Téma: 

jedovatí pavouci v česku


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Jedovatí pavouci v Česku

Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.

Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.

Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.

V České republice jsou téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.

Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží natolik, aby byl jed účinný, natož nebezpečný. Je pravdou, že právě křižák pruhovaný je často považován za nebezpečného právě pro své křiklavé zabarvení, ale to je tak jediné, co je na něm pro běžného člověka zajímavé.

Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) patří mezi nejjedovatější pavouky v ČR, která se podobně jako křižák pruhovaný vlivem globálního oteplování usídlila v teplejších partiích ČR, kam se přestěhovala z jihu Francie. Oproti ostatním tuzemským druhům vyniká zejména svým zbarvením, které je lehce průhledné ve žlutém až nazelenalém odstínu, což samo o sobě dává jasnou zprávu, že zde není něco v pořádku. A skutečně není. Zápřednice je totiž jeden z nejjedovatějších a zároveň největších (1,5–4 cm) volně žijících pavouků Evropy. Svým kousnutím způsobí člověku naštěstí „jen“ bolesti. Tento argument je sice uklidňující, ovšem jen málokoho nechá chladným, že se během letního vyhřívání na rozkvetlé louce pohybuje v okolí tvor, který dokáže způsobit velmi bolestivé kousnutí, lokální ochrnutí končetin, výraznou nevolnost, malátnost a nepříjemné pocity úzkosti. Ač jsou následky kousnutí velmi individuální, oběť čeká zhruba 24 velmi nepříjemných hodin, během nichž účinky jedu pomalu odeznívají. V ČR dnes žije na deset druhů tohoto tvora, které se dělí zejména podle typu svých teritorií. Zápřednice jedovatá v současné době bohužel patří k takzvanému expanzivnímu druhu, což rozhodně neznamená, že by se její populace zmenšovala. Nalezneme ji nejčastěji v lučním porostu, kde si buduje kokony na stéblech sušších travin, které nejvíce připomínají její středomořskou domovinu. Ač jsou prognózy útoku tohoto pavouka více než nepříjemné, není podmínkou, že setkání s ním znamená automaticky inzultaci. S nejagresivnější reakcí se setkáte jako vždy u samiček, které aktivně brání svá vajíčka – zámotky. Někdo přirovnává účinky pavoučího jedu k bodnutí vosy, ale funguje zde i psychická stránka věci. Asi nejvíce ohroženou skupinou obyvatelstva jsou jako vždy alergici, u nichž nelze s předstihem odhadnout reakci organismu na neznámou jedovatou látku. Pavouci rodu Cheiracanthium jsou největšími strašáky Evropy, jedinou výhodou je, že jejich jedovatý zástupce dosahuje v porovnání s ostatními druhy největších rozměrů, takže je dobře patrný už na první pohled a včas tak své okolí upozorní na fakt, že si na něj musí dávat pozor!

Detail odstavce: Jedovatí pavouci v Česku
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017

PAVOUCI

Jedovatí pavouci v ČR

Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.

Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.

Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.

Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.

Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.

Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.

Detail odstavce: Jedovatí pavouci v ČR
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

ŠKŮDCI V DOMÁCNOSTI

Rybenky

Tělo rybenky je ploché se stříbrošedými šupinkami a dvěma tykadly. Rybenka se vyhýbá slunečnímu světlu, proto dává přednost stinným místům. Vyskytuje se ve vlhkém prostředí. V přírodě ji můžeme spatřit pod spadaným listím nebo pod vlhkými kameny, v lidském obydlí ji najdeme ve sklepech, garážích, toaletách, koupelnách, ale i pod nábytkem. Někdy se vyskytnou i v knihách. Vajíčka kladou ve skupinách po dvou nebo třech. Za svůj život mohou naklást až 100 vajíček. Živí se rostlinnými látkami s obsahem sacharidů a proteinů, ale i listy papíru, tapetou, fotografií, oblečením, cukrem a podobně. Jejich predátorem jsou stonožky, škvoři a pavouci.

Detail odstavce: Rybenky
Zdroj: Škůdci v domácnosti
Zveřejněno: 29.3.2015

PAVOUCI

Pavouci

Pavouci dýchají kyslík, někteří se mohou i ponořit pod vodu. Jejich etologie, diverzita, způsob života a v neposlední řadě jedinečné techniky lovení za pomoci dokonalých sítí, důmyslných pastí či nevídané rychlosti, to všechno z nich dělá jednu z nejzajímavějších recentních skupin živočichů.

Celosvětově je zdokumentováno 40 462 druhů ve 109 čeledích, z toho v Evropě 4 113 druhů v 50 čeledích. Samozřejmě toto číslo není zdaleka konečné. Velký potenciál se předpokládá především v tropických pralesích všech kontinentů, jejichž rozmanitost je nepředstavitelná. V České republice je v současné době doloženo 855 druhů ve 38 čeledích.

Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají – na rozdíl od hmyzu – osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka jsou dvoučlánková a ústí do nich vývod jedové žlázy. Pavouci mají zpravidla osm očí, u některých druhů je zrak velmi dobrý.

Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách pak mají hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.

Pavouci jsou draví živočichové a aktivně loví svou kořist, která se skládá převážně z rozmanitého hmyzu a jiných bezobratlých, někteří pavouci si občas dopřejí k potravě nektar z květů. Trávení je u pavouků z důvodu velmi úzkého jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní, to znamená, že pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.

Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet.

Samičky jsou zpravidla větší než samečci. U některých druhů mohu samice po spáření svého partnera pozřít. Slouží tak jako poslední jistý přínos bílkovin pro budoucí potomstvo. Oplodněná samička naklade vajíčka. U některých druhů nosí samice kokony přichycené na těle, jiné je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stadia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.

Pavouci žijící na našem území se dají rozdělit na podřád sklípkani a dvouplicní. Dvouplicní se dále rozdělují na nadčeleď lepovky, třesavky, šestiočky, Palpimanoidea, stepníci, kruháči, křižáci, slíďáci, pokoutníci, šedivečky, zápředníci, listovníci, běžníci, skákavky.

Detail odstavce: Pavouci
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

SOVA PÁLENÁ

Sova pálená cena

Protože je sova pálená zařazena v Česku podle zákona č. 114/1992 Sb. mezi silně ohrožené druhy, je její cena nevyčíslitelná.

Detail odstavce: Sova pálená cena
Zdroj: Sova pálená
Zveřejněno: 12.10.2014

PAVOUCI

Slíďák tatarský – Lycosa singoriensis

Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.

Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.

Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.

Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.

Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.

Detail odstavce: Slíďák tatarský – Lycosa singoriensis
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

PAVOUCI

Třesavka pekáčovitá – Pholcus opilionoides

Jedná se o pavouka z čeledi třesavkovití. Délka těla třesavky je 3,5 až 5 mm. Hlavohruď je kulovitá, světle hnědě zbarvená s nepravidelným tmavším proužkem ve středu a několika skvrnami na kraji. Zadeček je válcovitě protáhlý, v zadní části mírně uťatý. Zbarvení je obvykle světle šedohnědé. Nohy jsou velmi dlouhé a tenké, na první pohled tak třesavka připomíná sekáče.

Tento druh pavouka je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V České republice se vyskytuje na celém území.

Třesavka sekáčovitá se vyskytuje v sutích, na skalách, v lomech a často také v budovách, zejména ve venkovských staveních, sklepech a kůlnách. Ve městech je často vytlačena třesavkou velkou. Tyto třesavky si staví řídké sítě pod kameny, ve skalních štěrbinách nebo na tmavých místech v budovách. V nebezpečí se dokážou na síti rozkmitat tak, že často zmatou predátory. Živí se různými členovci a často i ostatními pavouky. V přírodě dochází k páření zejména v letních měsících (ve vytápěných budovách po celý rok). Samice na sobě nosí kokon, což je v podstatě několik vajíček slepených do kuličky a řídce omotaných několika vlákny. S dospělci se můžeme setkat téměř po celý rok.

Detail odstavce: Třesavka pekáčovitá – Pholcus opilionoides
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

PAVOUCI

Křižák pruhovaný – Argiope bruennichi

Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.

Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.

Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.

Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.

Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.

Detail odstavce: Křižák pruhovaný – Argiope bruennichi
Zdroj: Pavouci
Zveřejněno: 21.11.2015

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Pokoutník domácí

Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.

Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.

Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.

Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.

Detail odstavce: Pokoutník domácí
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017

HOUBA LIŠKA OBECNÁ

Pěstování

Pokusy o její umělé pěstování byly sice úspěšné, avšak ekonomicky nevýhodné. Liška obecná je tržní houbou, to znamená, že je možné s ní v Česku obchodovat. Ročně se lišky obecné celosvětově prodá asi 150–200 tisíc tun v celkové hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Tato produkce pochází výhradně ze sběru ve volné přírodě.

Detail odstavce: Pěstování
Zdroj: Houba liška obecná
Zveřejněno: 27.10.2014

PAVOUK AVICULARIA VERSICOLOR

Avicularia metallica

V Jižní Americe, která je jeho domovinou, jde o poměrně hojný druh stromového sklípkana, obývajícího spodní pralesní patra, kde velmi hustě zapřádá nízké keříky a nadzemní kořenové systémy stromů. Dobře plave. Jeho obranou je klamavý výstražný postoj, kdy se otočí proti nepříteli zdviženým abdomenem (kterým imituje postavení hlavy) a následně velmi rychle uteče opačným směrem do úkrytu.

Optimální vlhkost v teráriu je 70–80 %, teplota 25–30 °C. Jako substrát se hodí rašelina, hrabanka a podobně. Pavoukovi je rovněž nutno nabídnout větve pro šplhání, výše umístěný úkryt a misku s vodou pro snazší udržení vlhkosti. Nádrž pravidelně roste (pozor však na možný vznik plísní!).

Na rozdíl od většiny ostatních sklípkanů dochází u tohoto druhu ke kanibalismu jen zcela výjimečně, pavouci se obvykle při vzájemném setkání nemají tendenci napadat, naopak se po vybubnování kódu určujícího jejich druhovou příslušnost většinou jen v klidu obejdou. Z tohoto důvodu je možné ve skutečně velkém teráriu pralesního typu a s dostatečným množstvím úkrytů chovat i několik dospělých jedinců (kteří spolu vyrostli) pohromadě. Obecně je ale nejvhodnější chov jednoho kusu v teráriu. Acularia metallica dospívá už okolo dvou let věku a samice se dožívají zhruba 15 let. Nepatří mezi toxicky významné druhy a lze je doporučit i začátečníkům. Dorůstají velikosti 6–7 cm, konzumují všechny bezobratlé živočichy úměrně ke své velikosti (cvrčky, šváby, sarančata).

Zde fotografie tohoto druhu: Avicularia metallica foto.

Detail odstavce: Avicularia metallica
Zdroj: Pavouk avicularia versicolor
Zveřejněno: 3.8.2014

JEDOVATÝ PAVOUK V ČR

Stepník moravský

Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.

Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.

Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.

Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.

Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.

Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.

Detail odstavce: Stepník moravský
Zdroj: Jedovatý pavouk v ČR
Zveřejněno: 31.8.2017

JAK PĚSTOVAT VINNOU RÉVU

Odrůdy vinné révy

Původní volně rostoucí réva lesní vykazuje velkou rozmanitost hroznů v chuti, barvě, velikosti i tvaru bobulí. Díky její velké heterozygotnosti mohly postupně vzniknout tisíce kulturních odrůd révy vinné, ať již samovolným křížením, nebo jako kultivary šlechtěním. Mezi nejvýznamnější odrůdy pěstované v Česku v současnosti patří zejména: Aurelius, Chardonnay, Irsai Oliver, Muškát Othonel, Müller Thurgau, Neuburské, Pálava, Rulandské bílé, Rulandské šedé, Ryzlink rýnský, Ryzlink vlašský, Sauvignon, Sylvánské zelené, Tramín červený, Veltlínské zelené, Veltlínské červené rané.

Detail odstavce: Odrůdy vinné révy
Zdroj: Jak pěstovat vinnou révu
Zveřejněno: 1.9.2014

KRÁSNOHLÁVEK

Calocephalus popis

Calocephalus neboli krásnohlávek či drátovec je malý, hustě spletitý, stálezelený keř s jehlicovitými listy směřujícími dolů. Krásnohlávek má větve velmi blízko u sebe. Má stříbřitou barvu. Snese mořskou vodu a slaný vzduch. Calocephalus v Česku pěstujeme jako pokojovou rostlinu, přenosnou rostlinu anebo jako zahradní jednoletku, protože je citlivý na mráz. Dobrou zprávou ale je, že pohledově atraktivní zůstává krásnohlávek i dávno po tom, co uschne nebo umrzne, takže se z něj venku můžeme těšit prakticky celou zimu. Kromě nádob a závěsných košů je vhodný do obrub a na skalku.

Detail odstavce: Calocephalus popis
Zdroj: Krásnohlávek
Zveřejněno: 6.10.2014

HOUBA LIŠKA OBECNÁ

Záměna s liškou

Liška bledá se odlišuje svou nažloutlou až bělavou barvou, její další rysy jsou s liškou obecnou shodné. Je jedlá a podobně vyhledávaná.

Zde můžete vidět, jak vypadá liška bledá.

Lištička pomerančová je o něco menší, má světle oranžovou dužninu. Je jedlá, ale není tak gastronomicky využitelná.

Zde můžete vidět, jak vypadá lištička pomerančová.

Lišák zprohýbaný se od lišky obecné liší ostnitým hymenoforem. Je jedlý.

Zde můžete vidět, jak vypadá lišák zprohýbaný.

Liška nálevkovitá, jejíž plodnice je na rozdíl od lišky obecné žlutohnědá, je jedlá.

Zde můžete vidět, jak vypadá liška nálevkovitá.

Hlíva olivová se od lišky odlišuje výrazně. Má zespoda klobouku vysoké, hustě uspořádané lupeny. Roste v trsech a v Česku se vyskytuje pouze vzácně. Je jedovatá.

Zde můžete vidět, jak vypadá hlíva olivová.

Detail odstavce: Záměna s liškou
Zdroj: Houba liška obecná
Zveřejněno: 27.10.2014

CAMPANULA

Campanula glomerata neboli zvonek klubkatý

Tento druh zvonku je hojně rozšířen ve střední a západní Evropě. V Česku se ve volné přírodě vyskytuje od nížin až po podhůří do výšky 800 m n. m. Roste nejčastěji na okrajích lesů a cest, na křovinatých a kamenitých stáních. Je nenáročný na pěstování v zahradách. Vyhovují mu kypré, mírně vlhké až vysychavé půdy. Nesnáší přemokření. Zvonek klubkatý je vytrvalá bylina s přímou, nevětvenou lodyhou. Ta může být chlupatá nebo lysá a její výška se pohybuje v rozmezí 30 – 60 cm. Listy jsou tuhé, chlupaté a po okrajích jemně vroubkované. Mohou být dlouhé až 10 cm a široké 3 cm. Květy tohoto zvonku jsou převážně sytě fialové (velmi ojediněle mohou být i bílé). Vyrůstají na vrcholu lodyhy, kde jsou seskupeny do květenství zvaného strboul. Objevují se obvykle od června do konce září. Rostlina se rozmnožuje buď rozrůstáním oddenků (na daném stanovišti) nebo semeny, která jsou ve volné přírodě přenášena větrem i na delší vzdálenosti. V ČR jsou známé dva poddruhy, a to zvonek klubkatý pravý a zvonek klubkatý pomoučený.

Detail odstavce: Campanula glomerata neboli zvonek klubkatý
Zdroj: Campanula
Zveřejněno: 14.10.2016

PĚSTOVÁNÍ OSTEOSPERMUM

Osteospermum česky

Jižní Afrika a zvlášť Kapská oblast poskytla milovníkům květin mnoho krásných letniček. Jednou z nich je i Osteospermum z čeledi Asteraceae, která zaujme velkými „kopretinovými“ květy v mnoha barvách.

Ve své domovině je to vytrvalý, až 120 cm vysoký polokeř nebo keř, u nás se pěstuje převážně jako letnička. Listy jsou střídavé, sbíhavou bází přisedlé, nepravidelně zubaté, 5 až 10 cm dlouhé, lesklé. Květní úbory jsou dlouze stopkaté, v průměru dosahují 5 až 8 cm. Jazykovité květy mají bílou barvu, u kulturních odrůd i jinou, trubkovité květy jsou modrofialové. Rostlina kvete v červnu až říjnu.

Pro Osteospermum je typický výrazný modrý terč, ze kterého je odvozen anglický název této květiny – Blue-eyed daisy – „modrooká kopretina“. V Česku ji nalezneme pod názvem paprskovka nebo kapská kopretina.

Středové kvítky soukvětí jsou na rozdíl od ostatních astrovitých netradičně sterilní. Velká semena se tvoří v prstenci po opylení fertilních jazykovitých květů. Osteospermum se pěstuje v řadě odrůd s jazykovitými květy bílými, žlutými nebo červenými nebo s jazykovitými květy ve tvaru lžičky (to je uprostřed stočené do úzké trubičky a na konci lžičkovitě rozšířené). Dorůstá výšky pouze 20–50 cm. Kvetou bohatě od počátku léta až do podzimu.

Detail odstavce: Osteospermum česky
Zdroj: Pěstování osteospermum
Zveřejněno: 15.5.2016

SOVA PÁLENÁ

Výr velký

Výr velký (Bubo bubo) je velký noční a samotářský pták. Délka těla se pohybuje mezi 60–70 cm. Váží 1 800–3 000 g, v dospělosti ojediněle až 4 kg. Rozpětí jeho křídel dosahuje 180 cm. Má ohnivě oranžové oči. Zbarvení obou pohlaví je velmi rozmanité. Pohybuje se od rezavožluté až po rezavohnědou. Výrazná jsou též pera na hlavě, která tvoří ouška. Zde si můžete prohlédnout výra velkého.

Výskyt

V přírodě můžeme výra velkého vidět po celé České republice posedávat na skalách, ale do lesa zalétá málokdy. Výr velký je v Česku chráněn zákonem č. 114/1992 Sb., vyhláškou č. 395/1992 a dalšími. Patří do červeného seznamu ohrožených ptáků.

Rozmnožování

Výři jsou věrni léta jednomu místu, kde si vybudovali hnízdo. Tímto místem je většinou kotlinka vyhloubená v zemi nebo ve skále. Ve výjimečných případech je to dutina stromu. Hnízdo si vystýlají listím a rostlinami, které mají poblíž. Hnízdí jednou do roka. Samice snáší 2–3 vejce, ojediněle více. Samička sedí na vejcích zhruba 5 týdnů a samec ji krmí. Vylíhlá mláďata jsou krmena na hnízdě zhruba 5–6 týdnů, poté začínají pomalu létat.

Potrava

Je to dravec, takže není žádným překvapením, že se živí zejména malými obratlovci, jako jsou hraboši a jim podobní. Nepohrdne ani ptáky nebo rybou. Při lovu používá především sluch, loví ráno při východu slunce a večer při západu.

Detail odstavce: Výr velký
Zdroj: Sova pálená
Zveřejněno: 12.10.2014

ORIGINÁL RECEPT NA TATARSKÝ BIFTEK PODLE POHLREICHA

Tatarák po česku

Do českého tataráku se přidává ostrá cibule, syrový vaječný žloutek, kečup, sůl, pepř, paprika i jiné koření a servíruje se s topinkami s česnekem. Pokud se tyto ingredience použijí nepřiměřeně, chuť masa je potlačená.

V zahraničí se tatarák připravuje například s ančovičkami, kapary, tabaskem, nakládanými okurkami, nebo dokonce i koňakem. Českou topinku většinou nahrazuje světlý toastový chléb.

Tatarský biftek by se měl servírovat na velkém oválném talíři nebo dřevěném prkénku. Maso by mělo být uprostřed a okolo něj se v malých miskách rozmístí ingredience k dochucení. Topinky by měly být čerstvě usmažené, křupavé a minimálně nasáklé olejem. Někdy se servíruje připravený „a la chef“ podle chuti kuchaře, správně by si ho ale měl míchat každý konzument sám. Míchání s ostatními ingrediencemi by měl vždy obstarat muž, žena potírá česnekem topinky. To platí i v případě, že si dvojice objedná dvě samostatné porce, muž nejdřív připraví porci ženě a pak sobě. Tolik k servírování.

Doporučení: Jelikož se jedná o konzumaci tepelně neupraveného masa a vajec, existuje určité riziko přenosu některých (nejen) parazitárních onemocnění. Pokud se ale použije opravdu kvalitní a čerstvé maso i vajíčko, je toto riziko skutečně minimální. Částečnou ochranu zajišťuje i použité koření a česnek na topinkách, a když si dáte ještě skleničku nějakého tvrdého alkoholu, pak už se nemusíte komplikací tolik obávat.

Receptů na český tatarák na internetu naleznete nepřeberné množství a každý je bezesporu originálem. Což takhle zkusit tatarák podle svérázného kuchaře Pohlreicha?

Detail odstavce: Tatarák po česku
Zdroj: Originál recept na tatarský biftek podle Pohlreicha
Zveřejněno: 27.4.2017

MUCHNIČKA

Bodnutí od muchničky

Muchničky mají podobně jako komáři rády okolí řek, ale vyskytují se i na místech, kde se komáři neobjevují.

Jak je vlastně možné, že se rány od muchniček tak snadno zanítí? Důvodem je fakt, že ranky úporně svědí, a proto si je člověk má tendenci neustále škrábat, čímž hrozí, že si do nich zavleče infekci. Odtud už je k infekčnímu zánětu jen kousek.

Kousnutí přitom často nezačne bolet hned, ale klidně druhý až třetí den. Pokud vám rána otéká, je možné si vzít lék na alergii, protože i tak se dají otoky a svědění zmírnit.

Nejlepší ochranou proti muchničkám jsou účinné repelenty, které je dokážou odpudit. Krom toho samozřejmě pomáhají dlouhé rukávy či nohavice (tvrdí se, že pro muchničky jsou lákavější tmavě oblečení lidé). Pokud vás muchnička bodne a rána nateče, chlaďte ji, přikládejte cibuli nebo mažte mastí proti svědění, někteří lidé si pochvalují i šťávu z netřesku, který roste na skalkách. Přikládá se přímo čerstvá rostlina. Naopak se příliš nedoporučuje octový obklad, protože sliny muchniček rovněž obsahují kyseliny a ocet tak může otok ještě zhoršit.

Především se snažte zabránit tomu, abyste si vy nebo vaše děti ranku rozškrábali. Zanícené místo může mít v průměru i pět centimetrů. U dětí, alergiků či jinak oslabených jedinců je zapotřebí navštívit po kousnutí lékaře. Někdy je totiž nutné podávat i antibiotika, aby zánět ustoupil.

V některých lokalitách ve světě muchničky přenášejí závažné choroby, například parazita vlasovce, který může způsobit trvalé oslepnutí. V Česku ani v okolních zemích však nic takového nehrozí.

Štípnutí muchničky se nesmí škrábat, neboť tak hrozí druhotná infekce. Bolest může začít až za 2 až 3 dny. Otoky a svědění můžete mírnit ochlazením, mastí pro svědění, šťávou z netřesku, léky na alergii. Určitě byste se měli vyvarovat podávání octových obkladů.

Detail odstavce: Bodnutí od muchničky
Zdroj: Muchnička
Zveřejněno: 16.2.2016