Kaštanovník jedlý, lidově jedlýkaštan, je opadavý listnatý strom z čeledi bukovité. Strom kaštanovníku dorůstá do výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 1 000 let, někdy i víc. Borka je v mládí hladká, olivově hnědá, postupem času se mění v hnědošedou rozpukanou. Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené. Květy se objevují v květnu a červnu. Je to rostlina jednodomá, převážně cizosprašná, lépe plodí, pokud je v okolí dva a více stromů. Plody jsou po 2–3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy. Semena (kaštany neboli maróny) jsou lesklá, tmavě hnědá a dozrávají v září. Jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin.
Nejvíce se jedlé kaštany pěstují v jižní Evropě a v Přední Asii. V Česku se kaštanovníku nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté. Nevýhodou kaštanovníku je, že patří mezi silné alergeny. Neměl by být proto vysazován v blízkosti obydlí a úřadů, spíše v sadech, hájích a lesích. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem neměly hrát. Hlavní sklizeň jedlých kaštanů probíhá v říjnu. Sběr plodů kaštanovníku se provádí ručně. Nejmenší plody poslouží jako surovina pro mletí kaštanové mouky. Velké a střední plody se dále zpracovávají, případně jsou po tepelné úpravě konzumovány. Pro odstranění parazitů uvnitř plodů se kaštany máčí v 50°C vodě a následně ochladí. Tímto procesem se také prodlužuje jejich trvanlivost. Dnes se tedy nemusí skladovat pouze sušené plody. Jedlé kaštany jsou známá pochoutka po celé Evropě. Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, a to zejména v předvánočním čase, kdy je sezona pečených kaštanů. Kaštany se mohou i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší energetickou (kalorickou) hodnotu než brambory. V jižní Evropě kaštany lidé pojídají se zeleninou, s masem nebo máslem a sýrem. Světové kuchyně znají například kaštanovou kaši ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou, kaštanový pudink, kaštany v čokoládě, glazované kaštany a jiné. V našich zeměpisných šířkách se konzumují pečené kaštany nejčastěji právě v předvánočním čase.
Jedlýkaštan (Castanea sativa) pochází z oblasti Malé Asie a již v 5. století před naším letopočtem byl dopraven do Řecka a následně i do I
Někdy také zelenošáchor jedlý bývá označován lidově jako zemní mandle nebo také „tygří ořech“. Je prastarou rostlinou, jejíž jedlé hlízy byly nalezeny v Egyptě, v hrobech a sarkofázích jako potrava na věčnou cestu zemřelým. Tyto olejnaté hlízy mají hnědou barvu a sladkou mandlovou chuť. Říká se jim čufa nebo gomi a ve velkém se pěstují především v Orientu. Jsou velmi zdravou potravinou. Mají vysoký obsah nenasycených mastných kyselin, vápníku, hořčíku, draslíku a sodíku. Ve slupce najdeme rutin, který posiluje cévy. Jsou také zdrojem vlákniny a energie. Lze je konzumovat v syrovém stavu, vařené i pečené. Upražené a rozemleté mohou nahradit kávu, vyrábí se z nich jedlý olej, jsou součástí luxusní vlasové a nehtové kosmetiky. V arabských zemích se z nich připravuje sladký nápoj zvaný „šerbet“. V Evropě jsou oblíbené především ve Španělsku, v oblasti Valencie. Po usušení je rozemelou, přidají vodu, cukr, citrónovou šťávu a přefiltrují. Tomuto nápoji se říká horchata neboli šáchorové mléko. Podává se hlavně v letních dnech s ledovou tříští jako skvělé osvěžení.
Šáchor jedlý se dá pěstovat i u nás, ale pouze v teplejších oblastech. Není úplně mrazuvzdorný (cca do -10 stupňů). Můžeme ho umístit jak do záhonu, tak do prostorného květináče. Potřebuje lehčí písčitou půdu a vydatnou zálivku. Vysazuje se v dubnu a na podzim, kdy nadzemní část rostliny začne odumírat, sklízíme hlízky.
Hlíva olivová se od lišky odlišuje výrazně. Má zespoda klobouku vysoké, hustě uspořádané lupeny. Roste v trsech a v Česku se vyskytuje pouze vzácně. Je jedovatá.
Gauota má atraktivní jasně červené plody, které mají přes 5 cm v průměru. Tužší dužnina krémové barvy je šťavnatá, příjemně sladká, velmi chutná. Tato velmi raná odrůda zraje v první polovině srpna. Zde můžete vidět, jak vypadáGauota.
Kuban Delight patří mezi odolné a spolehlivě plodící odrůdy blumy. Středně velké tmavě červené až fialové plody mají šťavnatou a pevnou žlutooranžovou dužninu s vynikající sladkou chutí. Sklízejí se od poloviny srpna a dají se skladovat až 1 měsíc. Zde můžete vidět, jak vypadáKuban Delight.
Black Diamond je raná odrůda blumy s velkými tmavě modrofialovými kulatými plody, které zrají od poloviny do konce srpna. Dužnina je načervenale žlutá, pevná, šťavnatá, poměrně sladká a velmi chutná. Zde můžete vidět, jak vypadáBlack Diamond.
Angeleno s velkými oválnými plody sytě modré až černé barvy má vynikající sladkou chuť. Žlutorůžová dužnina je poměrně šťavnatá. Plody dozrávají od poloviny září a lze je bez problémů skladovat až do konce listopadu. Zde můžete vidět, jak vypadáAngeleno.
Black Gigant má velmi atraktivní a trvanlivé velké plody tmavě modré až černé barvy a kulovitého tvaru s tuhou, slabě narůžovělou a velmi chutnou dužninou, které se sklízejí od poloviny září. Odrůda je velmi odolná a má značné výnosy. Zde můžete vidět, jak vypadáBlack Gigant.
Black Amber dozrává od poloviny září. Plody jsou větší, kulovité, tmavě fialové až černé. Žlutě narůžovělá šťavnatá dužnina má vyváženou sladkou chuť. Odrůda se hodí k přímé konzumaci, uskladněné plody vydrží 1 měsíc. Zde můžete vidět, jak vypadáBlack Amber.
Friar patří mezi odolnější odrůdy. Velké kulatější plody sytě modré barvy s tenkou slupkou mají oranžovou, velmi chutnou, středně sladkou dužninu, která se nesnadno odděluje od pecky. Sklízí se od konce října. Zde můžete vidět, jak vypadáFriar.
Superior je bluma, která byla vyšlechtěna pro pěstování v chladnějších podmínkách (snáší až −25 °C). Má středně velké kulaté plody červenozelené barvy s pevnou, zlatavě žlutou a sladkokyselou dužninou. Zde můžete vidět, jak vypadáSuperior.
Odrůda fastigiata je rychle rostoucí habr s kuželovitým, sloupovitým vzrůstem, který se časem větví. Dobře snáší zastřihování a tvarování. Listy habru fastigiata jsou ve tvaru srdce, dvojitě vroubkované a tmavě zelené, zatímco kůra je hladká a olivově zbarvená.
Vzhledem ke sloupovitému tvaru lze tuto odrůdu vysadit i v malých zahradách. Efektně vypadá, když je vysazena jednotlivě i v řadách.
Habr columnaris
Grab columnaris je pomalu rostoucí a u nás méně oblíbená odrůda. Jak vypadá columnaris grab? Na rozdíl od svého názvu tento habr netvoří sloupy, ale má kuželovitý tvar, který se postupem času stává kulovitým. Strom má tolik listů, že vypadá ostříhaný. Listy habru této odrůdy jsou vejčité a světle zelené.
Díky svému hustému a téměř geometrickému tvaru vypadá skvěle v zahradách ve francouzském stylu. Odrůda columnaris se používá jako jeden strom nebo se vysazuje v řadách. Skvěle se hodí do malých zahrad a k dekoraci teras , kde se dá vysadit do květináčů.
Habr je nenahraditelnou rostlinou v parcích a zahradách. Zvláštní výhodou je nízká cena sadby, protože se dá dobře množit řízkováním, dále mrazuvzdornost, odolnost vůči chorobám a nízké nároky na půdu a stanoviště. Vyplatí se zařadit habr obecný do vaší zahradní dekorace jako tvarovaný živý plot nebo jako atraktivně vypadající jednotlivý exemplář. Za zvážení stojí mít na své zahradě habr obecný carpinus betulus.
Slávky žijí na celém světě na mořských březích a v ústí řek, jednotlivé druhy jsou obvykle specifikované pro určitou oblast. Nejznámějším druhem je slávka jedlá. Slávka jedlá (Mytilus edulis) je středně velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých. Slávky jedlé se nacházejí na severoatlantickém pobřeží Severní Ameriky, Evropy a v dalších mírných i polárních vodách po celém světě. Žijí v příbřežních oblastech na skalách a dalších pevných podkladech přichyceny byssovými vlákny, které jsou vylučovány byssovými žlázami umístěnými ve spodní části slávek. Jedná se o hladké mušle s jemnými soustřednými rýhami v linii růstu. Barva mušle je purpurová, modrá nebo někdy až hnědá. Může být dlouhá až 12 cm. Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, například Asterias vulgaris. Malé slávky jsou také požírány plži Nucella lapillus.
Slávky jedlé neboli mušle jsou mořští mlži, jejichž maso se pojídá buď syrové, nebo částečně i tepelně upravované. Výlov slávek začíná v srpnu a končí v březnu. Lastury slávek mají klínovitě oválný tvar, na povrchu jsou tmavé do fialova a uvnitř perleťově bílé, lesklé. Dospělé, tedy k požívání nejvhodnější, jsou tehdy, když délka lastur měří 55 mm. Kratší se vyřazují, protože nemají tržní hodnotu. S přijímáním potravy a vdechováním vody se dostává do slávek také písek a mořský kal. Obojí se z nich musí odstranit, a proto se před dopravou do vnitrozemí alespoň na 24 hodin slávky ponoří do čisté mořské vody, aby se vyčistily. Jestliže se se slávkami po výlovu dobře a šetrně zachází, vydrží v zimě až 6 dnů po výlovu naživu. Nesmí však před touto dobou nebo během ní přijít do styku se sladkou vodou. Nesnášejí také velké teplo ani mráz. Jen pevně uzavřené, to znamená živé a čerstvé slávky, mají maso vhodné k pojídání. U pootevřených slávek je maso v rozkladu, čímž se stává prudce jedovatým. Podezřelé jsou také slávky s tenkými průsvitnými lasturami, které nejsou na povrchu stejnoměrně zabarvené, anebo slávky, které nasládle páchnou. Maso slávek se jí buď syrové, nebo různě připravované a je dost výživné, avšak hůř stravitelné než maso ústřic.
Někdy jsou slávky zaměňovány s ústřicemi. Ústřice (Ostrea) je rod z čeledi ústřicovitých (Ostreidae). Nejznámějším druhem je ústřice jedlá (Ostrea edulis). Ústřice jsou mořští mlži s lamelózními nebo sklípkovitými lasturami bez vláknité (sloupkovité) vrstvy, s nestejnými miskami a vnitřním vazem a bez zubů v zámku. Ústřice má nepravidelné chlopně, z nichž levá je větší, prohloubená a připevněná k podkladu, kdežto pravá je plošší; vrchol levé misky (chlopně) přečnívá a je zatočen buď vpřed, nebo dozadu. Některé druhy jsou obojetné
Afrikán je jedlý a není jedovatý. Působí proti plísním a antisepticky, pomáhá vypuzovat střevní parazity a odpuzovat hmyz. Jeho výrazné močopudné účinky se osvědčují zejména při zánětech močového měchýře, močové trubice, při anurii (zástavě močení) a redukci otoků. Aksamitník urychluje nástup menstruace, vyvolává pocení, uplatňuje se při trávicích a dýchacích potížích, velmi příznivě působí na játra a podporuje vylučování žluči. Využívá se při kožních onemocněních, především při lupénce a plísních.
Psychika: Sedativní účinky afrikánu se osvědčily při nervozitě, podrážděnosti, poruchách soustředění, bolestech hlavy či problémech se spánkem.
Jak již bylo uvedeno, afrikány jsou jedlé. Květy se díky zajímavě nahořklé chuti již tisíce let využívají v kulinářství, zejména jako přídavek do osvěžujících nápojů, salátů, pokrmů z těstovin nebo ryb. Podobné uplatnění má i afrikánová silice. Okvětní lístky aksamitníku jsou bohaté na oranžovo-žluté karotenoidy, proto se s oblibou používají jako potravinářské barvivo (INS-číslo E161b).
Často dochází k záměně aksamitníku s měsíčkem, protože se v angličtině pro obě rostliny někdy používá stejné označení "marigold", měsíček se však ve formě silic nepoužívá.
Afrikán Tagetes minuta (Khakibush nebo Huacatay), původem z Jižní Ameriky, se používá jako zdroj esenciálního oleje pro voňavkářský průmysl, známý jako tagette, a jako příchuť v potravinách a tabákovém průmyslu v Jižní Africe, kde je tento druh také užitečný jako pionýrská rostlina v rekultivaci narušených pozemků.
Afrikán Tagetes lucida z Mexika je nízký keřík. Používá se jako koření, které je pro svou nasládlou anýzovou chuť vhodné do omáček, polévek a kuřecí pečeně. Nálev z celé rostliny se pije při bolestech břicha nebo se přidává do koupele při revmatických onemocněních. Čaj má tišící účinky na žaludek a nervový systém, vhodný je při kocovině či lehké migréně. Jde o lehké psychedelikum - silný čaj způsobuje při zavřených očích vize podobné účinku peyotlu a lehkou euforii. Mexičtí Huicholové používali aksamitník jako obřadní drogu a kouřili jej ve směsi se selským tabákem.
Maranta třtinová roste v západní Indii a tropické Americe, kvete v červenci a srpnu. Má drobounký bílý květ. Patří mezi trvalky. Pod zemí vytváří článkovitý oddenek, který je po převaření jedlý. Lodyhy dorůstají výšky 1–3 m. Střídavé vejčité listy jsou charakteristické zduřením mezi řapíkem a čepelí, vyznačují se zajímavou barevnou kresbou. Důležité je dopřát rostlině vysokou vzdušnou vlhkost.
Ingredience: 1 velký celer o váze 1/2 až 3/4 kg, pokrájený na plátky, 250 ml mléka, 1 lžíce hladké mouky, 3/4 kg brambor, pokrájených na plátky, 1 kelímek smetany ke šlehání, 3 lžíce vína nebo zeleninového vývaru, troška másla na vymazání formy, rozdrcený stroužek česneku, sůl a pepř na dochucení, 3lžíce bílého kvalitního vína
Postup: Celer zbavíme nevábně vypadající slupky a rozkrájíme jej na čtvrtky. Čtvrtky celeru nenecháváme ležet ladem, naopak si je vezmeme do parády a nakrájíme je na tenké plátky, nejlépe o síle 2–3 mm. Vložíme je do hrnce, zalijeme mlékem (ano, mlékem!), osolíme lžičkou soli a navrch prosejeme lžíci hladké mouky. Povaříme asi pět minut, než celerové plátky zkřehnou. Poznáme to tak, že do uvařených plátků píchneme třeba nožem a plátky se prohnou jako záda gymnastky.
Uvařené plátky celeru scedíme a dáme je stranou. Takto upravený celer se zjemní a částečně přijde o svou specifickou vůni, kvůli které ho řada lidí příliš nevyhledává. Celer je jedlý už takto ovařený.
Nyní si nakrájíme neoloupané a řádně očištěné brambory na stejné plátky, tedy na plátky o síle 2–3 mm. Kdo chce, může brambory oloupat. Nyní rozpálíme troubu na 200 stupňů. Vhodný pekáček nebo zapékací misku vymažeme máslem a dno ledabyle poházíme rozdrceným stroužkem česneku. Na takto připravený základ začneme vrstvit syrové plátky brambor, na ně zase přidáváme v mléce vařené plátky celeru. Každou vrstvu jemně osolíme a opepříme. Až budeme mít spotřebovaný všechen celer, uděláme poslední vrstvu, kterou budou tvořit pěkně vyskládané plátky brambor. Opět osolíme a opepříme. V kelímku šlehačky (ne vyšlehané) si rozkvedláme tři lžíce bílého vína nebo zeleninového vývaru (nemáme-li zeleninový, můžeme použít jakýkoli jiný). Ochucenou smetanou zalejeme pěkně všechny brambory tak, aby na nás nekoukalo ani jedno suché místečko, a můžeme celou tu dobrotu strčit do předem vyhřáté trouby. Pečeme na 200 °C tak dlouho, dokud nejsou bramborové plátky měkké a všechna smetana hezky vsáklá do jídla. Měkkost zjišťujeme zkusmým vpichem špičky nože do bramborového plátku. Celá pečicí akce trvá zhruba půl až tři čtvrtě hodiny, záleží na každé troubě. Poté můžeme servírovat. Dejte celeru šanci třeba v podobě tohoto jídla, zaslouží si to.
Lípa poskytuje nejen květ. Zkuste rozkousat lipovou kuličku. Když spěje do stádia plodu, chutná jako oříšek. A když je to ještě poupě, je to takový „čaj v kostce“, tedy vlastně v kuličce. Když ji pořádně rozkoušeme, ucítíme tu skvělou vůni a taky výbornou chuť – hladivou a tak trochu po medu. Pochutnáme si a ještě uděláme něco pro prevenci nachlazení, protože v té kuličce jsou enzymy a vitaminy a silice a taky slizové látky, které chrání sliznice.
Mělo by to být z našich lip, ne z těch velkolistých, které k nám připutovaly z Ameriky a které se vysazují v parcích. Jejich květy údajně nejsou pro konzumaci vhodné.
Hanka Synková, poradkyně zdravého životního stylu autorka 5 knih o výživě, např. „Všechno je dobré“
Ingredience: zelí, kmín, sůl (20 g na 1 litr vody), cibule, jablka, jedlý jeřáb
Ingredience nálev: 0,7 l vařící vody, 26 g soli, 70 g cukru, 0,25 l 8% octa
Postup: Hlávky zelí zbavené vnějších listů a košťálů nakrouháme na kruhadle na úzké dlouhé proužky. Takto připravené zelí předvaříme ponořením do vařící vody po dobu 1 minuty. Předvářecí lázeň upravíme přídavkem 20 g soli na 1 l vody. Spařujeme po částech, scedíme a vodu přihřejeme. Odkapané zelí smísíme s malým množstvím kmínu, popřípadě s plátky cibule, jablek nebo s bobulemi jedlého jeřábu. Napěchujeme směs do sklenic a zalijeme horkým nálevem. Sklenice o obsahu 720 ml po zavíčkování sterilujeme 45 minut při 90 °C. Zelí připravené dle tohoto receptu lze použít stejně jako kysané zelí, to znamená pro další tepelnou úpravu nebo bez tepelné úpravy s ochucením jako salát.
Ramaria aurea mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými větvičkami ve stáří, dorůstají do výšky i šířky 60-120 mm. Solidní báze bývá bělavá, částečně ponořená v zemi, odspodu se rozvětvuje na více hrubých nebo tenčích odnoží, které se nakonec rozdělují na tenké nepravidelné větvičky, v mládí medově žluté nebo chromově žluté a ve stáří bledě žlutookrové. Větvičky jsou na koncích tenké, zahrocené, často s 2 až 3 zoubky, někdy bývají i zaoblené. Dužina je měkká, špinavě krémová, chuť a vůni má příjemnou. Výtrusný prach je žlutookrový.
Kuřátka žlutá patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do října. Plodnice kuřátek žlutých jsou vysoké 70-150 mm, rozvětvené v sírově až citronově žluté větvičky, nahoře s okrovým nádechem. Zpravidla mají 2-3 krátké špičky nebo jsou tupé. Třeň je bělavý až nažloutlý, po poranění přechází do hnědočervené barvy. Kuřátka žlutá rostou jednotlivě a nepříliš hojně. Vyskytují se především v listnatých lesích, zejména v bučinách, méně často i pod smrky a borovicemi. Podobná jsou kuřátka zlatá, která však mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými, ve stáří okrovými větvičkami, v mládí s jasně žlutými špičkami a většími výtrusy.
Jde o jedlý druh vhodný do směsí a polévek, žluté větvičky se skvěle vyjímají v houbách zavařených na kyselo.
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a&n
