Při servírování medoviny máme dvě možnosti. Buď ji můžeme podávat studenou o teplotě kolem 14 °C do sklenky se stopkou. Anebo se dá medovina servírovat ohřátá na teplotu cca 50 °C. Taková medovina nejen lahodně chutná, ale také zahřeje během chladných večerů. Ohřátou medovinu podávejte nejlépe ve skleněných šálcích s plátkem citronu. Dejte však pozor, abyste medovinu nepřehřáli cca nad 60 °C. Při této teplotě totiž medovina ošklivě napění a její chuť je ta tam. Medovina se konzumuje způsobem vychutnávání.
Mateří kašička se buď přidává do medu pro přímou spotřebu, nebo se konzumuje rovnou v přirozeném stavu, nebo se používá pro přípravu kosmetických přípravků. V přirozeném stavu se zpravidla užívá 0,5–1 g nalačno denně přímo pod jazyk. Necháme pod jazykem rozplynout, asi po 3 minutách spolkneme. Po užití je vhodné 30 minut nejíst. Takto denně 20 dní užíváme, pak následuje 30 dní pauza, poté opět můžeme užívat včelí mateří kašičku. U dětí se množství snižuje na polovinu. Mateří kašičku skladujte v chladničce, a to maximálně půl roku. Kašičku je nejlépe konzumovat čerstvou. Dlouhodobé skladování je možné pouze u sušené či zmražené mateří kašičky. Včelí mateří kašička je pouze doplněk stravy.
Wikipedie uvádí, že kaki (někdy také tomel nebo churma) je plod ovocného stromu tomelu japonského (Diospyros kaki) z čeledi ebenovitých. Botanický název druhu (Diospyros) znamená "Diovo ovoce". Pro kaki se používá mnoho názvů, mimo výše uvedené například kakichurma, anglicky nebo německy též asijský nebo japonský persimmon, šaronské ovoce, korejské mango, medové jablko nebo čínská švestka. Sharon fruit je obchodní značka pro ovoce, které se nechává dozrát uměle pomocí chemických látek. Plody mají jasně oranžovou barvu, tvarem připomínají pomeranč nebo rajče (jiný kultivar) a dorůstají do průměru 5 až 8 cm. Toto exotické ovoce je chutné jen dobře vyzrálé, má specifickou sladkou chuť (něco mezi broskví a melounem s nádechem vanilky). Málo zralé plody a zejména slupka mají svíravou trpkou chuť způsobenou vysokým obsahem taninů.
Termín khaki pochází z hindského slova, které znamená: zemitá, prašná. Jedná se o barvu, která se používá zejména pro maskování, a to nejčastěji v armádě. Poprvé byla použita roku 1848 v Indii. Vzniká mísením zelené a hnědé barvy.
Sterilovaná červená řepa se konzumuje hlavně v období, kdy není k dostání syrová. Nejlepší účinky na zdraví má syrová červená řepa, ze které se připraví salát nebo šťáva. Sterilovaná řepa má také příznivé účinky na lidský organismus, ale jejich hodnoty nejsou již tak vysoké jako u syrové.
Vánočka je symbolem plodnosti a nového života, protože svým tvarem připomíná Ježíška v peřince. Vánočka se konzumuje převážně o Vánocích, ale i o jiných výjimečných svátcích. Již v minulosti bylo zvykem, že každá hospodyně pekla vánočku. Každý člen domácnosti dostal na Štědrý den krajíček, včetně dobytka, protože se věřilo, že mu to přinese zdraví. Nebo se do těsta zapékala mince, a ten kdo ji našel, měl být celý příští rok zdravý a bohatý. Když někdo vánočku spálil nebo mu při pečení praskla, bylo to špatné znamení. Vánočku také dostávali koledníci na sv. Štěpána. Na přípravu vánočky budete potřebovat mouku, mléko, máslo, droždí, rozinky, mandle, máslo, vanilku, cukr a sůl. Výborná je namazaná máslem, marmeládou nebo medem a k tomu káva, melta nebo mléko.
Med nachází široké uplatnění v potravinářském, farmaceutickém i kosmetickém průmyslu. Nejčastěji se konzumuje přímo v čerstvém stavu, kdy se dospělým doporučuje jako prevenci užívat denně 1 polévkovou lžíci medu a dětem 2 až 3 kávové lžičky denně. V kosmetice se stává součástí celé řady přípravků – krémů, balzámů, mýdel a tělové kosmetiky, v lékařství a farmacii slouží jako prevence různých onemocnění nebo může být složkou některých dezinfekčních přípravků, sirupů, pastilek. Med podporuje obranyschopnost organismu, je zdrojem okamžité energie. Kontraindikací při konzumaci včelího medu může být alergie, která je však velmi vzácná.
Jedná se o podpůrný prostředek při léčbě nachlazení, tlumí kašel a podle některých zdrojů navozuje dobrý spánek. Studie potvrdila, že med dezinfikuje rány, mírní otoky a napomáhá obnově tkáně (nízké pH květového medu působí nepříznivě pro růst bakterií a plísní).
Puriny jsou přírodní látky, které se nachází nejen v lidských buňkách, ale i v některých potravinách. V lidském těle se puriny pak metabolizují na kyselinu močovou, která je pro správné fungování lidského těla nezbytná (například pro fungování cév). Lidské tělo tedy puriny potřebuje, ale jejich větší příjem může způsobit člověku řadu onemocnění. Puriny totiž mají vliv i na kardiovaskulární onemocnění, nemoci ledvin a celého metabolismu. Některé studie doporučují, aby denní příjem purinů byl nižší než 400 mg. Zvýšený příjem purinů, totiž způsobuje vyšší množství kyseliny močové v těle a to může u člověka vyvolat dnu a hyperurikemii (=zvýšená hladina kyseliny močové v krvi). Při zvýšeném příjmu purinů je až pětkrát vyšší riziko těchto onemocnění.
Puriny do svého těla člověk přijímá z potravin, které jsou současně zdrojem energie (například maso, ryby, orgány, kvasnice). V potravinách se vyskytují čtyři typy purinů: adenin, guanin, hypoxanthin, xantin. I proto jsou onemocnění typu dny a hyperurikémie spojovány se špatnou životosprávou, kdy člověk konzumuje velké množství masa, zvířecích vnitřností, ryb a mořských plodů.
Množství purinů ve stravě se řeší hlavně v Japonsku, i proto je následující soupis potravin zaměřený na japonské potraviny. Kromě Japonska, se tyto studie projevují v terapiích ve Spojených státech amerických a ve Spojeném království Velké Británie a severního Irska. V tabulce se navíc také u některých potravin liší obsah purinů v závislosti na úpravě dané potraviny.
Původní území výskytu ústřice jedlé (Ostrea edulis) se rozkládá v Atlantickém oceánu od Norska po Maroko a zahrnuje celou oblast Středozemního moře. Výskyt ve volné přírodě je však spíše vzácností – převládá umělý chov, který je o něco náročnější než u ostatních druhů. Akvakultury ústřic jedlých se nacházejí podél atlantického pobřeží, zejména ve Francii. Mezi nejznámější oblasti patří Normandie, Bretaň a regiony Charente a Gironde. Chovu tohoto druhu se věnují i v Nizozemsku, Anglii, Irsku či Španělsku.
Konzumuje se maso, které je chráněné lasturou dorůstající velikosti 10 až 20 cm. Lastura má nepravidelný hruškovitý tvar, povrch lastury je z vnější strany drsný, hrubý, se šupinatou stavbou, často bílý, šedý až do žlutava zbarvený. Silnější lasturou přirůstá ústřice k podkladu, noha je zakrnělá, ústřice se nepohybuje.
Konzumuje se maso, které má lehce slanou až žádnou chuť. Ústřice vhodné ke konzumaci jsou ty, které musí být nejméně tři roky staré. Ústřice podržte v ústech na patře – nežvýkejte, chvíli je vychutnejte a poté spolkněte. Čerstvé znamená živé – usmrtí je až otevření lastury. Vsuňte tedy nůž do nejužšího místa, takzvaného zámku, a obě poloviny od sebe jemně oddělte. Druhým způsobem je otevření ze strany, ale tak skořápku spíš poškodíte. K otevření slouží speciální nůž (lámač) nebo špička pevného, ne příliš ostrého nože. Dbejte na to, abyste ve spodní hlubší lastuře, ve které se ústřice podávají, zachovali i jejich vlastní šťávu, která je pro gurmány opravdovou pochoutkou. Voda v uzavřené ústřici je totiž mořská voda smíšená s výměšky ústřice.
Čerstvost ústřic poznáte podle toho, že jsou lesklé a vlhké a voní po moři. Chlazené lastury jsou uzavřené. Pokud je otevřená, tak na ni poklepejte, pokud se zavře, je to v pořádku, ale pokud se nezavře, vyhoďte ji. Nesmí zapáchat. Barva není důležitá, liší se podle místa původu (šedá, bílá až žlutá barva).
Maso ústřice je obklopeno dvojicí skořápek, takzvanou lasturou s nepravidelným okrajem. Její tvar je protáhlý až hruškovitý. Vnější část má hrubý charakter se šupinatou strukturou. Vnitřní část lastury je hladká a má lesklý vzhled. Dorůstají velikosti 10 až 20 cm. Může se dožít i více než 20 let.
Kvalita ústřic je určena jejich tučností. V létě se ústřice nejedí kvůli tomu, že se rozmnožují a jsou nejtučnější. Jakmile se oteplí moře, tak ústřice začne nabývat na váze. Když ji tedy v létě otevřete, tak je celé její tělo tukem úplně obaleno.
Ústřice mají velký obsah cholesterolu. Dále obsahují sodík, jód, vápník, fosfor a vitamíny A, B1, B2.
Kaki je velmi chutné samo o sobě, slupka se může konzumovat, ale většinou se loupe. Další možností je například plod naříznout, jakmile je dužina měkká (dozraje i při pokojové teplotě), pokapat citronovou nebo limetkovou šťávou a vybírat malou lžičkou. Zcela zralá dužina je mazlavá, má až marmeládovou konzistenci. Kaki lze také přidávat do ovocných salátů, dezertů, zmrzlin, omáček a sladkých rýžových jídel. Vyrábí se z něj šťávy, marmelády a želé. Oblíbené je i kaki sušené. Plody kaki se sklízejí ještě nezralé, aby přežily dlouhý transport. Plody by při nákupu neměly být otlačené. Kaki se konzumuje, když je na omak měkké. Proto se musí kupované plody nechat dozrát.
U konzumace musí být ovoce zralé, to znamená, že na něm nevidíte ani kousek zeleného a barva je sytě oranžová či v ideálním případě načervenalá. Dobrý plod, který se hodí k okamžité konzumaci, by měl být měkký. Bohužel to je největší problém v našich obchodech (z technických důvodů se téměř vždy dováží podtržené, nepříliš zralé ovoce, které "dochází" cestou) a také příčina, proč kaki mnoha lidem nechutná. Pokud budeme jíst nezralé ovoce, bude se nám zdát, že plod tomelu je nedobrý a trpký. Ale existuje na to jeden malý trik: Po příchodu domů ho odložte na nějaké teplejší místo a nechte ho dozrát. Dá se říci, že čím měkčí kaki, tím sladší, existují i milovníci skoro tekoucích plodů. Pokud se podaří koupit ovoce zralé, tak ho raději uchovávejte v lednici, docela rychle se kazí.
Jak kaki jíst? To záleží na vás. Nejklasičtějším způsobem, a z určitého hlediska i nejbezpečnějším, je, že si plod rozkrojíte anebo odloupnete část slupky a lžičkou vyjíte dužinu (v tomto případě se často doporučuje ji ještě jemně pokapat citronovou šťávou). Ale mnoho lidí jí kaki i se slupkou a normálně do něj koušou jako do jablíčka. V tomto případě je dobré zachovat jistou opatrnost a rozhodně ho musíte pořádně umýt (což u hodně měkkého kaki může být docela problém). Nikdy nevíte, čím bylo postřikováno. Čerstvé plody se hodí i do různých ovocných salátů.
Pojídání tomelu se doporučuje lidem s nemocnými játry a ledvinami, při výzkumu na potkanech totiž bylo zjištěno, že pomáhá trávit tuky. Dužina obsahuje velké množství vitamínu C a až 20 % cukrů. Energetická hodnota 100 g kaki je cca 293 kJ (70 kcal). Tomel se konzumuje čerstvý, sušený i proslazovaný.
Nadměrná konzumace málo zralých trpkých plodů může vést ke vzniku specifických útvarů z nestrávených zbytků v žaludku, takzvaných diospyrobezoárů, které způsobují zdravotní obtíže. Taniny obsažené v plodech spolu se žaludečními šťávami koagulují v lepkavou hmotu stmelující nestrávené zbytky v žaludku.
Základními surovinami pro přípravu bramborové kaše jsou zpravidla brambory, mléko, máslo a sůl. Někteří lidé přidávají také smetanu, různé bylinky, muškátový oříšek, smaženou cibulku, výraznější sýr typu parmezán a podobně. Brambory obecně představují zdroj vitamínů a minerálů. Mléko obsahuje zejména vápník, který je důležitý pro kosti, zuby a nehty. Pokud to „nepřeženete‟ s máslem (nebo jej nahradíte kapkou olivového oleje), může být tato příloha součástí redukční diety, protože je nízkokalorická. Z hlediska geriatrie (= obor zabývající se diagnostikou a léčením chorob ve stáří) je bramborová kaše asi nejčastěji podávanou teplou přílohou, neboť staří lidé mají často potíže se zuby, kousáním a polykáním. Navíc se jedná o lehce stravitelný pokrm, který mívají tito lidé v oblibě.
Bramborovou kaši je nejlepší připravovat z čerstvých brambor (na odrůdě příliš nezáleží). Existují sice i instantní dehydrované výrobky, které nám mají usnadnit práci a ušetřit čas, ale kaše z takových polotovarů obsahuje chemii a určitě není tak chutná jako ta námi doma připravená.
Kdo má bramborovou kaši rád a konzumuje ji opravdu často, může si její chuť zpestřit pokaždé jinou přísadou. Kromě bylinek lze použít téměř kterýkoli druh zeleniny, a to v množství, jež vyhovuje právě vám. Vhodnou volbou je například brokolice, květák, mrkev, celer, petržel či různé druhy mražených zeleninových směsí. Při přípravě postupujeme stejně jako u jednodruhové kaše, pouze na závěr v hotové bramborové kaši rozšťoucháme nebo rozmixujeme další (povařené) přísady.
Místem původu je Morava v České republice. Ano, vinné klobásy je možné označit za originální moravské jídlo. Poděkovat za to můžeme Františkovi Pekárkovi, který v devatenáctém století vymyslel původní recept na výrobu vinných klobás. Podle jeho receptu jsou hlavními ingrediencemi vepřové, telecí a hovězí maso, mléko, bílé víno, rohlíky a jemné koření. K vinným klobásám se bezvadně hodí svařené víno, horké toddy s rozšlehaným vejcem a vaječný koňak.
Vinná klobása se konzumuje především během Štědrého dne. Nejčastěji stočené ve spirále připomínající Slunce, které se v této době dostává do zimního slunovratu.
V posledních dvou prosincových týdnech uvádějí do prodeje všichni řezníci na Moravě a v Čechách vinnou klobásu, aby se objevila na vánočním jídelním lístku.
Příprava vinných klobás nepředstavuje žádné složitosti: podle jejich tvůrce, řezníka Františka Pekárka, spočívá celé jeho tajemství v použití kvalitního masa a přidaných ingrediencí.
Historie vinné klobásy
Vinná klobása spolu s obalovaným kaprem a obalovaným kuřecím řízkem tvoří trojici nejoblíbenějších vánočních jídel v Česku.
První zmínky o vinných klobásách se nacházejí v kuchařských knihách z 19. století a pravděpodobně souvisí s bílými klobásami z Bavorska.
Přestože se jí hlavně o Vánocích, je to pokrm, který se může objevit na jídelníčku všech svátečních jídel, zejména v zimě. Jejich konzumace je však velmi kontroverzní, protože tuto klobásu jedni vychvalují a jiní nenávidí.
Aby klobása při přípravě lépe držela, stočí se do spirály a propíchne dvěma špejlemi křížem. Usmažená klobása nabývá vzhledu červeného kruhu nejasně připomínajícího slunce. O vánočních svátcích se tak účastní oslav zimního slunovratu.
Obložený chlebíček zhruba v dnešní podobě uvedl na scénu na počátku 20. století pražský lahůdkář Jan Paukert (lahůdkářství Jan Paukert fungovalo až do února 2015), a to na popud rodinného přítele malíře Jana rytíře Skramlíka, kterému nevyhovovaly v té době k malému pohoštění podávané jednohubky. S chlebíčkem o velikosti mezi jednohubkou a obloženým chlebem byl spokojen, stejně jako zákazníci lahůdkářství, ve kterém se tyto výrobky vzápětí začaly prodávat. Původní velikost byla o něco menší než dnes, tak na dvě tři kousnutí, během dvou následujících let se osvědčil rozměr větší – v této podobě si získaly oblibu a dělají se tak dodnes. Do nabídky patřily chlebíčky s humry, s paštikou a lanýži, s kaviárem, se salátem z raků nebo s králičí paštikou. Praha si je zamilovala. Paukertovo lahůdkářství si postupně oblíbilo mnoho známých osobností, jako například Hugo Haas, Ema Destinnová, Oldřich Nový nebo Vlasta Burian, vlastně nakonec nejen kvůli chlebíčkům, ale i salátům, paštikám, kremrolím a jiným lahůdkám.
Jen pro zajímavost, Československé státní normy (ČSN) pro výrobky studené kuchyně popisují skoro sto druhů obložených chlebíčků. Většina chlebíčků v ČR se konzumuje studená, výrobci proto musí plnit hygienické předpisy, aby prostřednictvím těchto tepelně neupravených potravin nedocházelo k šíření nemocí.
Jak již bylo uvedeno, obložený chlebíček je naše národní specialita. Zatímco ve světě svádí mezi sebou bitvy obložené bagety a sendviče, u nás se dobré lahůdkářství pozná podle obloženého pečiva, které nemůžete jen tak přikusovat po cestě do práce, ale ke kterému si musíte chvíli sednout, zapomenout na počasí za okny a nechat se unést mistrovskou kombinací přítomných chutí, případně také okomentovat kvalitu a čerstvost majonézy.
Vzhledem k množství a kombinaci vitamínů a všech ostatních látek a stravitelnosti má květák vynikající účinky na celý trávicí systém od žaludku až po slepé střevo. Kvůli výborné stravitelnosti se doporučuje lidem s žaludečními chorobami, a protože reguluje průchodnost střev, má účinky při zácpě i průjmu a také při podráždění nebo zánětu tlustého i tenkého střeva. Velké množství vitamínu C významně posiluje imunitní systém, vápník pozitivně působí na pohybový aparát a další látky jsou prevencí proti vzniku cukrovky. Květák také urychluje vylučování přebytečné vody z tkání a různých dalších škodlivých látek z organismu, a tak se jeho konzumace doporučuje při léčbě ledvin a ledvinových kamenů, artritidy a otocích vyvolaných chorobami ledvin. Velké množství draslíku v kombinaci s nižším obsahem sodíku a zároveň malý obsah tuků v květáku mají pozitivní vliv na srdce a oběhovou krevní soustavu, květák se tak osvědčil u osob s hypertenzí nebo arteriosklerózou. Podobně jako ostatní druhy brukvovité zeleniny obsahuje fytochemické antikarcinogeny, tedy sirné glykosidy a sloučeniny indolu, které jsou účinnou prevencí rakoviny. Konzumace květáku je doporučována osobám, u nichž je zvýšené riziko onemocnění zhoubnými nádory, například genetický výskyt rakoviny v rodině nebo zvýšené působení karcinogenních látek. Osoby s diagnostikovanou a léčenou rakovinou by měly do jídelníčku každý den zařadit některou brukvovitou zeleninu – květák, brokolici, zelí, ředkev, protože všechny mají protinádorové účinky.
Květák se dále doporučuje při žaludečních a střevních problémech. Jeho konzumaci by však měly omezit osoby, u nichž jsou tato onemocnění chronická. Stejně tak by květák neměli konzumovat jedinci se žlučníkovými kameny, protože hlávky obsahují poměrně mnoho celulózy, která zvyšuje produkci plynů ve střevech, a mohlo by se tak narušit trávení. 100 g květáku obsahuje 24 miligramů kyseliny močové, a tak tato potravina není vhodná pro osoby trpící dnou.
Květák se většinou konzumuje tepelně upravený, mladé a jemné hlávky některých odrůd se mohou konzumovat i syrové. Nejčastější tepelnou úpravou květáku je vaření v horké vodě nebo v páře, zapečený květák nebo smažený květák, může se i dusit nebo péct. Velmi často se vaří i květáková polévka. Růžičky květákové hlávky jsou nezřídka součástí různých zeleninových směsí, a to i mražených. Mladý čerstvý syrový květák je možné přidávat do zeleninového salátu. Květák se poměrně často nakládá nebo zavařuje, může se i zamrazit.
Na polích se ve velkém pěstuje kukuřice na zrno (Zea mays indentata), říká se jí krmná nebo také „koňský zub“, a sice pro podobnost semen se zuby koně. Je to velice důležitá plodina pro výrobu škrobu, potravin a mouky.
Kukuřice obecná (Zea mays indurata) se liší tvarem zrn, která jsou kratší, tvrdá a kulatější. Má podobné využití, ale u nás se moc nepěstuje. Rozšířená je spíše v zámoří, hlavně v Jižní Americe.
Cukrová kukuřice (Zea mays invar. saccharata) bude zajímat zahrádkáře. Řadí se mezi zeleninu a konzumuje se syrová nebo na mnoho způsobů v kuchyňské úpravě. Semena obsahují hodně cukru, vitamínu B i vlákniny.
Pukancovou kukuřici (Zea mays everta) znají milovníci popcornu v podobě pražených puklých zrn. Díky vysokému obsahu škrobu bobtnajícího při zahřátí jsou pražená zrna mnohem větší, než byla v původní velikosti.
Moučná kukuřice (Zea mays amylacea) má měkká zrna složená převážně ze škrobovin. Používá se k výrobě mouky na speciální pečivo (tortilly a podobně), bývá i barevná. U nás se nepěstuje, takže ji uvádíme spíše pro zajímavost.
Zbývá ještě indiánská kukuřice, druh s menšími klasy a různobarevnými zrny. Jedná se o kukuřici okrasnou, která je využívána jako dekorace. Vypadá úžasně, a tak není divu, že se její obliba mezi pěstiteli rychle šíří.
Jakmile zaschnou kukuřici „vlasy“, zkuste rozbalit klas a dloubnout nehtem do zrnka. Pokud je měkké a tekutina vodová, ještě je na sklizeň čas. Ze zralého zrna po narušení prýští mléčná tekutina, zato přezrálé zrno je jen moučnatě škrobovité. Sklizené klasy nechte v suknicích, loupejte je až před úpravou, aby neztrácely chuť.
Kukuřici můžete jíst syrovou, kuchyňsky upravovat vařením či v mikrovlnné troubě, grilovat i zamrazovat. Syrové klasy neskladujte dlouho, moučnatí a ztrácí svěží chuť. Při vaření kukuřice nepřidávejte do vody sůl, zrna by ztvrdla, přidejte ale lžíci cukru – zvýrazní se chuť i vůně.
S kukuřicí si nejen pochutnáte, ale i polepšíte: látky obsažené v zrnech zahánějí stres a zásobí mozek okamžitou energií. Odbourávají také únavu a podrážděnost, podporují soustředění a zvyšují vaši odolnost proti špatným náladám.
Pokud vám lahůdková kukuřice chutná, není problém vypěstovat si ji na zahradě. Semena (odrůda může být i barevná) se vysévají v době, kdy má půda teplotu alespoň osm stupňů. Hybridy ji potřebují ještě prohřátější, s výsevem není radno spěchat, protože při nižších teplotách semena nevyklíčí. Předpěstování je možné od března ve skleníku, asi po pěti týdnech jsou sazeničky vhodné k vysazování. Před výsadbou je alespoň deset dní otužujte. Přesazování se nebojte, kukuřice ho snáší velmi dobře. Rostliny vysazujte na dvacet pět centimetrů od sebe, řádky by měly mít vzdálenost tak sedmdesát pět centimetrů. Předpěstováním získáte o tři týdny časnější sklizeň. Pro postupnou (prodlouženou) sklizeň vysévejte kukuřici postupně v intervalu dvou týdnů, další jarní výsevy po oteplení už nemusíte předpěstovávat.
Pro vaše zdraví jsou přínosem především plody, které na sebe umí vázat škodliviny. Ty se pak z těla snadněji vylučují. Třešně jsou také dobré v boji proti nadváze, mají blahodárný vliv na krásu pokožky a pomáhají proti zácpě. Čerstvé působí také protirevmaticky. Pozor si musíme dávat snad jen na vodu. Všechno bobulovité ovoce totiž rychle kvasí, takže pokud si dopřejete pořádnou porci srdcovek, nezapíjejte je příliš vydatně. Jinak si koledujete o pořádné zažívací problémy. Příznivé léčebné účinky mají také listy. Vyzkoušet můžete třeba odvar, který oceníte zejména, pokud vás trápí revma. Nemocným kloubům zkuste dopřát koupel jednou denně po dobu asi patnácti minut. Používají se rovněž sušené květy. Jsou aromatické, takže je najdete v různých čajových směsích. Zároveň tlumí i křečové bolesti. Odvary můžeme připravit také ze stopek, které pomáhají zklidnit dráždivý kašel. Třešně využívá i kosmetický průmysl. Jsou totiž pomocníkem při vyhlazování vrásek – ničí škodlivé enzymy, které přispívají ke stárnutí pokožky.
V minulosti se třešně považovaly za sladké, chutné, ale nutričně a terapeuticky málo hodnotné ovoce. Dnes se již ví, že se v nich, i když jen v malém množství, nacházejí všechny důležité živiny (kromě vitaminu B12). Obsahují 14 % sacharidů, z nichž největší podíl tvoří fruktóza. Tuky a proteiny jsou v nich zastoupeny jen jedním procentem. Dále obsahují malé množství vitaminů A, B, C a E a také minerály a stopové prvky, jako vápník, fosfor, hořčík, železo, sodík, draslík, zinek, měď a mangan. Organické kyseliny, kyselina jablečná, jantarová a citronová, podporují trávení a čistí krev. Sto gramů třešní dodá tělu 10 % doporučené denní dávky rostlinné vlákniny, díky níž mají třešně laxativní (projímavý) a hypolipidemický (snižující obsah cholesterolu v krvi) účinek. Flavonoidy zodpovídají za diuretické, antitoxické, antioxidační a protirakovinné vlastnosti třešní. Kyselina salicylová je přírodní prekurzor acylpyrinu, který působí protizánětlivě a protirevmaticky.
Třešně vyvolávají daleko větší pocit nasycení, čímž snižují chuť na další jídlo. Diuretický (močopudný) a očistný účinek, jakož i nízký obsah sodíku a tuků urychlují snižování nadváhy. Díky tomu, že 50 % sacharidů obsažených v třešních tvoří fruktóza, mohou je v přiměřeném množství konzumovat i diabetici.
Vysoká konzumace třešní, zejména jako očistná kúra, se doporučuje při artróze, dně, revmatoidní artritidě, arterioskleróze, chronické zácpě, autointoxikaci v důsledku nevhodné stravy, chronické hepatopatii (onemocnění jaterní tkáně), selhání srdce, rekonvalescenci a rakovině. Jí se jen dužina zralých třešní.
Třešňová kúra: třikrát až čtyřikrát denně po dobu dvou až tří dnů se konzumuje půl kilogramu zralých třešní jako jediná potrava. Ti, kdo mají problémy se žaludkem, mohou třešně mírně povařit. Účinek kúry se zvýší, doplníme-li ji pitím několika hrnků třešňového čaje (50 g stopek třešní vaříme 5 minut v litru vody).
Zvyky v průběhu kalendářního roku se nesou v rozdílném duchu. Masopust neboli fašank je rozverný a nevázaný, provoněný koblihami, slaninou a pálenkou, nutnou pro zahřátí při celodenní obchůzce v mrazivém vzduchu. Je to čas zabíjaček a lidového veselí.
Čtvrtku před masopustní nedělí se říkalo „tučný“. Toho dne se jedlo velmi syté jídlo, nejlépe vepřo-knedlo-zelo. Hlavní zábava ale začínala až o masopustní neděli bohatým obědem. Nezbytnou součástí jídelníčku byly koblihy smažené na másle. Na stole ovšem nemohly chybět ani boží milosti, klobásy a slanina a pochopitelně pálenka.
V současné době jsou během masopustu mimo tradičních jitrnic a jelit lákadlem upravené delikatesy české i světové kuchyně. O karnevalu se má hodně jíst a pít. Hlavně se konzumuje maso. Pokrmy na masopust byly vždy velmi pestré a bylo jich mnoho.
Boží milosti
Ingredience: 250 g polohrubé mouky, špetka soli, 1 lžíce moučkového cukru, 2 žloutky, šťáva a kůra z 1 citronu, 2 lžíce rumu, 2 a 1/2 lžíce zakysané smetany, rostlinný olej nebo sádlo na smažení, vanilkový cukr na obalení
Technologický postup: Všechny suroviny zpracujte na tužší těsto, podobné těstu nudlovému. Je potřeba těsto opravdu dobře propracovat, aby v konečné fázi lístkovalo. Poté je zabalené ve fólii nechte asi hodinu odpočívat v chladu, bude se s ním lépe pracovat. Těsto pak rozválejte asi na 2mm placku a tvořítkem nebo rádýlkem vykrajujte tvary podle vzoru nebo vlastní fantazie. Smažte ve vyšší vrstvě tuku a ještě horké obalujte ve vanilkovém cukru. Ihned podávejte.
Boží milosti jsou stejně jako koblihy smažené, ale z nekynutého těsta. Nejčastěji se připravovaly v podobě čtverečků či obdélníčků, ale i květin. V některých krajích se na smažení používaly také kulovité formy, v nichž se těsto nafouklo, někde se natáčelo na větvičku či špejli a vysmažovalo do podoby ratolesti. Kromě toho, že se při smažení spotřeboval přebytek sádla ze zabijaček, uplatňovaly se i různé oleje lisované v takzvaných olejnách.
Masopustní koblihy
Ingredience: 500 g polohrubé mouky, 3 vanilkové cukry, kůra z 1 citronu, 42 g droždí, 250 ml teplého mléka, 50 g rozpuštěného másla, rum, 4–5 žloutků, špetka soli, zavařenina, povidla nebo maková nádivka na plnění, olej na smažení
Technologický postup: Oddělte žloutky a bílky (ty uschovejte na jiné použití). Do mísy prosejte mouku se špetkou soli, přidejte cukr a kůru. Uprostřed udělejte důlek, vlijte žloutky, vlažné mléko, máslo a rum. Do tekutiny pak prsty rozdrobte droždí. Dobře promíchejte a propracujte na hladké, vláčné těsto. Lehce poprašte moukou, mísu zakryjte čistou utěrkou a dejte na teplé místo bez průvanu asi na hodinu kynout, až zhruba zdvojnásobí objem. Přesuňte na pomoučněný vál a rozválejte přibližně na obdélník o tloušťce asi 1,5 cm. Na polovinu obdélníku rozmístěte hromádky náplně, přiklopte druhou půlkou těsta a okolo vzniklých hrbolků vykrajujte tvořítkem koblihy. Zbylé těsto můžete zpracovat do provázků či pletýnek. V kastrolu rozpalte vysokou vrstvu oleje a koblihy smažte z obou stran dozlatova.
