Jeho účinky působí detoxikačně na organismus, pomáhá při zácpě, snižuje horečku, dokáže snížit krevní tlak, povzbuzuje chuť k jídlu a má protirakovinné účinky. Je vhodný pro diabetiky. Léčebné působení celeru znali už staří Egypťané, přijímán byl hlavně jako afrodiziakum. Nyní jsou jeho účinky využívány při léčbě nejrůznějších nervových chorob, včetně depresí. V celeru je obsažen vitamín C, A, B, E a K, dále pak minerální látky, jako sodík, vápník, draslík, železo, hořčík, jód a fosfor.
Celer je velmi oblíbený ve východní Evropě, tamní lékaři věří, že je prospěšný při hormonální úpravě lidského organismu.
100 gramů celeru obsahuje:
1,3 gramu vlákniny,
8,5 gramu sacharidů,
1,8 gramu bílkoviny,
0,03 gramu tuků.
Chemické složení ve 100 g celeru:
draslík (K): 305 mg
hořčík (Mg): 12 mg
chrom (Cr): 0,001 mg
jód (I): 0,003 mg
mangan (Mn): 0,16 mg
měď (Cu): 0, 15 mg
sodík (Na): 90 mg
vápník (Ca): 60 mg
zinek (Zn): 0,31 mg
železo (Fe): 1 mg
Celer obsahuje asi o 50 procent více sodíku než vápníku. V praxi to může znamenat úlevu pro ty, kteří se až dosud neobešli bez cukru a cpali se převážně bílým pečivem. Důsledkem takového stravování je ukládání koncentrovaných škrobů v organismu a tzv. civilizační nemoci, jako jsou artritida, cukrovka, ledvinové kameny a podobně. Celer dovede usazeniny rozpouštět a napomáhá k jejích rychlejšímu vylučování z organismu.
Tip: Při metabolických onemocněních a poruchách vylučování kyseliny močové se doporučuje denně vypít půl litru celerové šťávy. Připravíte ji z čerstvé zeleniny na elektrické odstředivce. Pro lepší strávení ji můžete smíchat se šťávou z mrkve.
Cibule je zásobárnou sloučenin se sírou, flavonoidů, vitamínů a minerálů. Látky, které obsahují ve své molekule síru, dodávají cibuli typickou vůni a především léčivé působení. Obsah flavonoidů není v každé cibuli stejný, nejvíc jich najdeme v červené cibuli a nejméně v bílé. Mimořádně důležitý flavonoid je kvercetin. Kvercetin má protizánětlivé i antisklerotické účinky, snižuje krevní tlak a je prospěšný při prevenci srdečněcévních onemocněních, včetně infarktu. Stejné účinky mají i sloučeniny síry. Kvercetin se nerozkládá při zahřívání, takže při vaření cibule přechází do vývaru.
Vláknina obsažená v cibuli na sebe váže škodlivé látky a urychluje jejich vyloučení z těla. Chrání zažívací trakt před ochabnutím a brání pronikání sacharidů do krevního oběhu. Pomáhá proti zácpě a hemoroidům, cukrovce, ateroskleróze a má příznivý vliv na hladinu cholesterolu. Zastavuje růst škodlivých, a dokonce i rakovinotvorných organismů ve střevech.
Cholin obsažený v cibuli pomáhá proti degenerativním změnám jater, protože chrání před ukládáním tuků. Také snižuje hladinu cholesterolu v krvi, zlepšuje stav imunitního systému, zabraňuje ateroskleróze, a dokonce zlepšuje paměť.
Z vitamínů jsou to vitamín A, vitamíny skupiny B, kyselina listová, vitamín C a E. Z minerálů jsou to draslík, sodík, fosfor, hořčík, chrom, mangan, selen, síra, vápník, zinek, železo. Dále cibule obsahuje enzymy, které se podílejí na trávení, na látkově výměně, srážlivosti krve, odstraňování toxických látek a využívání kyslíku.
Již jsme se zmiňovali, že římský kmín údajně v nejstarších dobách užívali studenti k vyvolání bledosti, aby předstírali přílišné přetížení. Římský kmín však bývá označován za nejlepší přírodní lék proti nadýmání, plynatosti a zažívacím problémům vůbec. Nadto podporuje chuť k jídlu. Podobné účinky má i kmín klasický. Proto se také doporučuje přidávat jej k vařenému masu, aby pomohl trávení. Pomoci může při potížích kardiovaskulárního původu a zmírňuje i úporný kašel.
Římský kmín obsahuje množství zdraví prospěšných látek: minerály (vápník, železo, zinek), vitamín B, cuminaldehyd, ftalidy, polyacetylény, silice a proteiny. Koření se získává ze semen rostliny Cuminum cyminum (šabrej kmínovitý).
Římský kmín snižuje hladinu škodlivých tuků v krvi (triglyceridů a cholesterolu), omezuje riziko srdečních onemocnění a obezity. A naopak podporuje metabolismus tím, že obsahuje velké množství fytosterolů, které mohou inhibovat absorpci cholesterolu v lidském těle, jak tvrdí odborníci. Dále ulevuje od zažívacích problémů, protože obsahuje esenciální oleje, hořčík a sodík. Tyto sloučeniny podporují trávení a zmírňují bolesti břicha. Lidé používající toto tak koření bojují proti řadě nemocí, aniž by o tom tušili uvádí se například nespavost, poruchy dýchání, anémie, a dokonce i kožní onemocnění.
Kmín obsahuje rovněž velké množství železa a vitamínu C. Podporuje imunitu a nově je zjištěno, že i paměť. Má navíc antimikrobiální vlastnosti. Mohou se používat celá semena, ale doporučuje se mlít. Kmín můžete přidat téměř do každého pokrmu: polévky, dušeného masa, chilli, rýže, fazolí nebo čočky. Hodí se i do brambor naslano i nasladko, mrkve, dýně a květáku. Dá se přidat do marinád, salátových dresinků a majonéz. Skvěle chutná, když se opraží s ořechy nebo cizrnou. Tak teď vidíte, že se kmín nemusí přidávat jen do sekané a karbanátků. Vařit s kmínem je velmi zdravé.
Jedná se o produkt živočišného původu. Důležitým zdrojem potravy ve včelstvu je krmná šťáva, kterou je také mateří kašička. Tato krmná šťáva se tvoří v hltanových žlázách včelích dělnic – kojiček. Tyto žlázy jsou uloženy v hlavě dělnic. Produkují sekret, který je bohatý na proteiny. Mimo to je krmná šťáva dále dělnicemi obohacována také o výměšek kusadlových žláz, který má spíše tukovou povahu. Rozlišujeme dva typy krmné kaše: dělničí a mateří kašičku. Larva budoucí včelí matky je krmena mateří kašičkou, což je krmná kaše tvořená sekretem hltanových a kusadlových žláz v poměru 1 : 1, podávaná celé larvální období. V dospělosti zajišťuje krmení matky mateří kašičkou skupinka 8 až 16 včel, které se nazývají kojičky. Rozdílná kvalita a složení dělničí a mateří kašičky má vliv na vývojové, morfologické a věkové rozdíly mezi včelí dělnicí a matkou (dělničí je v poměru 3 : 1, mateří je v poměru 1 : 1).
Základem pro tvorbu mateří kašičky je pyl, z něhož se během trávení vytvoří látky jako proteiny, aminokyseliny, tuky, nukleotidy, vitamíny a cukry, které se hemolymfou včelích dělnic transportují do hltanových žláz a stávají se nezbytnou složkou mateří kašičky. Ta má bílou až nažloutlou barvu, vůně je kořeněná až štiplavá.
Mateří kašička se skládá z vody, cukrů (monosacharidy, disacharidy, trisacharidy), proteinů, lipidů (mastné kyseliny, steroly, tuky), minerálních látek (draslík, vápník, sodík, zinek, železo, měď, mangan, hliník, křemík, fluor, síra), vitamínů (A, B, C, D, E) a dalších látek (fosfáty).
Mateří kašičku můžeme konzumovat přímo v nativní formě. V tomto případě se kaše uchovává v injekčních stříkačkách v lednici. Dále se užívá lyofilizovaná mateří kašička, která projde procesem lyofilizace, kdy se hluboce zmrazí a následně suší. Takto vznikne bílý až nažloutlý prášek, který se stává součástí ampulí, pilulek, dražé a dalších přípravků s mateří kašičkou. Mateří kašičku lze také mísit s medem, současně můžeme přidat i propolis nebo pyl. Účinky mateří kašičky jsou antibiotické, protizánětlivé, antivirové, antimykotické, stimulující, celkově regenerační. Mateří kašička může být podávána také ženám v klimakteriu, kdy vyrovnává hladinu ženských hormonů a zmírňuje doprovodné potíže. Podobně působí také u potíží s prostatou u mužů. Regeneruje pokožku, má vliv na kožní jizvy, kožní vředy, lze ji použít při&n
Pro vaše zdraví jsou přínosem především plody, které na sebe umí vázat škodliviny. Ty se pak z těla snadněji vylučují. Třešně jsou také dobré v boji proti nadváze, mají blahodárný vliv na krásu pokožky a pomáhají proti zácpě. Čerstvé působí také protirevmaticky. Pozor si musíme dávat snad jen na vodu. Všechno bobulovité ovoce totiž rychle kvasí, takže pokud si dopřejete pořádnou porci srdcovek, nezapíjejte je příliš vydatně. Jinak si koledujete o pořádné zažívací problémy. Příznivé léčebné účinky mají také listy. Vyzkoušet můžete třeba odvar, který oceníte zejména, pokud vás trápí revma. Nemocným kloubům zkuste dopřát koupel jednou denně po dobu asi patnácti minut. Používají se rovněž sušené květy. Jsou aromatické, takže je najdete v různých čajových směsích. Zároveň tlumí i křečové bolesti. Odvary můžeme připravit také ze stopek, které pomáhají zklidnit dráždivý kašel. Třešně využívá i kosmetický průmysl. Jsou totiž pomocníkem při vyhlazování vrásek – ničí škodlivé enzymy, které přispívají ke stárnutí pokožky.
V minulosti se třešně považovaly za sladké, chutné, ale nutričně a terapeuticky málo hodnotné ovoce. Dnes se již ví, že se v nich, i když jen v malém množství, nacházejí všechny důležité živiny (kromě vitaminu B12). Obsahují 14 % sacharidů, z nichž největší podíl tvoří fruktóza. Tuky a proteiny jsou v nich zastoupeny jen jedním procentem. Dále obsahují malé množství vitaminů A, B, C a E a také minerály a stopové prvky, jako vápník, fosfor, hořčík, železo, sodík, draslík, zinek, měď a mangan. Organické kyseliny, kyselina jablečná, jantarová a citronová, podporují trávení a čistí krev. Sto gramů třešní dodá tělu 10 % doporučené denní dávky rostlinné vlákniny, díky níž mají třešně laxativní (projímavý) a hypolipidemický (snižující obsah cholesterolu v krvi) účinek. Flavonoidy zodpovídají za diuretické, antitoxické, antioxidační a protirakovinné vlastnosti třešní. Kyselina salicylová je přírodní prekurzor acylpyrinu, který působí protizánětlivě a protirevmaticky.
Třešně vyvolávají daleko větší pocit nasycení, čímž snižují chuť na další jídlo. Diuretický (močopudný) a očistný účinek, jakož i nízký obsah sodíku a tuků urychlují snižování nadváhy. Díky tomu, že 50 % sacharidů obsažených v třešních tvoří fruktóza, mohou je v přiměřeném množství konzumovat i diabetici.
Vysoká konzumace třešní, zejména jako očistná kúra, se doporučuje při artróze, dně, revmatoidní artritidě, arterioskleróze, chronické zácpě, autointoxikaci v důsledku nevhodné stravy, chronické hepatopatii (onemocnění jaterní tkáně), selhání srdce, rekonvalescenci a rakovině. Jí se jen dužina zralých třešní.
Třešňová kúra: třikrát až čtyřikrát denně po dobu dvou až tří dnů se konzumuje půl kilogramu zralých třešní jako jediná potrava. Ti, kdo mají problémy se žaludkem, mohou třešně mírně povařit. Účinek kúry se zvýší, doplníme-li ji pitím několika hrnků třešňového čaje (50 g stopek třešní vaříme 5 minut v litru vody).
Jedná se o produkt živočišného původu. Včelí jed je čirá, bezbarvá tekutina s charakteristickou dráždivou aromatickou vůní a hořkokyselou chutí. Jed vzniká v těle samic včely medonosné jako sekret jedové žlázy, což je trubicovitá, 10 až 25 mm dlouhá, vidlicovitě zakončená žláza, která začíná produkovat jed ihned, jakmile se včela vylíhne. Žláza ústí do jedového váčku, ve kterém se jed shromažďuje. Existuje několik faktorů, které ovlivňují množství a kvalitu včelího jedu. K nejvýznamnějším patří stáří včely (16.–18. den života je dělnice fyziologicky nejzdatnější, stává se strážkyní a střeží česno, otvor do úlu, proti nepřátelům), dále bílkoviny v potravě (nedostatek bílkovin vede k malé produkci jedu a naopak) a druh včely (útočné bodavé včely versus mírné neútočné včely). Jako další faktory působí také klimatické podmínky a roční období.
Jedová žláza i jedový váček jsou součástí komplexu označovaného jako žihadlový aparát. Samotné žihadlo je chitinový mechanismus se 2 bodly opatřenými 7–12 vratizoubky, které zapříčiňují, že se žihadlo lehce zachytí v lidské kůži nebo jiném měkkém materiálu. Obě bodla se po vpichu do kůže střídavě pohybují a tak pronikají hlouběji do rány a dál do ní vstřikují jed. Často dochází u včely k vytržení celého žihadlového aparátu i s jedovou žlázou, jedovým váčkem a 10. nervovým gangliem, které aparát inervuje, což vede k tomu, že pokud se žihadlo z rány ihned nevytáhne, jed je i nadále pumpován do rány.
Včelí jed je čirá tekutina aromatické vůně, hořkokyselé chuti a skládá se z proteinů, enzymů, aminokyselin, cukrů, bionaminů, lipidů, těkavých látek i minerálních látek (měď, sodík, hořčík, vápník, fosfor, síra).
Včelí jed je pro lidský organismus toxický, zejména neurotoxický, protože brání šíření nervových impulzů. Při bodnutí včelou bychom měli rozlišovat místní toxoalergickou reakci zdravých osob a celkovou anafylaktickou a alergickou reakci přecitlivělých jedinců. Při místní toxoalergické reakci se v místě vpichu objeví zarudnutí, svědění a otok. Reakce anafylaktické a alergické jsou však mnohem vážnější a mohou vést až k úmrtí. K účinkům včelího jedu řadíme účinky baktericidní, hemolytické, hemorrhagické, místně znecitlivující, protizánětlivé a účinky snižující krevní tlak.
Mezi nejčastější formy uplatnění včelího jedu patří aplikace přirozeného žihadla, podkožní injekce, inhalace, tablety, elektroforéza nebo
Broskev je plod ovocného stromu broskvoně obecné, který původně pochází z Číny, odkud se pak šířil do celého světa. Plod broskvoně má kulovitý tvar, uprostřed něho se nachází tvrdá, dřevnatá pecka, která je obklopená dužinou, v případě zralosti oranžové barvy. Povrch plodu kryje slupka oranžové až rudě červené barvy, záleží na tom, jak je zralý a kolik slunečních paprsků na něho dopadalo. Sáhnete-li na broskev, nepřehlédnete drobné chloupky, které lze před konzumací či zpracováním jednoduše smýt vodou.
Broskev obsahuje spoustu minerálů jako vápník, draslík, železo, sodík či zinek a vitamínů, především A, B a C.
Broskve můžete jak konzumovat za syrova, tak je lze upravovat vařením, například v podobě kynutých knedlíků s broskví, nebo si upečte buchtu na plech s tvarohem a broskvemi. Broskve můžete také zavařovat, v tomto případě ale volte raději tvrdší, méně zralé plody, pokud už máte plody měkké, přezrálé, bude lepší, když z nich připravíte marmeládu z broskví.
Příprava broskví na zavařování
Jak jsem již psala, pro zavařování je lepší volit broskve tvrdší a méně zralé. Nejprve je omyjte a dejte do mísy. Převařte si vodu, ve které hned rozmíchejte kyselinu citronovou v poměru na 1 litr vody asi 20 g kyseliny citronové. Připravené broskve přelijte připraveným roztokem a poté ochlaďte ve studené vodě. Nyní by vám slupka z broskví měla jít lehce dolů. Oloupejte je, rozpulte a odstraňte pecku. Naskládejte do sklenic, poté zalijte nálevem, důkladně uzavřete lahve a můžete zavařovat.
Přítomnost blech v bytě je velmi problematická a jejich likvidace není ani jednoduchá, ani rychlá. Na vině je životní cyklus blech. Rozšířené jsou celosvětově a je jich více než 2 000 druhů. V Česku jich žije ale jen asi 90 druhů. Většina druhů blech žije skoro po celý život na svém hostiteli. Tyto blechy sice nepříliš rády hostitele mění, ale jsou toho schopny. Není tedy pravda, že na člověka nejdou. Další druhy blech prožijí většinu života mimo hostitele a chodí se jen napít jeho krve. Těmto druhům je pak úplně jedno, jestli se napijí ze psa, kočky, nebo člověka.
I když je fakt, že se blechám daří lépe ve zvířecím kožichu než na lidské kůži, tomu, aby nás kously, se většinou neubráníme. Zvlášť pokud jsme zanedbali blechy na psovi nebo kočce. Na nich se totiž blechy živí i množí a kladou vajíčka. Ta jsou veliká asi jen půl milimetru a ze zvířecí srsti jich velká část postupně opadá na podlahu nebo do zvířecích pelechů.
Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz velký cca 3,5 mm řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštějí tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i dále do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy (cca 0,5 cm). Jsou to bílí tvorové bez nohou, takže připomínají červi. Živí se organickým odpadem a krví v zaschlém trusu dospělých blech. Při normálních podmínkách trvá stadium larvy 2 až 4 týdny, výjimečně může trvat i několik měsíců. Následně se larva zapřede do hedvábného zámotku, který se pokryje prachem, takže najít jej není nic snadného. Stadium kukly trvá také přibližně 2 až 4 týdny.
Po kousnutí blecha vylučuje látku, která zabraňuje srážlivosti krve, proto také kousnutí od blechy svědí. Blecha je velmi obtížný parazit, ale kromě toho může přenášet i řadu nemocí, některé z nich jsou velmi závažné, například mor, endemický tyfus a lymskou boreliózu. Dále bývá blecha takzvaným mezičlánkem (přenašečem) tasemnice.
V lékárnách se včelí mateří kašička nabízí v podobě tablet, kdy se jedná o sušený koncentrát, nebo jako přímo odebraná mateří kašička, která je dodávána v injekcích.
Mateří kašička jako stimulující koncentrát zvyšuje fyzickou i duševní sílu a rovněž zvyšuje odolnost organismu vůči únavě. Je vědecky prokázáno, že kašička je opravdovým výživným a energetickým koncentrátem, který nelze vyrobit z přírodních ani syntetických produktů. Je velmi bohatá na vitamíny skupiny B, kyselinu listovou a biotin, obsahuje minerály, železo, draslík, sodík a stopové prvky, jakož i aminokyseliny a základní mastné kyseliny. Mateří kašička má tonizující účinky, podporuje přirozenou obranyschopnost organismu, zvyšuje odolnost vůči únavě, námaze a extrémním podmínkám. Podávání mateří kašičky může být prospěšné jak pro děti, tak pro dospělé i staré lidi v případech únavy, potížích s koncentrací, při depresích nebo pro zlepšení rekonvalescence. Forma Arkokapslí přestavuje optimální úpravu (maltodextrin – prášek ze včelí mateří kašičky, 64 mg v jedné kapsli, pollantium – květní pyl, 28 mg v jedné kapsli a celulóza). Dávkování je jedna kapsle ráno, v poledne a večer.
Ceny dostupné na internetových portálech je možné porovnat zde.
Schizandra má ve své domovině nezastupitelnou roli jako léčivá rostlina. Ze sušených (a také z čerstvých) listů se připravuje posilující čaj, z plodů pak marmelády a kompoty. Případně se plody mrazí, suší a použijí na nálevy nebo k výrobě kapek a tinktur či domácího vína.
Celá rostlina obsahuje vysoké množství vitaminů C, A, E a prvků důležitých pro lidský organismus, například vápník, železo, draslík, síru nebo sodík a další prvky. Pro výrobu kapek se semena schizandry nakládají do lihu nebo sedmdesátiprocentního alkoholu.
Pro schizandru vyberte místo světlé s propustnou zemí a zbudujte jí oporu. Liána se kolem ní bude v příznivých podmínkách obtáčet až do výšky deseti metrů. Většinou však u nás dorůstá do šesti metrů a počítejte s tím, že první tři roky roste velmi pomalu.
Před výsadbou dejte pod kořeny zásobu dobrého kompostu či zahradní zeminy – klanopraška koření poměrně mělce a nevyužije zásoby z hlubší půdy. Proto je potřebné i každoroční přihnojování ledkem amonným nebo superfosfátem.
Jak má nadzemní část rostliny ráda světlo, tak si mělce umístěné kořeny libují v zastínění. Stačí je pokrýt posekanou trávou, drcenou kůrou a na zimu můžete přidat mladším rostlinám i chvojí proti promrznutí půdy.
Rostlina začíná kvést nenápadnými voňavými růžově bělavými květy po polovině května (v chladnějších oblastech v červnu), plody dozrávají v průběhu měsíce srpna či v září. Bobule jsou poměrně velké, tmavě červené, někdy svraskalé, což není na závadu.
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s
Původní území výskytu ústřice jedlé (Ostrea edulis) se rozkládá v Atlantickém oceánu od Norska po Maroko a zahrnuje celou oblast Středozemního moře. Výskyt ve volné přírodě je však spíše vzácností – převládá umělý chov, který je o něco náročnější než u ostatních druhů. Akvakultury ústřic jedlých se nacházejí podél atlantického pobřeží, zejména ve Francii. Mezi nejznámější oblasti patří Normandie, Bretaň a regiony Charente a Gironde. Chovu tohoto druhu se věnují i v Nizozemsku, Anglii, Irsku či Španělsku.
Konzumuje se maso, které je chráněné lasturou dorůstající velikosti 10 až 20 cm. Lastura má nepravidelný hruškovitý tvar, povrch lastury je z vnější strany drsný, hrubý, se šupinatou stavbou, často bílý, šedý až do žlutava zbarvený. Silnější lasturou přirůstá ústřice k podkladu, noha je zakrnělá, ústřice se nepohybuje.
Konzumuje se maso, které má lehce slanou až žádnou chuť. Ústřice vhodné ke konzumaci jsou ty, které musí být nejméně tři roky staré. Ústřice podržte v ústech na patře – nežvýkejte, chvíli je vychutnejte a poté spolkněte. Čerstvé znamená živé – usmrtí je až otevření lastury. Vsuňte tedy nůž do nejužšího místa, takzvaného zámku, a obě poloviny od sebe jemně oddělte. Druhým způsobem je otevření ze strany, ale tak skořápku spíš poškodíte. K otevření slouží speciální nůž (lámač) nebo špička pevného, ne příliš ostrého nože. Dbejte na to, abyste ve spodní hlubší lastuře, ve které se ústřice podávají, zachovali i jejich vlastní šťávu, která je pro gurmány opravdovou pochoutkou. Voda v uzavřené ústřici je totiž mořská voda smíšená s výměšky ústřice.
Čerstvost ústřic poznáte podle toho, že jsou lesklé a vlhké a voní po moři. Chlazené lastury jsou uzavřené. Pokud je otevřená, tak na ni poklepejte, pokud se zavře, je to v pořádku, ale pokud se nezavře, vyhoďte ji. Nesmí zapáchat. Barva není důležitá, liší se podle místa původu (šedá, bílá až žlutá barva).
Maso ústřice je obklopeno dvojicí skořápek, takzvanou lasturou s nepravidelným okrajem. Její tvar je protáhlý až hruškovitý. Vnější část má hrubý charakter se šupinatou strukturou. Vnitřní část lastury je hladká a má lesklý vzhled. Dorůstají velikosti 10 až 20 cm. Může se dožít i více než 20 let.
Kvalita ústřic je určena jejich tučností. V létě se ústřice nejedí kvůli tomu, že se rozmnožují a jsou nejtučnější. Jakmile se oteplí moře, tak ústřice začne nabývat na váze. Když ji tedy v létě otevřete, tak je celé její tělo tukem úplně obaleno.
Ústřice mají velký obsah cholesterolu. Dále obsahují sodík, jód, vápník, fosfor a vitamíny A, B1, B2.
Květák obsahuje velké množství vitamínu C, komplex vitamínů skupiny B a také vitamín A (betakaroten), E a K. Z minerálních látek je v květáku především draslík, fosfor, vápník, hořčík, železo, sodík a fluorid, v menším množství i mnohé další. Hlávky obsahují i omega-3 a omega-6 nenasycené mastné kyseliny, lutein, kyselinu listovou a kyselinu pantotenovou. Významný je rovněž obsah vlákniny a bílkovin. Sacharidů a proteinů je v květáku velmi malé množství a není v něm téměř žádný tuk, zato hodně vody.
Květák je minimálně kalorický – 25 kcal na 100 gramů, ale přitom vzbuzuje pocit sytosti a je zároveň velmi dobře stravitelný. Vařený ve vodě nebo v páře je ideální pro hubnutí.
Uchovat červenou řepu zavařováním, aby mohla být celý rok připravena ke konzumaci, je prastarý zvyk, který funguje dodnes. Přestože má červená řepa nejvíc vitamínů a hodnot jako syrová, konzervace řepy má pro hospodyňku smysl. I těch vitamínů, minerálů a dalších hodnotných látek po zavařování červené řepy zůstane ještě dostatek.
Červená řepa je dobrým podpůrcem imunity, regeneruje organismus, podporuje růst tkání, má pozitivní vliv na funkci kardiovaskulárního systému, používá se při léčbě rakoviny a zároveň má preventivní účinky vůči této chorobě. Dnes se jí obvykle jenom kořen, a to syrový, vařený, nakládaný v octovém nálevu nebo konzervovaný.
Červená řepa je plodina pocházející původně ze Středozemí, dnes je oblíbená v Evropě, Severní Americe a spoustě asijských zemí. Je známá pro své přínosné účinky na lidské zdraví, obsahuje mnoho vitamínů, minerálů a dalších prospěšných látek.
Konzumace této zeleniny celkově podporuje odolnost organismu. Červená řepa má pozitivní vliv na nervovou soustavu organismu člověka, posiluje nervy. Dalšími jejími nezanedbatelnými účinky jsou pozitivní vliv na vidění a zrakovou ostrost. Je vhodné ji užívat při ženských obtížích, menstruačních potížích a v období klimakteria. Červená řepa blahodárně působí na kardiovaskulární systém člověka, pročišťuje krev a podporuje krvetvorbu. Díky obsahu železa rovněž doplňuje červené krvinky. Osvědčuje se při rekonvalescenčních stavech po prodělané borelióze a klíšťové encefalitidě. Podporuje látkovou výměnu, tudíž má detoxikační účinky, a vyplavuje škodlivé látky pryč z těla. Má i protinádorové účinky, a tak se při léčbě rakoviny doporučuje pít šťávu z červené řepy. Díky vysokému obsahu vlákniny působí dobře červená řepa na trávení, podporuje produkci trávicích šťáv a podporuje i činnost žlučníku a jater. Je dobrým pomocníkem při hubnutí. Pro svůj obsah kyseliny listové se doporučuje těhotným ženám a při přípravě na těhotenství. Celkově má červená řepa regenerační účinky, podporuje růst vlasů a nehtů, zpomaluje stárnutí organismu. Červená řepa je sice co do chuti sladká, avšak je nízkokalorická.
Nutriční hodnoty zavařované červené řepy na 100 g jsou: 55,57 kcal, 1,6 g bílkovin, 10,6 g sacharidů, 0,17 g tuků, 2,8 g vlákniny, 16 mg vápníku, dále obsahuje sodík, draslík, hořčík, křemík a vitamíny C, B a jiné.
Z látek, které jsou v řepě hojně zastoupené, můžeme jmenovat například sodík, draslík a vápník. Neméně důležitý je obsah barviv, která zpevňují naše cévy. Z vitamínů převažuje vitamín C a vitamíny B. Díky obsahu většího množství betainu působí kladně na náš cévní systém, zpevňuje kůži a podporuje funkci jater. Způsobuje lepší náladu díky látce zvané GABA (kyselina gama-aminomáselná). Podporuje tvorbu červených krvinek. Neutralizuje jedovaté látky, které se nacházejí v našem těle. Působí preventivně proti rakovině. Nemusíte používat pouze bulvy, zkuste do salátů i mladé listy řepy. Listy jsou totiž plné vitamínů a beta-karotenu. Nemusíte je dávat pouze do salátů, ale je možné je upravit také jako špenát nebo jako náplň do francouzského koláče.
Vařená řepa je stejně výživná jako syrová. Zavařovaná červená řepa je hůře stravitelná a nemá již takovou hodnotu jako řepa vařená či syrová.
