Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď a zadeček, vzájemně propojené tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky. Pavouci společně s dalšími řády patří do třídy pavoukovců. Třída pavoukovců pak společně s třídami hmyzu, stonožek, korýšů a mnoha dalšími patří k nejbohatšímu ze všech živočišných kmenů – členovcům.
Oteplování klimatu zapříčinilo kromě nestálosti počasí i přiliv množství živočišných a rostlinných druhů, jinak typických pro daleko vzdálenější a především jižněji položené oblasti naší planety. Tím nejméně vítaným živočišným druhem jsou pavouci, kteří vyvolávají panickou hrůzu u každého druhého Středoevropana.
Noční můra v podobě jedovatého teplomilného členovce se tak stala realitou i pro jinak relativně chladnou Českou republiku. Nejvíce pak pro její nejteplejší část, tedy Jižní Moravu, která svým podnebím asi nejvíce připomíná středomořské oblasti.
V České republice jsou téměř všichni pavoucijedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Výjimkou není tedy ani zápřednice jedovatá. Většina pavouků má však tak malé rozměry, respektive krátké chelicery, že nedokážou propíchnout lidskou kůži. Jsou samozřejmě druhy, které to dovedou, ale jejich kousnutí může být nanejvýš bolestivé. Mohou to být například běžnější druhy pavouků, jako například pokoutníci, cedivky, některé šestiočky a podobně. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský nebo vodouch stříbřitý. Zápřednice jedovatá je poměrně velký pavouk, který má navíc velmi dlouhé chelicery, které poměrně snadno kůži prokousnou. Kvůli délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější.
Migrace do našich končin přinesla již několik nových druhů pavoukovců, mezi nimiž je asi nejnápadnější křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), který děsí především svým exotickým vzhledem, který je již na první pohled podezřelý – žlutočerné pruhy protkané tenkými bílými proužky a velikost maximálně 15 mm u samičky (je o mnoho větší než sameček i její zbarvení je oproti druhému pohlaví o mnoho výraznější). Tento pavouk byl ještě před půlstoletím ve střední Evropě velkou raritou, s postupným oteplováním se však později přesunul do oblastí u Severního moře. Na našem území se poprvé objevil na konci devadesátých let a jeho populace je dobře pozorovatelná od roku 1991, kdy se postupně z jižní Moravy dostal i do zbytku republiky. Tento pavouk sice používá relativně silný jed k usmrcení své kořisti, avšak lidem by ublížit neměl, jelikož jeho kusadla neproniknou lidskou kůží natolik, aby byl jed účinný, natož nebezpečný. Je pravdou, že právě křižák pruhovaný je často považován za nebezpečného právě pro své křiklavé zabarvení, ale to je tak jediné, co je na něm pro běžného člověka zajímavé.
Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) patří mezi nejjedovatější pavouky v ČR, která se podobně jako křižák pruhovaný vlivem globálního oteplování usídlila v teplejších partiích ČR, kam se přestěhovala z jihu Francie. Oproti ostatním tuzemským druhům vyniká zejména svým zbarvením, které je lehce průhledné ve žlutém až nazelenalém odstínu, což samo o sobě dává jasnou zprávu, že zde není něco v pořádku. A skutečně není. Zápřednice je totiž jeden z nejjedovatějších a zároveň největších (1,5–4 cm) volně žijících pavouků Evropy. Svým kousnutím způsobí člověku naštěstí „jen“ bolesti. Tento argument je sice uklidňující, ovšem jen málokoho nechá chladným, že se během letního vyhřívání na rozkvetlé louce pohybuje v okolí tvor, který dokáže způsobit velmi bolestivé kousnutí, lokální ochrnutí končetin, výraznou nevolnost, malátnost a nepříjemné pocity úzkosti. Ač jsou následky kousnutí velmi individuální, oběť čeká zhruba 24 velmi nepříjemných hodin, během nichž účinky jedu pomalu odeznívají. V ČR dnes žije na deset druhů tohoto tvora, které se dělí zejména podle typu svých teritorií. Zápřednice jedovatá v současné době bohužel patří k takzvanému expanzivnímu druhu, což rozhodně neznamená, že by se její populace zmenšovala. Nalezneme ji nejčastěji v lučním porostu, kde si buduje kokony na stéblech sušších travin, které nejvíce připomínají její středomořskou domovinu. Ač jsou prognózy útoku tohoto pavouka více než nepříjemné, není podmínkou, že setkání s ním znamená automaticky inzultaci. S nejagresivnější reakcí se setkáte jako vždy u samiček, které aktivně brání svá vajíčka – zámotky. Někdo přirovnává účinky pavoučího jedu k bodnutí vosy, ale funguje zde i psychická stránka věci. Asi nejvíce ohroženou skupinou obyvatelstva jsou jako vždy alergici, u nichž nelze s předstihem odhadnout reakci organismu na neznámou jedovatou látku. Pavouci rodu Cheiracanthium jsou největšími strašáky Evropy, jedinou výhodou je, že jejich jedovatý zástupce dosahuje v porovnání s ostatními druhy největších rozměrů, takže je dobře patrný už na první pohled a včas tak své okolí upozorní na fakt, že si na něj musí dávat pozor!
V příběhu PAVOUČÍ KOUSNUTÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vladka.
V srpnujsem byla v Jáchymově na hotelu Curie.Nechtěli nás na pokoj pustit,že je zabukovaný pro Němce,kteří tam bydleli.Mšly jsme d kolegyní 3 měsíce nahlašený nástup...jezdime na křížkové. Stálo nás to11 0000 a chtěli nás nastěhovat do takové pastoušky v ořízemí s mřížema a u popelnic.Jasně že jsem se vztekla.jezdím tak již 5 let.tak nán dali pokoj s tim,že se musime se vysrěhovat. za dva dna,pak za 3,atd...nebyloto příjemné. Pak mě uklízečka řekla,že se diví,že náa tam pustily,že to měly zakázané tam vůbec chodit.po pár dnech mě probudia ostrá bolest na levé straně levé nohy u kolena.Nrmohka jsem chodit a bylo mě moc zle. Poměsíc jsem dostala další embolii a skončila v nemocnici, Na noze mám dva černé vpichy i po 5 měsících.Jsem pacientkou Ikemu a oni nechápou co se mohko stát,že mám jed v krvi. ty dva černé vpichy mám stále.1 cm od sebe. co to mohlo být?bolest obrovská.Má dojem,že jsem toho papvouka i zahlidla 2 x,ale beru stilnox,tak jsem si myslela,že se mě to zazdálo.dodnes mě otíkají ruce nohy.....Co to mohlo bt. Pavouků se bojím tak,že by mě šlahlo.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Tělo rybenky je ploché se stříbrošedými šupinkami a dvěma tykadly. Rybenka se vyhýbá slunečnímu světlu, proto dává přednost stinným místům. Vyskytuje se ve vlhkém prostředí. V přírodě ji můžeme spatřit pod spadaným listím nebo pod vlhkými kameny, v lidském obydlí ji najdeme ve sklepech, garážích, toaletách, koupelnách, ale i pod nábytkem. Někdy se vyskytnou i v knihách. Vajíčka kladou ve skupinách po dvou nebo třech. Za svůj život mohou naklást až 100 vajíček. Živí se rostlinnými látkami s obsahem sacharidů a proteinů, ale i listy papíru, tapetou, fotografií, oblečením, cukrem a podobně. Jejich predátorem jsou stonožky, škvoři a pavouci.
Pavouk křižák je naším společníkem v temných koutech, a jak bylo řečeno výše, vyskytuje se všude. Přiložené fotky vám přiblíží, jak vypadá kousnutí od pavouka křižáka.
Pavouci dýchají kyslík, někteří se mohou i ponořit pod vodu. Jejich etologie, diverzita, způsob života a v neposlední řadě jedinečné techniky lovení za pomoci dokonalých sítí, důmyslných pastí či nevídané rychlosti, to všechno z nich dělá jednu z nejzajímavějších recentních skupin živočichů.
Celosvětově je zdokumentováno 40 462 druhů ve 109 čeledích, z toho v Evropě 4 113 druhů v 50 čeledích. Samozřejmě toto číslo není zdaleka konečné. Velký potenciál se předpokládá především v tropických pralesích všech kontinentů, jejichž rozmanitost je nepředstavitelná. V České republice je v současné době doloženo 855 druhů ve 38 čeledích.
Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají – na rozdíl od hmyzu – osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka jsou dvoučlánková a ústí do nich vývod jedové žlázy. Pavouci mají zpravidla osm očí, u některých druhů je zrak velmi dobrý.
Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách pak mají hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.
Pavouci jsou draví živočichové a aktivně loví svou kořist, která se skládá převážně z rozmanitého hmyzu a jiných bezobratlých, někteří pavouci si občas dopřejí k potravě nektar z květů. Trávení je u pavouků z důvodu velmi úzkého jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní, to znamená, že pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.
Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet.
Samičky jsou zpravidla větší než samečci. U některých druhů mohu samice po spáření svého partnera pozřít. Slouží tak jako poslední jistý přínos bílkovin pro budoucí potomstvo. Oplodněná samička naklade vajíčka. U některých druhů nosí samice kokony přichycené na těle, jiné je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stadia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.
Pavouci žijící na našem území se dají rozdělit na podřád sklípkani a dvouplicní. Dvouplicní se dále rozdělují na nadčeleď lepovky, třesavky, šestiočky, Palpimanoidea, stepníci, kruháči, křižáci, slíďáci, pokoutníci, šedivečky, zápředníci, listovníci, běžníci, skákavky.
Pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Kousnutí jedovatým pavoukem většinou není životu nebezpečné, přesto vyhledejte okamžitou lékařskou pomoc, případně volejte ZZS (tel. 155), zvláště pokud se objeví poruchy dýchání, modrání rtů a obličeje, poruchy vědomí, zmatenost, bolesti břicha, nevolnost a zvracení.
Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.
Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.
Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.
Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.
Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.
Jedná se o pavouka z čeledi třesavkovití. Délka těla třesavky je 3,5 až 5 mm. Hlavohruď je kulovitá, světle hnědě zbarvená s nepravidelným tmavším proužkem ve středu a několika skvrnami na kraji. Zadeček je válcovitě protáhlý, v zadní části mírně uťatý. Zbarvení je obvykle světle šedohnědé. Nohy jsou velmi dlouhé a tenké, na první pohled tak třesavka připomíná sekáče.
Tento druh pavouka je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V České republice se vyskytuje na celém území.
Třesavka sekáčovitá se vyskytuje v sutích, na skalách, v lomech a často také v budovách, zejména ve venkovských staveních, sklepech a kůlnách. Ve městech je často vytlačena třesavkou velkou. Tyto třesavky si staví řídké sítě pod kameny, ve skalních štěrbinách nebo na tmavých místech v budovách. V nebezpečí se dokážou na síti rozkmitat tak, že často zmatou predátory. Živí se různými členovci a často i ostatními pavouky. V přírodě dochází k páření zejména v letních měsících (ve vytápěných budovách po celý rok). Samice na sobě nosí kokon, což je v podstatě několik vajíček slepených do kuličky a řídce omotaných několika vlákny. S dospělci se můžeme setkat téměř po celý rok.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.
Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.
Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.
Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.
Na lidské tváři přežívají dva druhy trudníků. Roztoči rodu Demodex jsou mikroskopičtí tvorové s osmi nohama. Tráví celý svůj život na našich tvářích, jedí zde, rozmnožují se i umírají. Dříve než si začnete drhnout tváře tím nejlepším přípravkem na čištění pleti, měli byste vědět, že těchto roztočů se ani náhodou jen tak nezbavíte. A co je hlavní, tito nájemníci pro nás nepředstavují žádný závažný problém. Na tváři žijí dva druhy roztočů – trudník tukový (Demodex folliculorum) a trudník mazový (Demodex brevis). Jedná se o členovce, tedy živočichy, jejichž končetiny mají klouby (do stejné skupiny patří například i hmyz a krabi). Mezi nejbližší příbuzné trudníků patří pavouci a klíšťata.
Trudníci mají osm krátkých tlustých nohou kousek za hlavou, jejich těla jsou válcovitá a protáhlá, připomínající červy. Oba dva druhy žijí na odlišných místech, trudník tukový žije v pórech a vlasových folikulech, trudník mazový žije hlouběji, v mazových žlázách.
Počet roztočů se u jednotlivých lidí liší. Ve srovnání s jinými částmi těla jsou na obličeji širší póry i četnější mazové žlázy, proto se trudníci rádi zdržují právě zde. V některých případech však byli nalezeni i v genitáliích či na prsou.
Není známo, čím přesně se tito roztoči živí, zda jsou to bakterie, odumřelé buňky, nebo zda se požírají navzájem. Co se týče rozmnožování, ví se pouze to, že samičky kladou vajíčka kolem okraje póru, ve kterém žijí. Nejspíš jich však nemají mnoho.
Pokusy o její umělé pěstování byly sice úspěšné, avšak ekonomicky nevýhodné. Liška obecná je tržní houbou, to znamená, že je možné s ní v Česku obchodovat. Ročně se lišky obecné celosvětově prodá asi 150–200 tisíc tun v celkové hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Tato produkce pochází výhradně ze sběru ve volné přírodě.
Místní názvy rostlin často pochází od iniciativních učitelů nebo kněžích, kteří rostlinu modřence přivezli. Modřenec se v Česku přirozeně vyskytoval jen na jižní Moravě. Do ostatních míst naší zeme byl dovezen jako okrasná rostlina, která zplanila a zůstalo jí lokální jméno od svého importéra. U nás na vsi se modřenci řikalo bouřka.
V srpnujsem byla v Jáchymově na hotelu Curie.Nechtěli nás na pokoj pustit,že je zabukovaný pro Němce,kteří tam bydleli.Mšly jsme d kolegyní 3 měsíce nahlašený nástup...jezdime na křížkové. Stálo nás to11 0000 a chtěli nás nastěhovat do takové pastoušky v ořízemí s mřížema a u popelnic.Jasně že jsem se vztekla.jezdím tak již 5 let.tak nán dali pokoj s tim,že se musime se vysrěhovat. za dva dna,pak za 3,atd...nebyloto příjemné. Pak mě uklízečka řekla,že se diví,že náa tam pustily,že to měly zakázané tam vůbec chodit.po pár dnech mě probudia ostrá bolest na levé straně levé nohy u kolena.Nrmohka jsem chodit a bylo mě moc zle. Poměsíc jsem dostala další embolii a skončila v nemocnici, Na noze mám dva černé vpichy i po 5 měsících.Jsem pacientkou Ikemu a oni nechápou co se mohko stát,že mám jed v krvi. ty dva černé vpichy mám stále.1 cm od sebe. co to mohlo být?bolest obrovská.Má dojem,že jsem toho papvouka i zahlidla 2 x,ale beru stilnox,tak jsem si myslela,že se mě to zazdálo.dodnes mě otíkají ruce nohy.....Co to mohlo bt. Pavouků se bojím tak,že by mě šlahlo.
