Hvozdíkčínský, latinským názvem Dianthus chinensis, si můžete pro představu prohlédnout na fotografiích. Hvozdíkčínský je letnička, které se bude líbit na slunci i v polostínu, ale ne na dešti, proto byste ho před ním měli chránit, nevyhovuje ani rostlině, ani květům. Stejně jako déšť nemá tento hvozdík rád ani přílišnou zálivku, měla by být pravidelná, ale střídmá. Společně se zálivkou nezapomínejte jedenkrát až dvakrát v měsíci rostlinu přihnojit. Tato odrůda se vám hodí jak na záhon, tak do truhlíku, sice nejde o převislou rostlinu, ale dorůstá do výšky jen kolem 20 až 30 cm. V době květenství vám budou dělat radost květy bílé, růžové, červené, fialové či vícebarevné květy.
Zvláštnosti:
Hvozdíkčínský vás potěší tím, že jeho různobarevné květy jsou vhodné i k řezu, a tím mohou dozdobit různé květinové vazby nebo dozdobit váš prostřený stůl čerstvými květy a co vás zaujme ještě více je příjemná vůně těchto květů.
Hvozdík kropenatý, latinským názvem Dianthus deltoides, si můžete prohlédnout na fotografiích. Hvozdík kropenatý je leckdy volně rostoucí bylinou, nemá žádné vysoké nároky, má ráda spíše suchou, hlinitou nebo hlinitopísčitou půdu a slunné místo.Tento hvozdík je přízemní rostlina, jejíž jednoduché, většinou samostatné květy vyrůstají do výšky 10 až 30 cm.
Zvláštnosti:
Hvozdík kropenatý bývá pěstován jako zahradní rostlina s květy bílými, růžovými a červenými, co je ale zvláštností, že se s touto rostlinou dost často setkáváte ve volné přírodě a dokonce v nížinách, středních i horských oblastech. Hvozdík kropenatý ve volné přírodě poznáte podle jednoduchého květu růžové barvy se světlým středem, vyrůstají na dlouhém stonku, květ má 5, na konci zubatě zakončených lístků.
Hvozdík, latinsky Dianthus, je bylina řazena do čeledi hvozdíkovitých, jednotlivé druhy pocházejí z různých částí světa, a to Evropy, Asie, Afriky i Ameriky. Hvozdík bývá pěstován především pro své krásné a pestré květenství, leckdy rozkvétají ve velké bohatství a tvoří nádherné koberce. Květy nezůstávají ozdobou jen na záhoně, ale často se používají k řezu, aby pak mohli zdobit domácnosti i nebytové prostory nejen svým vzhledem, ale i svou vůní. Mezi hvozdíky také můžete objevit ohrožené druhy a dokonce i kriticky ohrožené druhy, jako například hvozdík kartouzek sudetský nebo úzkolistý.
Hvozdík karafiát, latinským názvem Dianthus caryophyllus, si prohlédněte pro představu na fotografiích. Hvozdík karafiát je bohatě zelená rostlina doplněna pestrými květy. Květy této rostliny z pravidla nebývají příliš vysoké, narůstají do výšky od 10 do 40 cm. Svými velkými trsy se hvozdík karafiát velkou ozdobou především skalek, navíc obliba slunného či polostinného místa nechává této rostlině různorodé využití. Můžete si s ní třeba i orámovat záhony, první květy by se měly objevit v květnu a mohli by průběžně vydržet až do července.
Zvláštnosti:
Neobvyklým jevem je u hvozdíku karafiátu, že i když rostlina zrovna nepokvete, přesto budou jeho krásné zelené trsy, někdy i zabarveny lehce do stříbrna, velkou ozdobou od jara až do podzimu. Hvozdík karafiát navíc může být jak trvalka, tak dvouletka, ale i letnička.
Hvozdík kartouzek, latinským názvem Dianthus carthusianorum, je k vidění na fotografiích. Hvozdík kartozek bývá často pěstován jako trvalka k řezu, má rád slunné a suché místo. Květy této rostliny jsou 80 až 120 cm vysoké, jednoduché a povětšinou růžové barvy, ale různých odstínů.
Zvláštnosti:
Čeho byste si mohli u této rostliny všimnout? Třeba toho, že rostlina jako taková není vysokého vzrůstu, snad jen 15 až 25 cm, ale její květy jsou na silném stonky a vyčnívají i téměř 1 m nad rostlinu. Navíc jasně růžové, ač jednoduché květy září na dálku.
Hvozdík vousatý, latinským názvem Dainthus barbatus, si můžete prohlédnout na fotografiích. Hvozdík vousatý je plnokvětá rostlina různých barev od bílé, různé odstíny růžové, i červené. Květy bývají z velké části používány k řezu, ale neměli byste se zbavovat všech květů, protože hvozdík vousatý je schopen se ve vhodných podmínkách sám množit. Dařit se ji bude na slunném nebo polostinném místě, s pravidelnou zálivkou. V dospělosti dorůstá do výšky kolem 60 cm, což ji také předurčuje místo pro pěstování na záhoně.
Zvláštnosti:
To čeho si u hvozdíku vousatého všimnete hned na první pohled je, že jeden květ se složen z několika malých kvítků, společně tvoří jeden pravidelný, ucelený květ. Druhou zvláštností u této rostliny, o které byste měli vědět je, že je to dvouletka, což znamená, že prvních těch opravdu krásných květů se dočkáte až v druhém roce. Pokud budete dopřávat rostlině přijatelné podmínky, sama se z odkvetlých květů vysemení, uchytí a v příštím roce vám vyrostou nové rostlinky, což pro vás znamená, že vám na stejném místě bude kvést každý rok, ba dokonce se bude více a více rozrůstat.
Pěstování hvozdíků je nenáročné, myslím, že jde použít i výraz snadné. Leckdo si určitě tyto krásné rostliny pamatuje již ze zahrádek našich babiček. Květy ať už plnokvěté či jednoduché mívají barvu bílou, žlutou, růžovou, červenou, fialovou, ale i několikabarevnou. Láká vás jejich pěstování čím dál tím více? Pak začněte přemýšlet, kam s nimi. Mají rádi slunné místo, které nezůstává příliš vlhké, spíše sušší, půda musí být dobře propustný, ne jílovitá, takže na skalkách či svazích by se jim mohlo dařit výborně. Pak už je potřeba přihlédnout, jaký z druhů hvozdíků jste si pro pěstování zvolili a jaké výšky dorůstá, aby se vám pak nestalo, že ho umístíte do skalky, kde je většina rostlin půdopokryvných a najednou vám uprostřed poroste téměř metrový hvozdík, to by asi nebylo to pravé ořechové. Květy i stonky hvozdíků dorůstají do výšky 20 až 90 cm, takže je z čeho vybírat.
Ibišek čínský má listy nejčastěji tmavě zelené, lesklé, podlouhle oválné nebo podlouhle vejčité, na konci roztřepené. Velikost listů je cca do 15 cm, jsou umístěny na stéble jeden za druhým. Největší ozdobou, pro kterou se tento ibišek pěstuje, jsou rozmanité zvonovité květy, které mohou být jednoduché či plné, v barevných odstínech od bílé přes žlutou, oranžovou, růžovou až po sytě červenou. V našich zeměpisných šířkách kvetou od jara do podzimu, jsou mnoha barev a barevných kombinací, jednoduché i plnokvěté, jejich počet závisí na velikosti rostliny. Květy vydrží zpravidla jeden den a prakticky nevoní. Střídají je nově se rozvíjející poupata. Čínská růže je na pěstování nenáročná.
Můžeme se setkat i s jeho synonymem Thea sinensis. Zajímavostí je, že název celého rodu Camellia (čajovníkovité) je odvozen od příjmení českého jezuitského misionáře, botanika a lékárníka Jiřího Josefa Kamela, který působil na Filipínách. Systematika celého rodu není ale zcela ustálená. V poslední době je jako jediný druh celého rodu uváděn čajovník čínský (camellia sinensis). Je menšího vzrůstu (kolem 2 – 3 m) a s menšími lístky, který je vhodnější pro pěstování ve vyšších subtropických pásmech. Je mrazuvzdorný, snese i teploty minus 10 stupňů. Údajně pod sněhovou pokrývkou vydrží i mínus 24 stupňů! Někdy ale může být samostatně vyčleněn i čajovník assamský (camellia assamica). Ten je naopak vyšší (může dorůst i 20 – 30 m), s většími a světlejšími listy. Pěstuje se ve všech nadmořských výškách tropického pásma. Na rozdíl od varianty sinensis je nutno ho před poklesem teploty pod bod mrazu chránit. Někdy se můžeme setkat ještě s další variantou, kterou je čajovník indonéský (ceylonský), typický pro hornaté oblasti tropů.
Pokojové ibišky jsou stálezelené keře a byliny se střídavými listy. Listy jsou celistvé nebo dlanitě laločnaté, s dlanitou žilnatinou, skládající se ze tří nebo více hlavních žilek.
Květy jsou pravidelné, oboupohlavní. Kalich je zvonkovitý nebo miskovitý, vytrvalý, s pěti cípy nebo zuby. Na bázi kalicha je většinou vyvinut kalíšek s pěti až mnoha cípy, jen zřídka chybí. Pokojový ibišek má květy krátkověké, většinou vydrží jediný den a poté koruna opadává. Tyčinky jsou srostlé v trubičku a spojeny na bázi s korunními lístky. Plodem je mnohosemenná tobolka.
Pokojové ibišky můžeme pěstovat v mnoha barvách. Kromě růžově červené, která patří původnímu divokému druhu, je to hlavně červená v různých tónech, ale také různé odstíny oranžové, žluté, růžové i barva bílá. Značná je rovněž rozmanitost velikostí a tvarů. Květy s nápadně vyčnívajícími tyčinkami mohou být rovné, zvlněné, stříhané, poloplné i plné. Rostlina nejvíce kvete od června do podzimu, ale ojedinělé květy se mohou objevit kdykoliv.
Mezi nejčastěji pěstované pokojové ibišky patří ibišek čínský a ibišek dřípený. Tyto ibišky jsou na trhu k dostání v mnoha barevných variacích. Nejčastěji pěstovaný ibišek čínský můžete znát pod názvem čínská růže.
Jedná se pravděpodobně o nejlepší a nejoblíbenější druh jilmu pro bonsaje. Jilm čínský je strom, který ve své domovině dorůstá výšky až 20 metrů, má velmi jemné větvení, lístky jsou drobné, střídavě postavené, s vroubkovaným okrajem a malým řapíkem. Dobře snáší teplotní rozdíly a nevadí mu přílišné sucho nebo vlhko. Tento druh je normálně opadavý, pochází-li z teplejších klimatických podmínek, je ale stále zelený. U nás se pěstují rostliny stále zelené v interiérech a opadavé venku.
V zimě umisťujeme na jasném a slunném okně s teplotou mezi 6–22 °C. Při nedostatku světla listy žloutnou a opadávají. Od května do září mohou být jilmy při dostatečné zálivce venku na plném slunci.
Zaléváme po celé vegetační období denně, v horkém počasí i častěji, v zimě zálivku omezte, mezi zálivkami nenechte půdu vyschnout. Po rozvití listových pupenů na jaře hnojte první měsíc každý týden, pak jednou za 14 dní, v zimě při chladnějším zimování jednou po 4–6 týdnech.
Přesazujeme každoročně časně zjara do 10 let věku stromu, pak dle potřeby vývoje kořenů. Kořeny by se měly každé 2 roky kontrolovat. Vhodnou zeminou je substrát pro pokojové rostliny nebo hlína (akadama) – rašelina – písek v poměru 2 : 1 : 1.
Nové přírůstky prořezáváme stále, polodřevnaté výhonky za 2. až 3. listem. Větvičky je možno tvarovat drátem kdykoliv, správně založená koruna se snadno udržuje stříháním. Předlohou nám mohou být všechny známé styly. Čínský jilm lze díky jeho bujnému růstu a střídavě rostoucím listům tvarovat v požadovaném stylu pouze cíleným řezem. Drátování se zpravidla používá v případech, že se mění tvar starší rostliny nebo se rostlina zpracovává poprvé. Drátovat lze mladé výhony do tloušťky tužky. Silnější větve se napínají, aby se jim nepoškodila choulostivá kůra.
Redukční řez se provádí od délky výhonů 10 cm a více, lze prořezávat i mladší stromky, které jsou ještě ve vývoji. Již vyzrálé bonsaje prořezáváme dříve. Podle stupně vyzrálosti a postavení větve v koruně zkracujeme na jeden až pět listů. Mají-li být v průběhu nového tvarování odstraněny silnější větve, provádíme řez nejlépe v období od dubna do července. Dobře ošetřené rány v tomto období zarůstají zvlášť dobře.
Osivo u nás v prodeji nenaleznete. Jilm lze však snadno množit řízkováním. V nabídce specializovaných obchodů se starší rostliny v různých věkových kategoriích a vývojových stadiích objevují pravidelně.
Rychlé obědy se pomalu, ale jistě stávají nedílnou součástí naší uspěchané doby. Známe to všichni: Je čas oběda a žaludek se točí na všechny strany, hlady padáme, a tak nepohrdneme rychlým obědem. I když vaření nechcete obětovat moře času, můžete v kuchyni vytvořit pravé skvosty a s rychlými a jednoduchými recepty pak slavit úspěch. Základem rychlého vaření je vybavená spíž a kvalitní suroviny. Zaměřte se na rýži a těstoviny. Na přípravu jedné z nejslavnějších italských specialit, „spaghetti aglio olio‟, potřebujete jen čtyři základní suroviny: špagety, česnek, olivový olej a chilli papričky. Vyplatí se mít doma také dva druhy rýže, a to kulatozrnnou, ze které uděláte jednoduché rizoto s hráškem i rýžový nákyp, a dlouhozrnnou basmati na pilaf a jako přílohu k omáčkám či ke směsím na čínský způsob. Kromě těstovin a rýže byste měli mít doma i luštěniny, sterilovanou kukuřici, fazole, hrách a loupaná rajčata. Tak by měla být vybavena i lednička a mrazák. Zvlášť v zimě se totiž nemůžete příliš spoléhat na čerstvou zeleninu, proti ji musíte nahradit zeleninou zamrazenou. Ke stálicím v mrazáku by měly patřit fazolky a listový špenát.
Ve své asijské domovině dorůstají tyto krásné stromy výšky až 20 metrů, nebo se naopak dle dlouholeté tradice tvarují do miniaturní podoby, tedy jako bonsaje. Mají velmi jemné rozvětvení, malé, svěže zelené, střídavě postavené oválné lístky s vroubkovaným okrajem a drobným řapíkem. Dobře snášejí teplotní rozdíly a respektují sucho i vlhko. Pro svůj zdárný růst ale potřebují dostatek světla. Pro správné pěstování je důležité vědět, odkud k nám byl daný druh jilmu dovezen. Rostliny z teplé jižní Číny a Tchai-wanu jsou pokojové, rostliny ze studeného severu a čínských hor jsou venkovní. Jakou rostlinu máme, poznáme nejlépe na podzim. U venkovních jilmů se všechny listy zbarví do červenohnědé barvy a opadají, u pokojových může část zežloutnout a opadat, ale na koncích jsou stále patrné zelené přírůstky.
Jilm dobře snáší řez, můžete proto tvarovat korunku, zmenšit nebo omezit velikost stromku. Pokud provedete takový úkon s citem v ruce a oku, bude zákrok jen ku prospěchu. Pro takovéto tvarování je nejvhodnější jilm holandský. Ten dobře snáší i hluboký řez. Velmi vhodné jsou však i popisované jilmy čínské. Chcete-li pěstovat jilm v truhlíku, pořiďte si kultivar Hokkaido. S droboučkými listy se uplatní i ve skalce a nadšeni z něj budou i bonsajisté. Má jedinou nevýhodu v tom, že bývá málokdy ke koupi.
Starat se o jilm nedá opravdu žádnou práci a pěstovat ho zvládne i úplný začátečník. Stromy i keřové formy rostou dobře v každé zahradní půdě, na slunci i ve stínu. Pestrolistým kultivarům pochopitelně vyhovuje slunná poloha, v zastínění se nevybarví listy a zůstávají spíše světle zelené.
Dobře kořenící jilmy snesou to, co málokterý strom. Díky bohatému kořenovému systému lze přesazovat i vzrostlé exempláře. Trochu potrápit vás mohou jedině kultivary roubované na jiné podnoži, pak musíte čas od času odstraňovat výhony původního druhu.
Prý již Keltové věřili ve vzácnou léčivou moc jilmů a připravovali ze sušené kůry prášek jako základ léčivých placek na poškozenou pokožku. Ty léčily neuvěřitelně rychle, měly i protizánětlivé účinky. Jilm je také jedním ze stromů keltského horoskopu, který připisuje lidem narozeným v jeho znamení toleranci, smysl pro humor, píli, pohotovost a tvůrčího ducha.
Pod jménem jilm čínský se skrývají různé velmi si podobné dřeviny pocházející z Asie, jejichž domácí klima je subtropické. Všechny mají malé, tuhé, oválné, tmavě zelené listy rostoucí střídavě. Kmen má většinou tmavě šedou barvu a ve vyšším věku bývá více či méně strupovitý. Rostliny jsou vůči mrazu odolné jen v malé míře.
Díky jeho robustnosti a odolnosti můžeme jilm čínský pěstovat celoročně v bytě. Chyby při pěstování i napadení škůdci (hlavně roztoči) rostlina zpravidla přežívá, pokud včas podnikneme nápravu. Dobrou bonsaj však z jilmu vytvoříme v bytě pouze tehdy, když má rostlina možnost stát v zimním období na nevytápěném stanovišti a po celý rok má optimální světelné poměry a dostatek vzdušné vlhkosti.
Stanoviště by tedy mělo být po celý rok světlé a několik hodin denně by měl být jilm vystaven přímému slunečnímu záření. Silný vítr a deště se postarají o to, aby se jilmu vyvinulo odolné listoví. Na zimu jej umístíme do nevytápěné místnosti na co možná nejsvětlejší místo. Přes zimu by měl jilm růst co nejméně.
Jako substrát můžeme použít směs jílového granulátu, písku a zahradnické zeminy v poměru 2 : 1 : 1. Používají se i jiné substráty, které dobře propouštějí vodu. I ty rostlina snáší dobře. Každý rok až každé tři roky vyměníme dvě třetiny zeminy v misce. Současně můžeme provést větší zkrácení kořenového systému.
K zálivce lze použít i běžnou vodu. Rostlina snese dokonce velmi tvrdou vodu. Díky relativně vysoké odolnosti proti solím je možné k hnojení používat jak organická, tak i minerální bonsajová hnojiva. Hnojení se provádí mezi únorem a zářím dle přiloženého návodu. V zimě stačí hnojit jednou měsíčně.
Episcie je travnatá rostlina. Nejrozšířenější jsou tyto druhy:
Episcia dianthiflora - travnatá rostlina mající dva typy výhonků, a to krátká stébla s blízko posazenými listy a dlouhé vousy s dceřinými růžicemi vyrůstajícími v uzlech. Listy jsou malé, do 4cm délky, podlouhlého tvaru se zubatým okrajem. Povrch listu je plastický, žilkovaný, barva je tmavě zelená. Květy jsou trubkovité, bílé s purpurovou kresbou. Zvonek má v průměru velikost do 4 cm.
Episcia cupreata - mohutná travnatá rostlina s tlustými stébly. Listy jsou 10 cm dlouhé, mají elipsovitý tvar se zubatým okrajem. Povrch listu je vrásčitý, barva měděně zelená. Květy jsou trubkovité, v průměru do 3 cm, rostou jednotlivě nebo na stonku po dvou, mají červenooranžovou barvu. Je mnoho variet odlišujících se barvou listů.
Tato vytrvalá rostlina pochází z Kolumbie. Listy jsou obvykle kulaté, drobné, smaragdově zelené, sbíhají se do růžic rozmístěných po stonku. Květy jsou celkem velké (4,5 cm do délky, v průměru 3,5 cm), bílé, se zvětšenou trubičkou. Okraje kroužku (ohybu) připomínají čínský karafiát. Na rostlině vykvétá najednou 5-7 kvítků. Episcie kvete v létě, při správné péči může zdobit i interiér bytu, potřebuje však přiměřené osvětlení a rovnoměrnou, pravidelnou zálivku. V létě je potřeba zalévat více, vhodné je i přihnojování kompletním hnojivem. Půdní směs se připravuje z listové hlíny, humusu, rašeliny a písku, a to v poměru (3 : 1 : 1 : 0,5). Její tučnolisté listy opadávají v průvanu a vzácněji při změnách teploty. Episcia se rozmnožuje nejlépe růžicemi listů, seříznutými opatrně od stonků. Vysazuje se do písku, kde rychle zakoření.
Mezi nejčastější druhy kamélií pěstovaných nejen u nás patří chandleri elegants, což je kamélie kvetoucí v pozdní zimě. Kvete bohatými růžovými květy s jádrem zlatých tyčinek uprostřed. Jejím původem je Čína, Japonsko a Korea. Vyžaduje kyselou či neutrální, dobře odvodněnou půdu a její růst je pomalý.
Alba plena
Dalším často pěstovaným druhem je oblíbená alba plena. Je jedním z nejstarších a nejlepších druhů odrůd kamélií. Má čistě bílé dvojité květy, kontrastující s lesklými tmavě zelenými listy. Kvete na konci zimy až na začátku jara, vyžaduje stín nebo polostín a její růst je středně rychlý. Po 20 až 25 letech je schopna narůst do výšky a šířky až 8 m.
Lady Campbell
Lady Campbell je kamélie, která snáší teploty až minus 15 °C, v dospělosti dosahuje výšky 3 m. Tato rostlina pochází z Číny, Korey a Japonska, kvete v březnu až dubnu a její květy jsou plné, karmínově červené.
Camellia sinensis
Camellia sinensis (čajovník čínský) je stálezelený keř nebo nižší stromek, dorůstající výšky 3–15 m, většinou se udržuje do výšky 1,2 m. Listy čajovníku jsou střídavé, řapíkové, vejčité až kopinaté, dlouhé 4–15 centimetrů, mají tmavozelenou barvu. Květy vyrůstají v chudých svazečcích v paždí listů o velikosti kolem 5 centimetrů, mají bílou nebo nažloutlou barvu. Plody čajovníku čínského jsou tobolky s třemi pouzdry. Pochází z jižní Číny a přilehlých oblastí od východní Indie po Vietnam. Čajovník vyžaduje teploty pohybující se mezi 12–32 °C. Rostlina vyžaduje kyselou, hrubší, dobře propustnou půdu, pomalejší růst má kladný vliv na kvalitu produkce. Čajovník bývá pěstován plantážním způsobem a sbírá se většinou ručně, následně je sušen a tříděn. Čajovník obsahuje alkaloid kofein, a proto odvar z něj má povzbuzující účinky.
Malá rada na závěr. Pokud chcete začít s pěstováním kamélií, začněte s nákupem levnějších druhů, aby vás případný neúspěch tolik nemrzel, a s postupující odvahou a zkušenostmi přecházejte k druhům dražším.
