Keř je dřevnatá rostlina vyšší než trávy a byliny, která se hned u země nebo poměrně nízko nad zemí dělí do mnoha větví. Na rozdíl od vyšších stromů keře nemají hlavní kmen. V tomto článku se můžete blíže seznámit s keři kvetoucími v dubnu, zvláště pak s jejich léčivými účinky.
Líska obecná
Opadavý, 2 až 8 m vysoký keř. Větve v mládí červenohnědě žláznatě chlupaté, později lysé, borka hnědošedá, hladká. Listy řapíkaté, střídavé, vejčité, na konci špičaté, na bázi srdčité, na okraji dvojitě pilovité až mírně laločnaté, na horní straně řídce chlupaté a na spodní straně zejména na žilkách pýřité, řapík žláznatě chlupatý, 1 až 2 cm dlouhý. Květy jednopohlavné, samčí uspořádány v 3 až 7 cm dlouhých, úzkých jehnědách, jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí žlutohnědých, pýřitých listenů. Samičí květenství nenápadná, umístěná v hnědém, přisedlém, pupenovitém obalu, z něhož vyčnívají pouze červené až červenofialové blizny. Oříšky vyrůstají po 1 až 5, jsou vejcovitě kulovité, zpočátku žlutozelené, později hnědé, obalené ve zvonkovitém, žláznatě chlupatém obalu tvořeném srostlými listenci. Keř kvete v únoru až dubnu.
Líska obecná roste v lesích a na jejich okrajích, v houštinách, křovinách, na březích, na půdách hlinitých, výživných, humózních, kyprých, čerstvě vlhkých. Stanoviště má ráda polostinné.
V léčitelství se sbírá zejména list, méně často i kůra z mladších větví. List se sbírá v červnu a červenci, kůra těsně před rašením listů, tedy přibližně ve druhé polovině března. Listy se suší co možná nejrychleji, za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Listy obsahují silici, třísloviny, flavonoidy, glykosidy, sacharidy, myrcitrin, kvercitrin a další látky, v kůře jsou přítomny třísloviny, flobafeny a pryskyřice. Obě drogy zklidňují střevní peristaltiku (například při zánětech střev), působí protiprůjmově, močopudně, svíravě a zastavují krvácení, zevně se ve formě koupelí užívají při ekzémech a hemoroidech.
Pro vnitřní použití se líska připravuje obvykle ve formě nálevu (2 lžičky drogy na šálek vody), pro zevní pak ve formě odvaru. Droga působí velmi mírně, takže nejsou známy žádné kontraindikace ani nežádoucí účinky.
Plody – lískové oříšky – jsou velmi dobře známou pochutinou, obsahují až 60 % tuků, okolo 19 % bílkovin, 5 % cukrů a další látky. Lískový olej, získávaný lisováním, se užívá zejména v parfumerii a malířství.
Lískové dřevo se používá v řezbářství, truhlářství a košíkářství, dříve se z mladých lískových větví zhotovovaly lyžařské hole. Z dřevěného uhlí lísky se vyrábí střelný prach a kreslicí uhly.
Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (například převislá nebo s pokroucenými větvemi) nebo barvou listů (například žluté, hnědočervené, skvrnité a jiné). Vyhovují ji půdy hlinité, výživné, humózní, kypré, čerstvě vlhké, stanoviště polostinné. Množí se semeny (oříšky), zahradní kultivary se množí hřížením, roubováním nebo řízkováním.
V Číně je gardénie používána v tradiční medicíně k léčbě nespavosti, podrážděnosti a úzkosti. Pro léčebné účely jsou používány listy a plody. Bylo zjištěno, že gardénie působí proti baktériím, snižuje zvýšenou teplotu, zvyšuje produkci žluči a má močopudný účinek. Kontraindikace a vedlejší nežádoucí účinky nejsou známy. Doporučená denní dávka drogy je 6–12 g plodů ve formě odvaru (200 g vroucí vody přelít dávku drogy, vařit 5 minut a po dalších 10 minutách scedit). Extrakt z plodů gardénie (Gardenia jasminoides) má velkou perspektivu ve vývoji nových léků pro diabetiky. Obsahuje zejména β-sitosterol a iridoidní glykosidy, u nichž bylo při experimentech na myších zjištěno, že podporují sekreci inzulinu zablokováním aktivity takzvaného uncoupling proteinu 2 v buňkách pankreatu. Z hlediska léčby metabolického syndromu pak vyznívají nadějně další významné látky obsažené v této rostlině: iridoidní glukozidy, hlavně gardenosid; třísloviny, silice, pektin, cukry.
Němečtí vědci nedávno zkoumali účinky aromaterapie, která pracuje s rostlinnými silicemi a oleji a má za cíl zlepšení fyzické i psychické pohody člověka, přičemž zjistili, že hlavně opojná vůně gardénie vykazuje stejně silné účinky jako některá sedativa. Její krásně bílé a silně vonné květy podobné růžím obsahují podle této studie dvě složky, které jsou co do účinků srovnatelné s barbituráty. Výsledkem je zklidnění, úleva od úzkosti a podpora spánku.
Opadavý, až 4 m vysoký keř. Borka šedohnědá, rozpraskaná, mladé větve a pupeny žlutošedě plstnaté. Listy vstřícné, krátce stopkaté, vejčité, eliptické až obvejčité, na okraji pilovitě zubaté, na horní straně svraskalé, na spodní straně a na řapíku šedě plstnaté. Květy uspořádány v hustém chocholíku, 5četné, přisedlé nebo jen krátce stopkaté, drobné, do 8 mm v průměru, bělavé nebo žlutavé, v poupěti často načervenalé, tyčinek 5, čnělka trojcípá. Plodem je peckovice, zpočátku zelená, později červená, po dozrání leskle černá. Kalina kvete v dubnu až květnu.
Roste ve světlých lesích a na jejich okrajích, na křovinatých stráních, na půdách čerstvě vlhkých až suchých, humózních, výživných, vápnitých. Poloha slunná a teplá.
V léčitelství se sbírají zejména plody (Fructus viburni opuli), a to v době zralosti, ale i kůra (Cortex viburni opuli) nebo kůra z kořenů, obojí sbírané na počátku jara. Kůra obsahuje kumariny (esculentin, scopoletin, saligenin), glykosid salicin, tanin, fytosterol, cukr, pryskyřici, organické kyseliny (například mravenčí, octovou, valerovou, kaprylovou), flavonoidy, třísloviny, steroly, arbutin, cyklický alkohol viburnitol, hořčinu viburnin a další látky. V plodech jsou přítomny saponiny, cukry, pektin, červené barvivo, třísloviny, vitamín C a rovněž hořčina viburnin.
Kalina tušalaj se užívá zejména při léčení ženských potíží, jako jsou menstruační bolesti či křeče nebo nepravidelná menstruace (droga tlumí pohyby dělohy). Plody se osvědčily i při léčbě žaludečních vředů, zevně se kalina užívá na léčbu ekzémů a vyrážek. Z kůry se nejčastěji připravuje odvar (jednotlivá dávka max. 3 g drogy, denní dávka max. 8 g) nebo tinktura (2x až 4x denně 1 čajová lžička). Z plodů se připravuje nálev (1/2 polévkové lžíce drcených plodů na sklenici vroucí vody, luhuje se 15 minut, užívají se 4x denně 2 polévkové lžíce). Kůra z kořenů se užívá obvykle ve směsi s mléčným cukrem (usušená kůra se dobře pomele, rozetře se s mléčným cukrem v poměru 1 : 10 a bere se v dávkách „na špičku malého nože“) jako prostředek proti potratům nebo jako poměrně spolehlivý prostředek utišující menstruační bolesti a křeče. Droga je při nadměrném nebo dlouhodobém užívání mírně toxická (může vyvolat nevolnost, zvracení, průjem a podobně). Zcela kontraindikována je pro těhotné a kojící ženy. Toxická je nejen kůra, ale i čerstvé plody, které svou jedovatost ztrácejí teprve po tepelném zpracování.
Plody kaliny jsou po uvaření jedlé a lze z nich připravovat například marmeládu. Kalina je vhodnou dřevinou pro zpevňování břehů (má mělký kořenový systém, z něhož vyrůstá množství odmladků). Z tvrdého, pevného a žlutavě zbarveného kalinového dřeva se vyrábějí drobné dřevěné výrobky (hračky a podobně).
Jde o nenáročný druh, který se poměrně často pěstuje v parcích, zahradách či na sídlištích. Vyžaduje slunnou a teplou polohu, půda by měla být spíše suchá, vápnitá a výživná.
Pozor, nespleťme si ptačinec s drchničkou! Plevel drchnička kvete červenými kvítky, kdežto ptačinec bílými. I drchnička obsahuje cenné látky - glykosidy, saponiny, třísloviny. Bylináři ji doporučují při lehčích poruchách jater a ledvin, zevně na hnisavé a nehojící se rány nebo na bércové vředy. Ve formě sedací koupele se osvědčuje na hemoroidy. Podává se ve formě odvaru vařeného jen asi dvě minuty a denně se jej pije maximálně decilitr. Ovšem pozor: její působení bývá dosti razantní, neboť je řazena mezi drogy mírně jedovaté. Je třeba se vyvarovat předávkování a neužívat ji dlouho!!!
Pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř. Borka tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Tis kvete v březnu až dubnu a dožívá se stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Tis červený roste jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých), stanoviště stinné (špatně snáší náhlé změny intenzity světla).
Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trocha efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharóza, rafinóza, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.
Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).
Dříve byl tis používán proti vzteklině, střevním parazitům, proti hadímu uštknutí a zejména jako prostředek vyvolávající potrat. V současnosti jsou však tisové drogy považovány za zastaralé a značně nebezpečné. Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.
Tisové dřevo je tvrdé, pružné a trvanlivé, takže bylo v minulosti užíváno k výrobě luků, kuší, nožů a hřebenů. Napuštěné černou barvou bylo pod názvem německý eben užíváno při výrobě nábytku, kořenovými dýhami se vykládaly truhlářské výrobky, používalo se na výrobu příborů, některých dechových hudebních nástrojů, píp a podobně.
Opadavý, až 4 m vysoký keř, jen výjimečně až 6 m vysoký stromek. Větve husté, obvykle trnité, vzácně beztrnné, tmavě hnědé až načervenalé. Listy střídavé nebo ve svazečcích, řapíkaté, eliptické, vejčité nebo kopinaté, na bázi klínovité, na okraji zubaté. Květy jednotlivé nebo ve svazečcích až po 5, bílé, asi 2 cm v průměru, krátce stopkaté, rozkvétají před rašením listů. Plodem je kulovitá, 10 až 15 mm velká, modročerná, ojíněná, trpce chutnající peckovice. Kvete v březnu až květnu.
Trnka roste na slunných, křovinatých stráních, kamenitých svazích, sutích, okrajích lesů, na mezích, náspech, podél cest, na okraji polí a vinic, na půdách suchých, kyprých, výživných, humózních, zásaditých až mírně kyselých. Stanoviště slunné.
V léčitelství se sbírá květ (Flos pruni spinosae), méně často plod (Fructus pruni spinosae). Květ se sbírá za suchého počasí a suší se v tenkých vrstvách ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Plody se sbírají koncem podzimu po prvních mrazících. Květy obsahují flavonové glykosidy (kamferin) v množství asi 0,4 %, benzaldehyd, sacharidy a minerální látky. V plodech jsou přítomny třísloviny, glykosid amygdalin, antokyanový glykosid, pektin, cukry, barviva, organické kyseliny, vitamín C a jiné.
Květ trnky působí močopudně, zbavuje organismus nadbytečného sodíku (což prospívá ledvinám), snižuje krevní tlak, tlumí záněty v cévách, má mírně projímavé účinky a celkově zlepšuje látkovou výměnu. Podává se obvykle ve formě nálevu (2 čajové lžičky drogy na šálek vody). Plody působí svíravě, protiprůjmově a snižují nadýmání. Podávají se nejčastěji ve formě odvaru (4x denně po 100 ml), například při žaludeční slabosti nebo průjmu.
Z plodů přešlých mrazem se dělávala povidla (nutno hodně osladit!) nebo trnkové víno. Je možné přezrálé trnky nechat v sudu vykvasit a následně je nechat vypálit, čímž vznikne trnkovice.
Listy připravujeme formou krátkodobě vařeného odvaru s dobou varu asi 2 minuty.
Plody můžeme připravovat i formou odvaru ze sušené drogy. Podáváme je raději samostatně, ale připouští se i přidávání sušených plodů do čajových směsí.
Vhodnější formou je podávání zasyrova připraveného kompotu, zhotoveného známým postupem, při němž se prosypávají vrstvy plodů a cukru.
Výrazný účinek mají i džemy, kompoty a jiné formy připravené zatepla, ale účinky čerstvé šťávy a přípravků upravených zastudena jsou větší. Obyčejně podáváme 200–700 g šťávy nebo 100–250 g kompotu denně.
