DĚLNICE a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Květen již svým názvem naznačuje, co že se vlastně v jeho průběhu v přírodě děje. Včelaři jej přitom řadí do období takzvaného časného léta. Všude kolem nás v tu dobu dokvétají ovocné stromy a některé květiny. V květnu dochází ke značnému rozvoji včelstva, líhne se několik set až tisíc včel denně. Vzniká rojová nálada a je také první medobraní.
Rozdělení včel
Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.
Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho, jaká činnost jí je přidělena, se dožívá ještě 7–21 dn
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození
Královna má za úkol pouze reprodukci. Vyvíjí se v největších buňkách a je nejlépe krmena. Královna ovládá ostatní včely substancí, kterou vylučuje z kusadlových žláz. Jakmile dojde k úhynu královny, utlumí se vliv substance, dělnice začnou stavět pro larvy větší buňky a začnou je krmit kvalitní mateří kašičkou. Nejdříve vylíhlá královna poté zabije ty ještě nevylíhnuté a vydá se na svatební let. Trubci jsou samečci, kteří oplodní královnu. Rodí se z menších buněk než dělnice a jejich jediným úkolem je oplození královny. Podobně jako královna jsou i trubci krmeni dělnicemi. Na konci léta se o ně dělnice přestávají starat a jsou vyhnáni z úlu.
Dělnice mají na starost ostatní práci. Jedná se o samice se zakrnělými pohlavními orgány. V případě, že ve včelstvu není královna, mohou klást neoplozená vajíčka. Některé dělnice se starají o královnu, jiné o trubce. Další část staví nové plásty. Včelky, které vidíme poletovat venku, patří také mezi dělnice. Pilně sbírají z květů pyl, nektar a medovici, které jsou základem potravy jak pro královnu, tak i pro budoucí generaci.
Když teplota vzduchu vystoupá nad šest stupňů Celsia, aktivita včel roste. Některé dělnice začnou připravovat buňky pro nastávající čas plodování. Jednotlivé včely se uvolňují z chumáče a podnikají první prolety. Z blízkého okolí přinášejí vodu, které je v úlu nezbytně zapotřebí. Jestliže venkovní teplota stoupne nad deset stupňů Celsia ve stínu, můžeme počítat s hromadným proletem včel. Včely v malých skupinách opouštějí úl. Důvodem je, že se potřebují vyprášit. Po celou zimu se ve výkalovém váčku ukládaly nestrávené zbytky potravy.
Včelař by měl na počátku tohoto období instalovat napajedla, odstranit ochranné pomůcky, informovat sousedy a zhodnotit úmrtnost.
Péče včely medonosné o plod a potomstvo je v říši hmyzu zcela ojedinělá. O potomstvo se stará jedna jediná včela samičího pohlaví (matka – královna). Ta je oplodněna jednou v životě a ze semene zásob může po dobu několika let oplodňovat desítky tisíc vajíček. Z oplozených vajíček se líhnou dělnice, z neoplozených (což je cílené) se líhnou trubci. Dělnice podle svého stáří přebírají úlohy v péči a ochraně dorostu. Mladušky, takzvané krmičky, plod krmí a ošetřují. Další dělnice (létavky) jsou odpovědné za to, že v úlu bude dostatek vody. Jiné včely se starají o to, aby se v plodišti udržela ideální teplota kolem třiceti pěti stupňů Celsia. Vývoj plodu dělnice trvá 21 dnů a trubce 24 dnů.
Včely jsou stavitelé stejně pilní jako geniální. Každý plást se skládá ze dvou vrstev buněk, obrácených k sobě zády. Vychází se z velmi tenkých zavěšených voskových mezistěn, na které jsou z obou stran dostavovány šestiúhelníkové buňky. Zavíčkované buňky s medem poznáme podle mléčně bílého lesku, buňky s pylem podle různé barvy.
Období mezi hromadným proletem a počátkem květu ovocných stromů je pro každého včelaře napínavé i obtížné zároveň. Včelař ví, že včelstvo potřebuje dostatek potravy a pylu, nedaleký zdroj vody, první čerstvý pyl a nektar a výkonnou matku. Zásahy do včelstva v této době se téměř vždy ukážou jako škodlivé a mělo by se od nich raději upustit. Jestliže je v časném předjaří vidět u česna srážející se vodu, znamená to, že včelstvo už ploduje. Pokud je do úlu přinášen pyl, necháme včelstvo v klidu, protože to je dobré znamení.
Pokud zjistíme, že včely mají málo zásob (odhadem nadzvednutím úlu), musíme přistoupit k přikrmení medocukrovým těstem.
Jarní prohlídku provedeme, až teploty stoupnou nad šestnáct stupňů Celsia, měla by se uskutečnit za slunného dne a měla by sloužit k tomu, aby se ověřily zásoby, odhadla síla včelstva a jeho rozšíření.
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měs
Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.
Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemick
Toto období začíná zpravidla v druhé polovině srpna.
Jen od jara do plného léta žijí ve včelstvu tři včelí kasty (jedna matka, několik stovek trubců a třicet až padesát tisíc dělnic). Dělnice vykonávají veškeré činnosti nezbytné k přežití, jako je sběr nektaru a pylu, přinášení vody, stavba plástů, péče o plod, čištění a obrana. Matka zajišťuje kladení vajíček, soudržnost včelstva a dělbu práce v něm. Trubci oplodňují mladé matky, což je jejich jediný úkol. V období vrcholícího léta, kdy se začne projevovat nedostatek snůšky, začnou dělnice trubce z úlů vyhánět. Včelstvo je na podzim a zimě výhradně samičí.
Včely se již v období vrcholícího léta připravují na chladné roční období. V podletí se vytváří hranice mezi letními a zimními včelami. Líhnoucí se dělnice jsou dlouhověké, zachovávají společenství přes zimu a jsou prvními aktivními včelami na jaře. Proto začíná z biologického hlediska nový včelařský rok.
Délka života včely medonosné závisí především na tom, zda se narodila jako letní, nebo zimní včela, což se projevuje péčí o plod. Letní včela se dožívá jen tří až šesti týdnů, pracuje a stará se o plod. Úkolem zimní včely je najíst se dosyta a vydržet přes zimu. Zimní včely se dožívají zpravidla pěti až šesti měsíců, mohou se dožít i devíti měsíců. K přežití zimních včel je potřeba dostatečná zásoba. Aby včelstvo úspěšně přezimovalo, musí mít na počátku zimy nejméně deset tisíc jedinců.
Péče v podletí podporuje přirozené děje ve včelstvu. Začíná po posledním medobraní a jde vůbec o nejdůležitější včelařské úkony – na nich totiž záleží, jestli včely přezimují jako dobře opatřené a silné včelstvo. Tato péče zahrnuje důkladnou prohlídku včelstva, přípravu zimního sediska, doplnění zásob na zimu a opatření proti varroáze. Ten, kdo poprvé posuzuje stav včelstva, by měl vědět, že se v každém včelstvu nalézají různé plásty. Plásty dělíme na zásobní (obsahují med nebo pyl), plodové (je zde plod) a souše (prázdné plásty). V pozdním létě plodiště tvoří většinou dva nástavky. Včelstvo by mělo mít v každém plodišti čtyři až pět plodových plástů, dohromady tedy obsednuto nejméně osm plástů. Pak si můžeme být jisti, že máme výkonnou matku a včelstvo je dost silné. V případě, že tomu tak není, můžeme včelstva zrušit nebo spojit.
Staré tmavohnědé plásty musíme vyřadit a nechat roztavit, protože jsou méně kvalitní. Tento zákrok je i prevencí proti zavíječi voskovému, což je motýl, který proniká do úlů a do úložných prostor plástů a jehož housenky ničí včelí dílo. Napadené plásty můžeme ošetřit sirnými knoty.
Doplnění zásob na zimu: včely během léta snášejí pyl a nektar. Pyl se uk
Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích plástev se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo
Jedná se o nejcennější a nejvzácnější včelí produkt, který má vliv na výkonnost člověka, působí proti vzniku civilizačních chorob, blahodárně ovlivňuje nervový a hormonální systém, zpomaluje procesy stárnutí a pozitivně působí na prodlužování a kvalitu života, má výraznou antibiotickou schopnost.
Včelí mateří kašička je výjimečná potrava, která významně podporuje dobré zdraví. Obsahuje vitamíny A, C, D a E a celý komplex vitamínů B, aminokyseliny, minerály a kyselinu nukleovou, která napomáhá buněčné regeneraci. Působí jako přírodní afrodiziakum, podporuje plodnost, imunitní systém a duševní pohodu. Mateří kašička je hustá, mléčná látka produkována včelími dělnicemi jako výživa včelí královny. Mateří kašičkou krmí včely jednak svá vývojová stadia – larvy, jednak matku po celou dobu jejího života. Tato exkluzivní potrava umožňuje včelí královně během jejího vysoce produktivního života naklást až tři tisíce vajíček denně. Včelí dělnice, které se živí obyčejným medem, žijí jen čtyři až šest týdnů, zatímco královny průměrně šest let. Hlavní ingrediencí je vitamín B5 (kyselina pantotenová), jedna z nejdůležitějších složek našeho organismu. Její deficit zapříčiňuje vyčerpanost, bolení hlavy, infekce horních dýchacích cest, citlivost na inzulin, nespavost, nevolnost a poruchy nervového systému.
Mateří kašička se získává z matečníků (buněk), ve kterých se vyvíjí budoucí matka. Ty vytváří včelstvo, které je bezmatečné, má starou matku nebo se bude rojit. Včelař tedy odstraní matku a do matečníkových misek (základ budoucí buňky pro matku) přenese jednodenní larvy. Včelstvo pocítí osiřelost a pochopí, že musí začít vychovávat novou matku – jinak by zahynulo. Přednostně se ujme larev v matečníkových miskách, protože mají větší průměr, stejně jako přirozené rojové matečníky. Najednou zvládne vychovávat i 40 budoucích matek. Včelstvo se tím jistí proti případným ztrátám. Matka se líhne ze stejného vajíčka jako dělnice (rozdíl je pouze v potravě). Larva budoucí matky dostává nadbytek mateří kašičky po celé larvální stadium. Nejvíce je kašičky v matečníku čtvrtý den po narození larvičky. V tu dobu mateří kašičku včelař odstraní a lžičkou či odsávačkou odebere, z jednoho matečníku získá cca 200 mg.
Jedná se o tradiční způsob množení včelstev. Navíc velmi levný – roj lze získat i zadarmo a nemusí se řešit rámková míra či typ úlu. Je-li roj známého původu a zůstane ve své lokalitě, jsou zdravotní rizika malá. Roj se po usazení do úlu vrhne na budování hnízda, jeho činnost je téměř k nezastavení. Zvlášť při přísunu sladiny. Problémem je věk matky – s rojem totiž odlétá stará královna. Někdy může být tak stará, že nedožije příštího jara. Také bývá velmi často nešlechtěná, tedy s některými nežádoucími vlastnostmi (sklon k rojivosti, bodavost, nízký výnos medu). Je proto vhodné si ihned objednat novou matku a nejpozději na podzim (po zakrmení) ji v roji vyměnit. Do zimy sice půjdou ještě dcery původní matky, ale na jaře následujícího roku je postupně nahradí dělnice od matky nové.
Jedná se o produkt živočišného původu. Včelí jed je čirá, bezbarvá tekutina s charakteristickou dráždivou aromatickou vůní a hořkokyselou chutí. Jed vzniká v těle samic včely medonosné jako sekret jedové žlázy, což je trubicovitá, 10 až 25 mm dlouhá, vidlicovitě zakončená žláza, která začíná produkovat jed ihned, jakmile se včela vylíhne. Žláza ústí do jedového váčku, ve kterém se jed shromažďuje. Existuje několik faktorů, které ovlivňují množství a kvalitu včelího jedu. K nejvýznamnějším patří stáří včely (16.–18. den života je dělnice fyziologicky nejzdatnější, stává se strážkyní a střeží česno, otvor do úlu, proti nepřátelům), dále bílkoviny v potravě (nedostatek bílkovin vede k malé produkci jedu a naopak) a druh včely (útočné bodavé včely versus mírné neútočné včely). Jako další faktory působí také klimatické podmínky a roční období.
Jedová žláza i jedový váček jsou součástí komplexu označovaného jako žihadlový aparát. Samotné žihadlo je chitinový mechanismus se 2 bodly opatřenými 7–12 vratizoubky, které zapříčiňují, že se žihadlo lehce zachytí v lidské kůži nebo jiném měkkém materiálu. Obě bodla se po vpichu do kůže střídavě pohybují a tak pronikají hlouběji do rány a dál do ní vstřikují jed. Často dochází u včely k vytržení celého žihadlového aparátu i s jedovou žlázou, jedovým váčkem a 10. nervovým gangliem, které aparát inervuje, což vede k tomu, že pokud se žihadlo z rány ihned nevytáhne, jed je i nadále pumpován do rány.
Včelí jed je čirá tekutina aromatické vůně, hořkokyselé chuti a skládá se z proteinů, enzymů, aminokyselin, cukrů, bionaminů, lipidů, těkavých látek i minerálních látek (měď, sodík, hořčík, vápník, fosfor, síra).
Včelí jed je pro lidský organismus toxický, zejména neurotoxický, protože brání šíření nervových impulzů. Při bodnutí včelou bychom měli rozlišovat místní toxoalergickou reakci zdravých osob a celkovou anafylaktickou a alergickou reakci přecitlivělých jedinců. Při místní toxoalergické reakci se v místě vpichu objeví zarudnutí, svědění a otok. Reakce anafylaktické a alergické jsou však mnohem vážnější a mohou vést až k úmrtí. K účinkům včelího jedu řadíme účinky baktericidní, hemolytické, hemorrhagické, místně znecitlivující, protizánětlivé a účinky snižující krevní tlak.
Mezi nejčastější formy uplatnění včelího jedu patří aplikace přirozeného žihadla, podkožní injekce, inhalace, tablety, elektroforéza nebo masti.
Ke zdravotním problémům, při kterých může být včelí jed indikován, řadíme: revmatické onemocnění svalů, revmatické onemocnění kloubů, ischias, zánět kloubů, otoky při podvrtnutí kotníku bérce, zranění šlach, vysoký krevní tlak a choroby s ním spojené, krevní sraženiny, kornat
Čmeláci se živí především nektarem z květů a díky svému dlouhému sosáku dosáhnou i k tyčince hluboko usazené mezi okvětními lístky, ke které se žádný jiný opylovač nedostane. Průměrná délka čmeláčího sosáku je 7,4 mm, je tedy o 1 mm delší než průměrný včelí sosák. Pyl si nabalují na sběrné košíčky – dlouhé tuhé chloupky na širokých zadních nohou. Za letu unesou na nohách množství pylu odpovídající až polovině vlastní váhy. Zajímavé jsou výsledky nedávného výzkumu, které ukázaly pozoruhodnou individualitu opylovací strategie čmeláků, a to nejen mezidruhově, ale i mezi příslušníky stejného druhu. Každý čmelák má vlastní styl ve výběru druhu rostlin a zvláště toho, které květy a v jakém pořadí navštíví a kolik květů mu stačí, než poletí dál. Tyto zdánlivě nedůležité rozdíly mohou výrazně ovlivnit výsledek opylení. Čmeláci vyrábějí med velmi řídký a v tak malém množství, že vystačí pouze pro jejich vlastní potřebu. Proto nemá smysl čmeláky chovat jako včely za účelem produkce medu, naopak – vzít jim i to málo, co mají, by vůči nim bylo kruté.
Potravu tvoří hmyzosnubné, medonosné rostliny, včetně těch velmi časných, a také vhodné keře a stromy. Královna a později dělnice nosí potomkům pyl bohatý na proteiny, který potřebují i pro sebe.
Následující seznam oblíbených čmeláčích rostlin rozhodně není úplný: ovocné stromy a keře, vrba jíva, ladoňka (zejména Scilla hispanica), zběhovec plazivý, hluchavky, rozmarýn, šalvěj, tymián, yzop, levandule, měrnice černá, šanta, meruzalky, plicník, brutnák, hadinec, dračík, hledík, vřesovec, česneky (i pažitka), orlíček, janovec metlatý, štírovník růžkatý, vikve, hrachor, úročník bolhoj, vlčí bob, zvonky, kostival, skalník, náprstník, kakosty, zimolez, máky, chrpa, štětka lesní, slunečnice ostrožka, topolovka, jirnice, svazenka, kyprej vrbice, hlaváč, máčka, rozchodníky, čimišník obecný, různé druhy zimolezů...
Čmelín si můžete při troše zručnosti vyrobit sami, ale je možné si jej zakoupit. Na trhu jsou čmelíny keramické s designem starých úlů, dřevěné, čmelín s pohledovým okénkem a dřevocementový čmelín. Ten nejen výborně izoluje a má zajímavě vymyšlený vletový otvor, ale dá se i dobře vyčistit.
Při výrobě vlastního dřevěného čmelína je určitě dobré vědět, že by měl mít vnitřní rozměr v x š x d – 20–25 x 25–30 x 25–30 cm a prkna by měla mít šířku minimálně 2 cm. Prkna musí těsnit, jinak hrozí nebezpečí umrznutí plodu při jarních mrazících nebo snazší vniknutí parazitů. Pro lepší regulaci teploty ve čmelínu se také doporučuje z vnější strany připevnit ke stěnám a podlaze čmelína polystyren. Pro vchodový otvor (případně s ochrannou klapkou) a větrací otvor vyřízneme v polystyrenu příslušné otvory nebo potřebný souvislý kolmý pásek. Od vchodu se vede úlem při straně a pak v pravém úhlu při boční stěně asi 3–4 cm od konce zadní stěny tunýlek o světlosti cca 2,5 cm. Ten můžeme snadno nahradit elektrikářským „husím krkem“ o světlosti nejlépe 1,8 cm, který se ohne a připevní ke stěnám. Tunýlek není nutný, ale královna přijme útulek s delším a lomeným vchodem raději, neboť se v takovém čmelínu cítí bezpečněji. Z vnější strany čmelína se pod vletový otvor umístí česno (přistávací a vzletová ploška) tak, aby mělo plochu asi 5 x 3 cm. Pokud plánujete v budoucnu instalovat ochranou klapku, je účelné, aby česno mělo velmi podobné rozměry přistávací plochy. Střecha úlu by měla být dobře přiléhající dřevěná deska, dobré je pod ni vložit silnou látku, která odstraní netěsnosti a úlek lépe tepelně izoluje. Je velmi účelné ještě navíc přikrýt střechu něčím, co zabrání provlhnutí, nebo dokonce prosáknutí dřevěné střechy deštěm, například kusem linolea nebo silného igelitu.
Pokud si zakoupíme již hotový čmelín, tak je vše snadnější, přesto i tyto čmelíny se doporučují v případě velmi chladného anebo naopak extrémně teplého počasí více izolovat.
Musíme sami umělý čmelín čmelákům vyplnit do ¾ prostoru teplodržným materiálem tak, aby přístup k hnízdu byl od konce vchodové rourky volný. Protože královny zejména některých druhů a jejich první dělnice si tento materiál stmelí cca na ½ prostoru, není vůbec na škodu naplnit vnitřní prostor čmelína tímto materiálem ještě více, ale samozřejmě tak, aby se v něm čmeláci mohli volně pohybovat. Pozor také na ucpání vchodového otvoru. Obecně však platí, že je vždy prospěšnější vložit materiálu více než méně. Čmeláci jsou tak lépe chráněni před extrémy počasí. K vyplnění je možné zakoupit speciální výplň čmelínů nebo použít krejčovskou vatu (například dříve běžně používaná podšívka nebo vycpávky ramen kabá
Včelí vosk je produktem trávicího procesu včely medonosné. Vzniká činností voskových žláz, které má včela dělnice vyvinuty párově na 3.–6. článku/kroužku břišní šupinky (eternitu) zadečku svého těla. Matka a trubci voskové žlázy nemají.
Břišní šupinky zadečkových kroužků se skládají ze dvou částí. Na zadním dílu každého kroužku jsou dvě uprostřed od sebe oddělená „vosková zrcadélka“ nepravidelného tvaru. Zadní díl šupinky je jednotný a zbarvený jako ostatní chitin.
Vosková zrcadélka mají větší počet velmi drobných mikroskopických otvůrků, jimiž proniká ven vylučovaný žlázový sekret, který na vzduchu ihned tuhne v bezbarvé voskové šupinky. Udává se, že jedna vosková šupinka váží 0,6–0,8 mg.
Nejvyšší aktivitu v produkci vosku včely vyvíjejí za příhodných podmínek ve 12.–18. dni svého života, tedy v období, kdy jsou označovány jako takzvané stavitelky. Jsou-li však k tomu donuceny, produkují vosk i v jiném období.
Podmínky, které včelstvo a jeho stavitelky potřebují pro produkci vosku, jsou: silné včelstvo, dostatek mladých včel, dostatečný přínos sladiny a pylu, teplota v úlu 35 °C, dostatečný prostor pro stavbu.
Zachování rodu je základní myšlenkou každého včelstva. V momentu, kdy příroda otevře svůj roh hojnosti, včely se v úlu začnou silně množit a nosit do něj velké množství zásob. Pokud překročí hranici kapacity úlu, rozhodnou se rozdělit rojením. Tomuto aktu předcházejí dlouhodobé přípravy. Jednak matky omezí kladení nových vajíček a včely připraví velké množství matečníkových misek, do kterých donutí matku položit oplozená vajíčka. Z těchto misek se posléze stanou matečníky, ve kterých se tvoří nové matky. Původní královnu včely přestanou krmit, aby zhubla a byla schopna letu, neboť stávající poměr nosné plochy křídel k jejímu velkému zadečku jí to neumožňuje. Po zavíčkování matečníků okolo devátého dne se včelstvo připravuje k rozdělení a odletu do neznáma a nejistoty. Včely do sebe nasají medné zásoby na tři dny a začnou určovat kategorie, které vylétnou a které naopak zůstanou doma s novou neoplozenou matkou.
Rojení je přirozený způsob množení včelstev. V minulosti byla rojivost dokonce vyžadovaná vlastnost – díky ní se snadno navyšoval počet včelstev. V dnešní době včelaři rojivost už tolik neoceňují; včelstva se dají množit i jinými způsoby, ve svém důsledku efektivnějšími. Snaha je tak o selekci takových včelstev, která nejsou přehnaně rojivá. A dále je možné rojivost snižovat až k nule pomocí různých opatření.
Jakmile vzroste okolní teplota na maximum, včely opustí úl. Po zformování se do letové spirály nabírají směr, který jim ukázaly pátračky, tedy na předem vytipované a určené místo. Hučící spirála se pomalu pohybuje v letovém kurzu. Protože matka je špatným letcem, roj vždy nejprve usedne na nejbližší větev, shlukne se do dlouhého hroznu a připraví se na další, snad již konečnou cestu do nového příbytku.
Včely se rojí v období před první snůškou až do 20. června, kdy je konec období rozvoje a včely se začínají připravovat na zimu. Nejčastější příčinou rojení je přitom nedostatek místa v úlu. Včely v úlu mají různé úlohy. Náročné na prostor jsou stavba včelího díla, ukládaní zásob a kladení. Pokud tedy nemohou vykonávat jednu z těchto činností, dělnice narazí matečník a přinutí včelí matku opustit úl (vyrojit se).
V novém úlu se tedy nyní nachází menší skupina včel, schopná se o něj postarat. Včely nicméně vědí, že jsou někde, kde být neměly, a pokud bychom úl nechali otevřený, zase by se vrátily do původního. Je tedy třeba nechat ho zavřený aspoň jeden den, během této doby si včely na nové místo zvyknou. Současně také zjistí, že ve svém úlu nemají matku, a přejdou do nouzového režimu – pokusí se matku vychovat z existujícího plodu, který v plástech je. Víme, že dělnice se rodí ze stejných vajíček jako matky a záleží jen na druhu potravy, kterou dostávají. Proto včely mohou v matku proměnit jakýkoli dostatečně malý zárodek v dělničině, a ty jsme jim v plástu dali. Včely si samy vyberou nejvhodnější zárodek, postaví kolem něj nouzový matečník a začnou z něho vychovávat matku. Jakmile je to takto zařízeno, včely pokračují v práci, nosí sladinu, starají se o plod a čekají, až se matka vylíhne. Když se podaří, je oplodněna a začne klást, tak se oddělek promění v plnohodnotné včelstvo; jen zpočátku dost slabé.
