V posledních letech se do středu zájmu dostávají bezespáré jednolité povrchy ve formě stěrek a tenkovrstvých litých podlah. Jde o velmi jemné, předem připravené směsi, které mohou svým vzhledem (barvou, strukturou i úmyslnými nerovnostmi) připomínat beton, nebo mohou naopak tvořit hladký, jednolitý a třeba i výrazně barevný nebo lesklý povrch.
Epoxidovástěrka
Epoxidovástěrka je tvrdá povrchová úprava odolná vůči chemikáliím (kyselinám solím, louhům). Může být i antistatická nebo s finálním vsypem křemičitého písku, který zajistí vyšší protiskluznost.
Některé epoxidové stěrky mohou časem žloutnout. Vyberte si proto osvědčeného výrobce i dodavatele a běžte se podívat na referenční stavby.
Epoxidovou stěrku lze využít v koupelnách. Je sama o sobě odolná vůči vodě a lze je použít na podlahu i stěny. Díky transparentním pryskyřicím se přidáním pigmentu jednoduše obarví do požadovaného odstínu. Oproti cementovým stěrkám nemá tak „strakatý“ vzhled. Z hlediska využití v obytných budovách má obdobné vlastnosti jako stěrka cementová, hlavní rozdíl spočívá především v její tvrdosti.
Cementová stěrka není sama o sobě voděodolná. V koupelně je vždy nutné uzavřít její povrch olejováním, voskem nebo polyuretanovým či epoxidovým lakem. Na stěnách bez stříkající vody lze použít libovolnou povrchovou úpravu. Ve sprchovém koutu a v okolí vany je však nutné uzavření povrchu lakem. Voskované a olejované povrchy vypadají oproti lakům velice přirozeně, jejich údržba je ale náročnější (musí se často a pravidelně udržovat speciální impregnací, která zabrání vsakování nečistot a vlhkosti). Do koupelny jsou tedy spíše nevhodné. Navíc při lakování výsledný povrch o několik stupňů ztmavne. Počítejte s tím tedy již při výběru odstínu a vyžádejte si k nahlédnutí vzorník i s finální úpravou.
Ve své přírodní variantě má stěrka díky cementu šedou barvu. Při probarvování je nutno počítat s tím, že nikdy nedocílíme jasných sytých barev. Použít lze také cement bílý, který je jednodušší probarvit do jasného odstínu. Tato varianta je pak ale výrazně dražší.
Litá podlaha je hladká a obvykle s žádnými nebo ne příliš výraznými šmouhami. Nanášením stěrky na stěnu vznikají typické šmouhy (tahy). Leštěním a broušením cementové stěrky (obvykle na stěnách) je pak možné dosáhnou dalších odlišných struktur a mramorování. Na hotový povrch podlahy se dá také použít vsyp ve formě křemičitého písku nebo drobného kameniva. Finální vzhled záleží především na umu řemeslníka. Plánujete-li stěrky ve více místnostech a chcete-li aby vypadaly stejně, svěřte veškerou práci jedné firmě. Ceny se dle barvy, povrchové úpravy a tloušťky pohybují od 1 000 do 3 000 Kč/m2.
Polyuretanový povrch je oproti epoxidovému měkčí, pružný, elastický. Dobře snáší tepelnou roztažnost a lépe tlumí kročejový hluk. Dokáže dokonale uzavřít podlahu a zamezit tak prostupování vlhkosti. Polyuretanovou stěrku lze provést jak v matné, lesklé, nebo dokonce protiskluzné a antistatické úpravě.
Tuto stěrku lze využít v koupelnách. Je sama o sobě odolná vůči vodě a je možné ji použít na podlahu i stěny. Díky transparentním pryskyřicím se přidáním pigmentu jednoduše obarví do požadovaného odstínu. Oproti cementovým stěrkám nemá tak „strakatý“ vzhled. Má obdobné vlastnosti jako epoxidová či cementová stěrka, rozdíl je v tvrdosti.
Cenová hladina je obdobná jako u materiálů na bázi cementu. Výhodou je však voděodolný povrch i bez dodatečného lakování a široké barevné možnosti.
Podle druhu pojiva lze stěrky rozdělit na dva základní druhy. Jedním z nich jsou epoxidové a polyuretanové stěrky (pojivem jsou polyuretanové a epoxidové pryskyřice), druhým pak stěrky cementové (pojivem je cement). Současný trh nabízí několik směsí a systémů od různých výrobců, díky nimž lze vytvářet co do vlastností i vzhledu různé povrchy.
Mluvíme-li o výše zmíněných stěrkách v koupelně, bavíme se o finálním povrchu. Dávejte si pozor a nezaměňujte je se stěrkami, které se používají například jako podkladní vyrovnávací vrstva podlahy nebo jako vrstva hydroizolační. Stěrkové, potažmo lité podlahy se vylívají v tenkých vrstvách (několik milimetrů) na připravený pevný, rovný a suchý, nejčastěji betonový nebo anhydritový podklad, kde se samy rozlijí do dokonalé roviny (jsou samonivelační). Na stěny (na omítky, sádrokarton, beton) se stěrka natahuje nebo natírá i v několika vrstvách. Následně se obvykle uhlazuje a nechává pořádně vyschnout. Vzhledem k náročnosti provedení je nutné realizaci svěřit odborné firmě s dostatečnými zkušenostmi. Správně provedené a navržené povrchy jsou nenáročné na údržbu a jsou velmi vhodné pro podlahy s podlahovým vytápěním. Každý z výrobců má svá doporučení pro úpravu podkladu, údržbu i případnou dilataci.
U všech druhů stěrek můžete vybírat ze široké škály barev. Podlaha nemusí být jen jednobarevná. Lze na ní vytvářet ornamenty, vzory, nápisy. Ačkoliv jde o povrch jednolitý, bezespárý mají i tyto materiály své meze a musí se tedy po určitých celcích dilatovat. Předejde se tak jejich prasknutí vlivem tepelné roztažnosti. V rámci běžné velikosti koupelny se dilatace většinou neprojeví. Počítejte ale s tím, že pokud bude podlaha pokračovat do dalších místností, budou se dilatační spáry objevovat například v místech dveří.
Životnost všech druhů stěrek odpovídá životnosti celé stavby. Stejně jako u všech materiálů je ale třeba počítat s přirozeným stárnutím a opotřebováním. Údržba je v případě epoxidových a polyuretanových povrchů (včetně cementových stěrek uzavřených laky) jednoduchá. Lze je čistit běžnými prostředky. V případě olejovaného nebo voskovaného povrchu se musí tato vrstva čas od času obnovovat. Takový povrch také není odolný vůči agresivním chemickým prostředkům.
Díky dobré tepelné vodivosti jsou stěrky primárně vhodným materiálem pro podlahové topení. Záleží však na složení a způsobu aplikace konkrétního výrobku. Vždy se proto o vhodnosti použití poraďte s dodavatelem. Díky své pružnosti by neměla mít s podlahovým vytápěním žádný problém stěrka polyuretanová.
Jedná se o elektrický akumulační ohřívač určený pro zavěšení na zeď. OKCE se prodávají o objemech 50–200 litrů. Vodorovné rozteče kotevních šroubů (450 mm) výrobce zachovává po celou dobu historie výroby kvůli snadné výměně vysloužilých ohřívačů. Lze také dokoupit závěs na rozteč kotevních šroubů 350 mm. Ohřev zajišťuje keramické topné těleso ovládané provozním termostatem a jištěné bezpečnostním termostatem (tepelnou pojistkou). Teplotní rozsah: 5–74 °C. Připojovací napětí: 1-PE–N/AC 230 V/50 Hz. Elektrické krytí IP 45 umožňuje umístění ohřívače do zóny 1 dle ČSN 33 2000–7–701.
Hlavní využití: příprava TUV v objektech s možností využití nízkého tarifu elektrické energie (noční proud)
Příslušenství: pojistný ventil
Technické parametry ohřívačů:
objem (l): 51
maximální provozní tlak nádoby (MPa): 0,6
napětí (V): 230
příkon (W): 2 000
elektrické krytí: IP 45
výška ohřívače (mm): 561
průměr ohřívače (mm): 524
maximální hmotnost ohřívače bez vody (kg): 30
doba ohřevu elektrickou energií z 10 °C na 60 °C (h): 1,5
VELIS EVO je plochý elektrický zásobníkový ohřívač vody s povrchem v elegantní bílé barvě a s detaily v barvě stříbrného kovu. Díky hloubce pouhých 27 cm a možnosti zvolit svislou nebo vodorovnou instalaci šetří ohřívač VELIS EVO místo a dobře zapadne do každé koupelny.
Výhody:
funkce ECO EVO – úspora energie až 259 kWh ročně
ekologická polyuretanová izolace
snadné ovládání – chytrý displej pro snadné ovládání teploty, se signalizací připravené sprchy
nový vylepšený elektronický termostat CoreTECH – mimořádně tichý ohřev vody
úspora času – díky funkci velmi rychlého ohřevu pro první sprchu (za 50 minut) a inovativní konstrukci s dvojitou nádrží, která zaručuje, že se při odběru vody ze zásobníku smíchává přitékající studená voda s již ohřátou mnohem pomaleji a jen ve spodní části ohřívače
dlouhá životnost – dvojitá ocelová nádrž s titanovým smaltováním, chytré samočisticí topné těleso s titanovým smaltováním, vysoká kvalita provedení
prodloužená sedmiletá záruka na prorezivění nádrže
bezpečný provoz – ohřívač ARISTON VELIS EVO PLUS je vybaven bezpečnostním systémem ABS 2.
Jakou velikost tlakové nádoby zvolit pro rodinný dům?
Pro běžný rodinný dům je vhodné volit tlakovou nádobu s dostatečnou objemovou rezervou podle počtu odběrných míst a výšky domu.
Malá nádoba způsobuje short cycling, tedy časté spínání čerpadla. Pokud máte dvě koupelny, pračku a zahradní závlahu, je vhodné zvolit větší objem, než je minimální doporučení. Správně dimenzovaná tlaková nádoba stabilizuje tlak a prodlužuje životnost čerpadla.
Proč čerpadlo po nové instalaci spíná pořád?
Časté spínání po montáži obvykle znamená špatnou velikost nádoby nebo nesprávné nastavení tlakového spínače.
Pokud čerpadlo spíná každých pár sekund, systém nemá dostatečnou tlakovou rezervu. Zkontrolujte tlak vzduchu a rozdíl mezi zapínacím a vypínacím tlakem. Short cycling po nové instalaci je varovný signál, který je nutné řešit okamžitě.
Jak správně nastavit tlakový spínač domácí vodárny?
Nastavení tlakového spínače musí odpovídat požadavkům domu i kapacitě systému.
Běžný rozsah je například 2,2–3,8 bar. Zapínací tlak musí být vyšší než tlak potřebný pro nejvyšší odběrné místo. Příliš malý rozdíl mezi hodnotami vede k častému spínání, příliš vysoký tlak zatěžuje potrubí. Správné nastavení tlakového spínače je zásadní pro stabilní provoz.
Může být zpětný ventil namontovaný obráceně?
Ano, obráceně namontovaný zpětný ventil je častou instalační chybou.
Ventil má šipku určující směr proudění. Pokud je orientace špatná, voda se vrací zpět do studny a tlak klesá bez odběru. Výsledkem je časté spínání a vyšší opotřebení systému. Kontrola směru ventilu je jednoduchý, ale klíčový krok.
Jak poznám zavzdušnění domácí vodárny?
Zavzdušnění domácí vodárny se projevuje hučením, bublinami ve vodě a nepravidelným tlakem.
Pokud čerpadlo běží, ale tlak roste pomalu nebo kolísá, může být v potrubí vzduch. Správné odvzdušnění a kontrola těsnosti spojů obnoví stabilitu systému. Ignorování zavzdušnění může vést k nadměrnému zatížení čerpadla.
Kolik barů nastavit v rodinném domě?
V rodinném domě se běžně nastavuje tlak mezi 2 a 4 bary podle výšky objektu.
Zapínací tlak musí zajistit dostatečný tlak i v nejvyšším patře. Příliš vysoký tlak ale zvyšuje namáhání armatur. Správné nastavení tlaku vychází z konkrétních podmínek domu a typu instalace.
Co když tlak v patře nestačí?
Slabý tlak v patře může znamenat nízký zapínací tlak nebo poddimenzovaný systém.
Zkontrolujte nastavení spínače a velikost tlakové nádoby. Pokud domácí vodárna nedokáže zajistit dostatečný tlak ve vyšších podlažích, může být nutné upravit parametry nebo zvolit výkonnější řešení.
Je lepší větší tlaková nádoba?
Větší tlaková nádoba obvykle znamená stabilnější provoz a méně časté spínání.
OKHE ONE 120 je elektrický plochý ohřívač vhodný k instalaci v omezených prostorách (kuchyňské linky), umožňuje rychlý ohřev vody díky konceptu dvou nádob. Keramické topné těleso umístěné v suché jímce slouží k rychlejšímu ohřevu teplé vody a vede k výraznému prodloužení životnosti ohřívače. Vnitřní antikorozní vrstva ohřívače nepodléhá důlkové korozi při chlorované nebo tvrdé vodě. Vysoce kvalitní izolace Covestro zajistí nízké tepelné ztráty a tím výrazně šetří provozní náklady. Tento ohřívač nabízí možnost připojení k využití nízkého tarifu elektrické energie (noční proud).
Výhody:
provedení: závěsný, svislý
vnitřní nádoba: smaltovaná ocel
nominální výkon: 2 000 W
objem: 98 litrů
připojovací napětí: 230 V
Ostatní technické parametry – rozměry:
elektrické krytí: IP 44
hmotnost bez vody: 62 kg
doba ohřevu el. energie z 10 na 60 °C (h) – těleso 1 100 W: 3 h
výška: 1 552 mm
šířka: 523 mm
hloubka bez závěsu: 318 mm
jmenovitý přetlak: 0,6 MPa
maximální provozní teplota: 90 °C
rozteč vstupu – výstupu vody: 387 mm
závit hrdla: 3/4" vnější
rozteč k zavěšení: 180 mm
možnost dokoupit závěsnou konzolu 102000703
energetická třída: C
záruka: 5 let na vnitřní nádobu ohřívače a víko příruby, 2 roky na elektroinstalaci, topné těleso a ostatní + možnost prodloužení záruky
Spotřebič musí být instalován v souladu s návodem k obsluze vydaným výrobcem tohoto spotřebiče. Uvedení do provozu musí provést osoba vlastnící patřičná oprávnění! V záručním listě musí být potvrzena odborná montáž elektrozařízení.
AEG EWH 120 UNIVERSAL EL
Nádrž ohřívačů je vyrobena z ocelového plechu smaltovaného při teplotě 850 °C. Spolu s anodovou ochranou je tak zajištěna vysoká odolnost proti korozi. Zbytkový smalt je využit pro vnější antikorozní ochranu nádrže. Tento patentovaný způsob výroby nese ochrannou známku CoPro. O vynikající kvalitě vnitřního smaltového povrchu svědčí i získání značky kvality Evropského svazu výrobců smaltů (EEA). Nejmodernější technologie sváření vnitřních nádob a povrchová smaltová úprava zabezpečují hygienickou nezávadnost přípravy teplé užitkové vody. Zapouzdřené keramické topné těleso ve dvouokruhovém provedení umožňuje základní ohřev příkonem 2 kW (1,3 kW u 30litrové varianty) a jednorázový rychloohřev zvýšeným příkonem 3 kW (2,6 kW u 30litrové varianty). Díky velké teplosměnné ploše je řada AEG EWH Universal vhodná pro použití v oblastech s tvrdou vodou.
Před zahájením montáže se ujistěte, že konstrukce krovu nevykazuje nepřiměřené odchylky rovinnosti. V případě zjištěných nerovností, je třeba tyto vyrovnat. Zjistěte případné odchylky od pravoúhlosti střechy, abyste mohli kladení panelů Izopir přizpůsobit konkrétnímu tvaru střechy. Proveďte montáž bednění. Je možno použít dřevěné palubky tam, kde bednění bude tvořit pohledovou část, nebo OSB desky či prkna tam, kde bednění bude kryto podhledem. Dbejte na správné ukotvení jednotlivých prvků a na zachování rovinnosti bednění. Čelní napojení prvků bednění na sraz se provádí zásadně na krokvi. Montáž Izopir panelů bez bednění je možná jen v případě, že je vzdálenost nosného systému krovu navržena tak, aby nedošlo k prošlápnutí panelů při dalších etapách montáže.
Na bednění instalujte parotěsnou vrstvu. Dbejte na správnou instalaci v souladu s doporučeními dodavatele. V případě instalace bez bednění se bude parotěsná vrstva instalovat dodatečně zespod v rámci montáže podhledových konstrukcí.
Instalujte zakládací hranol nebo fošnu. Tento prvek zajistí stabilitu Izopir panelů. Může být instalován na okapové hraně, nebo v případě nezatepleného přesahu střechy tak, aby bylo zajištěno navázání izolace fasády na izolaci střechy. Jeho výška musí přesně odpovídat výšce panelů. Pokud je tento prvek instalován na okapové hraně, je překryt plechovou okapnicí, na které bude ukončena doplňková hydroizolační vrstva. Zakládací hranol nebo fošnu ukotvěte do nosné konstrukce krovu vruty odpovídajících rozměrů.
Montáž Izopir panelů začněte od okapové hrany střechy zleva nebo zprava, delší hranou ve směru okapu. U panelů opatřených drážkou tuto v místě dotyku se zakládacím hranolem odřízněte. Osaďte celou spodní řadu panelů a zajistěte je proti posunu vždy jedním vrutem do každé krokve u okapové hrany. Následující řadu přesaďte a klaďte na vazbu. Jednotlivé panely pečlivě zasunujte do vyfrézovaných drážek a dbejte, aby se drážky při montáži nepoškodily. Jen tak bude dosaženo optimálních tepelně-technických parametrů. V případě potřeby je možné panely dělit ruční pilkou na dřevo. Spoje panelů přelepte páskou SP-AL.
Po osazení druhé řady panelů instalujte doplňkovou hydroizolační vrstvu DHV (například SATJAMFOL WI 135, nebo 170). Doplňkovou hydroizolační vrstvu je možno při instalaci zajistit proti posunu oboustrannou spojovací páskou SP-DS. Doplňkovou hydroizolační vrstvu ukončete na okapnici.
Osaďte kontralať odpovídající výšky a Izopir panely přikotvěte k nosné konstrukci krovu systémovými šrouby SDI odpovídající délky přes kontralať. Postup opakujte po celé ploše střechy. V hřebeni, nárožích a úžlabích je nutno panely seříznout tak, aby k sobě přesně dosedaly.
Sádrokartony lze rozdělit na dva základní druhy, a to na sádrokartonovou desku (SDK) a sádrovláknitou desku (SVD).
Sádrokarton je lehký, pevný, dobře opracovatelný, nehořlavý, propouští vodní páru a vyniká dlouhou životností.
Výhody sádrokartonu jsou: tvarovatelnost, pevnost, snadné řezání, dlouhá životnost, dobré izolační vlastnosti, snadná manipulace a instalace.
Nevýhody sádrokartonu jsou: zvýšená prašnost při finálním přebroušení, větší spotřeba barvy při malování, sádrokarton se musí před malováním opatřit nátěrem penetrace, malá nosnost.
Sádrovláknitá deska
Sádrovláknité desky jsou tvořeny sádrou vyztuženou dřevěnými vlákny, což bývají velmi často vlákna rozmělněného novinového papíru.
Výhodou těchto desek je to, že stejně jako sádrokartonové desky neobsahují formaldehyd a jsou zdravotně nezávadné. Vyšší tuhost a vysoká tvrdost povrchu sádrovláknitých desek umožňuje jejich použití jako materiálu, který působí v konstrukci staticky (ztužuje dřevostavbu ve vodorovném směru). Sádrovláknité desky mají také lepší akustické parametry oproti sádrokartonovým deskám a mají vysokou únosnost zavěšených předmětů. Co se týče odolnost proti vlhkosti, sádrovláknité desky mají parametry na úrovni impregnovaného sádrokartonu GKBI.
Nevýhodou pak je obtížnější opracovatelnost těchto desek a vyšší cena. U sádrovláknitých desek se také používá jiná spárovací technika než u sádrokartonu.
Sádrovláknité desky poskytují projektantovi a uživateli domu na bázi dřeva mnoho dalších výhod. Desky jsou díky své homogenní sádrovláknité struktuře stabilní a vysoce zatížitelné a stejně tak odolné proti mechanickému zatížení. Pro statické vyztužení budov jsou dány stejné únosnosti jako u desek na bázi dřeva. K dispozici jsou jednoduché návrhové tabulky a příklady pro smykové namáhání stěnových panelů dle nové ČSN 73 1702. Desky poskytují vynikající zvukovou izolaci a jsou vhodné i pro prostory s měnící se vlhkostí vzduchu (například koupelny). S hodnotou lambda λR=0,32 W/mK se vyznačují dobrou tepelnou vodivostí. Součinitel difúzního odporu je μ=13, desky jsou difúzně otevřené. Sádrovláknité desky jsou vzduchotěsné, takže jsou ekonomicky vhodné i pro konstrukce nízkoenergetických a energeticky pasivních domů.
Sádrovláknitá deska má objemovou hmotnost 1 150 kg/m3. Nejčastější rozměr sádrovláknité desky je 12,5 x 1 250 x 2 000 mm.
Druhy sádrokartonových desek
Sádrokartonové desky jsou snadno opracovatelné a neobsahují formaldehyd, jsou tedy zdravotně nezávadné.
Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.
Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.
Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.
Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.
Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.
Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.
Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.
Pevná klimatizace je zpravidla zařízení, které umístíme ve zvolené místnosti, odkud je teplo odváděno ohebnou hadicí oknem ven. Existuje i dělená klimatizace, kde jde vývod skrz stěnu. Okenní jednotka dostala svoje označení podle umístění přímo v okně, popřípadě ji lze namontovat do vnější zdi. A konečně jednotkám split je společná oddělená montáž části vnější (kompresor) a vnitřní (výparník), přičemž může být k jedné vnější jednotce připojeno více vnitřních, jde tedy o takzvaný multisplit.
Nejběžnějším typem klimatizací instalovaných v bytech jsou jednotky split, popřípadě multisplit (podle počtu místností), a to v nástěnné variantě. Pokud nelze z technických nebo finančních důvodů jednotky split použít, zůstávají většinou ve hře mobilní klimatizace. Přestože velkou výhodou mobilních zařízení je jejich finanční dostupnost a poměrně jednoduchá instalace, hlavním důvodem, proč se k mobilnímu řešení přiklonit v případě bytu až v nevyhnutelných případech, je vysoká hlučnost. U dělené mobilní jednotky se navíc cena přibližuje split systému a výhoda nízkých nákladů tak bere zasvé.
Zcela nevhodnou volbou je mobilní klimatizace pro místnosti v bytě, které jsou určené k odpočinku. Hlučnost kompaktních i dělených mobilních klimatizací je nesrovnatelně vyšší, než nabízejí split jednotky (jestliže ale nebude vaším kritériem výběru požadavek na tichý chod, tak se dělená mobilní jednotka vyšší třídy může stát energeticky úsporným řešením). Nemalé potíže uživatelům kompaktních zařízení dále způsobuje vývod vzduchu hadicí velkého průměru, což je navíc provázeno snížením účinnosti a energetickými ztrátami. Od klasických mobilních klimatizací tedy energetickou úspornost očekávat nemůžete.
Pro jednotky split obecně platí, že jsou schopny dlouhodobě vyřešit tepelnou pohodu v malých, rozlehlejších i mezonetových bytech, musíte ovšem počítat s vyšší cenou než u kompaktních klimatizací. V případě vícepokojových bytů jde pak samozřejmě přednostně o variantu multisplit. Pokud se u systému split jedná o technologii „invertor“, vyšší pořizovací náklady jsou srovnány úsporou energie (viz zmiňovaná možnost až 44% úspory).
Pokud se součástí klimatizace stane topný systém, který splní přesně definovaná pravidla distributorů elektrické energie, může uživatel takového zařízení požádat o nízký tarif na odběr energie. Nejpravděpodobněji je taková možnost spojena s instalací multisplit systémů ve vícepokojových bytech a zároveň je tato nabídka vhodná pro byty v novostavbách
Na celkových pořizovacích nákladech klimatizace se podílí několik položek. Předně je to cena klimatizačního zařízení, k ní přistupuje u většiny typů klimatizací montáž, materiál potřebný k montáži a samozřejmě další vícenáklady (například doprava, výškové práce, nutnost přistavit plošinu a podobně). Je důležité si uvědomit, že výše položek týkajících se montáže neroste s cenou vlastních jednotek. Z tohoto pohledu neprohloupí zákazník, který zvolí finančně náročnější a účinnější klimatizační zařízení s relativně stabilní cenou za montáž. Ve výsledku může jít o dlouhodobě úsporné řešení s vyrovnáním finančního rozdílu mezi levným a drahým zařízením.
Kondenzační plynové kotle se vyrábějí ve dvou základních provedeních, určujících umístění kotle ve vytápěném objektu:
závěsné plynové kotle – konstrukce je určena k zavěšení na zeď; nejčastěji se instalují do koupelny, předsíně nebo kuchyně bytu;
stacionární plynové kotle – robustní konstrukce je určena k postavení na vyhrazené místo na podlaze; jsou nejčastěji umísťované ve sklepních prostorách nebo do samostatné kotelny.
Nevýhody kondenzačních kotlů:
vysoké náklady na zavedení přípojky veřejného plynovodu;
závislost na existenci přípojky veřejného plynovodu;
vyšší provozní náklady na topení ve srovnání s tuhými palivy;
nutnost zajistit odvod kondenzátu.
Počáteční investice do kondenzačního plynového kotle se však určitě vyplatí, viz níže uvedené výhody.
Výhody kondenzačních kotlů:
vyšší účinnost a dokonalejší regulace – úspory minimálně 20 % nákladů na vytápění, při podlahovém vytápění až 30 %;
rychlá návratnost investice – můžete očekávat již po 4 až 5 letech provozu, je-li kondenzační plynový kotel správně dimenzován a dům je dostatečně zateplen;
správné použití = vyšší úspory – kondenzační kotle pracují s nižší teplotou vody v radiátorech; platí, že pokud budete kondenzační kotel provozovat do 60 °C, bude fungovat kondenzace a vy ušetříte; nejvyšší účinnost dosahují při teplotním spádu 55/35 °C, doporučuje se proto nízkoteplotní provoz;
ekologický provoz – hodnoty emisí jsou mnohem nižší, než je normou udávaný limit;
bezpečnost – při provozu využívá kotel kontrolu plamene ionizací; do plamene je vložena ionizační elektroda a díky ní elektronika stále ví, že je plyn zapálen. Pokud nastane problém s plamenem, okamžitě je přerušen provoz kotle. Jediným nebezpečím při používání plynového kondenzačního kotle je tedy lidský faktor a chybná obsluha kotle.
Čerpaná voda se pomocí domácí vodárny dopravuje do domu, chalupy nebo podobného zařízení, kde se rozvádí potrubím třeba přímo do koupelny. Vodárny se často využívají též pro čerpání vody určené k zavlažování nebo zalévání zahrady nebo k udržování tlaku ve vodovodním řádu.
Domácí vodárny se používají jak na místech, kde není dostupný běžný veřejný vodovod nebo je v něm nedostatečný tlak, tak i všude tam, kde je k dispozici vlastní vodní zdroj a je zájem o úsporu peněz. Domácí vodárnu lze používat celoročně.
Vodárna se vyplatí, i když na chalupu budete jezdit třeba jednou týdně. Zahrada se čas od času zalít musí a počasí není vždy příznivé. Některá letní období jsou suchá a naše zeleň nepočká a uschne. Je zde sice počáteční investice, ale je třeba myslet na to, že taková vodárna vám vydrží i desítky let. Samozřejmě musí jít o kvalitní zařízení, které může stát do osmi tisíc, ale i méně. Vzhledem k tomu, že se cena za metr krychlový vody pohybuje v průměru kolem 71 korun a stále se zdražuje, pořízení domácí vodárny se může vyplatit již po pár letech.
Mezi hlavní výhody domácí vodárny patří snížení nákladů – nemusíte být napojeni do veřejné vodovodní sítě, za kterou platíte nejen vodné, ale i stočné. Dále je to dostupnost – čas od času nastane ve veřejné síti odstávka, například kvůli údržbě, a vy tak krátkodobě přicházíte o zdroj vody. Přistavená cisterna jako náhrada stačí tak maximálně na pitnou vodu. Na koupání nebo zalévání zahrádky můžete rovnou zapomenout. Pozitivem je i stálý tlak vody – zejména v odlehlejších oblastech, kam se musí voda veřejnou sítí dlouze dopravovat, dochází k poklesům tlaku vody. Tento problém opět vyřeší domácí vodárna.
Domácí vodárnu zpravidla tvoří několik samostatných zařízení: čerpadlo (ponorné, povrchové, samonasávací), tlaková nádoba o různých objemech, spínač, tlakoměr, ovládací jednotka aj. Vodárnu je možné zakoupit jako kompaktní zařízení sestavené výrobcem, nebo lze zakoupit jednotlivé součásti a sestavit si vlastní vodárnu podle skutečné potřeby konkrétního objektu. Tuto variantu doporučujeme pouze zkušeným „čerpadlářům“ a pro všechny ostatní zákazníky je v nabídce řada kvalitních vodáren v různých výkonových řadách bez starostí. Pokud by vám pomohlo jednoduché schéma od čerpadla ve studně po tlakovou nádobu, tak zde jsou schémata pro různá zapojení: domácí vodárna schéma zapojení.
Jak na to: rychlý postup proti puklicím na bobkovém listu
Tenhle postup použijte, když na bobkovém listu najdete hnědé štítky, lepivé listy nebo černý povlak po medovici.
Dejte bobkový list do karantény. Přesuňte ho dál od citrusů, pokojovek, bylinek a mladých sazenic. Příklad: pokud stojí na parapetu s rozmarýnem a citrusy, odneste ho do koupelny nebo na samostatné světlé místo.
Prohlédněte list po listu. Otočte hlavně spodní strany listů, paždí listů a mladé výhony. Příklad: puklice bývají často přesně v místě, kde list přechází do řapíku, takže horní pohled nestačí.
Silně napadené části odstřihněte. Nešetřete listy, které jsou celé lepkavé, zašpiněné nebo obsypané štítky. Příklad: u hustého staršího keře je lepší vyhodit několik výhonů než čistit každou puklici zvlášť.
Puklice setřete lihem nebo mýdlovou vodou. Vatovou tyčinkou potřete jednotlivé štítky a hadříkem je stáhněte z listu. Příklad: nejdřív čistěte výhony, potom listy, protože z výhonů se napadení často znovu rozlézá.
Ošetření zopakujte po 7 až 10 dnech. Jedna kontrola nestačí, protože část mladých stadií snadno přehlédnete. Příklad: na květináč si napište datum prvního zásahu, abyste druhou kontrolu neodložili.
Změňte zimování. Rostlinu nedávejte zpět k radiátoru ani do suchého teplého kouta. Příklad: světlá chodba s nižší teplotou je pro bobkový list v zimě lepší než obývák s horkým vzduchem.
