Náš výborný guláš má svůj původ v Maďarku, kde byly jeho hlavními ingrediencemi hovězí maso, cibule a mletá paprika. Samotný název vznikl od slova „gulya“, znamenající stádo hovězího dobytka. Abych byla úplně přesná, maďarsky „gulyás“ neznamenal omáčku, ale hovězí polévku. K nám už ale guláš doputoval jako omáčka, ke které se hodí jak krajíc chleba, tak další nejrůznější přílohy.
Segedínský guláš začal psát svou historii v 19. století. Vypráví se, že vznikl v oblíbené hospůdce, kam chodil budapešťský soudce Szekeley. Jednoho dne přišel pozdě a v kuchyni zůstalo jen pár zbytků, mezi nimi cikánský guláš a vařené kysané zelí. Kuchař z těchto zbytků připravil soudci pozdní oběd a s ním vznikl i nový pokrm – segedínský guláš, někdy také nazývaný szekelský guláš.
Druhové jméno získala rostlina po skotském botanikovi Robertu Brownovi, který tento rod v roce 1817 poprvé popsal. Krásnohlávek (drátovec) patří do čeledi hvězdnicovitých Asteraceae, do níž kromě hvězdnic řadíme například aksamitník, bělotrn či artyčok. Latinský název krásnohlávku byl odborníky upraven na Leucophyta brownii, ale na trhu jej stále ještě najdete pod původním názvem Calocephalus brownii.
Kamélie pochází z jihovýchodní Asie, především Číny a Japonska. Dodnes je v těchto zemích květinou, která často zdobí chrámy a kláštery. Nejstarší rostliny v těchto prostorách dosahují stáří až šesti set let. Do Evropy se dostala v osmnáctém století, a to díky úsilí dovážet do evropských zemí kvalitní, vzácné čajovníky. Od té doby se kamélie stala v celé Evropě velmi populární zahradní rostlinou, ale také dlouhověkou ozdobou chladných prostor.
Výroba sýrů představuje umění staré možná 10 000 let, tuto dovednost ovládali totiž již staří Egypťané. V dobách nedávno minulých se domácí sýr připravoval zcela běžně. Sýr u nás býval kdysi obecně rozšířenou krmí, i poslové kněžny Libuše prý zastihli Přemysla Oráče, jak právě pojídá chléb se sýrem – a byli jím také pohoštěni. Je také písemně doloženo, že staročeské „kozí syrečky“ bývaly výnosným exportním zbožím a byly požadovány i pro svatbu krále Vladislava v roce 1502. Slavné olomoucké tvarůžky zůstávají s oštěpky a brynzou stálou specialitou.
Chceme-li mluvit o historii šunkofleků, nesmíme zapomenout, že zemí, ze které se k nám šunkofleky dostaly, je sousední Německo. Těstoviny jako takové byly již známy z Itálie, ale recept na šunkofleky přišel opravdu od sousedů, německy se jim říká Schinkenflecker – v překladu „šunka a malý kousek“.
Naše babičky si s takovými šunkofleky uměly výborně poradit, možná vzpomínáte jako já, jak výbornou dobrotu dokázaly připravit. Dnes se málokomu chtějí dělat domácí těstoviny a leckdo z nás podlehne těm kupovaným, ale přiznejme si, s babiččinými šunkofleky to nemá mnoho společného.
Historie tatarského bifteku, pochoutky ze syrového masa, sahá daleko. Do doby, kdy Attila zvaný Bič boží, král spojených (mongolsko-tureckých) kmenů Hunů, žijících ve třetím století před naším letopočtem na území dnešního Mongolska, vtrhl se svými hordami do Středomoří a západní Evropy. Attilovi muži rychlými nájezdy pokořovali obyvatelstvo dobytých území a vytvořili rozsáhlou říši se střediskem v dnešním Maďarsku. Válečníci ale potřebovali doplnit energii, kterou vydávali během své zběsilé celodenní jízdy v sedle koní. Nezbývalo než přizpůsobit tomu i jídelníček. Jedli tak hlavně syrové libové hovězí maso, které nakrájené na sousta uložili vždy ráno pod sedla. Maso pak bylo během dlouhé celodenní jízdy dobře naklepáno, aromatizováno a nasoleno potem koní. V době jídla k němu stačilo přidat už jenom trochu koření a bylo to. Právě při tatarských nájezdech do Evropy se recept dostal až k nám. Samotné slovo tatar, nebo původní „tartar“, má údajně kořeny v ustrašeném oznamování příchodu těchto životu nebezpečných nájezdníků. Jejich vpádu totiž vždy předcházel daleko slyšitelný a zřetelný zvuk podobný „trrrr trrrr“, který vydávaly nárazy četných koňských kopyt o zem. Brzy se tento zvuk stal varovným slovem, vyslovovaným už jako „tar-tar“.
Kvetoucí rostliny byly tradičně rozděleny do dvou hlavních skupin nebo tříd:
Jednoděložné rostliny (Liliopsida)
Dvouděložné rostliny (Magnoliopsida)
Pro většinu lidí je rozdělení do dvou tříd již samozřejmostí, učili se ho ve škole, je jasně srozumitelné, ale odborníky na botaniku není vždy toto dělení jednoznačně uznávané.
Jako první s dělením rostlin přišel cca 370 let před naším letopočtem Theoparastus. Toto dělení spočívalo v dělení rostlin na základě formy jejich růstu, tedy na stromy, byliny a vinné révy, tato klasifikace trvala až do roku 1600.
V roce 1682 John Ray publikoval dělení rostlin na jednoděložné a dvouděložné rostliny v podobě formálního taxonomického postavení. Tento systém byl propracován botanikem Antoinem Laurentem de Jussieu v roce 1789.
Provensálské koření je směs bylinek, ať už čerstvých, nebo sušených, které běžně rostou v Provence. Tato asi nejznámější a nejoblíbenější bylinková směs obvykle obsahuje rozmarýn, bazalku a tymián, někdy také majoránku, dobromysl, saturejku, estragon, v americké variantě se přidává i levandule. Přesné složení provensálského koření bylo definováno v roce 1970 obchodníky s kořením (například firma Ducros). Koření může být pro větší trvanlivost naloženo v oleji nebo v octě. Používá se zejména pro ochucení dušené zeleniny, grilovaného masa (kuřecího, králičího, jehněčího a skopového), ryb, omáčky, těstovin, sýrů, do hořčic, jídel z rajčat a tak dále. Provensálské koření se hodí na veškeré úpravy masitých i bezmasých pokrmů. Provensálské bylinky zjemní a zvýrazní chuť pomazánek připravených na máslovém, sýrovém či tvarohovém základu.
První příprava chleba sahá mnoho let, spíše několik tisíců let do časů před naším letopočtem. V dřívějších dobách se lidé živili lovem a úpravou různé zvěři, tuto obživu později vystřídala úprava a zpracování obilovin a půdních plodin, které v dnešní moderní době nazýváme zemědělstvím. Společně s touto změnou přišla také první zmínka o výrobě chleba. Samozřejmě si ani zdaleka nemůžeme představit dnešní kynutý chléb doplněný různými semínky, kostkami uzenin a podobně. Ale vlastně už v těch dávných dobách se postupně výroba chleba zdokonalovala a upravovala dle daných možností, chutí a fantazie. A kam až celý tento vývoj dokráčel? Vlastně stále ještě kráčí. Dnes a denně na pultech v obchodech můžete vidět další a další nové druhy chleba z různých surovin a se spoustou přísad. Chléb si dnes pořídíte v každém obchodě s potravinami, ale možná právě vy dáváte přednost domácí výrobě a ozkoušeným či novým receptům...
Historie knedlíku sahá v podstatě až do středověku. V této době ale knedlík znamenal něco jiného, nazývala se tak malá kulička nebo šištička smíchaná z masa, máčené housky a případně i jiných přísad (bylinek, koření) a oproti dnešku se tyto „knédle“ smažily na ohni. Mouka se do nich začala přidávat teprve v 17. století. Tehdy se knedlíky podobaly spíše buchtám, zadělávaly se z mouky, vajec, kvasnic, soli a pekly se. Hostům se polévaly máslem nebo se v rozpuštěném másle máčely. Kdy se začaly knedlíky vařit ve vodě nebo kdy se do nich začalo přidávat ztvrdlé pečivo, není přesně známo.
Knedlíky se těšily stále větší oblibě a s rozvojem obchodu se začaly z rakouských a bavorských zemí šířit také do českých zemí. Název knedlík se u nás uchytil v dobách národního obrození v 19. století, kdy byl odvozen z německého slova „knödel“, které označovalo pokrm připravující se z krájené housky, vajec a bílé mouky.
V 19. století byly knedlíky hlavním pokrmem, ne přílohou jako dnes. A asi proto, aby gurmánům nezevšedněly, objevila se tehdy spousta zajímavých variant. Postupně tak vznikly knedlíky tvarohové, špekové, žemličkové, krupicové se smetanou a jiné. K přípravě knedlíků se mimo jiné mohla používat i rýže. Také dnešní česká kuchyně se může pyšnit mnoha druhy kyprých knedlíků. Variací na nejrozšířenější houskový knedlík je například knedlík karlovarský, jehož chuť zvýrazňují bylinky a zároveň je zjemněn vaječným sněhem. Mezi časté přílohy patří i knedlík bramborový, oblíbený je také knedlík chlupatý, kdy se s moukou mísí nastrouhané syrové brambory. Zapomenout nemůžeme ani na knedlíky plněné, ať už slané či sladké. Slané se obvykle plní špekem, slaninou nebo uzeným masem. Sladké knedlíky se plní ovocem, marmeládou, tvarohem či mákem.
Autorství receptu na salát César se obvykle připisuje italskému kuchaři jménem Cesare Cardini, který působil v Mexiku a USA a podle kterého dostal salát i svůj název. Traduje se, že salát Cesár vznikl u příležitosti oslav 4. července 1924, ale existují i jiné verze vzniku receptu. V roce 1948 pak začal Cardini s tovární výrobou dresinku. Podle původního Cardiniho receptu se do salátu dávaly celé listy římského salátu naplněné krutony, parmezánem, worcesterskou omáčkou a vejci (částečně ztuhlými, ale ne zcela uvařenými). Za základ originálního salátu César se považuje právě římský salát, nikoli ledový salát a podobně. Dnes se většinou používají nakrájené či natrhané listy a do salátu se často přidávají ančovičky (které sám Cardini odmítal) či kousky kuřecího masa, popřípadě další ingredience. I když vám v restauracích budou servírovat různé variace tohoto salátu, právě pár kapek worcesterské omáčky spolu s ančovičkami (alias sardelkami) dodá pokrmu chuť typickou jedině pro salát César. Tento salát se stal velmi oblíbeným v Kalifornii a odtud vedla jeho cesta rovnou do Evropy.
Ve třicátých letech minulého století žil v Čechách řezník Hornoff. Zakládal si na uzených žebrech, neb pečeni z nich vykrajoval velkoryse, a když udil v ohromné skříni na zahradě, vůně kouře z bukového dřeva prý byla cítit až ve strojírně, co je za řekou. Pamětníci hovoří o záměru, protože do řeznictví chodívaly švarné děvečky až z okrajových vesnic a dělaly na pana mistra oči. To víte, že tu a tam nějaké žebro nechtěně ošidil, a protože si zakládal na jménu, nemohl takový nestandard někomu podstrčit, protože to se v živnosti nedělá. Řezník byl trochu ješita a tuze rád slýchal, když se mu říkalo pane mistr, a kdo oslovil živnostníka dokonce „pane von Hornoff”, marně hledal v žebrech kosti. Šlechtický rod Hornoff skutečně existoval, ale kde k němu starý Heinz přišel, už se nedovíme. Zkrátka ta řeznická firma zněla moc dobře. Tak tedy, ta ošizená žebra pan mistr vařil, maso si dával s křenem a vývar z nich byla věčná škoda vylít. Rozvařil v něm nakrouhané brambory, dohladka rozkvedlal, přidal česnek, majoránku a vařené kroupy, které jsou v řeznictví vždycky po ruce. Tak asi vznikla první uzená polévka.
Základy k umění výroby dnešních evropských sýrů položili staří Římané. Ve svých obrovských domech s mnoha místnostmi totiž mohli ovlivňovat jednotlivé fáze zrání sýrů. K významným faktorům, které daly vzniknout velké rozmanitosti druhů a chutí, patřily také vlhkost, teplo a průvan, stejně jako kouř z kamen, omývání sýrů a přidávání bylinek. K výrobě sýra používali nejrůznější druhy mléka – za nejdůležitější bylo považováno mléko ovčí, kravské a kozí, ale zpracovávalo se také mléko kobyl a oslic. Z kulinářské příručky známého římského gastronoma Columelly, kterou napsal kolem roku 50 n. l., vyplývá, že Římané již používali „coagulum“, tedy syřidlo, které pocházelo ze čtvrtého žaludku kůzlete nebo jehněte. V příručce rovněž vysvětluje použití soli, která měla sýr vysušit a zakonzervovat jej pro delší trvanlivost při transportu.
Sýr býval u nás kdysi obecně rozšířeným pokrmem, i poslové kněžny Libuše prý zastihli Přemysla Oráče, jak právě pojídá chléb se sýrem – a byli jím také pohoštěni. Staročeské „kozí syrečky“ bývaly výnosným exportním zbožím a byly požadovány i pro svatbu krále Vladislava v roce 1502. Slavné olomoucké tvarůžky zůstávají s oštěpky a brynzou stálou specialitou. Na Slovensku byl dán podle sýra i název městu. Jde o Kežmarok, jehož jméno vzniklo z německého Kasemarkt – trh sýrů.