najdeme jej tedy i v receptech na houbovou omáčku, polévku. Používá se i k nakládání hub a jiné zeleniny (červená řepa a okurky), přidává se do chleba, který tak činí stravitelnější, je klasickou přísadou do perníku, uzenářských výrobků, při přípravě jehněčího, vepřového a hovězího masa či ryb. Využití nachází rovněž ve výrobě alkoholických nápojů včetně vín.
V léčitelství se využívají listy a plody koriandru. Tato bylina obsahuje silice, třísloviny, linalon, mastné oleje, kumariny (proto ho nesmí užívat lidé s poruchami srážlivosti krve), vitamin C, geraniol, geranylacetát, gamma-terpinen. Linalon, obsažený v koriandru, omezuje růst bakterií a hub, tedy původců mnohých onemocnění u člověka. Hlavní využití koriandru spočívá v jeho vlivu na trávicí trubici, látky v něm obsažené ulevují při nadýmání a pocitu plného žaludku, mírní žaludeční nevolnost a křeče, povzbuzují chuť k jídlu. Při nemocech dýchacích cest podporuje vykašlávání. Má také příznivé účinky na nervovou soustavu.
Na vnitřní použití je tedy čaj z koriandru, často spolu s kmínem, který by vám měl pomoci při bolestech břicha a pocitu plnosti či nadýmání. Zevně se koriandr používá ve formě obkladů k ošetřování vředů nebo jako mazání při onemocněních kloubů. V takzvaném karmelitském lihu pak při revmatismu a bolestech v kloubech. Inhalace výparů z vařícího se drceného koriandru užíváme při chronické rýmě, spojené s chronickým katarem horních cest dýchacích. Dle potřeby se inhaluje jednou až dvakrát denně po 5 až 10 minutách.
Calocephalus lacteus je vytrvalá bylina patřící rovněž do čeledi hvězdicovitých. Dorůstá do výšky 5–7 centimetrů prostřednictvím oddenků, které se rozrůstají do šířky, čímž vytváří husté rohože vhodné jako pokrytí půdy. Šedé listí této rostlinky zajímavě ozvláštní váš záhonek a bíložluté kulovité květy na sebe upozorní od pozdního jara do začátku podzimu. Tento druh lze pěstovat kdekoliv a v jakékoliv půdě, od písčité až po jílovitou. Lépe roste na sluníčku či v polostínu. Dává přednost vlhké půdě, ale vydrží i období sucha. Ve volné přírodě dorůstá do výšky 10–30 cm a může být 1 až 1,5 m široký.
Máta vodní (Mentha aquatica) – jejím domovem se stala Evropa, Asie i Afrika. Bylina vytvářející výběžky dosahuje výšky 20–60 cm, má vejčité až elipsovité listy tmavě zelené barvy, která občas přechází do červenohnědé. Od června do října můžeme vidět její květenství v podobě hustých kulatých hlavic světle fialové až růžovofialové barvy. Máta vodní rychle roste, proto je třeba jí pravidelně zastřihovat výběžky.
Máta peprná (Mentha piperita) – rostliny rodu máty se snadno kříží a máta peprná je kříženec máty vodní a máty klasnaté nebo máty zahradní. V Evropě se s úspěchem používá už nejméně 1 000 let. Slouží k ochucení likérů, jako je Chartreuse a Créme de Menthe, a hojně se pěstuje k výrobě oleje. Máta je výborný lék na zažívání a na látkovou výměnu, její olej je vhodný při respiračních obtížích a na kožní onemocnění. Má znamenité účinky v chladivých lécích na bolest a na některé typy bolestí hlavy a migrén.
Máta rolní (Mentha arvensis) – vytrvalá aromatická rostlina dorůstající výšky 10–50 cm. Má plazivé podzemní výběžky, přímou nebo na bázi vystoupavou lodyhu, odspodu větvenou. Listy jsou řapíkaté, vstřícné, křižmostojné, vejčité. Květenství je lichopřeslen vyrůstající v paždí horních listů, květy jsou drobné, světle růžové. Plody jsou tvrdky umístěné na dně kalichu. Rostlina kvete od července do září. Roste v polích, zahradách, na březích rybníků, na cestách, ve vlhkých hlinitých půdách, na slunci nebo v polostínu. Nemá pěstitelský ani hospodářský význam.
Máta je vytrvalá bylina s hranatou lodyhou, dorůstající do výšky až 80 cm. Z lodyhy vyrůstají podlouhlé zubaté listy, podobné kopřivovým. Zpravidla jsou sytě zelené, ale někdy se, společně s lodyhou, zbarvují slabě do červena. V létě se rozvíjejí růžové až fialové květy v lichoklasech, které ale nepřinášejí žádná semena. Šíří se mnoha podzemními výběžky. Hlavní obsahovou látkou jsou silice, éterické oleje s mentolem. Máta peprná se na rozdíl od ostatních druhů mát nemnoží semenem, ale pouze kořenovými výběžky. Pro začátek si tedy musíme koupit alespoň jeden exemplář. Máta je ideální půdokryvná rostlina, rychle a silně se rozrůstající. Pokud si to nepřejete, můžete ji jednoduše vysadit do velkého květináče. V případě, že se na listech objeví rez, radikálně celou rostlinu seřízněte, rychle znovu obrazí. V chladných oblastech je doporučováno mátu na zimu přikrývat.
Rozchodník skalní (Sedum reflexum) je asi 7–12 cm vysoká vytrvalá bylina. Habitus v podstatě připomíná smrkovou větvičku. Pěstuje se jako půdopokryvná rostlina se vzpřímenou polohou stonků. Listy má našedlé, květy žluté, měchýřek (plod) se otevírá pouze za deště. Tento rozchodník také roste na suchých, slunečných místech, na skalkách. Kvete od června do července. Je mrazuvzdorný.
Rozchodník skalní obsahuje vitamín C, třísloviny, slizy, kyselinu jablečnou a vinnou, draslík a další látky. Má jemně nakyslou chuť, lze ho použít při přípravě salátů, polévek nebo pomazánek. Působí močopudně a stimuluje činnost střev. Některé rozchodníky vyrostou v novou rostlinu i z části stonku nebo z listu.
Rozchodník prudký (Sedum acre) je také známý pod českým jménem rozchodník ostrý. Toto pojmenování se vztahuje k jeho ostré, palčivé chuti, kterou se liší od ostatních u nás rostoucích druhů. Je to drobná bylina, která dorůstá při květu výšky kolem 10 cm. Má vystoupavé lodyhy dvojího druhu, a to kratší nekvetoucí, hustě střechovitě listnaté a delší řídce listnaté, kvetoucí. Listy jsou válcovité, cca 3 mm dlouhé, po odumření bělavé. Květenství se skládá ze 2 až 3 vijanů jasně žlutých květů, kterých bývá kolem pěti. Tato vytrvalá, trsnatá rostlina kvete v červnu a červenci. Plody jsou měchýřky. Druh je velice proměnlivý, rozdíly jsou patrné ve tvaru listů i vzhledu trsů. Rozchodník prudký roste dost hojně na slunných stráních, skálách, písčinách, mezích a chudých půdách od nížin po podhůří. Často je pěstován i v kultuře jako houževnatá skalnička. V minulosti byl používán také jako léčivka. Pozor, jedovatá šťáva je obzvlášť nebezpečná pro oči!
Některé pokojové rostliny jsou jedovaté a mohou způsobit značné potíže, ne-li smrt. Přitom jsou to běžné kytičky, které má většina z nás pro radost v kanceláři či domácnosti. Neznamená to, že bychom teď měli přijít domů a – pokud máme malé děti – jít od rostliny k rostlině a vyhazovat. Pravděpodobnost, že se malé děti zakousnou do hlízy bramboříku, je docela nízká, pokud hlízy zrovna nebudete mít vyndané někde na parapetu. Ale pozor u amarylisu nebo klívie, kde je jedovatá celá rostlina – a ta už je lehce dostupná. Uškubnout si kousínek listu není vůbec žádný problém. Zkrátka a dobře, je důležité o tomhle nebezpečí vědět. Když například odstraňujete list tchynina jazyku, může vám skápnout trocha tekutiny z rostliny na prst. A běžíte si hned umýt ruce?
Diefenbachie skvrnitá
Latinský název Dieffenbachia maculata ukrývá statnou, až 2,5 m vysokou rostlinu s dřevnatým, přímo rostoucím kmínkem. Listy má velké, řapíkaté, střídavé, široce eliptické, výrazně žilnaté, skvrnité nebo pruhované. Květy drobné, žluté, uspořádané v palici (v kultuře se však objevují jen ojediněle). Plodem je červená až oranžovo-červená bobule.
Diefenbachie se řadí mezi středně jedovaté rostliny. Zejména stonek, ale i jiné části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, který dráždí pokožku, oči i sliznice. Po požití rostliny se objevuje slinění, zvracení, křeče, záněty a otoky zejména v ústech, v krku a na rtech, v těžších případech se mohou vyskytnout i dýchací potíže. Postiženému je třeba podávat dostatek tekutin a je nezbytné přivolat lékařskou pomoc. Na kůži vyvolává šťáva z rostliny místní podráždění, pálení, svědění, někdy i puchýře, dostane-li se do oka, může způsobit jeho poškození nebo i dočasnou slepotu. Z těchto důvodů by se diefenbachie neměla pěstovat v bytech, kde se volně pohybují buď velmi malé děti, nebo domácí zvířata.
Pěstuje se v řadě odrůd, které se liší zejména kresbou na listech. V létě potřebují vyšší teplotu, ale ne přes 30 °C, v zimě je nejvhodnější teplota 18 až 20 °C. V létě je nezbytné chránit diefenbachie před přímým sluncem, naopak v zimě jim vyhovuje jasně osvětlené místo. Nesnáší průvan. Na jaře a v létě je důležitá častá zálivka, v zimě je dobré přísun vody poněkud omezit. K zálivce by měla být použita měkká (dešťová) voda pokojové teploty. Rostlině prospívá vyšší vzdušná vlhkost (70 až 80 %), při nižší vlhkosti je nutné rosit. Množí se vrcholovými řízky nebo řízky z kmínku o délce asi 5 cm. Vrcholové řízky zakořeňují v rašelinném substrátu při teplotách 22 až 24 °C za 4 až 6 týdnů.
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
Zantedeschia neboli kala je vytrvalá bezlodyžná bylina se silným oddenkem, která obvykle dorůstá výšky 0,6–1,4 m. Listy jsou přízemní, dlouze řapíkaté, se střelovitou čepelí, až 45 cm dlouhou a 25 cm širokou. Květenství je palice na dlouhém stvolu, podepřená bílým, nálevkovitým, až 25 cm dlouhým toulcem, jehož dolní část se překrývá; palice je téměř 9 cm dlouhá; květy jsou jednopohlavné, velmi drobné, postrádají květní obaly; na bázi palice jsou květy samičí, tvořené 3pouzdrým semeníkem; výše jsou květy samčí s přisedlými prašníky. Plody jsou bobule, v době zralosti zelené až oranžové. Zahradnicky velmi oblíbená rostlina, v subtropech a tropech často pěstovaná ve venkovních kulturách, odkud pomístně uniká do přírody; v chladnějších územích se obvykle pěstuje v květináčích. Barevné kultivary vznikly křížením s dalšími druhy rodu Zantedeschia. V lidovém léčitelství byly listy po uvaření aplikovány jako obklady, například při léčbě revmatismu.
