Včelí produkty jsou přírodní látky, které mohou být rostlinného nebo živočišného původu. Mezi rostlinné produkty řadíme ty látky, které včely sbírají ve volné přírodě a přináší je do úlu, kde je zpracují pro svou potřebu. Patří sem propolis, pyl a med. Mezi produkty živočišného charakteru řadíme látky, které včela sama vytváří ve svém vlastním těle, tedy včelí jed, mateří kašička a včelí vosk. Všechny tyto produkty slouží především včelám jako potrava, ochrana nebo stavební materiál. Člověk včelí produkty využívá k uspokojování svých potřeb.
Propolis
Jedná se o produkt rostlinného původu. Propolis je látka pryskyřičné povahy, kterou včely sbírají z rostlinných zdrojů (z květních a listových pupenů topolů, bříz, jív, olší, jehličnatých stromů a dalších rostlin) a v úle ji používají k dezinfekčním a jiným účelům. Propolis je považován za včelí tmel a má žlutohnědou, zelenožlutou až černou barvu. Je to směs vosku, ale především pryskyřičných látek. Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji svými kusadly, čímž ji obohatí o výměšky žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou, takzvanou rouskou, odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. Také tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Složení propolisu je velice proměnlivé, ale vždy jsou v určitém poměru zastoupeny tyto složky: látky pryskyřičnaté povahy, vosky a mastné kyseliny, éterické oleje, pyl, ostatní složky (minerální látky, vitamíny, cukry).
Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž využívá především kosmetický a farmaceutický průmysl. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet či čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika jako mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.
Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Ta se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.
Nákup propolisu lze provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Mezi včelaři není prodej propolisu moc rozšířený, a proto je těžké si ho tímto způsobem opatřit.
Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji kusadly, čímž ji obohatí o výměšky svých žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou neboli rouskou odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. I tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho opět o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a k mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Propolis jakožto látka pryskyřičné povahy lehce taje, při teplotách nad 45 °C se stává lepivým až gumovým, bod tání se v průměru pohybuje kolem 60–70 °C, chladem pak propolis křehne a tuhne. Vůně je pryskyřičná, chuť trpká a hořká; hustota je 1,112–1,136 g/cm3.
Složení propolisu je velice proměnlivé a patří sem: látky pryskyřičnaté povahy (cca 50 %), vosky a mastné kyseliny (cca 30 %), éterické oleje (10 %), pyl (5 %), ostatní složky (5 %, minerální látky, vitamíny, cukry).
Propolis je látka, která má celou řadu účinků, jichž se využívá především v kosmetice a lékařství. Můžeme ho užívat nebo aplikovat ve formě tablet a čípků, propolisových sprejů, tinktur, emulzí a mastí, lze jej smíchat s medem. Vyrábí se i propolisová kosmetika – mýdlo, šampóny, krémy. Propolis lze indikovat u infekcí močových cest a močového měchýře, infekcí zažívacího traktu, infekcí ledvin, plísňových onemocnění, akné, při vypadávání vlasů, tuberkulóze, hemoroidech, akné, zánětu nosohltanu, ekzémech, štítné žláze, proleženinách, popáleninách, lupénce, oděrkách a oparech.
Je však důležité upozornit, že propolis může u citlivých jedinců vyvolat alergické reakce, proto je vhodné před užitím jakéhokoliv přípravku s propolisem provést krátkou kontaktní zkoušku. Zkouška se provádí tak, že zápěstí potřeme ředěnou propolisovou tinkturou a za den až dva test opakujeme. Pokud nenastane reakce, například zčervenání nebo se neobjeví pupínky, můžeme propolis použít. Užívání propolisu a přípravků s propolisem by se měli vyhýbat pacienti se závažným srdečním onemocněním a těhotné ženy.
Propolis se nejlépe rozpouští v ethanolu (lihu) o koncentraci 60 až 80 %. Ve vodě je prakticky nerozpustný. Pro výrobu tinktury je třeba mít líh z lékarny nebo neředěnou domácí slivovici popřípadě jinou pálenku. Neředěná domácí slivovice po vypálení má nejčastěji obsah alkoholu 60 až 65 %, proto je ideálním rozpouštědlem propolisu.
Nejdříve si připravíme prášek z propolisu tak, že včelí propolis očistíme, nakrájíme a vložíme do mrazničky, po zmrznutí nameleme v mlýnku a promícháme s lihem. Postavíme na tmavé místo k maceraci (trvá cca 3 týdny). Po dobu macerace občas promícháme. Poté tinkturu přecedíme do tmavých sklenic.
Tinktura je vhodná na posílení imunity, bolesti v krku, paradontózu, zánět ústní dutiny, rýmu, zánět průdušek, žaludeční vředy a problémy s játry.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Čokoládová poleva (čokopoleva) je asi nejoblíbenějším typem polevy. Kvalitní čokoládová poleva je lesklá, po ztuhnutí zůstává vláčná a při krájení se na řezu neláme. S polevou zvládnou pracovat i ti méně zdatní cukráři a cukrářky. Nejčastěji s ní stačí zákusek prostě polít. Připravuje se kombinací pravé čokolády a tuku, nebo z již hotové polevy, kterou stačí rozpustit. S chystáním polevy si tak můžete vyhrát, anebo ji prostě jen nechat rozehřát v mikrovlnce či na páře.
Klasická poleva
Postup: Domácí čokoládová poleva se připravuje zkombinováním dvou základních surovin, tedy čokolády a tuku (použít můžete rostlinný nebo máslo). Čokoládu pomalu rozpouštějte v nádobě nad hrncem s horkou vodou (voda by se neměla vařit). Jakmile je čokoláda rozpuštěná, přidejte do ní tuk v poměru 1 : 1. Míchejte, dokud se vše nerozpustí a nespojí v hladkou hmotu. Takto připravenou polevu můžete uchovávat v lednici i několik dní. Pokud použijete rostlinný tuk, vydrží o něco déle. Až ji budete chtít zase použít, stačí ji rozehřát třeba v mikrovlnce.
Tekutá poleva
Postup: Pokud chcete připravit polevu, která bude stále tekutá, třeba na zmrzlinový pohár nebo palačinky, budete potřebovat kromě čokolády a tuku také převařenou vodu - převařenou proto, aby poleva vydržela co nejdéle. Čokoládu rozpusťte v mikrovlnné troubě na střední výkon, trvá to jen chviličku, tak čokoládu dobře hlídejte a uprostřed rozpouštění ji promíchejte. Můžete ji samozřejmě rozpustit i ve vodní lázni. Do čokolády přidejte tuk a nakonec vodu. Zamíchejte vše do hladka.
Tip: Hotové polevy stačí odměřit do misky - dodávají se v praktických dropsech, tak si je můžete snadno odsypat - a rozpustit ve vodní lázni nebo mikrovlnce. Bílou čokoládovou polevu můžete po rozpuštění ještě barvit. Přidejte do ní kapku gelové potravinářské barvy nebo speciální barvu z kakaového másla.
Čokoládová poleva z Omegy
Ingredience: 250 g ztuženého tuku (Omega), 100 g čokolády na vaření, 70 g kakaa
Postup: Ve vodní lázni rozehřejeme tuk, přidáme nalámanou čokoládu a proseté kakao. Vše důkladně promícháme do rozpuštění čokolády - nevaříme. Poleva je hodně řídká, přendáme ji do misky vhodné do mikrovlnné trouby, chvíli necháme chladnout a hned zdobíme. Když začne poleva tuhnout a je moc hustá, dáme ji na pár vteřin mikrovlnné trouby. Do této polevy zásadně nedáváme cukr! Je výborná na drobné cukroví, které přímo do čokolády vrchem namáčíme. Poleva je krásně lesklá a je jí hodně. Dá se zmrazit a použít znovu.
Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí.
Tuk rozpustíme ve vodní lázni, přidáme propolis a při zhruba 50 až 60 °C zlehka mícháme, dokud nevznikne homogenní hmota. Tu poté necháme vychladnout a skladujeme v chladničce.
Máslo je vhodné k posílení imunity, proti kašli, při léčbě zápalu plic.
Nebo můžete včelí vosk rozpustit vařením a přelití přes síto. Vosk se hodí přímo do hrnce s vodou a nechá se rozpustit, poté se vše (tedy vosk, voda i nečistoty) lije přes síto do nádoby. Síto musí být poměrně řídké, takže se v něm zachytí jen ty nejhrubší nečistoty, jako například mrtvé včely. Síto se poměrně rychle zaplní, je potřeba nalít vosku jen trochu, prohrábnutím ho nechat co nejvíc protéct, nečistoty vyhodit a nalít další trochu. Toto je jednoduchý způsob, nenáročný na vybavení, ale odstraní jen ty nejhorší nečistoty. Vosk je dále nutné čistit usazováním.
Nejúčinnější způsob získávání vosku představují odstředivky. Někteří včelaři proto používají pařáky s upraveným otočným košem jako parní odstředivky.
Včela medonosná je považována za hospodářské zvíře, důležitá je nejen pro produkci medu, ale zvláště kvůli opylování. Ceněny jsou také její další produkty, jako včelí vosk, propolis, mateří kašička a v lékařství i včelí jed. Právní předpisy upravující chov včel na území České republiky jsou roztříštěné. V současnosti neexistuje žádný zákon, který by sjednocoval všechny požadavky, které musí být při chovu včel, výrobě medu nebo ochraně včel splněny, a včelařství je tedy upravováno několika zákony a vyhláškami. Některá města mají vlastní vyhlášku, která stanoví ohlašovací povinnost při umístění včelstva na území obce. Nemusíte být ani členem včelařského svazu. Naopak pokud budete chtít dotaci na včelstva, musíte se stát členem svazu. Chov včel podléhá ve smyslu zákona č. 154/2000 Sb. povinné registraci všech chovatelů. Chovateli je přiděleno registrační číslo a stanoviště. Jakmile chov zaregistrujete, musíte jej ještě přihlásit do evidence, a to u jednatele v Českém svazu včelařů. Jedná se o svaz, který sdružuje všechny chovatele včel. Dbá na dodržování veterinárních opatření, vydává časopis, organizuje přednášky, zajišťuje záležitosti ohledně dotací.
Na počátku se musíte rozhodnout, jaký zvolíte úl (například nástavkový, rámkovou míru), kam jej umístíte, dále byste si měli opatřit ochranný oděv a základní včelařské vybavení (klobouk se závojem, včelařské rukavice, kuřák, rozpěrák a smetáček).
Dalším krokem by mělo být správné zacházení se včelami (od počátku načtená literatura). Včelařský rok se dělí na čtyři období – péče o včely v podletí (jedná se o nejdůležitější období, které se promítne na kvalitě včelstva v příštím roce), zimní klid (oprava úlů), jarní růst (přikrmení, rozšiřování) a produkční období (rojení, medobraní).
Tuk rozpustíme ve vodní lázni, nakapeme tinkturu a při zhruba 50 až 60 °C opatrně mícháme, dokud cítíme, že se ještě líh z tinktury neodpařil. Po odpaření odstavíme, nalijeme do nádobky, kterou po vychladnutí uložíme do lednice.
Mast je vhodná k regeneraci a ošetřování pokožky, zahlazování jizev, zahlazování vrásek.
Orientační cena je dostupná na internetových stránkách a můžete se na ni podívat zde.
Jedná se o produkt živočišného původu. Důležitým zdrojem potravy ve včelstvu je krmná šťáva, kterou je také mateří kašička. Tato krmná šťáva se tvoří v hltanových žlázách včelích dělnic – kojiček. Tyto žlázy jsou uloženy v hlavě dělnic. Produkují sekret, který je bohatý na proteiny. Mimo to je krmná šťáva dále dělnicemi obohacována také o výměšek kusadlových žláz, který má spíše tukovou povahu. Rozlišujeme dva typy krmné kaše: dělničí a mateří kašičku. Larva budoucí včelí matky je krmena mateří kašičkou, což je krmná kaše tvořená sekretem hltanových a kusadlových žláz v poměru 1 : 1, podávaná celé larvální období. V dospělosti zajišťuje krmení matky mateří kašičkou skupinka 8 až 16 včel, které se nazývají kojičky. Rozdílná kvalita a složení dělničí a mateří kašičky má vliv na vývojové, morfologické a věkové rozdíly mezi včelí dělnicí a matkou (dělničí je v poměru 3 : 1, mateří je v poměru 1 : 1).
Základem pro tvorbu mateří kašičky je pyl, z něhož se během trávení vytvoří látky jako proteiny, aminokyseliny, tuky, nukleotidy, vitamíny a cukry, které se hemolymfou včelích dělnic transportují do hltanových žláz a stávají se nezbytnou složkou mateří kašičky. Ta má bílou až nažloutlou barvu, vůně je kořeněná až štiplavá.
Mateří kašička se skládá z vody, cukrů (monosacharidy, disacharidy, trisacharidy), proteinů, lipidů (mastné kyseliny, steroly, tuky), minerálních látek (draslík, vápník, sodík, zinek, železo, měď, mangan, hliník, křemík, fluor, síra), vitamínů (A, B, C, D, E) a dalších látek (fosfáty).
Mateří kašičku můžeme konzumovat přímo v nativní formě. V tomto případě se kaše uchovává v injekčních stříkačkách v lednici. Dále se užívá lyofilizovaná mateří kašička, která projde procesem lyofilizace, kdy se hluboce zmrazí a následně suší. Takto vznikne bílý až nažloutlý prášek, který se stává součástí ampulí, pilulek, dražé a dalších přípravků s mateří kašičkou. Mateří kašičku lze také mísit s medem, současně můžeme přidat i propolis nebo pyl. Účinky mateří kašičky jsou antibiotické, protizánětlivé, antivirové, antimykotické, stimulující, celkově regenerační. Mateří kašička může být podávána také ženám v klimakteriu, kdy vyrovnává hladinu ženských hormonů a zmírňuje doprovodné potíže. Podobně působí také u potíží s prostatou u mužů. Regeneruje pokožku, má vliv na kožní jizvy, kožní vředy, lze ji použít při léčbě trudovitosti obličeje, ekzémů, akné i lupénky (kombinace s propolisem). Působí proti senescenci (stárnutí).
Včela medonosná je považována za hospodářské zvíře, její přínos pro člověka spočívá nejen v tvorbě medu, ale zejména v opylování rostlin. Dalšími produkty jsou pyl, včelí vosk, propolis, mateří kašička a v lékařství i včelí jed.
Právní předpisy upravující chov včel na území České republiky jsou roztříštěné. V současnosti neexistuje žádný zákon, který by sjednocoval všechny požadavky, které musí být při chovu včel, výrobě medu nebo ochraně včel splněny, a včelařství je tedy upravováno několika zákony a vyhláškami. Některá města mají vlastní vyhlášku, která stanoví ohlašovací povinnost při umístění včelstva na území obce. Nemusíte být ani členem včelařského svazu. Ale pokud budete chtít dotaci na včelstva, musíte se stát členem svazu. Chov včel se řídí zákonem č. 154/2000 Sb., o povinné registraci všech chovatelů. Pro registrování včelstev je třeba vyplnit formulář, který podepíšete a odešlete na adresu: Českomoravská společnost chovatelů, a.s., pracoviště ústřední evidence včel, Hradišťko 123, 252 09 Hradišťko pod Medníkem. Následně vám bude přiděleno registrační číslo chovatele a stanoviště. Jakmile chov zaregistrujete, musíte jej ještě přihlásit do evidence u jednatele v Českém svazu včelařů. Jedná se o svaz, který sdružuje všechny chovatele včel. Dbá na dodržování veterinárních opatření, vydává časopis, organizuje přednášky, zajišťuje záležitosti ohledně dotací.
Právní normy:
zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 375/2003 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, a o veterinárních požadavcích na živočišné produkty, ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 327/2004 Sb., o ochraně včel, zvěře, vodních organismů a dalších necílových organismů při použití přípravků na ochranu rostlin, ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 90/2002 Sb., kterou se stanoví opatření k zabezpečení ochrany včel, zvěře a ryb při používání přípravků na ochranu rostlin
vyhláška č. 91/2002 Sb., kterou se upravuje registrace přípravku na ochranu rostlin a zacházení s nimi
nařízení vlády č. 390/2003 Sb., kterým se stanoví pravidla pro použití příjmů Pozemkového fondu České republiky k podpoře obnovy včelstev
nařízení vlády č. 197/2005 Sb., o stanovení podmínek poskytnutí dotace na provádění opatření ke zlepšení obecných podmínek pro produkci včelařských produktů a jejich uvádění na trh, ve znění pozdějších předpisů.
Cererit dávkování na 1 m² se obvykle pohybuje mezi 50–80 g na m², podle kvality půdy a typu plodiny.
Na běžné zahradní půdě stačí nižší dávka kolem 50 g, zatímco u chudé nebo písčité půdy je vhodné použít vyšší množství. Důležité je dávku rovnoměrně rozprostřít a zapracovat do půdy. Pokud použijete více než doporučené množství, může dojít k přehnojení, které se projeví spálením listů nebo zpomalením růstu. Přesné dávkování cereritu je klíčové pro správnou funkci hnojiva.
Kdy hnojit cereritem na jaře?
Kdy hnojit cereritem na jaře je zásadní otázka, protože správný termín ovlivňuje celý růst rostlin.
Ideální je aplikace na začátku vegetační sezóny, tedy v březnu až dubnu. Cererit se zapravuje do půdy při přípravě záhonů před výsadbou. Pokud se použije později, rostliny už nemusí živiny plně využít. Důležité je také sledovat počasí – nejlepší je hnojit před deštěm nebo po zálivce. Jarní hnojení cereritem je nejefektivnější způsob, jak podpořit růst.
Může cererit spálit rostliny?
Cererit může spálit rostliny, pokud je použit ve vysoké dávce nebo na suchou půdu.
Granule obsahují koncentrované živiny, které mohou poškodit kořeny nebo listy. Typickým příznakem jsou spálené okraje listů a žloutnutí. K tomu dochází hlavně při přehnojení nebo pokud hnojivo není zapracováno do půdy. Proto je důležité dodržet dávkování a po aplikaci rostliny zalít. Správné použití cereritu minimalizuje riziko poškození.
Jak hnojit rajčata cereritem?
Cererit na rajčata se používá hlavně při výsadbě v dávce 20–30 g na rostlinu.
Hnojivo je vhodné promíchat s půdou v jamce, aby nedošlo k přímému kontaktu s kořeny. Rajčata potřebují živiny hlavně na začátku růstu, proto je základní hnojení klíčové. Pozdější přihnojování by mělo být opatrné, aby nedošlo k nadměrnému růstu listů na úkor plodů. Správné dávkování cereritu u rajčat výrazně ovlivňuje kvalitu úrody.
Je cererit vhodný na trávník?
Cererit na trávník je vhodný jako startovací hnojivo na jaře v dávce kolem 50 g na m².
Důležité je hnojivo rovnoměrně rozprostřít, aby nevznikaly fleky. Po aplikaci je nutná zálivka, která aktivuje živiny. Cererit dodá trávníku základní živiny, ale není ideální pro dlouhodobou péči. Na tu je lepší použít specializovaná hnojiva. Jarní hnojení trávníku cereritem ale funguje velmi dobře.
Jaký je rozdíl mezi cereritem a NPK?
Rozdíl cererit vs NPK spočívá hlavně ve složení a způsobu použití.
Cererit obsahuje vyvážené živiny a je univerzální, zatímco NPK hnojiva mají často vyšší obsah dusíku nebo jiných složek.
Co jsou vepřová líčka a čím se liší od jiných částí masa?
Vepřová líčka jsou maso z lícní části hlavy prasete a vyznačují se vysokým obsahem kolagenu, díky kterému jsou po správné úpravě mimořádně šťavnatá a měkká.
Na rozdíl od běžných libových částí nejsou vepřová líčka vhodná pro rychlou přípravu. Vyžadují delší čas a nižší teplotu, aby se kolagen postupně přeměnil na želatinu. Právě tato vlastnost způsobuje, že maso po dlouhém tažení doslova měkne a omáčka získává přirozenou plnost bez nutnosti velkého zahušťování.
Proč jsou vepřová líčka po uvaření někdy tuhá?
Nejčastějším důvodem tuhosti je příliš krátká doba přípravy nebo vysoká teplota, při které se kolagen nestihne správně rozpustit.
Kolagen se nezačne měnit na želatinu okamžitě. Pokud maso rychle opečete nebo dusíte krátce, zůstane tuhé a suché. Řešením je vrátit líčka zpět do tekutiny, snížit teplotu a pokračovat v pomalém vaření. V praxi často platí, že líčka nejsou převařená, ale naopak nedovařená.
Jak dlouho se vaří nebo pečou vepřová líčka?
Doba přípravy vepřových líček se pohybuje obvykle mezi 2 až 6 hodinami podle zvoleného postupu a teploty.
Při dušení nebo pečení kolem 140–150 °C počítejte minimálně se dvěma až třemi hodinami. Při velmi pomalém tažení v troubě kolem 120 °C může příprava trvat i šest až osm hodin. Výhodou je, že maso se nepřipaluje a výsledek je extrémně jemný.
Jaká teplota je ideální pro přípravu vepřových líček?
Ideální teplota pro přípravu vepřových líček je nízká až střední, nejčastěji mezi 120–150 °C.
Při této teplotě má kolagen dostatek času se přeměnit na želatinu. Vyšší teploty sice zkrátí dobu přípravy, ale zvyšují riziko, že maso zůstane tuhé. Vepřová líčka patří mezi typická jídla, kde čas pracuje ve váš prospěch.
Je nutné vepřová líčka předem marinovat?
Marinování není nutné, ale může výrazně zlepšit chuť a strukturu masa.
V praxi se velmi osvědčilo alespoň jednoduché nasolení den předem. Sůl pronikne do masa a pomůže mu udržet šťavnatost. U výraznějších receptů, například na víně nebo pivu, se často marinuje přímo během dlouhého tažení, takže samostatná marináda není nutná.
Kolik tekutiny je potřeba při přípravě vepřových líček?
Líčka by měla být při přípravě alespoň zčásti ponořená v tekutině, ideálně do dvou třetin své výšky.
Tekutina je zásadní pro správnou přeměnu kolagenu. Bez ní se maso spíše peče než táhne a výsledek je horší. Použít lze vývar, víno, pivo nebo jejich kombinaci. Tekutina se během vaření redukuje a vytváří základ omáčky.
Dají se vepřová líčka připravit den dopředu?
Ano, vepřová líčka jsou ideální jídlo na přípravu den dopředu.
