Téma: 

jehličnany

KONIFERY

Vyštipování

I pomalu rostoucí nádobové konifery, ale také normálně vysazené jehličnany je potřeba čas od času vyštipovat a tím upravovat jejich tvar. Od května do začátku července můžeme prsty vylamovat narašená poupata anebo lze u větších rostlin použít nůžky. V případě, že chceme tvarovat korunu konifer, vylamujeme celé pupeny. Na těchto místech se koruna zahustí, protože se zde objeví další 3–4 výhony. U zapěstovaných korun nové pupeny jen zkracujeme (ostrým řezem asi na polovinu). Tím zapříčiníme, že budou koruny vzdušnější. Nedochází ke hromadění starého jehličí a množení houbových chorob.

Po každém vylamování rostlinu osprchujte, a pokud vystříháváte více stromků, pak si při každém zalamování pečlivě umyjte ruce a vydezinfikujte stříhací nůžky. Klasické tvarování stačí provádět jednou ročně. Během července je možné provést radikálnější řez, kdy lze odstranit i dřevnatější části. U malých kultivarů provádíme korekci tvarů jednou za 2 roky. Listnáče tvarujeme od konce dubna do konce července, aby větvičky stihly vyzrát a nezničil je mráz.

Zdroj: Konifery
Zveřejněno dne: 30.10.2016

VÝSADBA OKRASNÝCH ROSTLIN

Rostliny pěstované v kontejnerech

Všechny rostliny pěstované v kontejnerech můžeme vysazovat po celé vegetační období, tedy i v letních měsících.

Rostliny pěstované v truhlících vždy vyžadují substrát zakoupený v obchodě a pravidelné přihnojování asi 1x za měsíc. Nebo můžeme do substrátu přidat pomalu rozpustné hnojivo. Pozor, Cereritem a NPK se nesmí přihnojovat vřesovištní rostliny.

Okrasné dřeviny menších prodejních velikostí se většinou nabízejí v květináčích. Druhy, které nejsou choulostivé na namrzání, můžeme sázet celoročně. V letním období pouze věnujeme zvýšenou pozornost dostatečné zálivce.

Truhlíky zaléváme tak, aby nedocházelo k přemokření, ale ani k přesychání substrátu. Každodenní zalévání truhlíku je rozhodně špatně. Truhlík musí mít odtokové otvory a nikdy nesmí stát v misce s vodou. Problematické jsou i samozavlažovací truhlíky.

Pokud potřebujeme vysazovat do nádob jehličnany, vybíráme z druhů, které lépe snášejí sucho (borovice, jalovce, zeravy, tisy, cedry). Rovněž jsou vhodnější méně vzrůstné kultivary, popřípadě druhy, které snáší zastřihávání a tvarování. Pozornost musíme věnovat zálivce, a to i v zimním období, kdy jehličnany také odpařují vodu. Počátkem jara začínáme přihnojovat, ideální jsou rozpustná hnojiva obsahující všechny důležité prvky. Hnojení ukončíme zhruba v srpnu, ke konci je vhodné dodat více draslíku (podporuje vyzrávání pletiv a tím lepší přezimování).

Zdroj: Výsadba okrasných rostlin
Zveřejněno dne: 14.6.2017

VÝSADBA OKRASNÝCH ROSTLIN

Výsadba okrasných rostlin

Okrasné rostliny můžeme pěstovat jak ve volné půdě, tak i v truhlících (kontejnerech). Okrasné rostliny rozdělujeme na keře, stromy jehličnaté a listnaté, květiny.

Jestliže vysazujeme běžné druhy bez zvláštních nároků na pH půdy, je většinou zbytečné přidávat speciální substrát. Pro azalky, rododendrony, vřesy a ostatní druhy vyžadující kyselou reakci použijeme substrát pro azalky a rododendrony nebo smícháme dobře propustnou zem, říční písek a rašelinu v poměru 1 : 1 : 1. Většina vřesovištních rostlin koření poměrně mělce, proto stačí substrát upravit do hloubky přibližně 35 cm. Některé dřeviny (například jedle, borovice, japonské javory), většinou nesnáší těžké, špatně propustné půdy. U nich tedy dbáme na dobrý odvod vody.

Platí nepsané pravidlo, že poměr vysazovaných jehličnanů a listnáčů by měl činit 1 : 3. Častou námitkou proč sázet jen jehličnany, je padající listí u listnatých dřevin a zimní období, kdy stálezelené jehličnany vypadají lépe. Zahrada vysazovaná pouze z neopadavých rostlin však vypadá jednotvárně a smutně (výjimkou mohou být specializované výsadby sbírkového charakteru, většinou sestavené z jedné čeledi, popřípadě rodu). Naopak smíšená výsadba zahradu oživí, každé roční období pak má své kouzlo. Mnoho dřevin kvete i v zimě, suchý list, na kterém je jinovatka nebo sníh, má rovněž neopakovatelnou krásu.

Zdroj: Výsadba okrasných rostlin
Zveřejněno dne: 14.6.2017

PINUS CEMBRA

Pinus cembra prodej a cena

Různé kultivary borovice limba seženete snad v každém zahradnictví. Jejich cena se odvíjí od stáří, velikosti a samozřejmě od konkrétní variety tohoto druhu. Malou sazenici (kolem 20 cm) seženete například za 100 Kč, ale dvoumetrová už může stát kolem 2 500 Kč.

Kdo nerad kamenné obchody, může si objednat borovici limbu i po internetu. Na těchto stránkách si například můžete prohlédnout, v jaké cenové relaci jsou tyto jehličnany nabízeny:

Zdroj: Pinus cembra
Zveřejněno dne: 26.1.2015

PINUS CEMBRA

Pinus cembra compacta

Tento pomalu rostoucí jehličnan pochází z hornatých oblastí Evropy a Asie. Roste vzpřímeně, má uzavřenou, sloupovitou korunu s hustým větvením a symetrickým tvarem. Jeho jehlice jsou středně dlouhé, modrozelené, hustě uspořádané, na dotyk spíše jemné. Šišky svou velikostí a tvarem připomínají větší vejce, mladé šišky mají modrofialovou barvu, při dozrávání hnědnou. Rostlina je vhodná do menších a středně velkých zahrad jako solitér nebo do kompozice s ostatními jehličnany a kvetoucími keři. Potřebuje kyselou, dobře odvodněnou humózní zem a slunečné stanoviště. Odolává mrazu až do -35 °C. Dorůstá do výšky 3–4 m a šířky 1–2 m.

Zde si můžete prohlédnout fotografie zachycující tuto varietu borovice limby.

Zdroj: Pinus cembra
Zveřejněno dne: 26.1.2015

VÝSADBA OKRASNÝCH ROSTLIN

Živé ploty

U listnatých dřevin, jako je ptačí zob, habr, buk, dřišťál a další, můžeme sázet přibližně 3–5 rostlin na běžný metr. Tím docílíme dokonale hustého plotu již od země. Důležité je v prvních letech rostliny zastřihnout přibližně o 2/3 ročního přírůstku. Nové výhony raší vždy ve vrcholové části, proto je nutné rostliny pravidelně sesazovat zpět.

U stálezelených dřevin, nejčastěji tújí a cypřišů, postačí 3–4 rostliny na běžný metr. Zastřihujeme minimálně 2x ročně postranní výhony o 10–20 cm, hlavní, terminální vrchol zakrátíme až v konečné výšce plotu.

Keře nebo stromky sázíme nejlépe do celých výsadbových rýh, v nouzi do dostatečně velkých jamek naplněných zeminou, do které můžeme přidat dlouhodobě působící pomalu rozpustné zásobní hnojivo. Listnaté dřeviny se zpravidla vysazují do trojsponů (cikcak), čímž vlastně vzniknou dvě řady. Jehličnany vysazujeme převážně do jedné řady. Hustotu výsadby určujeme podle budoucí výšky plotu a druhu dřeviny. Zejména nahusto vysazené jehličnany, které nelze tak dobře tvarovat řezem jako keře, posléze prosychají a plot je nevzhledný.

Sázení balových (rostlin se zemním balem staženým jutovinou, popřípadě zpevněným pletivem) dřevin vhodných do stříhaných živých plotů je možné od září, kdy klesnou denní teploty pod 18 °C, až do zámrazu. Podzimní výsadba je výhodná z důvodu lepšího zakořenění, využití zimní vláhy a jistoty, že nabízené rostliny byly ze školek vyryty nedlouho před zakoupením. Důležitý je přiměřeně velký zemní bal, olistění od země a zdravá barva rostliny. Se zastřiháváním počkáme až na konec zimy, zkrátíme pouze boční výhony (přibližně o 10–20 cm), hlavní necháváme dorůst do konečné výšky a až teprve potom zakrátíme.

Jehličnaté stromy první dva roky po výsadbě netvarujeme, pouze provedeme opravný řez – odstraníme jen vybočující větvičky. Listnaté opadavé dřeviny se naopak po výsadbě radikálně seříznou, čímž se podpoří tvorba mladých a zdravých výhonů.

Zdroj: Výsadba okrasných rostlin
Zveřejněno dne: 14.6.2017

KONIFERY

Přezimování

Na balkóně či u domu nádoby přisuňte těsně ke zdi, která je bude lépe chránit před větrem a chladem. Ideální je jižní orientace.

Některé vyžadují důslednou zimní ochranu, některé nesnášejí přímé oslunění v zimě, větrné stanoviště anebo hluboko promrzající půdu. Hospodaření těchto dřevin s vodou bývá v zimním období důležitější nežli u dřevin opadavých. Dřeviny dokážou omezit spotřebu vody na minimum, ovšem jeden slunečný den může jejich obranné mechanismy narušit natolik, že dojde k jejich poškození.

Po promrznutí půdy nemohou jehličnany doplňovat vodu, kterou svým jehličím i v zimě stále odpařují. Za jasných mrazivých a větrných dnů se odpar zvětšuje. Proto je vhodné rostliny (hlavně mladé) přistínit a ochránit proti větru. Choulostivějším mladým jehličnanům kořeny přikrýváme na zimu vrstvou listí, chvojí, rašeliny, slámy a podobně. Koruny stromů mohou být rozlomeny mokrým sněhem – zvláště sloupovité tvary korun. Proto svazujeme jejich větve a sníh včas sklepáváme. Kontrolou a včasnou údržbou oplocení pozemku zabráníme poškození dřevin okusem zvěře.

Zdroj: Konifery
Zveřejněno dne: 30.10.2016

SVILUŠKA

Sviluška chmelová

Sviluška chmelová je po mšici nejobávanějším škůdcem chmele, ale i skleníkových okurek. Je teplomilná a škodí hlavně v letních měsících, kdy sáním rostliny zeslabuje, silně napadené listy, na jejichž spodní straně je viditelná pavučinka, postupně ztrácejí chlorofyl, světlají a později usychají a při silném výskytu dochází k opadávání listů. Sviluška brzdí růst, snižuje plodnost, napadené chmelové hlávky mají nižší obsah pivovarsky účinných látek. U okurek jsou často příznaky zaměňovány za napadení plísní okurkovou, což je ale u skleníkových okurek (salátovek) méně pravděpodobné. Téměř vždy se tedy jedná o napadení sviluškou chmelovou. Samičky jsou oranžové, ostatní pohybliví jedinci žlutozelení, se dvěma tmavými skvrnkami na bocích těla. Dospělé samičky měří 0,4–0,5 mm a kladou průsvitná až bělavá kulatá vajíčka o průměru 0,1 mm. Samečci jsou štíhlejší a kratší než samičky.

Foto svilušky chmelové

Zde jsou vidět fotografie, na kterých je vidět sviluška chmelová.

Sviluška smrková

Postihuje především okrasné formy smrků, ale často i ostatní jehličnany. Chemický postřik je asi nejúčinnější metodou, jak se těchto svilušek zbavit. Jedná se o přibližně 0,3 mm drobný hmyz zbarvený dočervena až dohněda, přičemž samičky jsou spíše červené. Samičky kladou vajíčka do kůry větví stromů. Z těch se na jaře líhnou larvy a během několika vývojových stadií se vyvíjejí až po dospělce. Všechna pohyblivá vývojová stadia škodí.

Foto svilušky smrkové

Zde jsou vidět fotografie, na kterých je vidět sviluška smrková.

Zdroj: Sviluška
Zveřejněno dne: 20.3.2014

BEGONIE

Begonie hlíznatá

Begonia tuberhybrida je opravdu velmi hezká a zajímavá rostlina. Listy jsou nepravidelně srdčité, velké, dlouhé a na povrchu chloupkaté. Barva listu je tmavozelená s kresbou. Řapík rostliny je velký, silný, s chloupky. Vzpřímené begonie můžete pěstovat i jako pokojové květiny. Obzvlášť vzrůstné rostliny se hodí také na terasu, kde se jim bude dařit v polostínu. Vzpřímené begonie se podle velikosti květů dělí na odrůdy velkokvěté (Begonia tuberhybrida gigantea), se středně velkými květy (Begonia tuberhybrida floribunda) a drobnokvěté (Begonia tuberhybrida multiflora). Kromě nich existují ještě další podskupiny hlíznatých begonií: s plnými či jednoduchými květy, jedno- i vícebarevné, s okraji třepenitými nebo zkadeřenými. Na obalu prodávaných hlíz byste měli všechny tyto údaje nalézt.

Hlíznaté begonie jsou citlivé na padlí. To se u nich objevuje nejčastěji od srpna až do konce vegetace. Je dobré proti němu rostliny preventivně postříkat. Pro tyto begonie je také důležité, aby na místě, kde jsou, byly chráněny před velkým větrem a přívalovými dešti. Vysazují se z koupených hlíz zpravidla v únoru, a to do rašelinového substrátu asi 5 cm pod okraj květináče. Když vyrazí, květináč se dosype cca 2 cm pod okraj. Stonek begonie do něj spolehlivě prokoření a rostlina bude pevnější. Po sezóně se nechají truhlíky nebo květináče bez zálivky. Když stonky zaschnou, hlízy se vyberou a uloží do téměř suché rašeliny, pilin, hoblin (tvrdé dřevo, jehličnany). Tak přečkají v chladu (do 15 °C) dobu do výsadby na jaře. Tyto druhy a odrůdy se ve velkém množí ze semen, doma také dělením hlíz nebo řízků z listů.

Zde můžete vidět, jak vypadá hlíznatá begonie.

Zdroj: Begonie
Zveřejněno dne: 16.8.2016

TAXUS BACCATA

Podobné rostliny

Chamaecyparis nootkatensis neboli Cypřišek nutkajský je miláčkem mezi jehličnany. Svým nenapodobitelným tvarem připomíná strom se zeleným závojem. Jeho větve jsou prohnuté, horizontální a okolní větvičky s jehličím jsou svěšené. Barva je středně zelená. Celkový tvar je pyramidální se širokou základnou. Jeho běžná výška se pohybuje mezi 6–10 m, přičemž v parcích a arboretech, kde má neomezený prostor pro kořeny, může být s věkem až dvojnásobná. Je tolerantní vůči všem typům půd, ale nejlépe mu vyhovují vlhčí, mírně kyselé humózní půdy. Nestříhá se. Nesnáší znečištěné ovzduší uprostřed měst. Je plně mrazuvzdorný do -34 °C. Tuto velmi dekorativní dřevinu lze využívat pro živé ploty, stromořadí, na hřbitovy, do zahrad i předzahrádek a městské výsadby.

Jalovec obecný je neopadavý, dvoudomý, pomalu rostoucí, až 10 m vysoký keř nebo strom rozmanitého tvaru (kuželovitý, sloupcovitý, rozložitý, často s více kmeny). Borka je šedá až hnědočervená, podélně brázditá, tenká, snadno se odlupující. Jehlice v 3četných přeslenech, 1 až 1,5 cm dlouhé, svrchu žlábkovité s bělavým proužkem, opadávají ve věku 3 až 4 let. Samčí květy jsou 4 až 5 mm velké, vejcovité, žluté, samičí cca 2 mm velké, zelené. Plody (jalovčinky) kulovité, mají 6 až 10 mm v průměru, zprvu jsou zelené, později modré až černé a ojíněné, dozrávají po 2 letech, 3. rokem opadávají. Kvete v dubnu až květnu. Jalovci vyhovuje slunné stanoviště a spíše písčité, suché, málo výživné půdy. Množí se semeny nebo řízky. Pokud chcete sklízet i jalovčinky, musíte zasadit jak samčí, tak samičí rostlinu. Jalovec je o něco méně jedovatý než tis červený.

Zdroj: Taxus baccata
Zveřejněno dne: 6.10.2016

MAGNÓLIE

Pěstování magnólie

Stálezeleným druhům magnólií se daří jen v tropickém pásmu, u nás by nepřežily zimu. Proto se tu dlouhodobě pěstují jen opadavé druhy. A není to nikterak složité. Pro magnólii vybírejte slunná stanoviště, která jsou zároveň chráněná před severním větrem a mrazem. Nesázejte ji poblíž zdí a velkých betonových nebo asfaltových ploch – z nich sálající teplo by ji mohlo výrazně poškodit. Mladým rostlinám nesvědčí ani přímé a ostré slunce. Magnólie vyžadují dobře propustnou mírně kyselou půdu. Vysoký obsah vápníku v půdě může vyvolat tzv. chlorózu – žloutnutí listů (hlavně z jara). Proti ní pomáhá přihnojování organickými hnojivy, která obsahují železo. Magnóliím nesvědčí ani přemokřená půda, kdy kořeny hnijí a rostlina následně odumírá.

Při zasazování berte v úvahu, že se jedná o rozložitý solitér, který potřebuje kolem sebe dostatek prostoru a nesnáší přesazování. Proto je lepší koupit již vzrostlé exempláře. Při výběru dbejte na to, aby kořenový bal nebyl přeschlý. Magnólii vysazujte nejlépe v březnu až dubnu, můžete i začátkem podzimu. Vykopejte jí prostornou jámu, hlínu smíchejte s rašelinou nebo kompostem. Nesázejte ji příliš hluboko. Patří totiž k rostlinám, které koření mělce. Z tohoto důvodu není dobré ji okopávat. Okolí zasazené rostliny pokryjte mulčovací kůrou nebo posekanou trávou. Udrží se tak správná vlhkost a hlavně v létě nebude půda tak rychle vysychat. Čerstvý kompost nebo rašelinu přisypte k magnólii i na podzim – mladé rostliny tak ochráníte před mrazem. To samé můžete zopakovat i na jaře, kdy rostlině dodáte potřebné živiny. Magnólie, pokud možno, nestříhejte. Pouze jestliže chcete vytvarovat keř nebo omezit její vzrůst. Udělejte to ale ihned po odkvětu, aby stihla nasadit poupata na příští rok. Aby plně vynikla krása magnólie, je dobré zasadit ji, v dostatečné vzdálenosti, před vzrostlé zelené jehličnany např. tisy. Zároveň ji tak ochráníte před nepřízní počasí.

Zdroj: Magnólie
Zveřejněno dne: 14.12.2015

KONIFERY

Druhy konifer

Konifery se vysazují jako různorodé skupiny jehličnanů i jednotlivé solitéry nápadné nejen pestrými jehlicemi či zajímavým tvarem, ale i nízkým nebo přímo zakrslým růstem.

Většinu těchto zákrsků tvoří kultivary našich dobrých známých jehličnanů – borovice, smrku, tisu nebo jalovce. Ve skalkách objevíme často ještě menší zakrslíky smrčků, cypřišků nebo půdopokryvných jalovců.

Výhodou těchto konifer je velmi pomalý růst do výšky, navíc většina z nich dobře snáší zaštipování a tvarování mírným řezem nebo zastřihnutím.

Velmi oblíbeným jehličnanem je zakrslý kónický smrček (Picea glauca Conica) dorůstající po letech do výšky dvou a půl metru nebo pomalu rostoucí, ploše kulovitý smrk (Picea pungens Glauca globosa) vysoký do jednoho metru.

V posledních letech se objevují formy zakrslých smrků s jehlicemi namodralými, zlatavými a stříbrnými.

Stejně tak najde uplatnění borovice kleč (Pinus mugo), která je k dostání v četných variantách a barevných odstínech. Je nenáročná na půdu a odolává znečištěnému prostředí, větší nároky má jen na světlo. Dobře snáší tvarování zaštipováním jarních výhonů v červnu. Zpomalí se tak růst, a navíc borovice získá kompaktnější vzhled.

Krásnou solitérou malé zahrady se může stát jedlovec (Tsuga canadensis Minuta) dorůstající výšky šedesáti centimetrů, hustý a ploše převislý. Snese i vlhké půdy a je velmi odolný proti mrazu.

Dobře vypadají i nízké a poléhavé kultivary jalovce s jehlicemi od stříbřitě bílé přes modravou až po žlutou. Rostou poměrně pomalu a některé kultivary mají při plazivém růstu schopnost kopírovat terén.

Za zmínku stojí i tis červený (Taxus baccata) nebo tis japonský (Taxus cuspida) v zakrslém tvaru, případně jejich kříženci. Rostou hodně pomalu, velmi dobře snášejí tvarování řezem a v nabídce najdete i barevné variety.

Všechny výše jmenované jehličiny se hodí nejen pro výsadbu do skalek, ale i do pěstebních nádob. Před nákupem v zahradnictví je dobré poradit se s odborníky, jak zkombinovat různé tvary a jejich barevnost.

Nejvhodnější dobou pro jejich výsadbu je jaro nebo podzim, konifery pěstované v kontejnerech lze vysazovat celoročně.

Zakrslé jehličnany žijí několik desetiletí, potřebují proto při výsadbě do nádob dobrou drenáž a nevysychavou propustnou zeminu.

Hluboký stín nesvědčí zvlášť mladým rostlinám, které se pak vytahují a ztrácejí tvar. Pravidelná zálivka je samozřejmostí i v bezmrazém období během vegetačního klidu – konifery většinou nezmrznou, ale uschnou.

Během vegetace jsou vhodná hnojiva podporující růst, ke konci vegetačního období hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu – k podpoře vyzrávání pletiv. Při dobré péči vám konifery spokojeně porostou a předvedou se v plné kráse.

Čisté, strohé linie úzce rostoucích jehličnanů zesilují dojem upravenosti a harmonie. Vytvářejí protipól k rostlinám s bujnější stavbou, pestrými listy a květy a odvádějí od nich pohled vzhůru. Toho lze využít pro zviditelnění odlehlého zákoutí či určitého místa, například vstupu do části zahrady s odlišným využitím, středu protínajících se cest nebo třeba zátiší s uměleckou plastikou. Na rozlehlé ploše fungují jako orientační body. Navozují pocit klidu, zároveň však pozorovatele provokují a udržují ve střehu, zvlášť když dosahují značné výšky. Třebaže jehličnany s tužkovitou siluetou neposkytují blahodárný stín, čím starší a vyšší jsou, tím větší pozornost upoutávají. Přímo si o ně říkají pozemky s rovinatým terénem a velkou trávníkovou plochou, jimž chybí výšková členitost. Nezklamou ani v době, kdy zahradu přikryje sníh.

Jemný a působivý kontrast vznikne, když stálezelené vertikály spojíte s okrasnými travami. Poutavou hru tvarů vyvolají spolu s dřevinami, které se svými dlouhými vodorovnými větvemi rozpínají do šířky několika metrů. Velmi jim sluší také partnerství s bohatě kvetoucími keři, jako jsou pustoryly (Philadelphus), kolkvicie (Kolkwitzia amabilis), magnólie (Magnolia) či tavolníky (Spiraea).

Druhy

Jde o dřeviny velmi oblíbené v našich zahradách, které se používají jak do stříhaných živých plotů (tis obecný – Taxus baccata, cypřišky – Chamaecyparis, jalovec – Juniperus virginiana, zerav – Thuja occidentalis, jedlovec – Tsuga heterophylla a další), tak jako solitérní (osamoceně stojící) anebo v malých skupinách (další z jehličnanů – smrky, borovice, jedle, modřín).

Zdroj: Konifery
Zveřejněno dne: 30.10.2016

SMRK

Smrk ztepilý

Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.

Zde můžete vidět smrk ztepilý.

Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.

Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.

Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.

Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.

Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).

V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.

Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).

Zdroj: Smrk
Zveřejněno dne: 20.1.2016

KOŘENOVÝ BAL

Co je to kořenový bal

Kořenový bal tvoří systém kořenů, které jsou obaleny zeminou, která na nich pevně drží. Kořenový systém je pro rostliny velmi důležitý, zajišťuje rostlinám vodu, živiny, dýchání a u některých druhů i rozmnožování.

Rostliny jsou ve školkách pěstovány obvykle ve volné půdě nebo v kontejnerech. Rostliny z volné půdy jsou pak dodávány jako prostokořenná sadba nebo sadba s kořenovým balem. Kontejnerované rostliny se po namnožení pěstují v nádobách a podle druhu se několikrát přesazují, expedice se provádí obvykle ve větších kontejnerech (květináčích).

Prostokořenné rostliny se dodávají s minimálním množstvím zeminy, a proto je nutné je co nejrychleji dopravit na místo určení a výsadby. Prostokořenná sadba se proto používá jen u listnatých stromů a běžných listnatých keřů (ptačí zob, tavolníky, javory, habry, růže a podobně), které jsou méně choulostivé na zasychání kořenů. Pokud není možné provést výsadbu okamžitě po převzetí rostlin, je možné jejich založení do kypré půdy nebo rašeliny na dobu několika dnů. Rostliny se musí pravidelně kropit a za slunečného počasí stínit. U prostokořenných rostlin je důležité keře nebo stromky před vlastní výsadbou sestřihnout. U růží a ovocných rostlin se řez řídí určitými pravidly. U okrasných keřů, jako je ptačí zob, tavolníky, svídy a dříny a dalších, se kořeny zakrátí zhruba o třetinu a nadzemní část keřů se sestřihne o třetinu až polovinu jejich původní výšky. Prostokořenné rostliny se vyrývají ve školkách pouze v bezlistém stavu, z čehož plyne i termín výsadby (březen až duben nebo říjen až listopad).

U některých druhů rostlin pěstovaných ve školkách ve volné půdě je nutné při vyrývání ponechat kořenový bal, který se zavazuje do plachetky (juty). Kořenový bal se požaduje především u všech jehličnanů, stálezelených listnáčů a u vzrostlých zapěstovaných solitérních listnatých keřů a stromů. Rostliny s balem jsou vystaveny menšímu riziku zaschnutí kořenů, přesto pokud musíme výsadbu z různých příčin odsunout, je vhodné i rostliny s balem založit do kypré půdy nebo rašeliny, baly pravidelně zalévat, aby příliš neproschly, a rostliny raději přistínit. Termín výsadby zapěstovaných solitérních opadavých listnáčů je březen až duben nebo říjen až listopad. Jehličnany a stálezelené listnáče s balem vysazujeme do teplejší půdy, tedy v termínech duben až květen nebo září až říjen.

Kontejnerované rostliny mají zcela neporušený kořenový bal, protože jsou obvykle 2 až 4 roky pěstovány stále v nádobách. Také během výsadby obvykle nedojde k vážnému narušení kořenového balu, rostliny pak výsadbu do volné půdy v tomto smyslu ani nepocítí. V kontejnerech se pěstují především menší listnaté keře, jehličnany, stálezelené listnáče, většina trvalek, skalniček a okrasných travin. Hlavním důvodem pěstování rostlin v kontejnerech je to, že pokud je půda dobře připravená a dostatečně vlhká, je možná výsadba v termínu od března do října.

Nedoporučuje se však provádět výsadbu v plném létě, neboť se tím zvyšuje riziko, že rostliny nestačí ani trochu prokořenit do volné půdy a přijde delší období veder a sucha. Pak je nutná intenzivní zálivka. Zvláště v místech, kde není možné provádět zálivku, se doporučuje sázet dřeviny z kontejnerů nejpozději do konce května a pak až od konce srpna. Pokud jste nuceni výsadbu z různých příčin odsunout, postačí umístit rostliny v kontejnerech do polostínu a zajistit jim pravidelnou zálivku. Za těchto podmínek rostliny vydrží několik týdnů až 2 měsíce, pokud potřebujeme rostliny udržet v kontejnerech déle, je třeba začít s přihnojováním. Pak mohou rostliny v kontejnerech růst další půl až jeden rok, záleží na tom, kdy byly naposledy přesazeny.

Podle velikosti a druhu rostlin se k balení kořenového balu používají rozličné materiály. Nejčastější je jutová nebo látková plachetka, kterou je bal ovázán. Tato plachetka se vlivem prostředí po nějakém čase sama rozpadne. Stejně tak gumové pásky, kterými se někdy stahují menší kořenové baly. Občas se pro zpevnění kořenového balu používá navíc ještě drátěný koš. Ten je vyrobený z pletiva a uzpůsobený tvaru kořenového balu. I tento koš se postupem času v zemi rozpadne. Rostlinám tedy nehrozí žádné nebezpečí při prorůstání kořenů z balu ven. Nebezpečím by pro ně bylo kořenový bal rozebírat ještě před vlastní výsadbou. Důležité je tedy zacházet s těmito rostlinami opatrně, zbytečně s nimi nepohazovat a chránit je před vysušením. Každá hrubá manipulace může kořenový bal poškodit. Pokud si přivezete rostliny domů a nemůžete je ihned sázet, je důležité dobře rostliny uskladnit. Na kořenový bal by nemělo svítit slunce, proto je nutné baly rostlin schovat do stínu, nebo je alespoň překrýt prodyšným materiálem a udržovat je ve vlhku.

Samotnou výsadbu provádíme do připravených jamek, které by měly být širší a hlubší, než je kořenový bal rostliny. Pokud rostliny vysazujeme do méně kvalitní půdy, jamku ještě zvětšíme a vzniklý prostor vyplníme kvalitní zeminou nebo zahradnickým substrátem. Nikdy nepoužívejte při výsadbě čerstvý hnůj nebo nevyzrálý kompost, stejně tak se vyvarujte přímému hnojení nezakořenělých rostlin rychle rozpustnými hnojivy. Rostlinu vložíme do jamky i s neporušeným balem a usadíme ji. Teprve nyní můžeme povolit úvazky, jsou-li baly ovázané provázkem, eventuálně povolit drátěný koš u kmínku rostliny.

Důležitá je také zálivka. Ihned po výsadbě nově vysazené rostliny zalijeme. Další zálivka se řídí druhem a velikostí rostliny a samotným průběhem počasí. Pokud to rostliny nebo stanoviště vyžadují, ukotvíme vysazené rostliny opěrnými kůly. Nakonec doporučuji vysazené rostliny, nebo celé skupinky, zamulčovat drcenou borkou, která chrání rostliny před nadměrným vysycháním a slouží i jako ochrana před zimními mrazíky.

Zdroj: Kořenový bal
Zveřejněno dne: 14.11.2015

HEBE

Popis a pěstování rostliny hebe

Ve své podstatě není hebe rostlina náročná na pěstování. Takže pokud se rozhodnete pro její pěstování, máte na výběr z cca 140 různých odrůd, a proto vybírejte pečlivě.

Jsou to husté, kompaktní, polštářovitě se rozrůstající keříky s drobnými, stěsnanými, stálezelenými listy různých odstínů. Některé hebe připomínají cypřišovité jehličnany, mají šupinové, jen 0,5 cm velké lístečky. Drobné květy jsou uspořádány v malých koncových, většinou hroznových květenstvích, jsou karmínové až modré. Listy jsou vzpřímené, oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem).

Hebe vyžaduje světlé stanoviště s mírným polostínem. Rostlině se zavděčíte klasickou zahradní zeminou. Saďte ji proto tam, kde je půda mírně zásaditá s příměsí písku. Její nároky na živiny nejsou nikterak vysoké, klidně se spokojí s chudší půdou. Hebe sázejte na volnou plochu zahrady, na skalku, do vřesovišť i truhlíků. Všude tam se jí bude dařit a bude vám přes celé léto kvést od května až do října. Plodem je tobolka.

Zálivku potřebuje běžnou a přihnojování není nutné. Před zimou hebe musíte ochránit, jinak by vám mohla vymrznout. Na zimu ji proto celou pokryjte zahradní fólií anebo textilií, a navíc k tomu použijte i chvojí. Na jaře pak vše odstraňte. V jarních měsících hebe rovněž vhodně upravuje. Dokud však není stará, neřežte ji. Na začátku jara pouze odstraňte větvičky, které kazí celkový vzhled keře, a jinak keř nechte být.

Mají-li se rostliny hebe stát trvalou součástí naší zahrady, pak je vhodné se po nich poohlédnout u specializovaných prodejců. Ti totiž nejen uvádějí přesné názvy a nároky jednotlivých kultivarů, ale většinou před zavedením kultivaru do prodeje testují jeho odolnost v našich klimatických podmínkách.

Hebe armstrongii je keřík vysoký 20–30 cm, má ploše kuželovitý vzrůst a větévky téměř vodorovné. Barva olistění je žlutohnědá. Drobné šupinovité lístečky těsně přiléhají k větévkám, takže to vypadá, že keřík žádné lístečky nemá, větévky jsou na omak hladké. Kvete bíle.

Hebe buchananii je hustý, kompaktní, široký, rozložitě rostoucí keřík, vysoký asi 20 cm. Větévky jsou vzpřímené, listy oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem). Toto postavení listů je v podstatě typické pro všechny hebe. Kvete bíle.

Hebe minor je zakrslý keř, vysoký jen 5–10 cm. Tvoří husté bochánky a kvete bíle.

Hebe gibbsii je řidší keřík vysoký 15–20 cm. Má šedozelené až namodralé kožovité listy, velké 1–2 cm a široce oválné. Kvete bíle.

Hebe hectori má postavení lístečků na větévkách těsné, přiléhající, budící dojem úzkých, válečkovitých větévek. Tvoří širší polokulovité, husté, žlutozelené keříky vysoké 15 cm. Kvete bíle.

Hebe autumn glory – od června do listopadu kvete fialovomodrými květy, dorůstá výšky až 60 cm.

Hebe Green Globe – nekvetoucí nízký keřík tvoří lesklé, drobné, tmavě zelené listy.

Hebe imbricata tvoří husté, 10–15 cm vysoké keříky, složené z mnoha stovek tenkých vzpřímených větévek. Z dálky připomíná plavuň. Má tuhé, kožovité, tmavě zelené lístečky, které odstávají od větévek na omak drsných, jsou velké jen 0,5 cm.

Hebe pimeleoides var. glaucocaerulea je plazivý, 10–15 cm vysoký, poměrně hustý keřík. Má šedé až namodralé listy, velké 1 cm, křižmostojné, oválné, slabě zašpičatělé. Poměrně bohatě kvete modrofialovými drobnými kvítky.

Hebe pinguifolia – hebe tučnolistá patří k nejodolnějším druhům rostoucím u nás. Je vysoká 15–20 cm. Roste široce rozložitě až plazivě. Větévky jsou vzpřímené, na okraji poléhavé, listy šedozelené, tučné, křižmostojné, velké 1,5 cm. Na okrajích listů bývá slabý červený proužek. Kvete velmi bohatě, bíle.

Hebe x Silvet Queen je krásný, ale choulostivý kříženec, tvoří široce rozložité keříky s mírně převislými větévkami. Je vysoký 15–20 cm. Drobné lístečky jsou velké 0,5 cm a mají stříbřitě šedou, lehce namodralou barvu. Tento keřík je velmi elegantní.

Zdroj: Hebe
Zveřejněno dne: 29.9.2016

BABSKÉ RADY NA UCPANÝ NOS

Domácí recepty na ucpaný nos

  • Křen. Zkuste ucpané dýchací cesty uvolnit tím, že sníte lžičku nastrouhaného křenu. Má totiž pořádnou sílu. Podobný účinek má i nastrouhaný zázvorový oddenek. Křen i zázvor ovšem užívejte po jídle, abyste si nepodráždili žaludek.
  • Zázvorový čaj. Zázvorový čaj si připravíte buď ze sáčku, nebo ze strouhaného čerstvého zázvoru. Zázvor brání vzniku látek, které způsobují neprůchodnost průdušek, a navíc obsahuje sloučeninu gingerol potlačující kašel.
  • Chilli. Do jídel si přisypte chilli nebo jiné pálivé přísady. Přidáte-li je do jakéhokoli vhodného pokrmu, okamžitě se vám bude snadněji dýchat.
  • Zábal z hořčice. Tři lžíce hořčičných semen rozemelte na prášek, smíchejte se šálkem mouky a s vodou, aby vznikla pasta. Hrudník si natřete vazelínou nebo mastným krémem a poté naneste hořčičnou pastu. Pronikavé aroma přispěje k uvolnění dutin, teplo povzbudí krevní oběh a uvolní hlen. Zábal nechte působit maximálně 15 minut.
  • Posílení imunity. Každodenní užívání medu a skořice posiluje imunitní systém a chrání tělo před viry a bakteriemi. Med obsahuje obrovské množství železa a vitamínů a posiluje bílé krvinky v jejich boji s infekcemi. Podobně působí i česnek. Allicin v něm obsažený blokuje enzymy, které virům, bakteriím i plísním dodávají schopnost napadat a poškozovat tkáně. Denně proto snězte jeden rozmačkaný stroužek.
  • Výplach solným roztokem. Dokonce i lékaři ORL doporučují při nachlazení provádět každé ráno proplachování nosu mírně slanou vlažnou vodou. Malou sklenku s osolenou vodou přiložíte k nosu. Jednu nosní dírku stiskněte a druhou dírkou pomalu vtáhněte slanou vodu. Pak ji ústy vyplivněte. Takto proplachovat nos můžete i preventivně. Bakterie totiž nemají rády slanější prostředí, než je to původní na sliznici.
  • Na noc si navlékněte mokré ponožky. Je to jeden z uznávaných alternativních postupů, jak srazit horečku a uvolnit ucpané dýchací cesty. Tím, že se krev stáhne do chodidel, dojde k povzbuzení celkového krevního oběhu. (Krev stagnuje na nejméně průchodných místech.) Chodidla si nejprve nahřejte v horké lázni. Pár tenkých bavlněných ponožek namočte do studené vody, vyždímejte je a natáhněte si je, až si půjdete lehnout. Přes mokré ponožky si oblečte ještě suché vlněné ponožky. Tuto metodu nepoužívejte, pokud spíte v chladné místnosti.
  • Užitečným pomocníkem je horká koupel. Stačí si jen napustit vanu, ale výraznějšího efektu dosáhneme, když do ní ještě přikápneme trošku aromatických silic (jehličnany, eukalyptus, tea tree atd.), nebo i stačí trocha mořské soli. Pozor, pokud vás trápí horečky, tak tuto metodu raději nepoužívejme, protože oslabíme vlastní organismus.
  • Horká voda je přímo spojená s párou. Tu můžeme využít také. Do hrnce s vařící vodou přikápneme nějakou z výše uvedených silic nebo dáme například hrstku heřmánku či tymiánu, nakloníme nad něj hlavu, přikryjeme ji ručníkem a deset až patnáct minut inhalujeme. Vdechujeme přitom nosem a vydechujeme ústy. Místo bylinek či silic můžeme také použít jedlou sodu.
  • Ucpaný nos pomůže uvolnit i taková banalita, jakou je horký nápoj. Nejčastěji se samozřejmě jedná o nějaký čaj (ať už je ze skutečného čaje, nebo může jít o nyní oblíbené ovocné směsi). Efekt můžeme zesílit různými bylinkami, ideální, byť chuťově nepříliš oblíbená, je například majoránka.
  • Teplá strava a zvláště polévky plní částečně podobný efekt jako čaj. Ten můžeme ještě zesílit, když navíc využijeme různé koření či zeleninu. Nejúčinnější jsou pepř, paprika, česnek, zázvor, křen a cibule, které pokud možno přidáváme ke každému jídlu, do kterého se hodí. A to v co největším množství, které sneseme a které nezničí chuť pokrmu – ani rýma by neměla být důvodem k tomu, abychom týrali své tělo nepoživatelnými pokrmy.

Zdroj: Babské rady na ucpaný nos
Zveřejněno dne: 15.8.2013

VÝSADBA OKRASNÝCH ROSTLIN

Výsadba

Rostliny prostokořenné a se zemním balem potom vysazujeme od podzimu, kdy denní teploty klesnou přibližně pod 18 °C, až do počátku rašení na jaře; bez obav i v zimě, jestliže to počasí dovolí. Stejná odpověď je i na otázku, kdy sázet jehličnaté stromy.

Půdu určenou pro výsadbu ve volné půdě můžeme vylepšit kompostem nebo odleželým hnojem (kravský po třech letech, koňský po jednom roce uskladnění), nebo rašelinou a zahradnickým substrátem do 20 % objemu. Substrát, hnůj nebo kompost vždy promícháme s původní zeminou.

Jehličnaté stromy sázíme do propustné půdy. K jehličnanům je lepší vždy přimíchat kompost, rašelinu či substrát do 20 % objemu. Při výsadbě nedáváme do jámy umělá hnojiva, kromě dlouhodobě působících. Toto hnojivo je obaleno do žlutě okrových povoskovaných kuliček, které jej postupně uvolňují po dobu 3 až 6 měsíců podle typu hnojiva a požadavku rostlin. Nepřidáváme vápno.

Mulčovací kůra má jednak funkci při potlačení růstu plevelů do doby, než dřeviny vyplní osázený prostor, a dále funkci dekorativní. Při jejím použití musí vrstva dosahovat minimálně výše 5 cm. Pozor, zabraňuje i odpařování vody, takže může způsobit přemokření čerstvě nasázených a citlivých dřevin.

Vysazujeme na čisté plochy. Větší zaplevelení předem odstraníme pomocí totálních herbicidů. Místo, kam chceme dřevinu zasadit, je třeba nejprve předem zrýt. Všechny drny zlikvidujeme. Pokračujeme vyhloubením jámy a nakypřením jejího dna. Jáma musí být dostatečně velká, řídíme se obecným pravidlem, že by měla být cca 1,5krát větší než kořenový bal rostliny. Zda má dřevina dostatek prostoru, zkontrolujeme jednoduše – když vložíme rostlinu do jámy, nesmí být její kořeny ohnuté či jinak pokroucené.

U jehličnanů se zemním balem rozřízneme jutový pytel ve vrchní části tak, aby kmen nebyl obalený jutovým pytlem, a zasadíme jehličnan i s pytlem. Dbejte na co nejmenší narušení zemního balu. Zemní bal musí být velikostí přiměřený, pevný, soudržný. Jestliže je zemní bal nepevný a prakticky nesoudržný, je ujmutí takovéhoto jehličnanu velmi problematické. Prostokořenné jehličnany (bez zemního balu) se neujmou nikdy. U rostlin s kontejnerem vyjmeme rostlinu z kontejneru a zasadíme ji.

Při sázení je velmi důležité myslet na to, jak vzrůstné dané druhy jsou, tedy uvědomit si výšku a šířku rostlin za 10–20 let. Zejména cenným dřevinám ponecháme již od začátku dostatek prostoru. Aby zahrada nepůsobila první roky po výsadbě příliš prázdně, volná místa vyplníme obyčejnými druhy dřevin a trvalek, které později v průběhu let odstraníme.

Listnaté keře zasadíme do normální půdy. Nemusíme, ale můžeme půdu vylepšit kompostem, substrátem, rašelinou.

Vřesovištní rostliny (kanadské borůvky, rododendrony, azalky, vřesy, pierisy, hebe) zasadíme do země pouze s přidáním rašeliny nebo speciální zeminy.

Skalničky mají většinou rády půdy propustné, tudíž můžeme přidat štěrk až do 30 % objemu.

Většina jehličnanů i keřů je dlouhověkých a jestliže je chceme udržet v určité velikosti, nevyhneme se řezu nebo stříhání. Nůžkami je stříháme na požadovanou výšku nejlépe jednou nebo několikrát ročně. Na termínu řezu v podstatě nezáleží. Je vždy lepší řezat méně a častěji než radikálně jednou za několikaleté období. Převislé vrby se musí řezat vždy každoročně po odkvětu na krátké čípky. U minirůží se vždy musí uřezat výhon, který značně převyšuje ostatní výhony. Tento výhon by omezoval kvetení.

Stále oblíbenější a dříve pouze vzácně vysazovanou dřevinou je cedr. Jedná se o výraznou dřevinu, která zahradě dodá nádech luxusu. Cedry se člení do čtyř druhů: Cedrus deodara, Cedrus atlantica, Cedrus libani a Cedrus brevifolia. Nejchoulostivější, ale nejrychleji rostoucí je Cedrus deodara. Vysazovat ho lze pouze do nejteplejších klimatických poloh, pokud možno do zástavby, kde je chráněn před studeným východním a severním větrem. Ostatní druhy jsou odolnější, s menšími přírůstky a kratšími jehlicemi. Cedrům nejvíce škodí sluneční záření na konci zimy, kdy jsou velké výkyvy mezi nočními a denními teplotami. Pokud se rozhodneme chránit cedr na zimu, obalíme ho v případě menších rostlin netkanou bílou textilií, u větších stromů umělou stínící pytlovinou, která snižuje propustnost světla zhruba o 40 %. Pokud půda není zamrzlá, cedrům prospěje i přiměřená zálivka. Choulostivější na namrzání jsou i žlutopestré kultivary, kterým většinou namrzají konce výhonů.

Zdroj: Výsadba okrasných rostlin
Zveřejněno dne: 14.6.2017

POKOJOVÉ KVĚTINY DO STÍNU

Ostatní stínomilné rostliny

Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.

Žumen (Cissus)

Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.

Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.

Na těchto fotografiích si můžete dobře prohlédnout popínavou rostlinu žumen.

Klívie (Clivia)

Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).

Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.

Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.

Fíkus (Ficus)

Z fíkusů si pro pěstování v polostínu vyberte druh Ficus pumila, jiné druhy vyžadují více světla. Ficus pumila má drobné zvlněné srdcovité listy a bývá popínavý nebo plazivý. Jeho stonky mohou dosáhnout délky několika metrů, častým zaštipováním terminálních výhonů však můžete udržet kompaktní, keřovitý vzhled.

Ficus pumila dobře roste při běžné pokojové teplotě, nesnáší však vysoké teploty a v zimě má raději trochu nižší teplotu (minimálně však 10 stupňů Celsia). Vyžaduje pravidelnou zálivku, neměl by tedy vyschnout ani být přemokřený. Má rád vysokou vzdušnou vlhkost – čím vyšší vlhkost, tím rychleji roste. Od jara do podzimu jej jedenkrát za 14 dní přihnojujte. Ficus pumila se množí na jaře vrcholovými řízky.

Zde si můžete prohlédnout fotografie druhu, který je do tmavších koutů z fíkusů ten nejvhodnější: fíkus foto.

Araukárie/Blahočet (Araucaria)

Araukárie roste pomalu, může však během deseti let dosáhnout výšky 120 cm. Ze všech známých druhů araukárií je pro pěstování v interiéru vhodná pouze Araucaria heterophyla, která má vodorovně postavené větve, jež v pravidelných patrech vytvářejí nezaměnitelný vzhled čeledi araukáriovitých, řadící se mezi jehličnany. Už po staletí se pěstuje jako pokojová rostlina. Pěstuje se také jako okrasná rostlina v parcích a zahradách jižní Evropy, kde dorůstá až do výšky 60 metrů. Listy mají krásně sytě zelenou barvu a strom své hustě listnaté větve rozkládá téměř vodorovně kolem kmene.

Araukárie vyžaduje polostín, dobře se jí daří při teplotě 15 až 21 stupňů Celsia. Zalévejte přiměřeně, s přidáním hnojiva na azalky jednou za tři týdny v době vegetace. Jestliže araukárii budete přelévat, opadá vám. Tato rostlina má ráda vyšší vlhkost vzduchu. Na příliš teplém a suchém stanovišti větve „zplihnou“ a jehlice zasychají. Araukárie přezimuje v chladu a v této době se minimálně zalévá. Přesazujte ji jen zřídka. Množit můžete vrcholovými řízky, které se odebírají pod druhým patrem od vrcholu.

Zde si můžete prohlédnout tento zajímavý jehličnan a přesvědčit se o tom, že opravdu dokáže dorůst až do výšky několika desítek metrů, má-li prostor a čas: araukárie foto.

Kořenokvětka (Aspidistra)

Aspidistra snáší i určité zanedbávání, avšak pokud se o ni budete dobře starat, odmění se vám každý rok několika novými listy. Dorůstá do výšky 75 až 100 cm. Tato odolná, nenáročná a dlouhověká pokojová rostlina získala své české jméno podle červeno-hnědých hvězdičkovitých květů, které vykvétají z oddenků těsně nad zemí. Aspidistra vytváří podlouhlé, tmavě zelené kožovité listy. Někdy můžeme spatřit staré rostliny, které téměř svými kořeny trhají květináč, a to právě kořenokvětce prospívá. Nemá ráda častě přesazování, rostliny musí vždy řádně prokořenit květináč, teprve pak je lze přesadit (obvykle je to jednou za 2 až 3 roky).

Nejideálnějším stanovištěm pro pěstování kořenokvětky je stinné a klidné místo. Lze ji pěstovat i na venkovním stanovišti. Rostlina není náchylná na průvan, ale potřebuje vysokou vlhkost vzduchu (až 85 %), proto ji často roste. Vydatně zalévejte měkkou, odstátou vodou. Pokud nemá rostlina dostatečnou zálivku, listy odspodu žloutnou nebo se na nich objevují skvrny. Kořenokvětce nejvíce vyhovuje normální pokojová teplota okolo 23 °C, ale snese i teplotu až kolem 29 °C. Starší rostliny mají raději chladnější místa, tedy o teplotě okolo 18 °C. V průběhu roku zalévejte mírně. V období vegetace přihnojujte každé dva týdny standardním tekutým hnojivem.

Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout zajímavé zbarvení listů kořenokvětky.

Zamiokulkas (Zamioculcas)

Tato rostlina je velice dekorativní pro své lesklé listy, které jsou více než zajímavé. Tyto zpeřené, tmavě zelené listy vyrůstají na silných stvolech, které mohou být až 1 metr dlouhé. V podzemní části je hlíza, která slouží jako zásobárna vody na období sucha. Proto je také zamiokulkas občas řazen k sukulentům. Starší exempláře občas kvetou. Květ však není tak působivý jako lesklé listy.

Zamiokulkas se hodí pro pěstitele začátečníky. Prospívá i na tmavších místech a potřebuje málo vody. Pěstujte jej při běžné pokojové teplotě pohybující se okolo 20 až 25 °C. Teplota přezimování by se měla pohybovat od 16 do 18 °C, nikdy by však neměla klesnout pod 12 °C. Rostlinu zalévejte pravidelně a k zalévání používejte pouze měkkou, odstátou vodu pokojové teploty. Při péči o zamiokulkas se můžete v zásadě dopustit jen jedné chyby: když budete rostlinu zalévat příliš, začnou její dužnaté kořeny zahnívat. Jestliže substrát mezi následnými zálivkami oschne nebo občas úplně vyschne, nic se neděje. Ve své domovině dokáže totiž zamiokulkas přečkat i dlouhá období sucha, byť v bezlistém stavu. Rostlinu přihnojujte jednou za dva týdny, a to v období od března do září speciálními tekutými hnojivy pro kaktusy a sukulenty, případně standardním tekutým hnojivem. Spotřeba živin je u zamiokulkasu velice rychlá. Pokud se na lesklých stálezelených listech časem usadí prach, osprchujte rostlinu vlažnou vodou. Každým rokem vyrůstají z podzemní hlízy jeden až tři nové výhony a zamiokulkas je tak stále hustší a kompaktnější.

Tyto fotografie vás určitě přesvědčí, pokud ještě váháte, zda si máte tuto krásnou a přitom nenáročnou pokojovou rostlinu pořídit: zamiokulkas foto.

Zdroj: Pokojové květiny do stínu
Zveřejněno dne: 12.7.2015

ČILIMNÍK

Janovec alias čilimník

Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.

Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.

Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.

Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.

V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).

Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů čilimníku. Většina barevných variací byla vyšlechtěna u čilimníku raného a metlatého, ostatní typy mají květy žluté (různé odstíny), případně dvoubarevné (pavéza květu a křídla mají odlišné odstíny).

Nejdříve rozkvétá čilimník raný (duben až červen), těsně následuje čilimník metlatý. Poté keře kulovité a poléhavé spolu s plazivými, z nichž některé kvetou od června do srpna (čilimník rakouský). Pokud tedy budete mít na zahradě zástupce uvedených druhů, máte zaručeno, že vaše zahrada pokvete hodně dlouho.

Jak již bylo řečeno, čilimníkům vyhovují slunná místa, to je pro ně to pravé. Stínění nesnášejí. Ve stínu keře sice rostou, ale vytahují se a rozklesávají, v důsledku čehož jsou choulostivé na vítr. Bydlíte-li na větrném místě, mladé keře vyvažte (připevněte k opoře), než zesílí. Čilimníkům svědčí lehčí, písčitější půdy, křížence a kultivary pak pěstujte v normální, ale živnější půdě. Jestliže použijete při výsadbě trochu rašeliny, uděláte dobře. Keřům vadí vápno, jedná se tedy o rostliny vápnostřežné. Dobře snášejí sucho, naopak dlouhodobé přemokření vede téměř vždy k úhynu rostliny. Mladé čilimníky budou vděčné za zimní přikrytí chvojím. Na jaře odstraňte proschlé a namrzlé konce větví. Po odkvětu keř každoročně seřízněte, aby neztratil tvar. Na neoplocených pozemcích můžete mít problémy s vysokou zvěří, která si v zimním období při nedostatku potravy na čilimnících ráda pochutnává.

Pakliže chcete udržet čilimníky v dobré kondici a zajistit tak v dalším roce bohatou násadu květů, je nutný pravidelný řez, při němž se zkracují odkvetlé výhony asi o třetinu až polovinu. Nikdy však neřežte do starého dřeva, které již nedokáže zregenerovat.

Pokud chcete spíše stromek než keř, čilimníky vám to umožní. Stromkové čilimníky roubované na štědřenci koupíte v každém větším zahradním centru. Stromek lze pěstovat ve větší nádobě v dobré půdě a na slunném místě. Na zimu ho pak raději ukliďte do místnosti, ve které nemrzne. U kupovaných stromků je korunka už vytvarovaná, tudíž postačí probrat na jaře poškozené a proschlé konce větviček. Do nádob můžete vysadit i některé keřové čilimníky menšího a úspornějšího vzrůstu.

Chcete-li si čilimník naroubovat sami, použijte jako podnož zmíněný štědřenec, na nějž v požadované výšce roubujete na kozí nožku. K roubování se nejvíce hodí čilimník purpurový nebo jeho odrůdy.

Namnožit si čilimník výsevem je jednoduché: semena přezimovaná v suchu vysejte buď v březnu do misek, nebo v květnu přímo na záhony. Když si semena z lusků neposbíráte, časem se stejně několika semenáčků dočkáte.

Čilimníky lze rozdělit například podle tvaru do několika skupin (skupiny pochopitelně zahrnují více druhů, než se zde uvádí). Každý ze zmíněných čilimníků má obvykle několik barevných kultivarů.

  • MÍRNĚ PŘEVISAJÍCÍ – čilimník raný (Cytisus praecox) má polokulový tvar a husté metlovité větve, jejichž konce převisají. Dorůstá obvykle do výšky kolem 1,5 m. Čilimník raný kvete od konce dubna do června žlutě. Krásný, jasně žlutý je kultivar Lena, zlatožluté květy má kultivar Allgold. Bílou barvu najdete u kultivaru Albus s poněkud vzpřímenějším růstem. Pro ty, kteří dávají přednost červené barvě, je ideální kultivar Hollandia. Zde můžete vidět čilimník raný.
  • VYSTOUPAVÝ, VZPŘÍMENĚ ROSTOUCÍ – čilimník metlatý (Cytisus scoparius) má méně listů a je vysoký cca 2 m, avšak některé kultivary mohou být i o polovinu nižší. Čilimník metlatý je jedovatý. Krémově žlutou barvu má kultivar Moonlight, zatímco kultivar Daisy Hill má květy dvoubarevné, a sice žlutočervené. Existují i čilimníky kvetoucí růžově, například kultivar Gloria. Zde můžete vidět čilimník metlatý.
  • KULOVITÝ, VZPŘÍMENÝ – čilimník štírokvětý (Cytisus emeriflorus) bohatě větvený i olistěný keř. Tento druh čilimníku je o něco nižší, většinou nepřesáhne 1 m výšky. Zde můžete vidět čilimník štírokvětý.
  • PLAZIVÝ, ŠIROCE ROSTOUCÍ – čilimník chlupatý (Cytisus hirsutus) dorůstá do výšky 0,5 m a šířky přes 2 m. Zde můžete vidět čilimník chlupatý.
  • PŘITISKLÝ, AŽ PLAZIVÝ – čilimník poléhavý (Cytisus decumbens) tento keř měří maximálně 20 cm. Hodí se na skalky, zídky a lze ho využít i jako půdokryvnou rostlinu, neboť dorůstá do šířky až 2 m, a to na každou stranu. Zde můžete vidět čilimník poléhavý.

Čilimník na kmínku

Cytisus Windlesham Ruby

Jedná se o stromkovou variantu keře. Čilimník na kmínku má zpravidla 1 m vysoký kmínek (může být i vyšší), na kterém se nachází koruna. Je to poměrně nenáročný keř, jejž na jaře zdobí záplava nápadných růžovopurpurových květů. Čilimník roste vzpřímeně a bohatě a dosahuje výšky cca 1,2–2 m. Nemá zvláštní nároky na půdu, spokojí se s běžnou, dostatečně propustnou zahradní zeminou. Pro bohatý růst a květ je dobré čilimník po odkvětu zastřihnout. Nemá však rád řez do starého dřeva. Rovněž nesnáší přemokření, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu.

Zde můžete vidět čilimník na kmínku.

Čilimník černající

Keř je vysoký 30–200 centimetrů. Větví se u země a jeho větve jsou oblé, přitiskle chlupaté či olysalé. Listy má 3četné, přitiskle chlupaté a řapíkaté, lístky pak krátce řapíčkaté, eliptické nebo obvejčité, při sušení černající. Hrozen je 10–30 cm dlouhý, s nejméně 15 květy, které měří asi 1 cm a mají žlutou barvu. Čilimník černající kvete od května do srpna.

Vyskytuje se na okrajích lesů a křovin, dále ho najdeme ve světlých a suchých lesích, na skalnatých, kamenitých či málo zarostlých svazích, v lomech, podél cest, v půdách kamenitých nebo písčitých, mělkých, sušších, až svěžích, nedusíkatých.

Čilimník černající představuje zřejmě mírně toxickou rostlinu, jež obsahuje řadu alkaloidů (kalykotomin, trigonellin, cytisin, anagyrin, spartein) a alkaloidní aminy (epinin).

Zde můžete vidět čilimník černající.

Čilimník lena

Čilimník lena má fantastické zbarvení. Zvenčí je barva měkce červená, vnitřek květu je zlatožlutý. Barevná kombinace působí výrazně a díky teplým tónům i příjemně. Keř kvete od první poloviny května přibližně jeden měsíc. Listy jsou sytě zelené, opadavé, drobné a měří do 2 cm. Větvičky jsou zelené po celý rok.

Čilimník lena vytváří hustý keř dosahující výšky i šířky cca 1,2 m. Aby každý rok bohatě kvetl a měl hezký tvar, doporučuje se jej po odkvětu zastřihnout. Na začátku června zakraťte odkvetlé výhony o 1 až 2 třetiny. Čilimník nemá rád silný řez do staršího dřeva, takže pokud budete chtít zachovat kompaktní keř, střihejte ho každoročně pouze do loňských výhonů. Nestříhané rostliny vyholují spodní větve a hodí se do přírodně laděných zahrad.

Lena nesnáší přílišné množství vody, jedná se spíše o suchomilnou rostlinu. Jeho květy mají pestré zbarvení, hodí se proto mezi celozelené keře a jehličnany, které na přibližně měsíc nápadně oživí. Potřebuje plné slunce a mírně kyselou, živnou zem. Keř je plně mrazuvzdorný do cca –27 °C.

Zde můžete vidět čilimník lena.

Čilimník řezenský

Čilimník řezenský má podobu keře bez trnů, jenž dorůstá do výšky 0,1–1,5 m. Větve jsou poléhavé nebo vzpřímené nebo metlovité, v mládí přitiskle ochlupené. Listy jsou 3četné, řapíky ochlupené a dlouhé 1 cm. Vlastní lístky mají obvejčitý, až kopinatý tvar, délku 0,7–2,5 (i 3,5) cm a šířku 3–6 (i 9) mm. Kvete oboupohlavními žlutými dvoucentimetrovými květy ve skupinách 1–3 (i 6) kusů v období od dubna do června. Plodem je plochý podlouhlý hnědý přitiskle ochlupený lusk, který měří 2–3,5 cm a má mnoho hnědých lesklých semen. Tento čilimník patří mezi vzácnější druhy.

Vyhovují mu travnaté nebo kamenité suché křovité stráně, louky nebo řídké okraje lesů.

Zde můžete vidět čilimník řezenský.

Čilimník bílý

Také čilimník bílý je beztrnný keř, který dosahuje výšky 20–60 cm. Větve má poléhavé nebo vystoupavé a přitiskle ochlupené. Listy jsou ochlupené a 3četné, vlastní lístky pak dlouze obvejčité, eliptické, až kopinaté, dlouhé 1–3 cm a široké 0,5–1,2 cm. Spodní strana je šedozelená. Má 1–2 cm dlouhé, přitiskle ochlupené řapíky. Kvete v období června a července bílými nebo nažloutlými květy, jež jsou uspořádány v 3–8květých (i 12) strboulech.

Plodem je čárkovitě kopinatý lusk o délce 2–3 cm a šířce 5–6 mm, který obsahuje hnědá lesklá semena. Tento čilimník patří mezi ohrožené druhy.

Čilimníku bílému vyhovuje teplo, plné slunce a sušší hlinité či jílovité půdy bohaté na živiny. Roste na křovinatých stráních, okrajích lesů nebo světlinách (prosvětlenější místo v lesním porostu). Je odolný vůči suchu.

Zde můžete vidět čilimník bílý.

Zdroj: Čilimník
Zveřejněno dne: 27.2.2016