Využití octomilek
Octomilky se využívají jako laboratorní zvíře třeba ke zkoumání rakoviny. Dalším využitím je násada (potrava) pro jiné druhy živočichů. Ke krmení se využívají jak larvy, tak i dospělí jedinci.
Zdroj: Jak zabít octomilky
Téma
JAK ZABÍT OCTOMILKY
Octomilka nelétavá
Tento druh byl vyšlechtěn jako modelový laboratorní organismus, na kterém se zkoumá například rakovina nebo různé druhy postižení. Jedná se o mutaci octomilky s nevyvinutými křídly. Tento druh se také využívá jako násada (potrava) pro jiné živočichy. Latinský název této velké, rezavo-hnědě zbarvené octomilky je Drosophila primasa.
Zdroj: Jak zabít octomilky
Životní cyklus octomilky
Je ovlivněn především teplotou okolního prostředí, uváděné hodnoty jsou tedy orientační. Cyklus ovlivňuje i doba osvětlení, vhodných je 12 hodin a více. Embryonální vývoj ve vajíčku trvá 1 den, larva 5–10 dnů, kukla 4–5 dnů, pohlavní dospělost od vylíhnutí z kukly 8 hodin až 3 dny, celková délka života dospělých až 2 týdny. Schopnost klást až 100 vajíček denně. Celková produkce samice 300 až 2 000 vajíček za život, počet se liší podle jednotlivých kmenů i kvality kultivačního substrátu. Celkový rozmnožovací cyklus u malých octomilek trvá přibližně 3 týdny, u velkých octomilek 5 týdnů.
Zdroj: Jak zabít octomilky
Likvidace a vyhubení octomilky
Octomilky mají rády přezrálé a hnijící ovoce a jiné potraviny. Pokud se chcete těchto nevítaných vetřelců zbavit, je na čase odstranit z jejich dosahu veškeré jídlo. Pro octomilky je totiž velkým lákadlem vše, co kvasí.
Nejdůležitější je prevence. V žádném případě nenechávejte v místnostech volně přístupné ovoce ani jiné jídlo. Veškeré potraviny zabalte a skladujte tak, aby se k nim mušky nedostaly. Kuchyni pečlivě ukliďte, zejména místa, kde skladujete ovoce a sladké šťávy. Udržujte pořádek v okolí odpadkového koše. Nezapomeňte vyčistit výlevky, ve kterých se octomilky mohou schovávat. I po velkém úklidu se však doporučuje dodržovat několik pravidel. Nikde nesmíte nechat kousek odkrojeného jablka, slupku z banánu, ovocný koláč, sklenici s vínem ani jinou potravu, která by mohla octomilky nalákat. Zároveň je nutné pravidelně vynášet odpadkový koš a dbát na jeho čistotu.
Pokud je již máte doma, je možné se jich zbavit lapači (mucholapkou, lepící slunečnicí), elektrickým lapačem (lapač svítí a přitahuje hmyz), kořením (nesnáší vůni hřebíčku, česneku), pastmi. Kdo se nechce zabývat jejich hubením, tak může využít služeb specialisty na této adrese: http://www.dezinsekce-praha.cz/jak-se-zbavit-octomilek-octovych-musek/.
Zdroj: Jak zabít octomilky
Chov octomilek
Optimální teplota pro chov je 25 °C, lze je chovat i při pokojové teplotě, ale jejich vývoj se tím prodlužuje. Naopak při vyšší teplotě 30 °C a více začínají degenerovat. K chovu lze využít libovolnou sklenici o objemu 0,2 l až 0,5 l. Hrdlo sklenice překryjeme porézní tkaninou a zajistíme gumičkou. Na dno sklenice dáme živnou půdu do výše 1 až 2,5 cm, do které přidáme nastrouhané droždí. Potom se vsype násada asi 50 dospělých octomilek na 1–3 litry obsahu nádoby. Po namnožení nových mušek se zkrmují tak, že se do nádoby klepne, tím mušky spadnou ze stěn a mohou se odsypat.
Zdroj: Jak zabít octomilky
Octomilky
Octomilky nás obtěžují převážně v jarním a podzimním období. Je to typický malý hmyz zbarvený od světle žluté až po černou. Ve většině případů mají vzor na křídlech. Jejich tělíčko je dlouhé asi 2–4 milimetry. Octomilka se řadí se mezi dvoukřídlý hmyz, který zahrnuje až 1 500 druhů podle chování, vzhledu a způsobu rozmnožování. Můžeme se s nimi setkat na celém světě, nejčastěji pak v tropických oblastech. Často se vyskytují na pouštích, v tropických deštných pralesích, ve městech, v močálech i ve vysokohorských zónách. Většina druhů se vyvíjí v houbových materiálech včetně ovoce, kůry a hub.
Zdroj: Škůdci v domácnosti
Octomilka obecná
Octomilka obecná (Drosophila melanogaster), někdy také nazývaná jako banánová, vinná, octová či ovocná muška, patří do třídy hmyzu, řádu dvoukřídlí a čeledi octomilkovití. Octomilka obecná má jasně červené oči a je dlouhá 2 až 3 mm. Vyskytuje se na kvasícím ovoci, marmeládách, ovocných šťávách. Beznohé larvy jsou dlouhé cca 7 mm a žijí v hnijící dužnině ovoce.
Rod octomilka čítá přibližně 1 500 druhů. Mezi nejznámější u nás patří octomilka obecná. Latinské označení Drosophila pochází z řečtiny a v překladu znamená milující vodu. Tento drobný hmyz z řádu dvoukřídlých asi nejvíce upoutá svýma velkýma červenýma očima. Častokrát mívají na křídlech výrazný vzor a žilky. Ježatá hlavička je spojena s hrudí za pomoci ochlupené stopky. Mají velmi vyvinutý čich. Octomilky dosahují velikosti jen několika málo milimetrů, běžně jsou velké 2–4 mm. Zbarvení hlavohrudi se u různých druhů pohybuje od světle žluté přes červenou až do hnědého či černého odstínu a na její podobu se můžete podívat zde.
Místem jejich nejčastějšího výskytu je ovoce, kůra, květy nebo i houby, listí či půda. Tento nepříjemný hmyz jsme svým způsobem domestikovali, přežívá totiž nejčastěji v blízkosti člověka.
Nejčastěji se octomilky živí přezrálým až hnijícím ovocem. Často je také vidíme na sladkých marmeládách či ovocných džusech. Život octomilky je asi čtyřicetidenní. Octomilky mají totiž neuvěřitelně silnou schopnost rychlé reprodukce (během měsíce vyprodukují několik generací).
Sameček je zhruba o polovinu délky menší než samička a dosahuje velikosti 1 mm. Nejprve začínají námluvy zásnubním tancem kolem samičky. Přitom mává zhruba 30krát za sekundu křídly, aby upoutal její pozornost. Octomilky slyší jen zvuky, které přijdou zepředu k její tváři. Samička octomilky obecné je schopná denně naklást až 30 vajíček. Snáší jich tolik najednou proto, že je klade do výživné, ale méně často se vyskytující potravy. Za život jich naklade cca 300. Jejich vývoj začíná vajíčkem, které samička naklade do hnijícího ovoce. Z larvy se později stává bílá kukla, jež časem zhnědne. Z té se vylíhne malá muška.
Larvy jsou všežravé, živí se dužninou hnijícího ovoce, mikroorganismy a kvasinkami. Jsou bez nohou a měří přibližně 7 mm. Z vajíčka se dospělec stane za 8–10 dní. Délka vývoje ovšem závisí mimo jiné na konkrétním druhu, prostředí, ve kterém se vyskytuje, a na počtu nakladených vajíček. Larvy octomilky obecné se z vajíčka vylíhnou během jednoho dne. Po čtyřech dnech se dvakrát svlečou a rovnou se zakuklí, což trvá zhruba další 4 dny.
Octomilka se stává potravou pro další druhy dravého hmyzu, mravence, žáby, některé ryby či mláďata ještěrů.
Zdroj: Jak zabít octomilky
Ocet na oteklý kotník
O této konkrétní aplikaci nebyly provedeny žádné vědecké studie. A je nepravděpodobné, že namočení nebo obklad z hnědého papíru budou mít významný vliv na vážně vymknutý kotník.
Jablečný ocet je však dobře prozkoumané (mírné) topické analgetikum, takže pravděpodobně dojde k určité úlevě a rozhodně k žádné újmě kromě pár peněz utracených za ocet.
Tento druh léčby je vhodnější a pravděpodobně i účinný proti škrábání, kožním onemocněním, na léčbu mírné vyrážky a další podobné kožní stavy, kde adstringentní a antimikrobiální vlastnosti octa mohou pomoci odstranit dráždivé oleje a zabít bakterie.
Léčba otoku kotníku v podobě (odpočinek, led, octový obklad, elevace) je nyní standardem, protože je účinná a ve většině případů běžně dostupná.
Postřiky proti svilušce
Svilušku může zabít česnekový postřik. Česnekový postřik se připraví tak, že se utře 5 stroužků česneku s dvěma lžičkami jemné kuchyňské soli. Po vzniknutí slizu se přidá postupně voda, aby se směs pěkně rozmíchala. Celkově se přidá jeden litr vody. Vzniklá směs se po chvíli míchání přecedí přes jemné sítko a nalije se do fixírky nebo zahradního postřikovače. Tento roztok z česneku svilušku může zabít při přímém zásahu. Česnekový postřik ale není spolehlivý zabiják svilušek, protože nehubí skrytá vajíčka.
Účinnou chemickou ochranu představuje ošetření akaricidy. Na seznamu registrovaných přípravků na ochranu rostlin jsou uvedeny tyto přípravky účinné proti sviluškám: Cascade 5 EC (0,15%), Magus 200 SC (0,05%), Nissorun 10 WP (0,07%), Omite 30 W (0,2%), Omite 570 EW (0,1%), Sanmite 20 WP (0,075%), Talstar 10 EC (0,02%).
Nissorun 10 WP
Nejčastěji je asi používán hexythiazox (Nissorun 10 WP), a to vzhledem k jeho dlouhodobému reziduálnímu působení a dlouhé ochranné lhůtě. Tento přípravek má na svilušky velmi zajímavý účinek, nehubí totiž přímo nymfy nebo dospělce, ale zabíjí vajíčka a zbytek populace sterilizuje, zabrání jim v rozmnožování. Takže můžete ještě 10–14 dnů po ošetření na listech pozorovat samice svilušek, které sice kladou vajíčka, ale nelíhnou se z nich larvy, a tak vývoj celé populace prakticky skončí asi dva týdny po postřiku. V místech, kde určitě víte, že budete mít problém se sviluškami, je Nissorun vhodný i jako prevence, a to nejlépe v době růstu, kdy se doporučuje používat ho i v kombinaci s jiným pesticidem. Dobrých výsledků dosáhnete například s výrobkem SviluStop. Obsahuje 3,5 g Nissorun a 5 g Omite. Nejdříve na zahrádku použijte Omite, to populaci svilušek skoro vyhubí. Počkejte 3 dny, než se rostliny vzpamatují, a nasaďte Nissorun.
Nissorun 10 WP cena
Zde je uveden seznam cen, za které se dá Nissorun 10 WP koupit.
Omite cena
Zde je uveden seznam cen, za které se dá Omite koupit.
Zdroj: Sviluška
Kvásek z droždí
Každý připravuje kvásek malinko jinak. Někdo ho třeba místo v misce udělá přímo v důlku v mouce.
Ingredience: 100–150 ml tekutiny (mléko, voda), lžička cukru, všechno předepsané droždí, polévková lžíce mouky
Postup: Odlijeme část odměřené tekutiny (100–150 ml) a ohřejeme ji, musí být příjemně teplá, ne horká – kvasinky bychom mohli spařit, zabít. Vmícháme cukr, droždí a tolik mouky, aby vzniklo řidší těstíčko, asi jako na kapání do polévky nebo na lívance. Necháme ho v teple vzejít, zvětšit objem. Takto máme kvásek, který pak přimícháme k ostatním surovinám a vypracujeme kynuté těsto. Každý dělá kvásek malinko jinak, většinou podle zvyku, který si přinese z rodiny od maminky či babičky. Výše uvedený způsob je vyzkoušený, vyjde vždycky a kuchařka hned vidí, jak kvásek v misce narůstá.
Na droždí záleží: Droždí používejte raději čerstvé, tradiční nebo francouzské značky, vždy zkontrolujte jeho trvanlivost, droždí musí být hezky světlé, bez známek oschnutí nebo zašedlosti. Prošlé nebo staré raději ani nepoužívejte, droždí tvoří živé organismy, které se množí za určitých podmínek, to znamená v teple a nakrmené cukrem, přeměňují ho na oxid uhličitý a tím těsto kypří. Pokud použijete droždí sušené, smíchejte jej s moukou, sušené droždí má výhodu dlouhodobého skladování, máte ho vždy po ruce a nezanechává pachuť kvasnic. Jestliže necháte těsto vypracovat v pekárně, kvásek není třeba dělat.
Zdroj: Kynuté těsto
Jak zabít svrab v sauně
Roztoči milují zvýšenou teplotu těla, zároveň ale je mohou vysoké teploty účinně odstranit. I proto je třeba zamořené textilie vyžehlit napařovací žehličkou. Stejně tak i člověku mohou vysoké teploty, které jsou v sauně, pomoci zbavit se svrabu. Svrab je sice nakažlivá choroba, která se snadno přenáší, ale pokud člověk se svrabem jde do sauny a dá si pozor, aby nešířil svrab dál přímým kontaktem, nebo prostřednictvím svého oblečení, které nechá před saunou, nebo ručníku (plátna), které má na sobě, neměl by být žádný problém. Naopak mu sauna může pomoci uklidnit pocity svědění, které cítí. Stává se, že když člověk vyleze ze sauny, dokonce vidí, jak roztoči vystupují z pórů přímo na povrch kůže, pak se dají spláchnout, nebo setřít.
Na likvidaci svrabu se doporučuje teplota minimálně kolem 75 stupňů Celsia. Saunu je třeba navštěvovat opakovaně, minimálně po týdnu, než se vylíhnou noví paraziti. Pokud se někdo z nějakého důvodu necítí se svrabem na návštěvu sauny, a přesto by se chtěl pokusit „těchto“ škůdců takto zbavit, měl by vyzkoušet velmi intenzivní kardiocvičení, které mu pomůže vyhnat tělesnou teplotu na velmi vysokou hodnotu, a tak také může dojít k tomu, že zákožky budou „opouštět“ póry kůží. Poté samozřejmě musí následovat sprcha, aby se zákožky znovu nezavrtaly do kůže. Nevýhodou tohoto cvičení je, že nemusí být úspěšné napoprvé, klidně to může trvat několik měsíců, než člověk dokáže tímto „cvičením“ likvidovat svrab.
Zdroj: Sauna proti svrabu
Platýs versus rejnok
Rejnoci (Batoidea) jsou nadřád příčnoústých paryb, zahrnující přes 500 druhů zařazených ve 13 čeledích. Jako rejnoci se také označují zástupci řádu Rajiformes, tedy praví rejnoci. Všichni jsou blízce příbuzní žralokům.
Rozdíly
Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo, což jim umožňuje splynout se dnem, číhat na kořist a ukrýt se před dravci. Některé druhy (parejnok elektrický, rejnok ostnatý) jsou schopny vydávat silné elektrické výboje – jejich elektroplaxy fungují jako fyziologický elektrický zdroj. Jiné druhy jsou vybaveny jedovým ostnem. Jejich párové ploutve srůstají a tvoří lem těla, hřbetní ocasní ploutve zakrňují. Zašpičatělý okraj prsních ploutví tvoří „křídla“, ocas některých druhů je protažen v bičíkovitý výběžek. Na spodní straně těla je 5 žaberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Na rozdíl od platýse je oplození u rejnoka vnitřní, naprostá většina rejnoků je ovoviviparní, výjimku tvoří čeleď rejnokovití, kteří snášejí hranatá kožnatá vejce. Pohyb rejnoka je podobný letu ptáka. Většina rejnoků žije na mořském dně jako platýs, existují ale i sladkovodní druhy. Žijí v pobřežních vodách po celém světě, některé druhy jsou hlubinné, manty žijí na otevřeném moři. Trnuchy, které mají na kořeni ocasu tvrdý trn (v ohrožení jím mohou způsobit nepříjemné zranění, nebo i zabít), žijí v povodí Amazonky. Rejnoci jsou dobří plavci, mnoho z nich je ale přizpůsobeno životu na dně. Jsou to noční živočichové, den tráví zahrabaní v písku. Potravu si hledají u dna. Na rozdíl od platýse se rejnok žijící na volném moři živí planktonem.
Zde můžete vidět, jak vypadá rejnok.
Zdroj: Recepty na platýse
Domácí léčba svrabu
Léčba hřebíčkem
Hřebíček je ve většině domácností běžně dostupný jako surovina vhodná k dochucování pokrmů. Hřebíček pochází z jihovýchodní Asie. Plody hřebíčku obsahují esenciální olej, který má antibakteriální a insekticidní účinky. V řadě asijských ale i západních léčitelství se využívá k léčbě různých zánětů, problémů se zuby, je vhodný k léčbě revma a i díky svému výraznému aroma se hodí i jako repelent. Babské rady ho také doporučují naředit s olejem (rostlinným, ořechovým) a použít k likvidaci roztočů, tedy i zákožky svrabové. Pokud se ho člověk rozhodne využít, musí mít vždy na paměti, že je třeba ho naředit, jinak by mohl způsobit více škody než užitku a rozhodně by se s jeho pomocí neměly pokoušet odstranit svrab těhotné ženy.
Léčba rozmarýnem
Stejně jako hřebíček i rozmarýn je obvykle v řadě domácností využíván v kuchyni k dochucení pokrmů. A stejně tak má i on léčivé účinky, Funguje proti nadýmání i proti zánětům. Podle babských rad se s ním dá vyléčit i svrab. Výhodou rozmarýnového oleje jsou jeho nepopiratelné antibakteriální účinky. Rozmarýnový olej by měl při léčbě svrabu nejen zlikvidovat roztoče, ale zahojit i vzniklé pupeny a puchýře, zklidnit kožní vyrážku a zabránit rozšíření bakteriální infekce, která by mohla kůží poškozenou škrábáním proniknout do organismu. K léčbě svrabu se doporučuje omývání rozmarýnovým čajem, jeho nevýhodou ale je, že dokáže zabít jen dospělé roztoče, jejich larvám nijak neuškodí. Zároveň léčba rozmarýnem není vhodná pro lidi s vysokým krevním tlakem, s vředy i s onemocněním trávicí soustavy a v neposlední řadě by se takovéto léčbě měly vyhnout i těhotné ženy.
Léčba aloe verou
I aloe vera není v domácnostech neznámou rostlinou, řada rodin ji pěstuje i pro její léčitelské účinky, které jsou zmiňované v medicínských záznamech starověké Indie, Egypta, Řecka i Římu. Výtažky z listů této rostliny obsahují nejen minerály, ale i polysacharidy a kyselinu salicylovou a enzymy, tyto látky mají pozitivní účinky na hojení ran. Různé gely a masti z této rostliny se využívají na zklidnění ran po bodnutí, na léčbu akné ale i na zklidnění spálené kůže. Podle babských rad jsou látky obsažené v aloe vera vhodné i k léčbě svrabu. Například formou gelu, který se prodává v lékárnách i v prodejnách zaměřených na zdravou výživu. Pěstitelé pak mohou využít přímo nařezané listy této rostliny. Aloe vera je vhodnou alternativou léčby tohoto onemocnění, ale rozhodně by ho neměly využívat lidé alergičtí na látky v obsažené v této rostlině.
Léčba octem
Dříve babskými radami byla doporučovaná i léčba octem, čas ale ukázal, že tato léčba nefunguje. Sice dokáže zabít roztoče vyskytující se u povrchu kůže, ale nezahubí jejich larvy a ani zákožky zavrtané hlouběji do kůže.
Zdroj: Svrab u lidí
Hnojivo pro pokojové rostliny
Hnojení je nezbytné pro udržení zdravé a krásné rostliny, proto byste ho neměli vynechávat. Na rozdíl od venkovní zahrádky si pokojové rostliny nemohou čerpat živiny například z deště a jiných povětrnostních vlivů, proto u nich nesmíme na hnojení zapomínat.
Hnojit rostliny byste měli asi jednou za dva měsíce, to je doba, za kterou je rostlina schopna vyčerpat dosažené živiny. Ne vždy se ale můžete striktně řídit tímto údajem, je zapotřebí si přečíst, co uvádí výrobce. Příliš mnoho hnojiva může rostlinu zabít či spálit listy.
Typy hnojiv
Hnojivo seženete v mnoha různých variantách, může být kapalné, v tyčinkách, granulích či tabletách. V interiéru se nejlépe hodí používání kapalných a pomalu uvolňujících hnojiv. Tyčinky a prášky se mohou zdát pohodlné, ale neumí dobře distribuovat živiny půdou a tím, že je vložíte do květináče, ztrácíte přehled o jejich uvolňování do půdy. Granulovaná hnojiva bývají většinou určena pro venkovní použití.
Tekutá hnojiva
Přidávají se přímo do zalévací nádoby. Četnost hnojení je vždy uvedena na obalu výrobku. Na trhu jich seženete spoustu. Jejich velkou výhodou je stálý přísun živin, který řídíte vy.
Pomalu uvolňující hnojiva
Tyto výrobky jsou oblíbené mnoha zahrádkáři a profesionálními pěstiteli pro vnitřní i venkovní použití. Pomalu uvolňující hnojiva pozvolna uvolňují živiny do půdy a jednou dávkou můžete živit své rostliny až devět měsíců. Jejich hlavní nevýhodou je jejich cena, ale protože vydrží dlouho, tak se tato cena téměř vyrovná běžným typům hnojiv.
Všechny univerzální hnojiva obsahují látky potřebné k růstu rostlin včetně dusíku, fosforu a uhličitanu draselného, přičemž každý prvek má svou funkci. Dusík podporuje zdravý růst zeleně, fosfor podporuje růst kořenů a draslík zdravější květy.
Další speciální hnojiva obsahují určité stopové prvky, jako je například bór, hořčík a mangan, které podporují zdravější růst.
Fóliové jezírko
Vytvořit jezírko není úplně jednoduché a doporučuje se ho svěřit odborníkům, pokud by to ale chtěl někdo i přesto zkusit, následující návod se mu může hodit (hodí se ale o tvorbě jezírek nastudovat co nejvíc). Nejprve je potřeba vyhloubit jámu dostatečně velkou a ve zvoleném tvaru. Uvnitř hloubené jámy při hloubení rovnou tvarujeme obrysy jednotlivých pater, každé z nich musí být zakončené lemem, ten by měl zabránit sjíždění zeminy i vybraných rostlin do nižších vrstev jezírka (postupně by se tak jezírko rozpadalo a ztrácelo zvolený tvar). Po vytvoření jednotlivých pater, se vrhneme na dno, to je potřeba nejprve zarovnat, vysypat pískem a pak zakrýt ochrannou textilií (na ní není vhodné šetřit, protože musí ochránit plastovou fólií před protržením). Pro jistotu ještě před položením ochranné textilie odstraníme všechny ostré kamínky, kořeny a další tvary, které by ji mohly protrhnout. Celou plochu vyhloubeného jezírka pak zakryjeme plastovou fólií (i ta musí být opravdu kvalitní, nesmí se na ní šetřit). Pro tvorbu jezírek není vhodná každá fólie, vždy by se měla používat ta určená přímo pro jezírka. Ta je tmavé barvy, navíc je mrazuvzdorná a odolná vůči UV zařízení. Kvalitní fólie do jezírek totiž dokáže zabránit prosakování vody do půdy (pokud je správně umístěná a neprotrhne se), navíc neobsahuje žádné škodlivé látky, které by mohly zabít chované ryby, vodní živočichy ale i nasazené vodní rostlinky. Sehnat tuto fólii není nic těžkého, je k dostání nejen ve specializovaných prodejnách, ale i v zahradnických centrech či na internetu. V nabídce prodejců jsou fólie s různou tloušťkou (min 0.5 mm) a z různých pevných materiálů. Pokud nebude mít jezírko klasický tvar, může se stát, že bude potřeba slepit různé díly plachty tak, aby tvar jezírka kopírovaly, v takovém případě je potřeba zvolit správný druh fólie (doporučuje se obrátit na odborníky, kteří poradí jakou fólii vybrat, aby se třeba neroztrhla).
Fólii je potřeba na březích jezírka pořádně zajistit, aby se nesesunula, až se do jezírka bude napouštět voda. K zajištění se používají nejrůznější kameny. Do jezírka pak napustíme vodu. Je dobré počkat pár dní a zjistit, jestli je plachta správně umístěná a voda nikudy neutíká. Jestliže se hladina vody nezmění, vše bylo dobře provedené a je možné přesahující okraje fólie na břehu zasypat půdou nebo kameny, aby fólie nevykukovala a nekazila dojem z jezírka. Pak už se můžeme vrhnout na samotnou úpravu jezírka, k ní nám může pomoci vysázet různé vodní rostlinky, anebo přidat různé vodní prvky (přepady, vodopády, potůčky, vodotrysky, atd.).
Zdroj: Jezírka v zahradě
Historie vinné révy
Kde můžeme najít prvopočátky pěstování vinné révy?
Pravděpodobně v Asii, a to konkrétně v oblasti okolo Kaspického moře, někde na území dnešní Gruzie, Arménie či Ázerbájdžánu. Nejstarší nálezy svědčící o zpracování hroznů na víno pocházejí z Turecka, Libanonu a Sýrie. Stáří jejich vzniku je odhadováno na dobu asi před 7 000 až 10 000 lety. Révu také běžně pěstovali Sumerové, Asyřané, Babyloňané, Egypťané. Často bylo její pěstování pod patronací některého z bohů, například v Egyptě bylo zasvěceno bohu Osirisovi.
Jistě už většina z nás slyšela o bakchanáliích, tedy antických slavnostech Řeků, kterými oslavovali boha Dionýsa čili Bakcha, syna nejvyššího boha Dia. Byly to bouřlivé slavnosti, plné všeobecného hýření, sexuální nevázanosti a bohatýrského popíjení vína; to vše pochopitelně k uctívání onoho boha. Řekové víno popíjeli, ale byli také zkušenými pěstiteli révy a výrobci vín. Kromě běžných vín uměli vyrábět i speciality, jako vína kořeněná, ochucovaná bylinami či medem. Zkušenostmi se dopracovali k vědomostem, které bychom mohli označit jako „vinařskou chemii“. Pro sedimentaci kalů, tedy vyčistění vín od kvasnic a pro zrání vína používali amfory, kde se v úzké dolní části kaly dobře usazovaly a zůstávaly zde zhutnělé gravitací i při vylévání vína. Úzké hrdlo na vrcholu amfory zase zabraňovalo přístupu vzduchu, o kterém se už tehdy vědělo, že vínům škodí. Proto se také amfory uzavíraly korkem či dřevěnými kolíky, které se ještě zalévaly smolou nebo sádrou, aby vína byla chráněna před oxidací a také aby nevysychala. Pro převážení vín po jednotlivých řeckých ostrovech bylo potřebné vína konzervovat – k tomu se používala mořská voda. Bylo tedy tehdy běžné, že tato vína byla slaná.
Pěstování révy a pití vína převzali od Řeků Římané, kteří víno zasvětili svému bohu Jupiterovi. Římané se také brzy stali zkušenými pěstiteli i dobrými výrobci vín. A co víc, nevycházeli jen ze zkušenosti, některé pěstitelské zásady byly přímo nařizovány. Byl například vydán zákaz sázet ve vinohradech zastiňující rostliny, jako lísky, olivy aj. (Uvědomili si totiž, že réva je světlomilná, jak jsme si řekli na začátku našeho besedování o révě a vínech.) Narůstající výhony se vyvazovaly k oporám (první opěrné konstrukce, často ve tvaru pergol). Vinice se oplocovaly a byly ustanoveny přísné tresty za krádeže.
Římané, stejně jako Řekové, vína ředili – pití neředěného vína bylo považováno za barbarství. Pití vín byla společenská záležitost; vína se pila na hostinách, požádaných bohatými, společensky vysoce postavenými osobnostmi v jejich palácích. Je zajímavé, že v té době sice existovaly hospody a putyky, ale ty byly určené pouze pro pocestné. Své cti dbající Říman by do takovéhoto zařízení běžně nešel, protože by to bylo proti tehdejším dobrým mravům. Hostiny nepředstavovaly jen bohapusté popíjení, jak bychom si mohli dnes představovat; byly příležitostí, jak bychom dnes řekli, ke kulturnímu setkávání. Často se na nich přednášely čerstvě napsané básně, pěvci zpívali oslavné písně, řečníci se předbíhali v kvalitě svých projevů, vedly se filozofické rozpravy. Pololežící Římané, jak bylo tehdy na hostinách zvykem, se nechávali od otroků a otrokyň obsluhovat, a dávali si nalévat ta ředěná vína. Jak moc se vína ředila, rozhodoval vždy na začátku hostiny zvolený „rex“ (král), který celou hostinu řídil. Býval to většinou hostitel. Části, kdy se popíjela vína, se říkalo symposion. Zpočátku se popíjelo z malých nádobek, ale ke konci pití se používaly nádoby značně velké.
Římských hostin se nesměly účastnit ženy, těm bylo požívání alkoholu přísně zakázáno. Z této doby pochází zvyk, kdy manžel líbal ženu při svém příchodu domů. Kontroloval tak, zda žena za jeho nepřítomnosti nepopíjela alkohol. Muž měl tehdy dokonce právo svou ženu zabít, když ji přistihl opilou. Později byla tato přísnost zmírněna a také ženy mohly pít víno.