Pivoňky díky krásným květům, robustnímu vzrůstu, odolnosti a vitalitě patří mezi nejspolehlivější a nejkrásnější trvalky na našich zahradách.
Pěstování pivoněk
Na pěstování nejsou pivoňky náročné, především bylinné druhy patří k nejsnáze pěstovatelným okrasným zahradním rostlinám. Nejsou také příliš náchylné na choroby či napadení škůdci.
Většině bylinných i dřevitých druhů vyhovuje slunné nebo jen po část dne mírně zastíněné stanoviště, pouze některé východoasijské lesní druhy dávají přednost polostínu až stínu.
Starší rostliny nevyžadují zvláštní péči: zjara po odkvětu je můžete přihnojit dobře rozleželým kompostem nebo minerálním hnojivem – vhodná jsou hnojiva určená růžím. Chybí-li na jaře vláha, pak pivoňky zálivku přivítají, v létě po odkvětu vydrží i krátkodobá sucha.
Odstraňování semeníků by mělo být pravidlem u bylinných i dřevitých pivoněk, zimní přikrývka u bylinných pivoněk stačí jen první rok po výsadbě, jinak jsou zcela mrazuvzdorné.
Plnokvěté odrůdy můžete podepřít nebo vyvázat, protože těžké květy vítr často poláme, po dešti se pak ohýbají vlastní vahou až k zemi.
Pivoňky vyniknou nejlépe jako samostatné keře nebo v malých jednodruhových skupinách. Mezi sebou se kombinují dost obtížně z důvodu přílišné rozmanitosti tvarů a barev květů. Dobře vypadají ve společenství okrasných trav, zjara vyniknou jejich červené výhony vedle narcisů, modřenců a tulipánů. Při podzimním vybarvení pivoněk do bronzova zjistíte, že si opravdu vystačí bez velké společnosti.
V době vegetace jsou pivoňky náročné na živiny a nesnášejí dlouhodobé zamokření substrátu. Vyžadují proto výživnou a zároveň dobře propustnou hlinitopísčitou zeminu.
Většina asijských bylinných druhů vyžaduje neutrální až mírně kyselou zeminu. Bylinné druhy nesázíme hluboko, pupeny by měly být jen asi 4–6 cm pod povrchem. Hlouběji zasazené rostliny mívají menší násadu květů.
Dřevité pivoňky a evropské bylinné druhy preferují půdu neutrální až mírně zásaditou. Sazenice dřevitých druhů naopak můžeme zapustit při výsadbě 10 cm hlouběji, než byly původně. Z kmínků a větviček zapustí další kořeny a mají pak rychlejší a bohatší přírůstky.
Nejvhodnější doba pro sázení je přibližně od konce srpna do začátku listopadu, sazenice v nádobách s dostatečným kořenovým balem můžeme samozřejmě sázet po celou dobu vegetace. Při výsadbě je dobré do substrátu přimíchat univerzální, pomalu rozpustné hnojivo.
Rostliny potřebují dostatek prostoru. Pro výsadbu jednotlivých trsů či keřů proto připravíme jámy o průměru přibližně 50 cm a okolo 50–70 cm hloubky. Je-li podloží špatně propustné, nasypeme na dno asi 10–15 cm vrstvu drenáže (drobný štěrk, hrubý písek).
Dřevité pivoňky v případě potřeby zaléváme po celou dobu vegetace.
Bylinná pivoňka (Paeonia) má dužnaté kořeny s pupeny, z nichž se vyvíjejí listy a lodyhy. Listy jsou řapíkaté, tuhé a sytě zelené.
Asi nejznámější a nejoblíbenější bylinnou pivoňkou je pivoňka lékařská (Paeonia officinalis). Vykvétá v první polovině května plnými karmínově červenými květy. Jsou ale známé i kultivary s květy růžovými a bílými. Tato robustnější pivoňka silně voní, má velké leskle zelené listy a dorůstá výšky až 80 cm. Pivoňka úzkolistá (Paeonia tenuifolia) rozkvétá začátkem května. Je ze všech pivoněk nejnižší (50 cm), má jemné, kopru podobné listy a jeden tmavě červený květ. Pochází z Balkánu a východní Evropy a v přírodě je vzácná a ohrožená. Od druhé poloviny května až do konce června kvete pivoňka čínská (Paeonia lactiflora), která je nejmohutnější, dorůstá výšky až 100 cm, a květy mívá v nejširší paletě barevných odstínů – od bílé přes růžovou, červenou až po fialovou. Také má velké množství odrůd s poloplnými a plnými květy se spoustou postranních poupat, která rozkvétají postupně. Obvykle nádherně voní. Některé pozdní odrůdy rozkvétají až koncem června a začátkem července. Japonská pivoňka (Imperial) má prašníky přeměněné v menší, často rozdílně zbarvené korunní lístky. Na skalkách i obrubách záhonů se často pěstují botanické druhy pivoněk. Pivoňka Mlokosevičova (Paeonia mlokosewitschii) má velké žluté květy a pochází z Kavkazu.
Vřesy kvetou od srpna po dobu celého podzimu. Kdežto vřesovce kvetou na jaře a na podzim, podle konkrétního druhu. Vřesovce vykvétají postupně jednotlivými kvítky po celé délce jednoletých výhonů, tedy těch, které narostly tento rok. Starší výhony nekvetou. Proto nastává situace, že z krásného hustého kompaktního keříku zakoupeného v zahradnictví po několika letech vznikne z našeho pohledu opelichaný, nevzhledný keřík se spoustou holých větviček.
Vřesy stříháme každoročně zásadně na jaře, a to nejlépe v průběhu dubna (za specifických podmínek lze vřesy stříhat ještě v červnu). Stejně tak stříháme i vřesovce kvetoucí v létě. Vřesovce kvetoucí v zimě a na jaře stříháme po odkvětu. Čím bujnější je rostlina, tím více řežeme.
Pivoňky bylinné se v zahradách vyskytují jen málo, jejich původní stanoviště se nacházelo od Balkánu po severní Evropu, ale potkal je osud mnoha dalších rostlinných i živočišných druhů – nyní patří mezi kriticky ohrožené.
U zahradních pivoněk jsou jejich květy poměrně těžké, a tak začnou často jednotlivé stonky polehávat. Keře proto svažte či podepřete, případně aplikujte obojí. Odkvetlé květy odstřihujte, stejně tak vadnoucí listy.
Začnou-li stonky a později listy vadnout i v období, kdy není příliš sucho, jedná se o chorobné vadnutí. Napadené stonky v tom případě odřízněte až u země. Pokud choroba napadla větší část rostliny, seřízněte ji celou. Při delším období sucha pivoňky pravidelně a dostatečně zalévejte, jinak jim zaschnou poupata.
Na zimu mladé rostliny přikryjte nejlépe chvojím. Vyvarujte se neprodyšných materiálů, jako je listí, bublinková fólie a podobně, pod nimi by totiž rostliny mohla napadnout hniloba.
Pokud vám pivoňky málo kvetou, je to známka toho, že jim něco chybí. Pravděpodobně mají málo živin nebo také příliš hlubokou anebo naopak mělkou výsadbou. Jestliže jim vadnou listy, může za to nejspíše houba. Proto na podzim uschlé listy pečlivě ostříhejte a spalte.
Chcete-li pěstovat pivoňky primárně na řez květů, vysaďte je do řad cca 80–100 cm vzdálených, v řadě pak půlmetr od sebe. V takových vzdálenostech si udržují vzpřímený růst a vy budete mít do vázy krásné rovné stonky s květy. K řezu jsou pivoňky nejvhodnější, když se nacházejí ve stadiu barevného poupěte těsně před rozvitím.
U pivoněk platí, že čím je rostlina starší, tím je krásnější. Pivoňky rostou poměrně pomalu, v prvním roce po výsadbě tedy nečekejte zázraky. Rostlina bude mít jen několik výhonů a málo květů, pokud vůbec nějaký. Budete si muset počkat přibližně tři roky, než vyroste do plné krásy.
Bylinné druhy pivoněk přestaneme po odkvětu zalévat. Usychající listy neodstříháváme (stahují se z nich živiny do kořenů) a rostliny necháme postupně zatáhnout. Až poté plně seschlé nadzemní části sestřihneme.
Dřevité druhy před mrazy chráníme tak, že povrch půdy pokryjeme vrstvou listí, slámou, slamnatým hnojem nebo větvemi chvojí. Vzrostlé keře jsou v našich běžných zimách již mrazuvzdorné. Rostliny poškozují pozdní mrazy na mladých výhonech s novými listy a poupaty. Po odkvětu je nutné odstranit koncové výhony s nevzhlednými zbytky květů s nasazenými měchýřky. Zamezíme tím vysilování rostliny případnou tvorbou semen. U starších keřů si můžeme v některých případech dovolit i hlubší řez přestárlých a uvnitř keře rostoucích větví. Tím podpoříme růst výhonů nových. Jakékoliv zakracování větví zmenšuje násadu květů, dřevité pivoňky totiž kvetou z koncových pupenů, které se zakládají v předcházejícím roce. Zmlazovací řez u přestárlých keřů snáší pivoňky dobře. Staré větve je lépe odstranit až u země, než je zkracovat. Obvykle řez omezujeme pouze na vystřihání suchých, poškozených nebo nemocných větví.
Jestli je váš oleandr košatý a v létě bohatě nasazuje do květu, není nutné ho zastřihovat. Stačí ho jen před zimou zbavit uschlých květenství a podle potřeby ho občas přesadit do větší nádoby.
Oleandr stříháme jen tehdy, když potřebujeme rozkošatět jeho korunu. V takovém případě stříháme rostlinu na podzim po odkvětu, a to loňské i starší výhony. Oleandr totiž vykvétá jen na starém dřevě, pokud bychom řezali na jaře, oleandr by nekvetl.
Výhony zkracujeme maximálně o jednu třetinu a řez provedeme těsně nad přeslenem, což je místo, odkud vyrůstají u oleandru vždy tři nebo čtyři listy najednou. Na zkrácené větvi by měly zůstat 1–3 takové přesleny. Z přeslenu pod seříznutím vyraší nové výhony, které už v následujícím roce nasadí květy. Staré přerostlé větve můžeme zkrátit až o polovinu, v každém případě bychom ale neměli seřezávat všechny větve naráz. Je dobré část větví zachovat a seříznout až v následujícím roce. Je také možné výhonům jen zaštípnout špičky, hlavně u mladých větviček. I takovým způsobem oleandr přimějeme, aby obrazil výhony novými a rozkošatěl.
Tvrdí se, že oleandr je plevel, který snese všechno, takže jej lze ostříhat skoro až na kmínek. To se však nemusí vyplatit. Rostlina bude další léto nebo dvě vegetovat, obrůstat, ale nevykvete. Chcete-li, aby oleandr bohatě kvetl, nestříhejte jej razantně, ale s citem.
A pozor – celá rostlina je opravdu silně jedovatá, obsahuje srdeční glykosidy. Šťáva oleandru je příčinou kožních zánětů a pozření rostliny může končit smrtí. Máte-li malé děti, raději oleandr rozdejte! Větší děti je potřeba poučit a hlídat. Pokud by žvýkaly květ nebo listy, je nutno vyvolat zvracení a ihned volat lékaře.
Když se vám podaří vypěstovat trpělivým tvarováním po pár letech oleandr na kmínku, můžete si gratulovat. Jeho efekt na zahradě umocněte kombinací kmínkových oleandrů a stromkových růží.
Vřesovce kvetoucí v zimě a na jaře stříháme po odkvětu. Čím bujnější je rostlina, tím více ji zkracujeme. Vřesovce jsou však obvykle ještě výrazněji barevné, některé mají i zajímavě zbarvené listy.
Stříháme pouze odkvetlé keříky, u ostatních počkáme, až skončí doba jejich květu. Vřesovce kvetou podle druhu v létě, na podzim, ale i v zimě až do časného jara. Stříháním dáme vřesovcům tvar úhledné koule, ony následně hustě obrazí a pokvetou.
Rostliny prostokořenné a se zemním balem potom vysazujeme od podzimu, kdy denní teploty klesnou přibližně pod 18 °C, až do počátku rašení na jaře; bez obav i v zimě, jestliže to počasí dovolí. Stejná odpověď je i na otázku, kdy sázet jehličnaté stromy.
Půdu určenou pro výsadbu ve volné půdě můžeme vylepšit kompostem nebo odleželým hnojem (kravský po třech letech, koňský po jednom roce uskladnění), nebo rašelinou a zahradnickým substrátem do 20 % objemu. Substrát, hnůj nebo kompost vždy promícháme s původní zeminou.
Jehličnaté stromy sázíme do propustné půdy. K jehličnanům je lepší vždy přimíchat kompost, rašelinu či substrát do 20 % objemu. Při výsadbě nedáváme do jámy umělá hnojiva, kromě dlouhodobě působících. Toto hnojivo je obaleno do žlutě okrových povoskovaných kuliček, které jej postupně uvolňují po dobu 3 až 6 měsíců podle typu hnojiva a požadavku rostlin. Nepřidáváme vápno.
Mulčovací kůra má jednak funkci při potlačení růstu plevelů do doby, než dřeviny vyplní osázený prostor, a dále funkci dekorativní. Při jejím použití musí vrstva dosahovat minimálně výše 5 cm. Pozor, zabraňuje i odpařování vody, takže může způsobit přemokření čerstvě nasázených a citlivých dřevin.
Vysazujeme na čisté plochy. Větší zaplevelení předem odstraníme pomocí totálních herbicidů. Místo, kam chceme dřevinu zasadit, je třeba nejprve předem zrýt. Všechny drny zlikvidujeme. Pokračujeme vyhloubením jámy a nakypřením jejího dna. Jáma musí být dostatečně velká, řídíme se obecným pravidlem, že by měla být cca 1,5krát větší než kořenový bal rostliny. Zda má dřevina dostatek prostoru, zkontrolujeme jednoduše – když vložíme rostlinu do jámy, nesmí být její kořeny ohnuté či jinak pokroucené.
U jehličnanů se zemním balem rozřízneme jutový pytel ve vrchní části tak, aby kmen nebyl obalený jutovým pytlem, a zasadíme jehličnan i s pytlem. Dbejte na co nejmenší narušení zemního balu. Zemní bal musí být velikostí přiměřený, pevný, soudržný. Jestliže je zemní bal nepevný a prakticky nesoudržný, je ujmutí takovéhoto jehličnanu velmi problematické. Prostokořenné jehličnany (bez zemního balu) se neujmou nikdy. U rostlin s kontejnerem vyjmeme rostlinu z kontejneru a zasadíme ji.
Při sázení je velmi důležité myslet na to, jak vzrůstné dané druhy jsou, tedy uvědomit si výšku a šířku rostlin za 10–20 let. Zejména cenným dřevinám ponecháme již od začátku dostatek prostoru. Aby zahrada nepůsobila první roky po výsadbě příliš prázdně, volná místa vyplníme obyčejnými druhy dřevin a trvalek, které později v průběhu let odstraníme.
Listnaté keře zasadíme do normální půdy. Nemusíme, ale můžeme půdu vylepšit kompostem, substrátem, rašelinou.
Kdy a jak stříhat hortenzii? Hortenzie stříháme zásadně až na jaře, koncem léta po odkvětu odstřihneme jen suchá květenství nebo uschlé části výhonů. Buďte však opatrní, a dříve než sáhnete po nůžkách, přesvědčte se, jaký druh hortenzie přesně máte. Ne každý kultivar totiž snese řez v kteroukoliv roční dobu. Nesprávně zvolený řez může mít za následek to, že vám hortenzie nepokvete.
Například hortenzie stromečkovitá a hortenzie latnatá tvoří květní pupeny teprve během jara, a proto je seřízněte až u země nad prvním párem pupenů někdy v únoru nebo březnu, rozhodně však předtím, než rostlina vyraší, tedy před počátkem vegetační sezony. Tento řez by měl být radikální, protože nové květy se zakládají na mladých letorostech, prořezávejte každoročně jednoleté výhony hluboko, přibližně na jedno až dvě očka.
Jinak je tomu u hortenzie velkolisté, která sice také kvete v létě jako předchozí dva druhy, ale na květ nasazuje už na sklonku předchozí vegetační sezony. Proto na jaře odstraňujte jen zaschlá květenství a případně zmrzlé výhony nad prvním zeleným párem pupenů. Platí to i pro následující druhy: hortenzii pilovitou, hortenzii dubolistou, hortenzii Sargentovu a hortenzii drsnou. Pro vytvoření silných květních pupenů prořežte keře od května do poloviny června nad 3. až 4. očkem (pupenem). Výhony ukončené květním pupenem nesmíte na jaře odstraňovat, protože květní pupeny se zakládají již v předcházejícím roce.
Na konci zimy je nejlepší čas k provedení řezu, pokud je potřebný. V živých plotech rostlinu stříháme v srpnu. Řez provádíme klasickými nůžkami, nikoliv křovinořezem.
Cupressocyparis leylandii je rychle rostoucí túje nejen na živé ploty. Má přírůstek 0,8–1,2 m za rok a možnost neomezeného sestřihování a tvarování. Je svěže zelená po celý rok, neprosychá, nerezaví a nevytváří šišky.
Sázet je možné na jaře i na podzim, na podzim je více vláhy, takže lépe zakoření, první zimu je vhodné rostliny přikrýt chvojím, aby nedošlo k poškození mrazem. Při jarním sázení je nutné pravidelně zavlažovat, aby nedošlo k přeschnutí sazenic a zastavení růstu. Doporučuje se sázet na vzdálenost 40 cm. Výška sazenic při prodeji je 30–40 cm, od plotu se sází minimálně 0,8–1 m.
Na hnojení je vhodné použít Cererit nebo Hydrokomplex na začátku vegetace, růst se podstatně zrychlí pravidelnou závlahou v době sucha s přídavkem Kristalonu v zálivkové vodě.
První dva roky není třeba nijak upravovat, pouze vyvazovat k opoře, aby sazenice rostly rovně. Po dosažení požadované výšky zakrátíme růstové vrcholy a zakracujeme rychle rostoucí boční výhony. V dalších letech stříháme podle potřeby do tvaru, který požadujeme.
Obecně je se stříháním tújí lepší počkat, až keř dobře zakoření. To může různě dlouho trvat, ale minimálně je dobré nechat je 2 až 3 měsíce v klidu kořenit. V průběhu této doby je nutná pravidelná zálivka. Túje můžeme nechat v klidu růst a zastřihnout je můžeme již po roce od výsadby.
Jsou to velmi rozsochaté stálezelené a trnité keře. V létě se však jako zázrakem obsypou obrovským množstvím plodů velikosti hrachu, kterým říkáme malvičky. Mohou být v barvě šarlatové, pomerančově oranžové anebo sytě žluté. Ty pak rostliny zdobí přes celou zimu. Od jara do počátku léta keř zdobí chocholíkovité květy složené z mnoha drobných bílých kvítků. Rostlina kvete tak bohatě, že jsou větve květy doslova obsypány. Od října do zimy rostlinu zdobí korálkovité plody ve žluté, oranžové nebo červené barvě. Kromě květů a pestrých plodů jsou také dekorativní listy, které zůstávají na rostlině po celý rok. Jsou oválné, lesklé a na krajích pilovité, mají tmavě zelenou barvu. Rostou na trnitých větvích. Hlohyně se s oblibou používají do živých plotů nebo k výsadbě ke zdem. Keř roste poměrně hustě a dorůstá výšky 2–3 m.
Hlohyně jsou vhodné zejména na nepropustné živé ploty, ale i jako svěží podrost. Dobře vegetují v polostínu vyšších dřevin. Nejraději však mají dobrou propustnou půdu, spíše sušší a na slunném místě. Uplatňují se také v menších skupinách a některé druhy jsou vhodné i do nádob.
Svými četnými rumělkově červenými plody působí na podzim velmi pěkně odrůda například Pyracantha coccinea Roem (hlohyně šarlatová). Je to poměrně vysoký keř dosahující výšky mezi 2 a 3 m, s mírně lesklými sytě zelenými listy. Květy má uspořádané v chocholících.
Hlohyně jsou velmi odolné, takže je není potřeba ani přistiňovat v předjarním období, abychom je ochránili před prudkým sluníčkem.
Pyracanthy dobře snášejí i obsah vápníku v půdě, stejně jako například kdoulovce, skalníky, lýkovec anebo škumpa a meruzalky. Co se přihnojování týče, končíme s ním nejpozději v červenci, aby nové letorosty mohly dostatečně vyzrát ještě do příchodu zimy.
Pokud se rozhodnete pěstovat hlohyně na své zahradě, jistě oceníte jejich celkovou nenáročnost a velkou dekorační hodnotu. Můžete je nechat i částečně pnout po opoře anebo jimi zakrýt méně vzhledná místa zahrady, i tam jejich pěstování splní svůj účel.
Hlohyně nejlépe plodí na slunečném místě, ale roste i ve stínu. Nesnáší trvale zamokřené a nepropustné plochy. Je vápnomilná a snese sucho. V zásadě je nenáročná. Za silnějších mrazů namrzá, ale dobře regeneruje. Vysazujeme ji s kořenovým balem, nejlépe z kontejneru v předjaří. Starší keře špatně snášejí přesazování.
Tvarovaný živý plot z hlohyně stříháme zjara těsně před rašením. Dobře snáší znečištěné ovzduší. Množit se mohou na podzim řízky.
Hlohyně vysazujeme jako solitéry, do smíšených nebo jednodruhových skupin, do tvarovaných i volně rostoucích živých plotů.
Vřesy stříháme každoročně zásadně na jaře, a to nejlépe v průběhu dubna (za specifických podmínek lze vřesy stříhat ještě v červnu). Vřesy můžeme zkrátit i o 2/3 (na rostlině musí zůstat vždy něco zeleného, jinak již neobroste), zatímco z pomalu rostoucích vřesů a erik odstraňujeme pouze odkvetlá květenství.
Pro vřesy volíme zásadně maximálně slunné stanoviště. V polostínu a ve stínu nikdy nedocílíme hustých a kompaktních rostlin s bohatým kvetením. Kultivary s barevným (žlutá až oranžová) olistěním budou mít nevýraznou světlezelenou barvu. Pro plné vybarvení potřebují slunce.
Vřes kvete v průběhu léta a na podzim.
Stříháním dáme vřesům tvar úhledné koule, která do léta hustě obrazí a pokvete. Zanedbáme-li každoroční řez, keříky vřesu se rozklesnou a vytáhnou do několika zdřevnatělých výhonů s květy na jejich konci.
Hortenzie latnatá (Hydrangea paniculata) má vzpřímený kmen. Snadno ji rozpoznáte i podle květních kuželů, které dosahují 20 až 30 cm. Tyto hortenzie kvetou na letošních výhoncích již od poloviny léta. U tohoto druhu hortenzie můžeme intenzitu řezu obměňovat. Pokud mají keře velké latnaté květy, stříháme výhonky ještě koncem roku až po místo, kde vyrůstají ze starého dřeva. Pouze pokud chceme, aby se keře více rozrůstaly, odřežeme jen 10 až 20 cm dlouhé jednoleté výhonky. Jestliže nejsou tyto keře upravovány vůbec, rozrůstají se do výšky i šířky až 3 metrů. Problémem je potom nepočetné kvetení.
Komule Davidova se stříhá brzy na jaře, nejčastěji během března. Jarní řez komule Davidovy podporuje tvorbu nových výhonů, na kterých se během léta objevují květy.
Ideální je období, kdy už nehrozí silné mrazy, ale rostlina ještě nezačala intenzivně růst. Pokud je jaro chladnější, může se řez motýlího keře posunout na začátek dubna. Důležité je nečekat příliš dlouho, protože pozdní zásah může mírně zpozdit kvetení.
Může se komule stříhat na podzim
Podzimní řez komule Davidovy se obecně nedoporučuje. Komule se stříhá na jaře, protože podzimní zásah může zvýšit riziko poškození mrazem.
Když se keř zkrátí na podzim, nové výhony nestihnou vyzrát a během zimy mohou snadno namrznout. Proto je bezpečnější provádět řez komule Davidovy až na jaře, kdy se rostlina připravuje na nový růst.
Jak moc se má komule zkrátit
Komule Davidova snáší poměrně silný řez. Větve se obvykle zkracují na výšku asi 30 až 50 centimetrů nad zemí, aby vznikly silné nové výhony.
Takový silný jarní řez komule podporuje růst mladých větví, na kterých se tvoří květenství. Pokud se provede jen slabé zkrácení, může keř vytvářet dlouhé pruty s menším množstvím květů. Proto se při řezu motýlího keře vyplatí nebát se razantnějšího zásahu.
Proč komule po řezu nekvete
Pokud komule po řezu nekvete, bývá nejčastější příčinou nedostatek slunce nebo příliš pozdní řez. Komule Davidova potřebuje plné slunce, aby vytvořila velké množství květů.
Někdy může být problém také v tom, že byl řez komule proveden příliš pozdě na jaře. Rostlina pak nestihne vytvořit dostatečně silné výhony. Důležité je také zajistit dostatek vláhy během horkého léta.
Co se stane když komuli nestříhám
Pokud komule Davidova není pravidelně stříhaná, začne postupně vytvářet stále více starého dřeva. Komule bez řezu pak kvete méně a květy se objevují pouze na koncích dlouhých větví.
Takový keř může dorůst do velké výšky, ale jeho kvetení bývá slabší. Pravidelný jarní řez komule Davidovy proto pomáhá udržet rostlinu kompaktní a podporuje bohaté kvetení.
Kdy stříhat komuli po zimě
Po zimě se komule obvykle stříhá v březnu nebo začátkem dubna. Tento termín umožňuje rostlině rychle reagovat a vytvořit nové výhony.
Pokud byla zima velmi chladná, je dobré počkat, až pomine riziko silných mrazů. Řez komule po zimě by měl být proveden v období, kdy se začínají objevovat první známky jarního růstu.
Lze komuli ostříhat v únoru
Řez komule v únoru je možný pouze v teplejších oblastech, kde už nehrozí silné mrazy. Obvykle je ale bezpečnější počkat alespoň do března.
