FLEK PO BODNUTÍ HMYZEM

Rozdíl mezi štěnicí a blechou

Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.

Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.

Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Blechy v bytě

Co je to včela

Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.

Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemick

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Včela

Čmelák

Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.

Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.

Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.

Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.

Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.

Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.

Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měs

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Čmelák